Čína - provincie Xinjiang - část 5.

Kashgar (Kašgar)

je největší oázou na území Číny, obklopen pouští Taklamakan na východě, pohořím Tian Shan (Tchien-šan, Ťan Šan)01-kashgar-32.jpg na severu a Pamírskou náhorní plošinou na západě. Tato oblast má velmi bohatou historii a v minulosti se na území Kashgarie (Kašgárie) vystřídalo mnoho říší a panovníků, pro nás často neznámých a tajemných (Aśóková maurjaská říše Kustana, kušánská říše, západoturkický kaganát, v područí Karachánovců, Ujgurů, Karakitanů, Mongolů, jedním z vládců byl i Tímur – turkický dobyvatel a vládce Transoxánie,….).

Nyní je Kashgar významným centrem této oblasti a zastávkou pro mnoho cestujících na Karakoram Highway, která směřuje do Pakistánu. Kashgar si po dlouhá staletí zachovával svůj osobitý ráz s atmosférou až tajemného středověkého města, která je zde ještě stále přítomná a patrná téměř na každém rohu, především díky stále převažujícímu místnímu obyvatelstvu (Ujgurové, Tadjikové, Kkyrgyzové, Uzbekové, Tataři, Sipové, Dauři,….). Bohužel ale musím řicí, že čínský vliv je přes časté protesty místních stále silnější a silnější a člověk se s ním setkává na každém kroku. Nejenže je zde stále více čínského obyvatelstva (rozuměj čínskou národnost Han = Chan z východu země), kteří jsou čínskou vládou podporováni v přistěhovalectví, ale staré čtvrti jsou postupně bourány a vznikají zde nové moderní vysoké budovy, což je patrné především v centru, které už je téměř zcela moderní. Kashgar tak postupně ztrácí své kouzlo a svou středověkou atmosféru. Vrcholem všeho je centrální náměstí – obrovská betonová plocha, kterému dominuje jedna z největších soch Mao C´Tunga v Číně. Dává tak zdejším národům jasný signál, kdo je zde pánem (FOTO náměstí Kashgar; 122 kB). Ujgurové se tak postupně stávají cizinci ve vlastní zemi. Více velmi podrobných informací o této problematice naleznete zde – problematika Východního Turkestánu.

Přesto všechno zde stále ještě naleznete místa, k08-kashgar-33.jpgterá se ani po stovkách let nezměnila. Středověké čtvrti, kováři a kovotepci ve svých po staletí stejných dílničkách a vystavující své zboží před svými dílničkami přímo na ulici. Prodejci koberců, šperků, nožů, látek. Mezi nimi se proplétají oslíci. Zkrátka, nebude to mít čínská vláda jednoduché, než se jí podaří město přetvořit k obrazu svému (FOTO starý Kashgar 1 – 111 kB; starý Kashgar 2 – 149 kB; starý Kashgar 3 – 126 kB).

Já se však potácím ulicemi ke svému hotelu Seman Binguan, který se nachází západně od centra města a je oblíbeným nejen mezi nezávislými cestovateli, ale i mezi obchodníky z Pákistánu, kteří sem jezdí především nabízet své zboží. Ubytování je levné a kvalitní (30Y; 4USD; r.2004). V mém apartmánu jsou dva pokoje po třech lůžkách, koupelna a záchod společné. Ale především za hotelem ve dvoře je malá venkovní restaurace a bar, jehož personál umí anglicky a pomůže vám absolutně se vším, co potřebuje. Jakoukoliv informaci zde získáte, jakýkoliv problém vyřešíte. Navíc si můžete objednat tůru nebo jen auto do některých ze vzdálených horských oblastí.

Ve městě je mnoho míst, které stojí za návštěvu. Namátkou mohu jmenovat mešitu Id Kah, hrobka Abakh Hoja, Yusub Has Hajip nebo Ali Arslan Khan, středověké čtvrti města, ale největším lákadlem je nedělní trh (Aizilaiti Lu) – o tom ale později. Snad v každé ulici je alespoň malé tržiště, na každém kroku jídelnička, pouliční prodejci nabízí exotické ovoce, naleznete zde i několik supermarketů, kde lze pohodlně nakoupit. V bance na náměstí lze dokonce směnit cestovní šeky, na obrubníku čekám až otevřou, pár drobáku věnuju chudé babičce s dítětem, kteří tady v křoví snad žijí a kolem jedoucího prodejce sušených meruněk, kupuji za pár drobných hrst na snídani a přitom pozoruji pulsující život ulice, který je pro nás exotický, až si člověk říká jak se sem vůbec dostal a co tady dělá. Stále je čemu si divit, nad čím žasnout, co zkoumat a obdivovat.

Dnešní den bych také rád strávil obhlídkou starých částí města. Na východním okraji centra by měli být staré hradby za nimiž se nachází staré „středověké“ čtvrti, v nichž se život zatavil před tisíci lety. Vyrážím tím směrem a hledám a hledám a hledám…….a hledám. Hradby nenacházím, na jejich místě je pouze jakýsi tunel nad ním vysoký val, na kterém jsou umístěné betonové ovečky a na samém vrcholku gigantické ruské kolo, které slouží jako vyhlídková věž. Dole pod touhle atrakcí, těsně před parčíkem v čínském stylu, který se nachází hned v těsné blízkosti starého města, nevěřím vlastním očím. Nevím jestli se smát nebo brečet, nechápu kde jsem se to ocitl. Stojím na betonovém prostranství, po levé ruce se tyčí kopec s betonovýma ovcema a gigantickým ruským kolem, po pravé ruce čínský parčík na jezírku, za mnou hlavní magistrála, přede mnou stará středověká ujgurská čtvrť a uprostřed toho plácku na kterým stojím to korunuje…a teď se podržte – sousoší Sněhurky a sedmi trpaslíků v nadživotní velikosti. 29-kashgar-34.jpgNo a ti trpaslíci navíc ještě stojí na krásných betonových pařezech. Číńané skutečně dělají vše proto, aby smetli ujgurskou kulturu z povrchu zemského, a dělají to vskutku rafinovaně (viz FOTO vpravo ruské kolo – 85 kB; vlevo čínský parčík – 127 kB; uprostřed sousoší a za ním ruiny středověkého města – 124 kB). Na plácku se okamžitě stávám centrem pozornosti malých ujgurských dětí. Ugurské děti jsou překrásná malá stvoření. A jsou fotogenický (viz photogallery kliknutím na obrázek vlevo). Jsou doslova nadšený mým fotoaparátem a mrskají sebou po zemi smíchy vždy, když se podívají na svou fotku na LCD displeji. Evidentně je to pro ně první setkání s digitální technikou a dalo by se přirovnat k setkání člověk s mimozemskou civilizací. Skutečně mne pobavili a zasloužili si tak pytlík bonbonů.

Stará část města Kashgar je fascinující. Zdá se jako by se zde život zastavil před tisíci lety, pouze spleť drátů a projíždějící motorky mne vrací do současnosti. Čím hlouběji se odvážíte úzkými uličkami, tím působivější se vám naskytne pohled na místní obyvatele. Život se zde často odvíjí přímo na ulici. Na ulici si v loužích hrají malé děti. Před domky stojí oslíci, ženy nakupují nebo uklízejí, muži pracují ve svých dílničkách, domlouvají obchody a přitom popíjejí čaj a pokuřují. Místy to vypadá, že lidé žijí doslova v ruinách, žádná kanalizace zde neexistuje, časté jsou haldy hnijících odpadků. Ale jsou i uličky, kde jsou domy těch „bohatších“ chudých. Ty jsou pak sice také otřískané, ale jejich architektura jim zde dává vyniknout, především díky dřevěným vyřezávaným terasám a balkónům, které v druhém patře domu vyčnívají do ulice. V takových ulicích jsou pak i asfaltové silnice! (FOTO dům starého Kashgaru; 118 kB) . Dopravu zde zajišťují malé povozy tažené oslíky nebo koňmi. Chcete-li svézt stačí naskočit a zaplatit kočímu 1 Y. Do ulic nového Kashgaru tyto krásné dopravní prostředky bohužel nesmí. Plátěné stany na dřevěných konstrukcích na okraji čtvrti mezi haldami odpadků pak slouží jako „osvěžovny“ a „kina“, kdy na pár stlučených dřevěných lavicích sledují místní televizi.

V některých ulicích pracují kováři, v jiných kovotepci, řezbáři, krejčí, hrnčíři, čepičáři, truhláři,…. Všichni mají jedno společné, při své práci nepoužívají žádné stroje ani techniku. Vše se vyrábí téměř stejně jako před tisíci lety. Kterému řemeslu patří ta která ulice poznáte velmi snadno. Před svou dílničkou má každý své zboží vystaveno. Z kovářské uličky se navíc ozývá zvuk kovadliny a řehtání kovaných koních, z kovotepecké rány kladivem do mosazných plechů z truhlářské lítají piliny,…. A na každém rohu můžete nakoupit ovoce a zeleninu od pouličních prodejců, případně lze navštívit některé ze zdejších malých tržišť. V části která přímo sousedí s námětím před mešitou Id Kah se v uličkách nachází přímo bazar, kde lze nakoupit leccos. Já byl rozhodnout odvézt si odsud z Kashgaru tradiční ujgurské nože. Ty jsou proslavené svou kvalitou, specifickým vzhledem a uměleckým zpracování. Ke koupi jsem však chtěl využít nedělního trhu. V uličkách starého města lze strávit i půl dne. K tomu lze přidat relaxaci v parku u jezera Dong Hu na východ od centra, návštěvu několika hrobek v Kashgaru a okolí, mešitu Id Kah, prohlídku moderního centra, návštěvu několika jídelen a tržišť, posezení u piva a máte zde minimálně dva dny co dělat od rozbřesku do půlnoci. minimálně jeden si však vyhraďte na neděli, kdy se zde pořádá nedělní trh (Sunday Market) spojený s dobytčím trhem, jeden z největších v centrální Asii. A ten jsem se já obzvlášť těšil.

nedělní trh (Sunday Market) v Kashgaru

Na zdejší už po staletí vyhlášený nedělní trh (bazar) se sjíždí obchodníci ze širokého okolí (i ze 100 km vzdálených oblastí). 40-kashgar-35.jpgTrh by měl mít středověkou atmosféru (dále zjistíte že už to není tak pravda) a kromě klasického bazaru je zde i speciální zvířecí (dobytčí) trh s hospodářskými zvířaty – zážitek sám pro sebe.

Vybaven informacemi jsem připraven vstávat ještě před východem slunce, abych byl včas na místě a ještě za ranního rozbřesku stihl pořídit nějaké fotografie. Vstávám tedy již v pět ráno a v půl šesté se ulicí probouzejícího Kashgaru (viz foto vlevo) vydávám směrem k místu, kde by měl být zmiňovaný dobytčí trh. Raní šero a přítmí dodává poloprázdným ulicím zvláštní atmosféru. Občas kolem projede s vozíkem taženým oslem nebo bicyklem obchodník se svým zbožím, sem tam se mihne silueta malé postavy s lopatou v ruce. To dělníci míří na některé z mnoha stavenišť, kterých jsou momentálně čínská města plná (a nejen města, ale i hory, údolí,…). Na náměstí před mešitou Id Kah si dávám přestávku na svačinu a pozoruji s místními ujgury čínskou vojenskou jednotku, která zde nacvičuje kung-fu (FOTO vojenský výcvik Kashgar; 128 kB), polovinu jednotky tvoří dívky. Dále pokračuji uličkami probouzejícího se starého města a čím blíže jsem trhu, tím jsou ulice rušnější. Bazar se nachází na severovýchodě města za mostem přes řeku Tuman (ulice Aizilaiti Lu), kde by měl být také dobytčí trh. K mému nemilému překvapení ale zjišťuji, že žádný dobytčí trh už zde není, nedělní bazar ano (ten je ale tak brzy ráno ještě zavřen), ale dobytčí trh byl dle rozhodnutí čínské vlády přemístěn na periferii města asi 8 km od centra. To aby se zvířata nepohybovala po městě. To jsem ale zjistil až později. Nezbývá mi než se řídit instinktem a rozhoduji se, že půjdu-li v patách ujgurskému pastevci, který před sebou žene několik telat, tak že se na trh určitě dostanu (FOTO cestou na trh; 107 kB). Kam jinam by asi s tolika zvířaty směřoval v neděli brzy ráno? To ale ještě netuším jak dlouhá mne čeká cesta. Trh byl přemístěn na jihovýchodní okraj města a cesta mi trvá déle než hodinu, odhaduji to tak na 6-8 km. Zvláště okrajová venkovská periferie je pro mne zajímavě a stejně zajímavej jsem já pro zdejší obyvatele.

Po hodině cesty, kdy jsem nevěděl kam vlastně jdu a jdu-li tam kam chci, začalo zvířátek podél cesty a na korbách náklaďáků přibývat. Stejně tak mračno prachu v dáli signalizovalo, že se blížím k vytouženému cíly. Na místě zjišťuji, že se sem dá pohodlně dojet autobusem z města. No nic, něž vstoupím do areálu tržiště musím si trochu oddechnout a tak sedám na obrubník, pokuřuji a pozoruji hemžení. Přímo proti mne stahuje z kůže v prachu ulice řezník jednu ovci za druhou. Kolem jsou roztroušené stánky se zbožím všeho druhu. Najíst se lze v provizorních stanových „restauracích“, jež nabízí především skopové, které kupují od řezníka přes cestu, kterej ovce kupuje od pastevců za rohem. a mezi tím lidským hemžením ženou pastevci a zemědělci stovky ovcí všech druhů a barev, dřevěné vozíky tažené osly popojíždí z místa na místo, pod nohama se motají kozy a občas je nutno udělat prostor pro projíždějící náklaďák, který na korbě veze krávy nebo býky. Po krátké přestávce tedy vstupuji do areálu dobytčího trhu. Panuje zde pro našince vskutku nepopsatelná atmosféra, kterou nikde jinde na světě už nezažije. Trh je rozdělen do několika sekcí, v každé z nich se obchoduje s jiným „sortimentem“. Hned po levé straně za vchodem je prostranství vyhrazené pro skot. Pohybovat se zde je nejméně bezpečné. Většinou je dobytek přivážen na korbách náklaďáků či traktorů, odkud je nutno ho dostat, což v případě statných několikatunových býků není vůbec jednoduché (viz FOTO sejmutí býka z korby – série fotografií). 53-kashgar-37.jpgNaopak po pravé straně hned za vchodem podél zdi je místo, kde se lze „občerstvit“ a najíst. Řezníci zde stahují a kuchají ovce, v kotlích stanů se vaří skopové a polévka, v provizorních minipekárničkách se peče výtečný ujgurský chléb a v čajovnách je stále připravená horká voda na čaj. V poklidu zde posedávají a živě zde diskutují hrdí ujgurové společně s tadžiky, kazachy atd. Pokuřují, popíjí čaj a posilňují se polévkou, pečeným nebo vařeným skopovým a chlebem (viz foto vpravo – řeznictví a hned vedle čajovna a pekárna a „restaurace“…). Hned přes cestu je pak oddělení s kozama všeho druhu. Největší část tržiště však zabírá prostranství s ovcemi. Různé druhy ovcí všech barev a tvarů jsou vzorně seřazeny svázány k sobě tak, aby si je případný zájemce mohl pohodlně prohlédnout. Smlouvá se , obchoduje, prohlíží „zboží“, diskutuje nebo jen tak posedává.

A úplně v rohu na opačném konci trhu je oddělení oslíků. Staří ujgurové si je prohlíží a posuzují jejich kvalitu. Pokud se najde zájemce o koupi, začne smlouvání. Vytvoří se hlouček přihlížejících zvědavců a všichni přihlíží napínavému a často velmi dlouhému smlouvání o cenu. Chcete-li zde cokoliv koupit a nechcete-li ztratit hrdost, tak to jinak nejde.

Setkat se lze i s prodejem koní, jaků, vzácně velbloudů. Prach, množství lidí a zvířat, neustálý pohyb jsou skutečnou zkouškou pro každý fotoaparát. Samotné místo však zaručuje, že bez „exotických“ a zajímavých snímků odsud neodejdete (viz moje fotogalerie z Východního Turkestánu, kde je množství fotografií z tohoto dobytčího trhu).

Bohužel i sem už dorazil turismus v podobě, jaká dokáže zničit atmosféru kteréhokoliv místa na naši planetě. Naštěstí jsem to díky mému brzkému vstávání pocítil až při mém odchodu. Zájezdy bohatých turistů ze západní Evropy či Japonska jsou k trhu dovážení v luxusních klimatizovaných autobusech. Když jsem viděl ty nažehlený panáky bylo mi do breku i do smíchu současně. Vyskakovali z těch autobusů ověšení foťákama a kamerama, vymydlení v nažehlených soupravičkách se snažili vyhýbat a neušpinit se od kolemjedoucích vozíků či běžících ovcí a ucpávali si nos před prachem a zápachem. Vtrhli do tržiště a mávali kolem sebe těma svejma drahýma foťákama a fotili všechno. Bez jakéhokoliv zastavení nebo pozdravu. Jako by vtrhli do zoologické zahrady plné exotických zvířat. A pak rychle pryč odsud do hotýlků, 42-kashgar-38.jpgfotky máme – to budou doma čubrnět, není co řešit. Je pravý čas vypadnout odsud. Ale ještě než odejdu navštěvuji jednoho z prodejců ujgurských nožů, na něž mám zálusk. Jsou vskutku unikátní a součástí denní výbavy každého opravdového ujgura. Nosí je v kožených pouzdrech přivázané za opaskem a přestože mají ujgurové zakázáno nosit zbraně, této tradice se mnozí nevzdávají. Ujgurský nožíř je prodává hned za vchodem rozložené na dece na zemi. Vím že musím smlouvat do posledních sil. Dlouho vybírám, ujgurský prodavač mi předvádí kvalitu nožů na mém předloktí, když mi ho jejich ostrými čepelemi téměř celé vyholí. Vybírám jeden z největších a ptám se na cenu. První návrh padl – 180 Y (24 USD). Pochopitelně nesouhlasím, i když u tohoto kousku neočekávám, že bych ho koupil za pár šupů. Do písku každej kreslím prstem svoje návrhy, diskutujem, prohlížíme, vytváří se kolem nás postupně skupinku zvědavců, jak to asi dopadne. Konečná cena je stanovena k oboustranné spokojenosti. Kupuji za 90 Y a přídavkem dostávám ještě kožené pouzdro! (FOTO ujgurský nůž za 90Y; 88 kB). To však není můj poslední nůž, který si domů povezu. Nakupovat se bude ještě na bazaru.

Tentokrát již chytře volím místní autobus, když na mne řidič mávne ať si sednu vedle něj. Je potěšen že může vést bílého muže. Zpátky ve městě, a to přímo před bazarem jsme asi za 20 minut. Oproti ránu, kdy jsem zde byl již kolem šesté hodiny, jsou zde tisíce lidí. Na každém volném prostranství je stánek, kde prodejci nabízí své zboží. U některých stánků se lze občerstvit vychlazeným servírovaným ovocem, studenou šťávou, mlékem anebo přímo najíst. Výběr je široký. Bohužel bazar byl již „modernizován“. Původně se zde prodávalo za skutečně středověkých podmínek – to je patrné ještě v okolí (před a za) bazaru. Byla postavena obrovská budova hangárového typu v níž jsou stovky stánků a obchůdků uspořádaných dle sortimentu. Vybírat můžete prakticky z čehokoliv. Zboží je takové množství, až vám z toho půjde hlava kolem. Zvláště pro ženy jsou určena oddělení látek, šátků a šatů. Ujgurky všech věkových kategorií vybírají, osahávají materiály a diskutují o cenách. Zajímavé je oddělení čepic. Zdejší národy se vyznačují svou typickou pokrývkou hlavy, kterou téměř neodkládají. Čepičáři zde mají tedy o živnost postaráno. Dále pro turisty orientální suvenýry všeho druhu, šperky, oddělení součástek na kola, košíkáři, koberce, nádobí, …… Já opět neodolám a zastavuji se o obchůdku s ujgurskými noži. Zažívám obřad, kdy chci zakoupit skutečně kvalitní práci z kvalitního materiálu a ne jen odlitek nože pro turisty – takové lze zakoupit po chvilce smlouvání za 15Y (2USD) a jeden takový jsem si také odvezl. Vyvolávací cena kousku, který jsem si vybral já je 50 USD. 54-kashgar39.jpgTrvalo 45 minut, kdy jsem seděli přehrabovali se v nožích a smlouvali a vysvětlovali své důvody, proč ta která cena za zboží není možná. byl to dlouhý boj. Nakonec jsme se dohodli na 24 USD. Prodejce mi nakonec podává ruku s uznáním. Váží si zde každého, kdo se jen tak při smlouvání ceny nevzdá. Jen tak cvičně pak usmlouvám ještě jeden tradiční nůž, který je mimořádně vyvedený nicméně je znát, že ne prvotřídní, a to z 50 USD na 5 USD. Už jsem ho nechtěl, v batohu mám tři a jak to budu vysvětlovat na hranicích, ale za tu cenu se to nedalo odmítnout . Ukázka: všechny ujgurské nože z Východního Turkestánu (81 kB).

Před bazarem si kupuji jeden menší meloun (1Y) abych se v tom vedru občerstvil. Nechci riskovat po domácku vyrobené a vychlazené šťávy, které se na ulici prodávají. I zde se motají stáda ovcí a desítky oslů, které hledají nové majitele. Haldy melounů střídají řezníci, ale třeba i holiči a lazebníci, kteří pracují přímo na prašné ulici. Lidí neubývá a já pomalu odcházím, abych se připravil na zítřejší odjezd do Kyrgyzstánu.

Kashgar – hraniční přechod Irkeshtam

Dostat se odsud do Kyrgyzstánu přes některý z hraničních přechodů, které jsou ve třítisícových výškách okolních hor, nemusí být vůbec jednoduchá záležitost.

Informace, rady a tipy potřebné k přechodu hraničního přechodu Irkeshtam mezi Čínou a Kyrgyzstánem naleznete pod tímto odkazem – hraniční přechod Irkeshtam.