0
0

(Úterý, 11.května 2010)

Hedvábná cesta byla nejvýznamnější obchodní trasou v historii lidstva. Někdy se její název překládá jako „hedvábná stezka“, což zní romantičtěji, vzhledem k její velikosti a významu je však termín „cesta“ přiléhavější.

Začátek Hedvábné cesty kladou historikové do 2.století př.n.l., tedy do období Římské říše, její konec je spojen s dobytím Konstantinopolu a zámořskými objevy na konci 15.století.

Hedvábná cesta měla několik odboček a samotná její trasa se měnila podle konkrétní politické a válečné situace na území, kterým procházela. Tento přístup se kupodivu nezměnil ani v 21.století.

Naším původním plánem bylo doletět do kyrgyzského Biškeku a pozemní cestou se kolem jezera Issyk-kul a přes vysokohorské průsmyky na hranicích dostat do čínského Kašgaru.

Vzhledem k tomu, že v Kyrgyzstánu došlo před necelým měsícem k povstání a minulý týden prchl prezident ze země, byl let do Biškeku zrušen a my se musíme do Kašgaru dopravit letecky přes Peking a Urumči.

Nechtěně tak na vlastní kůži poznáváme další ze stránek Hedvábné cesty…

Peking

(Středa, 12. května 2010)

Letiště Beijing Capital bylo značně rozšířeno při příležitosti Olympijských her. Nové haly byly otevřeny v roce 2008, orientace a doprava mezi nimi zabere pasažérům hodně času, takže je potřeba vždy počítat se značnou trpělivostí a časovou rezervou. Hlavní hala má střechu ve tvaru draka, včetně šupin.

Bydlíme přímo v historickém centru Pekingu, romantickou atmosféru čtvrti hutongů tady však už kromě názvů autobusových zastávek máloco připomíná. Když bylo definitivně potvrzeno místo konání OH 2008, začaly se zdejší úzké uličky měnit na široké třídy a historické památky, pocházející už z mongolského období, jsou dnes obklopeny novou zástavbou.

Bubnová věž a Zvonová věž stávaly na ose, rozdělující město od severu k jihu. Obě věže postavili Mongolové koncem 13.století, po zničujících požárech a povstáních však už prošly několika rekonstrukcemi. Jejich současná podoba pochází z 18.století.

Bubnová věž je vysoká 47 metrů, je pěkně barevná a původně na ní bylo 24 bubnů. Čas se zde oznamoval do roku 1924.

Naproti stojící Zvonová věž je šedá a má výšku 33 metrů.

Chtěli jsme vystoupat na Bubnovou věž a přestože jsme sem dorazili půl hodiny před zavíračkou, máme smůlu – dnes se koná partajní schůze, tak zavřeli dřív.

Peking nebyl přímo spojen se starobylou Hedvábnou cestou a není to dokonce ani tradiční hlavní město Čínské říše. Hlavním městem se stal až v období nomádských kmenů, kteří s Číňany vždy bojovali a častokráte jejich území obsadili.

Ve 12.století to byli Džurčenové, po nich přišli Mongolové. Čingischán dobyl převážnou část Asie a vytvořil do té doby největší světovou říši.

Jeho vnuk Kublajchán ve druhé polovině 13.století přestěhoval hlavní město do Pekingu a začal stavět Císařský palác (dnes stojí na jeho místě Zakázané město). V tu dobu sem také dorazil Marco Polo a díky němu se o Čínské říši, potažmo celé Hedvábné stezce, dozvěděla Evropa.

Tenkrát se ovšem místo jmenovalo Chanbalyk, pojmenování Peking pochází až z období čínské dynastie Ming, která Mongoly vytlačila. Peking znamená „severní hlavní město“, čímž chtěli vyjádřit rozdíl proti Nankingu, tedy „jižnímu hlavnímu městu“, kde sídlili předchozí čínští císařové.

Zbývající domy v uličkách císařského města nyní zabírají čajovny a obchodníci se starožitnostmi. Střechy starých chrámů a paláců mají podobný tvar – hřeben drží ve svých tlamách dvě saně, zajišťující ochranu proti ohni. Rovněž další zvířátka na krovech představují ochranné tvory.

Kublajchán dal vybudovat také síť kanálů, přivádějících vodu do Císařského paláce. Dnes tyto kanály spojují jezera, ležící severně od Zakázaného města.

Nejstarší most pochází ze 13.století a stráží jej po stranách dva draci. Drak je totiž v Číně na rozdíl od českých pohádek považován spíš za ochránce a symbol štěstí.

U jezera Qianhai, což je doslova Přední jezero, dříve býval trh s lotosovými květy, což dnes připomíná výzdoba restaurací a půjčovny lodiček.

Na náměstíčku mezi jezery se shromažďují hudebníci a maséři, partičky důchodců hrají deskové hry nebo pouští draky.

Taoistický chrám na břehu kanálu nyní stojí samostatně, ještě nedávno býval namačkán v husté zástavbě. Bourání dalších domů stále pokračuje a přímo před našima očima mizí úzké uličky hutongů (slovo hutong doslova znamená „úzké uličky“). Málokterá z památek má to štěstí, aby byla prohlášena chráněným objektem, jako se to stalo jednomu z paláců na hlavní třídě díky jeho malovaným podhledům.

Mezi nejoblíbenější pokrmy čínských císařů patřila také pekingská kachna. Pekingská kachna není žádný zvláštní druh ptáka, svoji tmavou barvu získává díky speciální směsi medu a bylinek, jíž se potírá. Namazaná kachna se pak naplní vodou a vloží do pece, takže se vlastně dusí.

Pekingská kachna se jí tak, že na tenkou placku naložíte cibuli a okurek, kousky masa a zakapete právě onou speciální hnědou omáčkou. Placku potom zamotáte. To všechno si musíte připravit hůlkami a pokud možno se při tomto procesu co nejmíň pokecat…

Peking

(Čtvrtek, 13. května 2010)

Západní branou vstupujeme do parku Jingshan, kde právě místní důchodci provozují ranní aerobik. Číňané se věnují hodně kultuře těla a za cvičení na veřejnosti se vůbec nestydí.

Parku dominuje vršek, z něhož se naskýtá jeden z nejhezčích pohledů na Zakázané město. Přesný překlad současného čínského názvu je „pahorek s vyhlídkou“, původně se mu však říkalo Uhelný pahorek, protože se tady v období mongolských císařů těžilo uhlí.

Pahorek je umělý, byl navršen z hlíny, která vznikla při kopání jezer a kanálů. Na vršku stojí hlavní pavilon, dva menší po stranách. Podle pověsti se ve zdejším parku oběsil na stromě poslední císař dynastie Ming.

Pohled na Zakázané město seshora nám umožňuje posoudit jeho dokonalou symetrii. Všechny hlavní budovy se nacházejí na severojižní ose, po stranách jsou rezidence a kanceláře. Nad hlavními branami stojí haly a pavilónky, jak už bylo ve staré Číně zvykem.

Zakázané město měří necelý 1 kilometr na délku a 750 metrů na šířku. Tvoří jej celkem 800 budov, v nichž se nachází 9000 místností. Hradby jsou vysoké 10 metrů a tlusté přes 8 metrů, kolem nich je vykopán vodní příkop, široký 50 metrů. Ve všech čtyřech rozích stojí strážní věže, v jejichž konstrukci se odráží tradiční numerologie – každá z nich má 26 střešních hřebenů a podpírá ji 9 trámů.

Pavilony na Uhelném vrchu byly postaveny v roce 1751, ten nejvyšší se jmenuje Pavilon věčného jara. Při pohledu na sever vidíme pokračování hlavní městské osy – Bubnovou a Zvonovou věž.

Západním směrem se rozkládá Benhai neboli Severní jezero. Na ostrově se tyčí bílá pagoda, což je pro zdejší typ buddhismu netypická stavba. Vznikla v 17.století při příležitosti návštěvy tibetského dalajlámy. Vzadu za ní vidíme ještě jednu bílou pagodu, ta pochází z doby Mongolů.

Modrá kruhová stavba na dvoře jednoho z klášterů pod pahorkem připomíná svým tvarem Chrám nebes. Tento malý svatostánek ze 16.století je tedy důkazem, že jeho architektura není až tak úplně jedinečná.

Císařský palác byl vybudován v letech 1406 až 1420 a obývalo jej celkem 24 císařů dynastií Ming a Qing. I když byl za jejich vlády několikrát přestavován, základní schéma zůstalo dodnes nezměněno.

Zakázané město (Zijincheng) se mu začalo říkat proto, že až do vyhnání posledního císaře v roce 1911 do něj neměli obyčejní lidé přístup. Dokonce i ministři a státní úředníci mohli vstupovat pouze do vyhrazených prostor.

My procházíme Zakázané město netradičně od severu k jihu. Normálně přicházely delegace v minulosti od jihu Branou nebeského klidu. V zadní části paláce, kde my začínáme, se nacházely rezidence a císařská zahrada.

Bránou božského válečníka (Shenwu Men) vstupujeme do Císařské zahrady, založené počátkem 16.století. Na vrcholu desetimetrové Hory nahromaděné elegance (Dui Xui Shan), vymodelované ze skalních úlomků, stojí Pavilon císařské krajiny (Yu Jing Ting).

Nejdůležitější stavbou v zahradách je Hala císařského klidu (Qin An Dian), která byla postavena v roce 1535 v době vlády Mingů a je obklopena zdí s několika branami.

V Pavilonu uvaděčů světla (Yan Hui Ge) si císař vybíral své konkubíny.

Chodníky jsou dlážděny kamínkovými mozaikami, většinou se jedná o kytičky a vázičky, najdeme tady ale taky reliéf, známý jako „Muži pod pantoflem“.

Západní křídlo zadní části Zakázaného města zabírají rezidenční místnosti. Je to vlastně propojená síť několika nádvoří, obklopených paláci.

Palác nahromaděné dokonalosti (Chu Xiu Gong) byl vybudován v roce 1420 a přestavěn roku 1655. V období Ming a Qing to byla rezidence císařovny a císařských konkubín.

Také další haly a paláce pochází většinou z období Mingů a přestavěny byly za dynastie Qing, kdy sloužily jako sídlo dvorních dam a konkubín. Nejznámější z nich byla Ci Xi, favoritka císaře Tongzhiho.

Nejvýznamnější stavbou rezidenční části je Hala kultivace mysli (Yang Qin Dian), vybudovaná v roce 1537 za vlády císaře Jiajinga z dynastie Ming. Budova je rozdělena na dvě haly, spojené koridory. V přední stojí trůn, na němž císař řešil státní aféry a přijímal své úředníky.

V Hale kultivace mysli pobývalo osm panovníků dynastie Qing a v roce 1911 tady abdikoval poslední čínský císař.

Vrátili jsme se na hlavní osu Zakázaného města. Čelní vstup na vnitřní nádvoří představuje Brána nebeské čistoty.

Brána nebeské čistoty (Qian Qing Men) měří 16 metrů a stojí na 1,5 vysoké základně z bílého mramoru. Má pět lodí na šířku a tři do hloubky. Pochází z roku 1420 z období Mingů a poté, co byla zničena požárem, byla znovu postavena v roce 1655 dynastií Qing.

Prostranstvím před branou prochází rovněž západovýchodní osa města, která oddělovala veřejné prostory císařského paláce od soukromých.

Vydáváme se ještě na prohlídku východní části města, kde bydlely v období dynastie Ming královniny dámy a císařovy konkubíny. V roce 1776 byla tato část přeměněna v rezidenci odstoupivšího císaře Qianlonga.

Rozložení Paláce pokojného stáří (Ning Shou Gong) kopíruje schéma celého Zakázaného města, včetně centrální osy a předních a zadních partií.

Součástí čelního traktu je Stěna devíti draků (Jiu Long Bi), pokrytá 270 glazovanými kachličkami. Kachličky jsou umístěny na základně z bílého mramoru, která je 3,5 metru vysoká a 29,4 metrů dlouhá.

Modrý podklad představuje mořskou vodu, devět draků zápasí ve vlnách a mracích. Draci byli ve staré Číně symbolem císařské moci. Tento symbol vznikl na základě legendy o posvátném hadovi, díky němuž císař Yu zkrotil divoké vody.

Stejně jako je na druhé straně Hala kultivace mysli, nejdůležitější stavbou Qianlongova paláce je Hala kultivace charakteru (Yang Qing Dian). V ní jsou umístěny různé pamětihodnosti, zlatá a kamenná zvonkohra a také císařské sluneční hodiny, kterými se řídila celá říše.

Jsme zpátky na příčné ose – vpravo máme Bránu nebeské čistoty, vlevo stoupají schody k Síni nebeské harmonie, která je již součástí oficiálních prostor císařského paláce.

Nejdelší vyřezávané kamenné schodiště je dlouhé 16,7 metru, široké 3,07 metru, tlusté 1,7 metru, a váží více než 200 tun. Bylo vyřezáno do masivního přírodního kamene v ranném období dynastie Ming. V roce 1761 byly staré vzory odtesány a vytvořeny nové. Hlavním tématem jsou samozřejmě opět draci, tentokrát zarámovaní lotosovými květy.

Na mohutné mramorové terase stojí tři hlavní obřadní síně, kterými císař postupně procházel při obřadech a ceremoniích – Síň uchování harmonie, Síň dokonalé harmonie a Síň nejvyšší harmonie.

Hala uchování harmonie (Bao He Dian) byla postavena roku 1420 za dynastie Ming. V průběhu let byla několikrát zničena požárem, trámy a sloupy jsou však stále původní. Je široká 9 lodí a hluboká 4. V této hale se císař převlékal před ceremoniemi a konaly se zde rovněž císařské svatby.

Hala dokonalé harmonie (Zhong He Dian) je o něco menší. Vznikla rovněž v roce 1420, prošla ale také několika požáry, takže současná podoba je z roku 1627. Čtvercová stavba má jednoduchou pyramidovou střechu s pozlacenými bronzovými taškami. Tato místnost sloužila císaři k odpočinku a přípravám na obřady.

Největší je Hala nejvyšší harmonie (Tai He Dian), poprvé postavená roku 1420, nynější podoba pochází z roku 1695. První pohled na tuto stavbu omráčil delegace, přicházející na hlavní palácové nádvoří, a dlouhou dobu to byla vůbec nejvyšší budova v Pekingu. Je vysoká 35 metrů a skládá se z 11 lodí na šířku a 5 do hloubky. Štítová střecha je dvojitá, převisy jsou zdobeny 10 vyřezávanými zvířaty. Jedná se o tu nejlepší ukázku dekorace starých čínských staveb.

Podlaha haly je pokryta jílovými cihlami, zvanými „zlaté cihly“. Dračí trůn je umístěn na centrální ose Zakázaného města. Nad ním jsou desky s nápisy císaře Qianlonga.

V době dynastií Ming a Qing se tady odehrávaly nejvýznamnější ceremoniály a slavnosti, jako je lunární Nový rok, zimní slunovrat, narozeniny císaře, korunovace nového panovníka, uvedení císařovny, vyhlášení kandidátů úředních zkoušek a odesílání generálů do boje.

Na terase stojí sochy želv jakožto symbol dlouhověkosti a měděné nádoby na vodu. Jelikož všechny stavby byly postaveny ze dřeva bez použití jediného kousku hřebíku, hrozilo neustále nebezpečí požáru. V zimním období se pod nádobami dokonce topilo, aby voda nezamrzla.

Velké měřidlo (Jia Liang) sloužilo k určování objemu zrní. Toto měřidlo bylo vyrobeno v roce 1744 podle měřidla císaře Wang Manga z dynastie Han, což znamená, že v celé velké Číně se už 2000 let používají jednotné míry.

Hlavní nádvoří má rozměry 200 x 190 metrů. V budovách po stranách byly mimo jiné uloženy předměty, používané při slavnostech.

Hlavní vstup na vnější nádvoří tvoří Brána nejvyšší harmonie (Tai He Men). Postavena byla roku 1420 za dynastie Ming, koncem 19.století byla stržena a rekonstruována. Brána stojí na 3,4 metry vysoké základně, má 9 lodí na šířku a 4 do hloubky. Bránu střeží největší pár bronzových lvů, pocházejících už z mingského období.

Brána nejvyšší harmonie je nejpozoruhodnější ze všech bran Zakázaného města. Po otevření obou křídel hlavních dveří se návštěvníkům naskýtá dechberoucí pohled na hlavní palácové nádvoří. Tohoto momentu využil také Bernardo Bertolucci ve filmu Poslední císař (1987).

Mramorové mosty Zlaté vody se klenou přes kanál, který spojoval příkopy na obou stranách města. Jedná se vlastně o pětimost a aby byla dodržena rovnováha vody a ohně, jsou jeho sloupy zakončeny plameny.

Polední brána (Wu Men) představuje oficiální vstup do Zakázaného města. Má tvar písmene „U“ a je to nejmohutnější ze čtyř vstupů do císařského paláce. Byla dokončena v roce 1420 jako kombinace pevnosti, paláce a brány. Brána má tři průchody, přičemž ten prostřední byl určen pouze pro císaře. Západním průchodem chodili princové a východní byl pro civilní a vojenské úředníky.

Polední bráně se říká také Brána s pěti pavilony. Z její terasy sledoval císař vojenské přehlídky a bití otroků, které probíhalo za hradbami.

Palácový komplex měl celkem 9 bran, protože devítka je císařské číslo. Poslední z nich je Brána nebeského klidu (Tian’an Men), z jejíchž ochozů vyhlásil 1.října 1949 Mao Ce-tung Čínskou lidovou republika.

Tian’an Men je největším náměstím na světě, na jeho plochu se vejde až 1 milion lidí. Dříve tudy procházela obchodní ulice, která byla pokračováním severojižní osy Zakázaného města. Náměstí vzniklo počátkem 20.století, když byly strženy vnější hradby Císařského paláce. Pojmenováno je podle čelní brány, na níž dnes visí Mao Ce-tung. Tian’an Men doslova znamená Náměstí Brány nebeského klidu.

Prostranství obklopují mohutné stavby lidových paláců – vpravo je Velká síň lidu (Renmin Dahuitang), vlevo Muzeum čínských dějin a Muzeum revoluce (Lishi Bowuguan). Uprostřed se tyčí Památník lidových hrdinů, fronta lidí čeká spořádaně na vstup do Maova mauzolea.

Chrám nebes (Tian Tan) leží 3 kilometry jihovýchodně od Zakázaného města. Na tomto místě se každoročně v době zimního slunovratu konaly císařské oběti.

Areál chrámu se skládá ze tří částí a vstupního koridoru. Dlouhý koridor je 350 metrů dlouhá a 5 metrů široká zastřešená pasáž, sestávající celkem ze 72 místností, které dříve sloužily jako tzv. svaté kuchyně. Dnes je oblíbeným místem setkávání důchodců, kteří si sem chodí zazpívat, zatančit, zacvičit nebo zahrát karty.

Hala modliteb za dobrou sklizeň je jednou z nejuctívanějších a také architektonicky nejdokonalejších staveb v Pekingu. Třípatrová kruhová hala je zakončena modrou střechou, imitující nebeskou klenbu. Je vysoká 38,2 metrů a má průměr 24,2 metrů. V její konstrukci se odráží oblíbená čísla čínské numerologie – 4 hlavní sloupy znamenají 4 roční doby, 24 menších sloupů odpovídá 12 měsícům a 12 časovým úsekům dne a noci, 28 zdobených střešních pilířů představuje 28 souhvězdí hvězdné oblohy.

Chrám pochází z období dynastie Ming, historie uctívání nebes na tomto místě však sahá až do doby kamenné. Současnou stavbu vybudoval třetí mingský císař Yongle v roce 1420 na místě původního oltáře. Koncem 19.století byla přestavěna po požáru, bylo to ovšem podle původních plánů a oběti se zde prováděly až do konce císařství, vlastně ještě za vlády prvních dvou prezidentů.

Hala modliteb za dobrou sklizeň stojí na mohutné třístupňové kamenné terase, rozdělené 8 schodišti. Pouze nejvýznamnější císařské stavby mohly stát na třech stupních (Síň nejvyšší harmonie v Zakázaném městě apod.).

Centrální části schodišť, obrácených k severu a k jihu, jsou dekorovány vyřezávanými kamennými reliéfy, nazvanými „Dva draci nad horami a mořem“, „Dva fénixové nad horami a mořem“ a „Příznivé mraky nad horami a mořem“.

Severně od chrámu stojí Císařská hala nebes. Zatímco se připravovala obětní zvířata ve svatých kuchyních, císař procházel několika obřady a poslední noc se postil právě v této „abstinenční síni“.

Jižní část prostranství uzavírá třídílná brána – levý vchod byl určen pro císaře, pravý pro úředníky a prostřední pro božstva. Z brány vychází 2 metry vysoká kamenná cesta, která nás dovede do dalších částí chrámového komplexu.

Chrám nebeské klenby ve tvaru rotundy je obklopen tzv. zdí ozvěn. Jestliže dvě osoby stojí mezi východní a západní osou, můžou vzájemně slyšet svůj šepot.. Tato vděčná atrakce některým turistům úplně zastíní význam samotné svatyně.

Svatyně nebeské klenby byla postavena v roce 1530 za vlády císaře Jiajinga z dynastie Ming. Svatyně se podobá Chrámu nebes, ale je menší (19,2 m na výšku a 15,6 m v průměru). Božstva zde zastupují symbolické tabulky. Nejvýznamnější je tabulka Syna nebes, kterého na zemi představuje císař.

Oltář nebes pochází rovněž z roku 1530. Kruhová terasa byla původně pokryta tmavomodrými glazovanými destičkami, které byly později nahrazeny světlezelenými kamennými bloky a obestavěny balustrádou z bílého mramoru. Na každém stupni je 9 řad destiček, což představuje 9 úrovní nebe.

Na kruhovou kamennou desku na vrcholu mohl v minulosti vstoupit pouze císař, dnes je to samozřejmě oblíbené místo pro fotografování. Centrální nebeská deska je obklopena devíti kruhy kamenů. V prvním prstenci je to 9 kamenů, ve druhém 18, až po 81 kamenů v deváté řadě.

Na všech podstavcích v rozích se původně tyčily stožáry. Jeden z nich je zde pro názornost zrekonstruován. Císařské standarty, které na nich vlály, byly trojcípé.

Cypřišovou alejí jsme se vrátili do parku, kde je úhledně uspořádáno Sedm nebeských kamenů. Podle jedné verze se jedná o meteority, podle druhé jsou to uklidňující kameny, které sem byly dovezeny z Nebeských hor (Tai Shan) za vlády císaře Jiajinga, nám ze všeho nejvíc připomínají výtvor moderního umění.

Z historie se nyní přesuneme k moderním stavbám. První mrakodrapy v Pekingu byly dílem čínských architektů a měly tvar obřích pagod. V 90.letech se však začal tento trend měnit a zejména výstavba před OH 2008 nabrala zcela nový směr. Číňany nezajímá, jaké národnosti je daný architekt, ale jen to, aby v konkurzu zvítězila ta nejzajímavější stavba.

Jedna z nových linek metra nás dovezla až do olympijského areálu, kde stojí dva nejznámější olympijské stadióny – Vlaštovčí hnízdo a Vodní kostka.

Olympijský park (Olympic Green) symbolicky navazuje na starou hlavní osu města a protahuje ji ještě dál na sever. A protože si Číňané stále potrpí na šťastná čísla, Olympiáda začínala 8.srpna 2008 v 8 hodin 8 minut a 8 sekund.

Národní centrum vodních sportů vzniklo podle plánů australského architektonického studia PTW. Její plášť připomíná vodní bubliny, proto se mu říká Vodní kostka. Byl vytvořen ze speciální průsvitné fólie, kterou je možno večer nasvítit jednou barvou nebo odlišně podle jednotlivých bublin.

Zatímco Vodní kostka je momentálně obehnána plotem a zřejmě se bude přestavovat na supermarket, Vlaštovčí hnízdo se stále používá.

Čínský národní stadión, jak zní jeho oficiální název, má kapacitu 90.000 diváků. Komplikovaná, na první pohled chaotická struktura ocelové konstrukce, je dílem švýcarské projekční kanceláře Herzog & de Meuron. Kromě zahajovacího a závěrečného olympijského ceremoniálu tady probíhaly také atletické soutěže a fotbalový turnaj.

Urumči

(Pátek, 14. května 2010)

Z Pekingu přelétáme do Urumči a odtud do Kašgaru, kde se konečně napojíme na trasu Hedvábné cesty.

Urumči je sice hlavním městem Xinjiang-ujgurské autonomní oblasti, většinu obyvatel však zde dnes už netvoří Ujgurové, ale Číňané. To je také důvod, proč se právě toto místo stává pravidelně centrem nepokojů, jak tomu bylo například loni na podzim.

Ujgurů je v současné době přes 8 milionů. Nejvíce jich žije v uzavřených komunitách jižně od pohoří Tian Shan, zejména v oblastech kolem Kašgaru, Hotanu a Aksú. Jejich historii můžeme vystopovat do 3.století.

Ujgurové vyznávají islám, který se stal jejich hlavním náboženstvím po 10.století. Mají své vlastní písmo a jazyk, který patří do turkické jazykové skupiny.

Kašgar

(Pátek, 14. května 2010)

Kašgar má 200.000 obyvatel a většinu z nich tvoří Ujgurové. Loni nepokoje přímo tady nebyly, ale po rebéliích v Urumči zvýšila čínská vláda preventivní opatření hlavně zde.

Historie celé této oblasti je pohnutá. Počátkem minulého století se snažili území získat Rusové a Angličané. Náš hotel Seman je dokonce bývalý ruský konzulát. Byl postaven v carském období v zahradním stylu (1890).

Nějakou dobu zde pak existoval samostatný stát, nakonec se ale provincie Xinjiang stala součástí Číny.

V roce 1955 byla vyhlášena Xinjiang-ujgurská autonomní oblast, což byl ze strany Číny naoko vstřícný krok. Kromě čínštiny je zde povolena také ujgurština a nápisy jsou dvojjazyčné.

Problém je v tom, že většina obyvatel umí pouze ujgursky. To, že nám to činí potíže, není tak podstatné (na jídlo si vždycky nějak ukážeme), důležité je, že se ani oni nikde jinde nedomluví a ztrácí kontakt se světem.

Kašgar byl jednou z nejdůležitějších zastávek na Hedvábné cestě. Hedvábná cesta tradičně začínala v Xi’anu, odkud směřovala na západ. Největší překážku představovala pro obchodní karavany poušť Taklamakan, kterou obcházely po jejím severním nebo jižním okraji. Tato cesta trvala celý rok a slovo Taklamakan doslova znamená „místo, odkud není návratu“. Obě větve se potom spojovaly právě v Kašgaru.

Během naší první vycházky jsme trochu zabloudili, což se ale nakonec ukázalo být přínosem. V okrajových částech města na nás ještě dýchla romantika časů Hedvábné cesty a mohli jsme pozorovat při práci místní řemeslníky a pekaře, což už jinde není možné.

Původní Staré město se totiž rychle bourá a doslova mizí před očima. Čínská vláda se její obyvatele snaží přestěhovat do nových paneláků, čemuž se Ujgurové brání, ale víceméně nemají šanci s tím cokoliv udělat. Za rok nebo za dva už nebude kašgarské Staré město vůbec existovat. Zůstane z něj zřejmě pouze mešita Id Kah.

Mešita Id Kah byla založena v roce 1442 (což je 846 muslimského kalendáře), byla však několikrát přestavována, současná stavba je z poloviny 18.století. Skládá se z hlavní modlitebny, postranních sálů, učebny, dómu, brány s minarety a nádvoří, které má rozměry 140 x 120 metrů.

Je to největší mešita v Xinjiangu a jedna z největších v celé Číně. Každý den se zde modlí 2.000-3.000 věřících, při pátečních modlitbách je to až 7.000.

Jelikož je právě dnes pátek, tak nás dovnitř nepustili. Vydáváme se proto do okolních uliček, každá z nich je věnována určitému řemeslu – ulička zlatníků, ulička čepičářů apod.

U pouličního prodavače si necháme vymačkat čerstvou šťávu z granátových jablek. Tady opravdu platí – ani kapka nazmar!

Kašgar

(Sobota, 15. května 2010)

Na hlavním náměstí v Kašgaru stojí 18-timetrová socha Mao Ce-tunga. Nápis na císařských sloupech hlásá „Ať žije jednota lidu všech národností!“.

Jinde jsme zase četli, že lidé musí společně budovat nádherný domov a vyvarovat se separatistických tendencí etnických skupin a ilegálních náboženství. Takže i toto heslo musíme asi chápat v podobném duchu.

Zábavní park u Východního jezera je typickou ukázkou lidového parku kultury a oddechu. Stavba v duchu sydneyské opery je kulturní centrum, kde se konají oslavy různých výročí.

Těmito místy kdysi procházely hradby Kašgaru a zábavní park stojí přímo pod ruinami Starého město. Staré město bylo centrem starověkého království Shule, jedné z 36 zemí západního regionu.

Jsou to vlastně ruiny královského paláce Karahanské dynastie, vybudovaného v 10.století. Následující panovníci sem posílali vojáky k jeho ochraně a mladší generace královské šlechty používala jako rezidenci.

Staré město má rozlohu 2 km2, ve 2000 domů tady ještě nedávno žilo 10.000 lidí. Všichni Ujgurové. Nyní musely být vystěhováni, protože čínské úřady chrání své občany a nepovolí jim bydlet v nebezpečných domech kvůli zemětřesení. Mezi ruinami tak přežívá už jen pár posledních starousedlíků…

Historické muzeum v Kašgaru je malé, ale zajímavé. Jsou zde vystaveny také dřevěné předměty, jako nádoby a šípy, které se dochovaly díky zdejším klimatickým podmínkám. Teprve později přišla keramika.

Dalšími pěknými artefakty jsou sošky z hrobů dynastie Tang, tedy z období 7.-9.století, kdy se zemí šířil buddhismus.

Mauzoleum Abaka Hoji (Appak Hoja Mazar), ležící 5 kilometrů severovýchodně od Kašgaru, je jedním z největších a nejvýznamnějších pohřebních míst v Xinjiangu.

Abak Hoja byl významným misionářem, který v 17.století šířil islám v tomto kraji. V roce 1640 dal postavit hrobku pro svého otce Yusufa, v níž byl ale nakonec pohřben také on sám a jeho potomci (zemřel 1694).

Hned vedle vstupní brány stojí malá mešita, která sloužila k letním modlitbám. Mešita je nádhernou ukázkou typické ujgurské architektury – dřevěné sloupy se stalaktitovými hlavicemi (tzv. mukarnas), pestrobarevná výzdoba a malované podhledy s uklidňujícími motivy, nejčastěji krajinky.

Samotné mauzoleum má půdorys 35 x 29 metrů, kopule je vysoká 27 metrů a má průměr 17 metrů. Hala byla postavena z hlíny a sádrovce a zdobí ji glazura s květinovými motivy.

Uvnitř je uloženo celkem 5 generací rodiny Hojových. Hrobky mají obdélníkový tvar, větší jsou pro muže, menší pro ženy. Všechny leží na 75 centimetrů vysoké základně. Původně jich bylo 72, po zemětřesení 58.

Nejznámější je hrobka Xiangfei, tzv, „voňavé konkubíny“. Skutečné jméno jedné z vnuček Abaka Hoji bylo Ipparchana a císař Qianlong si ji vyhlédl jako svou milenku. Ona ho ale stále odmítala, což se nelíbilo jeho matce, která ji dala zavraždit. Podle jiných zdrojů spáchala sama sebevraždu, podle dalších se zase dožila vysokého věku. Tak si vyberte!

Za mauzoleem se rozkládá hřbitov a v pohřebním areálu narazíme ještě na několik dalších staveb. Nejstarší je studovna, v níž otec učil Abaka Hoju. Skládá se ze dvou síní (vnitřní na zimu a vnější na léto), momentálně je však obé pod lešením. Uvnitř je uložen posvátný kámen, o němž se říká, že odhání nemoci a ďábla.

Velká neboli Páteční mešita se používala k modlitbám v zimě. Byla postavena teprve v roce 1873. Modlitební hala a stometrový koridor jsou ukázkou umění ujgurských dřevořezbářů – střechu podpírá 62 sloupů, každý z nich je jiný.

V přilehlém malém muzeu jsme konečně viděli mumii, kterou jsme marně hledali v Historickém muzeu. Mumie je stará 3200 let a ve skutečnosti to vlastně ani není mumie. Tělo bylo pouze vysušeno díky suchému klimatu v poušti.

Podobných „mumií“ bylo nalezeno v okolí víc a řada z nich má pro tuto oblast dost netypické rysy. Tento muž je například vysoký 195 centimetrů, našla se rovněž mumie s blonďatými vlasy. Pokud nechceme rozvíjet teorie o mimozemšťanech, musíme tato fakta přijmout jako svědectví o mísení národů na Hedvábné stezce už v dávné době.

Zastavili jsme se na starém muslimském hřbitově. Na první pohled vypadá jako nepoužívaný, data na některých náhrobcích ale svědčí o tom, že se zde pohřbívá dodnes.

Narazit v Kašgaru na nějaký trh, není žádný problém. Tento na okraji města je zaměřen zejména na žrádlo pro lidi a jídlo pro dobytek (řepkové výlisky, bavlníkové semínko).

Morfrata leží ve žluté jílovité krajině, přibližně 30 kilometrů severovýchodně od Kašgaru. Je to nejvýznamnější buddhistická památka na území starověkého státu Shule.

Hedvábná cesta neměla pouze obchodní, ale také společenský a kulturní význam. Zatímco směrem na západ proudilo hedvábí a koření, z opačného směru přicházela nová náboženství a ideologie.

Touto cestou se sem (a pak dále do Číny) v 1.století dostal z Indie buddhismus, a pak přibližně po roce 1000 začal pronikat islám. Islám zde definitivně zvítězil teprve v 15.století, dnes jsou však všichni Ujgurové muslimové a žádné buddhistické památky už v této oblasti nenajdeme.

Ruiny starobylého města Ha Noi jsou tedy naprostou výjimkou. Město bylo vybudováno dynastiemi Wei a Jin, současné rozvaliny pochází ze 7.století z období Tang. Město bylo definitivně opuštěno v průběhu 11.-12.století.

Dochovala se část opevnění, zbytky chrámu a dvě stúpy. Zajímavější je ta východní, která má tvar koule na čtvercovém základě. Stúpa Mor je vysoká 12,8 metrů, strana měří 12,3 metru. Podíváme-li se zblízka na její strukturu, zjistíme, že vrstvy bláta byly prokládány slámou.

V jižní části Kašgaru stojí hrobka Jusufa Hase Hajiba. Tento oblíbený básník a filozof žil v 11.století. Původně byl pohřben za městem, v roce 1957 byla však jeho hrobka přestěhována blíže centru. Hlavním důvodem zřejmě bylo to, že Číňané chtěli po zabrání provincie ukázat, jak ctí místní osobnosti.

Vrátili jsme se zpátky do centra Kašgaru, abychom si mohli zevnitř prohlédnout mešitu Id Kah, což nám včera nebylo kvůli modlitbám umožněno.

Na okraji Starého města stojí také hotel Qinibagh, v jehož čínské restauraci měl počátkem 20.století sídlo britský konzulát.

Kašgar

(Neděle, 16. května 2010)

Marco Polo byl jedním z mála lidí, kteří prošli celou Hedvábnou cestu. Většina obchodních karavan cestovala pouze z jedné oázy do druhé a tam svoje zboží pře(pro)dávala dál.

Zastávky na Hedvábné cestě tak sloužily nejen k odpočinku, ale ze všeho nejvíc byly obrovskými tržnicemi, kde obchodníci směňovali své zboží.

Kašgar si ponechal výsadu velkého trhového centra dodnes. Zdejší dobytčí trh, který se koná každou neděli, patří dokonce k největším v celé Asii.

Dobytčí trh býval původně přímo součástí hlavní městské tržnice. Před pár lety byl však z hygienických důvodů přesunut dál za město.

Nejčastěji zde potkáte ovce, kozy, krávy, koně a oslíky. Každou neděli sem běžně míří až 50.000 obchodníků se svým dobytkem. Momentálně je to slabší, protože v kraji zuří kulhavka. Také my jsme několikrát museli vystoupit z taxíku a projít přes dezinfekční rošty.

Zvířata, která se prodávají na trhu, jsou většinou určena k chovu a ne k přímé spotřebě. Kromě toho se tady prodává všechno, co s tím souvisí – nože, biče, postroje.

Stánků a jídelen zde ale najdeme taky dostatek. Jelikož Xinjiang spíš než Čínu připomíná středoasijské republiky, odpovídá tomu také zdejší kuchyně. Jejím základem je skopové maso, nejčastěji napíchané na jehle – tři kousky masa, mezi nimi jeden kousek loje. Platí se podle počtu snězených špejlí (většinou 1 za 2 juany, tj. 6 Kč).

To je také jediná záchrana pro toho, kdo neumí ujgursky. Stačí na prstech ukázat počet špejlí. I když ani to není tak docela pravda – zdejší obchodníci mají tak dokonale vymyšlený systém, že pro čísla do 20 jim stačí pouze jedna ruka. Když jsem se už jako „štamgast“ vracel k témuž stánku, pochopil jsme až po chvíli, že mi kuchař neukazuje vztyčeným palcem, že jsem jednička, ale ptá se mě, jestli chci zase pět jehel.

Dalším typickým jídlem jsou nudle se zeleninovou omáčkou. Nudle si každý kuchař připravuje sám a donekonečna je natahuje zručnými akrobatickými pohyby, takže to spíš vypadá, jako by skákal přes švihadlo. Hotový výrobek nemá nic společného s čínskými nudlemi, připomíná spíš „lukše naší babičky“.

Komu už nestačí jeho oslík, na druhé straně cesty se prodávají motorizované dopravní prostředky – mopedy, skútry a elektro-kola. Elektro-kola jsou v poslední době v Číně velice populární a postupně vytlačují tradiční bicykly. Těch jsme na zdejších cestách nenapočítali už zdaleka tolik, co před léty.

Hlavní tržnice v Kašgaru je značně rozlehlá a pokud jste zde poprvé, dlouho hledáte oddělení se zbožím, které právě potřebujete. Narazíte při tom ale taky na velmi exotické produkty, jako jsou například přísady tradiční medicíny – štíři, hadi, sušené ropuchy nebo netopýři.

 

Karakoram Highway

(Neděle, 16. května 2010)

Z Kašgaru směřovaly karavany přímo na západ přes Ferganskou kotlinu do Samarkandu, nebo na jih směrem do Indie. Tato větev Hedvábné cesty odpovídala přesně trase, kudy dnes vede Karakoramská dálnice.

Karakoram Highway míří z Kašgaru do pákistánského Islámábádu, je dlouhá 1300 kilometrů a protíná čtyři nejvyšší pohoří světa – Hindúkuš, Pamír, Himálaj a Karakoram. Jelikož prochází několika horskými sedly, nemohla ani v minulosti vést Hedvábná cesta jinudy.

Kašgar leží ve výšce 1300 metrů n.m. Ostrý přechod roviny do hor nastává na místě, zvaném Oytag, kde začínají Červené hory.

Dále sledujeme tok řeky Gez Daryan a na stanoviště Ghez musíme absolvovat kontrolu při vstupu do pohraničního pásma.

V sedle pod horou Katabekter Tag (6760 m) je pěkně větrno, museli jsme si ale nechat zastavit kvůli pohledu na písečnou horu Kumtagh. Nechápeme, kde se tady v takové výšce tak velká písečná duna vůbec vzala?

Z mraků na nás poprvé – a taky naposledy – vykoukl vršek Kongur Shan (7719 m), což je vůbec nejvyšší hora celého Pamíru.

Naším dnešním cílem je jezero Karakul, ležící ve výšce 3700 metrů n.m. Je to nejvýše položené jezero v Pamíru a bývá označováno také za nejkrásnější. Jeho inkoustově modrá voda je zejména v zamračeném a deštivém počasí tak temná, že se mu začalo říkat Kalakul, což v jazyce Kyrgyzů znamená „černé jezero“.

Jezero obklopují nejvyšší vrcholy Pamíru, přímo nad ním se tyčí Muztag Ata (7546 m), tedy „ledový otec hor“, z něhož toho ovšem díky mrakům moc nevidíme. Doufáme, že do zítřka se počasí vylepší.

Oblast kolem jezera Karakul obývají Kyrgyzové a taky my dnes budeme spát v jurtách u jedné rodiny kyrgyzských nomádů. Babička s dcerou a vnučkou nám dokonce připravily sice vegetariánskou, ale velice chutnou večeři…

Taškurgan

(Pondělí, 17. května 2010)

Včera večer jsme si z toho ještě dělali srandu, když jsme ale ráno vylezli ze spacáků, tak nás skutečně přivítala sněhová nadílka.

Jezero Karakul leží 220 kilometrů od Kašgaru a po Karakoramské dálnici odtud pokračujeme ještě dalších 80 kilometrů, abychom se dostali do Taškurganu.

Taškurgan leží v tádžické oblasti a pojmenován je podle pevnosti ze 6.století. Taškurgan doslova znamená „kamenné město“. Současné ruiny pochází z období dynastie Yuan, pevnost však byla restaurována dynastií Qing, která zde měla administrativní sídlo.

Místo je spojeno s cestou misionářského mnicha Xuan Zanga, který tudy putoval, obložen 570 buddhistickými sútrami, a v Taškurganu strávil 20 dní.

Staré kamenné město zabírá 100.000 m2, městská zeď má délku 1285 metrů. Dochovaly se zbytky svatyně, městských budov a více než 40 rezidencí.

Základy jsou sestaveny z kamenů ve tvaru koňských hlav. Na ruinách chrámu byla za dynastie Qing postavena úřední správa.

Z hradeb pevnosti se navíc naskýtá nádherný pohled na pastviny, na nichž táboří nomádi se svými stády. Tentokrát jsou to Tádžikové a stejně jako v ostatních částech země začíná jejich komunita pomalu splývat s čínskou. Staré tádžické město, rozkládající se pod pevností, taky brzy zmizí z povrchu zemského a bude nahrazeno širokými budovatelskými třídami.

Jezero Karakul

 

(Pondělí, 17. května 2010)

Na zpáteční cestě se nám konečně alespoň částečně odkryl Muztag Ata. Nápis pod horou říká „Ochraňujte silnice, slouží všem!“.

V této podobě se nám „ledový otec hor“ ukazuje taky nyní nad jezerem Karakul. Na rozdíl od něj z masivu Kongur Shan vidíme stále jen paty vedlejších hor.

Kašgar – Turfan

(Úterý/Středa, 18/19. května 2010)

Vzdálenosti na Hedvábné cestě nebyly nijak malé a pochod od jedné oázy ke druhé trval velbloudím karavanám většinou několik týdnů až měsíců. Dnes máme dokonalejší dopravní prostředky, i tak nám ale cestování zabere hodně času. Jako nejvýhodnější se jeví noční lehátkový vlak.

Cesta z Kašgaru do Turfanu je dlouhá 1600 km a trvá 22 hodin. Naštěstí se ukazuje, že čínské vlaky jsou pohodlnější, než jsme si původně mysleli. Tento je dvouposchoďový, v jednotlivých „kupéčkách“, oddělených přepážkami, jsou 2 až 3 lůžka nad sebou. Na kraji vagónu teče teplá voda, kterou si můžete zalít čaj nebo nudlovou polívku.

Většina trasy vede mezi pouští Taklamakan a pohořím Tian Shan, které odděluje Taklamakan od pouště Gobi. Zajímavé jsou travnaté mřížky podél trati, které tvoří zábrany proti písku.

Nádraží v Turfanu se nachází 50 kilometrů západně od města, takže nás ještě čeká hodinová jízda autobusem.

Turfan

(Středa, 19. května 2010)

Turfan leží na severní trase kolem pouště Taklamakan. Pohled na ostrou hranici písku a zeleně působí ještě dnes překvapivě, pro cestovatele na starobylé Hedvábné cestě to muselo být úplné zjevení.

Kde se tady najednou vzala tahle zelená oáza uprostřed pouště? Navíc na nejteplejším místě v celé Číně? Za to všechno vděčí město dokonalému systému zavlažování, zvanému karezový systém.

Slovo „karez“ znamená studna. Ve skutečnosti to však nejsou studny, ale systém podzemních kanálů, který přivádí vodu z dešťů a tajícího sněhu z pohoří Tian Shan napříč pouští Gobi. Voda teče samospádem, takže není potřeba žádné čerpací zařízení.

Je to vlastně dokonalý podzemní akvadukt. Kanály jsou zevnitř vydlážděny cihlami a pod zemí jsou vedeny proto, aby se voda na teplém a suchém povrchu neodpařovala.

Karezový systém je specialitou Xinjiangu a vedle Velké čínské zdi a Velkého kanálu je považován za jeden ze tří velkých starodávných projektů Číny. Proto se mu taky říká „Pramen života“ nebo „Matka Řeka“.

Kanály jsou vysoké 1,5-1,7 metru a široké 0,6-0,7 metru. Délka jednotlivých úseků je 5-20 kilometrů, nejdelší kanál měří 40 kilometrů. Musela to být nadlidská práce takové množství podzemních tunelů vybudovat.

První karezové systémy vznikly už před 2000 lety. Nejstarší dochované jsou z period Wei, Jin a z období Severní a Jižní dynastie (220-580 n.l.).

V současné době se v Turfanské oblasti nachází přes 1000 karezů o celkové délce 5000 kilometrů. Většina z nich pochází z doby dynastie Qing.

Jiaohe je jedním ze starověkých hliněných měst, ležících v okolí Turfanu. Jiaohe je nejzachovalejší a navíc má nádhernou polohu na ostrově uprostřed řeky Yamaz. Plošina ve tvaru vrbového listu je dlouhá 1650 metrů a široká 300 metrů, třicetimetrový útes poskytuje dokonalou přirozenou ochranu.

Lidé se zde proto usadili už ve 2.století př.n.l. V Jiaohe původně sídlila vojenská posádka, v období dynastií Západní Han až Severní Wei to bylo hlavní město království Gushi (108 př.n.l. – 450 n.l.).

V roce 450 se dostalo pod nadvládu Gaochangu, byla zde umístěna prefektura království a za dynastie Tang sídlila územní administrativa. Jiaohe bylo definitivně opuštěno po nájezdech Čingischána.

Do města jsme vstoupili Jižní branou. První zachovalejší stavbou, k níž jsme došli, je strážní věž. Strážní věž je vysoká 8,4 metrů a má obvod 88 metrů. Skládá se z velké podzemní místnosti a čtyř bočních strážnic.

Město protíná hlavní třída, z níž odbíhají menší uličky k rezidencím. Na severním konci hlavní třídy stojí pagoda.

Pagoda je čtvercová stavba o straně 16 metrů, je třípatrová a její současná výška je 10 metrů. Původně však byla zřejmě mnohem vyšší, protože dřevěná nadstavba se nedochovala.

Za pagodou leží Velký chrám, zabírající plochu 5100 m2. Je to největší buddhistický chrám ve městě. Na nádvoří vidíme studnu a zbytky bubnové a zvonové věže. Uprostřed modlitební haly stojí vzácný pilíř s výklenky na všech čtyřech stranách. V některých z nich se dochovaly Buddhovy sochy a barevné značky.

Ve městě se nachází ještě několik menších buddhistických chrámů. Severovýchodní chrám je zvláštní tím, že má netypické uspořádání. Modlitební hala je v centru a nádvoří se rozkládá až za ní. Kromě toho jsou tady další dvorky a zbytky síní po stranách.

Stúpový les tvoří 101 stúp. Centrální stúpa má tvar trůnu a zakončuje ji celkem pět vrcholů. Kolem ní se rozprostírají 4 pole po 25 stúpách. Karbonová metoda zařadila tuto památku do 4.století.

Na zpáteční cestě se věnujeme prohlídce rezidenčních domů. Některé z nich mají dokonce soukromou studnu. Východní brána byla vybudována na 30 metrů vysokém útesu už v ranné periodě.

Vládní sídlo je netradičně umístěno pod zemí. Důvodem tady ale zřejmě nebyla bezpečnost, nýbrž vysoké teploty. Poprvé bylo postaveno už za království Gushi, bylo však postupně rozšiřováno.

Dětský hřbitov pochází z období Gaochangu. Je na něm pochováno přes 200 dětí, většina z nich neměla ani 1 rok. Příčina jejich úmrtí není známá.

Na polích kolem Turfanu roste hlavně vinná réva. Vinohradů je tady dokonce víc než na Pálavě. Z hroznů se však nedělá víno, ale suší se hrozinky.

Podivné děrované stavby mezi vinicemi jsou sušárny hrozinek. Právě ty turfanské jsou díky nim nejvyhlášenější. Hrozinky nejsou vystaveny přímému slunci, ale suší se pouze horkým vzduchem, takže neztrácí svou chuť.

Číňané původně pěstovali víno jenom pro okrasu. Později z nich začali lisovat šťávu a sušit hrozinky. Víno se začalo vyrábět až pod vlivem Evropy a dodnes jsou jeho odběrateli pouze zbohatlíci z Pekingu a Šanghaje.

Sušárny hrozinek vidíme i na střechách domů ve městě. Pokud ne, vystěhují si tam jeho obyvatelé aspoň postele, aby nemuseli spát ve vytopeném vnitřku.

Nejznámější památkou Turfanu je Eminův minaret. Teď si uděláme jenom fotku při západu slunce, pořádně si ho prohlédneme až zítra.

Turfan

(Čtvrtek, 20. května 2010)

Vydáváme se prozkoumat další pamětihodnosti Turfanského údolí. Cesta z Turfanu se nazývá „zelená silnice“, protože ji po obou stranách lemují vinohrady.

Areál, honosně pojmenovaný Údolí hrozinek, ale vynecháváme – je to dnes pouhý skanzen pro turisty se stánky předražených prodavačů hrozinek. Vstupné je na zdejší poměry taky dost vysoké.

Vinic a sušáren je přitom v okolí spousta a prohlídka nádherné místní vesnice Tujok nám trvala skoro dvě hodiny.

Tujokleží 70 kilometrů východně od Turfanu, v kaňonu, který je součástí Plamenných hor.

Ve vesnici napočítáme 60 obydlí, v nichž žije celkem 300 obyvatel, 90% z nich umí pouze ujgursky. Jsou to muslimové, ale předtím vyznávali buddhismus. Proto se tady náboženství a architektura často mísí.

V jednom z domů pobýval v roce 1904 německý archeolog Albert de la Coq, o němž dnes ještě uslyšíme.

Většina domů má dvě až tři patra. Nahoře se spí a jí, dole mají sklady a dílny. Mřížování na oknech je typickým prvkem čínské architektury. Domy mají malé dveře, aby se každý příchozí při vstupu poklonil.

Vesničané jsou zemědělci, vláda dotuje pěstování zeleniny. Zdejší mešita je největší v celém údolí, pojme 1000 věřících a je stará 200 let.

Otvor nade dveřmi umožňuje kromě přístupu světa také větrání. Jelikož teploty jsou vysoké, tráví obyvatelé většinu dne vevnitř. V květnu pak vytáhnou postele na střechu, protože jedině tam se dá spát.

Místní říkají této vesnici Mazar, což doslova znamená „pohřebiště“. Tímto termínem se označují místa, kde se nachází hrobky významných osobností. Na protější stráni vidíme hrobku mudrce, kolem níž vede poutní okruh.

V okolních skalách se nachází celkem 94 jeskyní, 40 z nich je prozkoumaných, z toho 6 má výzdobu. Říká se jim Jeskyně 1000 Buddhů a pochází ze 3.-6.století. Věděl o nich už Albert de la Coq, ale naštěstí je nestihl prohledat.

Sestupujeme dolů a dostáváme se zezadu k mešitě. Pece na chleba jsou stále funkční a využívá je celá vesnice.

Během procházky jsme prošli kolem několika moruší a občas jsme i ochutnali. Nejstarší je 600 let stará moruše. Když má strom přes 400 let, tak podle pověsti rodí zlaté plody.

Hrobka mudrce (Huojiamu Mazar) se zelenou špicí je posvátným místem, kam se chodí modlit muslimové z dalekého širokého okolí. Budova, která vypadá jako stará mešita, je ve skutečnosti hotel pro poutníky.

Rozpadající se stará brána střeží vstup ke hrobce a na starý muslimský hřbitov. Hřbitov je značně rozlehlý, protože každý muslim touží být pohřben poblíž svého světce.

Hroby mají rozměry 1 x 2 metry a jsou hluboké 1,5 metru. Muslimové se pohřbívají bez rakve. Podle zásady „Když jsi se narodil, nic jsi neměl, odejdeš taky s ničím“.

Astana bývala pohřebištěm královského města Gaochang. Gaochang byl hlavním městem Ujgurské říše a na zdejší nekropoli se pohřbívalo od 3. do 8.století. V hrobkách se našly zbytky maleb a sošky, které měly provázet panovníka na onom světě.

Nejznámější malbou jsou tančící dvojčata Faxi a Nuwa, zakončení spletenými hady. Tento výjev ztvárňuje také sousoší ve vstupního parku.

Momentálně jsou otevřeny tři hrobky, ostatní byly po prozkoumání zase zasypány. Všechny tři pochází z období dynastie Tang.

V první hrobce jsou nakresleny čtyři postavy. Zlatý muž má zavřená ústa, protože „mlčeti je zlato“. Kamenný muž naopak mluví, jelikož „jenom mluvením něco získáš“. Nebožtík byl zřejmě filozof. Snad proto zde byly nalezeny také filozofické spisy a dokonce účetní knihy.

Druhá hrobka má dekorativní výzdobu – kytičky a ptáčci. Tady byly objeveny historické spisy.

Třetí hrobka nemá výzdobu, jsou tady ale dvě mumie, přesněji řečeno vyschlá těla dvou manželů. Opět nás překvapuje, jak jsou vysocí.

Plamenné hory tvoří severní okraj Turfanské pánve. Jsou 100 kilometrů dlouhé a 10 kilometrů široké, nadmořská výška se pohybuje od 500 do 850 metrů. Svoje jméno získaly nejen díky ostře červené barvě, ale taky tím, že eroze je vymodelovala do tvaru plamenů.

V údolí uprostřed Plamenných hor najdeme buddhistické skalní chrámy, známé jako jeskyně Bezeklik. Bylo zde vydlabáno celkem 83 jeskyní, které měly různé funkce – některé používali mniši jako domy a meditační místnosti, jiné jako učebny, ostatní byly vzpomínkové síně na zesnulé a uctívané mnichy.

Ve 40 jeskyních byly nalezeny malby, bohužel většina z nich je ve velmi žalostném stavu. Částečně byly zničeny muslimy a zbytek má na svědomí Albert de la Coq.

Tento německý archeolog fresky sejmul a zabudoval do stěn muzea v Berlíně. Při bombardování za druhé světové války pak nebylo možno murály rychle odnést do sklepa, takže byly zničeny.

Tvorba jeskyní probíhala ve třech obdobích – několik jich vzniklo už v 5.století, nejvíce pak v době dynastie Tang, tzn. od poloviny 7. do konce 9.století. Poslední etapa zahrnuje 10.-13.století.

V současné době jsou otevřeny pouze čtyři jeskyně, většina dochovaných maleb je z 11.století. Nejzachovalejší freska zobrazuje poutníky, kteří nad ránem oplakávají Buddhovu smrt. Zajímavé je, že ležícího Buddhu de la Coq odřezal a odvezl do Německa, zatímco plačící poutníky tu ponechal.

Eminův minaret dal postavit v roce 1777 místní vládce Sulejman na počest svého otce Emina Hoji. Číňané mu říkají Sulejmanova pagoda.

Emin Hoja byl slavný generál qingské dynastie a od císaře Qianlonga získal pro svou rodinu dědičný titul prefekta Turfanu.

Deska uprostřed nádvoří označuje přesně 0 metrů n.m. Funguje zde navíc zvláštní akustický efekt – když si na ni stoupnete, slyšíte sami svůj hlas jako ozvěnu.

Místo je pojmenováno podle minaretu, hlavní stavbou areálu je ale mešita Sugong. Otvory v bočních klenutých chodbách sloužily pro měření času. Sulejmanovým koníčkem byla totiž kromě vlády také astronomie.

Minaret je vysoký 44 metrů, má průměr 10 metrů a směrem vzhůru se zužuje. Je to jedinečná ukázka starobylé islámské architektury v afghánském stylu.

Muzeum v Turfanu je úplně nové a skládá se ze tří sekcí: 1. historie Turfanské oblasti, 2. zlaté a stříbrné mince a texty, 3. prehistorické kostry.

Nejzajímavějším exponátem je pro nás malba tančících dvojčat, která byla objevena v jedné z hrobek v okolí a stala se víceméně znakem města.

Okolí Turfanu jsme si už prohlídli, zbývá nám ale samotné město. Turfan má 200.000 obyvatel, z toho 2/3 tvoří Ujguři.

Turfan je nejníže položeným místem v Číně (154 metrů p.m.) a také bezkonkurenčně nejteplejším. V létě dosahují teploty až 50 st. Celsia. Některé ulice jsou proto „zastřešeny“ pergolami z vinné révy. Na stíněné promenádě nechybí ani nástěnka se jmény vzorných pracovníků a výsledky soutěže O největší dýni.

Zatímco v Kašgaru jsme viděli, jak Staré město pomalu mizí, v Turfanu jsme jej už ani nenašli…

Turfan – Dunhuang

(Čtvrtek/Pátek, 20/21. května 2010)

Večer odjíždíme vlakem do Dunhuangu, přesněji řečeno – vlak jede do Liu Yuanu, který je od Dunhuangu vzdálen ještě 130 kilometrů.

Vychází nám to pěkně na noc. Trasa je dlouhá 750 kilometrů, vlak odjíždí skoro o půlnoci, takže hned zaleháme a probouzíme se v 8,30 v Liu Yuanu. Cesta houpavým minibusem potom trvá necelé 2 hodiny.

Zároveň jsme tím přejeli hranice mezi provinciemi a dostali se do Gansu. Jestliže Xinjiang (česky Turkestán) měl délku 2000 km a zabíral skoro polovinu Číny, Gansu je o něco menší – měří pouhých 1200 km.

Mogao

(Pátek, 21. května 2010)

V okolí Dunhuangu se nachází hned tři komplexy jeskyní, obvykle nazývaných Jeskyně 1000 Buddhů. Nejstarší, největší a nejhezčí jsou jeskyně Mogao, které byly v roce 1987 zařazeny také na seznam UNESCO.

Jeskyně Mogao byly vytvořeny ve 4. až 10.století. Pak už byly zdejší svahy plné, tak se umělci přesunuli do dalších lokalit, kde pokračovali asi do 14.století.

Útes je dlouhý 1600 metrů a komplex zahrnuje celkem 735 jeskyní, z toho 492 je očíslovaných. Návštěvníkům se jich ukazuje asi 30 na několika prohlídkových trasách. Jelikož zde panují přísná bezpečnostní opatření, museli jsme foťáky a kamery nechat v úschovně.

Fresky zabírají 45.000 m2, kromě nich je tady 2400 štukových soch a řada maleb na hedvábí. Nejstarší jeskyně mají střední sloup, novější jsou klenuté.

První jeskyně vznikla v roce 366. Nejvíce, asi 200 jeskyní, pochází z období dynastie Tang (7.-9.st.), označované za „zlatou čínskou dynastii“.

Většina jeskyní je vyzdobena celá. Pokud tomu tak původně nebylo, byly domalovány dodatečně. Podlaha představuje zem, stěny mají tvar chrámu a strop je nebeská klenba.

Jeskyně č.323 pochází z ranného období dynastie Tang, hned z počátku 7.století. Malby znázorňují různé buddhistické příběhy, je tady taky jedno z prvních zobrazení Hedvábné cesty („Zhang Qian na inspekci v západním regionu“). Sochy jsou až z qingského období (18.-19.st.).

V jeskyni č.328 jsou originální sochy z doby Tangů. Byly vytvořeny ze sádry na dřevěné konstrukci. Umělci si pohráli rovněž se štukovými detaily, jako jsou lemy šatů nebo šperky. Malby jsou tady pozdější, asi z 11.století.

Sochy v jeskyni č.329 jsou z 18.-19.století, fresky jsou ale tangské. Je tady dokonce nejhezčí strop, s létajícími bohyněmi devi. Jezdci na malbách si kromě koňů osedlali také tygry a draky.

Číslo 16 a 17 tvoří jeden z největších prostorů v celém komplexu. Na stěnách je vidět, jak byly umělé jeskyně vytesány do pískovce. V jeskyni č.16 lze opravdu napočítat 1000 Buddhů.

Význam této dvojjeskyně tkví ale především v tom, že tady byly nalezeny rukopisy a také nejstarší tisk na světě, pocházející z roku 868 (nyní je uložen v Britském muzeu). Celkem to bylo 50.000 svitků. Taoistický mnich Wang je později prodal, aby získal peníze na obnovu chrámů. Wang je pohřben ve stúpě na začátku areálu.

Jeskyně č.427 je z doby dynastie Sui, která vládla ještě před Tangy, na přelomu 6. a 7.století. Dynastie Sui měla krátkou existenci a pouze dva císaře. Ti sice opět sjednotili Čínu a začali budovat Velký kanál, byli ale brzy svrženi.

Jeskyně č.428 je jednou z nejstarších, pochází už z počátku 6

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .