0
0

28.září 2005

Ráno v pět jsme vstali (byli jsme poslední, naši čínští spolubydlící odcházeli o hodinu dříve) a vydali se společně se zástupy dalších turistů sledovat východ slunce. Vyhlídky nejblíže k hotelům byly beznadějně zaplněné davy turistů, ale o kilometr dále jsme už narazili na vyhlídku, na které jsme byli skoro sami.

Slunce vyšlo v 5.56. Bohužel se nekonal žádný zázračný zážitek, protože slunce vycházelo v oparu. Jak ale postupně stoupalo nad obzor, postupně opar rozpustilo a tak jsme měli možnost nafotit zdejší kopečky při měkkém ranním světle.

Pak jsme se ještě stavili v hotelu na ranní kávu a vydali se směrem k západním schodům, po kterých jsme měli v úmyslu odpoledne sestoupit dolů. Tato cesta byla plná nádherných scenérií, přešli jsme přes vrchol hory s poetickým názvem Lotosový květ. I to byl pěkný zážitek – aby se dalo pohodlně vyjít nahoru, vytesali zde kameníci do skály nádherné schodiště, které se různě točilo, vyhýbalo skalním výstupkům a propastem…

Západní schodiště je sice velmi strmé, ale zato kratší než východní a tak nám sestup netrval dlouho. Ve čtyři odpoledne jsme už byli u hotelu a ubytovali jsme se. Pak nastal problém, kde se najíst. Byli jsme totiž několik kilometrů nad městem a musím konstatovat, že tady „chcípl pes“. Kromě hotelové restaurace, která byla dost drahá, se tady nedalo nikde najíst. Nechtěli jsme tomu věřit a chvíli jsme hledali nějakou jídelnu, ale bylo tomu tak. Našli jsme ještě jeden hotel, kde to bylo ještě horší a tak jsme se vrátili do našeho hotelu.

Jídla v jídelním lístku byly označené papričkami podle ostrosti, tak jsem si objednal nějaké hovězí s rýží, které nemělo papričku prázdnou. Joj, to jsem si dal! Papriky v tom jídle opravdu nebyly, ale zato bylo bohatě okořeněno cayanským pepřem. I Pavel s Věrou, kteří mají rádi hodně ostrá jídla, potvrdili, že toto jídlo by si zasloužilo papričky 4. No jo, i toto patří k cestování.

Aby jídlo nepřišlo nazmar, oplachoval jsem si nakonec kousky masa v šálku s čajem, protože jinak mi tekly slzy z očí. Ale abych té restauraci příliš nekřivdil, vše, co jsme si tam objednali, bylo chuťově vynikající a v pěkném prostředí, takže vyšší cena byla ospravedlnitelná. Večer jsme navštívili zdejší krytý plavecký bazén. Je to dost zanedbaná budova, která má svou nejlepší dobu už za sebou. Samotný bazén je docela velký, není to asi celých 50 metrů, ale vzhledem k tomu, že jsme jej měli sami pro sebe, bylo to úplně nádherné. Později přišli ještě další dva návštěvníci. Voda tam je hodně teplá – termální – a tak se tam nedá moc plavat.

Dojem dne: Přesvědčili jsme se na vlastní oči o tom, jak levná tu je pracovní síla. Do hor k hotelům vedou dvě lanovky, ale přesto veškeré potřeby pro hotely a ostatní prodejce nosí nahoru na vlastních zádech desítky nosičů. Viděli jsme, jak vynášejí nahoru nápoje, potraviny, zeleninu, dolů zase nosili ručníky a povlečení na vyprání. Jeden nosič nesl na zádech docela velký elektromotor…

29.září 2005

Ráno v 5:15 pro nás měl přijet taxík, který nám zajistil pan Hu. Ale ve stanovenou dobu nepřijel. Byli jsme už velmi nervózní, protože v lázních opravdu „chcípl pes“ a tam bychom náhradní odvoz nesehnali. Vytáhli jsme z postele recepční a snažili jsme se jí vysvětlit, že potřebujeme z m sta zavolat taxi, ale ta v polospánku nebyla schopná nic pochopit. Nakonec ale náš taxi v 5:45 přijel. Prý zaspal… Tak jsme se bleskurychle naložili a on nás odvezl na zastávku autobusu, který přijel několik minut potom.

Cesta vedla horami a nebyla zrovna dobrá. Klikatila se mezi kopci a byla dost hrbolatá. Přesto jsme v poledne dojeli do Nanjingu.

Na nádraží se nás „ujal“ jeden „taxíkář“ bez taxametru, který nás zavezl do informační kanceláře. Tam ale opět nikdo nemluvil anglicky, tak nás zavezl do jednoho hotelu. Ukázalo se ale, že je plný, tak jsme jeli do jiného a tam bylo místo. Trochu jsme usmlouvali cenu a po tom, co jsme se ubytovali, jsme vyrazili na obhlídku města.

Mnohokrát jsme se snažili dovolat se agentovi, který nám zajišťoval lístky do Xianu, ale nepovedlo se nám to. Pak jsme ale našli ulici, ve které sídlila ta agentura a po chvíli hledání jsme ji našli. Měli jsme štěstí, ještě tam byla jedna slečna a ta nám ty lístky vydala. Jinak bychom sem museli jít další den. To jsme ale museli tak jako tak, protože Pavel šel na internet a zjistil, že miss Hanhui z Chengdu, která pro nás zajišťovala permity do Tibetu, potřebuje kopie našich víz. Stavili jsme se proto v té agentuře a požádali je, aby ty víza odfaxovali, což ochotně, dokonce zdarma, udělali.

Večeřeli jsme v jedné malé restauraci, kde měli jídelníček jenom v čínštině a tak jsem si píchl prstem do jídelníčku a jako obvykle jsem měl štěstí – dostal jsem vynikající kousky kuřecího masa se zeleninou. Pavel a Věra, kteří se snažili objednat si pomocí slovníku dostali něco jiného, než čekali a tak byli zklamaní.

30.září 2005

Vedle hotelu byl supermarket a tak jsem si pro změnu koupil na snídani mléko, koláč a jogurt. Byla to vítaná změna.

Taxíkem jsme odjeli k ruinám královského paláce. Byly to opravdu jenom ruiny – ještě lépe řečeno, jenom pár opracovaných kamenů poskládaných na trávě. Naše další kroky směřovaly k hrobce Sun Yat-sena, nejvlivnějšího čínského politika od rozpadu císařství, který v roce 1912 vyhlásil republiku a byl zvolen prezidentem Číny a později doživotním předsedou Čínské národní strany. Na jeho počest bylo postaveno velkolepé mauzoleum. Sochu na náhrobku vytvořil nějaký Kao Chi z Československa. (Že by to byl Kočí?)

O kilometr dál na východ stojí za malým buddhistickým klášterem z mingských dob Liggu pagoda, postavená v roce 1929 jako oslava revoluce a západním směrem zase hrobka prvního mingského císaře Zhu Yuana, postavená ještě za života císaře. Obě tyto pamětihodnosti jsme také navštívili a pak jsme zamířili na vlakové nádraží a zjistili si, jak to tady funguje s úschovnou zavazadel.

Úschovny jsme našli hned dvě, obě v dolním podlaží nádraží za jednotnou cenu 4 jiany za zavazadlo a den.

Dojem dne: Počasí: 32 °C ve stínu, slunce svítí, ale je silný opar a velmi vlhko. Silně se potíme, vyprané věci nechtějí schnout.

1.října 2005

Ráno jedeme taxíkem na nádraží. Dnes je sobota a státní svátek a v Číně se vrhne do víru cestování snad každý. Poznali jsme to i v Nanjingu – u autobusového nádraží je totální zácpa, kterou tvoří celé desítky autobusů. Našemu taxíku se tím chaosem podařilo probojovat a dojeli jsme na nádraží. Tam jsme si dali zavazadla do úschovny, která praskala ve švech a přeplněným metrem a taxíkem jsme se dopravili k památníku Nanjingského masakru, při kterém zde Japonci v období prosinec 1937 / únor 1938 zabili kolem 300 000 civilistů. (Některé odhady uvádějí číslo 200 000). Lidé byli stříleni, věšeni, stínáni šavlemi, ženy byly před smrtí často opakovaně znásilněny…

Jak se vyjádřil Pavel, nenavštívit tento památník by bylo něco jako být v Hirošimě a nejít do tamního památníku. Areál byl volně přístupný, i když v průvodci je psaný jakýsi malý poplatek, je možné, že byl zrušen nebo že v den tohoto státního svátku byl výjimečně zrušen… Prošli jsme si velice realisticky ztvárněnou expozici připomínající nepříliš známý úsek dějin a pak jsme odjeli k Jižní bráně, což je součást historického hradebního systému.

Ve vnitřních prostorách brány se nacházejí dvě zahrady bonzají, kde jsme měli možnost vidět, jak jsou stromky násilně pomocí různých drátů tvarovány do požadovaných tvarů.

S prohlídkou brány jsme byli hotovi poměrně brzy a tak jsme opět metrem odjeli na nádraží, kde jsme ještě chvíli poseděli a pak jsme už nastoupili do vlaku jedoucího do Xianu. Jeli jsme první třídou v lehátkovém voze, který je nazýván „soft sleeper“. Kupé jsou tvořena dvěmi dvojicemi lůžek nad sebou a od druhé třídy se liší jenom tím, že jednotlivá kupé mají dveře. Pár kilometrů za Nanjingem začalo pršet.

2.října 2005

O půl šesté ráno nás vzbudila průvodčí a o čtvrt na sedm vlak zastavuje v Xianu. Před nádražím nás čekal Tonda, který sem dorazil s Tamarou z Pekingu o den dříve. Od této chvíle už nás na cestě bude pět.

Šli jsme do hotelu, kde už bydlel Tonda s Tamarou, hodili jsme si zavazadla na pokoj a vydali jsme se na obhlídku města. Pršelo a byla docela zima, zvláště nám, kteří jsme přijeli z „teplých krajin“.

Napřed jsme navštívili muslimskou čtvrt, kde jsme se nasnídali a pak jsme se šli podívat do jednoho starého domu, který fungoval jako muzeum. Byl vybavený původním nábytkem a shlédli jsme tam ukázku stínového divadla. Pak jsme navštívili tržiště. Prodávali tam všechno možné, bylo mi chladno a tak jsem si koupil svetr značky Ralph Lauren ze stoprocentní kašmírské vlny (ha ha ha, tomu tak budu věřit). Cenu jsem usmlouval z 300 na 150 jianů. O.K., na Čínu asi drahé, ale byl pěkný a hřál, a to pro mne bylo v tu chvíli rozhodující.

Tonda objevil jeden krámek, který prodával staré dřevořezby. Byly to díly starých okenic nebo dřevěného obložení, možná taky části nábytku. Několik jich koupil. Vrtalo mi to chvíli hlavou a nakonec jsem usoudil, že by to mohl být pěkný suvenýr a tak jsem si vybral jednu bohatě vyřezávanou s jakýmsi drakem a ptákem. Cenu jsme usmlouvali ze 400 na 275 jianů. Kolem bubnové a zvonové věže jsme se pak vydali k malé husí pagodě. Vzhledem k vytrvalému dešti jsme toho z jejího vrcholu moc neviděli, ale kolem ní je park doslova nacpaný krásnými sochami.

Pěšky jsme se pak vrátili do města a na večeři jsme si dali pekingskou kachnu.

Dojem dne: Chcete v Číně ušetřit? Smlouvejte! Hlavně v hotelech, na tžištích a u zprostředkovatelů služeb.

3.října 2005

Přímo v hotelu jsme si domluvili cestu na Hliněnou armádu. V 9:30 nasedáme do auta, které … nenastartuje. Roztlačili jsme ho, řidič chvíli tůroval motor, aby trochu dobil baterii, ale v křižovatce motor zhasl, a to už definitivně. Zřejmě odešel alternátor. Dotlačili jsme auto do vedlejší uličky a po čtvrthodině pro nás dojelo náhradní auto, které řídil sám manager Jackie. Zřejmě si chtěl vylepšit pověst a chtěl nás tam odvézt sám, ale tomuto autu zase klouzala spojka. Jackie byl, jak se nám pak přiznal, čerstvý řidič a honil auto na plný plyn na nízkých převodových stupních, což vedlo k ještě většímu prokluzování.

Obklopeni zápachem hořícího spojkového obložení jsme dojeli k areálu Terrakotové armády, před jehož parkovištěm se ale vytvořila asi kilometrová fronta. Jackie konstatoval, že jsou svátky a tím pádem tu je nával. Opustili jsme tedy auto a došli ke vstupu pěšky. Chvíli jsme uvažovali, jestli si vezmeme anglicky mluvícího průvodce, ale pak jsme nad tím mávli rukou a šli jsme sami.

V areálu byl velký nával, přesto jsem nakonec filmoval ze stativu.

Nebudu se tady široce rozepisovat o historii tohoto místa, koho to zajímá, tak si to může vygooglit, ale přesto se zmíním, že toto mauzoleum si nechal postavit panovník Čchin Š‘ chuang-ti, který sjednotil v druhém století před naším letopočtem drobné státečky a je tím považován za zakladatele čínské říše.

Zasypané sochy v životní velikosti, jejichž množství se odhaduje na 6000, objevili v roce 1974 zemědělci při kopání studny. Na místě nálezu byly postaveny haly, které naleziště chrání před povětrnostními vlivy a v roce 1979 byl pro veřejnost otevřen výkop č.1, výkop č. 3 v roce 1989 a výkop č. 2 v roce 1994. O tom, že toto místo je světová archeologická jednička svědčí počet návštěvníků – od otevření muzea sem přišlo na 40 milionů návštěvníků, z toho 4 miliony cizinců.

Sochy jsou z pálené hlíny, ani dva obličeje nejsou stejné. Těla a ošacení už jeví určitou podobnost, byla vytvořena v několika formách (koneckonců jsou to uniformy), ale v drobných detailech, jako jsou knoflíky, opasky a pod. se taky liší. Sochy byly původně pestře pomalovány, ale barvy už smyl čas.

Když jsme se nabažili armády, odjeli jsme směrem k hrobce z časů dynastie Ming. Odjeli, to je slabé slovo, dvě hodiny jsme popojížděli v dopravní zácpě (svátek…).

Hrobka mě zklamala, nebyla ještě odkryta a tak to je jenom kopec hlíny. Říká se, že je zde 30 metrů pod zemí ukryt celý palác, ve kterém byly jezírka a říčky tvořené rtutí. Těžko říci, jestli to je paravda, ale geologické průzkumy prokázaly znečištění 12000 čtverečních metrů kolem hrobky právě již zmíněným tekutým kovem.

Dlouho jsme se zde nezdrželi, i když tu vzhledem ke svátkům probíhalo kulturní vystoupení. K termálním pramenům jsme už nejeli, protože bychom to stejně nestihli a tak jsme se vrátili do Xianu.

Večer jsme měli schůzku s agentem, který nám zajišťoval lístky na vlak, s jejichž sháněním bychom asi jinak měli vzhledem ke svátkům potíže, zašel jsem si na internet a zatelefonoval jsem si domů.

4.října 2005

Na dnešní den jsme si naplánovali projížďku na kole po hradbách. Napřed jsme jeli pár zastávek autobusem, abychom se dostali do blízkosti jižní brány. Vystoupili jsme poblíž malého parku, kde nás překvapil nezvykle silný křik ptáků. Příčinu jsme objevili hned – důchodci sem vynesli klece se svými ptáky. Klecí tu viselo několik desítek a v každé zpíval, nebo spíše křičel, nějaký pták.

Jak jsme procházeli podél parku, viděli jsme, že je všestranně využit – lidé si sem chodí zacvičit, zahrát na hudební nástroje, zazpívat mrskat káču nebo jenom tak postát a sledovat, jak jde život.

U jižní brávy jsme si koupili vstupenku na hradby a pronajali si kola. Jízda nebyla obtížná, město totiž leží na rovině a tak jedinou překážku v cestě tvořily vydrolené cihly. Městské centrum jsem objel během hodiny a čtvrt, jel jsem pomalu a několikrát jsem zastavil, abych udělal pár fotek.

Před polednem jsme se vrátili do hotelu, vzali si svá zavazadla a pěšky jsme došli na nádraží. Vlak nás dovezl druhý den ráno do Chengdu.

5.října 2005

Jako jednu z variant ubytování jsme si vytipovali Sam’s guesthause a tak jsme se tam nechali odvézt. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba. Do hotelu se vstupuje přes restauraci a zahradu, v přízemí je pak ještě příjemná čajovna. Ubytování bylo dobré úrovně a přijatelné ceny a navíc recepce funguje zároveň jako velmi dobře fungující cestovní kancelář. Zajistí v podstatě cokoliv – výlet do Leshanu, Pandy, permity do Tibetu stylem jeden den objednat, třetí den letět, odvoz na letiště, lístky do divadla… Navíc akceptují platební karty.

Hned po ubytování jsme nasedli do mikrobusu, který nás odvezl do ZOO na pandy. Těch tu prý mají 49, by jsme jich viděli kolem dvaceti včetně jednoho přibližně dvoukilového mláděte. Kromě pand velkých tu mají také větší množství pand červených.

Do města jsme se vrátili v odpoledních hodinách, prošli jsme se po městě, vyměnili si peníze na další pobyt a večer jsme se setkali s paní Hanhui, které jsme zaplatili za permity do Tibetu, letenky, průvodce, Landcruiser a řidiče. Byl to docela úctyhodný balík peněz, celkem 2500 dolarů.

Večer jsme navštívili varieté, ve kterém jsme viděli všechno možné, od akrobatů přes sólistu na lidové dvojstrunné housle až po stínové divadlo.

Dojem dne: Potřebujete vyměnit dolary dolary v hotovosti za jiany? Musíte do Bank of China, jiné banky cizí měny nemění. Chcete vybírat peníze z bankomatů? Ne každý bankomat bude akceptovat vši kartu. Ověřte si to nejlépe ještě před odjezdem (Visa). Platí samozřejmě i pro Tibet a ostatní země.

6.října 2005

Tento den patřil celodennímu výletu do Leshanu. Nachází se zde 1300 let stará 71 metrů vysoká socha sedícího Buddhy vytesaná do skály. Je to prý největší socha Buddhy na světě. Počasí nám moc nepřálo, pršelo. Napřed jsme se přívozem převezli na druhou stranu řeky a chtěli jsme dalším přívozem projet kolem Buddhy, abychom ho levně viděli z řeky a pak vystoupit na další zastávce u druhého vchodu k Buddhovi. Měli jsme však smůlu, protože tento přívoz jezdí jenom třikrát denně, jestli si dobře pamatuji, tak v 9:00, 11:00 a 16:00. My jsme tam byli o půl dvanácté…

No nic, tak jsme se vrátili k hlavnímu vchodu a vešli do parku, který obklopuje ze tří stran sochu. Nechtělo se mi v dešti stát ve frontě na sestup po schodech k nohám Buddhy, tak jsem si jej prohlédl jenom shora a pak jsem se dvě hodiny procházel po parku. Když už mě to přestalo bavit, zaplatil jsem si vyhlídkovou jízdu motorovým člunem kolem sochy. Jak jsem zjistil, nebyla to moc dobra volba, měl jsem raději volit jízdu větší lodí, protože malý motorový člun se silně houpal a tak mám všechny záběry z videokamery roztřesené. Večer jsem neodolal nízké ceně a podstoupil jsem ještě jednu masáž těla a chodidel. Poručil jsem si tvrdší masáž a pak jsem měl chuť křičet bolestí…

Tímto skončila čínská etapa našeho cestování. Tibet, který Čína anektovala, k ní sice taky patří, ale přesto mu v našem popisu cestování věnuji samostatnou kapitolu.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .