0
0

Neděle 23.června 2002

Je neděle 23.června a nastal den D, den odletu naší velké dlouhé cesty. Bohouš, Lágoš a já máme sraz v 8,45 hod. před halou na letišti v Ruzyni. Necháváme si převázat batohy folií za 55,- Kč a jdeme na odbavení. Vážení báglů je v pohodě, měli jsme strach, zda nám bude povolených 20 kg stačit. Vzal sem si všechny věci co sem chtěl a váha je lehce přes 14 kg. Dostáváme potvrzenou letenku a informaci, že máme být u brány B5 v 10.05 hod. Náš let do Moskvy je SU 142. Máme ještě hodinu času, tak jdeme testnout letištní restauračku. Třetinka Plzně za 50,- Kč, ale je to nadlouho poslední české pivo, takže nic nenamítáme. V 10.10 přicházíme k našemu tubusu, procházíme kontrolou příručních zavazadel a jsme na palubě Boeingu 737. Letadlo má 10 minut zpoždění, ale 10.45 odlétáme => můj první let !!! Po deseti minutách vidíme Mělník a Štětí, později ještě Liberec. Na obrazovkách sledujeme trasu letu a další informace. Asi v polovině cesty do Moskvy dostáváme občerstvení (chleb se salámem, linecké kolečko s kávou a 0,33 l piva) Jídlo poživatelný, pivo pitelný. Já dostal Nevskoe, kluci Nikolaj Sinebruchoff. Při klesání mě začalo festově bolet levé ucho, ale naštěstí ještě před přistáním přestalo.V 15.05 místního času přistáváme na Šerementěvu 2, vystupujeme z letadla do haly a míříme k přepážce „transit“, ukazujeme letenky a pasy. Chvíli zjišťujou jestli potřebujeme do Hong – Kongu víza, když zjistili, že ne, dostáváme palubní lístky a pouští nás do bezcelní zóny letiště. Je 15.20 a do odletu zbývá víc jak tři hodiny. Potřebujem na záchod, tak jdeme zkoumat situaci. Nacházíme samé duty free shopy a restaurace, ale také skupinku snad Indů ležících na novinách a kartonech. Koukáme na ceny, 0,5 l točeného Löwenbrau za 5 USD to je opravdu síla !! Cestou zpátky objevujeme obchůdek, kde mají Baltiku No.3 za 1 dolar. Čekáme u terminálu č.1, odkud odlétá náš Boeing 757 do Hong – Kongu. Ještě předním odletělo letadlo do Londýna a tak se udělalo místo k sezení. V 18,15 se přesunujeme k odbavení, necháváme projít asijské spolucestující, stejně má každý rezervované sedadlo, takže není kam spěchat. Opět procházíme kontrolou zavazadel, můj batoh se jim nelíbí a musím všechno vyndat ven. Prohlídka detekčním rámem je však v pořádku. Patnáct minut před odletem jsme v letadle a v 19,00 opouštíme letovou dráhu. Dopisuju do deníku zážitky dne. Začínáme cítit exotiku, 90 procent pasažérů je z Asie. Let do Moskvy trval dvě a půl hodiny a do Hong-Kongu poletíme necelých deset, rád bych většinu cesty prospal. Což se mi na rozdíl od kluků nedaří. Je 2:00 mosk. času a letíme už přes sedm hodin, hrozná nuda. Za celou tu dobu sem šel dvakrát pro kafe a na záchod.

Pondělí 24.června 2002

V Hong – Kongu přistáváme v 8,40 místního času (+ 6 hodin oproti Praze), vystupujeme z letadla a doufáme, že batohy dorazily s námi. Procházíme obrovskou halou a chodbama až k podzemnímu vlaku, který nás veze odhadem asi kilometr. Ve vagónu nám dělají společnost čtyři uniformovaní ozbrojenci. Dál sledujeme šipky, které nás vedou až k imigračním úředníkům. Těm se nelíbí moje stará fotka v pasu, ale dostávám razítko, dokonce platné 3 měsíce a ne 14 dní jak jsme si původně mysleli. Dostáváme se do další haly, kde by u čísla 8 měli být naše zavazadla. Bohouše odbavili jako prvního, a než jsme prošli s Lágošem, už stál u pásu se všemi našimi batohy. Super !!! V další už asi x-té hale vybalujeme bágly z folie a jdeme hledat směnárnu. Po cestě studujeme informační tabuli dopravního spojení do centra Hong-Kongu, rychlovlak je za 90 HKD (12,50 USD) se nám zdá být drahý a tak volíme dvoupatrový bus za 33 HKD (4,50 USD), který jede přímo do centra. Ještě se ptáme místního mladíka na směnárnu, doporučuje nám Thomas Cook. Měním na začátek 20 dolarů, uvidíme jestli seženeme ještě lepší kurz než 7,17 HKD/USD (4,60 Kč/HKD) Vycházíme z klimatizovaných prostor ven a nestačíme se divit, je 29° C, ale skoro stoprocentní vlhkost vzduchu. Připadáme si hůř než ve skleníku. Kupujeme lístky na autobus, který jede směrem na vlakové nádraží, je to linka A 21 a cena již zmíněných 33 hong-kongských dolarů. V autobuse, je klimatizovaný, si sedáme do druhého patra, kde je lepší výhled. Z letiště jedem po dálnici a za chvíli jsme ve městě. Všude vidíme plno krámků, restaurací a stánků se vším možným.Vystupujeme na Jordan road a nejprve jdeme zkusit ubytko, co jsem našel doma na internetu. Máme i vytištěnou mapku, takže nemáme problém tu adresu najít. Je to dvě ulice od zastávky autobusu, ještě ale kupuju u Mc Donalda Fantu XL, abych doplnil vypocené tekutiny. Na uvedené adrese to ale nevypadá, že by tu byl nějaký hostel, jdeme dál a zjišťujeme, že tu mají ještě další čísla domů ve dvoře. Zvoníme tam kde máme, po krátké domluvě nám jde paní z recepce ukázat pokoj. Upozorňuju kluky, že jsme v jihovýchodní Asii, zvláště při pohledu na špinavé a oprejskané fasády a všude nějaký nepořádek. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme viděli náš pokoj. Automatická klimatizace, lednice, televize, mramor a luxusní obklady…. Všechno naprosto čistý a voňavý . A cena ??? 500 HKD za celý pokoj, což je cca 22 USD na jednoho, na Hong-Kong super cena. Chvíli odpočíváme a potom vyrážíme na nádraží zjistit spojeni do Kantonu a porozhlédnout se po městě. Asi po hodině chůze jsme v otřesném dusnu došli na nádraží, všichni jsme úplně mokrý. Nacházíme pouze jízdní řád celej v čínštině, ale taky autobus, který jede skoro každou hodinu a stojí 100 HKD. V hale je spousta obchodů včetně směnárny s kurzem 7,50 HKD za dolar bez poplatku. Ještě kupuji pohledy 1,20 HKD a známky do Evropy 2,40 HKD za kus. Přemýšlíme nad dalším plánem, jestli zůstaneme ještě jednu noc. Dohodli jsme se, že se podíváme na Victoria Peak – nejvyšší horu Hong-Kongu. Tak jdeme zjistit co tam jede. Máme štěstí, hned první bus co přijel, jede tím směrem – je to linka 104 a je to šestá zastávka Bank of China Tower. Tu jsme ale přejeli, tak vystupujeme o zastávku dál. K lanovce je to 400 metrů. Kupujeme zpáteční lístek za 30 HKD. Po velmi strmém stoupání jsme nahoře odkud je fantastický výhled na Kowloon. Když jsme se vrátili dolů, jdeme se podívat na moře, ale našli jsme jen přístav lodí, které jezdí do Kowloonu. Cena 1,70 HKD v druhé třídě, což je spodní paluba, neva – jedeme. Vystupujeme na druhém břehu, kde nás postupně otravuje pět snad Indů s nabídkou ušití šatů na míru. Rázně odmítáme a pokračujeme pěšky přes Nanking Road do našeho hostelu. Cestou si kupuju v pouličních stáncích mangový džus a vařenou kukuřici, snad mi nic nebude. Potom ještě zkouším asijský Mc Donald a poslední nákup jsou vody. Beru dvě lahve 1,8 l po 11 HKD. Konečně jsme se taky rozhodli, že odjedeme už zítra tj. 25.6. do Kantonu a doufáme, že seženeme lístky. Hong-Kong je sice super, ale klima pro nás středoevropany na courání po městě není nic moc a hlavně je tu taky dost draho. Ve 20,00 už jsme zpátky na pokoji a připravujeme se na zítřejší odjezd.

Úterý 25.června 2002

Ráno vstáváme v 10 hodin, nastavili jsme si klimatizaci na příjemných 20 stupňů. Snídáme a balíme věci, ještě fotíme pokoj, osobně si myslím, že takovej už po cestě neuvidíme. Dole na recepci vracíme klíče a dostáváme na zpět zálohu 10 USD. Míříme na nádraží, je to asi 15 minut chůze, ale už po chvíli jsme všichni zase úplně mokrý. Vcházíme do haly na Coloseum Station a kupujeme lístky na autobus do Kantonu za 100 HKD u China Travel Servise. Odjezd je v 12,25. Včera jsme si všimli směnárny kde mají čínské juany, tak vyměňujeme zbytek hongkongských dolarů v kurzu 0,96 HKD za juan. Do odjezdu chybí dvacet minut, tak jdeme k místu odjezdu. Nastupujeme do klimatizovaného autobusu, ale jede nás jenom pět, my a dva mladí Amíci se skateboardem.Dostáváme oranžové kolečko s číslem, které si máme nalepit na sebe, abychom byli identifikovatelní. Vyplňujeme vstupní kartu do Číny ale za chvíli zastavujeme a vystupujeme. Po chvíli jsem teprve zjistil, že tím autobusem co jsme přijeli, jenom sváží lidi a že pojedeme jiným větším. Dáváme dolů bágly, když v tom zjišťuju, že jsem nechal v tom prvním autobuse pas i lístkem a výstupní kartou z Hong-Kongu. Tak a je tu první problém s velkým P. Zkouším vysvětlit svůj problém naší „bus-stewardce“, ale ta ať si nastoupím. No nic jiného mi nezbývá. Řidič ještě někam volá vysílačkou a vyjíždíme. Asi za půl hodiny jsme na hranicích a já mu opakuju můj problém s pasem. On mi vyndal z autobusu můj batoh a že mám jít za ním. Jdeme do imigrační haly, kde něco říká imigrační úřednici. Mezitím se domlouvám s klukama, že uvidíme jak to dopadne a že budeme ve spojení mobilem. Náš řidič domluvil s úřednicí a vysvětluje mi že tu mám čekat a jestli jsem dobře pochopil, takže snad pas najdou a přivezou mi ho. Čekání vyplňuju psaním deníku a pozorováním lidí. Asi za dvě hodiny se jdu podívat ven a mám štěstí, zrovna přijel autobus CTS a jeho řidič na mě divoce mává. Jdu k němu a vidím v jeho ruce můj pas. Děkuju a dávám mu 10 USD „děkovný“. S pasem už můžu projít hongkongskou hraniční kontrolou. Odevzdávám druhou část karty a dostávám výstupní razítko. Na druhé straně zase nastupuju do autobusu a dostávám další identifikační kolečko, vypadám už jako z cirkusu. Po dalších asi dvou kilometrech je čínská hraniční kontrola. Jdu se spolucestujícími tam, kde je fronta nejkratší, ale ta je jen pro místní a tak musím do jiné řady, která je podstatně delší. Asi za 10 minut mám v pase čínské vstupní razítko. U východu z haly mě zastavují bus-stewardky a podle kolečka mě vedou ke správnému autobusu, jejich tam odhadem 60 z toho 5 od CTS. Nastupujeme do autobusu a když zjišťují, že jsme všichni, vjíždíme do Shenzenu do Číny. Sedím sám na dvojsedadle a pozoruju okolní krajinu. Asi za dvě hodiny přijíždíme do Kantonu. Přišla mi textovka, že kluci už vystoupili z autobusu na druhé zastávce u Land Kanton. Můj bus zastavuje u China Tower hotelu a tak se ptám jestli jede ještě dál, protože začali všichni vystupovat. Řidič mi však říká, že jede dál a když mu ukazuju Land Kanton na mobilu tak jen kývá hlavou. Kluci psali, že je to na nábřeží a už jedem kolem vody. Snad se najdeme, protože Kanton má několik milionů obyvatel a hledat se tu by nebyla žádná sranda. Autobus už zastavuje a parkuje u nějakého hotelu, beru si bágly a jdu zjistit kde to vlastně jsem. Za chvilku jsem na štěstí našel mapu a koukám, že jsem na ostrově připomínající naší větší Štvanici. V tom mi zvoní mobil – Bohouš. Během čtyřminutového hovoru se pokoušíme zjistit kde jsme. Oni vidí budovu u které stojím a pokusí se sem dostat. Kousek ode mě je market, lze si zde i sednout venku. Testuju poprvé čínské pivo Tsingtao beer za 5Y a dopisuju deník. Po nějaké době další hovor, nemůžou najít záchytný bod a tak se domlouváme, že se sejdeme na stanici metra Huangshou Station. Vyrážím na metro kam po 15 minutách kruté chůze dorážím, tam ale zjišťuju, že vchod do metra je na druhé straně. Já jsem u Golden Plaza hotelu a k metru se dostanu hororovým podchodem. Je asi 500 metrů dlouhý a je v něm plno bezdomovců, žebráků a hlavně smrad, asi v půlce se na mě vrhlo šest žebrajících bosých dětí. Všichni na mě koukaj jak na mimozemšťana.Vycházím z podchodu a posílám klukům sms, ale žádná odpověd. Jdu se tedy podívat kousek dál, je tam docela rušno, snad se tam dá koupit něco k pití.Něco jako tržiště ale nic k pití nevidím. Vracím se k metru Huangsha a čekám na kluky. Dorazili asi za dvě hodiny opět úplně zpocený. Sdělili jsme si zážitky a jelikož už byla tma jdeme zkusit Young hostel který sem viděl cestou na metro.Vcházíme do recepce a ptáme se na ubytování, za třílůžkovej pokoj chtějí 240 Y. Nabízejí nám i lístky na vlak do Pekingu, že by jsme je zítra nemuseli na nádraží sehnat. Cena je 489 až 513 Y podle lůžka v kupé => bereme !! Pokoj taky nevypadá zle i když ten v Hong-Kongu byl lepší, ale za 10 USD to jde. Potom co jsme se zabydleli se jdeme podívat ven, hned za rohem je market, kde už sem dneska byl. Sedáme si venku a ochutnáváme čínské piva, 3,80 – 5,30 Y za 0,65 l. Po nějaké době si k nám přisedá Číňanka, nejdřív nám nabízí masáž, ale za chvíli už sex. Odmítáme ji i potom co snižuje cenu ze 400 Y na 250 Y, nakonec jí dáváme krabičku cigaret aby nás nechala být. Nakonec kupujeme vody na zítra a já zkouším ještě čínské nudle s filety.V 1,00 hod dáváme sprchu a jdeme spát.

Středa 26.června 2002

Ráno vstáváme okolo 10,00 hod., budí nás pokojový telefon. Mám chuť na normální snídani, tak jdu dolů do marketu a kupuji něco jako kafe v plechovce a piškotovou roládu ze které loupu zelené listy. Vše je za 6 Y. Lágoš jde zjistit jak to vypadá z našema lístkama na vlak.Za chvíli se vrací a má lístky. Vlak jede z horního nádraží v 19,59 hod. Je 11,30 hod. a my vyrážíme z hotelu do města, máme plán jak strávit čas do odjezdu vlaku. Nejdříve se chceme podívat na padogu šesti fíkovníků. Jdeme teď na metro na stanici Huangsha, kupujeme lístky za 2Y do stanice Ximenkou. Zaměstnanec metra nám ochotně pomáhá s obsluhou automatu na lístky. Metro nás překvapilo, za takové by se nemuseli stydět ani v západní Evropě, vše absolutně moderní a čisté. Vlaky jsou průchozí od začátku až nakonec a jsou od firmy Siemens. Vystupujeme na třetí stanici. U východu z metra je Mc Donald, ceny za hamburgr 16-20 Y – drahé!! Ptáme se místního strážce pořádku s jeden a půl metru dlouhou holí na směr. Ukazuje nám cestu k Pagodě a asi za 10-15 minut jsme u ní. Vstup je 11 Y/osoba. Pagoda je dřevěná a má 9 pater. Necháváme bágly dole u Číňanů a lezeme nahoru. Mám pocit, že vypustím duši, už v pátém patře ždímem trička. Odměnou nám je však krásný výhled na město, jsme odhadem 50 m nad zemí. Cestou zpátky v polovině odpočíváme a potkáváme turistku z Izraele. Po krátké debatě zjišťujeme, že má namířeno do Nepálu. Při odchodu kupujeme ještě pohledy á 0,5 Y a kokosový džus za 4 Y. Jsme totálně zpražený místním klimatem a naše další zastávka bude restaurace nebo občerstvení. Ušli jsme asi kilometr a na rohu vidíme něco podobného restauraci, Mají tam kouřová skla a není vidět dovnitř. Jdu nahlídnout dovnitř a vidím jak se na nás žene 5 Číňanů. Jsme úplně hotový, tak neodmítáme pozvání a jdeme dovnitř. Restaurace je celkem plná. Sundáváme batohy, a celá restaurace nás pozoruje jakoby nikdy neviděli Evropany. Vysvětlujeme, že chceme jenom pivo, tak nám přinesli 3 láhve Tsingtao. Po každém napití nám hned dolévají skleničky. Celkem se o nás stará 7 Číňanů, na tři lidi to docela jde. Vypili jsme 5 lahví a obáváme se kolik budeme platit. Přinesli nám účet – 35 Y za vše. Pokračuje směrem k nádraží. Podle mapy by měl být po cestě ještě park Yuexiu, jdeme se mrknout. Vstupné 5 Y na osobu.Díváme se do plánku parku zda stojí za návštěvu, ještě máme více jak 5 hod. do odjezdu vlaku, tak jsme se rozhodli, že park navštívíme. Hned za branou je kamenná socha kozla asi 10m vysoká. Všechno fotíme a já kupuji první suvenýr v Číně. Procházíme parkem a všímáme si, že tam roste plno kytek co se u nás pěstujou jako pokojové. Míjíme taky bambusový háj. Vycházíme z parku a míříme na nádraží. Cestou přecházíme brutální křižovatku bez světel a bez řízení a jsme před nádražím. Plocha před nádražím je velká jako naše letenská pláň a všude je spousta Číňanů. Během hledání správného vchodu nás oslovuje anglicky Číňan z hroznou výslovností a ptá se jestli chceme pomoct. Ptáme se ho, jak najdeme náš vlak. Jediný co rozumíme je „follow me“ tak jdeme za ním. Procházíme první kontrolou, tak pouštějí jenom cestující s jízdenkou, batohy musíme nechat projet bezpečnostním scanerem a pak jdeme do vchodu do čekárny odkud odjíždí náš vlak T16 do Pekingu. Tady děkujeme Číňanovi a loučíme se. Vlak jede až za hodinu a 45 min, tak vysíláme Bohouše koupit vody do vlaku. Hodinu před odjezdem vcházíme další kontrolou do čekárny., naštěstí je klimatizovaná. Dále zjišťujeme jak najdeme náš vlak, hned nás oslovuje „hlídač“ a nabízí nám, že nás za úplatek pustí dříve. Normálně to chodí tak, že pustí všechny na jednou těsně před odjezdem vlaku. Měli jsme lístky na vlak, které byly celé v čínštině a měli by jsme velký problém najít správný vagón a kupé. Takže přijímáme nabídku a za 5 Y nás pouští dříve, máme tak čas najít naše kupé. Na perónu kromě nás a prodavačů už nikdo není. Kupé jsme našli celkem rychle a jsme zvědaví, kdo s námi ještě pojede. Vlak je klimatizovaný a má kupé bez dveří do chodby. Ve vagónu je dvanáct kupé v každém šest lehátek (po třech na každé straně nad sebou) . Asi za dvacet minut se otevřela brána pro ostatní a na perón se vrhlo neuvěřitelné množství lidí. V našem kupé máme dvě Číňanky z toho jednu těhotnou a jednoho Mongola. Číňanky leží dole, my s Lágošem uprostřed, Bohouš s Mongolem nahoře. Máme ještě deset minut do odjezdu, tak si jdu koupit něco v kelímku, co jedí skoro všichni ve vlaku. Stojí to 5 Y a uvnitř kelímku jsou nudle, zelenina, koření a bujón. Sháním horkou vodu na zalití, ale v našem vlaku není. Mongolský spolucestující se nabízí, že jí sežene. Za 15 minut jsou nudle hotové, chutnají jako naše čínské polívky. Hned po rozjezdu vlaku křižují vagón různý prodejci s vozíky všeho možného., kupujeme si ještě pivo za 5 Y. Před desátou si jdeme lehnout a já se chystám dopsat deník, nenapíšu ani dva řádky a zhasne světlo. Zřejmě mají v 22,00 hod. večerku. Balím tedy deník a koukám ještě asi hodinku z okna, potom usínám.

Čtvrtek 27.červen 2002

Probouzíme se v 6,30 hod. ráno a vlak stojí. Jsme ve Wuchanu. Už je světlo. Dopisuji deník, což jsem včera nestačil. Za chvíli se znovu rozjíždíme a přejíždíme Jang‘C-Tiang jsem ještě rozespalý, tak jdu ještě spát. Znova se probouzím až v 11,30 hod., Číňani se začínají hemžit, asi budou vystupovat Zhengzhou. Ve 12,10 hod. přijíždíme do stanice, z našeho kupé vystupují dvě Číňanky, co spali dole, takže do Pekingu pojedeme s Mongolem. Za Zhengzhou asi po 15 minutách přejíždíme Žlutou řeku – Huang He. Mongol se dává do řeči s průvodčí vozu, která umí anglicky a na Číňanku má slušnou výslovnost. Hned nás zpovídá odkud jsme a jak se nám líbí Čína atd. Docela dobře jsme si pokecali, na to, že anglicky umím opravdu velmi málo. V 18,40 hod. přijíždíme na nádraží v Pekingu. Jdeme spolu s masou lidí směrem ven, v první hale se na nás vrhají nabízeči ubytování. Velmi tvrdě je odmítáme, protože známe zkušeností jiných, který tu byli a psali o tom na internetu. Zkoušíme ještě sehnat Er-lien. Ale brzo rezignujeme. Vycházíme do ulic Pekingu, vůbec nevíme, kterým směrem jdeme. Ptáme se na náměstí Nebeského klidu, Číňanka nás ujišťuje, že jdeme správným směrem. Po dalším kilometru chůze se rozhodujeme, že si vezmeme taxi, abychom do tmy našli nějaký hotel, pokud možno nejblíže centru. Taxikář, kterého jsme stopli po pěti minutách pochopil, kam chceme , tak nastupujeme i když nevíme kolik to bude stát. Jen co se rozjedeme už naskakuje na taxametru 10 Y. Potom počítá najeté kilometry s přesností na 100 m a při čekání na semaforu počítá čas na vteřiny. Ujeli jsme 6 km a platíme 15 Y. V Číně asi turbo taxametry nefrčí. Vracíme se zpět asi 0,5 km na Qianmen, kde nás zastavuje Číňanka a ptá se, jestli nám může pomoct. Říkáme jí, že sháníme levný hotel. Jdeme za ní asi 5 minut a odbočujeme do boční temné uličky – dost drsný. Asi po 50 metrech vidíme hotel, kde nám nabízí dvojlůžkový pokoj pro tři lidi za 200 Y, tak se jdeme na něj podívat. Pokojík je fakt dost malý, ale Bohouš má spacák, tak bude spát na zemi. Odnášíme si na pokoj batohy a zkoumáme koupelnu. Ta je fakt úplně crazy, smrdí jak kanál. Sníme něco malého a jdeme se kouknout ven. Vyjdeme z naší uličky na trochu hlavnější ulici, kde je plno prodejců, světel a obchodů. Jdeme asi 300 m a nacházíme docela normálně vypadající restauraci. Jdeme dovnitř. Objednáváme tři piva, zase Tsingtao za 5 Y a dostáváme jídelní lístek v angličtině. Chceme něco zkusit. Kluci jdou do kachní polívky za 8 Y a já si dávám zeleninové nudle za 5 Y. Myslel jsem, že budou normálně na talíři, ale byla to polévka s kusy listů všeho druhu. Za hodinku platíme a jdeme zpět do našeho hotelu. Před hotelem nás odchytává čínský maník s nabídkou DVD a CD. Chtěl jsem přivézt nějaké čínské CD, něco jako loni z Petrohradu, zvláště, když jsou tu tak levné. Dávám najevo svůj zájem a hned nás vedou kamsi do neznáma. Vstupujeme do patra a do temné místnosti. Ptáme se na cenu. Jedno CD = 15 Y. Tak si vybírám čínský dance a s díky odcházím. Číňan je asi trochu zklamán, čekal zřejmě větší kšeft. Vracíme se na pokoj a v 0,30 hod. jdeme spát.

Pátek 28.června 2002

Ráno hned vyrážíme do města, musíme vyměnit peníze, sehnat peníze na vlak a dopravu na velkou Čínskou zeď. Jsme na náměstí a jdeme do první banky – China Construktion Bank Měním 60 USD v kursu 8,2 Y za dolar. Na náměstí vidíme nějaké stanoviště autobusu, jdeme zjistit, jestli nejdou na Čínskou zeď. Tam nás přepadá asi 15 Číňanů s nabídkou spisů Mao-tse Tunga, pohledy Pekingu a Čínské zdi. Za knížku o Maovi chtějí 100 Y. Jsou hrozně neodbytný, tak nakonec knížku za 20 Y kupuji. Nabízejí nám ještě další věci a my musíme nakonec utéct, abychom se jich zbavili. Dál jdeme hledat autobus na Čínskou zeď na druhé straně náměstí nás oslovuje taxikář a nabízí nám dopravu autem tam a zpátky za 300 Y. Domlouváme se, že se zítra sejdeme na parkovišti v 8,00 hod. Teď ještě chybí lístky na vlak. Nastupujeme do metra, na nádraží jsou to 2 stanice. V informacích se ptáme na vlak do Er-lienu. Číňanka, která mluvila trochu anglicky nás posílá do mezinárodního hotelu, protože oni tyhle lístky neprodávají. Vycházíme zpátky před nádraží hledáme v mapě hotel. Nejblíže je Beijing International Hotel asi 10 minut chůze. Vcházíme dovnitř a ptáme se u travel office, ti nás posílají do ticket office za rohem. Tak otvírají ve 13,30 hod. Máme ještě hodinu času, tak se jdeme najíst do Subway fastfood, kde mají sendviče, a můžeme si vybrat, co do nich chceme. Ochutnali jsme kuřecí a sýrový se steakem a moc nám chutnali. Jdeme zpátky do hotelu a ptáme se na vlak směrem do Mongolska. Pracovnice nám sděluje, že vlak jede v sobotu tj. zítra v 7,45 hod. a potom až za 14 dní. Odjet z Pekingu bez čínské zdi nechceme. Tak se ještě ptáme jestli jede vlak jenom do Ji-ningu, ale ten jde koupit jenom na nádraží. Takže jdeme zpátky na nádraží do pokladny číslo jedna, kde konečně kupujeme lístky, platíme 133 Y. To nejhorší máme za sebou. Jdeme na metro a vracíme se na Tian an men. Procházíme náměstí a fotíme kde co, až dojdeme na druhou stranu, kde začíná Zakázané město. Procházíme první dvě brány a jdeme si sednout k občerstvení, protože už je Zakázané město zavřené. Po cestě zpátky musíme tvrdě odmítat vtíravé prodejce všemožných suvenýrů a fotíme se s čínskými teenagerkami. Pomalu se vracíme do hotelu. Na Qianmen kupuji plížícího se a střílejícího vojáka, kterého jsem viděl v Praze v televizi. Pak ještě nakupujeme. Večer jdeme na pivo, ale chceme vyzkoušet něco jiného než včera, tak procházíme ulicí a u jedné „restaurace“ nás lákají dál, tak vcházíme. Dáváme si opět Tsingtao. V této restauraci mají jenom ryby a je tu šest stolků, ale je to celkem dost humus. Po zemi se válejí vajgly a odér je neurčitý. Platíme 5 Y za pivo a jdeme se ještě podívat v kolik zítra otevírá banka.

Sobota 29.června 2002

Ráno vstáváme v 7,15 hod. Bohouš rozebral čínskou zásuvku, tak si konečně nabíjíme telefony. V 7,45 hod. vyrážíme na stanoviště taxi, kde máme domluvenou jízdu do Badalingu. Banka má ještě zavřeno. Tak se jdeme podívat na druhou stranu náměstí, jestli tu neotvírá nějaká banka už v 8,00 hod. Po cestě nás přepadají dvě starší Číňanky a nabízejí cestu do Badalingu za 30 Y + 100 Y vstupy. Neumějí vůbec anglicky, tak se s nimi hrozně těžko domlouváme. Sehnala ale jinou Číňanku, která zná alespoň pár slov anglicky, tak jsme pochopili, že nabízí cestu autobusem ,ale až na zítra. Už je 8,50 hod. tak jdeme zpátky do China Construktion Bank vyměnit peníze. Měním 70 USD za 574 Y. Bohoušovi se podařilo vybrat 500 Y z bankomatu na Visa kartu, má radost, protože trochu podcenil situaci a zbývá mu málo peněz do konce cesty. Zase přecházíme náměstí na stanoviště taxi a minibusů. Tam jsou naháněči s megafonem, nabízející cestu do Badalingu. Ptám se na podrobnosti, cesta tam a zpět 50 Y na osobu. Včetně 4 zastávek (Velká zeď, Mingovy hrobky atd.). Po lidech od taxíků ani vidu ani slechu , tak bereme nabídku a v 9,45 hod. odjíždíme z Qianmenu minibusem pro 15 lidí. Jedou s námi i dva Němci a jeden Číňan nám překládá pokyny řidiče. V 10,40 hod. přijíždíme na první místo. Zastavujeme u velké brány, kde začíná Velká čínská zeď. Je mlha a není skoro nic vidět. Vstup je 40 Y, tak jdeme raději na tržiště, tam se nám líbí sádrová zmenšenina brány se zdí. Začínáme tvrdě smlouvat, protože ceny, které po nás chtějí jsou absolutně přemrštěné. Za jednu bránu chtějí 20 Y , po třech minutách kupujeme za 20 Y hned tři kousky. Chceme ještě koupit trička s motivem čínské zdi. Původní cena je 40 Y, kupujeme za 30 Y trička dvě. Bohouš ještě vykšeftoval šavli z 50 Y na 18 Y. Asi za hodinku odjíždíme dál. Okolo 12,00 hod. přijíždíme na parkoviště pod Badaling, máme dvě hodiny na prohlídku. Mlha neustupuje, hledáme pokladnu na lanovku, ta je ale cca 500 m dál. Jdeme tím směrem a koukáme na krámky co nám nabízejí. Vidíme docela slušné jídlo, které by se dalo jíst, tak až půjdeme zpět, tak to prubneme. Po 300 m je už vstup na hradby. Platíme 45 Y na osobu, ale Lágošovi se podařilo na služební průkaz dostat studentský lístek za 25 Y, ale zase nedostal hezkou vstupenku ze čtyřma poštovníma známkama. Lezeme asi 1 km vzhůru po zdi až jsme došli asi na nejvyšší možný vrchol a stále je viditelnost 30 m. Fotím tedy jen to co jde včetně velblouda. Nahoře si ještě necháváme vystavit potvrzení o zdolání zdi. Chtějí 30Y usmlouvali jsme cenu na 10 Y. Docela nás štve, že není nic vidět, tak scházíme dolů ještě něco omrknout a najíst se. Cestou dolů potkáváme dva Čechy, kteří nemůžou najít svůj autobus. Když jsme došli dolů, tak už k jídlu nic nemají. Vidíme šipku do ZOO s medvědy, ale vstupné 40 Y nás odrazuje. Před druhou hodinou vyrážíme naším busem na další zastávku, řidič jede dost nebezpečně, věříme, že nás doveze celý. Divíme se , že způsobem jakým se v Čně jezdí jsme ještě neviděli žádnou bouračku. Cca v 14,15 hod. jsme u Mingových hrobek (Ming‘s Tomb). Vstup 50 Y, tak jdeme zase zkoumat místní tržiště, kde se Číňani překřikují navzájem aby nás přilákali. Usmlouval jsem čínský slaměný klobouk z 30 Y na 8 Y a čínský plášť z 80 Y na 30 Y. Smlouváním se vyloženě bavíme, tak ještě s Lágošem kupujeme vojenskou čepici s hvězdou za 4 Y. Za 40 min. odjíždíme na poslední zastávku, což je podzemní palác. Už jsme docela unaveni, tak se domlouváme s Němcema a říkáme Číňanovi, že dvě hodiny na prohlídku jsou moc a že by stačila jenom hodina.Vstup je zase 50 Y, tak jdeme prohlídnout okolí a potom si jdeme sednout do stínu na schody. Dopisuji zážitky dne do deníku. Před pátou hodinou vyjíždíme zpět do Pekingu. V 18,30 hod. jsme zpět na náměstí Qianmen. Jdeme rovnou do hotelu, nikde nezastavujeme s tím, že poslední večer před odjezdem z města zajdeme na Pekingskou kachnu. V 19,15 hod. sedíme v restauraci, kde měli na výloze cenu 22 Y. Když jsme si objednali celou kachnu pro tři lidi, ukázali nám cenu 60 Y. Vůbec jsem nepochopil, co nám nabízejí i když servírku trochu uměla anglicky. Rozhodujeme se tedy, že si to dáme a uvidíme co nám přinesou. Nejdříve přinesli nakrájenou cibuli a okurky, játrový sos a placky. K tomu kousky pečené kůže s masem. Ukázali nám, jak se to jí a nabídli i naše vidličky. Po chvíli ještě přinesli velkou mísu kachní polívky ve které plavaly listy čínského zelí a kusy kostí skoro bez masa. Dali jsme se do jídla a mysleli jsme, že přinesou ještě další chod. Jaké bylo naše překvapení, když jsme dojedli a už nám nic nepřinesli – to je nářez za ty peníze. Zklamaní platíme za kachnu a pět piv 118 Y. Po cestě zpátky zastavujeme v prodejně čaje, beru tři dózičky po 50g za 42 Y. Po příchodu do recepce platíme za poslední noc. Na pokoji se sprchujeme ve smradlavé sprše a jdeme spát. (v Číně mají sprchu na záchodě a odpad na zemi bez přepadu).

Neděle 30.června 2002

Vstávám v 11,00 hod., kluci už balí bágly, já jdu za roh koupit něco k snídani. Kupuji klukům vody, sobě kupuji piškotové bochánky a džus a domů plechovku piva. Teď mě čeká zabalit všechny suvenýry, přerovnat celý batoh. V 13,00 hod. opouštíme náš hotel a jdeme zkouknout ještě Tian an men náměstí. Po cestě kupuji další CD. Přecházíme náměstí a jdeme do Zakázaného města na pivo. Jsou dvě hodiny odpoledne tak máme spoustu času. Pomalu popíjíme pivo a dáváme si s Lágošem jídlo. Na tácu je stehno, kopec rýže, vaječná polévka a 2 směsi zelenina maso. Jíme poprvé hůlkama a docela mi to jde. Lágoš to vzdal a jí vidličkou, asi v 19,00 hod. dopíjíme poslední láhev a vycházíme na Tian an men stopnout taxi. Jdeme ke zde stojícímu vozidlu a ukazujeme taxikářovi, že chceme na nádraží, asi po minutě to pochopil a jedeme. Nejdříve si myslíme, že jede úplně na druhou stranu a chce nás natáhnout, ale potom zjišťujeme, že jede dobře a už jsme před nádražím. Jízda stále 12 Y, to je super cena !! V Číně můžu taxi doporučit, jsou rychlý a levný. Asi i protože benzín stojí okolo 3 Y. Přicházíme před nádraží a první čeho si všímáme je velkoplošná obrazovka, kde promítají fotbalové finále Německo-Brazílie. Ještě máme čas, tak chvíli koukáme. Ronaldo dává 2 góly a je rozhodnuto. Tak jdeme hledat nástupiště a vlak, což je problém. Nejdřív jedeme po eskalátorech nahoru, ale nakonec musíme dolů. Tam už stojí náš vlak K 263. Už máme zkušenost s hledáním, které lehátko je naše, takže to není problém najít ty naše. V 21,20 hod. se vlak rozjíždí. Hned si jdu lehnout, jsem dost utahaný. V deset zhasínají světlo, to už spíme.

Pondělí 1.července 2002

Ráno mě proubouzí světlo v 5,15 hod. Projíždíme docela zajímavou krajinou. Za půl hodiny přichází průvodčí vozu a vyměňuje zpět kartičku za lístek tzn, že budeme brzy vystupovat. V 6,20 hod. jsme v Ji-ningu. Máme za sebou už 3183 km cesty. Vycházíme z nádraží a hledáme pokladny. Jsou hned za rohem. Zjišťujeme, že vlak do Er-lienu jede ve 12,16 hod. U pokladen potkáváme 2 kluky a dvě holky zase z Izraele. Kupujeme lístky, jeden za 21 Y. Jdeme rovnou do čekárny, protože venku, to nevypadá dobře a pořád nás někdo obtěžuje. Ovšem, čekárna je dost otřesná. Špinavá, smradlavá a na zemi se válí hromada odpadků všeho druhu. Na peronu nás pustí až přijede vlak, tak nám nezbývá nic jiného, než vydržet 5 hodin v tomhle obludáriu. Osobně si myslím, že nás čekají ještě horší místa než čekárna v Ji-ningu. Do odjezdu našeho vlaku jsou na tablu napsány ještě čtyři vlaky. Vždy půl hodiny před odjezdem se začnou Číňani neuvěřitelně kupit a mačkat. Nám zbývá už jen čtvrt hodiny. Situace je zmatená na peronu stojí dva vlaky a Číňanů je neuvěřitelné množství. V tom nás oslovila česká holka. První po cestě z Hong – Kongu s kým si můžeme pokecat. Zjišťujeme, že se jmenujou Lucka a Pavel. Jsou z Liberce, a jsou skoro dva roky na cestě po celé Asii. Jedou taky do Er-lienu, tak budeme mít společnost, navíc Lucka ovládá trochu čínštinu, tak snad zvládneme zbytek Číny v pohodě. Vlak má přes půl hodiny zpoždění. Přes slušnou mačkanici se dostáváme na peron. Kontrolujeme jestli vlak, který právě přijel je náš. Číňani už lezou do vlaku oknama, házej dovnitř zavazadla a zase namačkáni jeden na druhého nastupujou do vlaku, protože vlak není místenkový, tak aby urvali nějaké to místo. Teď už asi vím, co to je „čínský tetris“ o kterém jsem četl na internetu. Už jsme se také dostali do vagónu, sice sedíme každý jinde, ale sedíme. Já jsem se vmáčknul k Pavlovi a Lucce a bavíme se o cestování. Budeme mít čas, do Er-lienu dorazíme nejdříve v 21,00 hod. , protože zastavujeme u každého baráku kdesi v poušti. S námi v „kupé“ jedou ještě čínské studentky, kterým bych typnul max. 14 let, ale prý jim je 19 let a umějí trochu anglicky. Během chvíle je na zemi souvislá vrstva odpadků ze všeho co nabízejí prodavači s vozíkama, kteří jezdí vlakem tam a zpět. Většinu cesty jsme prokecali. Blížíme se k Er-lienu a začíná poušť Gobi, vagon má otevírací okna, které se vytahují nahoru a jimi lítá do vlaku spousty jemného písečku. I když je jich už spousta zavřená, stejně je písečný prach úplně všude. Mám ho plné vlasy, uši, v kapsách a cejtim ho i v puse jak skřípe mezi zuby. Přijíždíme do Er-lienu. Hned u nádraží dostáváme nabídku na přespání za 15 Y. Lucka s Pavlem ukecali cenu na 10 Y za osobu a ještě dopravu zdarma. Bereme. L+P se k nám přidávají a ještě se domlouváme se čtyřmi Izraelci co jeli taky do Er-lienu. Nakonec odjíždíme dvěma mikrobusy do hotelu. Tam mají problém ubytovat 9 lidí na jednou, tak my Češi bereme pokoj pro 5 lidí a Izraelci jedou zkusit hotel kousek vedle. Na pokoji je pět tvrdých postelí, na chodbě jedno malé umyvadlo a dole záchod tzv. šlapka, ale co, za ty peníze jsme rádi, že máme kde složit hlavu. Zkoukli jsme pokoj a jedeme zkusit zřejmě poslední čínskou restauraci. Je něco po desáté večer snad bude ještě něco otevřeno. Za chvilku našel Pavel restošku, kde ještě vařej. Jídelák mají jenom v mongolštině, ale Lucka objednává nudle s masem pro všechny. Já jsem ještě zkusil azbukou napsaný mongolský guláš a přinesli mi na tácu skopové maso s bramborem se zeleninou a rýží, bylo to moc dobré. Jsem ale přejedenej, protože tady vůbec nejsem zvyklej jíst. V půl jedný jdeme spát, budíka nařizuju na 8,00 hod., abychom případně stihli vlak do Mongolska, který má údajně jet po desáté ráno.

Úterý 2.července 2002

Ráno vstáváme už v sedm. Po osmé vyrážíme na nádraží zjistit jestli jede nějaký vlak do Mongolska. Ještě v „hotelu“ dostáváme nabídku. Za 100 Y na osobu do Dzamyn-ud. Tu hned odmítáme jako příliš drahou. Po cestě na nádraží na nás koukají řidiči minibusů – typu Nissan Vanette apod. a nabízejí a nabízejí svezení. Potom nám zastavili 2 Mongolové, že nás odvezou na nádraží zadarmo. Lucka se ještě ptá jestli opravdu zadarmo, a když jo, tak si sedáme a vezeme se na nádraží. Po cestě nám ještě nabídli dopravu do Dzamyn-ud za 50 Y na hlavu. Na nádraží zjišťujeme, že vlak jede až v 18 hod. a stojí 66 Y. Necháváme mongoly ještě chvíli vydusit jestli nepůjdou z cenou dolů, alespoň na 40 Y. Nejdou a chtějí odjet, tak nakonec bereme. Co by jsme do večera v Er-lienu dělali, alespoň se pohneme dále. Loučíme se s Luckou a Pavlem a vyměňujeme si e-maily, že si v Čechách napíšeme. V 8,30 hod. odjíždíme minibusíkem z nádraží, ale ne na hranice, ale skoro přesně tam, kde jsme bydleli. Oba dva řidiči se ztratili asi na půl hodiny, potom se vrátil jenom jeden s 8 dalšími mongoly s velkýma taškama a bednama. V mžiku jsme byli všichni v minibusku pro 5 osob, ale celkem nás tam bylo 12 i s horama zavazadel. Jedeme zase směrem na nádraží a z okna vidíme Pavla s Luckou, jak se vracejí pro bágly do „hotelu“. Potom ještě stavíme někde ve dvoře. Mongol v kabině nám vysvětluje, že si šel řidič vyřídit nějaké papíry, aby mohl přes hranice. Uměl i trochu česky, protože byl v roce 1993 v Praze a dělal na stavbě na Václaváku. Potom už opravdu jedeme na hranice. Nejdříve vystupujeme na čínské straně. Zase se jim nelíbí moje fotka v pase, Čínanka do ní pořád dloube, tak už ji okřikuji, ať se na to vyprdne, že kdyby jí takhle loupal každý, tak jí nedovezu do Prahy. Další těžká zkoušečka, nechápe odkud je Běloruské vízum a do třetice proč má Lágoš fialový pas. Po pěti minutách dostávám výstupní razítko. Báli jsme se, aby nás neposlali zpátky, protože cizinci po silnici nesmějí. Lucku s Pavlem vrátili policajti za Ji-nigem , že musejí do Er-lienu pouze vlakem. Mongolská strana je hned vedle, popojíždíme ten kousek a vystupujeme u mongolské kontroly. Ještě předtím musíme napsat na kus papíru jméno, číslo pasu a číslo víza. Vcházíme do budovy, chvíli nám trvá než se zorientujeme jak to tady chodí. Koukáme , že celník čte postupně jména z těch papírků co jsme v autobusu vypsali. Za pět minut jsme na řadě, naštěstí jsem zaslechl moje jméno i přes jejich divnou výslovnost. Musím si stoupnout asi krok před celníka, podat mu pas a ten si mě prohlídne a bouchne razítko do pasu. Hned po mě jde Lágoš a za ním Bohouš, ten je trochu zmatený, tak na něj máváme, že ho přečetli a ať jde k pultíku. Vycházíme z budovy a hledáme naše auto. Pamatuju si SPZ ku , tak to není problém, protože takových minibusů tam stojí asi 20. Čínani ani mongolové neprohledávali batohy což je dobře, protože nevím, jak bych to do něj naskládal zpátky. Nastupujeme a po dvou kilometrech jsme v Dzamyn-udu v Mongolsku. Minibusík zastavuje před nádražím. V Mongolsku je o hodinu víc než v Číně, takže máme 12,30 hod. místního času. Jdeme se kouknout na nádraží, jak jedou vlaky. První vlak do Ulanbátaru jede v 17,48 hod. Vedle pokladem je otevřená restaurace. Mrkneme dovnitř, že by jsme dali pivko, ale nakonec jsme si dali i jídlo. Jídelnímu lístku nerozumíme, tak si dáváme guláš, jako já den před tím v Er-lienu. Guláš je za 970 tugriků a třetinka korejského piva Class za 1000 tugriků. Jídlo je dobré a za tu cenu i levné. Před nádražím jsme si všimli stánku, tak jdeme koupit nějaké pití, tady poprvé v Mongolsku vidíme Disko sušenky, Bon-pari a další cukrovinky. Četl jsem o tom v Praze, tak mě to neudivuje. Ve 14,30 hod. otvírají pokladny, ale je u nich šílená fronta.Čekáme až trochu lidí odpadne. Okolo 16,00 hod. se dávám do řeči s jedním Mongolem, který mluví rusky a ten mi říká, abychom si koupili lístky co nejdříve, že jsou všechny místenkové a že až je doprodají, tak už žádný nebudou. Stoupnu si tedy s Lágošem hned do fronty, která už není tak dlouhá, jsme asi 15 na řadě. Mezitím zase potkáváme skupinku Izraelců, ti už lístky koupili, tak se ptám kolik stojí – lehátko v kupé 9700 tugriků. Fronta ubíhá celkem rychle a jsme na řadě. Kupuju si tedy lehátko v kupé a Lágoš vytahuje „fipku“. Pokladní ho posílá o patro výš, tak to jdeme zkusit. Ptáme se první úřednice v uniformě a ta volá druhou a radí se. Sranda je, že jedna mluví anglicky a druhá rusky. Vysvětlujeme jim co po nich chceme a snad to pochopili. Tak jdeme s nimi zpátky do pokladny, kde se ještě snažím říct, zda by nešlo mít lístky alespoň ve stejném vagóně. Když přišla zpátky, dala nám jenom papírky s číslem vagónu a lehátek, že budou volná a ať ve vlaku ukážou tu „fipku“. Dokonce budeme mít i stejné kupé. Bereme batohy a jdeme se podívat jak to vypadá. Vlak má 18 vagónů a náš se skoro na konci perónu. Pojedeme celou noc, tak si jdeme koupit ještě limonádu, bude se hodit, protože je hrozný pařák, odhadem může být 40 stupňů. Asi půl hodiny před odjezdem se zvedá vítr a poprvé vidím písečnou bouři. Netrvá dlouho asi 5-10 minut. Stejně už mám písek úplně všude, tak ani nespěcháme do vlaku. 10 minut před odjezdem přichází nosič s krabicema a dvouma motorama, tak budeme mít společnost. Potom přichází silnější Mongol do našeho kupé. Umí rusky, tak se snad nudit nebudeme. Dáváme se do řeči a Mongol za chvíli vyndavá a nabízí maso z jaka a dokonce koupil každému dvě piva. Kluci vytáhli slivovici a za chvíli bylo veselo.

Středa 3.července 2002

Probouzím se po osmé hodině, ale moc jsem se nevyspal, už se těším do hotelu na postel a sprchu. V 9,30 hod. přijíždíme do Ulanbátaru, na nádraží je zase šíleně lidí a nákladu. Není Mongola, aby netáhnul objemnější zavazadlo. Před nádražím si bereme taxíka a ptáme se řidiče, zda zná alespoň jeden z guest hostelů, co známe z internetu. Zabírá na UB. Veze nás skoro přes celý Ulanbátar a zastavuje asi před nejlepším hotelem „Ulanbátar“. Když už jsme tady ptáme se na cenu – 190 USD za třílůžkový pokoj. Cestou k hotelu jsme viděli asi 4 malé hotýlky a dvě internetové kavárny. Tak alespoň víme jakým směrem jít, když jsme za taxi zaplatili 950 tugriků. Před hotelem ještě fotím Oktávku a velkou sochu Lenina. Pak jdeme hledat ubytko. Po půl hodince přicházíme k hotýlku jménem Jungle hotel. Ptáme se na cenu = > 20.000 tugriků za tři lidi. To je víc jak 10 x levnější, ale ještě se jdeme podívat jak to vypadá. Pokoj má dvě místnosti, sprchu, záchod a teče voda, bereme. Lehce se osprchujeme a vyrážíme sehnat lístky na vlak dál směrem do Ruska. Na nádraží mají super zmrzku v oplatce za 100 tugriků. Chtěli jsme lístky do Ulan-Ude. Ty se dají koupit jen v mezinárodní pokladně. Ta je naproti, asi 100 metrů přes ulici. V budově hledáme správné okénko a všímáme si tabulí s cenami vlaků do Ruska a Evropy. Děs a hrůza!!! Pak jsme našli tu správnou úřednici a cena zas tak hrozná není – 21.260 tugriků za kupé s lehátkem. Klukům to trvá zase déle kvůli „fipce“. Dostávají zadarmo jen mongolský úsek, lehátko a Ruskou část cesty musí platit a to 8.760 tugriků. Máme lístky do stejného kupé a vlak jede zítra ve 20,10 hod. Kupujeme zase mongolskou limonádu Vita Orange , kterou mají úplně všude. Tentokrát za 450 tugriků. Všichni bereme dvě flašky. Kluci se chtěli kouknout na staré lokomotivy a já chci jít na internet. Tak se rozdělujeme a dáváme si sraz za hodinu před internetovou kavárnou. Ta tu však už není a tak jdu po hlavní ulici do jiné. Ve vestibulu budovy jsem si nemohl navšimnout dvou vystavených škodovek. Konečně jsem na internetu, je však šíleně pomalý, z Prahy jsem zvyklý na lepší. Bez problémů se dostávám na seznam.cz i na sms bránu a doufám, že zprávy dorazí. Za 45 minut pádím zpátky za klukama, abychom se našli. Naštěstí čekali tam, kde jsme se domluvili. Snad jediné místo v Ulanbátaru co stojí za vidění je pagoda na kopci, tak jí jdeme omrknout. Uděláme pár fotek a ptáme se místních na restauraci Praha. Máme informace z Prahy, že by tam měli mít české pivo a jídlo. Restauraci jsme našli rychle, ale nejprve vypadá, že je zavřená. V tu chvíli přijde nějaká osoba a otočí cedulku CLOSED na OPEN. Jdeme do patra a tam je opravdu restaurace., na Mongolsko vypadá dost luxusně. Prohlížíme jídelní lístek a zkoušíme čepované mongolské pivo Čingis, ale to vůbec není dobré. Chceme si dát guláš Praha, ale ten nemají, tak jsme si dali schnitzel. (něco jako sekaný řízek). Nakonec třetinku pravého Budějovického budvaru. Celkem jsem platil 6.000 tugriků-na Mongolsko síla!!! Už cítím dost únavu, protože chodíme celý den po městě v tom horku. Tři dny jsem se pořádně nevyspal. Vracíme se zpět do hotelu, už po cestě cítím, že mám křeče v břiše. V hotelu jdu rovnou na záchod, dostal jsem pěknou „hnačku“. Nasazuji hned Endiaron a doufám, že to do zítra přejde. Unavení jsme všichni, tak už se jen válíme na pokoji. Lágošovi také není nejlépe a Bohouše bolí zub. Pouštíme televizi a koukáme na ruské zprávy. Zrovna ukazují jak spadlo v Německu letadlo a je tam 150 mrtvých. V 23,00 hod. jdeme spát.

Čtvrtek 4.července 2002

Probouzím se v 9,30 hod. Už mi je o něco lépe, ale do ničeho se nám nechce tak se válíme. V 11,00 hod. začínáme pomalu balit a před jednou vyrážíme z našeho hotelu. Původně jsme chtěli ještě courat po městě, ale jdeme rovnou na nádraží a případně odsud, by mohl někdo ještě odskočit na něco mrknout. Je 13,30 hod. a vlak jede za 6,5 hodiny. Kluci jdou koupit vodu do vlaku. Já si poroučím minerálku a hlídám batohy. Dneska nebudu nic jíst. Zítra zkusím suchý chleba. Procházím nádraží a ještě kupuju obrázky Mongolska a kazetu mongolské rockové skupiny Cingis Khan. Sedíme v čekárně na nádraží, všichni jsme zdechlí. Krátíme si chvíli vymýšlením co by si kdo dal dobrého k jídlu. Padají samé mňamky od smažáku, přes svíčkovou k vídeňskému řízku s bramborovým salátem. Snad si dám zítra alespoň suchý chleba. Někdo dostal nápad zahrát si karty. Jdeme se kouknout jestli je nemají v některém zdejším krámku. Máme štěstí, sehnali jsme je za 200 tugriků. Jsou na nich obrázky z filmu Titanic, ale co. Asi hodinku hrajeme karty, než přistavili náš vlak. Hledáme náš vagón č.1 není podle pořadí, ale hned za lokomotivou, protože jako jediní jedeme do Ruska, zbytek jede do Suchbataru. A taky jediný máme už ruský vagón a ruskou průvodčí. Ve 20,10 hod. vyjíždíme z Ulanbátaru. S námi v kupé jede šedesátiletý učitel, Burjat z Ulan-Ude. Ve vagóně s námi cestují ještě dva Němci a jeden Australan.

Pátek 5.července 2002

Ráno vlak zastavil v Suchbataru a odpojili náš vagón, který zůstal sám na peróně. Nejdříve čekáme na mongolské celníky. Kontrola proběhla v pořádku a asi za hodinku by jsme mohli jet dál, ale nemáme lokomotivu, tak čekáme další hodinku a půl. Navíc máme totální zmatek v čase, než zjištujeme, že vlaky jezdí podle moskevského času, který jde o 5 hodin dozadu. Odjíždíme ze Suchbataru přes hranice do Naušek, tady čekáme další hodinu a půl, mezitím nás připojují k vlaku do Irkutska. Můžeme ven z vagónu, tak jdeme omrknout nádraží, kde jsme viděli „produkty“ (potraviny). Mají tam dokonce malou banku, kluci si mění ruble. Potom se jdeme podívat do potravin. Nic moc, ale kupujeme vody a chleba. Venku je příšerný vedro asi 35 stupňů C a to je pořád lepší než v rozžhaveném vagónu, kde je 50 stupňů. Zbylo nám dohromady tři tisíce tugriků a v Nauškách je nechtějí. Pomáhá nám náš spolucestující Burjat s výměnou. Ani nevím, kde je vyměnil, ale přinesl nám za ně 60 rublů. Alespoň něco. Po cestě do Ulan-Ude, přemýšlíme co budeme dělat dál. Kluci potkali ve vlaku Mongola, který umí dobře česky-studoval u nás a jede na Bajkal do Irkutska. Takže první náš plán – zkusit jet ještě dál za Ulan-Ude, s tím, že by jsme připlatili za lístek do Babuškinu a druhý co nám nabízí Burjat, abychom s ním jeli zítra na tři dny do přírodního parku Barguzin, že jenom tam je pravej Bajkal. Shodou okolností, jsem viděl asi týden před odjezdem v televizi dokumentární pořad o přírodovědci českého průvodu Svatošovi, který tenhle park založil. Nakonec se rozhodujeme jet dál směrem Irkutsk, jinak by jsme asi měli problémy s vízi a taky celkově s časem. Pořád nevíme jak to chodí s lístky z Irkutska do Moskvy. Kluci jdou zjistit jak to udělat, aby nás nechali ve vlaku až do Babuškinu. Mezitím přijíždíme do Ulan-Ude. Koukám z okna a vidím skupinku dětí na ulici, jeden se zvedá a hází na vlak láhev. Vypadalo to, že se trefí přímo do našeho okna. Naštěstí padla na zem asi metr vedle vagónu. Lágoš s Bohoušem zjistili, že je třeba během zastávky v Ulan-Ude vyběhnout do pokladem a přikoupit ještě lístek do Babuškinu. Naše informace z jízdního řádu nám říkají, že vlak tam stojí jenom dvě minuty. To by jsme nemohly stihnout, ale průvodkyně vlaku nám vysvětluje, že vlak zde stojí 40 minut a že si můžeme nechat bágly v kupé a ona ho zamkne. Vystupujeme s naším Burjatem, ještě nám pomáhá koupit lístky. Ovšem u mezinárodní pokladny mají zrovna technologickou přestávku 15 minut. Snad nebude hodinová. Není, opravdu za patnáct minut přichází pokladní. Nejdřív to zkouší kluci s „fipkou“, ale zase nezabrala, problém je v tom, že lístky byli koupeny v Mongolsku. Platíme všichni „inostraneckuju“ cenu – 172 km za 194 R. Na peróně ukazujeme lístky průvodkyni a i když jsou do jiného vagónu, nechává nás v našem kupé, které opravdu zamkla. Ještě dohadujeme podrobnosti s česky mluvícím Mongolem, ohledně Babuškinu tj. zastávka Mysovaja, (TSM 5478 km) říká, že tam je Bajkal 20 m od kolejí. To je super. Z Ulan-Ude vyjíždíme 22,50 hod. do Babuškinu zastávka Mysovaja to je tak 3 hodiny jízdy.

Sobota 6.července 2002

V Babuškinu vystupujeme v 2,05 hod. místního času. Všude je tma a po cestě z Ulan-Ude jsme viděli jeden blesk za druhým a hustě pršelo. Tady je mokro, ale už neprší. Zkoumáme na nádraží tj. jeden malý baráček, co jede a kudy dál. První vlak jede v 6,30 hod. do Sludjanky, to by jsme mohli vidět východ slunce nad Bajkalem. V čekárně pospává asi 20 místních bezdomáčů, a je tam smrad, že by se dal krájet. Jdeme tady k jezeru, nejdřív asi 200 metrů podél kolejí, pak je přecházíme a po 20 metrech jsme opravdu u břehu Bajkalu. Sice je tma tmoucí, ale zhruba na 10 metrů je vidět od železničních světel. Úžasný jsme u nejhlubšího jezera na světě. Chtěli jsme se vykoupat, celý den bylo příšerný vedro, ale teď po dešti je už chladno a tak skládáme batohy u břehu a budeme čekat až se rozední. Sedíme ve stínu železniční budovy a nejsme moc vidět. Asi 100 metrů od nás někdo rozdělává oheň. Jsme ve střehu, ale začíná zase pršet, tak se přemisťujeme pod stříšku nějakého malého baráčku. Můj čínský klobouk dostává v dešti pěkně zabrat, snad to přežije, když dorazil až na Bajkal. Čekáme další hodinu než přestane pršet. Blíží se půl sedmá přesunujeme se na nádraží koupit lístky. Vcházíme do čekárny, kde je pokladna a kupujeme lístky. Do Sludjanky 42 R. To už se probrala místní chamraď a oxiduje po peronu. Jeden, vzhledem přičmoudlá opička, si zapaluje retko bez filtru, potom pět minut nechutně chrchlá a kašle až to vypadá, že nechá plíce na nádraží. Další starší děda v pohodě smrká do svého notně ojetého kabátu a na další radši nekoukám. Po ránu dost hustý. Už abychom byli pryč. Chceme si sednout co nejdál od těch co chtějí nastoupit do vlaku a tak jdeme úplně do předu k lokomotivě. Máme však smůlu do vlaku jde nastoupit jen zadním vchodem. Průvodčí chce po Lágošovi a Bohoušovi lístky a tak musí zase zpět do pokladny i když jim řekla pokladní řekla, že můžou jet na „fipku“. Musí mít však papírek z pokladny, kde je napsáno, že jedou zadarmo. V 6,30 hod. odjíždíme z Babuškinu a z Bajkalu jsme zatím nic moc neviděli, je mlha a opar. Jedem hrozným kadrcákem, který zastavuje u každé děrevni. Nastupujou pořád samí děsný lidi. Kluci vytuhli, já se bojím a radši hlídám batohy. Po desáté jsme ve Sludjance. Hned jdeme zjistit spoj do Irkutsku. Z tabule toho není moc poznat, jdeme se zeptat do pokladny na první vlak do Irkutsku. Nabízí nám v 13,13 hod. za 114 Rublů, je to vlak z Vladivostoku do Novosibirsku. Bereme, kluci na „fipku“ platí jenom 8 rublů. Ale mají lístky do vagónu 6 a já 14. Nevadí jede to jenom dvě hodiny a já alespoň ve vlaku dopíšu deník. Máme hlad a žízeň, kupujeme pivo a jdeme se najíst na břeh Bajkalu. Už tři dny držím Endiaronovou dietu, tak testnu krutí s vejci co to se mnou udělá. Cestou ke břehu dost lidí udivuje můj klobouk, dáváme se do řeči, klasika odkud jsme, odkud kam jedeme a tak dál. Čtyři roky ruštiny ze ZŠ se neztratily. V klidu jsme pojedli a popili, zkoušíme komu se povede nejdelší žabka na Bajkale. Vyhrál Lágoš s 5 odrazama. Zbývá ještě hodinka, suneme se pomalu na nádraží. Vlak má přes hodinu zpoždění, tak dáváme ještě výtečnou prémiovou Baltiku. Nasedáme do vagónu a hledám svoje místo. Takový vagón jsem ještě neviděl – průchozí kupé po 5 lidech. Jsem v kupé s Rusem a dvěma jeho 18 letými syny, které jak jsem se dozvěděl veze do vojenské akademie do Krasnojarsku. Vlak jede poměrně rychle. Napsal jsem 5 stránek deníku a už přijíždíme do Irkutsku. Na nástupišti vidím kluky, takže jsme se neztratili. Hned na nádraží jdeme zjistit lístky do Moskvy. Zase musíme do mezinárodních pokladem. Zjišťujeme cenu a kdy to jede. Pokladní za okýnkem říká 2600 Rublů, podlamujou se mi kolena, čekal jsem tak 1000-1500 Rublů, ale když si vemu, že to je čtyři dny a přes pět tisíc km není to zas úplně nejhorší. V Praze bych za ty peníze jel do Mnichova. Pokladní nám je zabukovala na pondělí 8.7. večer, s tím, že si je ten den ráno vyzvedneme a zaplatíme. Před nádražím si bereme taxi, dodávkový GAZ, který nás odveze k pár levným hotelům a my si vybereme. Asi po pěti kilometrech je gastilnica Selena. S Lágošem jdeme zjistit kolik stojí a jak vypadá. Noc 230 Rublů se sprchou a záchodem. Je 19,00 hod. tak to bereme. Pokoj je v takovým ruským stylu a odpovídá ceně. Necháváme bágly na pokoji a jdeme sehnat něco k večeři. Pět minut chůze je to na hlavní, kde jsou nonstop potraviny. Nejsou moc zasobeny, ale něco jsme koupily. Po večeři se domlouváme, že by jsme se podívali zítra do Listvjanky. Nařizuji budík na 7,00 hod. a v deset už všichni spíme.

Neděle 7.července 2002

Ráno leje jak z konve, tak spíme dál a vstáváme až v 12,00 hod. Potřebujeme bankomat, tak vyrážíme do města. Z hotelu zkoušíme zkratku dolem kolem trati. Po dešti je však cesta rozmočená a bahnitá. Procházíme přes skládku, na které leží karoserie žigulíku. Po 30 minutách jsme před Irkutským nádražím. Zjišťujeme ještě na tablu, který vlak nám vlastně zabukovali. Vidíme No. 9 a ten jede v 16,35 hod. místního času. Víc už nezjistíme, jdeme na tramvaj. Jede tady jednička a dvojka. Nasedáme do jedničky, snad jede někam do centra. Máme z Prahy adresu tří bankomatů, tak by jsme aspoň jeden mohli najít. Vystupujeme u velkého tržiště. Za ním jsme našli ulici Čechova, kde by měl být internet. Je to rohový barák a ve sklepě jsou opravdu počítače. Tak jdu napsat domů, protože už z Číny nemáme signál resp. roaming a kluci se šli podívat, kde je banka. Je neděle a v Irkutsku mají bankomaty jenom uvnitř v bankách, takže smůla. Poslední pokus je hotel Angara, kde by snad mohl být přístupný stále. Ptáme se na náměstí Kirova – je to kousek, dvě ulice. V hotelu jsou dva bankomaty. Vybírám rubly i pro Lágoše. Bankomat dlouho šrotuje, ale nakonec vydává peníze. Je to pěkný balíček bankovek,ale to nevadí, hlavně, že je mám. Vybral jsem skoro tři ruské průměrné platy. Ještě v recepci se ptáme, kde je v Irkutsku restaurace u Švejka. Recepční nás posílá do ulice Karla Marxe, která je za rohem a potom asi 5 minut na konec ulice. Mají otevřeno a před vchodem velká reklama na Pilsner Urquell, tak vcházíme dovnitř. Restaurace je docela útulná, hned ochutnáváme točenou Plzeň za 32 R. Já si dávám k jídlu rolku pana Müllera s rýží za 116 R. Lágoš maso po sibiřsku s bramborem za 130 R a Bohouš kotletu s hranolkama za 105 R. Všem nám chutnalo, i když Plzeň nebyla úplně Plzeň,. Ale tuhle restauraci můžeme doporučit. Dobře najedený se jdeme podívat na tržnici, je neděle 18,00 hod. a trhovci už pomalu balí. Kupuju ještě hrnek za 20 R a CD s ruskými disko hity za 80 R. Nazpátek jdeme po trase naší tramvaje č.1. Po cestě kupujeme v „produktech“ sýr a salám k večeři. Začíná pršet, schováváme se na zastávce. Je tu stánek s pivem a vedle leží bezdomovec. Dáváme Baltiku. Mezitím přestalo pršet, přecházíme most přes Angaru a jsme před nádražím. Zkoušíme jinou cestu než ráno, abychom zase nebyli obalení bahnem. Bereme to přes park, ale za ním stejně končíme na brutálně rozbahněné polňačce, takže do gastilnice přicházíme s blátem až u kolen. Scháníme děžurnu, která jak se ukázalo, večeří v pátém patře. Přicházím na pokoj a hned se jdu vysprchovat, potom večeríme. Kluci jdou mezitím zaplatit hotel a zjistit jak je to s registrací. Přinesli účet, ale registraci nám tady nedají, prý jenom v hotelu Angara nebo na nádraží. Noc v Angaře stojí 50 USD a s nádražím moc nepočítáme, tak si necháme raději vystavit potvrzení s razítkem, že jsme tu spali dvě noci. Před spaním ještě zarovnávám do batohu vše co jsem koupil a v 0,30 hod. jdeme spát s nařízeným budíkem na 7,30 hod., abychom nezaspali lístky.

Pondělí 8.července 2002

Vstávám až v 8,30 hod. , protože už mám sbalený batoh. Kluci horečně balí. Po deváté vyrážíme z naší gastilnice Selena. Tentokrát jdeme na nádraží oklikou, ale po asfaltu. Na nádraží nás čeká další překvapení. V mezinárodní pokladně nám řekli, že máme zabukovaný vlak No.43 z Vladivostoku, který jede v 1,24 hod. místního času, tzn. Vlastně zítra brzo ráno. Klukům to spočítali na 1790 R a že nás rozházej po celém vlaku, kde bude volno. Celý kupé volný není. Ještě dostáváme nabídku na vlak No.9, který jede z Irkutsku, kde by byli tři místa v kupé, ale mě by to stálo 3660 R. Chvíli přemýšlíme a bereme vlak No.9 Bajkal. Budeme spolu a pojedeme tím nejlepším a nejrychlejším vlakem co zde jezdí, navíc jsme se domluvili, že na tu tisícovku o kterou to stálo víc, se složíme. Zaplatil jsem tedy nehorázných 3660 R a vydal jsem se ze všech peněz. Je 10,00 hod. máme ještě 6,5 hod. času. Kluci jdou s batohama do čekárny, já jedu tramvají do centra ještě podojit bankomat a Lágošovi vyměnit 40 USD. Banka (GYTA Bank, Džeržinského 1) je otevřená a bankomat funkční. Vybírám 2500 R, zase dostávám kupu bankovek. Za dolar dávají 31,20 R bez poplatku, což je dobrý kurz. Vracím se tramvají zpátky na nádraží. Potom postupně vyrážíme před nádraží, kde je asi 40 stánků, se vším možným. Kupuji pití do vlaku a něco domů, ještě si fotím nádraží a půl hodinky před odjezdem jdeme na peron. Čekáme radši venku, protože ve vlaku, který nemá otevírací okna je na chcípnutí. Klimatizace funguje jenom za jízdy. S námi v kupé jede starší pán asi 60 let, který jede do Petrohradu za sestrou. 25 let jí neviděl. V 16,40 hod. se rozjíždíme , máme před sebou 5190 km. Chvíli kecáme s naším spolucestujícím, dáváme večeři – naše konzervičky a pivo. Na 4820-tém kilometru jdeme spát.

Úterý 9.července 2002

Vstávám na 4170 km. Asi za hodinu zastavujeme v Krasnojarsku (4084 km). Chvíli chodíme po nástupišti, kupuju dědovi 2 piva a jedeme dál. Lágoš koupil v Irkutsku flašku šampusu, že jí bouchneme až budeme v polovině cesty. Ta vychází mezi Marinskem a Tajgou (3500 km). Dali jsme ho vychladit u dežurny. V 15,00 hod. teď už moskevského času, jsme zhruba v naší polovině. Otevíráme tedy šampus, jsme na něj čtyři a tak moc dlouho nevydržel. Chtěli jsme si ještě připít s děžurnou avšak už není čím. Zjištujeme, že šampus mají v restauračním voze. Cestou do restauráku jsme potkali zase ty dva fousáče z Německa. Tam kupujeme rovnou dvě láhve. První jsme bouchli s Němcema a druhou dáváme s dežurnou. Večer přijíždíme do Novosibirsku 3303 km. Poprvé volám do Prahy. Nechci vidět ten účet za telefon, navíc když jsme si volali s Bohoušem v Kantonu. Ve vagónu je samovar, ve kterém je pořád horká voda. Takže jíme instantní polívky s knockebrotem, a pijeme výbornou kávu. Tu jsem pil naposledy v Praze. Okolo kilometrovníku 2880 km jdu spát.

Středa 10.července 2002

Ráno vstávám, k snídani si kupuju od dežurny sušenku a dopíjím flašku mléka. Jsme na 2240 km. Okolo desáté zastavujeme v Tjumen (2104 km). Přes den se válíme, dojídáme zbytky zásob a nudíme se. Po poledni zastavujeme ve Sverdlovsku (1780 km). Na peróně si kupuji tři banány za 20 R. Není ani o čem psát, pořád stejná krajina a stejní lidé, i když už jsou minimálně čtyři kupé z našeho vagónu prázdná. Večer přijíždíme do Permu (1390 km), do vlaku doplňují vodu a vedle na peronu se perou tři bezdomovci. Jeden z nich dostal výstavní hlavičku, ale pak se rozutekli. Ještě předtím než jdeme spát, probíráme s Lágošem kam pojedeme příští rok. Vymysleli jsme několik variant cest na Blízký Východ. Bohouš už od čtyř hodin spí, je po desátý tak jdeme taky spát (1210 km).

Čtvrtek 11.července 2002

Probírám se po osmé hodině (560 km), snídám zase sušenky za 5 R, tentokrát s kafem. Zastavujeme už jenom v Nižnym Novgorodě (Gorkij) 445 km a ve Vladimíru (180 km). V 16,50 hod. máme být v Moskvě na Jaroslavském nádraží. Máme ale 30 minut zpoždění, a ještě se hrozně pomalu plížíme po Moskvě směrem

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .