Čím mě okouzlil Tunis

Na řidiče offroadové výpravy do Tuniska tato země nejvíce zapůsobila památkami z římských dob. Skládá jim hold, zatímco se před branami místního přístavu kaje za nevhodné chování, kvůli němuž se nedostal na palubu trajektu…

Přes zaprášené okno našeho Nissanu, skrze vysoká zavřená vrata přístavu, přes rameno tuniského policisty vidíme náš trajekt Cartago, trajekt, co nás měl dnes po skvělé pětitýdenní africké expedici převést zpět do Evropy. Ještě posledních pár vteřin koukám na loď působící v tomto tuniském přístavu tak majestátně. Jen velmi pomalu se smiřuji s tím, že se díky mně dnes opravdu nenalodíme.

Startuji, přes Berush kouknu otevřeným okýnkem na Zulanda a kývnu. Chápe to a startuje taky. Opouštíme přístav …

Máme teď pět dní na to, abychom Berush, Zulando a moje lepší já přemýšleli, co s mým špatným, cholerickým já, kvůli kterému tady budeme trávit neplánovaných pět dní navíc. Všechno to začal jeden místňák s francouzským pasem, co mě chtěl předběhnout ve frontě na trajekt, a já si to nenechal líbit. Trochu to ale přerostlo…

Vzhledem k situaci – rozbité Zulandovo auto, nutnost přebukovat trajektenky atd. – trávíme poslední dny v Tunisku blízko přístavu, v přístavní restauraci v Hammametu. Hulíme a paříme minty tea.

A tady v nejhezčí a nejpříjemnější hospodě Tuniska už přesně vím, že zpátky doma nebudu psát o nádherných písečných dunách a solném jezeře na jihu země, o perfektním offrouďáckém poježdění, o výstupu na Jogurtovou horu, o strachu, kdy jsme spali na alžírské hranici, nebudu ani psát o písečných plážích, ani o potápění.

To, co bych rád řekl, začíná tím, že jsem naprosto unešen historií v podobě římských památek, které se v Tunisku zachovaly. Viděli jsme všechny památky a odkrytá města uváděné v literatuře o této zemi. A pak při terénní cestě podél alžírských hranic jsme zhlédli i ruiny, o kterých se nikde nepíše, které se nacházejí uprostřed lesů a polí a jen sem tam stojící kamenné zárubně dveří a zbytky kamenných stěn dávají tušit dávno zašlou slávu dalšího římského města.

S každým nově navštíveným místem se ve mně upevňoval pocit, že civilizace, která tady kolem pomyslného roku nula žila, byla kulturně a duchovně na výrazně vyšší úrovni než ta naše. Samozřejmě zapomeňme na elektriku a auta a podobné vymoženosti vědecko-technické revoluce. Posuzuji jen, jak ti lidé žili: města měla kanalizaci, veřejné lázně, veřejné záchody, několikapatrové domy s kompletním sociálním vybavením, bazény, divadla, amfiteátry.

Čarokrásné mozaiky, které zdobily jak lázeňské prostory, tak haly a terasy soukromých domů. Mramorové sloupy a mramorová obložení lázeňských stěn. Sochy, které zdobily nejedeno náměstí, vítězné oblouky, lázeňské výklenky, ulice i soukromé rezidence bohatých Římanů.. Vodovody, které dokázaly zásobovat vodou i města vzdálená přes sto kilometrů od pramene.

A nakonec tuto prosperující společnost, bohužel už asi příliš sebejistou vlastní neporazitelností, zlikvidují kmeny Vandalů. Během pár let je všechno to lidské snažení ztraceno a všechno se vrací kamsi o několik set let zpět na úroveň barbarských dobyvatelů.

A jak tak hulíme šíšu v naší oblíbené restauraci v Hammametu, moje špatné já ve mně vyvolává strach, že i naše civilizace jednou dopadne stejně. Představuji si, jak za nějaké další dvě či pět tisícovek let tam někde, co bydlím, bude kempovat nějaká off výprava. Partie stejně jako my naladěných lidí, která přiletěla jakýmisi offroad-přemísťovaly, poháněnými pravděpodobně nějakou vesmírnou energií, a je úplně vedle z archeology odkrytého bývalého panelového města. Před odletem si od místního průvodce ještě koupí několik pet flašek jako památku na výlet za historií…

Pět dní uteklo jako voda a jsme opět v přístavu. Přístavní prodavači a celní rádobypomahači nás už z dálky zdraví, nemůžou asi zapomenout na cirkus, co jsem tady před pár dny předvedl. Policista a celník si se mnou podává ruku a s úsměvem se ptá, jestli se zase s někým poperu, že to zas můžeme na policejní stanici rozebrat. Vrtím hlavou, jako že ne, a moje hodné já to nahlas potvrzuje, že to jsem asi nebyl já, protože já se neperu, a je mu trapně. Moje špatné já si myslí něco úplně jiného, ale musí uznat, že policisté, úředníci a i veliká většina lidí tady v Tunisku byla opravdu fajn.

No a pak na konci naší cesty přijde evropská realita, kdy po přistání ve Francii vidíme při průjezdu Marseille na jedné ulici víc arabských zahalených žen než po celé cestě Tuniskem. Pak nastupuje realita česká, kdy ombudsman Motejl prohlásil, že Čunkova radnice pochybila, protože sociálně slabší skupinu obyvatel, která neplatí nájem, nesmíme vystěhovat a dát jí náhradní bydlení, světe div se, někde na kraji města. A taky realita sousedská, kdy v Kolíně nad Rýnem vyroste padesát dva metrů vysoká mešita přes všechny protesty místních obyvatel.