0
0

Je to skvělý pocit! Pomalu s letadlem klesáme, za okýnkem po pravé straně rozeznávám jednotlivé domy ostrova Rhodos a těším se, že po třech letech zase ucítím vůni moře, které je teď ještě pod námi. Najednou rána, letadlo se začne třást, nakláníme se na pravou stranu, letušky zatahují závěsy, vyskakují kyslíkové masky, lidi křičí, panika..!!! PADÁME!!! Slyším hlas manželky, jak křičí: „vzbuď se, vzbuď se…“.

Ty ženské jsou hrozné, nenechají Vás ani poprvé v životě spadnout s letadlem. I když takový sen před odletem na dovolenou opravdu není nic příjemného. Máme prvního června 2010 a nás, tzn. moji manželku Evu a mě, čeká cesta na řecký ostrov Rhodos. Venku je typické letní počasí roku 2010 – už týden prší a je asi 13 st.C. Takže se opravdu těšíme, že si na dovolené trochu prohřejeme naše údy a jiné části těla. Odlet je v 13:20 z ostravského letiště Mošnov a skutečně se v tento čas odlepujeme s naším érbasem od země. Let probíhá bez problémů, až na to, že většinou pod sebou vidíme jen mraky. Ale nad Řeckem už mraky střídá jen lehký opar, vidíme spoustu ostrovů a ostrůvků a tipujeme, který bude ten náš, Rhodos. Při klesání si vzpomenu na svou noční můru, ale je to v pohodě, ostrov vidím na opačné straně než ve snu, takže nespadneme.

A je to tady! Dveře letadla se otevřou a do nosu nás praští horký vlhký řecký kyslík. V riflích a s bundou přes ruku si v tom horku připadáme trošku jako pitomci, ale nejsme sami, stejně na tom jsou všichni naši spolucestující. Počkáme na kufry, najdeme autobus a vrháme se do náruče řeckého pohostinství. Autobus nás vyplivne v letovisku Faliraki, což je jedno z nejrušnějších letovisek ostrova, přímo před apartmánovým domem Liristis, kde na nás už čeká jeho majitel Georges. Srdečně nás přivítá, dá nám klíče, ukáže na dveře v prvním patře, popřeje hezký pobyt a s úsměvem se věnuje dalším „nováčkům“. Dojdeme tedy ke dveřím našeho apartmánu, zhluboka se nadechneme, odemknu, otevřu dveře a….na podlaze v obytné části, ze které od vstupních dveří vidíme jen kousek, leží velká bílá podprsenka. Že by pozornost podniku??? Ale ta velikost… manželka by se do ní vešla třikrát a ještě by musela přidat ponožky. Takže dárek asi ne. Udělám nejistý krok dopředu, odkryje se mi pohled na část postele a… něčí nohy! Něco není v pořádku, zpátečka, zavřít, zamknout – kde je majitel, pomóc!? Najdeme ho v přízemí a vysvětlujeme mu, že si asi spletl klíče, protože apartmán je obsazen. Není možné, diví se, půjdu se podívat s Vámi. No, hezky to začíná, nervozita stoupá. Takže znovu jdeme ke dveřím, pro jistotu dvakrát porovnávám číslo na klíčích s číslem dveří, v pořádku, otevírám…uf, podprsenka je tam pořád, nebudu za blázna. Georges jde dovnitř sám, sledujeme ho od dveří, už je v pokoji a něco říká směrem k posteli. Majitel nohou mu odpovídá, poznávám němčinu, kterou neovládám, ale dle intonace a zvyšující se hlasitosti rozhovoru usuzuji, že si asi nepřejí dobré odpoledne. No výborně, budeme spát na ulici. Georges se podívá na nás, jak zmraženě stojíme ve dveřích a najednou se začne hrozně smát a zvát nás dovnitř. Zbláznil se úplně? Nemám chuť na přivítanou dostat pěstí od nějakého naštvaného němčoura. Už nerozumím ničemu tak tedy jdu dál… a na posteli, kterou konečně vidím celou, sedí moje vlastní tetička se strejdou a řehtají se spolu s Georgesem, jak nás doběhli. Přijeli na Rhodos o pár dnů dřív než my, s Georgesem se domluvili a připravili nám takové „menší“ překvápko na přivítanou. Fakt vtipné…

No nic, příbuzenstvo vyprovodíme, rychle si prohlížíme apartmán, který shledáváme jako vyhovující a vydáváme se k moři, na které jsme se tolik těšili. Na pláž je to asi pět minut chůze. Taková romantická podvečerní procházka stojí za to. Moře je překvapivě příjemně teplé, ale koupání necháme až na zítra. Teď rychle na průzkum letoviska. Vyjdeme na hlavní ulici, kde se to jen hemží bary, tavernami a restauracemi.“Naháněči“, kteří stojí před každou z nich, jsou dost snaživí. Holt, sezona teprve začíná, zákazníků je málo. Když už začínáme pociťovat hlad, necháme se zlákat restauratérem, který za námi zkouší volat všemi možnými jazyky a nakonec trefí i češtinu. Jsme jeho. Dáme si výborný gyros s hranolkami, jak jinak, k tomu skvělé orosené pivo Mythos a na závěr na účet podniku dostaneme štamprli ouza, po které má Eva chuť vyskočit na stůl za účelem striptýzu. Pro dnešek stačilo, jdeme spát. Chachá, zasmějí se komáři schovaní na pokoji. To si jen myslíte! A mají pravdu, první noc strávíme vášnivým vražděním dotěrného hmyzu. Ale ty zbývající dvě hodiny se spí hezky…

Ráno po návštěvě „supermarketu“, kde pořídíme chemickou zbraň hromadného ničení komárů Antimoskytos, se chystáme na pláž. Žena přibaluje balenou vodu. Já, jako správný šetřílek, beru prázdnou PET lahev a napouštím do ní vodu z kohoutku, kterou piju už od večera. Je dobrá, proč plýtvat tou kupovanou. Mám totiž informace z internetu a vím, že voda z vodovodu na Rhodosu je pitná, dokonce má víc minerálů. Na pláži, kde jsme skoro sami, střídáme koupání ve vlnách s válením na lehátkách. Mimochodem, voda je akorát a krásně čistá. Kolem oběda cítím, jak ve mě začíná něco bublat. „Evi, potřebuju si skočit na pokoj, hned jsem zpátky“, informuji manželku. V půlce cesty musím rychlou chůzi nuceně zpomalovat, i když bych potřeboval zrychlit a to pořádně. Nemůžu…bublání graduje… už jen kousek. Uf, stihl jsem to. Ale tu vodu s mnoha minerály už pít nebudu. Večer jdeme objednat motorku. Stopětadvacítka na tři dny za 50 euro bude fajn. Ještě vymyslíme itinerář na zítřek, zapínáme antimoskytos a po únavném dni jdeme chrnět.

Hned po probuzení jdu do půjčovny pro skůtra a už z dálky vidím, jak se provozovatel půjčovny marně snaží „naši“ motorku nastartovat. Nejde to. Chvilku se mi snaží vysvětlit, že to bude dobré, ale nakonec mi za stejnou cenu půjčuje dvaapůlku Hexagon. Aspoň to líp pojede. Vyrážíme po hlavní magistrále na nejjižnější část ostrova na Prasonisi, které je známé jako místo, kde se setkávají Egejské a Středozemní moře, místo, kde jsou díky větru a vlnám skvělé podmínky k provozování windsurfingu, místo, kde se lidé jezdí kochat pohledem na sport zvaný kitting, což je, laicky řečeno, jízda po vodě na prkně za pomocí speciálních draků, kterých tam bývají desítky najednou. Když se po 70 km před námi otevře výhled na Prasonisi, není tam drak ani jeden a obě moře připomínají spíše rybník. Uděláme si procházku k majáku, nafotíme okolí a jedeme dál. Čeká nás zřícenina hradu Monolithos z 15. století. Cestou zjišťuju, že naše milá motorka sice jede dobře, ale žere jak malý náklaďák. Když se přiblížíme na dohled Monolithosu, ocitáme se na kraji vysokého útesu s nádherným výhledem a zřícenina, která je postavena na 236m vysoké skále, je ještě hluboko pod námi. Je to zvláštní pohled. Zaparkujeme na malém parkovišti a vydáváme se na prohlídku. Až se dostatečně nabažíme tou krásou, vrháme se serpentinami dolů k moři na pláž Fourni. Chvíli se koupeme a užíváme si prostředí, a potom zpátky serpentinami nahoru, až do vesničky Siana, které dominuje nádherný vesnický kostel Agios Pandeleimonas z konce 19. století, vyzdobený nástěnnými malbami. Hlady ho už vidíme dvakrát, posezení v blízké taverně se přímo nabízí. Při čekání na báječnou baštu sledujeme řidiče autobusu, který se na silnici široké akorát tak na ten jeho autobus, z okýnka deset minut baví s kámošem a vůbec mu nevadí, že z obou stran zablokoval cestu ostatním řidičům, kteří troubí ostošest. Dokud všechno neproberou, neprojede ani motorka. Po skvělé moussace fičíme dál na sever. Další zastávkou je zřícenina Kastelos. Opět nás uchvacují krásné výhledy s hradbami za zády. Posledním místem, které dnes chceme navštívit, jsou ruiny antického města Kamiros. Než však k němu dojedeme, uděláme si malou koupací přestávku na jedné ze západních pláží. Pak už jen procházíme ruinami, představujeme si, jak asi vypadaly chrámy, domy, lázně a vydáváme se zpět do Faliraki. Ujeli jsme 210 km.

Další ráno máme v plánu opět trochu historie. První cesta vede ke klášteru Filerimos. Máme štěstí, dnes je free day, nemusíme platit vstupné. Všude kolem jsou pávi, pávice a pávičata, kteří nám krásně skřehotají do kroku. No a potom je tady spousta Poláků, kteří ty pávy úspěšně překřikují. Klášter je zajímávý, zachovalý. Kamenná stavba v kontrastu s kvetoucími rododendrony vypadá pohádkově. Míň pohádkové je počasí, zatáhne se a začíná lehce poprchat. No, poprchat, celkem spadne asi 26 kapek, takže žádná hrůza. Od kláštera vede borovicovou alejí křížová cesta ke kříži, který je na vrcholku kopce. Je vysoký 18 metrů a jeho útrobami vedou točité schody do ramen kříže. Nic pro klaustrofobiky, ale odměnou je nádherný výhled např. na letiště a přistávající a startující letadla.

Další a hlavní cíl dnešního dne je hlavní město ostrova, Rhodos. Vítá nás proslulým přístavem Mandraki, kde stával i bájný Rhodský kolos zničený zemětřesením. Na jeho místě jsou dnes kamenné sloupy, na kterých jsou měděné sochy jelena a laně, symbolů města. V přístavu kotví nejrůznější čluny, jachty, loďky, lodě i obrovská lodiska, je nač se dívat. Naše kroky však směřují do Starého města, které je perfektně udržované a zrestaurované. Patří mezi památky Unesco a plně si to zaslouží. Jsme rádi, že je pod mrakem, bloudění uzoučkými dlážděnými uličkami je únavné i bez horkého slunce. Obdivujeme mohutné kamenné stavby i malá stavení, úzké uličky i široké třídy, průchody. Všude je velké množství kaváren, taveren a krámků s typickými řeckými výrobky a nápoji. V jedné malé taverně se zastavíme a dáváme si něco dobrého řeckého k snědku. Navíc se „umoudřilo“ i počasí, vykouklo slunce. Po malé siestě navštívíme Palác velmistrů, kde jsou k shlédnutí zajímavé antické sochy a exponáty a zamíříme do přístavu k motorce. Máme dobrý čas, proto se vymotáme z města a míříme na východní pobřeží k lázním Kalithea. Už od vstupní brány máme pocit, že se ocitáme v jiném světě. Vítají nás krásné barevné záhony květin, bílé lázeňské stavby s mramorovými podlahami, promenáda k pláži, hlavní kruhová lázeňská aula s prosklenou střechou a kašnou s andělem a hlavně všudypřítomné směrovky s nápisem WC. Aspoň člověk nezabloudí. Lázně byly nedávno kompletně zrekonstruovány a na stěnách jsou vystaveny srovnávací fotografie, jak určité místo vypadalo před rekonstrukcí a jak vypadá nyní. Velmi zajímavé. Plní zážitků se přesouváme do našeho letoviska Faliraki, které je už za humny. Při večerní procházce nacházíme úplně náhodou v jedné z uliček Faliraki skvělou taverničku, trošku z ruky, ale ne zase moc. Jmenuje se Family restaurant. Za ceny od 8 éček si tady můžete vybrat menu o čtyřech chodech, které nemáte šanci sníst, ledaže jste buldozer, a chuťově je jídlo obrovská lahoda.

A je tu další slunečný den. Po snídani startujeme motorku a vyrážíme do Lindosu. Cestou vidíme odstraňování následků dopravní nehody, kdy auto skončilo na střeše. Obsluha odtahovky si s tím moc hlavu neláme, auto po střeše natahuje na odtahové vozidlo, plechy jen skřípou. Ale už jsme na dosah Lindosu. Lindos je malé městečko z bílých domků na svahu kopce, nad kterým se tyčí Akropole. Máme ušetřených dalších 12 euro za vstupné do Lindosu, opět free day. Dole, hned za vstupní bránou, je stanoviště oslotaxi, komu se nechce plahočit do kopce, toho „taxikář“ posadí na oslíka a vyveze až k Akropoli. My nabídku s díky odmítáme, chceme si nejdříve prohlídnout městečko. Touláme se uličkami a nahlížíme do malebných bílých domků, kde se nachází krámky se suvenýry a řeckými výrobky, sem tam nějaká taverna. Ale pozor, slyším zpěv. Startuju kameru, jdu po zvuku a přes opuštěný dvorek přicházím k vratům do místního kostelíku, kde zrovna probíhá mše. To budou záběry. Když jsem v nejlepším, podlomí se mi kolena pod razancí, s jakou přistála něčí ruka na mém rameni. „No foto, No kamera !!!“ ozve se za mnou. Chvíli ještě dělám, že nechápu, co po mě ten řecký golem chce, ale vypadá nekompromisně, radši couvám. U prvního obchodu nalézám manželku a pelášíme nahoru na Akropoli. Cestou předbíháme i oslotaxíka. Z Akropole, která je ve výšce 116 m.n.m. můžeme celé městečko Lindos shlédnout pěkně zhora. Vidíme taky zátoku St. Paul. Jen kdyby tu idylku nerušili uřvaní Němci a Poláci… V Lindosu se taky chvíli koupeme. Poté ukrajujeme další kilometry, profláklou pláž Tsambika prostě musíme vyzkoušet. Koupání je tady luxusní, je tu sice hodně lidí, ale nevadí, pláž je rozlehlá. A hlavně nikde v dohledu žádný hotel nebo náznak konzumní společnosti. Prostě úchvatné okolí, příroda, vedle pláže vysokánský kopec, na kterém je kostel Tsambika, ke kterému se po dostatečném vydovádění v moři vydáváme. V serpentinách na kraji srázu stoupáme stále výš, motorka ječí… počkat, to není motorka, to je Eva, která má závratě…a tady už dál vedou jen dlouhé schody, takže musíme pěšky. Zatímco parkuju motorku, Evča mi ukazuje kozy (myslím zvířata), které se v klidu procházejí po střechách zaparkovaných aut, a potom už statečně zdoláváme schod za schodem, je jich celkem 260. Ale ty panoramata nahoře, to je pohled! Daleko hluboko pod námi je pláž, na které jsme se ještě před chvílí váleli. Stálo to za tu dřinu. Poté, co se dostatečně pokocháme a nadýcháme „vůně“ kadidla, sjíždíme do letoviska Kolymbia. Dva kilometry dlouhá příjezdová cesta k letovisku je celá lemovaná eukalyptovou alejí. Plníme žaludky, porozhlédneme se po okolí a jedeme dál do vnitrozemí, k místu zvanému „Eptá Pigés – Sedm pramenů“. Je to místo, kde pramení sedm (kdo by to byl čekal :-)) potůčků a stékají se do jednoho potoka. Nabízí se zde příjemné posezení ve stínu stromů, ale hlavně, část potoka je svedena do betonového koryta a dále do tunelu vysokého dva metry a úzkého tak akorát na postavu dospělého člověka, kterým potok protéká skrz kopec a ústí do malé přehrady. Tunelem se dá projít, takže hurá dovnitř, to musíme vyzkoušet. Tunel je lehce do zatáčky, po pár metrech si nevidíme ani na špičku nosu, musíme jít po hmatu. Evča s tím má trochu problém, bojí se tmy a zpátky nemůže, v tunelu je jednosměrka. Občas na ni bafnu, ať z toho zážitku něco má… Asi v půlce na sebe konečně zase trochu vidíme, nad námi je totiž komín k vrcholu kopce, který propouští trochu světla. Ale my se vrháme dál do tmy a za pár chvil…co to je? Vidím světlo na konci tunelu…Ještě ne prosím, jsem mladý… Ale zezadu do mě tlačí manželka, která už chce být venku. „Nenávidím Tě“, sděluje mi, když se před námi rozprostře hladina jezírka a my jsme zase zpět na denním světle. Popojíždíme zpět na pobřeží. Máme totiž v plánu obsadit 5 km dlouhou pláž Afandou, což taky děláme a dvě hodiny tam jen tak vegetujeme. Pláž je naše, jen to moře je trochu chladnější. Cestou do Faliraki se ještě stavíme na pláži Anthony Queena. Zjišťujeme, že asi není na škodu být hollywoodskou hvězdou, taková krásná plážička se v životě může hodit. Do Faliraki je to už jen kousek. Takže za asistence pěti somrujících kocourů dáme večeři ve Family restaurant a opět plní a spokojení odjíždíme na apartmán.

Ráno vracíme naši Hexagónu zpět do moto půjčovny. Už ji nebudeme potřebovat, děkujeme za svezení. Chvíle, které nám zbývají do konce dovolené, využíváme k trénování ležingu a chytání bronzu na Faliraki beach. Objevujeme moderní i historické krásy tohoto rušného letoviska, které se stalo na týden naším domovem. Těch pár dnů, které nám k tomu zbývají, si užíváme naplno. Ale nic netrvá věčně… Ještě se naposledy nadechneme vzduchu vonícího létem, mořem a pohodou a všechny krásy Rhodosu a celého Řecka se vzdalují hluboko pod námi. Odvážíme si s sebou domů tuny nádherných zážitků. Jen to letadlo se začíná nějak třást…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .