0
0

Den 1 – sobota 30.6.2012

Vyjeli jsme už ve 3 ráno s celou bandou na kratší vyjížďku za východem slunce do Beskyd, konkrétně na Morávku. Loučení s přáteli proběhlo ve Frenštátu pod Radhoštěm. Já s Jirkou jsme vyjeli směrem Chorvatsko a zbytek skupiny jelo domů. S kamarády jsme se chvíli zakecali a vyjížděli jsme až kolem 12. hodiny, kdy bylo největší horko. Cestou jsme skočili na kofolu a před Břeclaví nakoupili poslední potraviny za české peníze. Kolem půl 4. jsme přejeli hranice s Rakouskem.

Cesta ubíhala rychle a my se za chvíli ocitli ve Vídni, kterou jsme původně neměli v plánu. Jedno špatné odbočení nás nechalo bloudit 3 hodiny a 80 najetých kilometrů ve Vídni. Bylo už 8 hodin a přicházela na nás únava. Nervy jsme měli úplně v pr*eli. Červená snad na všech semaforech, velký provoz, a my nevěděli, jak se dostat správným směrem, aniž bychom najeli na dálnici. Nakonec se nám podařilo dostat se pryč, najít místo ke spaní a utábořit se. Udělali jsme oheň, zapálili vodní dýmku, otevřeli pivko a koukali na noční Vídeň plnou světel a mrakodrapů.

Den druhý – neděle 1.7.

V noci nás nenechali spát komáři a tak jsme toho moc nenaspali. Dali jsme snídani, sbalili se a přesunuli jsme se na místní benzinu. Ranní kafe nás nakoplo pro nový den a za pár hodin jsme byli v předhůří alp. Bylo úžasné, jak se najednou změnila krajina i teplota vzduchu. Příjemnou teplotu v táhlých serpentýnách jsme si opravdu užívali, některé stoupající do nadmořské výšky až 1783m.n.m.

Cestou jsme se vykoupali v potoce a k večeru sjeli z hor k městu Graz, kde jsme našli spaní. Byli jsme unavení. Ponaučení z předchozí noci jsme si proti komárům postavili stan. Dali jsme si večerní pivo a ochutnali jsme místní Rakouskou vodku, kterou jsme v ten den použili jako dezinfekci po vytáhnutém klíštěti.

Den třetí – pondělí 2.7.

Ráno jsme vstali odpočatí a dobře vyspaní. Letmo jsme koukli do mapy a pokračovali k slovinským hranicím. Pokračovali jsme podél řeky Dravy, u které jsme si dali pauzu na jídlo a koupačku. Dále jsme jeli směrem k Dravogradu a Črna nad Koroškem, ..Na večer jsme si dali menší kopeček po štěrkovité cestě. – Logarská Dolina (2376m.n.m.)

Když jsme se blížili k městu Kamnik, začínalo se stmívat. Nejdřív jsme hledali místo ke spaní, nakonec jsme se ale rozhodli, že máme dost energie a pojedeme po tmě. Cesta takhle krásně ubíhala, nebylo takové dusno a horko a byl malý provoz. Protože jsme se chtěli vyhnout situaci podobné Vídni, Ljubljanu jsme míjeli obloukem. Na YBR od Jirky ale začla blbnout žárovka, a proto jsme už raději našli místo ke spaní, blízko města Logatec.

Den čtvrtý, pátý, šestý – úterý až čtvrtek 3.-5.7.

Po pár hodinách spánku jsme se vydali k hranicím. Na hranicích nás čekala velká kontrola, prohledali nám snad všechno co jsme u sebe měli. Do města Rijeka už to byl jen kousek a my konečně viděli moře.

Pár hodin na to už jsme se váleli v kempu našeho vysněného ostrova Krk, ve městě Krk. Užívali si moře a našeho kempu, který nám nabízel vyhlídku na město Krk, bazénky a konečně také i čistý záchod a sprchu. Večer nechyběla ani vodní dýmka a procházka po městě Krk.

Druhý den jsme se jeli projet a zůstali jsme ve městě Njivice. Byla to paráda, spali jsme jen 10 metrů od moře, přímo na pláži! Den probíhal podobně jako den předchozí a my si užívali klidu a pohody a zároveň se připravovali na dlouhou cestu domů.

Když jsme ráno vstali, věděli jsme, že je to den poslední a budeme se muset vydat domů. Proto jsme začli s údržbou motocyklů, opravili jsme Jirkovo světlo a dotáhly řetězy. Naposledy jsme si užili moře, sbalili se, nastartovali, a přejeli mostem spojující pevninu s ostrovem.

Šestý den, druhá část

Domů se jelo svižně, cesta krásně ubíhala, ale byla trošku smutná. Jako by tomu něco chybělo. Dalším zklamáním pro nás bylo, že Chorvatsko ve vnitrozemí není vůbec tak krásné jako je v přímořských oblastech, snad kromě pohádkového údolí západně od Zářebu, v oblasti vinné révy, kde bylo opravdu krásně.

A asi právě proto jsme se rozhodli že něco ujedeme po tmě. V Maďarsku nás přes hranice nechtěli pustit komáři, na které jsme od Vídně skoro zapoměli. Rychle jsme jeli dál směrem k městu Szombately, blízko něhož jsme také spali. Spali jsme na poli vedle cesty. Zdálo se nám, že tam něco smrdí. „Asi hnojivo…“, řekli jsme si. A šli jsme spát.

Den sedmý – pátek 6.7.

Když jsme se ráno probudili, zjistili jsme, že to, co tam tak smrdělo, byla hlava divokého prasete, vedle kterého jsme spali. Vyjeli jsme docela brzy a zachvíli byli v Rakousku. Cesta šla podle plánu a za pár hodin jsme už byli v Břeclavi, v naší rodné zemi, v Česku. To bylo radosti.

Radost nás ovšem zachvíli přešla. Před Hodonínem nás chytila obrovská bouře. Nejdřív jsme chtěli stavět stan, potom že pojedeme k tetě od Jirky, která bydlí kousek, ale nakonec jsme se rozhodli že dojedeme rovnou až domů. Po chvíli strávené pod střechou od supermarketu jsme vyjeli rovnou proti bouři. U Valašského Meziříčí se už nedalo jet. Vítr házel s motorkou ze strany na stranu, větve padaly na cestu a nám nezbylo, než se schovat. Schovali jsme se na už zavřené benzině a čekali až bouře přejde. Když jsme pak pokračovali, spadl mi řetěz. Už nešel víc dotáhnout. Přecijen už je na něm nalítáno 30 tisíc kilometrů… Když jsme konečně dojeli do Rychvaldu, čekali nás kamarádi. Měli jsme obrovskou radost, že je znovu vidíme a že jsme to zvládli.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .