0
0

Po setkání všech pěti členů – na třech motorkách v 8.00 na benzíně v Suchdole nad Lužnicí jsme se vydali přes hraniční přechod Halámky napříč Rakouskem.

Trasa byla stanovena s cílem vyhnout se dálnicím – což se později ukázalo jako ne zrovna nejlepší nápad. Počáteční euforie při průjezdu serpentinami s nádherným výhledem na Alpy se s postupujícím časem pomalu vytrácela při pomyšlení, že je před námi ještě asi 600 km cesty . Dalším problémem bylo horší značení na okresních cestách. Takže jsme několikrát bloudili a to hlavně ve městech. Ale i přes tyto potíže jsme byli rádi, že jsme „on the road“ a navíc na cestě k moři. Přestože teplota vzduchu tento den ani nenaznačovala nějakou možnost koupání. Rakousko jsme opouštěli na hraničním přechodu Loiblpass v odpoledních hodinách. Ohromné stoupání – místy až 26%, začínající za nádhernou Drávou bylo zakončeno Rakouskou a po průjezdu 1,7 km dlouhým tunelem Slovinskou elnicí. Asi po dvaceti kilometrech jsme načerpali benzín ve městě Kranj a najeli na dálnici na Ljubljanu. Před příjezdem do hlavního města jsme narazili na mýto, ale poplatek byl celkem nízký. Ljubljanou jsme záměrně chvíli bloudili, abychom si prohlédli centrum. Ale pak už jsme uháněli, neboť nás to táhlo k moři. Opět jsme zvolili okresní cesty, takže jsme hranici do Chorvatska přejeli až téměř za tmy.Začínalo být jasné, že do cíle už dnes nedojedeme. Objevil se nápad někde po cestě se uložit na noc. Zpočátku se nám ale žádné místo nezdálo dost dobré. Když ale jedno nebezpečné stoupání následovalo další nebezpečné klesání takže po jedné straně silnice byl svah nahoru a po druhé straně strmý sráz kamsi do tmy (v celém Chorvatku jsme téměř neviděli svodidla !), nezbylo než jet dál a dál. Nakonec se před námi při sjíždění serpentin objevily tisíce světel, jakoby se nebe a zem obrátili naruby. Místy byly tmavé skvrny, ve kterých jsme již tušili moře, což nám potvrzoval chladný vlhký vítr. Až ráno jsme zjistili na mapě, že jsme viděli noční Rijeku téměř z ptačí perspektivy. Kolem silnice se objevily směrovky na „Otok Krk“ a bylo jasné, že máme vyhráno. Po zaplacení mýta jsme přejeli most Krk na stejnojmenný ostrov a skončili v prvním kempu, na který jsme narazili. Bylo 11 hodin v noci. Po slavnostním přípitku na břehu moře jsme zalezli do narychlo postavených stanů.Ráno se nám otevřel výhled na moře a my jsme zjistili, že se díváme přes úzký záliv na ohromnou rafinérii. Odměna za naše útrapy… Sbalili jsme věci a přesunuli se na původní cíl – kemp u vesnice Stara Baška. Pláže jsou zde kamenité a i v kempu jsme si mohli vybrat mezi podestýlkou kamení nebo všudypřítomného porostu bodláčí. Ale vše vynahradila čistota moře a nádhera pod jeho hladinou. V malé hloubce se zde prohánějí ryby všech velikostí a barev, na dně rostou koráli, ale také se hemží mořskými ježky, kteří znesnadňují koupání. Večer jsme strávili na terase restaurace, poslouchali cikády a popíjeli červené víno, které jsme znalecky označili za zemité a kořeněné. Druhý den jsme ale už nechali válení u moře a vyrazili jsme podél pobřeží známou magistrálou vedoucí směrem na Zadar a Split.

Dojeli jsme do městečka Senj a po jeho prohlídce jsme se rozloučili s mořem a vydali se do vnitrozemí. Opět jsme šplhali serpentinami s bílými vápencovými útesy po stranách až do výšky 800 – 900 m nad mořem. Kvalita silnice se zhoršovala, čím víc jsme se vzdalovali od moře. Sem už turisté spíše zabloudí. Tady jsme viděli úplně jinou tvář Chorvatska. Víc něž polovina domů byla opuštěných, rozstřílené fasády, vyhořelé střechy, zatlučené okenice. Jakoby tady válka skončila včera. Na mnoha místech si starci přivydělávali prodejem medu a ovčího sýra na stolku u silnice. Příroda ale vypadala naprosto nedotčená, bez zásahu člověka si tráva a stromy rostly, kde je napadlo. Na povrchu silnice mezitím chvílemi asfalt vystřídaly žulové kostky. To už jsme se ale přiblížili k druhému cíli cesty – národnímu parku Plitvická jezera . Přítomnost turistů opět změnila kvalitu cesty, objevily se hotely, restaurace a kempy. Vstupenky do parku jsme si zakoupili hned po příjezdu a vydali jsme se na prohlídku, ačkoliv bylo už před zavírací dobou. Vstupenka totiž po potvrzení v kempu platí do druhého dne, kdy jsme prohlídku dokončili. Plitvická jezera jsou kaskádou jezer spojených vodopády, které se zařezávají do vápencových skal. Voda v jezerech je průzračná až na dno a v důsledku vysokého obsahu vápníku blankytně modrá. Ryby plující u hladiny jakoby se nad ní vznášely. K turistickým atrakcím zde patří vláček na kolech, který objíždí jezera ve dvou trasách a loďky přepravující turisty přes největší z jezer. V okolí jezer vede řada chodníků a lávek – prohlídka tak znamená několikakilometrovou procházku a zabere minimálně celý den. Noc jsme strávili v kempu Korana a druhý den v odpoledních hodinách jsme už jeli směre k domovu. Hranici do Slovinska jsme přejížděli nedaleko města Karlovac. Nocovali jsme nadivoko za Novo Město u dálnice – takže „ve dvojce“, ale byla to poslední noc… Cesta domů se zdála nekonečná. Teplota 34° C se dala překousnout až při rychlosti kolem 110 km/h, čehož jsme se snažili využít. Ale i tak na nás rychle padala únava posledních dní takže jsme přestávky dělali čím dál častěji. Rakousko – Českou hranici jsme překročili kolem osmé večerní. Rozloučili jsme se v místním Esspressu – všichni se už těšili do sprchy a do postele.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .