0
0

Jeruzalémskou čtvrť Mea Šearim založili před dvěma sty lety židovští emigranti z východní Evropy. Jejími obyvateli jsou ultraortodoxní Židé zvaní „charedim“. Zcela se uzavírají vnějšímu světu a cizí návštěvníky tu nevidí rádi. Fotografce Elišce Blažkové se ale podařilo mezi ně proniknout a zachytit tento svět izolující sám sebe.

Toulám se Jeruzalémem. Ocitám se na místě, na kterém jako by se zastavil čas. Proti mně běží pobledlý hubený mladík s očima upřenýma na chodník. Nevnímá nic, dokud nedojde do ješivy, náboženské školy, kde se schová před světem a do večera zírá do knih, až málem zapomene jíst a pít. Po chvíli se zpoza rohu vynoří podsatitý chasid, tlačící kočárek s nemluvnětem. Několik dalších dětí jde v chumlu kolem něj, v dostatečné vzdálenosti má i manželku a dospívající dceru…

Charedim si dodnes udrželi své zvyky a styl oblékání, úzkostlivě dodržují židovské právo a žijí podle jasných pravidel. Okolní svět považují za zkažený a uzavírají se do svých vlastních „ghett“. Věří, že jsou článkem nepřerušeného řetězce tradic, který začal předáním Tóry Bohem Mojžíšovi na Sinaji a trvá dodnes. Díky přísným pravidlům proniká do této společnosti málo cizorodých vlivů a doba je tu zastavená v určitém bezčasí.

CHAREDIM – Život za branami našeho světa

Předepsaný zjev

Nejcharakterističtějším znakem ultraortodoxních Židů je jejich celkový zjev. Typický černý oděv charedim vychází z oblečení východoevropských Židů z 16.–17. století, v malých obměnách se liší podle zařazení do té které skupiny či sekty. Typickým znakem jsou také pejzy a plnovous. Dívky nosí tmavé sukně v předepsané délce, blůzy s dlouhým rukávem a vlasy spletené do copu. Vdané ženy musí vlasy schovávat pod šátkem, některé si po svatbě hlavu oholí a na veřejnosti nosí paruku.

CHAREDIM – Život za branami našeho světa

V hlavní roli rodina

Hlavním cílem v životě Židů je založení rodiny a udržování židovského rodinného krbu. Úloha ženy v ultraortodoxním židovství spočívá především v rození dětí (na jednu ženu připadá v průměru devět potomků, ani patnáct dětí však není nic neobvyklého), jejich výchova, dohled na to, aby jídlo bylo košer, zapalování svící při šabatu a podobně. Ve světě charedim však žena nemá právo na osobní svobodu či vlastní názor, stále na ni dopadají různé formy příkazů, které jsou vytvořeny speciálně pro ženy.

Ultraortodoxní Židé se nesmí dotknout své manželky na veřejnosti. Na cizí ženy se nemohou ani podívat, nekomunikují s nimi a striktně se od nich oddělují. Pokud by totiž muž podlehl touze, nemohl by se dostatečně soustředit na studium Tóry, ve které je doslova napsáno: „Neposlouchej ani svoje srdce, ani svoje oči.“ Někteří dokonce věří tomu, že když se muž podívá na ženu a ona v něm vzbudí touhu, muž onemocní a může zemřít.

Rabín, hlava komunity

Nejvyšší pozemskou autoritou pro charedim není stát, ale rabín dané synagogy nebo komunity. Rabín slouží stejně jako před dvěma tisíci lety jako soudce sporů, učitel a reprezentant komunity při jednání s okolním světem. V některých komunitách radí admor (velký rabín) svým mužům, se kterou ženou se mají oženit nebo v jakém domě mají bydlet. Rabínovy výroky jsou široké veřejnosti prezentovány prostřednictvím tzv. paškevilů, plakátů vylepovaných v ulicích. Jde o hlavní dorozumívací prostředek v ultraortodoxních čtvrtích, lidé zde totiž nemají televize, počítače ani rozhlas.

Izrael ano, či ne

Charedim se izolují od všech lidí nežidovského původu, a ani sekulární Izraelci podle nich nejsou dostateční Židé. Značné rozpory ale mají i sami mezi sebou. Někteří ortodoxní Židé nepozřou potravinu a nepřijmou věc, která pochází z místa mimo Izrael. Jiní (například antisionistická skupina Neturei Karta) naopak současný stát Izrael neuznávají, ten by podle nich mohl být založen pouze Mesiášem.

V roce 2010, během studia fotografie na VŠ, mi byla nabídnuta roční stáž na akademii v Izraeli. Mým jasným cílem zde bylo proniknout do tamní ultraortodoxní židovské komunity, poznat a zachytit jejich život a kulturu v té nejtradičnější možné podobě. Úkol to nebyl vůbec jednoduchý – na mnohá místa mají totiž osoby nežidovského původu, zvláště pak ženy, přístup zapovězen.

Izraelci mě od mého záměru odrazovali. Říkali, že je nemožné, abych se k ultraortodoxním Židům dostala. A má práce v Mea Šearim se opravdu neobešla bez konfliktů. Zpočátku mě napadali slovně i fyzicky, házeli po mně kameny a sprostě pokřikovali. Neomaleně jsem se vkradla do jejich světa. Musela jsem je nejdřív pochopit, přizpůsobit se jim. Uvědomila jsem si, že čím méně se budu odlišovat, tím větší mám šanci na úspěch. Nakoupila jsem si tedy oblečení v ortodoxním obchodě (sukni v předepsané délce, neprůhledné punčochy, blůzu ke krku s dlouhými rukávy a šátek na vlasy), opakovaně jsem chodila do Mea Šearim a postupně se dostávala blíž. Lidé už mě poznávali, pomalu se mnou začali komunikovat. Už ze mě neměli strach, když jsem je fotografovala, báli se však, co tomu řekne jejich komunita a rabín.

Po roce jsem již měla spoustu fotografií „z venku“, chyběl mi však pohled do konkrétní rodiny. Chtěla jsem to mockrát vzdát, už jsem ani nedoufala, že se mi podaří proniknout do jejich soukromí. Několik dní před odletem z Izraele jsem měla obrovské štěstí. Zaujala mě tvář muže jménem Jojliš Kraus, který šel na ulici proti mně. Oslovila jsem ho a on mě pozval k sobě domů. Tím porušil všechna myslitelná pravidla. Museli jsme počkat, až se nebude dívat nikdo ze sousedů. Vešla jsem k němu do domu a kolem mě se vyrojil houf dětí. Má jich patnáct. Ty starší okamžitě odešly, měly vztek, že jejich otec udělal něco proti předpisům. Naopak ty menší si mě zvědavě prohlížely. Já jsem pro ně možná byla větší zjevení než ony pro mě. Na konci setkání mi pan Kraus dal zvláštní dárek: moje jméno v hebrejštině sestavené z olověných písmen. Pracuje totiž jako tiskař plakátů, které fungují jako pouliční noviny.

Do Izraele se i po skončení studií opakovaně vracím a na svém fotografickém souboru stále pracuji. Zatím poslední fotografie vznikly v prosinci 2012 během svátku Chanuka.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .