0
0

INDIE – Fatehpur Sikri

Na velkém nádvoří stojí Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí) opět s dost neobvyklými prvky: trůnem postaveným uprostřed na vysokém sloupu, k němuž nám ze všech čtyř rohů vedou nad hlavami můstky. Fatehpur Sikri je vůbec plné neobvyklých staveb. Asi nejzajímavější z nich je jednoduchý, ale působivý Panč Mahál…

Den 58, pátek 16. 10.

Prší. Asi ještě poslední zbytky monzunu. Kolem desáté ale přesto vycházíme, protože je možné, že ve Fatehpuh Sikri, městečku asi 50 km od Ágry, kam chceme odjet na celodenní výlet, to bude jiné.

Cesta busem trvá jen hodinu a půl. Během cesty trochu prší, ale hlavně jsou zablácené silnice a všechny díry jsou plné vody.

Fatehpur Sikri

Fatehpur Sikri dal postavit mogulský císař Akbar v letech 1571-85. Podle legendy by Akbar bez mužského následníka, což ho dost trápilo. Odjel proto navštívit muslimského světce Šejka Salima Čištiho, žijícího v Sikri. Ten mu předpověděl narození mužského potomka a když se to opravdu splnilo, rozhodl se Akbar právě v Sikri postavit město. Po 14 létech však bylo náhle opuštěno, pravděpodobně kvůli nedostatku vody. Akbar se přesunul do Lahauru a dvacet let přestal v Sikri úplně existovat život.

Od autobusové zastávky (jíž je rozblácená cesta) se musíme vyškrábat do kopce kousek nad současné Sikri. A tady nahoře už to začíná zavánět turismem – několik míst s nealko nápoji a hlavně prodejci suvenýrů.

Po strmých schodech se škrábeme ještě o poznání výš k padesátimetrové Buland Darwaza (Brána vítězství), kterou se vstupuje do Páteční mešity.

Mešita je z oblíbeného červeného pískovce. Údajně má být postavena podle mešity v Mekce, místa, které je pro všechny muslimy nejsvatějši. Možná ano, možná ne, v Mekce jsem ještě nebyl (a jako nemuslim se tam těžko dostanu) a z fotek se to nedá moc poznat. Snad jen, že tahle mešita nemá uprostřed nádvoří černý kámen (jako mešita v Mekce), nýbrž zelený strom (což je na mešitu dost neobvyklé) a nemá šest minaretů.

Na nádvoří stojí nádherná hrobka Šeika Salima Čištiho z bílého mramoru s neuvěřitelně přesnými a detailními rytinami. Krása.

Chce se s námi bavit několik „studentů“. Prý si chtějí povídat a zdokonalovat se v angličtině. Nakonec z nich ale vypadne, že mají krámek se suvenýry, kam se máme jít „jen podívat“. Aha, student! Když obcházíme podloubí kolem nádvoří, vidíme řadu zavřených očíslovaných dveří. Na jedněch je dokonce reklama na Pepsi Colu! V mešitě? V Indii asi jo. Je to totiž země šmelinářů, kde obchodují snad už i batolata. Ještě že je pátek a mají zavřeno.

Hned za vstupní brankou do komplexu starého města začíná palác Jod Bai. Skvělý příklad skloubení hindských (sloupy) a muslimských (kopule) prvků v jedné stavbě. Palác je (jako celé město) z červeného pískovce) a je buď skvěle zachovaný, nebo skvěle opravený. V jeho oknech hnízdí několik zelených papoušků.

Celý palácový komplex je skvěle udržovaný a vypadá skoro jako by se jeho obyvatelé měli každou chvíli vrátit z návštěvy sousedů. Na východní straně je dokonce pěkná zahrada, postavená jako součást dost neobvyklé Diwan-i-Am (Hala soukromých audiencí).

Na velkém nádvoří stojí Diwan-i-Khas (Hala veřejných audiencí) opět s dost neobvyklými prvky: trůnem postaveným uprostřed na vysokém sloupu, k němuž nám ze všech čtyř rohů vedou nad hlavami můstky. Fatehpur Sikri je vůbec plné neobvyklých staveb. Asi nejzajímavější z nich je jednoduchý, ale působivý Panč Mahál. Jak už název napovídá, skládá se z pěti (panč) pater, z nichž každé vyšší je užší než patro spodní. Vypadá trochu jako domek z karet. Je z něj skvělý pohled na dvůr a Diwan-i-Am.

Mimo areál paláce jsou ještě dvě zajímavosti. Hathi Pol (Sloní brána) dříve sloužila jako vstup do města. Sloní se jmenuje podle (dnes poničených) slonů stojících po obou stranách vchodu.

Další moc pěknou stavbou je karavanserie, postavená už mimo město, za Sloní bránou. Sloužila jako odpočívárna pro karavany. Je to vlastně obrovský dvůr obehnaný obytnou budovou. Z hradeb vedle Sloní brány je dokonalý výhled. Dnes se u ní pasou buvoli a hrají si děti.

Před mešitou si kupujeme krásné mramorové krabičky vykládané barevnými kamínky a Táňa ještě nějaké alabastrové sloníky. Všechno je neuvěřitelně levné – asi toho tady je nadbytek.

Skvělé místo, skvělý výlet. Nakonec ani nekáplo.

Ágra

Busem se vracíme do Ágry a rikšou do hotelu. Nemůžeme odolat a zase večeříme v hotýlku (i když je to dražší), protože ta zahrádka kde se sedí je prostě okouzlující. Dávám si kašmírské biryani, což je rýže se zeleninou, oříšky (arašídy, kešu) a banány.

Den 59, sobota 17. 10.

Začíná nám období časných ranních vstávání. Dnes odjíždíme do Džajpuru, hlavního města státu Rádžasthán. Cesta busem má trvat 5 hodin a podobně tomu bude i v dalších dnech. Vzdálenosti mezi rádžasthánskými městy, kudy pojedeme, nejsou dost velké na noční přejezdy, proto budeme muset vstávat hodně brzo ráno, abychom do následujícího města dojeli ještě včas na alespoň základní prohlídku. Dnes proto vstáváme v pět hodin a před sedmou jsme na autobusáku. Snídáme až tady (samosy a kačory) a kupujeme si vodu. Voda je ve velkých městech celkem bezpečná, protože je chlorovaná. To jí ale zároveň dělá nepitelnou, protože Indové, jak nemají cit si myslí, že čím víc, tím líp a do vody tak cpou chlóru přímo tuny.

Asi hodinu za Ágrou zastavujeme v městečku Bharatpur. Je známé hlavně chráněnou oblastí Koeladeo Ghana, kde během naší zimy přebývají stovky druhů ptáků ze Sibiře a Číny. Pro nás je Bharatpur ale jen zastávkou na lince Ágra-Džajpur, a taky prvním rádžasthánským městem na naší cestě.

Rádžasthán je nejvíce navštěvovaný stát Indie a turistický průmysl je tady hodně rozvinutý. Důvodem jsou desítky pevností a paláců zanechaných zde místními Rájpaty i dobyvačnými Moguly. Rájpati, bojovné klany, zde žijí již zhruba 1000 let. Nikdy nebyli dost jednotní, aby se úspěšně mohli bránit jakékoliv větší invazi. Rádžasthán byl proto téměř nepřetržitě pod něčí nadvládou.

Dnes ještě žijí maharádžové (místní vládci, něco jako králové), jejichž předci vedli jednotlivé rájpatské klany. Až do 70. let 20. století měli velká privilegia, včetně vysokých penzí každoročně jim vyplácených ze státní pokladny jako protihodnotu za „dobrovolné“ připojení k Indii v době vzniku nezávislé Indie. V sociálními problémy zmítané Indii se však tato privilegia postupně začala stávat neúnosnými, a proto je vláda počátkem 70. let zrušila. Někteří maharádžové tuto „ránu“ přežili například změnou svých pevností v muzea a paláců v luxusní hotely, jiní se už nedokázali vyrovnat s náhlým koncem „socialismu“ a utopili se v dluzích.

Začínáme pozorovat už i některé kulturní změny oproti předchozím státům. Muži začínají nosit bílé plátěné obleky s barevnými turbany a ženy zářivé barevné šaty a závoje. Jako ostatní ženy v Indii i ty zdejší nosí v nose i uších náušnice. Náušnice začínají nosit i muži.

Část Rádžasthánu zabírá poušť Thar. Už se začíná projevovat nejen sušší krajinou, ale i většími teplotami (do teď totiž bylo v noci tak tak teplo). Krajina se postupně mění ve step a vesničky začínají být chudší: domy postavené z hlíny a se slaměnými klobouky místo střechy – jako v Africe.

INDIE – Džajpur (Jaipur) a Amber

V centru Starého města je jeho hlavní atrakce – Hawa Mahál (Palác větrů). Tahle stavba se zajímavou fasádou s desítkami malých okének byla postavena roku 1799 pro dámy z paláce. Měla jim umožňovat v pohodlí sledovat dění dole na ulici…

Džajpur

Hned po příjezdu a vystoupení se na nás vrhají rikšisti ochotní svést nás za pět rupek „kamkoliv“. Ono „kamkoliv“ by však zaručeně byl nějaký hotel podle jejich výběru, ve kterém by za nás dostali tučnou odměnu (která by samozřejmě byla přičtena k ceně bydlení). Ignorujeme je a kus jdeme pěšky. Teprve za rohem nasedáme do jiné rikši (rikšisti na nádražích jsou většinou nejdrzejší) a jedeme k vybranému hotýlku.

Mají volné jen místnosti v suterénu, které jsou bez oken a vypadají jako kobky. Naštěstí jsou celkem čisté, takže jednu nakonec bereme. Bude trochu hlučná, protože v rámci větrání má místo předního okna do chodby a místo dveří jen pletivo. Celkem to jde a majitel hotýlku musí být docela osvícená (na Indii, samozřejmě) osoba, protože je tady možný i přístup na Internet(!) a nástěnce vedle recepce visí s dalšími potřebnými informacemi (jako odjezdy busů/vlaků, adresy důležitých míst apod.) prosba o „jakékoliv zlepšovací návrhy“ pro chod hotelu. Běžný Ind by tohle nikdy neudělal, protože on všechno ví, všechno zná a je ve všem nejlepší. Jsme v takové zemi brouků Pytlíků. Na střeše je restaurace, později se tam musíme jít podívat.

Chceme tady být dva dny, tak se dneska pojedeme podívat do blízkého Amberu a zítra se porozhlédneme po Džajpuru. Autobusy do Amberu odjíždí od vlakového nádraží. Přestože průvodčí busu MHD nám tvrdí, že do Amberu jeho autobus jede, po asi půl hodině jízdy, kdy jsme ujeli asi tři kilometry, nám říká, že musíme přesednout na jiný autobus. Ha, ha, ha, ještě že z principu nezabíjím lidi nižší než 150 cm, jinak už by byl mrtvej.

Druhý autobus nás veze přes Staré město a pak dál ven z Džajpuru až do kopců. kde má stát palác a pevnost Amber.

Amber

Kolem Džajpuru je i pár kopečků, takže krajina není tak nudná jako dosud. Amber, jako původní hlavní město Džajpurského státu, byl postaven právě tady rádžou Manem Singhem (1592). Teprve v roce 1727 se maharádža Jai Singh II rozhodl, že se přesune z „balíkovského“ Amberu v horách dolů na planiny a začal proto stavět nové město. To je teď pojmenováno po něm.

Autobsu staví dole v městečku Amber, odkud vzhlížíme nahoru na kopce s palácem a pevností. Vypadají impozantně. Na úpatí kopce s palácem procházíme kolem jezera a zahrady s pískovcovými altánky. Potuluje se tu opět hromada opiček, které nás sledují a čekají co jsme jim přinesli dobrého k snědku. Ze zahrady se dostáváme na kamennou cestu, která se klikatí až nahoru k bráně paláce. Je na ní spousta obrovských bobků, velkých jako melouny! Aha, v dálce vidíme kolébat se slony, takže nám je hned jasné odkud pochází. Na sloně se ti línější můžou nechat vyvést až přímo k paláci.

U vstupu do paláce skotačí další opičky. Kupujeme si lístky a platíme poplatek za foťák (ten se v Rádžasthánu platí ne všech fotogenických místech – moc dobře vědí jak z lidí dostat peníze, protože poplatek je většinou několikanásobně vyšší než vlastní vstupné).

Palác je hodně velký, úplné bludiště. Není sice v nejlepším stavu, ale pomalu jej restaurují. Hned za vstupní branou je už obvyklá Diwan-i-Am (Hala veřejných audiencí). Další branou (pomalovanou květinovými motivy) se vstupuje do zbylých částí paláce, jenž je bílý mramorem a červený pískovcem. Na některých místech už je zrestaurovaný, tam pak vypadá skvěle. Jiná místa na opravy ještě čekají. Kromě výhledů dolů na Amber a nahoru na druhou stranu na pevnost Jaigarh je tím nejlepším určitě pohled na Jai Mandir, maharádžovy soukromé místnosti. Jejich stěny jsou pokryty miniaturními malbami a zrcátky a v jeho ložnici nám jeden z místních zaměstnanců v naprosté tmě a se svíčkou v ruce demonstruje jaké povyražení bylo svítit si v místnosti se stovkami malých zrcadélek svíčkou.

Na zpáteční cestě nás průvodčí v autobuse chce okrást a naúčtovat si víc, než kolik je skutečné jízdné. Nechceme se dát a požadujeme zpět drobné. Ty on samozřejmě nemá, jako každý jiný Ind. V téhle zemi prostě NIKDO nemá drobné. Ve skutečnosti je mají (jak se pak často ukazuje), ale buď jsou líní je vracet a nechce se jim počítat kolik, nebo doufají, že jim člověk drobné nechá. Nikdy. V Indii nikdy nenechám nikomu ani rupii navíc. Nikdy!

Džajpur

Jako „trest“ za to, že jsme se nenechali okrást nás nevysazuje na konečně, kam jsme chtěli, ale už dřív. Myslí si, že nás tím potrestal, ale nakonec se to ukázalo ještě lepší než náš původní záměr, protože se tak můžeme projít bazarem celé město.

Jako celá Indie i Džajpur žije přípravami oslav svátku Diwali. Dnes to vypadá tak, že jsou všichni v ulicích, přičemž polovina z nich prodává ozdoby, rachejtle a hlavně sladkosti a ta druhá polovina všechno hystericky nakupuje. Diwali je už zítra.

Džajpuru se přezdívá „Růžové město“. Ta přezdívka docela sedí, protože většina domů ve Starém městě je natřená na růžovo.

Protloukáme se bazarem a hordami lidí nakupujících sladkosti. Už se setmělo a tak začíná svíti světelná výzdoba. Docela dobrá. Navíc na jednom z nejrušnějších míst Starého města postavili dvě mogulské brány ze dřeva a plátna, jež mají být součástí oslav.

Den 60, neděle 18. 10.

Nemusíme vstávat na žádný autobus, tak toho využíváme a ve své kobce ležíme až do devíti. Pak pereme a teprve potom se vydáváme do města.

Na snídani se stavujeme ve vegetariánské restauraci u autobusového nádraží. Hned vedle je v jednom hotelu možné používat Internet.

Džajpur se dá být docela čistý a i příjemný. Možná k tomu přispělo i Diwali. Lidi nejspíš (jednou za rok?) všechno uklidí a vyzdobí. Neuvěřitelné výzdoby mají některé obchody s klenoty. Jejich výkladní skříně jsou celé polepené čerstvými květinami, takže oranžově, růžově nebo zeleně září na dálku. Chceme sehnat nějaké pohledy, ale buď nikde žádné nemají, nebo jen nekvalitní. Od Dillí jsme nenatrefili na kvalitní pohledy.

Je mi nějak divně. Za celou cestu jsem měl zatím asi 2× průjem, ale teď se cítím nějak slabě a celé tělo mě bolí. Dnes toho naštěstí nemáme moc.

Po několika kilometrech chůze se dostáváme k jedné ze vstupních bran do Starého města – Singhpol. Jak vstupní brána tak městské hradby jsou růžové. Za branou začíná úplně jiný svět: úzké bazary uliček, plné lidí a skútrů. Pohybovat se tady dá jen pomalu, protože každý jde svým směrem, jakoby neviděl ty ostatní. To je Indie.

V centru Starého města je jeho hlavní atrakce – Hawa Mahal (Palác větrů). Tahle stavba se zajímavou fasádou s desítkami malých okének byla postavena roku 1799 pro dámy z paláce. Měla jim umožňovat v pohodlí sledovat dění dole na ulici. Nejdřív šplháme na modrou terásku v domě přes ulici naproti Hawa Mahal, abychom si udělali fotky nerušené ničím z ulice. Pak teprve jdeme dovnitř.

Uvnitř je Hawa Mahal až překvapivě prostý. Jen pár místností a na fasádě směrem do ulice je v každém patře několik výklenků s okénky. Pohled dolů na ulici je docela dobrý, takže palácové dámy určitě měli o čem drbat.

Kousek od Hawa Mahal stojí i Palác. Vstupné je nehorázných 110 rupií, na což si necháváme zajít chuť. Místo toho si dáváme arašídy a jdeme do vedlejší Džantar Mantar – observatoře.

I když je džajpurský Džanatar Mantar menší než dillíjský, je jednoznačně lepší. Obsahuje totiž víc různých staveb a stavbiček postavených pod širým nebem, pomocí kterých se dali určovat polohy hvězd, slunce a planet. Skvěle vymyšlené a Indové je i docela dobře udržují. Zajímavé jsou neobvyklé sluneční hodiny, nebo soustava dvanácti „soch“, pomocí nichž se dali sestavovat horoskopy pro všech 12 znamení zvířetníku.

Je mi fakt blbě. Táňa kupuje nějaké ajurvédické léky, jelikož jsme narazili na zajímavou lékárnu. Snad mi pomůžou.

Na pár minut si sedáme do parku vedle Městského muzea a pak jedeme rikšou k autobusovému nádraží, kde se chceme navečeřet. Těsně před restaurací dochází k nepříjemnosti, kterou jsem si v téhle zemi často představoval – do Táni narazil maník na motorce. Naštěstí nejel moc rychle, takže ji jen strhnul za batůžek na zem a sám upadl. Táně se nic nestalo (díky Višnu!) a řidič jen spíná ruce a modlí se když na něj řvu. Fakt jsou to prasata, který se nejen neumí chovat, ale ohrožují tím i lidi okolo. Jak se modlí, tak mu ani nemůžu jednu natáhnout. Aspoň jsem mu teda prokopnul chladič. Ať radši chodí pěšky, tím nikomu neuškodí.

Trošku se uklidňujeme večeří. Táně se naštěstí nic nestalo a mě už taky není tak blbě, asi mi pomohl ten ajurvédický lék.

Dnes je malé Diwali, hlavní oslavy budou zítra. Říkáme si, že to taky trochu oslavíme a na střešní terase hotelu si dáváme pití. Je tma, ale každou chvíli ji prořízne světlice, ohňostroj, nebo alespoň pořádná petarda. Indové oslavují. To by jim šlo celkem dobře. Alespoň pár dní v roce se můžou radovat.

INDIE – Džhundžhunu (Jhunjhunu)

Kousek od bazaru, či spíš přímo v něm, stojí několik pěkných haveli. Jsou krásně pomalované a docela i velké – vysoké třeba 8 metrů. Opravdu zajímavý je haveli Kaniram Navsinghdas Tibrewala. Zvenku kresby „drbajících“ párů, slonů, koňů, případně výjevů ze živita Krišny. Zevnitř vypadá ještě zajímavěji…

Den 61, pondělí 19. 10.

Další brzké ranní vstávání, další brzký ranní bus. Tentokrát do okresu Šekavaty a jeho hlavního města Džhundžhunu. Tahle oblast je známá tzv. haveli, několik set let starými domy bohatých kupců. Jejich zvláštností jsou pomalované stěny – zevnitř i zvenku.

V autobuse si od pikolíka kupujeme noviny (Hindustan Times), abychom se něco dozvěděli o světě. V jejich novinách toho ale ze světa moc není, maximálně o Clintonovi a jeho „prchající“ posádce.

Cesta vede docela miloučkou krajinou. Trochu mi připomíná náš venkov – polní cesty, listnaté stromy a lesíky. Jen silnice a pole jsou o dost zanedbanější. Podle toho bezpečně poznáme, že jsme v Indii a že nesním.

astávky na každé cestě autobusem jsou pořád stejné. Většinou po hodině až hodině a půl, s možností koupit si v bufáči u silnice čaj, samosy nebo třeba banány. Je slunečno, nebe skoro bez mraků. Očekával jsem, že se tady, jižněji od Dillí budeme potit, ale zatím je klima spíš příjemné, jen prachu by mohlo být trochu míň.

Džhundžhunu

V Džhundžhunu mají hotely poblíž nádraží obsazeno (je Diwali), proto rikšou jedeme blíž k centru. Džhundžhunu je sice sedmdesáti tisícové město, ale lidé se chovají a město vypadá jako nějaká větší vesnice.

Hotel nám nabízí dost drahé pokoje, ale daří se nám usmlouvat na polovinu. Místnost je celá bílá, skvělá. Snad jedna z nejlepších na cestě. Má dokonce i teplou vodu v koupelně. Majitel hotelu nám dává mapu Džhundžhunu.

Ulice, kterou jdeme do centra je rozhodně nepodobná jedné z hlavních výpadovek města. Spíš je to vesnická zablácená cesta. Auta projíždí krokem, asi aby si je neušpinili. Asi kilometr za hotelem začíná bazar a od toho okamžiku nám už žádný prodejce nedá pokoj. Jsou tady zvlášť „přítulní“, protože asi nejsou zvyklí potkávat cizince.

Kousek od bazaru, či spíš přímo v něm, stojí několik pěkných haveli. Jsou krásně pomalované a docela i velké – vysoké třeba 8 metrů. Opravdu zajímavý je haveli Kaniram Navsinghdas Tibrewala. Zvenku kresby „drbajících“ párů, slonů, koňů, případně výjevů ze živita Krišny. Zevnitř vypadá ještě zajímavěji. Je plný kreseb různých vzorů a námětů. Srandovní je třeba kresba vlaku plně naloženého lidmi. Ryté dvoře od mnoha místností jsou prostě skvělé, akorát že všechny zavřené. Ti kupci se opravdu měli dobře.

Od haveli se chceme dostat ke Khetri Mahal (Větrný palác). Procházíme kolem chrámu Biharidži, který je, stejně jako předchozí haveli, pomalovaný. Přidává se k nám nějaký kluk a ptá se kam jdeme. Ignoruju ho, protože už přesně vím, co bude následovat – otravování a žádost o bakšiš.

Klikatýma uličkama, ve kterých nás každý zdraví o sto šest, se dostáváme ke Khetri Mahal. Celkem pěkně postavený, prostorný, dnes ale neudržovaný a jak teď vidím i oblíbené rejdiště dětí. Procházíme se opuštěnými místnostmi paláce, z nichž žádná nemá okna ani dveře a vítr jimi volně profukuje. Je dost rozlehlý a z několika místností je i výhled na pevnost naproti na kopci.

Z jednoho prcka se už stala horda děcek. Po odchodu z paláce po nás chtějí peníze za návštěvu. Až menším násilným činem se jich zbavujeme a jdeme k pevnosti.

Máme pech. Jsme u pevnosti, ale chytá se nás další skupinka dětí. Jsou strašní. Řvou svoje „One pen!“, „One rupiah!“ nebo „Money!“. Jsou docela agresivní a hluční. Budiž. Po několika minutách nás to přestává bavit a jdeme pryč. Úleva.

Cestou městem nás provází třetí skupinka neurvalých děcek. Když jim nechceme dát bakšiš, zasypou nás sprškou kamenů. Ach jo. No, dělat terč tady nikomu nemusíme. Místo plánovaných dvou dní zůstaneme jen do zítřka a ráno odjedeme dál.

Sluníčko praží a my získáváme příjemný úkryt v hinduistickém chrámu Ram Sati. Přední fasáda je krásně barevná, nejvíce jsou na ní zobrazeni Ganéš a Krišna. Na prvním nádvoří paláce je pavlač je pavlač se zábradlím, na kterém vidíme samé svastiky, na druhém pak krásný mramorový chrám s dlouhou řadou sněhobílých věží. Tenhle chrám si asi považují, protože ho udržují v pořádku a čistotě.

Tohle městečko má dost zvláštní atmosféru. Tady na periférii u Ram Sati je božský klid a pohoda. Kousek odsud v centru je ale chaos, zmatek a pokřikující děti. Chlapi se jen tak povalují po zemi nebo kecají. I tady nás „objevili“ hordy žebráků, kteří se jen tak tak drží na nohou, ale jakmile uvidí cizince, jsou rychlejší než blesk, aby se připomněli a dostali z nás nějakou rupku. Jsou dost neodbytní, až agresivní. Vrhají se hlavně na cizince. Ti totiž mají údajně hodně peněz (mi někdo z nich říkal).

Nejsou tu žádné jídelny, tak se musíme vydat do centra nějakou potravu sehnat. Nakonec se úplně spokojujeme s rajčatovou omeletou v chlebu, škubánkem s pálivou omáčkou a limonádou.

I tady oslavují Diwali. Na plné pecky. Všude kolem lítají petardy, ohňostroje a občas i jiskry z transformátorů, po kterých zůstává v celých čtvrtích jen tma. Vůbec se nedivím, že jsou tady výpadky elektřiny tak časté, když na každém rohu vidím změť drátů, které se u nás v Evropě říká transformátor. Stačí jen malý zkrat a jiskry jsou to poslední světlo, které máme dneska možnost vidět. Pak už nastává jen tma.

Den 62, úterý 20. 10.

Na autobusáku snídáme zase samosy. Už mám z těchhle olejových potvor zase průjem. Jsou docela dobré a levné, ale nic se nesmí přehánět. V tomhle městečku bohužel nic jiného nemají, tak snídáme jako každý rikšista.

Jak se dalo očekávat, cestou na západ (směrem k poušti Thar) ubývá vegetace a přibývá písku a kamení. Krajina je opravdu příjemná. Skoro by se dalo říct „zelená poušť“, protože po monzunech i tady všechno kvete a z jinak neobdělávané půdy trčí zelené stromky a keře. Sem tam se objeví nějaká vesnička s hliněnými domky, občas přistoupí nějaký dědula v bílém, s pestrým turbanem. V tuhle roní dobu je Rádžasthán opravdu barevný. Barevné domy (třeba růžový Džajpur), barevní lidé (oblečení), barevné květy. Dokonce i některé krávy jsou barevně pokreslené. Není ani nesnesitelné vedro (spíš naopak, v noci je to na svetr), takže ideální počasí na cestování.

I přes tu zeleň je ale krajina u Bikaneru drsnější než u Džhundžhunu – červenožlutá poušť s keříky a trsy trávy.

INDIE – Bikaner

V centru je krásná architektura, bohužel ale strašně zanedbaná. Všechny ty ozdobné stříšky, sloupky a sošky jsou už teď jen odrazem dávné vyspělosti Indie…

V půl třetí jsme v Bikaneru. Do Džajsalméru odjedeme až zítra ráno, protože teď bychom tam dorazili už hodně pozdě na nalezení nějakého vhodného ubytování. Naštěstí hned naproti autobusáku stojí hotýlek, kde se můžeme ubytovat. Je to skvělé, protože do centra to máme jen asi 3 km a ráno nebudeme muset vstávat brzo a shánět rikšu. Místo toho se teď podíváme do města a ráno jen přejdeme přes ulici zpátky na autobusák.

Jízdenku si dopředu koupit nemůžeme, protože na ty nejlevnější autobusy (kterými se snažíme co nejvíc cestovat) nejsou rezervace. Stačí ale přijít čtvrt hodiny před odjezdem a je to. Jeden z důvodů proč se nedá lístek koupit dopředu je i to, že pokladní na jízdenku vždy napíše i SPZ příslušného autobusu. Dobré na tomhle systému zase je, že člověk (většinou) nenasedne do špatného busu.

Bikaner je překvapivě zajímavý. V centru stojí velká pevnost a několik pěkných chrámů. Necháváme se vysadit u vlakového nádraží, protože tady mají být levné restaurace. Já zkouším paprikovou pakoru, což je zeleninou plněná paprika, obalená v těstě a usmažená. Tu stupku papriky tam nechali asi kvůli držení.

Ve starém městě se nám už tradičně pletou krávy (nebo my jim?) pod nohy a pokud ne krávy, tak alespoň jejich koblížkovité památky na silnici. V Rádžasthánu se ke krávám navíc přidali velbloudi, které tu používají hlavně jako tažná zvířata. Vypadá to zvláštně, ale už jsme si zvykli.

V centru je krásná architektura, bohužel ale strašně zanedbaná. Všechny ty ozdobné stříšky, sloupky a sošky jsou už teď jen odrazem dávné vyspělosti Indie. Škoda. Z centra se vracíme kolem pevnosti, která se díky červenému pískovci, z nějž je postavená, rudě „leskne“ v zapadajícím slunci.

V hotýlku si dáváme trochu dražší večeři. Chceme vyzkoušet nějaké rádžasthánské speciality, a tak se nám dostává ker sangri, (nějaká zvláštní rádžasthánská zelenina rostoucí jen na poušti, jejíž jméno jsem nepostřehl, v běžné zeleninové omáčce. Táňa má kadhai pakora – zelenina obalená v těstíčku, osmažená a podávaná v jogurtové omáčce. Oba k tomu máme rádžasthánské pečené chlebové placky bajara roti. Absolutně skvělé, jen jsme na to museli asi hodinu a půl čekat.

Den 63, středa 21. 10.

Všechny autobusy v Rádžhastánu jsou stejné a my se jich asi nikdy nezbavíme. V jednom už zase od časného rána sedíme a ještě osm hodin sedět budeme. Vzdálenost do Džajsalméru není sice tak velká, ale jsme v poušti a silnice nejsou tím, čím by měly být. Přestože jsou o poznání (možná dokonce o dvě!) lepší než cesty pouští v Číně, i tak se občas ocitáme na písku nebo skále. Musím ale říct, že indické silnice překvapivě nepatří mezi nejhorší. Je taky ale možné, že už jsem si zvykl a ve skutečnosti jsou strašné. Nevím. Autobusy jsou ale v každém případě staré rachotiny, občas bez oken, ale zatím nás vždy spolehlivě dovezly na místo, i když často s velkým zpožděním.

Tady na západě už je opravdu jen poušť. Občasnými trsy zelené trávy tak sice nepůsobí, ale to jen teď po monzunech. Za pár měsíců…

V autobuse se zase střídají skvělí dědové v křiklavě barevných turbanech a babičky v (taky křiklavě) barevných šatech. Muži mají často v uchu náušnici, některé ženy mají cvoček v nose spojený řetízkem s náušnicí v uchu. Jiné mají zase plné paže umělohmotných náramků a některé všechno zkombinované. Správný je pohled na barevně oblečené ženy obdělávající občasná prťavá políčka. Jejich šat kontrastují s mdlou červenožlutou barvou pouště. Byly by to skvělé fotky, ale takhle z jedoucího autobusu…

Během zastávek máme – ano – samosy a kačory. Ach jo, snad bude v Džajsalméru i něco jiného.

INDIE – Džajsalmér (Jaisalmer) I.

Džajsalmérská architektura je neuvěřitelná. Tolik domů s vytesanými vzory do fasád, balkónů, oken a pavlačí jsem ještě neviděl. Každý dům má alespoň jednoduchou ozdobu, jednoduchou kudrlinku…

Příjezd do Džajsalméru je impozantní. Velká pevnost se tyčí nad starým městem obehnané hradbami. Vypadá to jako ve středověků. Všude převládá žlutá barva – ne nadarmo se Džajsalméru říká „Zlaté město“.

Z nádraží za městem rychle mizíme před hordou rikšistů. Džajsalmér je malý (asi 50 000) lidí a všechno se dá obejít pěšky, což platí i o nalezení ubytování. Těsně u hradeb se s k nám připojuje maník, který má hotel v centru, kousek od námi vybraného hotelu. Přesvědčuje nás, abychom se na jeho bydlení šli podívat. No, nevím. Měsíc v Indii nás naučil ničemu nedůvěřovat, obzvlášť v takhle turistickém místě. Je to ale na cestě, tak to zkoušíme.

Bydlení je neobvykle levné (zatím nejlevnější za celou cestu – 50 rupií za dvoják, a to docela slušný). Je celkem jasné čím to je – pro většinu hotelu v Džajsalméru je ubytování jen taková doplňková činnost. Drtivá většina příjmů jde z velbloudích safari jež pořádají. Jde o půldenní až několikadenní projížďky pouští. Za (relativně) přijatelnou cenu se totiž turistům nabízí docela pěkné zážitky, včetně západu slunce a nocování na písečných dunách.

Prem, jak se majitel hotýlku jmenuje, nás podle slibu daného na cestě k hotýlku do žádného safari nenutí, spíš nám ukazuje knihu s komentáři ostatních cestovatelů a fotky ze safari. Má to promyšlené, protože komentáře v knize jsou vždy v rodném jazyce pisatele! To se přece nedá zfalšovat! Tak narážíme i na zkušenosti v češtině. To je opravdu přesvědčivé. Oba české komentáře se o hotýlku i safari vyjadřují pochvalně, což docela přispívá k nárůstu důvěry. Důvěra je totiž to, na co musí člověk po příjezdu do Indie hezky rychle zapomenout. Čím dřív, tím líp, jinak se každý den 5× spálí na neuvěřitelných kličkách a výmyslech podnikavých Indů. Táňa říká, že Indové museli projít několika univerzitami jak obrat cizince o jeho peníze. Je to skoro tak. Dokonce je to i horší – oni to mají v krvi. O to víc pozor si člověk musí dávat. Naštěstí sám život je nejlepší škola a tady se člověk musí učit rychle, jinak zkrachuje.

Vypadá to tak, že tenhle hotýlek je výjimka potvrzující pravidlo. Necháme si přeci jen vysvětlit podmínky velbloudích safari, a přesto (nebo snad právě proto?), že to není levné, máme docela pocit, že s námi Prem jedná celkem otevřeně. Nakonec podléháme (naštěstí ne jeho tlaku, ale naší touze po poušti) a zítra vyrazíme na jeden a půl denní safari na velbloudu a džípem.

Hotýlek má perfektní střešní restauraci. Na jedné straně je vidět pevnost, na druhé zajímavý maharádžův hřbitov.

Džajsalmér je hodně turistický a snad všechno se tady točí kolem velbloudích safari – dojné krávy (velblouda) většiny hotelů a cestovních kanceláří. Kam se podíváme, tam vidíme poutače na ta „nejlepší a nejlevnější safari“. Většina jich je o dost levnější než co jsme před chvílí zaplatili my, těžko ale zjistit co člověk opravdu dostane. To se totiž v Indii dost podstatně může lišit od velkohubých slibů, v nichž jsou Indové experty. Uvidíme co dostaneme my. Zatím nám všechno vychází až příliš dobře, tak bychom se snad ani nemohli divit, kdyby teď „konečně“ přišlo nějaké fiasko.

Turistický ruch sem kromě velbloudů, pohledů, knih a suvenýrů přivedl i zástupy žebráků. V Indii je to všude stejné. Žebráků je hodně a ti jakmile spatří turistu, hned se za ním rozběhnou v očekávání tučného bakšiše. Jak se v takové situaci chovat? Jak se chovat, když člověka denně zastaví dvacet, třicet, padesát žebráků, od starých lidí až po mladé holky s dětmi, nebo děti samotné? Někdy si říkám jestli nemám příliš kamenné srdce, když nedávám nikomu nic. Z principu. Pokud dám jednomu a druhému ne, tak jak k tomu ten druhý přijde? Je to přeci stejný žebrák jako ten první, tak bych mu přece měl dát taky. A třetímu, čtvrtému, patnáctému… a vyrobím ze sebe dalšího žebráka. Teď sice vtipkuju, ale pokud nedám všem (což samozřejmě není možné), některé tak upřednostním, aniž by si to víc zasloužili. Takže buďto dám všem, nebo nikomu. Nejsem filantrop, tak mi zbývá jen to druhé.

Řeším to jinak. Pokud jsme v chrámu, který se mi líbí, dám příspěvek chrámu. Může to vypadat stejně diskriminační jako kdybych dával jen některých žebrákům a na jedné straně říkal, že nechci dávat jen někomu, protože je to nespravedlivé ale na straně druhé paradoxně dával právě jen někomu (některým chrámům). Rozdíl tu ale je. Chrámy slouží všem, kdežto žebráci ne (a často jsou falešní). I tak je to ale těžká otázka. Jedno je však jisté. Nikdy nedám nic děckám, které požadují „one pen“, „money“, „chocolate“ nebo cokoliv jiného. Děti nežebrají z potřeby, ale buď ze zábavy, nebo z donucení.

Džajsalmérská architektura je neuvěřitelná. Tolik domů s vytesanými vzory do fasád, balkónů, oken a pavlačí jsem ještě neviděl. Každý dům má alespoň jednoduchou ozdobu, jednoduchou kudrlinku.

Stoupáme po cestičce podél městských hradeb. Prošli jsme městskou branou ven z města a teď směřujeme na vyhlídku na kopci naproti Džajsalméru.

Výhled je překrásný. Slunce už je těsně nad obzorem a Džajsalmér, hlavně pevnost se svými válcovými baštami, je ještě zlatější než v plném slunci. Západ slunce je v téhle zeměpisné šířce docela rychlý. Chvilku pak ještě sedíme na kopci a pak než stačíme sejít dolů, už je tma a my se prodíráme žlutě osvětlenými ulicemi plnými lidí a krav. Těšíme se na zítřejší začátek safari.

INDIE – V poušti Thar

Nasedání na velblouda je celkem jednoduché. On si nejdřív sedne na zem, člověk vyleze na sedlo, pevně se chytí a velbloud si pak stoupne. Když má člověk štěstí a přežije (velbloud totiž vstává dost prudce), může se jet…

Den 64, čtvrtek 22. 10.

Craig je Australan a spolu s námi se bude jeden a půl dne kodrcat pouští, nejdřív na velbloudu, pak v džípu. V půl deváté nás odvádějí za roh, kde už stojí připravení velbloudi. Jeden pro každého z nás tří a čtvrtý pro dva velbloudí honáky. Jede se stará o Craigova velblouda, druhý o naše dva.

Nasedání na velblouda je celkem jednoduché. On si nejdřív sedne na zem, člověk vyleze na sedlo, pevně se chytí a velbloud si pak stoupne. Když má člověk štěstí a přežije (velbloud totiž vstává dost prudce), může se jet. Každý náš velbloud má vystlané sedlo, takže snad pro ně není nepohodlné že na nich sedíme. Mají jen jeden hrb a obrovské oči.Dají se snadno řídit taháním za opratě, které mají provléknuté kroužkem v nose.

Vyrážíme. Každý máme sebou vodu a klobouček na hlavu, jinak by se nám v poušti mohl připéct mozek. Taky jsme si vzali spacáky (kvůli přespání na dunách) a mikiny – v poušti přeci jen nebývá v noci zrovna vedro.

Procházíme předměstím Džajsalméru, kde shodou okolností bydlí honáci velbloudů. Jejich domky jsou uplácané z hlíny, pěkně vyhlazené a pomalované žlutobílými vzory. Mávají z nich na nás ženy a děti. Musí pro ně být strašně srandovní vidět bílé tváře kymácet se sem a tam na velbloudech, s hrůzou v očích co kdyby velbloud náhodou zakop. Určitě jsme ale nejmíň milióntí které takhle vidí. Pak už jsme v poušti.

Velbloudi sami automaticky jdou po své trase. Asi ji už znají zpaměti. Jejich kroky jsou měkké a jen občas, při rychlejší chůzi, se musím držet, protože nárazy jsou pak prudší. Jinak ale můžu v pohodě fotit. Zatím ale není co. Poušť je skalnatá a kamenitá s trsy trávy, keři a kaktusy. Je příjemné teplo a slunce se nám opírá do zad. Můj velbloud má asi hlad, nebo nějaké střevní potíže, protože se každou chvíli zastavuje, ožírá trávu nebo keře a pak brká. Ať ho v tomhle okamžiku řídím jakkoliv, nedá se svést ze svého směru za žvancem. Táňa ho nazývá „maškrtná ťava“ („mlsný velbloud“ pro toho kdo už nevládne slovenštinou).

Po první hodině stavíme u hřbitova maharádží Bara Bagh. Je to celkem úleva, protože kymácet se sem a tam není pro nenavyklé a zhýčkané evropské tělo žádný balzám. I stehna mě trochu bolí, ale jinak je jízda skvělá. Jen by ten můj nemusel pořád tak brkat, nebo by v tom okamžiku měl trochu zpomalit.

Hřbitov je zvláštní. Vypadá spíš jako velké seskupení zastřešených pavilónků vytesaných z kamene a pokrytých nádherně vytesanými vzory. Zvláštní postavit si hřbitov takhle v poušti. Ke hřbitovu přijíždí další dva velbloudi s turisty. Asi je to oblíbená trasa. I indičtí turisti tady jsou, ale v džípech.

Po další půlhodině na hřbete velblouda sesedáme v pustině pod stromem. Velbloudi jsou odsedláni a začíná příprava oběda. My zatím kecáme s Craigem. Tři roky pracoval v Londýně pro australské aerolinky QANTAS a teď má čtyřměsíční prázdniny, které tráví cestováním po Indii. Pak se vrací domů do Sydney. Zcestoval celou Evropu, byl i v Praze a dokonce i v Pobaltí. Jeden z jeho postřehů o mladých cestovatelích je docela zajímavý. Podle něj většina mladých lidí za Západu, kteří cestují po světě, je spíš levicově zaměřená (třeba i on) a většina z Východu je zamřená zase pravicově (třeba i já). Asi to bude pravda. Oni už mají plné zuby „neomezených možností“ kapitalismu, my zas „výhod“ socialismu.

Oběd je skvělý a hlavně bohatý – čerstvé, právě upečené, čapáty, zelenina, koření – a je toho dost pro všechny. Zdá se, že jsme si přeci jen nevybrali tak špatně. V Indii ale nemůže člověk nikdy vědět a víc než kde jinde tady platí dvakrát měř, jednou řež (nebo spíš jednou se rozhoduj ve smyslu co udělám, komu budu věřit apod.).

Poslední hodina jízdy žhavou pouští Thar nás přivádí k hinduistickému chrámu, kde máme přesedat na džíp. Je asi půl třetí odpoledne. Loučíme se s našimi velbloudy a našemu honákovi dáváme české cigarety, protože tady všichni strašně kouří… a hned zažívám menší zklamání. Honák krabičku obrací v ruce a pak vztahuje ruku, že chce peníze… Říkám mu, že jsme zaplatili Premovi, tak ať se dohodne s ním. Tváří se dost nespokojeně, ale co nadělat. Je mi jasné, že jsem se nezachoval podle jeho očekávání a podle šablony „každý dává bakšiš, bílý dává dvojnásobný bakšiš“, ale z tohohle kolotoče se běloši nikdy nevymaní, pokud budou mít pověst chodících peněženek. Nehledě na to, že teď nemáme na rozdávání, což už je pro ně vůbec nepochopitelné, i když, pravda, s jakoukoliv částkou jsme proti nim velcí boháči. A tak se od nás, blbých a hlavně bohatých bělochů, očekává, že budeme platit, platit a platit. V povaze Indů navíc je, že nemají odvahu říct si o odměnu nebo dárek, či jak tomu budeme říkat, předem, ale vždycky udeří pod pás až když je po všem a člověk radši zaplatí, než aby se dostal do blbý situace. Chápu, že pro ně je to přirozené chování, stejně samozřejmé jako že slunce každý den znovu vyjde, ale tohle není žádné kulturní dědictví, nýbrž reakce na chování turistů. Takže má smůlu. Safari se mi líbilo, ale zaplatil jsem za něj dost na to, aby každý byl spokojený se svým dílem. Pokud s ním spokojený není, ať nechce další peníze pro nás, ale obrátí se na toho, kdo je „přerozděluje“. To, že se mi líbilo, jsem vyjádřil dárkem, ale tady asi nemají na to, aby dokázali přijmout něco jinýho než pěknou hromádku doláčů. Jsme v Indii.

Džíp přijíždí trochu později, ale přece. Nejdřív stavíme v džajnském chrámu Ludarve. Pak bychom měli vidět dvě vesničky, ale nakonec je ze dvou jenom nula, údajně kvůli problémům s místními lidmi. Může to být pravda (být na místě vesničanů, taky bych asi nebyl nadšený, kdyby mě někdo pořád očumoval), ale třeba taky ne. To už se nikdy nedozvíme. V každém případě je to částečné nesplnění toho, co nám bylo slíbeno. Vzhledem k tomu, že zbytek ale zatím zázračně klapal, můžeme být vůbec šťastní, že to zatím probíhá takhle. Myslím si, že to je maximum čeho jsme byli schopni i indickou „organizací“ dosáhnout.

Přijíždíme do Samu na písečné duny. Jak se blížíme, už z dálky vidíme, že je to oblíbená turistická atrakce. Všude kolem se hemží stovky Indů, někteří pěšky, jiní na velbloudech. Všichni si užívají písku a čekají na západ slunce. Kousek od dun je postavena vesnička z několika hliněno-slaměných chatrčí sloužících jako restaurace. Na kopci je malý hotel, kde se dá přespat. My ale budeme nocovat v dunách.

Je asi pět odpoledne, jedna hodina do západu slunce. Jdeme hned na duny a jelikož lidí je tady opravdu strašně moc, brouzdáme se pomalu pískem dál a dál od vesničky. Duny tvoří jen asi 5×5 km velký „ostrov“ v okolní kamenito-křovinaté poušti. Indové po nich běhají, fotí se, skáčou a skotačí. Podobně se chovali když se blížili ke sněhu ve 4kilometrové výšce průsmyku Rohtang v Himačalpradéši.

Jeden Ind se s náma chce vyfotit, ale když mu říkáme, že chceme být sami, hned se uráží jako bych znásilnil jeho holku. To jsou celí oni. Nejsou schopni přijmout, když má někdo jiný názor. Tohle není první případ, ale jejich obecné chování v situacích, kdy máme rozdílné názory.

V téhle zeměpisné šířce slunce zapadá rychle a stejně rychle přichází i tma. Při západu jsou nad sluncem roztrhané mraky vypadající jako vlny na moři. Je to docela romantické. Vždyť tím směrem kde zapadá jsou i Čechy a my se tak díváme skoro přesně na ně! Teď už nás od nich dělí víc než dva měsíce cesty.

Už za tmy se vracíme do vesničky. Míjí nás hordy Indů na pronajatých velbloudech. Dáváme si večeři, kupujeme nějaké sušenky na večer a všichni tři (s Craigem) odjíždíme na duny. Ještě jsme si objednali přivézt čaj.

Na dunách je pořádně veselo. Je sice tma, ale zpoza jedné z dun slyšíme indický křik a občas odtamtud vyletí nějaká světlice nebo raketa a ve vzduchu se rozprsknou do barevného mraku. Indové ještě pořád oslavují Divali. Snad se některou ze světlic netrefí na naše spacáky!

Rozkládáme si na písku půjčené deky a na ně spacáky. Po uvelebení si rozděláváme sušenky a k nim usrkáváme čaj. Na písku tlumeně svítí kerosenová lampa. Za jednou dunou skupina Indů pořád slaví Divali, za jinou slyšíme vzdálený zpěv a bubnování rádžasthánských hudebníků. Craig jde za dunu na záchod, ale nějak dlouho se nevrací. Za chvíli se ozývá volání a když odpovídáme, za pár minut je u nás. Prý se v tom písku ztratil a musel nás najít až po hlase.

Máme sebou dalekohled, takže se chvíli díváme na hvězdy. Jsou nádherné, nejsou rušené žádným městským nebo jiným umělým světlem. Je to pohoda. Jen přesně nevím, v které části rádžasthánské pouště to vlastně Indové zkouší svoje jaderné bomby.

Den 65, pátek 23. 10.

Probouzí mě vlhko a křik Indů. Spacák je úplně mokrý a deka na které ležím taky. V noci byla docela zima a ta sražená voda je výsledek velkého teplotního rozdílu mezi dnem a nocí. Indy vidím na dunách, jak se houpají na hřbetě velblouda. Jdou se podívat na východ slunce.

Spacák je sice vlhký, moje mikina a hlava (které koukaly ze spacáku) taky, jsem celý do prachu, ale pocit mám skvělý. Pod hvězdami v poušti se spalo dobře, jen ani tady jsme neunikli všudypřítomným Indům. V noci jsme slyšeli jejich halekání při ohňostroji, teď ráno zase nadšením hýkají, že uvidí východ slunce. Nic si nedokážou užít v tichosti, u všeho řvou. Jsou blíž přírodě než my.

Slunce vychází a hned se zřetelně otepluje. V půl osmý jsme zpět ve vesničce a na džípu si rozkládáme spacáky a oblečení. Snídaně je skvělá – vařená vajíčka, opečený toustový chleba a ovesná kaše s džemem. K tomu banány a jablka. Nic indického, proč ale jednou nemít změnu?

Po snídani hned startujeme na zpáteční cestu do Džajsalméru. Stavíme ve vesnici Mul Sagar. Ty dvě chatrče jsou sice slabá náplast místo dvou celých vesnic, ale nemůžu jim upřít, že se snaží, což se o hodně Indech říct nedá.

INDIE – Džajsalmér (Jaisalmer) II.

Místní haveli nejsou pomalované (nebo malba dávno zmizela) jako v Džhundžhunu. Zato jsou nádherně ozdobené tesáním do kamene. Nejhezčí je haveli Patwon ki, které je celé přístupné a můžu s ho prolézt odshora dolů. Většina místností je prázdná a nejsou ani nijak zdobené…

Kolem desáté jsme zpět v Džajsalméru. Loučíme se s Craigem a jdeme zpět do hotelu. Včera jsme si domluvili, že nás tu nechají umýt, trochu odpočinout a pohlídají batohy, zatímco se budeme toulat uličkami města. Už tu totiž nebudeme přespávat, nýbrž pojedeme nočním autobusem do Džodpuru.

Smýváme ze sebe pouštní prach a hned se vydáváme do města. Kupuju nějaké filmy, protože zásoby se ztenčují. V Rádžasthánu fotím nějak hodně.

Klikatými uličkami a několika branami šplháme do džajsalmérské pevnosti. Staré město je z velké části stále ještě obehnané obrannou zdí. Pevnost stojí v něm, na kopci, obehnaná ještě jednou obrannou zdí. Je jako město ve městě. Nejde o mrtvý „skanzen“ s ruinami chrámů a paláců. Pevnost je obydlená stejně jako za doby maharádžů. Bydlí v ní celá čtvrtina obyvatel Džajsalméru, takže na ulicích je živo nejen díky turistům, ale i hrajícím si dětem nebo maminkám připravujících na prahu domu oběd.

Uličky v pevnosti jsou tak uzounké, že se někdy stěží můžou minout dva lidé. Převládá žlutá barva pískovce (teď už ne červeného), řada domečků je ale nabarvená i na jiné barvy – modrou , růžovou. Na některých domech jsou nakresleni sloni osedlaní pestrými sedly nebo maharádžové na koních. Samozřejmě se to tady hemží svastikami, hinduistickým to znakem přinášejícím zdraví a prosperitu.

Přímo v pevnosti je i několik chrámů. Prohlížíme se jeden džajnský. Džajnismus vznikl z hinduismu a připdaá mi, že si zněj vzal některé prvky a dovedl je do extrému. Džajnští mniši údajně nosí při obřadech roušky, aby náhodou nevdechli třeba mušku, protože by to mohla být třeba jejich reinkarnovaná babička. Do džajnských chrámů se nesmí nosit nic koženého (kůže je ze živého tvora a někdy dokonce i z posvátné krávy) a ženy do něj nesmí v období menstruace, protože by jej tím mohli ušpinit. Džajnisti ani nejedí vejce.

Jejich sochařské a kamenosochařské umění je dovedeno do extrémní dokonalosti. Chrám kde jsme je nádherný. Má dvě patra, obě plná kamenných sloupů s vytesanými ornamenty. Uprostřed je komora se sedícím kamenným Buddhou. Kolem ní se dá dokola projít tunelem, v jehož stěnách jsou výklenky s Buddhy. Paráda. Vstupné je zadarmo, ale platí se za foťák. Stojí to však za to.

Z hradeb je skvělý výhled na celý Džajsalmér a dál do pouště. Vidíme domky starého města, městské opevnění a jezero Gadi Sagar, které dříve pokrývalo spotřebu vody celého Džajsalméru.

V pevnosti je i několik hotelů, kde by mohlo být zajímavé přenocovat. I když „Pokud jsi v pevnosti, neuvidíš pevnost.“, jak řekl Prem a je pravda, že noční pohled na pevnost při večeři na střešní terase našeho hotýlku byl neopakovatelný.

Scházíme dolů z pevnosti a hledáme kde se naobědváme. Táně je nějak divně, prý po ranních vajíčkách, takže končíme u nás v hotelu. Po obědě si jde Táňa odpočinout dolů do místnosti, kde jsme se ráno převlékali a já jdu do města prohlédnout si nějaké haveli.

Místní haveli nejsou pomalované (nebo malba dávno zmizela) jako v Džhundžhunu. Zato jsou nádherně ozdobené tesáním do kamene. Nejhezčí je haveli Patwon ki, které je celé přístupné a můžu s ho prolézt odshora dolů. Většina místností je prázdná a nejsou ani nijak zdobené. Z několika místností jsou krámky se suvenýry. To pravé ořechové je právě venkovní podoba – okýnka, stříšky, sloupky. Ten kdo ho stavěl musel mít hodně trpělivosti a fantazie.

V pět jsem zpět v hotelu. Táně už je líp, tak se můžeme oba projít za město k maharádžově hřbitovu (jinému než v poušti) a počkat si tam na západ slunce.

Na rozdíl od první vyhlídky odkud jsme pozorovali západ slunce před dvěma dny, je tady spousta turistů. Ani se nedivím. Altánky a stříšky hrobek nabízejí v kombinaci se západem slunce vděčný námět k focení.

Tenhle nápad ale bohužel mělo víc fotografů, takže se přes jejich těla nakonec nedá vůbec fotit. Alespoň ale můžeme vidět pevnost jak „plápolá“ ve světle zapadajícího slunce. Hezký pohled je i na žlutá palác Džavahar Nivas, ze kterého je dnes hotel. Jelikož Džajsalmér je tak blízko Pákistánu (asi 90 km) nepřekvapí, že je tu vojenská letecká základna. Přistávání stíhaček je další zvláštní atrakcí západu slunce.

Už za tmy scházíme do města. Vůbec se necítím nějak nejistě, nebo dokonce nebezpečně, navíc je tu spousta vojáků z letecké základny.

Zbytek času do odjezdu autobusu trávíme na střeše našeho hotýlku. Dáváme si večeři a pak se objevuje Craig.

Před desátou odcházíme na autobusák. Táně nese batoh živý klučina z hotelu. Je skvělý a jako jeden z mála nežebrá o žádný bakšiš. Jelikož nám ale pomohl s batohem, dáváme mu na památku žvýkačku.

Autobus tentokrát není státní, ale soukromý. Sedačky má měkké, sklápěcí a v jedné řadě jsou jen dvě a dvě. Přestože tenhle bus je pohodlnější než ty rozklepaná plechovky státní dopravy, musím říct, že se v něm necítím moc dobře. Asi je to cestujícími. Připadá mi, že tím jak si můžou dovolit dražší soukromou dopravu, cítí se trochu nadřazeně. Opravdu mají lepší šaty a nosy navrch. Možná jsem ale zaujatej, protože v téhle zemi je člověk zmatenej natotata.

INDIE – Džodpur (Jodhpur)

Před první branou je 15 párů otisků rukou, pokrytých červeným prachem. Jsou to otisky patnácti žen maharadži Man Singha, které byli s jeho mrtvým tělem upáleny v roce 1843. Sati, jak se tento zvyk upalování vdov jmenuje, je dnes nezákonný, ale stále se ještě občas praktikuje…

Den 66, sobota 24. 10.

Do Džodpuru přijíždíme před pátou ráno. Konečná je u vlakového nádraží, tak se tam přesunujeme a čekáme do nějaké civilizovanější doby. Nejsme jediní. Celá nádražní hala je pokrytá spícími lidmi (snad) čekajícími na vlak, nebo bezdomovci. Táňa spí a já až do osmi píšu deník.

Levné hotely jsou hned naproti nádraží, takže se nemusíme ani moc namáhat, abychom si našli střech nad hlavou. Jeden ze zaměstnanců se sice diví, že mám natržené kalhoty a flek na triku, ale na to kašlu. Ani by nebyl schopen pochopit, že díra v kalhotách je z jejich „skvělých“ autobusů a flek pozůstatek snahy indické prádelny vyprat mi triko (a zároveň i její příspěvek, protože tam před praním nebyl). Chová se dost nadřazeně, ale já si myslím svoje.

V Džodpuru je hlavní zajímavostí pevnost na kopci nad městem. Procházíme starým městem, abychom se k ní dostali. Některé domy jsou modré, prý ty, ve kterých dřív bydleli brahmáni. Šplháme do kopce a pomalu se nám rozevírá pohled na město. Odsud z výšky daleko více vynikne jeho modrá barva, modrých domů vidíme daleko víc. Díky nim se Džodporu někdy říká „Modré město“. Ze spodu z ulice bych to rozhodně neřekl, ale při pohledu od pevnosti do sedí.

Teprve u bran pevnosti zjišťuju, že už nemám film. Pohled odsud je ale tak skvělý, že by byl hřích odejít bez fotek. Necháváme se proto rikšou zavést do hotelu a zpět k pevnosti, abych si film vzal.

Pevnost stále patří džodpurskému maharádžovi. Od první brány se jde ještě hodný kus klikatou cestou do kopce k hlavnímu paláci. Tahle pevnost je úplně jiná než pevnost v Džajsalméru. V téhle nikdo nebydlí, je otevřená jen přes den a to ještě jen jako muzeum.

V několika palácích je muzeum se zbraněmi, hudebními nástroji, oblečením. Některé z místností jsou zavřené jako v době, kdy byly obývány. Ty otevřené jsou krásně zdobené buď kachličkami, nebo barevnými skly. Z vnějšku jsou paláce zdobené podobně jako haveli v Džajsalméru, tj. ornamenty vysekanými do kamene. Před první branou je 15 párů otisků rukou, pokrytých červeným prachem. Jsou to otisky patnácti žen maharadži Man Singha, které byli s jeho mrtvým tělem upáleny v roce 1843. Sati, jak se tento zvyk upalování vdov jmenuje, je dnes nezákonný, ale stále se ještě občas praktikuje.

Pevnost pokrývá celý vrchol kopce a na jihozápadní straně je příjemná zahrada s hradbami a skvělým výhledem na modrý Džodpur.

Cestou dolů z pevnosti se stavujeme u mramorové hrobky maharádži Džasvanta Singha II. Je docela pěkná, ale už se nám moc nechce platit vstupné. Je to strašné, ale člověk se i krásných věcí přesytí a pak se všechno začne slívat v jedno. Pokud ovšem nejde o opravdu výjimečnou věc už jsem líný se soustředit.

Rikšou se vezeme na autobusák zjistit ranní spojení do Ranakpuru, naší další zastávky. Zatímco já zjišťuju autobus, Táňa si nechává slepit svoje sandály. Když jsem po deseti minutách zpět, jeden člověk lepí její sandál a dalších 13(!) mu radí. Strašný. Ty lidi fakt nemají co dělat, tak alespoň očumujou.

Chvíli sedíme v příjemné, ale od Indu zaprasené zahradě kousek od muzea. Tohle se nám stalo už víckrát. Najdeme pěkné místo, ale při bližším pohledu zjistíme, že všude se povalují papíry, flašky od pití a mezi tím občas i nějaký Ind. Už opravdu nevím co říct a jak to popsat. Tenhle národ je už opravdu bez komentáře.

INDIE – Ranakpur

Čaumukha (Chrám čtyř tváří) patří k největším džajnským chrámů v Indii. Byl dokončen v roce 1439 po padesáti letech stavby. Není divu, že jeho stavba trvala tak dlouho. Skládá se totiž z 29 hal, které jsou podepřený 1444 sloupy a to sloupy ne ledasjakými. Žádné dva sloupy nejsou stejné, každý je zdoben jinými tvary nebo bohy vytesanými do kamene!

Den 67, neděle 25. 10.

Že Ranakpur, kde stojí džajnský chrám Čaumukha je malá vesnička jsme věděli. Že ona vesnička se ale kromě chrámu skládá z bufetu na autobusové zastávce a několika opic skotačících poblíž, to jsme nevěděli. Cesta busem z Džodpuru byla docela příjemná, zvlášť poslední úsek příjemnou zalesněnou pahorkatinou Aravalli.

Ranakpur leží v malém údolí obklopen lesy, nerušen hlukem žádného města. městečka nebo vesnice. Ubytováváme se asi 300 m od „Ranakpuru“ v hotelu státní turistické společnosti RTDC. Široko daleko nic jiného na ubytování není, a proto jsme nuceni za 250 rupek (zatím suverénně nejdražší ubytování v Indii) za 2 lidi přijmout polorozbořenou zděnou chajdu s čůrkem tekoucí vody a suchým záchodem. Kde je monopol, tam se do vydělává. Zvlášť v Indii, kde jsou snad nejnemilosrdnější obchodníci na světě. Proto se tady taky ze mě na čas stal nejnemilosrdnější zákazník, který si nedá nic líbit. V chajdě jsme našli staré české „Story“, takže si v češtině můžeme přečíst nějaké drby z kuchyně drbny Pawlovské. Jsou to sice drby, ale český.

Hotel je skvěle položený – na kopci, ze kterého je pěkný pohled na údolí. Stojí tady zajímavý autobus s Němci. Vlastně je to náklaďák, který má místo korby nástavbu, ve které jsou sedačky a i nějaké místo na skladování potravin. Za náklaďákobusem je připojen přívěs, který má z jedné strany malá okýnka a z druhé verandu. Tady v noci lidi spí. Na trávě za přívěsem stojí rozkládací lavičky. Je to prostě geniální a vůbec se nedivím, že ti Němci vypadají spokojeně.

Čaumukha (Chrám čtyř tváří) patří k největším džajnským chrámů v Indii. Byl dokončen v roce 1439 po padesáti letech stavby. Není divu, že jeho stavba trvala tak dlouho. Skládá se totiž z 29 hal, které jsou podepřený 1444 sloupy a to sloupy ne ledasjakými. Žádné dva sloupy nejsou stejné, každý je zdoben jinými tvary nebo bohy vytesanými do kamene! Po celém obvodu chrámu jsou malé komůrky a v každé z nich jeden buddha. Uprostřed je hlavní stupa, v níž právě teď duchovní zdobí hlavního buddhu. Do chrámu se nesmí s ničím koženým, nesmí sem menstruující ženy a nesmí se fotiti buddhové. Jako u všech džajnských chrámů i tady je kamenosochařské umění dovedeno do dokonalosti. Snad se současným Indům podaří udržet tento klenot minulosti v pořádku.

Chtěli bychom se někde najíst, ale není kde. Nakonec si sedáme na terasu našeho hotelu a s pěkným výhledem na údolí konzumujeme to jediné cenově přijatelné co teď mají – hranolky s kečupem. I v této oblasti (stravování) totiž mají monopol, takže není moc z čeho vybírat.

Jelikož džajnské chrámy je to jediné co je tady k vidění, můžeme si alespoň trochu odpočinout. Je asi pět hodin odpoledne a už jsme všechno viděli. Jindy náš den končí až v sedm nebo osm, kdy jsme většinou pěkně zničení. No jo, když ono toho je na cestě tolik k vidění a času tak málo.

Den 68, pondělí 26. 10.

Pozorujeme skotačící opičky a čekáme na autobus. Je sedm ráno a autobus by měl jet kolem půl osmé. Spalo se nám celkem dobře a ubytování nakonec nebylo taková tragédie jak se zdálo.

Bus přijíždí dokonce v předstihu. Do Udajpuru, vzdáleného asi 60 km ale cesta trvá skoro čtyři hodiny. Každou chvíli zastavujeme, lidi vystupují a nastupují, zmateně a chaoticky a pravděpodobně objíždíme všechny možné, ale hlavně nemožné vesnice co se nám připletou do cesty.

INDIE – Udajpur (Udaipur)

Jako každé správně řádžathánské město i Udajpur má palác, bývalé sídlo maharádži. Udajpurský Městský palác má primát v tom, že je největší z Rádžasthánu. I jeho poloha je skvělá – stojí přímo nad jezerem Pičola a maharádža z něj měl každý den pohled na romantický západ slunce nad vodní hladinou…

Naštěstí jsme vyjeli brzo, takže se nám v Udajpuru daří najít skvělé ubytování. A to naše dnešní si přívlastek skvělé opravdu zaslouží! Třípatrový domeček postavený kolem malého dvorku, se skvělým výhledem ze střešní terasy na udajpurské jezero Pičola je pro nás prostě dokonalý. Vlastní jej roztomilý starý pár, kterému se daří udržovat ho v čistotě, což je vlastnost v mnoha indických hotelích úplně neznámá. Z pokojíku máme výhled přímo do uzounké křivolaké uličky, no prostě nádhera.

Udajpur se nám líbí hned od začátku (a i Craig na něj pěl jen samou chválu). Hlavním udajpurským magnetem je jeho poloha. Na březíc

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .