Cestovatelský deník - Laos 2009

27.4.2009 – z Tat Lo do Pakse

V noci mně byla trochu zima! Snad poprvé, asi hlavně díky vyšší nadmořské výšce a vzdálenosti od vody, mně byla v noci zima a musel jsem spát pod dekou. Normálně spím v podstatě bez přikrývky nahý a stejně je mně vedro.

A opět sbalit veškeré věci, odhlásit se, zaplatit a vyrazit zase o kus dál. Před odjezdem dáváme ještě snídani na stejném místě jako včera a předevčírem. A i tentokrát Mamma zapomněla objednávku a i tentokrát vše trvalo pekelně dlouho, ale v tomhle případě to prostě nevadí, patří to k věci. Pohodová a přátelská atmosféra je důležitější.

Původně jsem měl v plánu stihnout bus z křižovatky kolem deváté, ale jak už jsem psal, Mamma nabrala pozvolné tempo a já vlastně nikam nespěchám. Spěchat se nemusí, ale šetřit ano, takže ty dva kilometry na křižovatku jdu pěšky. Aniž bych znal jízdní řád, tak sedám na limonádu a čekám a čekám. Za hodinu je bus tady, krása. Vítá mě místním profláklým reggae songem:“ du du du“ a jsem zase v myšlenkách někde v houpací síti na Don Det.

Můžu být tím nejzkušenějším cestovatelem na světě, ale taxikáři mě vždycky dostanou. Stačí chvilka nepozornosti, špatný úsudek, nedostatek rozhodnosti a už se vezu, kam nechci a za cenu kterou neznám. Takhle se nechám „jako zelenáč“ vylákat ještě před příjezdem autobusu na Southern Bus Station do tuk-tuku a tím pádem mě cesta do hostelu stojí poměrně velkorysé dva dolary. Domluvena byla jiná cena, ale neměl jsem drobné a platil velkou bankovkou a tím pádem mně taxikář vrátil dle svého uvážení. Po strašně dlouhé době jsem se opravdu hodně vytočil, ale ani to nepomohlo. Řidič se svým pomocníkem se na mě usmívali, já se rozčiloval, nadával, bez úspěchu. Dolar mě nezabije, odcházím, zdravím vztyčeným prostředníkem a kašlu na ně.

Sabaidy2 Guesthouse má dormitory obsazené, takže beru single room za 40 000 kip, je to poměrně jednoduchý ale čistý pokoj. Hned vedle pokoje mám umývarky, teplá sprcha, takže skoro ideální. Hledat něco levnějšího nemá celkem smysl.

Odpolední Pakse zrovna nevyhrává soutěž v zajímavosti a atraktivnosti, snad kromě opět úžasné průtrže mračen, která během chvilku způsobila docela slušnou potopu. Jak rychle přišla, tak i rychle odešla. Za pár minut je zase stejně vedro jako před deštěm. Renomé Pakse zachraňují internetové kavárny, které jsou doslova na každém rohu a za velice příjemnou cenu.

Jak je možné, že provinční laosská díra jménem Pakse má lepší fotbalový stadión než např. Brno? Kdo mi tohle vysvětlí?:) Nicméně fotbal hrají docela otřesný, tak aspoň že nějaké góly padají.

Martin ze Švédska mě docela navnadil na „coffea workshop“ v nedalekém Paksongu (oblast Bolavean Plateau), zkouším proto tuhle akci trochu progoolovat. Jako první nacházím stránky http://www.paksong.info s přehlednými informacemi a programem workshopu. Zkusmo pokládám dotaz, zda bych zítra nemohl přijít. Odpovědí je mně poměrně bleskové „yes, of course“. Cena je sice trochu vyšší, celkem 25 USD na osobu a den, ale zase očekávám nevšední zážitek a také trochu jinou zkušenost než co nabízí každodenní cestování. Stejné peníze se dají utratit například za organizovaný zájezd od GH k vodopádům, a to mně přijde jako poměrně hodně neporovnatelné.

Jsem docela zvědav, co zítřek přinese…

[25 000 kip – bus do Pakse, 15 000 kip – tuk tuk, 10 000 kip – polívka, 5000 kip – koláče a rotti, 10 000 kip – ubytko, 10 000 kip – snídaně, 2000 kip – voda, 5000 kip – voda, 3000+7000 kip – Internet]

28.4.2009 – Coffee Experience

Několikrát jsem měl potvrzené a ověřené, že autobus do Paksongu jede jenom a pouze z Southern Bus Station. Ale to bych nemohl být v Asii, aby vše nebylo úplně jinak. Jenom co vylezu z GH a zastavuji první sajdkáru s dotazem ohledně nádraží, vše se mění. Do Paksongu jezdí údajně auta i z nádraží, které je vedle centrálního trhu a tím pádem nemá vůbec smysl se trmácet kamsi mimo města na druhé nádraží. Řidič mě tak vehementně přesvědčuje, že mu prostě musím věřit. Ještě domluvit cenu, nasednout a jedem!

Štěstí mi přeje, nejenom, že řidič nekecal a auto zde skutečně je, ale ještě k tomu jede skoro hned (za hodinu). Tím pádem mám ještě čas na prozkoumání marketu a snídani. Akorát dojídám, když řidič velí k odjezdu, tedy ne doslova, protože následuje tlačení. Zapojují si všichni členové posádky včetně kolemjdoucích. Na druhý pokus se daří a můžeme konečně vyrazit. Jedu klasicky vzadu s místníma, VIP místo vedle řidiče odmítám, je to nuda. Zato vzadu je veselo, společnost mně dělá několik žen vracejících se patrně z trhu. Tomu odpovídá náklad, mnoho košíků s mangem, maso, rýže, zelenina, ovoce, zvířata atd. Paní vedle mě se celou cestu baví tím, že navléká žáby na provázek za sebe a vytváří tak jakési žabí ozdoby, které asi půjdou někde ve vesnici na prodej. Zručnost jí rozhodně nechybí. Uprostřed cesty pomáhám naložit dvě prastará kola, náklad obnošeného oblečení atd. Prostě pohodová jízda.

Mapu, podle které bych našel podnik pana Coffeeho jsem si samozřejmě nevytiskl, takže samozřejmě bloudím. Jsem skoro až za vesnicí (městem), když už se mně to vážně hodně nezdá a konečně mě napadne se někoho zeptat, kde bydlí pan Coffee. Proč jsem úplně bezmyšlenkovitě přešel vedle cedule „COFFEE“ dodnes nechápu, nu aspoň jsem se pěkně po ránu prošel.

Mr. Coffee mě už zdálky vítá a hned si začal dělat legraci z mé slepoty, že jsem velkou ceduli minul. Mr. Coffee je chlapík původně z Holandska, dlouhodobě žijící v Thajsku a nyní oženěný a usazený v Laosu. Pěstuje kávu a má se myslím více než dobře, už proto, že dělá to, co ho baví, a to je ta nejlepší volba.

Po první ranní kávičce a snídani ve formě výtečných koblih vyrážíme na kávovou plantáž. Jen co stačím setřást z nohou první pijavice, zvoní telefon, že v kanceláři je ještě jeden účastník. Tak se zase vracíme, aspoň bude větší legrace a Mr. Coffee vydělá o příjemných 25 dolarů více. Nabíráme Matjaze ze Slovinska a nazpět na plántáže k rostlinkám Arabicy a Robusty a všetečným pijavicím v trávě. Dostáváme velmi fundovaný výklad o pěstování kávy, rostlinkách kávy, hnojení, kdy se káva sklízí, proč se sklízí, proč se vedle kávovníků pěstuje guave, jak pěstovat Arabicu, jak pěsto Robustu, no prostě kompletní info o kávě. Jediná škoda je, že na plantážích jsme zrovna v takové liché době, kdy je jednak všude plno pijavic, ale hlavně neprobíhá sklizeň ani nic podobně zajímavého. Po kompletní evkurzi na plantáži směřujeme na farmu, kde sledujeme klíčící rostlinky a semínka. Pan Káva pěstuje pouze Arabicu, takže směřujeme ještě jinam, kde obdivujeme obrovské keře Robusty.

Paksong je víceméně větší vesnice (1300 m.n.m), kde všichni pěstují kávu, ale nikdo ji nepije kromě Mr. Coffeeho. A všichni tvoří velký Fair Trade, ovšem pan Káva ne. Otázka je, co je na tom pravdy, a kde je ještě byznys a kde už ideály, ale budiž.

Po kompletní exkurzi míříme nazpět do základního tábora, kde nejprve kuchtíme oběd (red curry), abychom se následně ponořili jenom a pouze do kávy a učených debat o ní. Velmi důležitou součástí ponoření se do kávy, je proces pražení. Není to sice nic extra težkého, ale přece jenom to chce nějakou zručnost a hlavně trpělivost a dobrý timing. Každopádně je důležité míchat hodně a pravidelně.

Ochutnáváme jak v pražené, tak i v tekuté podobě. Skoro mám dojem, že už tomu rozumím anebo jsem byl možná spíše totálně předávkován kofeinem . Zajímavá a nevšední kávová zkušenost končí kolem šesté odpolední, kdy jede poslední VIP bus do Pakse. Jedná se shodou okolností o skoro stejný spací autobus, s kterám mám možnost se svézt další den.

Tep jakžtakž stabilní, srdce bije poměrně pravidelně, jenom ta hlava by mě z kofeinu nemusela tak bolet. A taky to hučení v uších. Nudle a hodně vody pomáhají, krásně se dneska usíná…

Mr. Coffee sice není uveden v LP, ale patrně (dle vyprávění) nemá o zákazníky nouzi…

[ 200 000 kip – workshop, 20 000 – auto do Paksong, 40 000 kip – VIP bus nazpět, 25 000 kip – večeře, 3000 kip – snídaně, 5000 kip – voda, 5000 kip – motorka na autobusák]

29.4.2009 – z Pakse do Vientinne

Vždy když ráno musím balit věci, jsem tak rád, že mám tak málo věcí. Ještě nezbytný ranní check-out a může se varzit na poslední z hvězdicovitých výletů z Pakse, a to konkrétně k Wat Phu Champasak, což je památka krmérského střihu zapsaná v UNESCO. Pamatuji si, že Lenka říkala, že tam nemám jezdit, že je to o ničem, tak jsem docela zvědav…

Před výletem musím ještě nakoupit lístky na večer do Vientine (hlavní město Laosu). Zdá se, že nic moc jiného jak spací VIP busy zde přes noc nemají, takže mně nezbývá než uvalit poměrně slušný balík, páč jinak bych nejspíše zkysnul někde po cestě bez šance chytit následný bus do Luang Prabang.

Když chci jet na Champasak musím přes Ban Muang, to je jasná věc. Náklaďák požadavaným směrem by měl jet opět z trhu, což je docela dobrý, aspoň si můžu dát ráno klidovou procházku. Není totiž vůbec kam spěchat, protože auto zde sice je, ale odjezd je hodně v nedohlednu. Místní ženy mají pick-up především jako zásobovací prostředek, a proto nakupují a nakládají, a my čekáme a čekáme. Tovar se ukládá dle mě záhadného systému, tu nahoru na střechu, tu do kabiny nebo pod sedačky. Během nekonečného čekání se přidala knírkatá Julie z Irska, tak aspoň nebyla taková nuda. Odjezd asi až po dvou hodinách.

Cestou zastavujeme ještě v masně pro kýtu z buvola.

Chytrá knížka praví, že loďka na druhou stranu Mekongu by měla stát cca 2000 kip, ve skutečnosti stojí 5000 kip. Ať děláme, co děláme, srazit cenu se nám nedaří. Inflace 150 procent během dvou let je ovšem slušná.

Z druhého břehu jdeme ještě cca 2 km do vesnice Champasak, kde si v GH půjčujeme kola za 1€ na den a nutno říct, že to byla asi zatím nejlepší kola, co jsem v Laosu a Kambodži viděl.

Výlet to byl příjemný, nicméně za 30 000 kip patrně nestál. K vidění je de facto úplně to samé jako v Angkoru jenom v daleko menší formě. Chrám je pravda trochu jiný, položený na úpatí hory Mt. Penis (a to není vtip:o), tudíž působí na první pohled trochu jinak, ale přesto měla Lenka pravdu, nestojí to za to.

Cesta zpět přes řeku do Ban Muang probíhá v zásadě podobně, jenom s tím rozdílem, že se nečekaně rozjasnilo, a tím pádem jsme se poměrně slušně sesmažily zaživa. Takže i po skoro dvou měsících v Asii opět do ruda.

Poslední pick-up z Ban Muang by měl jet kolem půl čtvrté, ovšem jak se dalo čekat, nikde nic a nikde nikdo. Teda kromě agilních řidičů, kteří když vidí cizince, hned zavětří příležitost. Jejich nabídky jsou ovšem trochu mimo naše finanční možnosti, takže co teď? Snažíme se smlouvat a při tom vymýšlet jak to celé udělat. Výsledkem je cena 120 000 kip za cestu do Pakse a nebo 20 000 kip za cestu na křižovatku. Prašť, jak uhoď. Nakonec se nám daří cenu ještě stáhnout dolů až na 70 000 kip, což už je jakž takž i vzhledem k tomu, že nemám zase tolik času, abych si mohl dovolit luxus uvíznutí někde na stopu. Pan řidič poté co se zastavil ještě ve vesnici po cestě a nabral prkna, nás vzal až ke GH, takže to zase tak špatné nebylo.

Jenom co jsme vystoupili, tak se opět spustila klasická průtrž mračen.

Zbývá tak akorát čas na převlečení se do cestovního, Internet a jídlo v nedaleké indické restauraci. Dhal, Gralic Naan a Lassi za 2,5 dolaru, úžasná dobrota.

V 19:30 máme hromadný odjezd směr VIP bus station na spací bus do Vientinne. De facto půlku busu obsadili lidi z Sabaidy2 GH. Původem asi bus z Thajska si rozhodně přízvisko King of bus zaslouží. Bus je vysoký aspoň 4m, rozdělený na dvě rovnocenná patra, kdy jsou vždy po stranách regulérní postele, bohužel vždy pro dva lidi. Zjišťuju, že ke spokojenosti mně chybí tak 15 cm na délku (to není lascivní vtip, ale délka postele), ale spát se tu dá, zvláště když mně přeje štěstí a nemám spolunocležníka. Moje modlitby, abych nemusel sdílet lože s tou obtloustlou Američankou, se vyplnili.

Na večeři je něco se jídlem ani nazvat nedá, jak já jsem rád, za ten indický dhal…

[4000 kip x 2 – 2 x bageta, 10 000 kip + 35 000 kip doiprava tam a zpět do Ban Muang, 2 x 5000 kip – loď, 30 000 kip – vstupné, 10 000 kip – kolo, 6000 kip – net, 20 000 kip – večeře, 150 000 – VIP bus do Vientinne, 2 x 5000 kip – voda, 80 000 – 2 x nocleh]

30.4.2009 – z Vientinne do Luang Prabang

Dnešek je dnem přesunovým, dnem strávených v autobuse. Ranní probuzení ve Vientinne, respektive v takové větší vesnici ne nepodobné třeba Brnu . Na Jižním terminálu již čekají nenasytní taxikáři, kteří mě velmi rádi za 20 000 kipů převezou na Severní terminál. Předražené jako obvykle.

Do Luang Prabang jedou autobusy co hodina, nicméně ten v 7:30 například nejede. Proč to nikdo neví, prostě nejede. V rámci plánu abych byl brzo v cíli, mně nezbývá než být opět jako bohatý a zhýčkaný turista a jet VIP busem. Cena je VIP, autobus už méně, oproti předcházejícímu je posun dolů, ale zase jede rychle, nikde nestaví a v ceně lístku je i oběd.

Snídaně bohužel v ceně není, ta je v mé režii. Nádražka jak někde v Česku nabízí různé pofidérní míchaniny za cca 1€. Hlad je potvora, dávám rýži s čímsi těžko identifikovatelným, co bylo ale docela dobré a hodně pálivé. Jako zákusek je banana cake, osvědčená lahoda.

Ještě než dojedem do Van Vieng, což jsou cca 3 hodiny od hlavního města, tak tu mám první zvracení, a samozřejmě jak jsem čekal, jedná o moji sousedku. Oběd je docela dobrý a hlavně v ceně.

Asie je opravdu „malá“, když na obědě potkávám Italku, s kterou jsme se potkali u Zlatého viklanu v Barmě.

Následujících skoro 180 km jedeme cca 6 hodin, důvodem je asi tak 1000 ostrých zatáček a permanentní stoupání a klesání. Tento fakt patrně nebyl znám mé spolucestující a jejím kámoškám za mnou, které se na obědě pořádně najedli a nyní během cesty zvrací jedna za druhou. Ta moje je extra přebornice, dost se divím, že má ještě co zvracet a vždycky mě nakonec překvapí. Sem tam to holky nestihli, tudíž to potom odnesla podlaha, okna, oblečení atd. Smrad v autobuse je přímo ukázkový….

V Luang Prabang přistáváme někdy navečer, takže pokud počítám dobře posledních 20h jsme seděl v buse a ujel přitom kolem 1000 km.

Z autobusáku, který je jako obvykle na popud taxikářské lobby úplně mimo město, beru sdílený taxi za standard cizineckou taxu 1€ (10 000 kip) do centra. Jako obvykle beru první vyhlédnutý hostel za 50 000 kip, cena je slušná a pokoj docela taky.

Zbývá čas a energie akorát tak na ‘all you can eat’ vegetariánský bufet za 5000 kipů, neskutečný ovocný shake a courání se po nočním trhu. Opět zjišťuju, že se ze mě stává postupně čím dál víc vegetarián, sice maso sem ta pozřu, ale jinak samé nudle, rýže a zelenina….

Poměrně nezajímavý cestovní den obveselila večerní příhoda s elektroinstalací. Spát jsem šel docela brzo, když mně kolem jedenácté lehce probouzí jakési záhadné prskání a jiskření. Ve spánku mně vůbec nedochází co se děje, beru to jako součást snu, takže se akorát převalím na druhý bok a spím dál. Když mě najednou kolem 23h budí ťukání na dveře, nezbývá než rychle obléct (spím nahý) a otevřít. Ve dveřích poznávám slečnu z recepce, která se mě ptá, zda mně svítí světlo. Notně rozespalý odvětím, že jasně, ještě to zkouším, když nám oběma dochází, co bylo to praskání. Vadná elektroinstalace, přeškvařené dráty, jiskry a prskání. Už dokonale probuzen mně dochází, že jsem taky mohl krásně vyhořet. Rychle sebrat věci a urychleně se přesunout jinam…ufff, dobrou…

[115 000 kip – bus do LP, 20 000 kip – tuk tuk, 2000 kip – záchody, 7000 kip – banana cake, 10 000 – rýže + směska na snídani, 5000 kip – voda, 10000 kip – tuk tuk, 3000 kip – net, 5000 kip – vegan bufet, 5000 kip – shake]

1. 5. 2009 – Luang Prabang

Nový pokoj znamená výrazné vylepšení. Klid, ne takové vedro, 2 x větrák, samostatná koupelna. Je to poměrně velký luxus na to abych platil jenom 50 000 kip, takže čekám každým okamžikem „ťuk ťuk“ a oznámení o změně ceny.

Luang Prabang je zdá se speciální město v Laosu, ceny které platí všude jinde, zde naprosto neplatí. Vše tak 2 x dražší, jediná voda zůstává jistotou v tomhle nejistém asijském světě, 5000 kipů.

Cestování nejsou jenom samé radosti, ale taky kupa povinností. Každodení psaní deníku, plánování, vymýšlení anebo třeba psaní pohledů. Ten poslední bývalým kolegům posílám dneska. Známka stojí 7500 kipů, což je vlastně jeden dolar, takže další past na cizince. Když je učinené povinnostem dnešního dne zadost, je možno konečně vyrazit na prohlídku města.

Watů neboli buddihstických chrámů jsem už za celou cestu viděl požehnaně, takže nemám pocit, že bych zde musel navštívit vše, spíše bych se rád mrknul kolem, trochu se toulal, nasával atmosféru, a když mě něco zaujme, tak třeba zaplatím drahé vstupné a půjdu se pokochat. Výjimku by měl tvoři chrám Wat Xieng Thong, kde patrně ty dvě Eura zaplatím a odpoledne se tam půjdu podívat.

Dopolední prohlídku zakončuji výhledem na Mekong a poměrně dobrou nudlovkou za 12 000 kipů. Je čas začít se chovat jako místní a dát si siestu, přes poledne a v brzkém odpoledni tu nikdo vůbec nic nedělá, takže není nejmenší důvod, abych byl já výjimkou. Spánek, knížka a siesta.

Sotva po siestě vylezu před GH jsme odhalen a nucen přistoupit na vyšší tarif ubytování. Je to sice moje doposud nejdražší ubytování, ale co se dá dělat, lepší než se zase někam stěhovat a trochu komfortu si taky někdy zasloužím. Royal Palace Museum mám skoro za rohem, ale dovnitř se podívat nejdu, mám pocit, že by to byly vyhozené peníze a tak mě stačí focení v okolí. Opět to vypadá na další odpolední liják, tudíž se jdu bleskem podívat na Wat Xieng Thong, který je docela pěkný (avšak za 20 000 kipů to stejně nestojí), a který je překvapivě to bez vstupného.

Blíží se pátá hodina a pro mě nutnost začít nakupovat nějaké suvenýry. Moc tohle nakupování nemám rád, ale nedá se nic dělat. Byl to boj, tvrdý smlouvací a vybírací boj s nejistým výsledkem v podobě triček a nějakých cetek. Nic moc. Den zakončuji opět v populárním veganském bufetu, ovocným shakem a Internetem.

[10 000 kip – bageta kuřecí, 12 000 kip – polívka, 4000 kip – Miranda, 2 x 5000 kip – voda, 18 000 kip – tričko, 20 000 kip – fisherman pants, 10 000 kip – polštář, 5000 kip – bufet, 5000 kip – kafe, 4000 kip – net, 5000 kip – shake, 10 000 kip – Lao beer]

2. 5. 2009 – Luang Prabang

Konkurence!! To je to nejsprostší asijské slovo! Všichni se jej bojí vyslovit a nikdo nechápe jeho význam. Proč jinak by v celém Luang Prabang půjčovali ty stejná malá kola za 20 000 (2€) kipů?? Můj milý GH není výjimkou a místo toho, aby mně dal jakožto váženému hostu slevu, tak platím stejnou taxu jako kdekoliv ve městě. Na rozdíl od zbytku Laosu, zde v LP není základní měnovou jednotkou 1000 kipů, ale rovnou 10 000 kipů. Je to škoda, ale přesně tohle je důsledek nezodpovědného chování bohatých západních turistů, kteřé jsou ochotni platit za každou blbost to, co si místní řeknou, čímž je rozmazlují a ustanovují, tak úplně nové a nesmyslené ceny.

Takže dneska pro velký úspěch opět další cyklovýlet. Cílem by měla být vesnice Ban Xan Khong, cca 3 km vzdálená od LP, kde by mělo být povícero výrobců místních handicrafts, hlavně barvených látek, rušního papíru a dalšího.

Je to již taková klasika mého výletu, Lonely Planet se opět vyznamenal, když mě poslal úplně opačným směrem. Místo abych správně zabočil za mostem doprava, tak mě tahle skvělá knížka poslala doleva. Takže místo návštěvy vesnice se zcela nečekaně dostávám opět k Jižnímu autobusovému nádraží. Vše špatné je k něčemu dobré, aspoň si zde můžu ověřit cenu autobusu do Van Vieng, která je bohužel skoro stejná jako do do dále položeného Vientinne. Cena je 95 000 kip, cestovky si účtují plus 10 – 15 tisíc kipů, což je de facto cena taxi, takže to vyjde nastejno. Nevydělám ani neprodělám.

Z autobusáku opět do centra a následuje druhý pokus. Tentokráte neponechávám nic náhodě, hnedle jak vidím někoho rozumně vypadajícího, tak se ptám. Odezva a výsledek je okmažitý v podobě polní cestě přesně na druhou stranu, než jsem jel poprvé.

Klášter, který jsem navštívil po cestě s pěkným výhledem na řeku, byl výrazně lepší, než vesnice samotná. S mnichy jsem si opět bezvadně popovídal a vůbec, čím to je, že mniši jsou vždy tak v klidu a pohodě? Zvláštní lidé, vždy milí a příjemní, většinou velmi vzdělaní a anglicky mluvící s takovou jakoby aurou nad sebou…

Ban Xan Khong je moderní turistická vesnice, kde jedinou výhodou je minimum lidí a tím i relativně větší klid na výběr blbinek. Beru nějaké věci z ručního rýžového papíru a rychle pryč.

Zpátky ve městě se věnuju oblíbené popolední aktivitě – nicnedělání. I vzhledem k vedru, vlhku a dusnu, je to jednoznačně to nejlepší (do dobře, skoro…:-) co lze popoledni provozovat.

Vzhledem k tomu, že dnešek je můj poslední den v LP, je to zcela jistě poslední šance nakoupit nějaké suvenýry. Nechce se mi, ale co se dá dělat. Základem budiž káva. Vybírám různé druhy za dohromady skoro 100 000 kipů. Snad bude chutnat. Dalším bodem je autobusový lístek na zítra a dalších sto tisíc je pryč. Platím za GH, kolo a laundry a dalších dvě stě tisíc je fuč, a to jsem chvíli slastný pocit kipového milionáře. Oj, jak to bylo pomíjivé.

Celý Luang Prabang je díky UNESCO a zástupům turistů jedno velké turistické ghetto, kde hrají prim peníze a touha vydělat. A o to příjemnější jsou chvilkové výjimky, jako pán s pojízdným stánkem s cukrovinkama a pečivem. Když jsem uslyšel, že za jeden kousek chce pouhé 2000 kip, měl jsem pocit, že jsem se možná přeslechl, a že se jedná o dvacet tisíc. Nebylo tomu tak, tahle neskutečně dobré a levné zákusky byly opravdu za dva tisíce!

A večer opět nákupy, chci šetřit, ale moc se nedaří, stejně to asi nemá cenu. Grilované rybce s lepivou rýží v sáčku (sticky rice) prostě nelze odolat. Nakonec stejně místo nákupů jenom tak korzuju na trhu a užívám si příjemnou večerní atmošku. Večer končím papaya shakem a spát, je mně nějak divně, tak to raděj ještě jistím paralenem.

[110 000 ki– lístek do Van Vieng, 198 000 kip – 3 x nocleh + laundry + bike, 7000 kip – koláče, 5000 kip – shake, 10 000 kip – bageta, 88 000 – káva, 17 000 kip – ryba + sticky rice, 20 000 kip – šátek, 20 000 – kabela, 2 x 8000 kip – košile + pouzdro, 8000 kip – rýžový papír s mnichy, 2 x 10 000 kip – vějíř, 2 x 5000 kip – voda]

3.5.2009 – z Luang Prabang do Vang Vieng

Pryč z LP, dneska mířím, už dá se říct, nazpět do Thajska, do města Vang Vieng – proslulého batůžkářského party ghetta. Nejsem si úplně jist, zda je dobrá volba nebo ne, ale snad to bude lepší jak courání se po Vientinne. Není už moc času a schůdných a dostupných alternativ k cestování ubývá.

V Asii je na všechno plno času, ale na autobusák musím jet už s hodinovým předstihem, proč to netuším…

I slepý a hluchý by poznal, že náš autobus jede do Van Vieng. Bus je plný cizinců, resp tzv. turistů a batůžkářů především z anglicky mluvících zemí, kteří jsou povětšinou strašně „free“ a „cool“, ale hlavně trochu mimo moji realitu. Koho by např. napadlo cestovat po Asii s obřím polštářem?:) Tohle je legrace, horší je, že tito „turisté“ na ose Bangkok, Siem Reap, Luang Prabang převažují a úplně ruinují normální turistický průmysl a šroubují ceny do závratných výšin. Cool and trendy slečny z UK vždy zaplatí jakoukoliv částku za cokoliv, prostě o tom nepřemýšlejí a platí. A domorodci by byli hloupí, kdyby těchto naivních lidiček nevyužili. Rohlík se sýrem za 1€? Proč ne….

Dalších asi 1000 zatáček, tentokrá bez zvracení a jsem konečně ve Van Vieng. Sdílený tuk-tuk za 10 tisícků už nikoho nepřekvapí.

Beru jeden z velmi levných bungalovů na ostrově za řekou a jdu na průzkum. Ty proslulé bary s permanentné puštěnými Friends skutečně existují, musím se v duchu smát. Jinak ovšem centrum spíše připomíná vylidněné plážové středisko hluboko po sezóně než proslulé party place. Nikde nikdo a nic se neděje a ani žádné drogy mě nikdo nenabízí. Opravdu jsem čekal vibrující místo plné lidí a všech neřestí světa, ale tohle…? Docela nuda.

A opět potkávám starou známou Italku, během těch dvou měsíců je to snad již počtvrté. Asi osud. Tím pádem je hnedle veseleji. Jdeme se k řece koupat, ale proud je tak silný, že místo koupání se koná spíše jakési namáčení. Tak aspoň kecáme a kecáme a kecáme. Konečně mám taky možnost vidět místní drogovou scénu v praxi, a to v podobě neskutečně sjetého týpka, co svůj výlet na traktorové duši po řece, proměnil v jeden extra bad trip. Je mu asi hodně zle, protože se třepe, brečí, naříká…hodně těžká vykalenost.

A pokračujeme na jídlo a do víru nočního života, který se, zde nějak nekoná. Curry je pálivé peklo, ale bojuji s tím statečně i s pomocí Lao beer. Jako zástupci starší generace volíme místo zběsilé diskárny houpací síť a pivko…příjemná pohoda až do brzkého rána….;)

4. 5. 2009 – Vang Vieng

Psáno na letišti v Dubaji, kde je tak příšerná zima, že jsem musel jít do McD a dát si kafe, je tak chutný jako dva týdny uleželý vývar z ponožek. Apple Pie je snad ještě menší než v ČR, hranolky jsou bléé a fuj a voda Volvic je pekelně zbytečný luxus, ovšem pořád vodu ze záchodu pít nelze. Mám dojem, že se probouzím ze snu…

De facto mám dneska před sebou poslední pořádný den v Asii a určitě poslední pořádný den v Laosu. Další dva dny už budou víceméne přesouvací a přesunovací. I když by poslední den nabádal k zběsilému cestování, opak je pravdou. Mám v plánu se jet podívat k jedné z mnoha jeskyní v okolí, vykoupat se a užívat si…

Vstávám kolem půl osmé, ovšem než si vypůjčím kolo, posnídám tuňákový sendvič a vypiju kokosový shake je hodně po desáté. Přim půjčení kola po mě chtějí deposit v podobě pasu, což jednoznačně odmítám, tak jim nechávám aspoň klíč od mého bungalovu. Evidentně zde už mají bohaté zkušenosti s výtečníky, kteří kolo buď nevrátili nebo jej v rozjařenosti hodili do řeky. Stejně by mě zajímalo, kde v Laosu všichni nakupují tento jednotný styl kol? Zda je to všechno import z Číny nebo jsou tady tyhle kola skutečně tak oblíbená? Každopádně jízda je docela děs, a to zvláště po „silnici“ nebo spíše polní cestě, která vede k mojí vyhlednuté jeskyni. Dle referencí by měla jeskyně stát za to, a také by zde mělo být výborné koupání v laguně. Na obojí jsem zvědav, i když na koupání asi vzhledem ke spalujícímu žáru více.

Už i most přes řeku je zpoplatněný…ach jo.Těch 6 km ke jeskyni je cesta lemována několika neprosto práznými stánky s občerstvením, prodejnami kdečeho a mnoha cedulemi na naprosto nejlepší jeskyně a naprosto nejúžasnější koupání. Ještě než mohu smočit nožku v laguně a vůbec se mrknou co je to za jeskyni, tak turisto zaplať. Deset tisíc pro tebe přece nic není…

Ještě si můžu koupit nebo respektive pronajmout za další € baterku, ovšem já jsem chytrý turista, co ví, že když jde do jeskyně, tak tam nejsou okna, ani lampa a baterku mám. Čeho jsme se trochu obával, se při vstupu do jeskyně potvrdilo. Všechny jeskyně světa blednou před Moravským krasem, který je rozlohou, monumentálností, množstvím krápníků úplně někde jinde. Zde je teda navíc Buddha, no dobře. Naštěstí takovou lagunu a krásné koupání v Moravském krasu není. Sice studenější ale o to průzračnější tyrkysová voda, nikde nikdo, pohoda maximální. Ovšem jenom do té doby, než se přiřítí parta cool and trendy tlustých Angličanek se svými boyfriendy. Tím končí veškerá zábava je čas jet domů, škoda. Nechci být sexista, ale ty slečny z britských ostrovů vážně nedávám. Povětšinou jsou to dost vypasená selata oblečené v příšerném nevkusu….

V tak skoro 40°C se nazpět šlape opravdu výtečně, v podstatě se koupu podruhé, tentokrát ve vlastním potu. Tudíž následuje sprcha a relax v mé bambusové chýši. Je to hodně simple ubytování, ale pro mé účelý bohatě stačí.

Zbytek dne v single provedení poněkud nuda. Na pivo nebo někam juchat se mně nechce, takže spíše volím takové reminiscenční menu v podobě klasického jídla JV Asie : Fried noodle with vegetable se zákuskem v podobě neskutečně dobré banánové palačinky, a to vše zapíjím legendárním Lao pivkem.

Nad cenou 3 $/h za Internet se nemá cenu rozčilovat….

A jelikož zítra vstávám na šestou a nemám co dělat, jdu spát se slepicema. Pevně doufám, že slepice mají lepší spánek než já a jsou schopné usnout za zvuků vedlejší diskotéky, která hraje naplno, i když je počet hostů roven nule.

[10 000 kip – tuňákový sendvič, 5000 kip – kokosový shake, 10 000 kip – půjčení kola, 2 x 2000 kip – voda, 6000 kip – “vstupné” na most, 10 000 – vstup do jeskyně, 10 000 kip – banana pancake, 10 000 kip – nudle, 10 000 kip – Laos beer, 10 000 kip – net]

5.5.2009 – přesun z Vang Vieng až do Thajska

Další den plný přesunů a lepší už to nebude. Vstávačka kolem šesté s cílem chytnout bus v 6:30. Překvapivě se daří, i díky tomu, že neklusám jako trouba na autobusák, ale v klidu si bus chytnu mávnutím ruky po cestě.

Docela by mě zajímalo, proč jsou vždy autobusáky tak daleko od centra? Důvody jsou dle mého dva, jednak tuk-tukářská mafie, která tím pádem kasíruje a kasíruje a potom cestovky a vůbec turismus, který tím pádem dovoluje různě čachrovat a manipulovat s cenou, odjezdy atd. Dle LP byl totiž před dvěma lety autobusák v centru, tedy všem na očích, což se asi plno lidem nelíbilo, a proto je dneska na periférii.

Cesta lokálním autobusem je příjemná, levná a pomalá. Ale to mě nevadí, dneska mám času plno a žádné povinnosti, v podstatě se potřebuji dostat nějak do Thajska a to je vše. Na druhou stranu by bus mohl jet rychleji, protože jsem nějak opomněl snídani. Na tu je čas až ve Vientinne na autobusáku v místním bufíku, kdy to jístí klasické menu: rýže + směska + kafe. Ták a teď mám dvě možnosti co dělat. Buď pojedu přímým busem na Nong Khai (Thai) za 15 000 kipů, ale ten jede jenom jednou za hodinu a je hned plný. Anebo pojedu místní dopravou, pěkně s přestupy v přecpaném busíku…

Byl bych vážně blázen, kdybych si vybral tu jednodušší variantu, není nad jet někam a nevím kam v přeplněném buse, ale co už, legrace musí být a komplikace jakbysmet. Takže nejdřív najít zastávku odkud jede busna Friendship Bridge (hranice). OK mám nalezeno a teď čekám, čekám a čekám…nedočkám se. Po trapně dlouhé době, kdy už mě to přestává bavit, se zkouším pozeptat místních, kteří mě směřují na jiný bus, který je označen jenom v místním jazyce a já tím pádem vůbec nevím kam jedu. Je to levné a já mám pocit, že už mě nic překvapit nemůže, takže jedem. A kupodivu jsem dojel na hranice…

Následujíc razítka, žádné prohledávání, další razítko a jsem v zemi nikoho, kde čeká shuttle bus za 4000 kipů do Thajska. Mekong za mnou, Bangkok přede mnou….a další razítka a jsem konečně v Thajsku, kde už čekají otravní tuk-tukáři s předraženou taxou na nádraží, ale to už patří k věci.

I když jsem se původně trochu obával o volná místa kvůli thajskému státnímu svátku, realita je naštěstí jiná. Druhá třída bez AC je sice vyprodaná, ale jinak pohoda, lůžko s AC za 688 bahtů je moje. Zbývá dobře 6 hodin do odjezdu s výraznou perspektivou nicnedělání. Dávám tedy batoh do úschovny (10 THB) a ptám se, kam jít a kde je centrum. V lámané angličtině se mě dostaně odpovědi, že prý k Tescu. Vypadá to sice divně, ale budiž, za 30 bahtů a pár minut jsem u Tesca, ale nikoliv v centru. Zkouším nějak řidičovi vysvětlit, že tohle není místo kam chci jet, nedá si to vymluvit a já zase nemám sil ho dál přesvědčovat. Jde se teda do Tesca. Je to kulturní šok v pravém slova smyslu, z laoského venkova do thajského luxusu. Kromě poměrně levné elektroniky, je to klasická shoppingová nuda. Pryč. Pěšky je to nesmysl, tak mávám na úplně ožralého tuktukáře, který po mě chce jenom 20 bahtů a když mu je dávám, tak se diví, že je to nějak málo.

Deník, jídlo, deník, nákup zásob na cestu a vlak za pár minut vyjíždí. Dávám pivko, vyjíždíme, padá na mě lehká melancholie v podstatě prácě skončeného výletu, nedá se nic dělat, každá cesta má svůj konec.

[30 000 kip – bus do Vientinne, 10 000 kip – jídlo na autobusáku, 5000 kip – kafe, 5000 kip – voda, 2000 kip – záchod, 5000 kip – minibus na hranice, 4000 kip – shuttle bus, 40 THB – tuk tuk na vlakáč, 30+20 kip – cesta do Tesca, 688 THB – vlak, 10 THB – ananas, 30 THB – jídlo Padthai, 40 THB – kořalka, 50 THB – pivko, 5000 kip – cola]

6.5.2009 – opět v Bangkoku

Poslední den v Bangkoku a poslední den v Asii. Cesta Bangkokem mně připomíná cestu vlakem do Istanbulu, už jsme dávno ve městě, ale trvá to ještě dlouhé desítky minut než dojedeme na hlavní nádraží Hualamphong. Zpoždění máme asi hodinu, možná víc, ale to není důležité. Na nádraží je plno lidí, většina sedí nebo spí na zemi. I když mám už docela hlad, jdu nejdřív najít úschovnu, kde bych rád uschoval přes den batoh, než si jej večer vyzvenu a pojedu na letiště. Cena se oproti Nong Khai docela zvedla, zde za úschovu chtějí 70 bahtů. Patrně i provozovatelům se zdá tato cena příliš vysoká, když se na letáku omlouvají, že je to drahé, ale že jako soukromníci nedostanou žádnou dotaci na provoz atd.

Vedro, dusno a vlhko – mám pocit, že v BKK je vždy v tomhle ohledu nejextrémnější počasí. Stejné je to i s jídlem, které je vždy v Thajsku o chloupek pálivější než v okolních zemích. Když si u malého stánku dávám rýži s masovou směsí, tak mě málem vytrysknou slzy, a to jsem měl docela pocit, že pálivá asijská kuchyně mě už nerozhodí.

Po snídani pokračuji pěšky k hlavní řece Chao Phraya s cílem chytnou loďku blíže k Khao San Road, což není dneska úplně jednoduché, protože je jednak státní svátek, tudíž vše jezdí v hodně víkendovém provozu a za druhé jsem si vtipně vybral přístaviště, kde ty hlavní lodě nestaví. Na druhou stranu času mám dost a cíle v podstatě žádné, na nějaké zajímavosti asi protentokrát kašlu a nechám si je další návštěvy BKK. Spíše bych chtěl na Khaosan, kde bych nakoupil něco drobností, nějaké hodně „značkové“ oblečení, možná batoh nebo hamaku. A nakonec celé polední a popolední úsilí skončilo následovně.

Nejdříve jsem dal hodinku na netu v kavárně, kde byli samí Korejci. Potom jídlo a po jídle ovoce a další ovoce a palačinka a dobroty. Zkouším jedny bermudy, druhé a batoh, až se rozhodnu vyměnit ještě nějaké dolary a kupuji bermudy a batoh, obé dohromady za 500 Kč. A najednou je už nějak moc hodin, tak zase honem hop na loď, přestup na Skytrain a pro batoh do úschovny na vlakáč. Zde, vědom si toho, že mám plno času, si dávám jídlo a poslední ananas. Autobus, jehož číslo jsem už dávno zapomněl, by mě měl dovézt z Hualamphong k Victory monumentu, odkud by už jet přímý autobus na letištní terminál, odkud vezmu další shuttle bus už přímo k odletu. Místní bus skutečně přijel a já jen doufal, že jede tam kam má a na informacích měli přesně informace. Směr jsme nabrali dobrý, ovšem podcenil jsem jednu věc, a to odpolední bangkokskou dopravní špičku. V pekelném vedru a dusnu se bus pohybuje doslova krokem a mnohdy ani to ne, několik set metrů jedeme skoro hodinu a z původního „hodně času na letiště“ se začíná stávat „ málo času na letiště“, a to ještě moc nevím kde vystoupit a v buse samozřejmě anglicky nikdo moc nevládne. Trocha adrenalinu na konec výletu, tak to má být. Samozřejmě, že nakonec mně jako obvykle přeje štěstí. Ujímá se mě paní v autobuse, co částečně rozumí a ví, kde bus na letiště stojí, takže jenom co dojedeme na místo, tak společně utíkáme přes celý obří kruháč a všechny jeho nadjezdy a nadchody, až na druhou stranu kde už čeká letištní bus. Lehká úklona, sepnutí rukou, úsměv…lepší poděkování ani nemohli Thajci vymyslet.

Cesta busem na letištní terminál je z Victory Monument překvapivě rychlá, mnohem lepší než z letiště na Khao San. Na terminálu už čeká bezplatný shuttle a konečně na letišti. Ufff.

Poslední utrácení na posledním thajském dole v jídelně, polívka se moc nepovedla, ale jinak ty sladkosti byly dobré. Tím, že letím s Emirates nemá smysl se nějak přecpávat přes cestou, páč je jasné, že v letadle budou opět gurmánské hody. Boeing 777 čeká, odlet 20:30 thajského času. Je zde krásně, snad co nejdřív na viděnou…

Jídlo, filmy, hudba, hry, krásné letušky, hladký let, pohoda….jsem v Dubaji….osmi hodinové čekání, pekelná klimatizace, vše drahé, hnusný McD, zima, spánek…další Boeing 777 směr Mnichov…snídaně, filmy, víno, káva, oběd, hladký let, krásné letušky, pohoda…jsem v Mnichově…hledání autobusáku, nikdo zde nic neví a netuší, běhání, internet, druhý terminál, dotaz, pokrčení ramen, konečně, autobus…ujíždí….a potom jsem čekal ještě hodinu, než přijel ten správný a zpožděný bus SA směr Praha, poté přestup na Brno, klasická D1, pokec se sympatickou medičkou a Brno…a konec.