0
0

17. 4. 2009

Tentokrát jsme sehnali letenky z Mnichova, tak nás čekala pro začátek cesta vlakem do Plzně, kde na nás čekali naši „kamarádi z Afriky“ Michal s Bárou. Indonésii projeli půl roku před námi, tak jsme je večer ještě trochu vyzpovídali, prohlédli si jejich krásné fotky a plni očekávání se nechali ráno odvézt k odletu.

Let se společností Emirates byl ve všech směrech příjemný. Žádné velké turbulence, přísun dobrého vína, na videu Mama mia … Po krátké zastávce v Dubai jsme přistáli v Kuala Lumpur, kde v podstatě naše cesta začínala. Podařilo se nám koupit letenky do sumaterského Medanu hned, tak jsme se jen přesunuli na vedlejší letiště a po chvíli již vystoupili na území Indonésie.

Společně se starším Holanďanem Fransem jsme taxíkem odjeli do hotelu Zakia, který je v ulici hned vedle mešity. Nás ale ranní hlasité vyvolávání modliteb meuzína neprobudil, protože jsme na večeři zůstali o trochu déle a po zpěvu a tanci s místními jsme pokojně spali až do oběda. V Medanu jsme zůstali ještě další den a potom se vydali vstříc prvnímu pořádnému indonésskému dobrodružství, do městečka Bukit Lawang. Ještě cestou mikrobusem jsme poznali našeho budoucího průvodce Eddyho. Po pár společných kilometrech se k nám otočil, a podal nám sešit s doporučeními od jeho minulých klientů. Našli jsme tam i pár českých zápisů. Sice si jel pro předem domluvené trekaře, ale po dlouhém smlouvání byl nakonec náš! Ještě ten večer jsme potkali partu Čechů, se kterými jsme se podělili o trochu naší výborné domácí meruňkovice a ráno vyrazili na třídenní trek do džungle.

S přehnaně plnými batohy jsme stoupali a zase klesali a tak pořád dál a dál, propocení až na kost.Cestou jsme potkali několik orangutanů, houpajících se v korunách nad námi, až jsme dorazili k prvnímu nocležišti. Užili jsme si tam koupel v chladné tůni potoku pod vodopádky a po společné večeři s další skupinou ulehli k zaslouženému spánku. Ráno nás přišel navštívit jeden varan a několik opičích zlodějů snídaně. Po prvním náročném stoupání nás ale čekala zasloužená odměna, v podobě 16-ti leté orangutanky Jackie s několikadenním miminkem. Mysleli jsme si, že kolem nás jen tak projde, ale ona se ladně přitočila k Martině, chytla ji kolem krku a sedla si jí na klín. O tom jsme do té doby snad jen snili při sledování dokumentů v televizi. Potom nás svou náklonností obdařila všechny. Jen Plíškovi to už chvíli mohlo být nepříjemné, vypadalo to, že si ho odvede s sebou někam do větví. Prožili jsme s ní možná tak dvě hodiny, než se jí to podařilo vymluvit na několikátý pokus, lehkým úplatkem v podobě jídla, které bylo původně pro nás. Po rychlém úprku jsme se jí vzdálili a již v poklidu doputovali do dalšího „kempu“ na břehu řeky. Další den jsme už jen odpočívali u vody a užívali si peřejí Bohoroku na náklaďákových duších. Místní tento sport nazývají vznešeně tubing. Odpoledne kuchař s průvodcem svázali čtyři duše za sebe, nepromokavě jsme zabalili naše batohy a vypluli po proudu zpět do Bukit Lawangu.

Další naše cesta vedla do horského střediska Berastagi, alespoň tak to nazývají v průvodci. Tam jsme se ubytovali v hotelu přímo na nejrušnější ulici. V plánu jsme měli vystoupit na jeden ze zdejších vulkánů. Sibayak je jistě lehčí z nich. I když po pravdě řečeno, najít cestu v jednom místě není jen tak. Na vrcholu jsme udělali pár snímků, okoukli jak se tam těží síra a jinou cestou jsme se vraceli zpět. Dole jsme si ještě užili koupel v horkých syrných lázních a ulevili tak bolavým nohám. Potom jsme se trochu zasmáli, když nám řidič dodávky řekl, že za deset minut nás odveze do města. Měl totiž lehce rozebraný motor a opravoval karburátor. Trvalo to asi minut dvacet, ale opravdu jsme odjeli a motor šlapal jak hodinky. Příští ráno jsme ještě před odchodem na „nádraží“ šli vyfotit místní kostel. Bylo tam docela rušno, tak jsme šli dovnitř a na chvíli se tím zúčastnili místní katolické svatby.

Cestou na jih, do Parapatu si přisedli do minibusu ženy, žvýkající betel. S výrazně rudými rty nám vysvětlovali, že tady už oni lidi nejí. Nabídku na tu jejich pochoutku jsme s díky odmítli. V přístavu jsme nasedli na poslední loď, odplouvající na ostrov Samosir, a již za tmy vystoupili na poloostrově Tuk Tuk, ležícím v jezeře Toba.

Loď zastavovala skoro u každého hotelu, takže jsme vystupovali už za tmy. V našem „Samosir Cottages“ jsme povečeřeli při vystoupení batackých hudebníků a téměř „statických“ tradičních tanečnic. Ráno jsme se šli vykoupat do jezera a poprvé se spálili od sluníčka. Za pravého poledne (jako by už tak nebylo dost vedro) jsme se šli projít do nedaleké vesnice k hrobce krále Sidabutara, kde jsme kromě nepříliš udržované památky našli jednoho malého, vysušeného hada. Další ráno jsme na vypůjčených motorkách odjeli na okružní jízdu po ostrově, zastavili jsme se v Simanindu – místním skanzenu a kolem dalších památek odjeli až na celkem vzdálenou vyhlídku, kde jsme měli celý Samosir téměř jako na dlani.

Po návratu na pevninu nás čekal 18ti hodinový přejezd autobusem. Kdyby byla silnice alespoň v takové stavu, jako ta nejhorší u nás, snad by jsme se i trochu vyspali, takhle jsme vystoupili „docela hotový“. V Bukittinggi jsme chtěli zjistit, jestli tou dobou kvetou Rafflesie a dál pokračovat do Padangu, odkud se odplouvá na jeden z Mentawajských ostrovů, na Siberut.

Večer jsme se potkali s další partou našinců a hlavně, což bylo pro naše následující dny podstatnější, Awanga, který nám přinesl pár českých časopisů a vyprávěl o tom, jak spolupracoval s CK Livingstone a Rudou Švaříčkem. Do rána jsme přemýšleli o jeho nabídce průvodcovství, a protože jsme neměli zas tolik času a loď na Siberut jezdí jen dvakrát týdně, rozhodla po pravdě řečeno i o dost lepší cena, než ta původní. O prožitcích z pobytu mezi Mentawajci časem napíšu v samostatném článku zde.

Po nezapomenutelném týdnu jsme se vrátili zpět do civilizace právě včas, protože nastal čas „blumingu“ další Rafflesie. Cesta za ní byla celkem náročná, v příkrých svazích jsme se pěkně zapotili, ale stálo to za to. Mezi již odkvetlými zbytky starých květů téměř svítil nádherný, červený, obrovský květ. Jen o kousek dál jsme viděli i poupátko (asi 40 cm v průměru), které vykvete další měsíc.

Po leteckém přesunu do hlavního města Jakarty, jsme se v noci, jak už se stalo téměř naším pravidlem, dostali na Jávu. Tam jsme se stačili podívat jen do přístavu plného starých dřevěných lodí a dál jsme se posunuli luxusním vlakem do Yogyakarty. Konečně tu bylo příjemné velkoměsto, plné krámků se suvenýry a galerií, kde jsme viděli, jak se rodí tradiční batikované obrazy, kterých jsme si i pár odvezli domů. Odtud je také výchozí bod k hinduistickému chrámovému komplexu Prambanan. am jsme se dostali městským autobusem a na dalších pár set metrů jsme si pořídili dokar – koňský povoz .Opět jsme se tam potkali s Finem Karrim, kterého jsme viděli už mnohokrát, poprvé už v Bukit Lawangu. Další den jsme vstali zase později, tak jsme se vypravili bajajem na krátkou prohlídku královského paláce. Předposlední den ve městě jsme si nechali na návštěvu buddhistického Borobuduru, který jsme skoro jen proběhli, protože téměř celý den pršelo. Přestalo až tehdy, když jsme vstoupili do muzea, věnovanému historii a rekonstrukci této svatyně, jejíž stavba započala okolo roku 790.

Místo plánovaného pokračování dál na východ, na ostrov Bali a Flores, jsme se rozhodli pro variantu přeletu na Malajskou část Bornea do Sabahu, do města Kota Kinabalu. Hned ráno po příletu jsme šli sehnat povolení k výstupu na horu Kinabalu, a zjistili jsme, že nejdůležitější je, sehnat ubytování, bez kterého je cesta nahoru nemožná. Chtěli jsme tu nejlevnější chatu, ale i ta je docela dost předražená. Naštěstí bylo pár míst volných za několik dní, tak jsme tu hroznou částku zaplatili (s trochou pomoci od Míši, kterou jsme potkali v kanceláři ohledně stejné věci) a ostatní ponechali náhodě. Další den jsme odjeli na nedaleký ostrov Mamutik, trochu si zašnorchlovat. Všechny věci jsme si nechali v hotelu ještě na pevnině a odpluli opravdu jen nalehko. Měli jsme jen plavky a ručníky. Jako nepoučitelní jsme si zase připálili záda a nohy. Jen Plíšek snad o něco méně, protože měl zpočátku trochu problém s brýlemi, tak nebyl na hladině tak dlouho. Bylo tam docela fajn, pod hladinou bylo k vidění spoustu krásných korálů s klauny a nespočet dalších druhů ryb, proto jsme se dohodli, že tam i přenocujeme. Odplula poslední loď a my zůstali na ostrově skoro sami. Nebýt generátoru a pár potápěčů, kteří zde také přespávali, připadali by jsme si tam jako na pustém ostrově. V noci na chvíli začalo pršet, ale opravdu jen pár kapek. Pod ručníky sice žádné teplo nebylo, ale rána jsme se dočkali. Celou noc si nás chodili prohlížet krabi a další živočichové, ale ty jsme podle stop v písku nepoznali. Ranní koupání bylo fajn, ale těšili jsme se, až přijedou první lodě a otevřou bufet na snídani. Po dalším dni na pláži jsme se u jídla za hustého deště setkali s další skupinkou sympatických Čechů. Cestou z přístavu jsme koupili krám po opalování a večer jsme se ještě sešli opět s Helenkou, Petrem a Danem u Číňana“ na pivko a výbornou rybu. Dobře jsme se bavili, že jsme zapomněli objednávat i vodu, kterou jsme si běžně k pivu kupovali. Ráno jsme se budili s obavou těžké hlavy a vzpomínkami na partičku odjíždějící na rafting. Čekalo další balení batohů. Tentokrát jsme ale nebrali s sebou všechno. Pár věcí, hlavně suvenýry, jsme zabalili do jednoho velkého batohu a několika dalších menších tašek a nechali v našem příjemném hotelu u Lucy, milovnice koček. Cestou nám místní taxikáři nabízeli odvoz pod horu Kinabalu, protože „tam nic jiného nejede“, ale cena byla vždy mnohonásobně vyšší než jsme byli schopni akceptovat, tak jsme nastoupili o několik desítek metrů dál do dodávky mířící naším směrem. Cestou od moře jsme nastoupali asi do výšky 1600m.n.m. a citelně se ochladilo. Ubytovali jsme se ve skromném hotýlku a šli domluvit poslední věci jako, permit, průvodce, dopravu k bráně Timpohon Gate. Ještě jsme vlastně stihli za půl hodiny poslat e-mail asi na dva řádky (to jsme nebyli tak pomalí my, ale drahé spojení!!!)

Další ráno jsme se probudili do krásného dne a šli na poslední předvýstupové jídlo. Dal jsem si thajské „mie goreng“ a docela jsem si u toho pobrečel, bylo to zatím nejostřejší, co jsem si tu dal. U kanceláře správy parku nás čekal průvodce s kartičkami, na kterých jsme kromě Martiny měli dokonale zkomolená jména. K vstupní bráně nás čtyři odvezl dvacetimístný autobus. Pak už dál jen po svých. Cestou jsme si ještě u vodopádu vzpomněli na H+P+D …ha,ha, ale to pochopí jen oni! Až k chatě nám to trvalo asi 5 hodin, spadlo pár kapek a vrchol stále v nedohlednu, nebo spíš v mlze.(mimochodem, běhá se tu závod, který na vrchol a zpět trvá nejlepším borcům necelé tři hodiny). Na chatě(cca 3000m.n.m.) jsme si dali vlažnou sprchu a už byl čas pomalu na večeři. Ještě před spaním Plíšek uvařil čaj na ráno a ještě trochu opravoval batoh. Moc jsme se stejně nevyspali, protože na chodbě dělali místní puberťáci docela kravál a ještě ke všemu náš spolubydlící Američan spadl z horní postele na zem a po chvíli ticha ho napodobil jeho těžký batoh. K vrcholu jsme vyráželi po třetí hodině ranní rozvážným tempem téměř bez zastávek. Sice nás na začátku pár nadšenců předešlo, ale nakonec stejně zůstali znaveni po mnoha zastávkách daleko za námi. Díky tomu jsme měli na vrcholu dost místa pro sebe a plechovku piva na oslavu zdolání vrcholu Mt.Kinabalu – 4095m.n.m.. Sestup dolů byl výrazně rychlejší než opačným směrem, což asi není nic zvláštního, a vyšlo nám to časově akorát. Sice jsme se ještě na Laban Rata pěkně nasnídali, ale docela nám vyhládlo, tak jsme se stavili dole rovnou na oběd. K hotelu nám chybělo už jen pár kroků, když začalo pršet a vydrželo to bez přestávky až do rána. Na snídani jsme už šli, nebo se spíš došourali s batohy na zádech a byli rádi, že autobus zastavuje přímo naproti restauraci. Měli jsme od večera po telefonu zamluvené místenky, ale když přijel, tak naše místa už obsadili jiní pasažéři. Nastalo trochu stěhování a po chvíli jsme už seděli, sice jinde ale seděli. Do Sandakanu jsme přijeli odpoledne, nechali si poradit od domácího dohazovače pohodový hotýlek Harbour Square B&B a večer jsme už opodál na nábřeží seděli v jediné široko daleko jediné restauraci s pivem, spokojeně mezi dalšími našinci. Zase dva kluci a jedna holka. Podělili jsme se navzájem o svoje zážitky z cest a pak i jen tak docela dobře pokecali. V okolí Sandakanu je docela dost možností, kam se na něco zajímavého podívat. Protože už jsme měli ze Sumatry snad nepřekonatelné zážitky s Jackie, vynechali jsme Sepilok a odjeli do Labak Bay za endemickými opičkami – Kahau nosatými. Opět jsme odolali drahým nabídkám různých společností a odjeli místní dopravou, autobusem č.32. To je zároveň označení konečné stanice v mílích. Vystoupili jsme na křižovatce, z které naším směrem už skoro nikdo nejezdí, protože dál už jsou jen převážně palmové plantáže a minimum obydlí. Času jsme měli dost, tak jsme si řekli, že těch 15 km zvládneme přinejhorším i pěšky. Měli jsme ale tak trochu kliku, stopli jsme si dodávku, která rozvážela školáky. Zaplatit ani nic nechtěli, tak jsme se s nimi podělili alespoň o pár sušenek. Pak ještě kousek po svých a zastavil nám skoro nemluvný domorodec. Odvezl nás zase nezištně až k bráně parku. Tam jsme zaplatili minimální poplatek a dozvěděli se, že je ještě další krmení, o kterém nikdo nikde nepíše. Naskočili jsme na korbu pick-upu a zavzpomínali na Pantanal. Naložili jsme „krmiče“ s pochoutkami a pokračovali do mangrovů po dřevěném chodníčku za nosáči. Stačilo pár kousků jídla dopadajícího na dřevěnou krmnou plošinu a už se z džungle začali stahovat desítky úžasných tvorečků. Nikdo nás nerušil od pozorování a focení. To už se nedalo říct u dalšího krmení na jiném místě, kde už bylo pár dalších návštěvníků, kteří neustále povykovali a rušili hlasitým nastavením spouští a blesky. Další den jsme se chtěli vypravit na Turtle islands, ale trochu jsme zaspali. Nic ale není náhoda a tak nám na dveře pokoje zaklepal recepční, že nás majitelka hotelu zve na svatbu syna její přítelkyně. To se nedá odmítnout! Rychle přeprat špinavé oblečení, abychom nedělali ostudu a už jsme jeli k ženichovi. Na uvítanou jsme dostali každý malý dárek a pořádnou porci jídla. Svatebčané si užívali karaoke, my si při jídle popovídali se zcestovalým strýčkem ženicha, ministrem školství v Sabahu a Martina si ještě stačila zatančit jeden z tradičních ženských společných tanců. Pomalu jsme se přesunuli do domu nevěsty, který byl snad ještě více vyzdobenější. Byli jsme svědky rituálního smlouvání, venku se vesele tančilo, zpívalo a stále jedlo a pilo. Byla to ale muslimská svatba, tak žádný alkohol, což nikomu nevadilo. (možná tak trochu jen nám) Tak jsme po krátké zastávce u … zašli na pivko, samozřejmě k večeři. Želví ostrovy byly stejně na objednávku předem, pro omezený počet lidí, tak jsme si domluvili termín o pár dní později. Mezi tím jsme odjeli do Semporny, kde jsou na okolních ostrovech, podle odborníků, jedny z nejlepších podmínek na světě pro potápění a šnorchlování. Ve městě jsme si koupili podvodní jednorázový foťák s prošlou dobou trvanlivosti (jiný jsme tam nikde nesehnali), protože se nám moc dobrých obrázků s naším vodotěsným pouzdrem nepodařilo nafotit už na Mamutiku. Domluvili jsme si půjčení vybavení a příští ráno jsme odpluli na ostrov Mabul. Sice to je ostrov, kde žije i malá populace malajců, ale i tak je tam voda čistá a korály téměř neporušené. Tam jsme si po téměř celém dni ve vodě vychutnali plavání s karetami obrovskými. To člověk skoro zapomene kde je a nejraději by se naučil dýchat i pod hladinou. Určitě by bylo mnohem lepší, zůstat na ostrově více dní, ale ty už nám bohužel nezbývaly. Ráno jsme měli co dělat, abychom se ještě nasnídali, protože nám autobus odjížděl docela časně. Řidič tentokrát nikam nechvátal, tak cestou neproběhla snad ani žádná napínavá situace. V Sandakanu jsme bydleli ve stejném hotelu, jen o patro výš. Odpoledne jsme se jen tak v klidu procházeli po městě a užívali si atmosféru rušného velkoměsta. Večer se nám to tak nějak nečekaně protáhlo, tak jsme si z toho udělali rozlučkový večírek s personálem oblíbeného baru. Pilo se, jedlo se, tančilo se …

Ráno jsme bez snídaně (ne že by nám nebylo dobře, to jen že jsme trochu zaspali) pospíchali k hotelu Borneo, odkud odjížděl autobus do přístavu. Trochu jsme se polekali kam to vlastně jedeme, ale na Turtle Islands se neodplouvá z místního přístavu, ale o dost kilometrů severněji. Nastoupili jsme do lodi ještě na řece a po obědě na ostrově Libaran jsme dorazili na Pulau Selingan. Šli jsme si na chvíli zašnorchlovat, ale moc toho pod vodou k vidění nebylo, tak jsme se jen tak povalovali na krásném bílém písku. Po vydatné večeři jsme jsme koukli na dokument o karetách a čekali u piva na „ turtle time“, jak nazývají na ostrově dobu, kdy želvy začínají klást na plážích vajíčka do vyhrabaných děr v oplocené školce. Nesmí se při tom ani moc svítit, ani používat blesk, tak se nám toho moc nafotit nepovedlo. Zaměstnanec záchranné stanice hned za čerstva vajíčka vysbíral a uložil do předem vyhloubené díry v ohrádce. Na pláži potom ještě vypustil do moře čerstvě vyklubané želvičky, některým nemotorům jsme trochu pomohli a mohli jít v klidu spát. Poslední snídaně na ostrově, lodí na pevninu, prohlídka krokodýlí farmy …

A to už je v podstatě konec naší výpravy. Čekal nás už jen přesun přes Kota Kinabalu, Kuala Lumpur a Dubai letecky do Mnichova a dál autem s Michalem do Prahy a domů vlakem … Terima kasih, určitě se někdy vrátíme …

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .