0
0

1.den sobota 30.6.2007

Havířov, Opole, Wroclaw, Olszyna, Cottbus, Berlínský okruh, Neubranderburg, Stralsund, Sassnitz.

My tři, Renata, Marek a já jsme z Havířova vyjeli ráno kolem osmé. Ještě jsme se stavili v Kauflandu pro čerstvý těšínský chléb – 4 bochníky bez problému vydrží 14 dnů (nevydržely – snědly se). Měli jsme dost času, protože lístky na trajekt v Sassnitzi jsme měli rezervované na třetí hodinu ranní. Přes Bohumín jsme se dostali do Polska a pak na Rybnik a na rychlostní komunikaci směr Opole, Wroclaw, Olszyna. V letošním roce je tato cesta, dle vyjádření celníků z hraničního přechodu, naposledy grátis.Od roku 2008 prý bude i zde nutno zakoupit dálniční známku. K mému nesmírnému úžasu byl povrch komunikace jako nový, bez typických výmolů a děr, které si z každé předchozí návštěvy Polska velmi dobře pamatuji. Jízda ve stylu žebřiňákem přes Llano Estacado se tedy nekonala a my získali nějakou tu hodinku k dobru. Fičeli jsme jako vítr a vlastně z dálnice jsme sjeli teprve v Německu (Cottbus, Lübbenau, Schwanebeck, Gramzow, Neubrandenburg, Grimmen) ve městě Stralsund asi 30km před přístavem v Sassnitz a to v nějakých 20.00 hodin SEČ. To nám vnuklo myšlenku nečekat až na ranní trajekt a zkusit zdolat Balt už v deset hodin večer. Hned napodruhé se nám podařilo najít vjezd do přístavu, s chlápkem u pokladny taky nebyly žádné problémy, vůbec nevadilo, že nejedeme v rezervovanou dobu a míst na lodi bylo v tuto chvíli (asi hodinu a půl před odjezdem) volných dost. Dostali jsme lístky a umístěnku do fronty a vydali jsme se hledat (přístav je velký) naše místo. Konečně jsme před sebou uviděli moře a začínající řady aut u mola. Omylem jsme se zařadili do správné fronty a nastala doba večeře (ještě pořád byly z domu řízky).Začalo pršet a my jsme věřili, že ten deštík za námi do Švédska nepoleze. Na lodi se nám podařilo obsadit tři židle vedle sebe – útočiště na čtyři hodiny plavby. Po vyplutí jsme šli na horní palubu zamávat Německu – deštík se proměnil v liják a vítr nabral sílu, až jsme byli vcelku rádi, že je kolem nás nějaké zábradlí, kterého se můžeme držet, na nějaké mávání jsme už ani nevzpomněli. Šťastně jsme doručkovali zpět do krytých částí lodi a rychle jsme se vrátili na své tři židle. Ještě jsme nestačili zamhouřit oko, když to s lodí cuklo, zakymácelo, (ani nevím, proč jsem si v tu chvíli vzpomněl na Titanic) a lidi kolem nějakou dobu chodili pod úhlem 75 stupňů, pokud vůbec. Dělal jsem hrdinu a uklidňoval Renatu a Marka, že to je tady vlastně běžné a nic se neděje, ale spadl mi kánem ze srdce, když se všechno pomalu uklidnilo. Snad to ve Švédsku bude lepší.

2.den neděle 1.7.2007

Trelleborg, Malmö, Göteborg,Svinesund, skoro Oslo, Dramen, Notodden, Heddal, Seljord.

Někdy před třetí hodinou ráno nás to vyplivlo ve Švédském Trelleborgu. Z jedné strany tma, z druhé mlha, shora déšť, okna auta nám vytrvale zasíraly auta před náma, prostě dovolenková idyla jak se patří. Vydrželi jsme to asi půl hodiny a potom jsme z cesty uhli na velké parkoviště s benzínovou pumpou, kde jsme to zabalili a v autě jsme přečkali do rána. Ve třech v Berlingu to není zas až taková hrůza. Ráno v osm to už vypadalo úplně jinak. Po dešti ani památky, na obloze modrá okna, na pumpě slušné, čisté grátis wc včetně sprchy.

Umyli jsme se, posnídali a hurá na další cestu. Švédsko jsme brali jako tranzitní zemi, neboť času zas tak moc nebylo, takže nám vyhovovalo, že dálnice vede skoro celou cestu z jihu na sever (Trelleborg, Malmö, Göteborg, Uddevalla) a dále se intenzivně staví. Kousek před Uddevallou jsme sjeli z dálnice k jedné z mnoha benzinových pump (tentokrát Shell). Místo se jmenuje Ljungskile, benzin stál 12,09SEK za litr (tankovali jsme tu až při zpáteční cestě) a jako skoro u každé pumpy, bylo zde krásně upravené místo s trávníkem a lavičkami pro odpočinek a piknik.Využili jsme toho k obědu a odpočinku. Sotva jsme vybalili řízky, objevili se další návštěvníci, kterým se líbil náš stůl a kterým chutnalo naše jídlo – tak moc, že zobali přímo z ruky. Byly to kavky a bylo jich asi třicet. Když nám pomohli dojíst, přestěhovali se k vedlejšímu stolu, kde se k jídlu teprve chystali. Pokračovali jsme dál, hranice s Norskem jsme přejížděli po novém mostě ve Svinesundu. Za projížďku po nás chtěli 23SEK. Náš dnešní cíl byl Heddal – největší norský dřevěný kostel. Cesta vedla přes Oslo, tam prudce doleva na Dramen, Kongsberg, Notodden a pak Heddal. Trochu mě udivilo, že asi 20km před Oslem byla odbočka do leva, vedoucí do Dramenu, když vlevo měl být pouze Oslofjord. Byl a pod ním zase byl tunel, který nám umožnil vyhnout se Oslu za pouhých 20+55NOK mýtného (20 dálnice, 55 tunel). Od té doby, co jsme vjeli do Norska, začal Marek počítat všechny tunely, kterými jsme cestou projeli. Napočítal jich celkem 148 od těch nejkratších, které měřily cca 200 metrů až po nejdelší tunel na světě (Læerdal), který měl celkem 24,5 kilometrů. V Dramenu jsme dotankovali za 11,98NOK za litr a pokračovali dál na Heddal. Dorazili jsme tam v podvečer, kostel je opravdu krásný, vstupné dovnitř je za symbolických 40NOK za osobu – no nekupte to. Dovnitř jsme nešli, stačilo nám to i z venku, nejsme zas až tak moc nábožensky založení. Protože už se blížil večer a nechtěli jsme opakovat druhou noc v autě, začli jsme se rozhlížet po místě vhodném k nocování. Vzhledem k tomu, že v okolí nebylo zrovna vhodné místo k rozbalení stanu v divočině (chyběla divočina) a protože jsme už byli z dlouhé dvoudenní cesty unaveni, rozhodli jsme se, že přespíme v chatě (hytte), na které byl každou chvilku u silnice odkaz. Spali jsme u osady Seljord za 400NOK komplet za všechno, za všechnóóó (postele, kuchyň, záchod, koupelna s teplou vodou bez omezení). Byla to naše nejdražžší noc. A ještě jeden důvod nás hnal do obydlí, kde za sebou můžete zavřít dveře. Byly to takové malé mušky – Culicuides impunctus, říkají jim Midges (my jim říkáme pičurky), jsou malé, všude vlezou a mají strašně ostré zuby a velký hlad. Nejlépe jim chutnají turisti.

3.den pondělí 2.7.2007

Haukeligrend, Dyrskar, Latefoss, Hildal.

Ráno jsme se ještě přesprchovali do zásoby, sbalili a za usilovného mávání panu domácímu, spojeného s odháněním pičurek jsme rychle nasedli, zavřeli dveře auta a odjížděli vstříc dalším zážitkům. Nutno dodat, že ty protivné a stále hladové mušky jsme tímto naštěstí viděli naposledy za celou dovolenou. Nebe nad námi bylo zamračené a pořád se nemohlo rozhodnout kdy se vymočí. Rozhodlo se asi kolem desáté a do Haukeligrendu – další plánované zastávky na cestě – jsme vjížděli za pravidelného šustění stěračů. Z prohlídky nebylo skoro nic. Jednak je to jen malá osada, vycpaného losa, kterého zde měli před deseti lety už asi sežrali moli a navíc Renata zažívala zřejmě reakci po předchozím dvoudenním náročném cestování – bylo jí špatně, bolela ji hlava a skoro o nic nejevila zájem. Toho využil Marek a sedl si na přední sedadlo, zatímco Renata ležela vzadu. Byla to jeho jediná šance, jak si užít část cesty přes čelní sklo, tak Renatu neustále přesvědčoval, že poleženíčko vzadu ji opravdu udělá dobře. Blížili jsme se po silnici E134 k místu dalekého výhledu u průsmyku Dyrskar. V kopci šestikilometrový tunel, přes průsmyk úzká třímetrová silnička, přes kterou už skoro nikdo nejezdí a na vrcholu krásná krajina, výhled 360stupňů dokola a klid od veškeré civilizace. Tak jsem si to pamatoval z dřívějška a proto jsem zde měl naplánovanou další zastávku, nocleh a celodenní tůru do okolních skal. Realita však byla úplně jiná. Tunel z důvodu rekonstrukce uzavřen, veškerá doprava vedená na semafory přes průsmyk a v místech, kde jsem před deseti lety stanoval a pásly se tam kozy, bylo dnes přibližně jeden metr sněhu – leda by jsme si postavili iglů.Byla to první (a zdaleka ne poslední ) korekce naší naplánované cesty. Pokračovali jsme tedy dál, sjeli jsme opět do nížin, kde se už sníh nedržel, a zastavili jsme až u vodopádu Låtefoss – mohutný dvojitý proud vody se s ohromným rachotem řítí k silnici, kterou v soustavě klenbových mostků podtéká do řeky Oddy. Zaparkovali jsme tu na chvíli a v místní tretkárně jsme zakoupili první suvenýr z letošní cesty. Byla to trolka. (Trolové jsou symbolem Norska, jako u nás skřítci a plivníci. Jsou to pohádkové bytosti, které lidem buďto škodí, nebo jim pomáhají. Norům zaručeně pomáhají, neboť si na nich založili podstatnou část výnosu z turistického ruchu – trolíci se prodávají úplně všude a ve všech možných velikostech a variantách. Jsou buďto ze sádry – ti levnější, nebo ze zvláštní pologumové hmoty, která se nedá tak lehce rozbít ale zato si pořádně připlatíte). Za příslib manžela, který na ni čeká v Havířově už deset let jsme po ní loudili lepší počasí. Bylo nám to houby platné. Od vodopádu jsme pokračovali dál směrem na město Odda ale po krátké době jsme zastavili v nedalekém kempu Hildal. Rozhodli jsme se tu přenocovat. Vzhledem k tomu, že přestalo pršet, rozhodli jsme se postavit stan. Ten jsme rozložili za pouhých 90 NOK a za osobu jsme dali dalších 10. Teplá voda ve sprše vyšla jako skoro všude 10 NOK za 5 minut. Potom jsme si zašli na menší hodinovou procházku po okolí, kolem různých přítoků řeky Oddy – vody je v Norsku opravdu hodně, na každém kroku a většinou se jedná o nádherné scenérie. Má to jednu nevýhodu – a sice, že po nějaké ne moc dlouhé době se k tomu stanete apatyčtí, přestanete tu krásu skoro vnímat a teprve doma si uvědomíte, že z různých míst Vám úplně chybí fotky.

4.den úterý 3.7.2007

Odda, Kinsarvik, Eidfjord, Fossli, Vøringsfoss, Brimnes, Bruravik, Ulvik.

Celou noc se spalo dobře, teprve nad ránem se ozvaly ty typické zvuky, které komentuje pan Kemr ve filmu Na samotě u lesa slovy „Chčije a chčije“! Ve stanu bylo dobře, suchoučko a my trpělivě čekali, až bude suchoučko i venku, ať můžeme balit. Nakonec naše trpělivost byla menší, než vytrvalost kapek a tak jsme si vyzkoušeli, jak se balí za deště. Dopadlo to celkem v pohodě, akorát z rakve jsme museli vyndat všechny nasákavé předměty, takže tam zůstal jen umakartový stůl,promočený stan a pár lahví minerálek.

Pokračovali jsme dál a podle itineráře byl naším cílem tentokrát vodopád Vøringsfoss. Cesta byla romantická podél Sorfjordu, projížděli jsme město Odda, stojící na začátku fjordu a dále několik (dvě) hezkých osad – Kinsarvik a Eidfjord.

V Eidfjordu jsme dotankovali za 12,64NOK za litr – byl to náš nejdražší benzín za celou dovolenou. Potom jsme se úsekem plným spirálovitě zatočených tunelů propracovali až k hotelu Fossli – cíli dnešní cesty. Vodopád Vøringsfoss se svou výškou 145 metrů patří k největším v Norsku a je opravdu nádherný, bohužel v dešti je dost nebezpečné prolézat všechny okolní skalní cestičky a plošinky. Proto jsme od naplánované tůry museli upustit, a po krátké prohlídce olemované bezpečným zábradlím jsme pokračovali dál – vlastně zpět – v cestě k prvnímu vnitrozemskému trajektu. Přeplavili jsme se z Brimnes do Bruraviku. Trajekt nás vyšel na 111 NOK, z toho jsme dali 71 za auto a 40 za dvě dospělé osoby a jedno dítě. Asi za 15 minut bylo po všem, ani jsme se nastačili pořádně rozkoukat a už jsme znovu lezli do auta a chystali se na břeh. Dál jsme pokračovali cestou na Voss.

Nejeli jsme však po hlavní ale po silnici č.572 do osady Ulvik. Tam jsme se rozhodli skončit dnešní cestování a pronajali jsme si chatku v malém kempu na břehu fjordu. Noc zde vyšla na 350 NOK + obvyklý poplatek 10 NOK za teplou sprchu. Přestalo pršet a tak jsme na verandě rozložili stan. Zatímco se sušil, prohlédli jsme si okolí kempu – zátoku fjordu – a večer jsme se ještě pokusili dojít ke kostelíku, který byl vidět na nedalekém kopci. Byl odtud krásný výhled na fjord a na osadu. Noc v chatce neměla chybu a už nám tolik nevadilo, že v noci zase začalo pršet.

5.den středa 4.7.2007

Ulvik, Gudvangen, Flåm, Læerdal, Fodnes, Mannheller, Sogndal, Gaupne, Gjerde.

Ráno jsme sbalili spacáky, usušený stan a po snídani jsme pokračovali v jízdě do městečka Flåm. Původně jsme sice chtěli v Ulviku zůstat a udělat si celodenní tůru kolem jezera Solsevatnet do hor k turistické základně Mjølfjell, ale tradičně pršelo, takže jsme to vzdali. V dešti jsme dojeli až do Flåm. Slavná adrenalinová železnice Flåmsbana http://WWW.flåmsbana.no se utápěla v dešti a mlze a tak nám přišlo svezení za 290NOK na osobu trochu zbytečné. Z Flåm jsme pokračovali přes Aurland a Læerdal(nejdelším tunelem na světě -24,5km – po šesti kilometrech jsou zde vytesané obrovské, modře nasvícené jeskyně, aby u slabších jedinců potlačili účinky klaustrofobie), Fodnes, Mannheller do Gaupne a dál směrem k ledovci Jostedalsbreen a ledovcovému splazu Nigardsbreen. Už dříve trochu, ale cestou mezi Gaupne a Gjerde více, jsme si všimli a uvědomili, že norové mají v oknech zavěšeny malé lucerničky, které v podvečer rozsvěcují. Podle jejich pověstí tyto světýlka zahánějí od obydlí zlé duchy. (Od té chvíle jsme věděli, že i my budeme zahánět zlé duchy, až se vrátíme domů). Ubytovali jsme se v podvečer v kempinku cca 10km před ledovcem u městečka Gjerde v chatce za 250NOK. Žetony na 5minut horké vody stály jako obvykle 10NOK a my chlapi jsme si ji vychutnali do poslední vteřinky narozdíl od Renaty, která se koupala v ledovce, přestože vhodila žeton do příslušného otvoru. Prostě měla smůlu ale aspoň se nám trochu otužila. Večer jsme si pak udělali procházku přes Gjerde směrem k ledovci ale nedošli jsme k němu a brzy jsme se vrátili zpět do chatky a šli jsme spát.

6.den čtvrtek 5.7.2007

Gjerde, Nigardsbreen, Gjerde, Gaupne, Skjolden, Turtagro, Jotunheimen, Elveseter.

Ráno jsme se rozloučili s kempem a vyjeli jsme směrem k ledovci. Na začátku údolí, ve kterém se nachází ledovcový splaz Nigardsbreen, stojí architektonicky zajímavá, celkem pěkná budova, ve které se nachází – jak jinak – turistické a informační centrum. Podle četnosti informačních center (prakticky na každém rohu) jsem pomalu ale jistě nabyl dojmu, že Norové musí být nejinformovanějším národem v Evropě. My jsme existenci této budovy využili k výměně dalších Euro za NOK. Kousek dál tím správným směrem pak dochází ke změně majitele komunikace, po které se blížíme k ledovci. Nic se v podstatě nezmění až na skutečnost, že za projetí soukromé cesty platíme 25NOK. O něco menší částku (20NOK) jsem tu už platil v roce 1997. Po několika kilometrech parkujeme u jezera, které se nachází těsně pod ledovcovým splazem. Voda je zde už od pohledu tak hustá, že by se tu neutopil ani ten největší trouba, pokud by tam ovšem vlezl. Po zaparkování jsme se mohli rozhodnout, jakým způsobem se přiblížíme na dosah k ledovci, který se nachází na opačném konci jezera. Fyzicky slabší ale movitější jedinci volí motorový člunek za 30NOK za osobu na jednu stranu. My ostatní jdeme po skaliskách, lemujících břehy jezera – je to nádherná, ne moc náročná procházka, v poklidném tempu na 40 minut. Počasí nám přálo – nepražilo sice do nás slunce, ale ani nepršelo a šlo se dobře. Když jsme došli k ledovci, uvědomili jsme si před tou ohromnou masou, jak jsme malí a bezvýznamní na tom světě. Nebylo co říct, jen nám zůstala pusa dokořán – ještě že tu nejsou ty pičurky. Projevili jsme se jako nezodpovědní a neukáznění turisté – ostatně jako všichni, kteří se nacházeli okolo nás. Přelezli jsme distanční lana, která ve vzdálenosti cca padesáti metrů od ledovce vymezovaly bezpečnou zónu a šli jsme si sáhnout, když už cesta sem byla tak dlouhá. My jsme měli štěstí – týden po naší návštěvě zde ulomená ledová kra zasypala a zabila jiného českého turistu (informace ze zpráv), který už toho štěstí tolik neměl. Od ledovce jsme odjížděli brzy odpoledne a pokračovali jsme směrem k národnímu parku Jotunheimen. Cestou jsme se ještě zastavili v Gjerde, kde jsme minulou noc spali. Lákal nás tu benzin v samoobslužné pumpě jen za 11,99NOK. Jak už jsem ale řekl na jiném místě, se svou kartou jsem se u žádné pumpy v Norsku nechytal (pravděpodobně proto, že nebyla embosovaná), to znamená, že ani zde nám to nešlo. Abych nepřekážel, poodjel jsem kousek a sledoval jednu místní řidičku, která se taky pokusila natankovat. Narozdíl od nás však po úvodním neúspěchu vytáhla druhou a potom třetí kartu, na kterou se jí to už podařilo. Nám pak poradila, že máme zajít k nedalekému domku, kde bydlí obsluha. Poslechli jsme a odměnou nám byl benzin za 11,99. Dál jsme pokračovali směrem do Gaupne a potom kolem Lustrafjordu přes osadu Skjolden z nadmořské výšky 3 m. stoupáním na Turtagrø do výšky 886 mnm. a pak dalším nekonečným stoupáním do nitra NP Jotunheimen. Skončili jsme ve výšce okolo 1429 mnm. Tady se zřejmě zastavil čas někdy v únoru. Kolem nás plno sněhu, jezera zamrzlé, jen občas díra, aby ryby mohly dýchat. Byla to krása, ale shodli jsme se na tom, že tady by jsme bydlet nechtěli. Cestou jsme střídavě míjeli cyklisty a lyžaře. Tak to pokračovalo do chvíle, než zase přišlo klesání a sníh postupně vystřídala tráva. Když jsme si zamlouvali nocleh v kempu pod Elvesetrem, nebylo po sněhu ani památky. Spali jsme v chatce za 290NOK.

7.den pátek 6.7.2007

Elveseter, Lom, Gjendesheim, Memurubu, Gjendesheim, Tessand.

Ráno nás po prvé vítala modrá obloha, sluníčko se smálo a my měli dobrou náladu. Dnes jsme měli v plánu přechod přes hřeben Besseggen u jezera Gjende a v dešti by jsme tam pravděpodobně nešli. Měli jsme to namyšleno následovně: Přijedeme k jezeru, zaparkujeme, podle informací z turistického průvodce se nalodíme na loď, ta nás převeze z osady Gjendesheim do osady Memurubu, která se nachází přibližně v polovině délky jezera. Odtud se vydáme pěšky přes hřeben Besseggen zpět k našemu autu v Gjendesheim. Poměrně jednoduché plánování, jen ty informace v průvodci jsem si měl před cestou přečíst pozorněji. Bez velkého spěchu jsme se sbalili a vyjeli směrem k městečku Lom. Po krátké zastávce jsme z Lomu přes Tessand a Maurvangen dojeli až do Gjendesheim, což je malá osada s přístavištěm a velkým parkovištěm (70NOK za auto a den) na bližším (ve vztahu k příjezdové cestě) konci jezera Gjende – bylo asi 12 hodin. Teprve později jsem litoval, že jsme si nepřivstali. Všechny (dvě) lodě, které po jezeře vozí turisty, odpluly v devět ráno a další plavba byla na programu až o půl třetí odpoledne. Nám tedy nezbylo nic jiného, než poobědvat z vlastních zásob a počkat do půl třetí. Vůbec nám to v tu chvíli nevadilo, jednak bylo hezky, jednak jsme netušili, jak dlouhá bude zpáteční cesta. To byla právě ta informace, kterou jsem v turistickém průvodci přehlédl a v přístavišti taky o tom nikde nebyla ani zmínka. Jezero Gjende je dlouhé 18 km a osada Memurubu je umístěna přibližně uprostřed. Samotná trasa přechodu hřebene Besseggen s cílem v Gjendesheim je dlouhá cca 15 km.O půl třetí, přesně podle plavebního řádu, jsme vypluli. Cesta do Memurubu trvala půl hodinky a tak přesně ve tři jsme stáli na břehu, u přístaviště, které tvořilo jedno menší dřevěné molo a dvě záchodové budky a dívali jsme se za odplouvající lodí, obklopeni z jedné strany vodou, z druhé skalním hřbetem Besseggen a jeho kamarády. Lidi, kteří tu vystoupili s námi, se rozdělili do dvou skupin. Jedni se pomaličku přesouvali do nedaleké horské chaty (patrně tam měli zajištěné ubytování), druzí vyrazili, jako by jim za patama hořelo a brzy se nám ztratili v porostu, lemujícím prvních 50 výškových metrů kolem jezera, aby jsme je zanedlouho uviděli již nad porostem stoupat skalami na hřeben, tyčící se nad Memurubu. Pochopili jsme, že to bude zřejmě i naše cesta a přidali jsme do kroku, ať je neztratíme, protože turistické značení zde bylo provedeno mírně řečeno ledabyle. Výchozí bod v přístavišti Memurubu leží ve výšce 948 mnm. a hřeben Besseggenu ve výšce 1743 mnm., přičemž cesta připomíná známou písničku „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Cesta to byla opravdu nádherná a v mých zážitcích z letošní dovolené se umístila bezkonkurenčně na prvním místě. Lidé před námi se během první hodiny beze zbytku ztratili za horizontem a dál už to byla jen naše věc. Občas náhorní plošinky, kde jen přibližně tušíte, kterým směrem v rozsahu 90 stupňů pokračovat dál, občas ostrý hřeben, kde na každou stranu na Vás čeká dvousetmetrový sráz, přechody přes sněhové pole, kde najednou vyšlapaný chodníček mění směr, protože v původní trase zeje prázdno po utržené a sesunuté sněhové kře. A aby vzpomínky byly ještě silnější, tak přibližně kolem desáté hodiny večerní se před námi na náhorní plošině objevilo stádo sobů, pokojně se pasoucí na oslizlých lišejnících, občasně přilepených na všudypřítomném šutru. K autu v Gjendesheim jsme došli přibližně o půl dvanácté v noci. Jediné štěstí jsme měli v tom, že tady se opravdu stmívá velmi pomalu, protože jinak nevím, jak by dopadl závěrečný sestup po těch skalách a to už vůbec nemluvím o oprýskaném a omytém turistickém značení ve tvaru tmavě červeného T, nakresleného před dávnými lety na sem tam nějaký šutr, lemující cestu. Ponaučení z dnešní cesty – zodpovědnější plánování a více informací – kdyby jsme na loď sedli už v devět ráno, mohlo to být více v klidu (hlavně ke konci), i když to by jsme možná zas nenarazili na ty soby, takže kdo ví. Z parkoviště jsme museli odjet ještě před dvanáctou noční, aby jsme nemuseli platit dalších 70NOK parkovného. Vraceli jsme se zpět na Tessand a dál jsme chtěli pokračovat směrem na městečko Otta a Dombas. Byl jsem celkem dost unavený a tak jsme se snažili rychle najít nějaký nocleh. Protože kolem cesty je to na obě strany národní park se zákazem nocování ve volné přírodě a všechny kempy, které jsme míjeli, byly zavřené na závoru, nezbylo nám, než přenocovat u silnice č.51 v autě před jedním zavřeným kempem. Byla to poměrně hloupá noc.

8.den sobota 7.7.2007

Tessand, Otta.

Kolem sedmé hodiny ranní jsme již byli úplně přespaní a nedočkavě jsme vyrazili na další cestu s odhodláním zaparkovat v prvním kempu, který bude stát za to. Dojeli jsme do městečka Tessand, kde jsme se napojili na silnici, vedoucí z Lomu do Otty. Krajina kolem byla hezká, ale všechny kempy, které jsme cestou míjeli, byly nepoužitelné. Důvodem byl zřejmě nezvykle vysoký stav vody v řece Ottě, která cestu lemuje a která zatopila veškeré chatky a kempy, umístěné v její blízkosti. Tento pohled nás provázel až do města Otta, kam jsme dorazili během dopoledne. Natankovali jsme tu za 12,29 NOK za litr. Rozhodli jsme se pokračovat dál, směrem na Dombås a necelé tři kilometry za Ottou jsme konečně našli to, co jsme hledali. Krásný kemp vysoko nad vodou, chatky umístěné v lese, před chatkami anglický trávníček, všude klid a klid a klid. Byli jsme tam téměř sami, podle místních zvyklostí se další zájemci začnou trousit až mezi šestnáctou a dvacátou hodinou. Postele v chatce nás vybízely k tomu, aby jsme dohnali to, co jsme minulý den zanedbali. Renata ještě vyprala všechno, co se za uplynulý týden nastřádalo a potom jsme si dali pohov. Chatka pro čtyři osoby v kempu vyšla na 350 NOK plus tradiční poplatek 10NOK za 5 minut horké vody. Voda na praní v umývadle byla rovněž teplá a byla grátis. Večer u vínečka jsme pak probírali dosavadní cestování a trošku jsme upravili naše další plány. Rozhodli jsme se, že si zajedeme až k polárnímu kruhu.

9.den neděle 8.7.2007

Otta, Dombås, Trondheim, Steinkjer, Mosjøen, Korgen.

Původně jsme měli v Dombåse zahnout doleva na Andalsnes, ale změnili jsme trošku plány a pokračovali tedy rovně po hlavní norské silnici E6 přes Oppdal směrem k jednomu z největších norských přístavních měst – Trondheimu. Rozhodli jsme se, že do města se podíváme až na zpáteční cestě z polárního kruhu a cestou tam ho pouze objedeme. Přesto jsme na obchvatu zaplatili mýtné 25NOK a 10NOK, zřejmě za tu možnost odbočit a navštívit centrum.Taky jsme zde dotankovali za 12,05NOK za litr v obavě, že dál na sever to bude dražší. Nebyla to pravda, po 100 kilometrech jsme narazili na pumpu u města Steinkjer, kde se dalo natankovat za 11,24. Bohužel se nám vešlo pouze 4,5litru. Pak jsme ještě tankovali v Mosjøenu za 11,89NOK asi 50km před dnešním cílem v osadě Korgen. Během dne se počasí střídalo, chvilku vysvitlo sluníčko a chvilku zase pršelo, v Korgenu bylo poměrně hezky. Ubytovali jsme se v kempu u řeky a nafasovali jsme chatku bez čísla, jmenovala se Roma. Byly v ní 4 postele a vyšla nás na 360NOK, o 10NOK za 5 minut vody už asi ani nebudu psát, je to všude stejné. Ubytovali jsme se a šli jsme se podívat po okolí. U řeky jsme chvíli sledovali místního rybáře, jak se snaží chytat na mušku, než se mu utrhla zachycená o kámen. Na zbytek večera jsme si naplánovali víno a karty, po celodenní jízdě to byla dobrá relaxace. Nějak se nám nechtělo spát, venku pořád světlo, teprve až jsem si uvědomil, že už nejsou slyšet děti z okolních chatek, jsem se podíval na hodinky. Bylo půl jedné v noci a venku přitom světlo jako u nás ve tři odpoledne. Tu noc se ani nezešeřilo. Místní z toho musí mít dobrý zmatek, uvědomit si, kdy mají bdít a kdy spát.

10.den pondělí 9.7.2007

Korgen, Polární kruh, Mo i Rana, Oksnes

Tento den jsme dorazili k polárnímu kruhu. Polární kruh se vyznačuje tím, že se vůbec ničím nevyznačuje. Je sice pravda, že křížení silnice E6 s rovnoběžkou na 66 stupních a 33 minutách se odehrává na ponuré náhorní rovině bez vegetace, plné kamení, ale takových je v Norsku více i daleko jižněji. Zastavili jsme na parkovišti u informačního centra ve tvaru obrovského stínítka stolní lampičky. Pod stínítkem se kromě informačního centra, muzea a prodejny suvenýrů nachází i pošta, kde Vám za 5 NOK orazí jakýkoliv pohled speciálním razítkem, které nikde jinde nenajdete. Venku pak podle umístění vlastní budovy a okolních pilířů poznáte, kudy výše zmíněná rovnoběžka probíhá. Říká se, že ten, kdo se chce vrátit zpět, postaví si malou kamennou mohylku, mužíka, trolíka. Tady si už nepostavíte nic, pokud si nějaké kameny nepřivezete s sebou, případně nerozeberete vedlejší hromádku. To je tak asi všechno a kromě větru, zimy a pocitu, že jste na polárním kruhu už nic dalšího nečekejte. I když – ten pocit – stojí za to. Dál na sever už jsme nepokračovali, neměli jsme původně v plánu ani tuto zajížďku a benzin zde není zanedbatelná položka. Vraceli jsme se tedy zpět k jihu a náš další cíl – až tam dojedeme – bude město Trondheim. To ale určitě nebude dnes. Na zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v městě Mo i Rana, kde jsme dotankovali za 11,59NOK. Tento den nás však čekal ještě jeden opravdu velký zážitek, ne někde v pustině, ale přímo v autě. V klidu si tak jedu, cesta se zrovna klikatila přes les, když v tom Renata zařvala, až jsem …. U lesa se něco páslo ale než jsme se vzpamatovali, už jsme byli za zatáčkou. Rychle jsme to otočili a hurá zpátky. Stálo to za to. Byla to losice a pózovala nám tam dobrých pět minut. Zapnul jsem blikačky a doufal, že nás nikdo nesejme, když tam byly ty zatáčky. Večer jsme pak skončili v kempinku Oksnes. Celé odpoledne pršelo, takže jsme byli rádi, že jsme sehnali volnou chatku za 330NOK.

11.den úterý 10.7.2007

Oksnes, Trondheim, Dombås, Romsdalen (Aaheim)

Do Trondheimu jsme to měli necelých 150 kilometrů. Celou tu dobu jsme se utěšovali, že se možná počasí umoudří a přestane pršet – marně. Že už jsme blízko města, jsme poznali podle boudy uprostřed cesty a babizny, která z nás vyloudila 10NOK. Asi po pěti minutách se situace opakovala, s tím rozdílem, že tentokrát to bylo za 25. A pak už jsme tam byli. Ze začátku nic moc, asi jako na předměstí jakéhokoliv jiného většího města, s tím rozdílem, že tady byla polovina baráků ze dřeva a spíš nám připomínaly nějaké brigádnické ubytovny. Dojeli jsme do centra a já lovil v paměti, kde že podle turistického průvodce mělo být to velké, kryté a poměrně levné centrální parkoviště. Měli jsme štěstí. Poměrně brzy jsem ho našel a z vítězné euforie mě probrala teprve Renata, když těsně před železnou traverzou, která limitovala výšku průjezdu, zařvala, že máme na střeše rakev. Dupnul jsem sice na brzdy, ale potvora si přece jen uhoblovala část skalpu naší milé, hodné střešní schránky z Teska. Ještě že je pružná a nepraskla. Opatrně jsem vycouval – za námi naštěstí nic nejelo – a zaparkoval jsem nedaleko u chodníku, zrovna se tam udělalo místečko. Vybrali jsme z kapes všechny drobné (52NOK) a strčili jsme je do automatu opodál. Odměnou nám byl lístek s informací, že zde můžeme parkovat něco málo přes dvě hodiny. Vzhledem k tomu, že jsme byli téměř v centru a že pořád pršelo, zdála se nám tato doba dostačující. Po mostě přes řeku Nid, kterou lemují jedinečné dřevěné hanzovní domy jsme se dostali do staré části města, naším cílem bylo najít rybí trh a pořádně nasát tu atmosféru starých uliček, křiku racků a vůně ulovených ryb. Dlouho se nám to nedařilo a my pořád nevěděli proč, až jsme na to konečně přišli. Místo očekávaných stánků, pultů a rybářských loděk někde na nábřeží se celý trh schoval do jedné zděné budovy se sterilním proskleným pultem,Obrazek velikosti naší samoobsluhy Jednota-Jedność z osmdesátých let minukého století. Pravda, ten sortiment u nás tehdy nebyl, ale celkový dojem mě hodně zklamal, možná taky proto, že jsem asi příliš očekával, konečné hodnocení tak na čtyři mínus. Odešli jsme zklamaně a pokračovali směrem k největší a nejkrásnější skandinávské katedrále Nidaros v opačném koutku historické části města. Tam jsme si spravili náladu, katedrála je opravdu nádherná a velká, z žádné pozice se mi ji nepodařilo nacpat do objektivu celou. Prohlídku města jsme pak zakončili opět nad řekou Nid, tentokrát na starém historickém mostě Bybrua, postaveném v letech 1860-1861, pohledem opět na krásné dřevěné hanzovní domy. Sice jsme nebyli v jiných norských přístavech, jako je třeba Bergen nebo Alesund, ale myslím si, že tato scenérie nemá konkurenci. Z města jsme vyjeli před druhou odpoledne a zamířili jsme směrem na Dombås po E6. Něco po páté jsme zaparkovali v centru Dombåsu, vytáhli deštníky a šli jsme obhlédnout místní tretkárny, informační centra a obchody s oblečením. Do potravin jsme ještě nemuseli ani jednou, neboť všeho důležitého (chléb, salám, pivo, víno …) se nám doposud dostávalo z vlastních zdrojů v hojné míře. Při návratu z prohlídky jsme na lavičce nedaleko parkoviště zahlédli postavu, nápadně se podobající exemplářům z vestibulů našich Kauflandů, Hypernov a Tesek, vyznačujících se unylým skleněnogumovým pohledem, monotématickou konverzací (nemáte?, dejte, půjčte…) a nezaměnitelným odérem. Bylo to poprvé a taky naposledy. Dál jsme pokračovali za neustálého drobného deště po silnici číslo 64 do údolí Romsdalen. Cestou jsme se ještě zastavili u několika vodopádů a peřejí na souběžně tekoucí řece Raumě a jejích přítocích (Ulvě), až nakonec kolem osmé jsme to vzdali a zazvonili jsme na zvonek v recepci kempu Aaheim. Byl to jeden z těch, co nejsou v žádné mapě, malinký, ale relativně pěkný s útulnými chatičkami (za jednu noc si počítali 300NOK). Spát jsme šli s tajným přáním, aby zítra už konečně zase bylo hezky.

12.den středa 11.7.2007

Aaheim, Mjelva, Andalsnes, Mjelva

Přání se nám pochopitelně nesplnilo, poprchávalo sice jen tak trochu, ale byla mlha a k hezkému počasí to mělo moc daleko, ani žádné modré okno v té šedi nad našimi hlavami. Snad proto jsme ani nijak moc nespěchali, rozhodli jsme se ten den dojet pouze do nedalekého města Andalsnes (cca 60km) a utábořit se někde před trolí cestou. Počkáme na slunko ještě jeden den. Kousek (4km) před Andalsnes, u odbočky na trolí cestu je malá osada Mjelva a tady jsme se rozhodli dnes utábořit. Bylo sice teprve poledne, když jsme vjeli do kempu a zamluvili jsme si chatku za 390NOK, ale pro nás bylo lépe mít napřed zajištěný nocleh a teprve potom si zajet na prohlídku města Andalsnes. Do města jsme dorazili jak jinak – za deště. Andalsnes moc velké není, jedno informační centrum, malé náměstíčko s několika obchody a přístav s malým molem a lavičkami, které však – mokré – zely prázdnotou. Okolní krásné hory (znám to z fotek) úspěšně halila hustá mlha, takže nám nezbylo nic jiného, než se vrátit do kempu a chytit se karet, salámu a vína. Nebyla to zase až tak špatná volba.

13.den čtvrtek 12.7.2007

Mjelva, Trolstigen, Linge, Eidsdal, Geiranger, Videdalen, Lom, Holdalsfos

Dnes jsme se rozhodli, že na lepší počasí nemá smysl čekat, to by jsme tam možná seděli ještě celý týden, takže jsme si sbalili věci a vyrazili jsme na další cestu. Sice nepršelo, ale to, co bylo přes vrstvu mraků vidět, nebudu jmenovat. Odbočili jsme na silnici číslo 63 směr Trolí cesta (Trollstigen), Linge a Geiranger. Cesta pomalu ubíhala údolím až na jeho konec, kde se před námi tyčila skalní stěna – hradba s převýšením něco přes 900 m, kterou je nutno zdolat po silničce, klikatící se vzůru celkem v jedenácti serpentinách za důkladného hukotu dvou vodopádů. Přes větší z nich – Stigfoss – se přibližně v polovině cesty přejíždí po krásném kamenném mostě. Nahoře jsem pak zažil menší šok, neboť od těch dob, co jsem zde byl naposledy (1997), se hodně změnilo. Tam, kde kdysi bylo malé parkovišťátko (stálo nás tam tenkrát tak deset nebo dvacet), bylo dnes obrovské staveniště a za mohutného rachotu stavebních strojů tu dostávala okolní krajina ránu z milosti. Pravděpodobně zde bude nějaký větší komplex, tak jako na protější straně silnice, kde kdysi nebylo nic a dnes je tu obrovské parkoviště s novým velkým dřevěným hotelem a restaurací, před kterou se vinula řada asi padesáti netrpělivých turistů, čekajících na možnost navštívit zdejší WC. Ostatní turisté zmateně pobíhali zleva doprava, nahoru dolů, dopředu a dozadu a úspěšně se pletli pod kola dalších a dalších nově přijíždějících, kteří – již marně – hledali ještě nějaké to místečko na zaparkování. Prodrali jsme se davem a prchali jsme směrem k vyhlídkovému místu, které se nachází přibližně 300 m od této hrůzy. Kupodivu zde bylo poloprázdno – všichni se zřejmě předem chtěli vy…. . Asi po půl hoďce, nabaženi pohledem do údolí a na serpentiny z ptačí perspektivy, jsme se vydali zpět k autu a hurá na Geiranger. Tušil jsem však, že to tam bude v bleděmodrém to stejné, co tady. Silnice ještě chvíli stoupala, ale asi po dvou kilometrech se to láme a pak už nás čekal dlouhatánský sjezd až do městečka Linge. Tam je nutno se nalodit na trajekt do Eidsdalu a dál pak Orlí cestou až k jednomu z nejznámějších norských fjordů. Blíže k moři se krajina začíná měnit a scenérii holých skal s malými jezírky nahradily napřed lesy a později i políčka. Původně jsme si mysleli, že to, co na nich roste, jsou brambory, ale po nějaké době jsme si uvědomili červenou barvu v řádcích a k našemu údivu jsme zjistili, že projíždíme obrovské jahodové plantáže. Čas od času se i u cesty objevil menší stánek bez obsluhy. Na pultě byly naskládané kelímky s jahodami a na kraji pultu stála malá kasička. Klobouk dolů před norskou poctivostí, to u nás by během deseti minut zmizely jahody, kasička a možná i ten stánek. Trajekt z Linge do Eidsdal vyšel na 85 NOK (52 auto, 11 osoba). Celou cestu až do Geiranger se neudálo nic mimořádného, třeba jakože by vyšlo slunko nebo alespoň spadla ta mlha, která úspěšně halila vše, co se nacházelo od 700 mnm výš. Že už se blížíme, jsme poznali podle přeplněného parkoviště na konci Orlí cesty před závěrečným sjezdem k hladině fjordu. Někde se nám podařilo odstavit auto, takže jsme si mohli udělat i my pár fotek s nádherným pozadím. Pokračovali jsme dál a kupodivu se nám podařilo zaparkovat i dole v samotné Geiranger. Prošli jsme si městečko, ale plánovaný výlet lodí po fjordu se nekonal, protože neustále poprchávalo a vidět toho bylo pramálo. Asi za hodinu jsme pokračovali dál, kolem Dalsnibby po silnici č.15 směrem na Stryn. U osady Grov jsme však prudce zatočili o dobrých 320 stupňů vlevo na silnici č.258 a vlastně jsme se vraceli zpět směrem na Grotli a Lom, s tím, že místo silnice údolím jsme zvolili cestu přes horský průsmyk Videseter. Nemělo to chybu. Dostali jsme se do krásné, turisty nezamořené přírody s nádherným vodopádem a scenériemi jako z pohádky. Silnice se téměř změnila v stezku, serpentin bylo nejméně tolik jako Trolí cestě, místy jsme měli dokonce pocit, že cesta už za další zatáčkou definitivně končí a dál se snad jde pěšky. Nekončila, a těch několik kilometrů (asi 28), které jsme tu prožili, budou patřit k těm nejlepším zážitkům z letošní dovolené. Po těch 28 kilometrech jsme se opět napojili na silnici č.15, po které jsme pokračovali do města Lom. Cestou jsme se ještě zastavili u velkých peřejí Pollfoss na řece Otta. Z Lomu jsme pak po silnici č.15 a č.51 pokračovali směrem na Fagernes. Národní park Jotunheimen jsme měli po pravé straně. Bylo už skoro osm večer, minuli jsme (letos už podruhé) jezero Gjende a přes náhorní plošinu jsme pokračovali k jezeru Bygdin, když se nám naskytlo další setkání se stádem volně žijících sobů. Okamžitě jsme zastavili, aby jsme si jich trochu užili – je to úplně něco jiného, než v přírodopisných seriálech na ČT2. Stejnou potřebu zřejmě cítili i cestující v protijedoucím autě, takže na nějakou dobu se silnice stala neprůjezdnou. Nikomu to nevadilo. Pozdě večer jsme pak zaparkovali v osadě Holdalsfos (u stejnojmenného vodopádu) kde jsme si v místním kempu za 300NOK užili poslední noc v chatce a vlastně i poslední noc v Norsku. Škoda, že to tak rychle uteklo.

14.den pátek 13.7.2007

Holdalsfos, Fagernes, Oslo, Trelleborg

Napřed jsme váhali, zda máme pokračovat v cestě, když je pátek a ještě k tomu 13., ale už jsme se tak trochu těšili domů, takže brzy ráno jsme vyrazili a nabrali jsme směr trajekt v Trelleborgu. Když jsme míjeli norsko-švédské hranice, mraky na nebi se začaly protrhávat a chvílemi se na nás usmálo sluníčko. Vlastně od té doby už nepršelo, tak nevím, jestli jsme tomu ujeli, nebo se snad počasí umoudřilo i v Norsku? Stejně už to bylo jedno. Byli jsme na cestě domů a zážitky nám nemohlo pokazit ani těch pár kapek, které na nás během dovolené spadlo. Na trajekt jsme opět dojeli mimo rezervovaný termín a opět jsme se vešli, i když tentokrát to nebylo tak jednoduché a pomohlo nám hlavně to, že se nepřepravovaly žádné vlaky. Z Trelleborgu jsme vypluli kolem třetí v noci a v sedm ráno jsme měli být v Německu.

15.den sobota 14.7.2007

Sassnitz, Berlín, Wroclaw, Opole, Bohumín, Havířov

Když jsme se dostali z lodě na pevnou zem, bylo už světlo, takže se jelo poměrně dobře, ani jsem nebyl moc unavený. Cesta probíhala v pohodě a bez problémů, celou dobu po dálnici, jenže všechno má svůj začátek i konec. Tak i pohodlná cesta po dálnici jednou skončila – v Polsku, kousek od Opole bylo potřeba odbočit na místní silničky a dostat se na hraniční přechod Chalupki. Teprve teď jsme si uvědomili a pocítili na vlastní kůži, jak jsou v Polsku boční cesty značené. Projížděli jsme tu oblast cca třiceti kilometrů od hranice křížem krážem a strávili jsme zde dobře hodinu. Byla to škaredá hodina. No, ale už je to za námi, jsme doma, a vzpomínat se bude jen na to dobré. Do Havířova jsme dojeli něco po osmé večer, v klidu a pohodě, neboť u nás je značení logické, navíc ten kousek od Bohumína známe jako své vlastní boty i po paměti.

Závěrem – ponaučení pro příště

Těch uplynulých čtrnáct dní bylo perfektních a neměnil bych. Přesto, že u Jadranu převažuje vymetená obloha a pálí slunce, zatímco tady nám skoro každý den pršelo a podle Renaty bylo i chladno. Možná právě pro ten zvláštní pocit z drsné, chladné ale nádherné přírody, jsme se už v krátké době po návratu rozhodli, že se sem ještě jednou vrátíme a že to určitě bude brzy.

Pouze už to nebude v sedmém měsíci – všude okolo je ještě zbytečně moc sněhu a dost to omezuje možnosti táboření ve volné přírodě. V srpnu je pro tyto účely norská příroda mnohem příznivější. Toto je poznatek z mé vlastní zkušenosti ale závisí vždy na úhlu pohledu toho, kdo sem jede a co očekává.

A taky už nepojedeme do turisticky exponovaných míst. Norsko je v podstatě hezké celé a ty houfy lidí kolem dokážou znechutit a znehodnotit to, co mohlo být pěknou vzpomínkou.

Ale určitě to bude co nejdřív – jak jen peněženka dovolí. Pokud totiž bude rozvoj turistického hemžení v Norsku pokračovat takovým tempem, jako doposud, nebude tam za chvilku kam šlápnout.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .