0
0

Úvod, Srbsko, Bulharsko, Turecko

Úvodní etapa cesty není moc záživná, a tak se o ní moc rozepisovat nebudu. První noc už spíme v Srbsku ve stohu slámy, i když byla krásná letní noc, Roman nám málem zmrznul, protože si vzal sebou malý spacáček, který moc nezahřál. Bohužel s tímto problémem bojoval po celý zbytek výpravy. V Srbsku mají docela pěkné dálnice, ale pozor! Hodně policajtů zde měří rychlost. I když Tonda ovládá plynně srbštinu, nevykroutil se a jednu pokutu jsme hned na začátku zaplatit museli. Naštěstí byla jen jedna a proto jsme se na ni kamarádsky složili. Pokud v Srbsku odbočíte z hlavních tahů, tak se na motorce svezete v pěkné krajině. Samozřejmě je dobré, jako vždy, cestovat na enduru, protože silnice kvalitní moc nejsou. To platí především o území kolem řeky Niš, kudy jsme projížděli. Další cesta vede napříč Bulharskem.

Bulharsko předčilo naše očekávání. Silnice docela ujdou, levný benzin a docela slušná životní úroveň. Projížděli jsme sice asi nejvyspělejší částí země, ale i tak jsme potkávali dost kámošů motorkářů na slušných mašinách. Bulharskem jsme ale jen projeli. Sem pojedeme zase někdy jindy. Doposud jsme měli štěstí i na počasí. Příjemné teploty kolem 22st.C a nebe bez mráčku.

Třetí den naší cesty konečně překračujeme tureckou hranici, bez problémů, během asi půl hodinky, kdy musíme vyplnit jen nějaké povinné formuláře. Na prvním vhodném místě si dáváme oběd v místní restauraci a tankujeme zatraceně drahý turecký benzin. Na přepočet je litr asi 45 Kč a tak je to, bohužel, po celé zemi. U čerpačky se mi stala nepříjemná nehoda. Mazal jsem si řetěz a my co nemáme hlavní stojan, posouváme vždy o kousek motorku, abychom namázli další část řetězu. Nechtíc jsem si hranu stojánku postavil na spodní okraj plechovky s mazáním a právě když jsem přenesl váhu na stojan, plechovka se prorazila. Stlačený plyn a olej už udělal své. Nejen já, ale i všichni v okruhu 10 m byli od oleje, protože plechovka mezi stojany letěla na vlastní pohon jako raketa. Každý motorkář to asi pochopí, jak špatně se tento olej myje a já byl navíc právě bez mazání.

Až do Istanbulu pokračujeme po nudné dálnici a úžinu Bospor, která odděluje Evropu od Asie, překračujeme po mohutném mostu. Istanbul je ohromné mraveniště a asi proto, že je neděle, dálnici lemují rodinky místních, pořádají na dekách pikniky a se zájmem pozorují hustý podvečerní provoz. Přelidněná města nejsou u nás v oblibě, a tak se jako správní barbaři rychle vymotáváme z husté dopravy, vynecháváme pamětihodnosti a pokračujeme dále na východ. Dovolená není nekonečná a my chceme vidět solná jezera a dostat se co nejdále na východ. Konečně se také dočkáváme a v horách si užíváme prvních šotolinek. Několikrát sice bloudíme, protože značení není právě nejlepší, ale to k podobné cestě patří a nejdůležitější je stejně něco zajímavého zažít.

Mezi místními je docela rozšířená motorka, která dost podobná naší staré Jawě. Také se podobně jmenuje – JW Laser. Čím větší zapadákov, tím příjemnější lidé tam bydlí. Každý se nás snaží pohostit a zavést s námi rozhovor. Jazyková bariéra je ale problém. Největší naději má zase Tonda. Dnes už starší lidé dříve pracovali v Německu, a protože i tento jazyk Tonda bezvadně ovládá, občas si s někým i popovídá.

Nezapomenutelným zážitkem se na naší cestě stalo solné jezero Túz Golu. Pláň pokrytá solí až na obzor je pro našince nezapomenutelná. Po bližší obhlídce zjišťujeme, že by se po pláni dalo i jezdit. Slupka soli je sice tvrdá, ale tenká a pod ní je jemný vlhký písek. Nakonec neodolal ani Roman se svým novým GS1200 a oddal se řádění v měkkém povrchu jezera. Snad nám motorky už odpustily tu solnou lázeň, ale stálo to za to!

Během další cesty se potřeba sehnat nový sprej na mazání řetězu stala akutní. Čím více na východ, tím menší naděje ho sehnat. Větší města v Turecku mají pod cedulí se jménem obce i cedulku s počtem obyvatel. Turků je asi 70 miliónů, takže cedulky 200tisíc a podobně jsou celkem normální. V takových městech se snažíme alespoň u benzínek sprej sehnat. Zatím bez úspěchu. Místní mažou řetězy asi jednou ročně vyjetým olejem, když tedy náhodou dělají výměnu u svých prskoletů. Narozdíl od Bulharska tady pořádné motorky nejezdí. Je tu dost MZtek, ale ani ty moc mazání řetězu nepotřebují. V Goreme jsou krásné pískovcové skály, ve kterých je vytesána spousta jeskyní a v nichž ještě nedávno bydleli lidé. Dnes je to výborná turistická atrakce. Pro cestovatele na motorce navíc bezva offroad ježdění. Jen to velké BMW mělo jednou namále, když byla v zemi v pískovci vyšlapaná tak tenká cesta, že se tam Románek válci vešel jen taktak. Turisté vždy ochotně uhnuli z cesty a nikdo nám tam za to ježdění nenadával.

Jsme už pět dní na cestě a kromě několika koupání v řece jsme si hygieny moc neužili. Nedaleko skal jsme ale narazili na bezvadný kemp s krásným bazénem. Neodolali jsme a využili pěkného večera u bazénu, pořádné večeře a já můžu dopsat deník u stolu a ne na koleně jako většinou.

Turecko

V Kayseri jsme konečně objevili servis s velkými motocykly. Snad tady seženeme to mazání. Jako mechanik si tu přivydělává jeden místní policista, a aby vypadal drsně, má za pasem kalhot zastrčený revolver. Sprej sice měl, ale nakonec jsme ho koupili o kousek dál v servisu MZ Jawa a Simson u bodrého, obtloustlého majitele. Nákup proběhl bez problémů a samozřejmě jsme museli absolvovat povinné pohoštění čajem a debatu na téma Amerikanos Irak. Dopředu upozorňuji, že projev sympatií k „Amerikanos“ by se v této části světa nemusel vyplatit a tak je lépe, ať je váš názor jakýkoliv, zpívat píseň svých hostitelů. Pohoštění je dovršeno společným fotografováním před servisem u motorek, na motorkách, atd.

Večer si hledáme místo na spaní. Za říčkou se nám zdá příjemným místečkem malý háj zakrslých stromů. Na druhou stranu vede nenápadný brod a pase se tam pár krav. Na břehu sedí pasák se psem a tváří se znuděně. Ukazuje nám, ať bez obav jedeme. První vyráží Tonda se svým GS650. Brod překonal, ale zjišťujeme, že na dně je hodně kluzkých kamenů a ani výjezd z brodu není moc dobrý. Chce to prostě rozjezd. Uprostřed brodíku zjišťuji, že motorka nějak záhadně ztrácí výkon a ve výjezdu je to právě to, co jí úplně chybí, a tak se ve finále koupu i s motorkou v řece. Ještě, že je hezky a vše se dá usušit. Za asistence pasáčka a Tondy mám motorku na druhé straně a zbývá nám jen Roman se svojí „voňavkou“. Na hloupý nápad, že pojedeme dál někam jinam, jsme se z druhé strany říčky s Tondou jen smáli a tak nezbylo než GS ponořit do vody také. Roman projel opatrně a bez pádu, ale se zajištěním dvou osob. Spaní to nakonec nebylo moc dobré. Celou noc nás žrali komáři, kvákaly žáby a otravoval toulavý pes. Překonání brodu zpět ráno už proběhlo bez potíží a bez asistentů, asi díky večernímu tréninku.

Ráno vyrážíme na posvátnou horu Nemrut Dagi. Každý Turek, kterému řeknete, že jste pobyl na této hoře, pochvalně pokývá hlavou a něco souhlasně zabručí. Na vrcholku této hory, ale i v jejím okolí, jsou totiž zbytky soch i 2000let staré a na tato díla jsou Turci velmi pyšní. Proto jsou rádi, že jste jejich pýchu neminul bez povšimnutí a dal jste si tu práci na vrchol hory vystoupit. Skoro až na vrchol se dá sice vyjet i autem a posledních asi 500m vyšlápne už každý, ale cesta v délce 5km je v tak zoufalém stavu a tak prudká, že se jedná o skutečný zátěžový test každého stroje, který se na ni vydá.

Ten výhled ale stojí za námahu! Pod vrcholem je kamenný domek s prodavačem suvenýrů a po povinném čaji nás čeká neméně krkolomný sestup. V okolí je také mnoho ropných polí a tak zjišťujeme, jak se ta, pro nás tolik důležitá tekutina, vlastně těží. Čerpadla jsou volně přístupná a nikdo je nehlídá. Odpoledne, po vydatném obědu, pokračujeme směrem na Kahraman Maras.

Jídlo je v celém Turecku chutné a finančně dostupné. Skopové, hovězí a kuřecí špízy jsou vynikající. Na vepřové v tomto světě pochopitelně nenarazíš. Dnes /2006/ už bych asi tedy kuřecí vynechal, ale v létě jsem tam nejedl téměř nic jiného. Počasí nám stále přeje a teploty jsou přes den okolo 33st.C. Večer jsme se „domluvili“ s jedním zemědělcem a spíme za jeho domem na břehu jezera. Koupačka je povinností.

Ráno nám farmářův syn zamával na rozloučenou a pokračujeme cestou v horách směrem na Kadirli. Nedaleko města se na kopci tyčí zřícenina starého hradu z 11.století, a tak neodoláváme a jdeme na průzkum. Do večera dorážíme na Tureckou Riviéru a jdeme omrknout, jaká by tu asi byla rodinná dovolená. Pobřeží je skoro stejné jako jinde ve Středomoří. Hotely, pláže, kempy a restaurace. Pobřežní silnice a to vše pořád dokola. Jedině tu není asi takový nával jako v Evropě. Ceny jsou pro nás stále přijatelné, jen lidé už nejsou tak přátelští jako ve vnitrozemí. Tady už koukají, jak z vás něco vytáhnout.

Už několik dní Tonda sleduje povážlivě se vytahující řetěz na své motorce. Už několikrát jsme se zastavili v „servisu“, ale tam se mechanikům zdál vždy ještě bezvadný. Tady u moře se to ale rozhodl vyřešit. Sehnat řetěz musí tady, jinde to půjde asi těžko. Večer v místní restauraci plánujeme další část naší cesty. Škoda, že nemáme o týden víc času a víza do Sýrie. Celé dopoledne Tonda shání nový řetěz, což se nakonec daří. Není sice kvalitní ale na cestu domů stačí. Po pár kilometrech pobřežní silnicí konečně opět ujíždíme civilizaci na sever do hor. Naplánovali jsme dost „kochacích“ cest. V jednom městečku jsme způsobili velký shluk lidí. Každý si s námi chtěl potřást rukou a všichni brebentili jako o život. Nakonec jsme obdrželi VIP místa na zahrádce místní restaurace a majitel nám předvedl jak vaří kávu z pytlíku „tři v jednom“. Vzal známý sáček granulované kávy, roztrhl ho a na třetiny jej rozdělil do skleniček pro nás tři. Pohoštění nemělo chybu a opravdovým machrem se stal místní kluk, který nám předvedl svou Jawu 638 s celokapotáží, alarmem, anténou a stereopřehrávačem! Tady turisty opravdu nepotkáš, zrovna tak jako motorkáře s přilbou. Spaní na paloučku v měkké trávě bylo završením skvělého dne i když Roman si ráno, jako vždy, stěžoval na zimu, ale chrápal jako každou noc.

Plán „kochacích“ cest se opravdu daří. Hory, jezera, stoupání a klesání, prostě pro motorku cesty jak mají být. Tedy pro endura. Občas šotolina nebo silnice ve stavbě, ale to je právě ono. Když potom jedeme kus po lepší silnici, uvědomujeme si, že je zase neděle a místní mají opět pikniky podél silnic. V jednom městě spatříme vedle silnice výstavu několika vojenských stíhaček. To je zase něco pro mou duši a tak Tonda už automaticky odbočuje.

I tady před místní leteckou základnou posedávají piknikující rodinky přímo v trávě pod letadly. Je zajímavé, že turecká armáda se v letecké výzbroji spoléhala na americké výrobky, zatímco ruční a tankové zbraně asi řadu let odebírala z bývalého SSSR a mnoho zbraní především pro policii i od našich zbrojovek.

Pokračujeme v horách. Kousek před Canakale je sice silnice krásná, ale nějak kluzká. V jedné levé zatáčce Romanovi ujíždí zadní kolo a zalehává. Jel jsem za ním a tak jsem to měl před očima. Naštěstí se moc nestalo. Trošku doplatil na svou lehkou obuv a poranil si kotník, ale motorce se nic nestalo a můžeme pokračovat dál. Investice do padacího rámu u BMW se vyplatila. Večer se ubytováváme v kempu u moře mezi Canakale a Trójou. Zítřejší cíl je tedy jasný.

http://www.motorkari.cz/cestovani/cestopisy/turecko/cestou-krivych-savli-3488.html?kid=985

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .