Začátkem roku jsme strávili 3 týdny na Srí Lance a báječně si to užili. Rád bych se s vámi o naše každodenní zážitky podělil prostřednictvím tohoto cestopisu.
Proč zrovna Srí Lanka?
Už dlouho jsme toužili po exotické dovolené někde daleko, v jiném prostředí a kultuře. V zemi, kde mají lidé jiné žebříčky hodnot, řeší jiné problémy než poslední novinky na poli Internetu a kde mají pěknou přírodu. Koketovali jsme s myšlenkami na různé destinace: Thajsko, Vietnam, Kolumbie, nějaká Afrika a samozřejmě Srí Lanka.
Rozhodování nebylo vůbec lehké. Museli jsme – respektive Mirka – najít a přečíst toliko informací, aby jsme se mohli zodpovědně rozhodnout. Když už za to dáme ty nehorázný prachy, tak ať to stojí za to :). Koncem roku, se však ve všech námi preferovaných destinacích vyhrocovala situace. Kolumbie je nebezpečná tak jako tak a na první takovejhle vejlet nám přišla až moc drsná. V Thajsku vypukly nepokoje a demonstranti začali obléhat letiště. Na Srí Lance se opět zvýšila intenzita bojů, nebo jsme si toho možná jen víc všímali. Nicméně kamarádi (Snowboardovi) na Srí Lance byli před pár lety, takže jsme mohli zjistit nějaký info. Navíc jsem od kolegů z Dobrého webu dostal k narozeninám tenhle web, takže bylo rozhodnuto :).
Tak jaká?
Byli jsme tam od 22. ledna do 13. února 2009 čistého času a bylo to “tak akorát”. V první chvíli to byl docela šok, ale nakonec to byla naše nejlepší dovolená. Každé 2 – 3 dny jsme se přemísťovali. Vše nám vycházelo až na jedno malé zaváhání při plánování ke konci cesty. Ale hlavně: ani jednou jsme neměli velký problém, ani jednou jsme se neposrali a ani jednou nám nezapršelo (což je spíš škoda).
Zkrátka bylo to super a už bysme jeli někam dál, ale musíme zase vydělat nějaký love. O naše každodenní radosti a starosti bych se s vámi chtěl podělit prostřednictvím tohoto deníku a fotek.
Den 1. – Let na Srí Lanku
21. ledna 2009
Tak je to tady. Po necelých čtyřech hodinách spánku vstáváme a vyrážíme na letiště. Zjistili jsme, že nemáme adresní štítky na batohy a zámečky na zipy. Kéž by to bylo vše 🙂 . Krátce po odbavení zavazadel jsme vyvoláni. Po dostavení na gate C12 se dozvídáme, že let má zpoždění, ale snad nás budou moci poslat dřívějším letadlem, které má také zpoždění. Povedlo se a přebukovali nám let a nechali přehodit zavazadla – snad. Odlétáme takovým malým sršněm.
Let Praha – Mnichov
Pilot říká něco o zpoždění, ale nevíme, jestli od původního plánu nebo od odletu. Let nakonec trvá asi hodinu. Kvůli mlze není nic vidět.
Let Mnichov – Doha (Katar)
Velký Airbus 330 – 200 má dost prostoru pro nohy a disponuje zabijáky času: televize, rádio apod. V průběhu cesty se na displeji zobrazuje šipka se směrem Mekky. Dva muslimové si před námi natahují na podlahu deku a modlí se. Svádím vnitřní boj s chtíčem vyfotit je a pocitem nevhodnosti. Vyhrává “slušnost” a strach. K obědu je předkrm s lososem, jako hlavní jídlo jsme zvolili hovězí s kaší. Moučník: štrůdl s vanilkovým přelivem. To bych si klidně nechal líbit častěji.
Přečetl jsem si, že při ztrátě zavazadel se tyto vydávají jen na štítek s označením, který souhlasí s doklady. No, snad nebude tak zle.
Let trvá 5 1/2 hodiny a časový posun činí +2 hodiny.
Let Doha – Colombo
V Kataru už je bělochů jen tak kolem 10 %, což vytváří zvláštní pocit. Asi je to ale tím, že tento poměr člověk nikdy nezažil.
Večeře v letadle již ve jménu rice & curry a ke všemu nic moc 🙁 . Trochu jsme se i vyspali. Asi jako v letadle, no a přistáli v 8 ráno.
Dalších 5 1/2 hodiny v letadle a +2 1/2 hodiny posun.
Vše dopadlo dobře. Nakonec se na pásu objevily i naše batohy (ale daly si načas) a domluvený řidič ze zabukovaného ubytování v Negombo na nás skutečně čekal.
Den 2. – Ubytování v Negombo
22. ledna 2009
Jakmile se na letišti otevřou dveře s nápisem EXIT, začíná boj. Ještě než uděláte první krok, všichni na vás mávají, abyste šel k nim, protože vám chtějí “pomoct”. Je úplně jedno, zda se jedná o pracovníky bank – směnáren, nabídky odvozu, či jiných služeb. Poučen od známých jsem všechny slušně odmítl a zamířil k našemu řidiči s cedulí ICE BEAR HOTEL.
Cestou z letiště do hotelu jsme měli oči navrch hlavy – taky proto, že na Srí Lance jezdí jako prasata (a vlevo).
Uvítali nás vřele. Po odložení batohů jsme se šli podívat do zahrady, která byla oázou v začínajícím horku. Byli jsme k smrti unavení, ale kamarádi nás varovali, že když půjdeme spát, budeme se těžko vyrovnávat s časovým posunem, tak jsme se drželi.
Popis ubytování
Ice Bear hotel je oázou klidu, kterou uvítáte po náročné cestě letadlem.
Ubytování nabízí od standardních pokojů až po luxusnější apartmány v romantickém duchu. Cenově se určitě neřadí k nejlevnějším v Negombu, nicméně velkou předností je příjemná zahrada plná zeleně, kde se můžete v klidu aklimatizovat a utéct před ruchem okolního světa.
Ze zahrady se vám nabízí výhled na oceán (asi 50 m od ubytování 🙂 ), kam jsme se v průběhu dne chodili na pár minut osvěžit.
Ice Bear Hotel nabízí snídaně či večeře (nutno objednat předem), které neurazí ani nenadchnou.
Hotel nabízí i další služby jako je masér či řidič, bohužel jsou ceny vysoko nad průměrem. My využili odvoz řidičem přímo z letiště (objednávali jsme ještě v ČR).
Cesta do města
Pro oběd jsme museli do města. V pravé poledne, cca 2 km, nikde žádný běloch, všichni čumí (doslova), tuk-tukáři se neustále ptají, zda chceme svést. Tuk-tukáři stojí na každém patníku a ti ostatní zastavují nebo alespoň přibržďují, aby se nás zeptali.
Ve městě jsme nakoupili podezřelé mastné jídlo od chlapíka se špinavýma rukama a na tržišti zeleninu. To by pro dnešek stačilo. Na cestu zpět ale nemáme sílu. Rozdíl 40 °C a málo spánku je přeci jen znát.
První smlouvání
Zkoušíme usmlouvat pár tuk-tukářů, ale koukají na nás jako na blázny a poprávu. Vzhledem k našemu odhadu vzdálenosti hotelu jsme mysleli, že cenu dost přepálili. Jejich konečná nabídka však asi odpovídala realitě jízdy bělocha za normální cenu. Nabídky začínaly na 200 – 250 rupiích (40 – 50 Kč), u 150 rupií říkali: “fair local price”, vzali jsme asi 5. nebo 6. dročku za 120 rupií.
Koupání a procházka
Po jídle přišla spánková krize. Byli jsme už pěkně sežvejkaný a číst v houpací síti Rexlex prostě nešlo. Šli jsem se vykoupat do oceánu, který šplouchal 150 metrů od našeho pokoje. To nás trochu osvěžilo a tak jsme se vydali kousíček po pláži, což nás ale záhy přestalo bavit, protože není pěkná. Zabočili jsme směrem do města a v tu chvíli jsme kličkovali ghetem. Obydlí všech vrstev na 100 metrech. Od prken podpírající palmové listy, přes domy (spíš ruiny) bez dvěří a oken, po dům s plotem do něhož jsou zabetonované skleněné střepy. Průchodem uličkou, kde nevíte co od těch lidí čekat a kteří pískají na vaší přítelkyni, jsem si splnil bobříka odvahy.
Po šťastném návratu nás na pokoji zastihla druhá krize, větší. Na chvilku jsme usnuli. Šli jsme se válet do zahrady a čekat na večeři.
Večeře
K večeři nebylo na výběr, respektive bylo – z chicken curry a fish curry, rýže nesmí chybět. Každý jsme si dali něco jiného, ale obojí bylo stejně “dobré”. Po večeři “zdravotní” slivovice a SPÁNEK.
Zvířata dne
Kachny, husa, krabi, kočka, pes, vrány (ty bych na Srí Lance nečekal, ale je jich tam hodně), kotě, myši a “mlaskací” ještěrky (ty potvory vám vlezou všude).
Den 3. – Průzkum terénu
23. ledna 2009
Snídaně byla skvělá. Doporučuju džus z ovoce – výborný a levný. Led je sice na 99 % z místní vody, ale zatím jsme se nepos….
Opět do města
Vyrazili jsme do města, zjistit v kolik jede další den vlak do Colombo. Odpověď je 7:30 a 10:25. Volíme 7:30 z teplotních důvodů. Znamená to kromě oběda nakoupit taky snídani. Zapomeňte na salámy, tvrdé sýry a paštiky – mé obvyklé snídaňové ingredience. Potkali jsme jen Veselou krávu za 250 rupií (50 Kč) a víc.
To to utíká…
Po obědě jsme dali oceán (zní to líp než moře, co? 🙂 ). Na večeři jsme šli do nedaleké restaurace. Objednal jsem si čínu a udělal jsem dobře. Chutnala skoro jako u nás. Dokonce k ní přinesli i kečup, tak jsem ho tam kus vymáčkl. Byla to první věc, která mi připomněla domov. Panák slivovice už proběhl, tak spát.
Den 4. – Colombo
24. ledna 2009
Vstali jsem v 6 hodin a dobalovali zbytky věcí.To se nakonec protáhlo tak, že bylo 7 a nebyl čas na snídani 🙁 . Lehce usmlouvaný tuk-tuk nás vzal na nádraží. Měli jsme štěstí, protože hned po zakoupení lístků za 80 rupií pro 2 (16 Kč) přijel vlak – o 10 minut dřív.
Vlak do Colombo
Cesta vlakem byla v pohodě. Vlak byl totiž v lepším stavu než naše České dráhy. Cestující byli slušní a čistě oblečení. Na nádraží v Kolombu se počet vojáků se samopaly a policistů několikanásobně zvýšil. To však nebylo nic oproti centru.
Ubytování v Galle Face hotelu
Asi čtvrtý tuk-tukář navrhl za cestu do hotelu 800 rupií (160 Kč). Výborně jsme se zasmáli a dohodli se (čti usmlouvali) na 150 rupiích (30 Kč). V kraťasech a tričku jsme vypadli z tříkolky před Galle Face hotelem. Hotelem, kde se ženili králové… ale to se už k nám hnal malý poslíček a snažil se zvednout naše 14-ti kilové batohy. Hotel v anglickém koloniálním stylu byl opravdu pěkný, cítili jsme však, že to není úplně naše třída. Po vyřízení formalit nás poslíček vyvezl krásným starým výtahem do našeho druhého patra.
Město Colombo
Již cestou z nádraží jsme zjistili, respektive jsme o tom již četli, ze Colombo je opravdu ošklivé město. Především kvůli velké a hlučné dopravě a splodinám, které dorpava produkuje. Zároveň jsou kvůli Tamilským tygrům na každém rohu policisté, vojáci a zátarasy, ale také uzávěry silnic. Není divu. Vláda před koncem minulého roku vypověděla Tamilským tygrům příměří a následně jim dle svých slov zničila hlavní centrum. Tygři od té doby podnikli několik útoků na veřejných místech a na veřejnou dopravu. Navíc párset metrů od Galle Face hotelu má sídlo prezident. Množství vojáků roste úměrně s blízkostí sídla. Při koupání v hotelovém bazénu jsem sledoval ostřelovače na blízké vysoké budově.
Nakupování
Zpátky k nám. Vyrazili jsme do shopping centra. “Komerčák”, říkáte si, ale slovy klasika : “No nekupte to, když je to tak laciný”. Ponožky Nike, Adidas, Puma, ta opice se širokou hubou za 15 – 25 Kč. Košile od Azzaro či Hugo Boss a Armani však byly podvrh na první ohmat.
Gallery Café – the Best of Colombo
Gallery Café, vyhlášený a asi i nejlepší podnik v Colombo. Goeffrey Bawa, nejznámější srílanský architekt, jej využíval jako ateliér. Je to svět ve světě. V Gallery Café naprosto zapomenete, co je za jeho zdmi. Již z průchodu vidíte obdélníkové jezírko se třemi nádobami s fialovými květy leknínů a kolem se ve vodě mrskají sumci. Kochali jsem se designem hloupého popelníku či stojánku na cukr do kávy. Zmrzlinový pohár Banana split nám donesli naaranžovaný v oválné misce se zvihnutými konci na talíři na němž byl dokulata vystřižený banánový list. Radost jsem měl i z toho, že na záchodě je normální splachovadlo – žádné pumpování, žádná hadice na mytí.
Den 5. – Výlet do ZOO v Dehiwala
25. ledna 2009
Budík nařízený na 6:30 měl smůlu. S neoblomnou vytrvalostí jsem ho každých 10 minut típal až do 8:30.
Jízda autobusem – kapitola sama o sobě
První seznámení s autobusovou dopravou
Po snídani jsme se vydali na naší první cestu autobusem. Na Srí Lance tvoří osádku řidič a vyvolávač, který k této funkci ještě vybírá jízdné, a pak samozřejmě cestující. Nastupuje se většinou za jízdy, když vám řidič přibrzdí. Na nádraží a zastávce (takové, kde se stojí) vyvolávač pobíhá okolo autobusu a neustále dokola vykřikuje místa, kam jede. V některých případech je vyvolávání naprosto neodlišitelné od hudrování krocana.
Klaksón jede
Řízení na Srí Lance nemá pevná pravidla – jede drzejší. Řidiči jsou evidentně placeni dle troubení. Tolik klaksónu, co na Srí Lance za jednu cestu autobusem, neuslyšíte v ČR za celý život.
Do ZOO
Raději jsme se u několika lidí ujistili, že náš autobus jeden skutečně do Dehiwale. Tam jsme přestupovali na autobus 118 do ZOO.
ZOO v Dehiwala je vyhlášeno jako jedno z nejlepších v Asii. A není to zrovna levná záležitost. Vstup dospělého stojí 1.000 rupií, pro cizince 2x tolik – 2.000 rupií (400 Kč) na hlavu. Bohužel, ZOO za návštěvu nestojí. Jsou tam zvířata asi jako v každé jiné ZOO. V 16:00 má probíhat představení, kde sloni tančí. My nemáme cirkus rádi, takže jsme nečekali.
Čůrání
Cestou zpět musela Mirka na záchod. Po hledání něčeho rozumného vzala v Dehiwale za vděk místní restaurací – jídelnou. Čekal jsem v jídelně, následuje její popis situace:
“Šla jsem po schodech dolu a chodbou na dvorek, kde seděli nebezpečně se tvářící chlapi, který na mě pokřikovali a mlaskali. Dál na dvorku se myl nahý chlap. Celou cestu za mnou šel kluk, který chtěl, abych mu dala batoh. Na konci cesty byly šlapky. Spláchnout nebo se umýt utopie. A pak znovu zpátky.”
Ponaučení, nepouštět Mirku (holky) nikam samotné, je jasné.
Zpátky do Colombo
Dál už to bylo jednoduché. Chytili jsme nějaký autobus do Colombo. Na nádraží jsme ochutnali King Coconut. My známe King Coconut jako hnědý hrubý kokosový ořech. Toto je jeho mladé vydání. Má žlutou barvu, horní okraj se oseká a pije se. Chutná rozhodně mnohem líp než starý kokos a naopak příjemně osvěží. Cena 20 rupií (4 Kč) peněženku určitě nezaskočí. Pokud však dostanete brčko a dopitý ořech s ním vrátíte, buďte si jistí, že brčko dostane někdo další.
Večeře v Galle Face
Zjistili jsem v kolik jede vlak následující den do Galle a pak se vydali zpátky na hotel tuk-tukem. Ač je ubytování v Galle Face hotelu drahé, vyplatí se tam najíst. Jídla, která nás zaujala byla již od 400 rupií (80 Kč) a za takovéhle peníze jídlo, které není z kari nebo to není ovoce, těžko seženete.
Den 6. – Přesun do Galle
26. ledna 2009
Vstávání v 6:30, snídaně na pokoj, placení hotelu, jízda na nádraží. Koupili jsme lístky do Galle (čti: gol), vzdálené od Golombo cca 100 km, za 360 rupií pro oba (70 Kč). U vchodu na nástupiště kontrolují policajti všechny tašky. Bílí však můžou projít :).
Cesta vlakem do Galle
Jedeme vlakem, tentokrát o poznání horším než z Negombo, ale i tak se to v pohodě dá. Ve vagónu jedeme s nebývalým množstvím sejrů – běloši se na Srí Lance jaksi automaticky shlukují – a také se třemi policisty. V dnešních novinách se z perexu dozvídám, že vláda definitivně porazila Tamilské tygry – proto asi všude ty ještě více přiostřené kontroly. Cesta do Galle trvala 3 hodiny. Při ní nás jeden místňák trošku zasvětil do místního cestování a poradil s ubytováním v pevnosti Galle.
Ubytování v Galle
Dali jsem na jeho radu a guest house Fort Inn zkusili. Přivítala nás mladá milá rodina s paní v očekávání. Pokoj se nám líbil, a tak jsme vzali verzi bez klimatizace za 2.000 rupií (400 Kč; s za 3.000 rupií). Nevím, jestli jsme s tou klimoškou udělali dobře, protože se ukázalo, že dnešek je náš doposud nejteplejší den a ještě teď ve 22:00 je hrozný dusno. V dálce se sice blýskalo a bylo zataženo, ale nespadla ani kapka.
Procházka po hradbách pevnosti
Asi v půl páty jsme se vydali na procházku. Musím říct, že mně se v Galle líbí. Atmosféru tvoří zajímavé a oku lahodící koloniální stavby, ale také to, že v pevnosti není takový ruch a tolik „nabízečů čehokoliv“ . Začli jsme na východní straně pevnosti, kde je maják.
„To je moje: sbírat starý krásný věci…“
Zhruba na nejjižnějším místě pevnosti je staré vetešnictví s pěknými zbytečnostmi a krásnými starými auty před vchodem. Z vetešnictví se dá projít do vedlejšího obchodu s drahými kameny, jimiž je Srí Lanka taky vyhlášená. Mají zaručeně pravý kousek velký asi jako pštrosí vejce a vážící 2 kg.
Ani jsme nedorazili na druhou stranu výběžku, když padla tma. Neviděli jsme tak buddhistický svatostánek (stejně jsme nebyli vhodně oblečeni), ani kasárna, která z dálky z pobřeží vypadala jako příjemné letní sídlo. Stejně tak jsme nestihli navštívit překrásnou – alespoň z ulice – kavárnu. Snad zítra …
Den 7. – Průzkum po Galle
27. ledna 2009
Noc byla pekelná, teplotně. Nevím, jestli je to tím teplem nebo je to jet lag – nedá se spát, ale ani vstávat. Dvě hodiny jsem každých 10 minut típal budík! Ani osvěžení sprchou nepomáhá, studená voda je totiž teplá. V 11 hodin, v tom největším pařáku, vyrážíme do města. U nádraží potkáváme našeho včerejšího informátora. Má 400 českých korun, které chce směnit za rupie. Proč bysme mu nepomohli… Na oplátku nám vysvětluje, kde výhodně směnit dolary, ale volíme raději banku.
Srí Lanka nabízí velmi levné boty od Bati
Koupil jsem si sandály od Bati za baťovských 799 rupií (160 Kč). V Praze by stáli minimálně těch 799 ale v korunách. Konečně jsme také sehnali Citronellu (300 rupií), krém proti komárům, spáleninám a na štípance. Na trhu jsme koupili ovoce, poblíž nějaký místní pečivo s curry a žlutooranžový kokos k osvěžení – začíná mi chutnat. Cestou zpátky jsme to vzali přes hradby, které jsme včera kvůli tmě neviděli. I při této cestě si ochočíme nějaké psy. Jsou ale úplně blbí – nejedí chleba a nepijou vodu.
Galle je dobré místo na nákup suvenýrů
Po krátkém odpočinku v guest house vyrážíme na druhou část obchůzky. Pidlookého mužíka, který nám již dvakrát v guest house nutil prohlídku jeho dílny se šperky, se zbavujeme tak, že mu nedáváme možnost opustit naše téma rozhovoru a už pokračujeme naším směrem na Church street. Je to ulice s několika krámy s oblečením, věcmi pro domácnost a šperky. Prodavač ve špercích byl s nabídkami velmi neodbytný, v ostatních krámech nás naopak vůbec neobtěžovali a byli velice milí. Obchod Elephant walk nabízí jak oblečení, tak “potřebné věci” do bytu a kuchyně, ve většině případů ve s motivem slonů. Chtěl jsem si koupit stojací lampičku, ale špatně se balí 🙁 .
Udělat ryby teda umí!
Obešli jsme dva kostely a podívali se do buddhistického chrámu. K večeři jsem si dal tuňákový salát a Mirka Barakudu. Ta potvora (ryba) má modrý kosti, ale byla móóóc dobrá. Ochutnali jsme taky zázvorový pivo, ale je to vlastně Sprite s barvou Liftu. Lavazza kávička na závěr 🙂 . Restauraci Pedlar´s Inn lze jedině doporučit pro velmi pěkné prostředí a výborné jídlo. Navíc působí jako magnet na sejry. Asi i proto, že se o ní píše v Lonely Planet.
Den 8. – Mirissa
28. ledna 2009
Noc nebyla o nic lepší než ta včerejší. Venku bylo dokonoce podstatně snesitelněji než uvnitř, bohužel kvůli komárům nemůžeme otvírat okna. Ale dobře nám tak, když jsme chtěli šetřit na klimatizaci 🙂 . Moc jsme toho nenaspali, navíc budík začak zvonit ve vražedných 5:30, protože v 7 jel vlak do Mirissa. Co víc, probudili jsme se dost poštípaný.
Cesta do Mirissa a k ubytování
Cesta vlakem bez problémů. Opět platí, že bílí se nekontrolujou. Od vlaku jsem šlapali pěšky k ubytování zvoleném zabodnutím prstu do Lonely Planet na straně 143. Po ujití více jak 200 metrů poté, co nám domorodec řekl, že je to 100 metrů, jsme si vzali tuk-tuk. Na ty 3 kilometry se vyplatil :o) .
Ubytování v Mirissa
Milí domácí v guest house Amarasinghe nám řekli, že mají plno, ale vystěhují matku a další den již bude volný bungalov. Bungalovy vypadají moc pěkně. Matka je asi pěkná bordelářka, protože úklid trval docela dlouho. Pak nám ukázali pokoj. První věc, co mě překvapila bylo, že neměl dveře, ale jen závěs. Později jsme zjistili, že dveře tam přeci jen jsou, ale takové divné a bez klíče stejně k ničemu. Druhá legrace byli mravenci (nebo jim podobný malý potvory). Před odchodem na pláž je Mirka vystříkala Autanem. Z hemžících se čárek se rázem staly statické čárky.
… a rychle na pláž
Cestou na pláž jsme potkali opice a v řece (čti: stoce) krokodýla. Teda on jako krokodýl vypadal, ale na druhý pohled jsme zjistili, že je to varan. Místní jim říkají monitor. To hovado mělo dobrýho půl druhýho metru. Na první setkání bych klidně uvítal menší kousek 😉 .
Pláž prostě super. Žádný lidi, vlny jak namalovaný a velký tak akorát. Když jsem šel koupit vodu a vracel se s oranžovým kokosákem s brčkem, připadal jsem si jako z reklamy na zájezd. Jen s tím rozdílem, že tuhle fotku dávají k zájezdům autobusem do Itálie.
Zpátky do guest house
Sprcha
Kapku jsme se přismahli a mazali domu. Ve sprše byla spousta mrtvých teček. Pustil jsem vodu a zkusil poštelovat sprchu, když v tom se začaly tečky znovu rojit – nové, aby bylo jasno. Nejdřív jsem myslel, že z rozklíženého upevnění sprchy, pak jsem zjistil, že lezou z rukojeti samotné. Přišel jsem na to tak, že jsem rukojeť držel a za chvilku mi lezli po ruce a začali kousat. Jal jsem se je omývat vlažnou vodou z kohoutku pod sprchou. Zdálo se, že je to vhodná metoda, protože už po pěti minutách omývání jich lezlo z držadla tak málo, že bylo možné se osprchovat.
Večeře
Po sprše jsem si dali večeři. Já makarony se sýrem a Mirka špagety se sýrem. Každému přinesli něco úplně jiného, ale co, bylo to dobré, a hlavně, že bez curry 🙂 .
Alkohol
Po večeři jsme si dali Arak, místní pálenku z kokosového mléka. Má to hodně variant. My měli nějaký hnědý a byl dobrý. Něco mezi Morgan Spice a whiskey. Spolubydlící, typický Angličan, jenž je na Srí Lance počtvrté, doporučuje čistý Arak – Coconut Arak.
Den 9. – Zewling v Mirissa I.
29. ledna 2009
Vstali jsem sice v 8, ale ještě jsem fotil nějaký kytky, takže než jsme se vykopali z ubytka, bylo opět 11.
V Mirissa se musí na pláž …
… ono tam totiž nic jiného zajímavého ani není 🙂 . Cestou na pláž jsme chtěli vidět opice a varana. Opice nic, ale varan se ukázal aspoň v baby vydání. Když jsme u pláže kupovali vodu, všiml jsem si, že pán má i betel a tak jsem se na něj konečně zeptal (v Colombo ho mají na každém rohu). Prodavač sice dvakrát zkusil: “..not for you.”, ale nedal jsme se odbýt a nechal si ukázat, jak se užívá. Sice nám z balíčku vyhodil tabák a citrón se slovy: “..you don´t need.”, ale zdárně předváděl žvýkání červeného ořechu a nějakého listu.
Na pláž jsme se dostali kolem druhé hodiny odpolední, takže jsme se rovnou usadili v baru a objednali si butter fish – přinesli nám ukázat celou fish family. Byly nádherné vlny, tak metr, metr a půl. Příprava jídla trvá na Srí Lance docela dlouho. Nakonec jsme litoval, že jsem si mezitím nešel zablbnout do vlny. Vzhledem k pokročilé hodině a slábnoucím vlnám už bohužel nemělo cenu půjčovat si bodyboard 🙁 . Ani na nádobíčko na šnorchlování, které jsem si přivezl, nezbyl čas. Střídal jsem focení a blbnutí ve vlnách až do západu slunce v 6 hodin – ano, v tuto dobu zapadá na Srí Lance slunce.
… a pak taky domu
Cestou do guest house jsme konečně viděli džudyny (čti: opice), ale pro změnu už nebylo světlo na focení. Nevadí, naflákal jsem za dnešek 200 fotek. Trest těžkého a dlouhého rozhodování kterou smazat, mě doma nemine 🙁 . Na druhou stranu, snad se mi povedla nějaká fotka s místníma dětma – doufám.
Další den: A zítra? Nevím. Zatím nemáme žádný plán na další dny, takže ani nevíme, jestli zítra ráno odjedeme jinam, nebo ne (je 21:30). Taky asi vyzkoušíme betel, takže ani nevíme, jestli se zítra probudíme nebo ne :). Vám ostatním: “Všechno dobré!”.
Den 10. – Zewling v Mirissa II.
30. ledna 2009
Betel byl pěkně hnusnej. Zkusil jsem ho rozkousat, ale ta chuť se opravdu nedala. Nepomohlo ani přikusování listu. Možná ty ingredience (tabák a citron), co nám z toho vyhodil, přidávají právě proto, aby se to dalo žvejkat.
Vstáváníčko
Vzbudil mě hluk, jak běhala opice po střeše bungalovu. Vstali jsme asi v půl osmé, ale stejně naše – hlavně tedy moje – dokopání se k odchodu vyšlo mezi 10 a 11. Před samotným odchodem ještě proběhla atrakce v podání místního česače kokosů. Já to bohužel neviděl, ale okolní opice to prý dost naštvalo a něco po pánovi házely.
Procházka a oběd
Pak už jsme se vydali na procházku, tentokrát na druhou stranu od cesty na pláž. Byla to „dobrá“ volba. Po několika stech metrech jsme nic zajímavého nepotkali, tak jsme to otočili.
K obědu v našem guest house jsem opsal Mirčiny včerejší špagety se sýrem, které byly výborné. K tomu jsme si dali kuřecí polévku a rajčatookurkový salát. Vše bylo výborné. Polévka teda byla plná kostí, ale na to si na Srí Lance brzy zvyknete. Oni neznají nic jako stehno nebo prso. Oni prostě naporcují kuře mačetou na malé kusy a ty uvaří.
Koupání je nebezpečné
Odpoledne jsme se šli opět válet na pláž. Šli jsme až na konec pravé strany. Byly tam kameny, takže opět vynořila otázka šnorchlování. Zvláštní bylo, že zrovna dnes byly vlny největší. Domníval jsem se, že vlny o kameny rozbijí a blíž břehu budou menší. Domníval jsem se špatně. Zkusil jsem jít do moře jen tak si zaplavat, ale vlny čeřily písek a kameny na dně taky nebyly vidět. Pak přišly dvě velké vlny, které jsem už neustál a jak si tak se mnou házely, šlápnul jsem na kámen s nějakými lasturami či co. Samozřejmě se mi několik úlomků zabodlo do nohy. Jak jsem se tak plácal ve vodě a čekal až mi vlny dovolí vstát, místní surfaři mi z baru ukazovali palce nahoru. Že by ale něco houkli, když jsem šel do vody, to né. Mám velké bebíčko, asi 3 malé kousky zapíchnuté v chodidlu – je to na umření 😉 .
Den 11. – Embilipitiya
31. ledna 2009
Vsuvka o jídle
Vstávání ve vražedných 5:30, no dobře, tak v 6, no… Pak už běželo vše jak na drátkách. Pár fotek ubytka a domu, v 6:30 snídaně: palačinky, banánový shake, kafe místo objednaného čaje a jogurt, který tentokrát nedorazil. Jestli pojedete do Mirissy do Amarasinghe´s guest house, rozhodně ochutnejte palačinky a taky ten jogurt! I ostatní jídla jsou velice dobrá, ale ty palačinky mi budou chybět (a taky chybí). Čtyři palačinky uvnitř s banánem a kokosem smíchaným s medem (nebo palmovým sirupem), vedle limetka na zakapání. Sbíhají se mi sliny, jen jak to píšu. A jogurt taky naprosto perfektní. Dnes jsme zjistili, že podobný se dá sehnat i v obchodě. Co úplně neodpovídalo naší představě bylo kafe a fresh juicy / milk shake, byly na náš vkus příliš vodové. Dokonce jsem se na Srí Lance naučil pít čaj s mlékem. Ještě před odjezdem jsem se nad touto kombinací kolegyni Janě ofrňoval a najednou to jde 🙂 .
Vsuvka o alkoholu
Když už jsem u těch pochutin, právě pijeme místní pivo Anchor, které je vyráběno dle plzeňské receptury (pokud jsem to dobře přeložil). Víc nám však chutná pivo Lion. Další druhy piva jsme zatím nestihli. Chutnal nám i Arak, který jsme okusili. Kupodivu tu ale ani nemáme chuť kalit. Večer jsem tak vyřízenej, že se těším jenom na postel. Hodně to dělá to horko, teplota na jihu pod 35 °C určitě neklesá.
Cesta do Embilipitiya
Zpět k naší cestě. Z guest house jsme se dostali do Matary tuk-tukem za 450 rupií a tam sedli na autobus do Embilipitiya (čti: Embilipityja). Následovalo dvě a půl hodiny pobytu mezi sedačkou a stropem autobusu. Ano, zadní sedačky v autobusu houpou, ale když se mlátíte hlavou o strop a z otevřených dveří se na vás sype prach ze silnice, nepřijde vám to zcela obvyklé. Navíc, čím víc jsme se blížili Embilipitiya, tím víc na nás spolucestující koukali jako na duchy. Čekal bych, že v okolí národního parku budou místňáci na sejry zvyklí, ale evidentně nejsou.
Sirotčinec sloních mláďat
Zatímco při cestě na krmení sloních mláďat se semnou chtěly dvě malé holčičky kamarádit, nějaký “hodný” klučina po mně hodil šutr nebo ořech, nebo co to vlastně bylo. To by mi ještě tolik nevadilo, ale on se trefil. Bylo to do lýtka a dokonce s jedním odrazem o zem – nechápu. No nic, stihli jsme krmení sloních miminek na stanici, kde tyhle v přírodě osiřelý sloníky připravují na znovuvypuštění do lůna nevyzpytatelné matky přírody.
Den 12. – Národní park Uda Walawe
1. února 2009
Dnes to byl dlouhý a nejšpinavější den. Po safari jsme se totiž ještě sbalili a vyrazili do Haputale.
Ještě se ale vrátím k včerejšku, potkali jsme totiž čechy. Po té, co jsem dopsal včerejší den, jsme odcházeli z jídelny (nazývejme to tak) a vedle našeho pokoje byly otevřené dveře do sousedního, kde právě vybalovali. Celé šťastné natrefení na krajany probíhalo takto:
Mirka: Hello.
Čech: Ahoj.
Mirka: Češi?! 🙂
Čech: No, češi.
Mirka: Jedete zítra na safari?
Čech: Jo, chystáme.
Pán evidentně neměl zájem se bavit. Nevím proč, možná proto, že jsme přijeli dřív a zabrali jediný pokoj s klimatizací.
Safari v Uda Walawe parku
Vstávání na safari
V půl čtvrtý mě probudil zvuk rozbité klimatizace. Přestala fungovat, což jsem zjistil jednoduše tím, že jsem se potil a klimatizace řvala jak tur. Takže jsem vstal a milou kamarádku vypnul a zapnul větrák. Další vstávání již bylo skutečně na safari v 5:30. Objednaný jeep přijel až v 6:20 místo v 6, což nás celkem štvalo, protože se tím zkracuje doba pokdy jsou zvířata aktivní.
Vstup do parku na safari
Srí lanka je se vstupnými na přírodní podívaný vtipná v tom špatným slova smyslu (viz také ZOO v Dehiwala či prales Sinharaja). Platí se za vše a cizinci o hodně více. Za 2 dospělé jsme zaplatili vstup přes 3.000 rupií (600 Kč), vstup pro místňáky stojí 40 rupií (8 Kč) a kromě „servisních poplatků“ zaplatíte také dle auta, kterým jedete a také za otevřenou střechu… Tento vstup je označen, že platí po celý den, ale reálně platí jen 3 hodiny – jen nám nikdo nedokázal vysvětlit rozdílnost těchto informací.
Oficiálně jsme za safari pro 2 dali 5.000 rupií (1.000 Kč) + 2.600 rupií (520 Kč) za zprostředkování a pronájem jeepu. Průvodce (stopař) parkem, který se k nám přidal jaksi sám, respektive najednou v parku přišel s řidičem, je oficiálně zdarma. Dle Lonely Planet však očekává spropitné cca 500 rupií, které jsme dali jemu a i řidiči. Safari Uda Walawe pro 2 celkem za 8.600 rupií (1.700 Kč).
Konečně na safari
Tak jsme se dostali do parku a líné sluníčko začíná osvětlovat místní přírodu. Jako první vidíme nějaký ptáky, co loví žáby nebo ryby. Anglický názvy nám moc neříkají – vy víte, jak se řekne anglicky volavka nebo páv? Naší obvyklou odpovědí stopařovi se tak stává tupé: „Hhhm“. Zastavujeme u tančících pávů a pak už začíná „hon“ na slony. Těch v parku potkáváme opravdu hodně a i s malinkými, asi nedávno narozenými. Stádo buvolů vidíme jen z dálky. Z dálky je možné vidět také orly a jejich hnízda. Pak již jen ptáci, jejichž jména si nepamatuju. Rozhodně mi ale učarovala krajina u vodní nádrže. Voda, ohraničovaná mnoha výběžky zelené či suché pevniny se suchými torzy stromů působí někdy depresivně, někdy velice příjemně – dle toho jakou část obrazu si vyberete.
Na tu plochu se díváte z mírně vyvýšeného místa, a protože je rovná, je vidět poměrně daleko. Uprostřed toho prostranství stojí nehybně slon. Vůbec se nehýbe a je to široko daleko jediný viditelný živý tvor. Když se otočíte o 180°, uvidíte na podobném prostranství stádo buvolů s bílými ptáky.
Smetáme oranžovočervený prach z lavice jeepu a vyrážíme zpět. Zaprášený výlet v nás nechává příjemně harmonický pocit. Snad se mi kousek toho povedl zachytit (teď už vím, že tu atmosféru se mi zachytit nepovedlo 🙁 ).
Pak už rychle na snídani, protože od pěti hodin uběhlo spoustu času a Martínek se musí napapat 😉 .
Odjezd do Haputale
Cesta do Welawayia
V místě bydlení chcípl pes, a protože Haputale není daleko, rozhodujeme se pro odjezd ještě dnes. Týpek z ubytka nám stopuje autobus a nastupujeme. Je plný a celé dvě a půl hodiny do Welawayia stojíme. Není to tak úplně sranda držet se klouzající mastný tyče při skákání na místních silnicích. Po těch dvou a půl hodinách jsem měl ruku jako bych se hrabal v motoru (beze srandy).
Přestup na další bus
Ve Welawayia jsme přestoupili na autobus, který měl jet do Haputale. Haputale je tamilská vesnice, takže celý autobus se musel podrobit kontrole dokladů – tentokrát i my – a někteří dokonce prohlídce zavazadel. Šedesáti kilometrová cesta je celá do kopce a je to jedna velká serpentina. Cestou se otevírají nádherná údolí rýžových polí a výhled je prostě krásný. Dokonce vidíme vodopád Diyaluma. S výškou 171 metrů je to třetí nejvyšší vodopád na Srí Lance. Náladu trošku kazí řvoucí dítě, které by minimálně půlka autobusu zahlušila. Nakonec se přeci jen unavilo a usnulo, ale mělo sakra výdrž.
Zase čůrání
Druhá věc, která mi kazila náladu byla, že Mirce se už od Welawayia chtělo na malou, což se s časem samozřejmě stupňovalo. Cesta ubíhala pomalu kvůli zmíněnému stoupání a serpentinám, ale také kvůli tomu, že každou druhou zatáčku někdo nastupoval nebo vystupoval anebo se řidič rozhodl pobavit s protijedoucím řidičem. Od půlky cesty Mirka visela na tyči v okně a tvářila se, že každou chvíli porodí. Nevydržel jsem to a zkusil se domluvit s průvodčím – vyvolávačem, který nerozumí anglicky ani ň. Zaplať pánbůh za Lonely Planet, kde jsou nejdůležitější výrazy v místním jazyce i písmu – pochopil. Za chvilku se na mě směje ve zpětném zrcátku řidič, ale bavíme i celou přední část autobusu. Na zastavení to však nevypadá. Jdu dopředu vysvětlovat, že nechceme toalety, že chceme prostě jen ZASTAVIT. Z gest pochopím, že mě chápou, ale nic se neděje. Za chvíli vjíždíme do města a průvodčí za jízdy ukazuje na toalety. Zastavujeme a všichni vystupují. Máme i my, respektive já, Mirka je na záchodě. Vyndavám batohy a zabraňuji autobusu v odjetí s mým foťákem, našimi pasy a podobnými zbytečnostmi. Záhy se však dozvídám, že nejsme v Haputale. Blíží se Mirka, která nevidíc autobus se tváří kapku vyděšeně (neviděla ani mě).
Teď už snad skutečně do Haputale
Přijíždí autobus, jenž konečně jede do Haputale, jen je malinko nacpaný. Posledních 7 kilometrů tedy absolvuju s čtrnáctikilovým batohem na zádech stojící ve dveřích a s batohem čouhajícím z autobusu. Je to krpál, takže autobus jede krokem, chvílema se držím vně autobusu za rám předního skla.
Haputale – horské město
I tohle jsme přežili a dorazili do Haputale, města Tamilů. Město nevypadá pěkně. Přichází místňák s otřepanou historkou bratra vlastnícího krásný penzion s ještě lepším výhledem – všichni srílančané mají bratra, který má penzion, nebo pořádá výlety autem, je to země bratrů. Znechucen mým: „Yes, I know.“, a zabrbláním na jeho: „Why you don´t want go to my brother´s accomodation?“, chce svou vizitku zpět. Dotěrným dročkařům říkám: „ možná“, a vyhrává ten, který zná náš guest house. Nabízí cenu 70 rupií, která je samozřejmě nadsazená, ale nemám už sílu smlouvat – proč taky smlouvat 5 Kč ze 14 Kč. Cestou si vyslechneme dalšího bratra s krásným ubytováním. Mirka jde zjistit stav ubytování, zatímco já dostávám nabídku na zítřejší ježdění za zvýhodněnou cenu. Slušně mu vysvětluju, že ze mě teď žádnou odpověď nedostane, protože jsem KO.
Mirka se vrací s tím, že ubytko nic moc, ale výhled výborný. Nemám sílu – bereme.
Měla pravdu. Ubytování připomíná celu, ale výhled skvělý. Co by člověk taky chtěl za 750 rupií (150 Kč) za noc.
Den 13. – Čajové plantáže, Lipton Seat a Ella
2. února 2009
Dnes nás čekají čajové plantáže, menší výšlap Lipton Seat a cesta do městečka Ella.
Tak pokoj jako cela a v noci zima jako v márnici. Nedalo se to vydržet, musel jsem vstát a vzít si aspoň tričko a ponožky. Stejně mi byla zima. Rozdíl mezi mořem a 1.400 m. n. m. je citelný. Večer jsem roztáhl závěsy, abych z postele viděl ven do údolí. Od 6:15 zvonil budík každých 10 minut, já vždy otevřel jedno oko a zkontroloval východ slunce kvůli focení svítání v údolí. Takže jsme nakonec časně vstali a cestou do města pojídali zbytek minibanánů. Ve městě jsme zamířili k nejbližšímu krámu koupit vydatnější snídani. U krámu si nás odchytil včerejší tuk-tukář a hned se vyptával, kam chceme jet. Nakonec jsme se dohodli, že nás vezme na Lipton Seat (místo velkého rozhledu, konkurující Konci světa) a do továrny Lipton na prohlídku výroby čaje.
Čajové plantáže obklopují Lipton Seat
Klikatá cesta do kopce otevírala stále nové a krásné výhledy. Zelené plantáže v ranním světle a mlze kontrastovaly s nepěkným městem Haputale. Viděli jsme i první česačky čajových lístků. Čajové plantáže ale z daleka nekončí, naopak jsou neuvěřitelně rozlehlé, těžko se to dá popsat. Projíždíme kolem továrny Lipton a dál se kocháme klikatou cestou s novými pohledy na zelená údolí. Půl druhýho kiláku před Lipton Seat nás řidič vyhazuje, dál se nejede. Je 10:00 a česačky si dopřávají oběd, protože začínají za úsvitu, a my vyrážíme za ještě lepšími výhledy. Docela se zadýcháváme, ani nevíme proč. Jakožto kancelářský krysy nemáme kondici, ale stejně. Snad je to tou výškou.
Lipton Seat je téměř Konec světa
Lipton Seat se nachází na návrší hory, nebo kopce, chcete-li, jehož celá jedna strana byla zahalená mlhou, která se valila z úpatí kopce. Výhled z postavené plošiny nestál – možná kvůli mlze – za nic, cesta k němu však byla krásná. Vyfotil jsem pár sběraček (neplést s naběračkou) a hurá tuk-tukem zpět do Lipton továrny.
Abych vysvětlil ten Konec světa. Tak se jmenuje místo, které je nedaleko. Pointa je zhruba stejná – na konci cesty nic není, respektive mlha.
Továrna na čaj Lipton
Zavedli nás do ochutnávací místnosti, jenž slouží zároveň jako přijímací. Působila staře, ale velice pěkně. Muž, který přišel, nám vysvětlil, že dnes toho moc neuvidíme, protože je cleaning day. Jelikož jsme chtěli ve 14:00 odjet z Haputale, řekli jsme, že se spokojíme s tím, co je. Zaplatili jsme 400 rupií (80 Kč) za oba a ujal se nás jiný pán. Díky naší angličtině, jeho výslovnosti a jejich vlastních výrazů pro stroje a procesy, spolu s hlukem, jsme se moc nového nedozvěděli, ale nevadí. Alespoň nám prodali drahý čaj, který je určen jen pro export.
Zpět do Haputale
Tuk-tukáře jsme ještě zmermomocnili, ať nás vyhodí u jídelny, že nakoupíme a pak ať nás hodí do guest house – původně jsme chtěli jen jednosměrně do Liptonu 🙂 . Ač jsme měli naspěch, přemluvil nás k pozvání k němu domů na čaj. Od cesty nás vyhlíželi dva jeho kluci. Přestože říkal, že nemusíme, před vstupem do domu jsme se dle srílanského zvyku zuli. Připravil nám výborný čaj s cukrem a mlékem a představil nám své roztomilé syny a také velmi pěknou ženu (Srí Lanka pěknými ženami zrovna neoplývá). Dali jsme dětem nějaké bonbony, vypili jsme čaj a povinně si prohlédli rodinné album. Slíbili jsme, že jim pošleme fotografie kluků, co jsem udělal a také naše fotky s řidičem. Na oplátku jsme dostali balík jeho výborného bio čaje.
Přesun do Ella
Příprava na odjezd
Rychlé balení, zhltnout jídlo a tradá na vlak. Oproti ranní informaci měl jet o půl hodiny později. Na zastávce jsme potkali Francouze, se kterým jsme se střetli již na Lipton Seat. Porovnávali jsme, zda má české a francouzské vydání Lonely Planet informace na stejných stranách – kromě obálky nemá 🙂 .
Ella už nás čeká
Krajina z vlaku byla moc pěkná a cesta rychle ubíhala. Za hodinu jsme byli v městečku Ella. Tedy cestou jsme si museli 2x vyslechnout bratrovo krásné ubytování. Hned po vystoupení z vlaku, ještě na perónu, nás odlovil aktivní tuk-tukář. Řekli jsme mu, kam chceme a cestou k tuk-tuku jsem se zeptal na cenu. Řekl „50“ a hned po tom „100“. To už jsme se smáli my i ostatní tuk-tukáři. Musel jet za 50. I tak to bylo dost. Nejdříve jsme zkusili Rawana guest house, který nám doporučil dnešní Francouz. Dnes se role vyměnili a pokoje jsem šel prohlížet já a Mirka hlídala věci a povídala si s řidičem. Paní mi nabídla jeden pokoj za 1.200 a druhý, ve vyšším patře a s balkonem, za 1.500. Zajímavé vzhledem k tomu, že včera bydlel Francouz za 1.000. Už se blížil průvod turistů, které jsme předběhli tím, že jsme si vzali dročku, ale rozhodli jsme se, že se podíváme jinde. Jeli jsme o 5 metrů níž do Tea Garden Holiday Inn. Pán mi nabízel pokoje od 1.500 do 2.000 rupií. Vzali jsme ten za 2.000, protože byl nejhezčí a měl nejlepší výhled. Dali jsme si sprchu, namazal jsem spálený krk a šli jsme na procházku.
Ella skýtá přinejmenším velice lákavou kavárnu a tmavý bar s duchem z minulého století – rozhodně bude kam jít. Vrátili jsme se do hotelu na večeři, jejíž výsledek měl být překvapením (pán řekl, že něco připraví). A taky byl a výborným! Doteď nejlepší jídlo na Srí Lance (a u toho taky zůstalo).
Večeře v Tea Garden
Okolo kopce rýže byl opravdový kus kuřete 🙂 , stroužky česneku v opečeném těstíčku, chutney (čti: čatný), neidentifikovatelná pikantnější věc a placka pappadum (čti: papadam). Na tuhle placku nebo menší varianty se na Srí Lance narazí často. Chutná asi jako naše chipsy (bez příchutě a málo soli), ale je to z rýžové mouky a má to dost náročnou přípravu. K tomu všemu byla bokem pikantní omáčka. No, bylo to prostě vynikající.
Zítra? Ví Bůh. Snad né výbuch – oslavy dne nezávislosti jsou již pozítří. Armáda, zátarasy a kontroly jsou všudypřítomné. Ale to je dobře, jsou tu pro nás.
Den 14. – Ella – Chrám Dowa a Ajurvédská masáž
3. února 2009
Budík začal svou práci po šesté hodině, abych zjistil, zda je zajímavý východ slunce. Nebyl, takže jsme spali dál.
Snídaně v Dream Cafe
Na snídani jsme zašli do moderně vypadajícího podniku Dream Cafe. Objednali jsme si oblíbené srílanské palačinky 🙂 . Mirka s jogurtem, já s buvolím tvarohem, oboje zalité palmovým sirupem. Vše bylo velmi pěkně naservírované a vynikající. Jen ta káva… Objednali jsme si Arabica a opět nám přinesli vyždímaný hadr. Myslím si, že množství kafe na naše 2 šálky zalili vodou do celé konvice, kterou přinesli. Není to na Srí Lance zdaleka poprvé, respektive jsme na Srí Lance nedostali „normální kávu“.
Buddhistický chrám Dowa
V naší oblíbenou hodinu – v 11 – kdy slunce začíná pálit, jsme vyrazili za dnešním cílem, chrámem Dowa. Je vzdálený 6 km od Ella a chceme ho dát pěšky. Povedlo se, našli jsme chrám i bez mapy. Na cestě zpět jsme došli do městečka Kumbawela (asi na půli cesty), protože to bylo z kopce.
Zpátky přes hospodu
Vešli jsme do místního baru. Nádherné místo! Jakmile jsme vešli, vše ztichlo a pohledy se upřely na nás. Podnik se skládal z jakési předmístnosti a baru. Obě místnosti měly barový prostor od konzumačního oddělený mříží s okénkem pro podávání – asi jako banky z westernů. Všude bylo přítmí a špína. Spodina a nekalé živly z toho místa dýchaly – mělo naprosto úžasnou undergroundovou atmosféru něčeho a čem všichni ví, ale nikdo jej nechce vidět. Mirka se tam však necítila dobře – čemuž se nedivím – tak jsme šli.
Do Ella jsme si již vzali autobus. Taky proto, že už byly dvě hodiny a slunce už přestávalo tolik pražit, takže jít pěšky ztrácelo smysl 😉 .
V Ella jsme si dali oběd – já tuňákový salát a Mirka rice & curry. Vše opět velmi dobré. Bylo to v restauraci Nes Coffee Shop – Boba Marleyho nepřehlídnete. Na odchodu se nás číšník ptal, kam jdeme dál a Mirka prozradila, že na Ajurvédu. Ihned začala historka o skvělém místě s výbornými referencemi.
Ajurvédská masáž
Kupodivu Mirka na nabídku rychle přikývla a už jsme seděli v tuk-tuku. Za chvilku nám těhotná paní vysvětlovala nabídku se slovy: „very good for you“. Mirka si vybrala proceduru, ale já se přeci jen obměkčit nenechal. Za hodinu se Mirka vrátila s mastnou hlavou a nepřesvědčivým výrazem. Prý to bylo utrpení. Ošklivá neútulná a chladná místnost, masérka nešetrná a při masáži hlavy jí vytrhala půlku vlasů. Nakonec si řekla o dýško s odůvodněním, že jí majitelka téměř nic nedává (procedura stála 2.500 rupií). Opět se potvrdilo nevěřit historce můj bratr má …
Poslali jsme „povinné“ rodinné pohledy, dali si sprchu, dobrou večeři v našem ubytování Tea Garden a šli do místního temného baru, kde teď píšu Srílančana. Samozřejmě jsme středem zájmu nevelkého osazenstva a Mirka je neustále okukována.
Další den: Mno, zítra asi nějaké vodopády, možná Diyaluma – opět nevíme přesně.
Den 15. – Vodopád Diyaluma
4. února 2009
Po anglické snídani – omeleta a tousty s džemem a čajem s mlékem – jsme šli na nádraží zjistit, jak je to s naší rezervací na vyhlídkové kupé první třídy do Kandy. Naštěstí místo bylo, takže si sedmihodinovou cestu aspoň užijeme nádherným výhledem, který doporučuje Lonely Planet i Snowboardovi (kámoši).
Zewling do dvou
Rozhodli jsme se pro vodopády. Pokud dostaneme (čti: usmlouváme) dobrou cenu, tak pojedeme taxíkem na vodopád Diyaluma, který jsme viděli při cestě do Haputale. Řekli jsme si, že zkusíme taky jednou cestovat jindy než v naše oblíbené poledne, takže jsme si naordinovali zewling do dvou. Protože Mirka stále čte Jak mi Starbucks zachránil život, šáhnul jsem po oblíbeném Forsythovi a začal číst Afghánce. V poledne šla Mirka koupit nějaký dobroty k obědu a vrátila se s nabídkou na výlet k Diyaluma vodopádu. Z 4.500 rupií usmlouvala cenu na 2.400 (cca 500 Kč).
Vodopád Diyaluma
Vodopád Diyaluma je 171 metrů vysoký a je to 3. nejvyšší vodopád na Srí Lance. Leží mezi Welawayia a městem, kde nás vysadili při cestě do Haputale. Z Ella je to 36 km. V 14:00 přijeli dva mladíci. Druhý nám má asi dělat průvodce = bude očekávat peníze. Vyrážíme na cestu a pochvíli míjíme místní vodopád Rawana (vysoký 16 metrů) a taky opice u cesty. Nic dalšího zajímavého se na hodinu a půl trvající cestě nestalo. Něco přeci – ochutnali jsme kakaové boby. Už když jsem to jedl, říkal jsem si, že to bude znít hloupě, ale teď se mi zdá přirovnání k šumivému multivitamínu ještě blbější 🙂 .
Chceme na vrchol vodopádu
Dojeli jsme k vodopádům, které nám na druhý pohled již nepřišly tak zajímavé. Mirka rozhodla, že se zkusíme podívat na jejich vrchol, o kterém v Lonely píšou, že je pěkný a má další menší vodopády a jezírka. Dozvídáme se také, že se dá pokračovat silnicí nahoru 9 km a pak je to půl kilometru pěšky. Je to jiná cesta než popisuje Lonely, což na jednu stranu nevadí, protože popis Lonely je divný. Uvádí, že když budete mít štěstí a zaměstnanci nedaleké kaučukové továrny uvidí, že jdete špatně, zavolají na vás. Továrna je dnes zavřená. Na druhou stranu je to delší cesta a budeme muset opět domlouvat cenu. Řidič, ani průvodce nad vodopády ještě nikdy nejeli. Asi v půli cesty se dozvídáme, že v oblasti se pohybuje divoký slon. Tato informace naše průvodce evidentně znejistěla. Slonovu přítomnost potvrzuje i sloní trus – slovy průvodce: „elephant shit“. Jedeme polní cestou a průvodce se všech na něco ptá. Nakonec dojedeme do jakési Bohem zapomenuté vesnice, kde průvodce dlouze rozpráví s místním charizmatickým domorodcem. Nakonec jedem zpátky a průvodce vysvětluje, že cesta je OK a slon snad taky.
Škoda, že tu nejsme sami
Konečně vystupujeme z auta a vydáváme se na pěší část výletu. Průvodce je ale evidentně vystreslej ako prasca. Cestou potkáváme sloní tentononc a vyvrácený strom. Po kamenité cestě v travnatém porostu, který je chvílemi vyšší než my přicházíme k vodě a nádhernému jezírku. Lituju, že tu nejsme sami, koupání by bylo osvěžující a příjemné. Vracíme se cestou kousek zpátky a odbočujeme doprava načež po chvíli vidíme nádherný vodopád, který vypadá, že má větší sílu než samotný Diyaluma, ale nebudeme mít čas podívat se k němu blíž. Scházíme dolů a vidíme další vodu a ústí vodopádu. Je sucho, takže proud je malý, ale místo je opravdu malebné. Lidé dole jsou jen tečky, stejně jako všechny starosti. Je to místo, kde chce být člověk chvíli o samotě a jen se kochat – ať už krásným výhledem na krajinu dole nebo na zurčící vodu. Za chvilku nás ale průvodci popohání k cestě zpět kvůli divokému slonovi. Vyrážíme tedy a já si konečně fotím horní vodopád. Cesta zpět k autu byla rychlá, respektive jsme jí šli rychle a lilo z nás jako blázen.
Zpátky do Ella
Byli jsme unaveni a cesta domů ubíhala pomalu a z větší části již za tmy. Dnes je Den nezávislosti a srílančané slaví 61. výročí osvobození od nadvlády Britů. Cestou jsme proto potkali shluk lidí, kteří se modlili obklopeni mističkami s hořícím olejem, které byly i okolo cest.
V Ella jsme se bez problémů domluvili na ceně 3.000 rupií a dali oběma dohromady dýžko 300 rupií. Čekali víc, ale domorodci škubou sejry na každém rohu, tak je potřeba být trochu asertivní. Škodný určitě nejsou.
Oslavy v Ella příliš neprobíhají. Půl dne běžel rozhlas s nějakým místním povídáním – to se k četbě o afghánských teroristech hodí 🙂 – a teď je občas slyšet zpěv opilců.
K večeři jsme měli pro změnu vynikající jídlo: těstoviny s kuřetem a vynikajícím česnekem obaleným v těstíčku. Já měl ještě pikantní sosík se skořicí a místní salát: rajče, ananas, cibule + něco neidentifikovatelného.
Den 16. – Vyhlídkový vlak do Kandy
5. února 2009
Vstávání, balení, snídaně, placení a vřelé loučení. Na týpkovi z Tea Garden bylo vidět, že mu na naší spokojenosti záleží a opravdu výborně vařil (nečekal jsem, že to o někom na Srí Lance řeknu 🙂 ).
Za cestu na nádraží si tuk-tukář řekl 150 rupií. Nevydržel jsem to a začal se smát – tam jsme jeli za 50. Dohodli jsme se na 80 rupiích a odjížděl v pohodě.
Z Ella do Kandy vyhlídkovým kupé
Lístek na vyhlídkové kupé je potřeba rezervovat předem
Paní ve frontě na lístek přede mnou chtěla taky první třídu – vyhlídkové kupé – ale měla smůlu. Naše rezervace den předem fungovala, takže jsme vyplázli 1.500 rupií za lístek do Kandy pro oba. Těsně před Kandy, v Peradenyia Junction se musí přestoupit na jiný vlak. Po usazení ve vyhlídkovém kupé, což je speciální vagón zařazený na konec soupravy, jsme zjistili, která sedadla jsou dobrá a která ne. Kdybyste se na vyhlídkovou jízdu chystali, tak dobrá sedadla jsou: 11, 12, 23 a 24 a špatná, tzn. ze kterých je špatně vidět, protože mají místo okna božní sloupek jsou: 3, 4, 7, 8, 15, 16, 19 a 20. My jsme měli 19 a 20.
7 hodin ve vlaku
Cesta vyhlídkovým kupé je ale vskutku nádherná. Ty údolí, čajové plantáže, hory, které se stále otvírají a mění tím, že je objíždíte téměř dokola, prostě stojí zato. Po cestě se vedle kolejí válí několik převrácených starých zrezlých vagónů. Ta atmosféra a měnící se krajina se nedá vyfotit, to musí člověk prožít. Cesta z Ella do Kandy trvá 7 hodin, což je hodně, stačilo by míň. Tím, že je to první třída (asi 5x dražší než třetí), tak neotravují domorodci s příběhy bratrů. Měli jsme však štěstí na 5 dětí, které nás v 25místném kupé obšťastňovaly svou přítomností a dvěma samopaly na baterky.
Lonely Planet upozorňuje, že jsou v Kandy otravní nabízeči i podvodníci. Proto jsme si hned na nádraží dávali pozor, ale stejně nás asi jeden dostal.
Výběr dopravy
První taxikář nám na mapě ukázal, kde je guest house, kam chceme. To neměl dělat, protože jsme si tak mohli udělat představu o ceně. Jeho nabídku na odvoz za 200 rupií jsme proto odmítli. Říkal, že zjistíme, že to samé stojí tuk-tuk a vrátíme se. To taky napovědělo, že dostaneme lepší cenu. Odmítli jsme další dvě nabídky a už se k nám hnal odmítnutý taxikář, že nás vezme za naší cenu – 100 rupií.
Hledání ubytování
Bohužel naše volba neměla volné pokoje. Další výběr byl prý příliš daleko. Na taxikářův dotaz jsme odpověděli, že hledáme něco okolo 2.000 rupií. Dali jsme na jeho tip, ač jsme věděli, že to nemůže být čisté a za dalších 100 rupií jsme dorazili do Doctor´s house. Na prohlídku šla Mirka a pokoj prý vypadal dobře. Při otázce na cenu začal mluvit řidič a odpověď majitelky guest house zněla 2.000, takže oblož. Jeli jsme na další dva řidičovy tipy a jeden náš – vše obsazené. Vrátili jsme se tedy do Doctor´s house. Pro dnešek ho vezmem, dál uvidíme zítra.¨
Den 17. – Chrám Buddhova zubu a botanická zahrada v Peradeniya
6. února 2009
Z příjemného spánku nás probouzelo troubení na silnici, ale stejně jsme už museli vstávat. Plán zněl: při snídani ve městě vymyslíme dnešní den. Vyšli jsme z pokoje a na schodech do přízemí nám naše bytná řekla, že máme připravenou snídani. Její tatínek se nám snažil poradit, která místa jak naplánovat. Naše špatná angličtina a jeho nedoslýchavost spolu s naší představou a radami Lonely Planet se jaksi … mísily. Kupodivu jsme se nakonec dobrali k tomu, že jsou naše představy a jeho doporučení stejné. Padlo rozhodnutí na chrám Buddhova zubu a následně botanickou zahradu v Peradeniya.
Chrám Buddhova zubu
Vyrazili jsme dolů k jezeru Kandy u kterého se chrám nachází. Poblíž chrámu jsem si uvědomil, že nemáme dlouhé kalhoty – opět 🙂 . Poprvé se nám to stalo při cestě do chrámu Dowa, ale ten byl stejně zavřený. Zkusili jsme se k chrámu dostat i tak, protože někde je možné si takovéto „povinné doplňky“ vypůjčit. Mirku ale nepustili. Místní prodavač nám chtěl půjčit jeden sarong za 200 rupií, což jsme odmítli. Nezbývalo než vyrazit do Peradeniya. Viděli jsme chudáka pracujícího slona a už jsme si to štrádovali k autobusovému nádraží spolu s hodným domorodcem, který nás chtěl strčit – asi hodnému – tuk-tukáři, ale po našem odmítnutí nás posadil na autobus do botanický.
Botanická zahrada v Peradeniya
Cesta stála 18 rupií (3,60 Kč) za oba a byla celkem krátká. Zato vstupný do botanický bylo evidentně s cizineckou přirážkou – 600 rupií za lupen domorodci určitě neplatí.
Orchideje popisované v Lonely za to určitě nestály, ani Japonská zahrada jejíž název nás zaujal. Celkově však botanická v Peradeniya na rozdíl od ZOO v Dehiwala za návštěvu určitě stojí. Strávili jsme tam jen pár hodin, protože Mirka už chtěla jít na oběd (o tom později), ale určitě není problém strávit tam ½ až celý den. Řady palem po obou stranách cesty evokují Beverly Hills, ale jinak můžete vidět, na čem roste kakao, pravá arabská káva, nebo pepř. Já si nejvíc ulít na bambusu, ze kterýho si chci udělat takovou trojfotku na zeď. Snad jsem něco vhodnýho nafotil, to ukáže až monitor. Mají tam taky nějaký obrovský stromy, strom, ze kterého se vyrábí jed a tak dál. Jo a ředitel tam má krásnej barák. Za stromy se schovávají milenecké páry vyšší třídy (jiná na takovýhle srandy nemá) a v korunách některých stromů spí velké množství netopýrů, který mají rozpětí křídel alespoň půl metru.
Nákupy, jídlo a opice
Protože měla Mirka hlad, vyšli jsme z botanický po pár hodinách a vyrazili směrem Kandy, p
- Guest napsal(a) před 14 roky
- Musíte se přihlásit, abyste mohli komentovat
Prosím, nejprve se přihlašte.