0
0

Bangkok, město kontrastů a několika tváří

4/6/2012

Ráno si sbalíme všechny svoje věci a vyrážíme z našeho týdenního útočiště v backpackeru Foyer towers v Christchurch na autobusové nádraží. Na záda si bereme baťohy a zase okoušíme ten pocit lehkosti bytí. Naše bedra totiž netíží žádné závazky a čeká nás dvouměsíční cestování v Asii. Po úmorném prodávání auta jsme na další den našli nejlevnější letenku do Asie. Směřovala se společností Emirates do Bangkoku, kde si zařídíme indická víza a pojedeme znovu do bájné a nám ještě né zcela prozkoumané Indie.

Na check-inu ještě v Christchurch nám drobounká Samantha za přepážkou sděluje, že pro udělení víz do Thajska potřebujeme letenku ze země. Na rychlo tedy ještě kupujeme letenku z Bangkoku do Kalkaty se společností Air Asia. Během letu máme skvělý servis. Výběr ze dvou jídel a alkohol zdarma. Marek mi oznamuje, že tak drahou letenku musí propít, takže si dává jednoho panáka whisky za druhým. Letíme přes Sydney, kde čekáme asi hodinku na další let.

Do Bangkoku přilétáme kolem 1 hodiny ráno. Zpáteční letenku z Thajska po nás na imigračním samozřejmě nechtějí. V odletové hale nakukujeme do restaurací, máme na něco chuť. Ceny jsou však vysoké, takže si rozložíme na zem deky a jdeme raději spát a počkat do rána na první vlak do centra.

5/6/2012

Marek mě vzbudí kolem 6. ráno. Po eskalátorech sjíždíme až k příměstskému vlaku a nasedáme do klimatizovaného vagónu. Na dalších zastávkách nastupují hlavě školáci v uniformách a pracující. O pár stanic dál vysedáme a naplno ucítíme vlhký a dusný vzduch města. Bereme tuk tuka, smlouváme na 80 Bhatů a vydáváme se dopravní zácpou a výfukovými zplodinami do našeho budoucího příbytku Sinad Guesthouse. Cestou pozoruju první stánky s občerstvením, pitoreskní domečky lemující silnici a neuvěřitelné rozvody elektřiny. Jsme zpátky v Asii!

Sinad guesthouse je situovaný na ulici Samsen soi 1, v ideální blízkosti centra a v dostatečné vzdálenosti od turistických částí města. Je 8 hodin ráno a guesthouse je ještě zavřený. Po pár zazvoněních nám přichází otevřít milá a málomluvná Thajka. Házíme baťohy do pokoje a jdeme se najíst naproti přes ulici. Je dusno a my si jdeme za zvuku větráku ještě na chvíli zdřímnout.

Vstáváme kolem 3. odpoledne a vyrážíme se porozhlédnout po blízkém okolí. Zkoumáme uličky, až zabloudíme k nějakému pánovi domů. Prohlížíme si kanály řeky Chao Phraya, která se před pár měsíci málem vylila ze svého koryta a zaplavila celý Bangkok. Dnes se jen líně vine kolem svých břehů a čeká na další období dešťů. Přicházíme k bezejmennému chrámu, kterých je tu ve městě nepřeberné množství. Každý kolemjdoucí se u nich během chůze zastaví, sepne ruce a pokloní se. Kolem chrámu stojí stánky. Věřící Thajci si tu vybírají a kupují přívěšky a jiné napodobeniny Buddhy. Vedle paní na špejlích griluje masové koule, krabí tyčinky a párky. Servíruje je – jak jinak než- v igelitových pytlících a s dávkou čili. Naproti zase pán v klobouku vymačkává čerstvé džusy z ovoce a krájí na plánky ananas. Thajci u stánků hodují a klevetí o životě.

Dojdeme až k velkému oválnému parku, z kterého jde vidět na Velký palác a hloučky turistů s Lonely planety v rukách. My se otáčíme a vracíme se zpátky. Narážíme na hlavní turistickou ulici. Chodí tu opálení „zápaďáci“ v tílkách Chang a přitloustlí pánové v letech si za ruce vedou svoje thajské milenky. Západní civilizace v Thajsku. My také podléháme, sedáme na drink a koukáme na ta procesí.

Večer jsme svědky další turistické atrakce. Jdeme se podívat do známé čtvrti Pat pong, kam jezdí lidé ze západu za sexuální turistikou. Slyšeli jsme také, že tu slečny plavou v akváriích. Na rušném Night market nám každý slibuje „ping pong“ párty, lesbie show a další „zajímavosti“. Naháněči se předbíhají v nabídce levnějšího vstupného a maximální podívané. Nakonec se necháme zlákat malým srandovním pánem a vstupujeme do podniku s přiléhavým názvem „Pussy show“. Z reproduktorů se line šílená hudba, holky na podiu stojí u tyčí. Jen stojí, ani se nesnaží tancovat. Občas předvedou nějaké číslo, které spíše než eroticky působí docela nechutně. Po svém výkonu obchází celé obecenstvo a vybírají příspěvky. Koukáme na holky a říkáme si, že tolik škaredých holek jsme za celý den v Bangkoku nepotkali. Nejspíše výběr z výběru. Většina návštěvníků odchází a my tu zůstáváme skoro sami. Je to čím dál tím horší, takže nakonec bereme nohy na ramena taky. Při odchodu mě těší jen jedna věc a to, že jsme vynechali avizovanou lesbie show.

Zpátky jedeme tuk tukem. Řidič je nejspíše na nějaké zrychlovací droze a pořád se nás dokola ptá, kam vlastně chceme jet. Do zatáček vjíždí neuvěřitelnou rychlostí a já už se fakt bojím. Brzdím za něho nohama v zadu na sedadle, ale moc to nepomáhá. Nakonec se nás ptá, jestli nechceme koupit trávu a záporná odpověď je pro něho nepochopitelná. Konečně, Samsen soi 1, náš guesthouse a spánek po náročném večeru.

6/6/2012

Dopoledne strávím několik hodin vyplňováním online aplikací na udělení indických víz. Může za to především pomalý internet a také nepřeberné množství dotazů ve formuláři. Jedna z otázek například zněla, zda moji prarodiče nenavštívili v minulosti Pákistán. V krámku přes ulici si tiskneme všechny potřebné dokumenty a necháváme vyvolat pasové fotografie. Až odpoledne se dostáváme do centra.

Zastavujeme se v jedné zlaté pagodě, kolem které se třepotají krásné žluté vlajky Bangkoku. Uvnitř naproti sobě posedávají mniši v oranžových hábitech a klaní se nějakému staršímu mnichovi. Nejspíše jde o nějakou ceremonii. Nad nimi se sklání obrovský zlatavý Buddha se svým stoickým úsměvem a zkříženýma nohama v pozici lotosového květu. Místní si na stáncích kupují věnečky z akátových květů a vonné tyčinky. Panuje tu kouzelná atmosféra, ačkoliv sluneční paprsky žhnou k zbláznění.

Máme žízeň a hlad. v místních lokálech nám nabízí jen polévku a do turistických restaurací se nám moc nechce. Nakonec nacházíme jednu ideální. Poklid ruší jen jeden opilý irský turista, který si nahlas pouští hudbu a pak vykřikuje. Platíme a jdeme dál. V jednom průjezdu nacházíme místo, kde se vyučuje thajský box. Chvíli se koukáme a já žasnu nad důrazností a přesností úderů zdejších mistrů.

Jdeme směrem k Velkému paláci. Všude kolem nás míjíme podobizny krále a celé jeho rodiny v nadživotní velikosti. Většinou jsou bohatě vyzdobené a se zlatým rámem. Procházíme trhem, kam moc turistů nezabloudí. Sluncem osmahlí Thajci tu prodávají vše, na co si vzpomenete, od starého ošacení přes nabíječky a různou elektroniku až po sošky Buddhy. Od mladého kolemjdoucího se dozvídáme, že Velký palác je dnes zavřený. Kluk potom vycítí příležitost a láká nás na hodinovou projížďku po řece za 1600 Bhatů. To víš, že jo, říkáme si. Místní „obchodníci“ se tu někdy nechají příliš unést výdělkem na turistech, až zapomenou na čistý rozum a reálné ceny. Velký palác sledujeme jen zpoza zdi. I přesto působí fantastických a monumentálním dojmem.

Dostáváme se znovu k řece. Okamžitě tu na mě dýchne čarokrásná atmosféra přístavu. Na trhu se prodávají sušené ryby a sépie a opravují se tu sítě. Hledáme přístaviště, odkud jezdí lodě. Ty tu fungují jako městská doprava. Svezou vás buď z jednoho břehu na druhý, nebo podél řeky. Naskakujeme na loď. Je tu narváno. Dospělí a děti se vrací po celém dnu domů na večeři. Mladý převozník na každém přístavišti vyskakuje na břeh a ukotvuje na malý moment loď pomocí lana, aby cestující mohli bezpečně vystoupit a ti další zase nastoupit. Lavice na lodi jsou plné, snažím se držet poblíž okýnka. Je neuvěřitelné dusno. Tmavé mračna se nad Bangkokem stahují již několik hodin a drží rozpálený vzduch nad městem. Déšť né a né přijít, ačkoliv by si to každý přál. Podjíždíme obrovský most Rámy VIII. a konečně se k zemi snesou jako vlaštovky první kapky. Když vylézáme na břeh, prší už pořádně. Monzun přijde brzy, ačkoliv nikdo nedokáže určit přesně kdy. Může to být za několik dnů, týdnů nebo také dnes.

Procházíme přístavní vývařovnou a marketem. Na stolech leží malované talíře s nedojedenou rybou. V kádích plavou malinkatí úhoři a želvičky. Doufám, že ty jíst nebudou. Prší jako z konve. Bloudíme ve slepých uličkách a potkáváme místní Thajce, kteří zpoza střechy sledují liány deště. I mistr navigátor Marek se někdy utne a místo k hotelu jdeme opačným směrem, takže se pak musíme vracet. Marek má puchýře z nových žabek, tak jde raději v kalužích vody bosky. Mě déšť nevadí, jen mě překvapuje, že se vzduch vůbec neochladil. Je stále horko. Konečně se dostáváme k hotelu. Začíná pršet víc a víc.

Večer si jdeme sednout na drink do jedné alternativní kavárny u nás na ulici. Hrají tu muzikanti a schází se tu thajští intelektuálové s velkými brýlemi na nose, kteří tu diskutují a pokuřují vodní dýmku.

7/7/2012

Po snídani vyrážíme do kanceláře, která vyřizuje žádosti na indická víza. Dopravujeme se nejprve taxíkem a poté příměstským vlakem a já si teprve teď uvědomuji, jak je Bangkok vlastně obrovský. Ve vlaku funguje klimatizace a já koukám na nádherné Thajky oblečené v decentním ale velmi slušivém oblečení. Také tu vidíme spoustu Evropanů, kteří sem přijeli nejspíše za prací. Vystupujeme ze stanice a po jezdících schodech se dostáváme na křižovatku ulice Sukhumvit 25, kde se má kancelář nacházet. Čekáme na zeleného panáčka na semaforu, abychom mohli bezpečně přejít na druhou stranu silnice. Semafor však nejspíše nefunguje, takže nabíráme odvahy a přebíháme širokou silnici. Vedle sebe slyším zvuky motorek, které se už chtějí co nejdříve rozjet.

Nacházíme velkou prosklenou budovu a výtahem se svezeme do 15. patra. U přepážky nám dvě thajské slečny sdělují, že všechny dokumenty potřebné k udělení víz máme v pořádku. Bohužel jen fotografie musí být v nesmyslném formátu 2krat2 palce. Platíme 500 Bhatů za nové fotografie a Marek je dost naštvaný. Naštěstí tu alespoň není moc žadatelů, takže během hodinky a půl vyřídíme všechny formality. Pro pasy si můžeme přijít další týden ve čtvrtek.

Před prosklenou budovou se nám naskýtá bizarní pohled. Paní se zapálenou vonnou tyčinkou přistupuje k malému buddhistickému svatostánku a se sepnutýma rukama se modlí. V tomto mumraji klaksonů, motorů a brzd si najde chvilku klidu k modlitbě. Na ulice vyšli lidé z kanceláří. Usrkávají brčkem pití z igelitových sáčků a kupují si maso na špejli.

Poslední desetiletí možná přinesla Bangkoku a celému Thajsku rozvoj, západní technologie a vymoženosti. Na druhou stranu je ale příjemné vědět, že běžní Thajci stále se stravují, modlí a žijí tím „svým“ způsobem.

Na ostrov Koh Tao jsme vyrazili na pár dní během našeho čekání v Thajsku na indická víza. Jako dopravní prostředek jsme si vybrali vlak, kterým se z Bangkoku dostaneme až do města Chumphon a odtud již lodí na ostrov. Marek kupoval jízdenku na vlak přes internet a tak jsme se vyhnuli maržím cestovních kanceláří.

9/6/2012 – 14/6/2012

Ještě před odjezdem vlaku železniční zřízenci opravují a vyměňují větráky. Bez těch by cesta byla dost únavná. Ve vagónu sedíme pouze s Thajci, jedeme totiž lidovou III. třídou a většina cizinců si připlatila za lehátka. Dává se s námi do řeči jeden postarší sportovec a lámanou angličtinou nás informuje, že jede na maraton na ostrov Phuket. Zajímá se, odkud jsme. O tom, že se Československo před dvaceti lety rozpadlo, nemá potuchy. Ale to, že večer hraje naše mužstvo důležité utkání na Mistrovství Evropy, mu neuniklo. Naproti nám sedí thajská babička a natírá všechny svoje vnoučata bělícím krémem. U Asiatů je na rozdíl od Evropanů preferovaný co nejsvětlejší odstín kůže. Působí pak asi více aristokraticky. Bělidla se prý dávají i do sprchových gelů a tělových krémů. Každý by holt chtěl to, co nemá.

Chvíli trvá, než se vymotáme z Bangkoku. Periferie jsou dost dlouhé a plné malých, jednoduchých domků se střechami z vlněného plechu. Před každým ale nesmí chybět malinkatý domeček pro domácí bůžky. Pokud by jim Thajci nepostavili svoje vlastní obydlí, mohli by se prý mstít a způsobit dokonce i smrt v rodině. Každý den jim také musí připravit něco k snědku a pití a zapálit vonnou tyčinku.

Ve čtyři ráno jsme na nádraží v Chumphon, odkud po 2 hodinách odjíždíme autobusem do přístavu. Loď je už nachystána. Usedáme na příď a necháme se ovívat slaným mořským větrem. Sluníčko vyšlo asi před půl hodinou a pomalu se vydává na svoji každodenní pouť po obloze. Ostrov Koh Tao dělí od pevniny zhruba 90km, což bychom měli zvládnout za 2,5 hodiny. Loď překonává jednu vlnu za druhou, občas voda vytryskne až na nás. Když máme už úplně mokrá trička, jdeme se raději schovat do podpalubí, kde sladce usínáme.

Ne však na dlouho, přijíždíme k přístavu. Na molu na nás už čekají naháněči hotelů, my se s baťohy na zádech vydáváme kolem západního pobřeží ostrova k jeho jižnímu cípu. Procházíme kolem luxusních hotelů a bungalovů. Jsou většinou dost nešťastným a nešetrným způsobem zasazeny do krajiny. Působí na mě prvoplánovým dojmem, majitelé nejspíš chtěli rychle vydělat, šili horkou jehlou a zapomněli na nějaký koncept. O celkový vzhled se asi moc nestarali. Do útesů jsou vybetonovaná umělá jezírka a bazény, ke kterým vedou jak jinak než betonové schody.

Jdeme pořád dál. Mě samotnou překvapuje, že v tomhle dusnu a horku ani moc nebrblám. Šplháme do strmých kopců, kam má i motorka problémy vyjet. Za Janson bay se nám po zdolání dalších výškových metrů otvírá nádherná Sai Nuan beach. Pláž se rozpíná mezi dvěma skalisky velkých oválných balvanů. Bílý písek pláže přechází v nádherný palmový háj, do kterého jsou jemně a šetrně zakomponované chatky z bambusu a se střechou z palmových větví. Hned si to tu zamilováváme. S majitelkou resortu smlouváme na 350Bhatů, vypadá to, že jsme jedinými návštěvníky. Hlavní sezóna již dávno skončila. Sprchujeme se pod tou troškou vody, která tu teče, a pokoušíme se usnout, což je v tomhle horku a dusnu těžké. Elektřina se zapíná pouze na noc, větrák tedy nefunguje a vzduch se vůbec nehýbe.

Další dny probíhají v tomhle ráji klidným tempem. Ráno cvičím v palmovém háji jógu, během dne se koupeme, lenošíme v hamakách. Ve staré skříni u restaurace objevujeme spoustu českých knih, po kterých lačně šaháme. Při procházce na úplný jih ostrova zjišťujeme, že jsme si hezčí resort vybrat nemohli. Občas na naši pláž zavítá posádka německých turistů, kteří sem s průvodci zajedou během svých lodních výletů kolem ostrova. Po pár hodinách však zase odjíždějí do svých luxusních resortů s bazény a my tu zůstáváme opět sami.

Přestože jsme Koh Tao navštívili mimo sezónu, kdy se musí počítat s deštěm, ani jednou nám nepršelo. Občas se přes moře přehnaly tmavé mraky nasáklé vodou, rychle je však vítr zavál dál, nejspíše na pevninu.

Myslím, že každý thajský ostrov je už poznamenaný turistickým ruchem. Na úkor krásné přírody se Thajci snaží vyhovět potřebám západního turisty, což se někdy nesetkává s účinkem. Avšak kdo hledá, ten najde. A my jsme našli.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .