Cestopis z Thajska 2012 5/5

Den 22: Komerční východ slunce u Angkor Watu

Slyšíme řinčení. Procitáme a uvědomujeme si, že je to budík. 4:50. Ležíme v posteli, není úplně snadný v tuhle ranní dobu vyskočit. V 4:55 se rychle jdeme opláchnout, pobalit si foťáky a opouštíme pokoj. Vedle nás bydlí Herbert, který má nastevřené dveře a svítí, tak ho zdravíme a říká, že se probral a že dneska pojede s náma. Super.

V recepci pospává někdo z personálu, tak potichu vrátíme klíče a jdeme ven. Tam na nás už čeká Sokhom, náš tuktukář. Nevadí mu, že jsme vzali kamaráda. Odbíjí pátá a my se už vezeme směrem k Angkor Watu na východ slunce.

Hádáme, že tam bude hrstka fotografů a že turisti začnou chodit až v dopoledních hodinách. Jak zle se mýlíme! Proudí tam davy lidí a dokonce vidíme jezdit i autobusy s turistama.

Jak jsme předchozí den neviděli jezírko s vodou, tak teď ho nepřehlídnete. Je před ním chumel lidí čekajících na východ slunce. Jelikož jsme chtěli taky ten kýčovitý pohled, museli jsme se dostat do první řady, aby nám nikdo nepřekážel před objektivy.

V tom jsme byli svědky dalšího zajímavého kambodžského byznysu. Před jezírkem byly roztaženy rohože, které vlastník pronajímal a museli jste si dát čaj nebo kafe, pokud jste si chtěli na rohož sednout. Bylo nám to proti srsti, ale jinak bychom tu fotku neudělali, tak jsme si všichni tři sedli na jednu rohož v první řadě a dali si kelímek čaje po dvou dolarech.

Přišli jsme včas, za námi se to začínalo slušně plnit a to pořád byla ještě poměrně tma.

Začal jsem připravovat kompozici, což se dělá poměrně těžko, když není nic vidět. Ale kompozice není nic proti správnému zaostření, když autofocus logicky selhává a vy se snažíte ostřit podle výsledku na LCD displeji.

Nakonec se mi asi na pátý pokus podařilo dobře zaostřit a dával jsem si setsakravelký pozor, abych si s ostřícím prstencem omylem neotočil.

Začíná se rozednívat.

Pořád čekáme na krásné barvy na nebi, ale ty zatím nepřicházejí. Zato se nám objevuje lešení přikryté plachtou v pravé části chrámu. To taky není to, o co bychom dvakrát stáli.

Je už po šesté hodině a je světlo. Slunce jsme neviděli vycházet a jsme trochu zklamaní, že jsme zase vstávali zbytečně. No, ne tak docela. Zažitek bylo i samotné focení a bytí na tom místě. Nejzajímavější fotka teda z východu byla ta z druhého konce jezírka, kde je vidět, jak se lidi mačkají na jednom místě, aby mohli vyfotit Angkor Wat s odrazem ve vodě.

Slunce se nakonec ukázalo, ale na fotku to už nebylo. Tak jo, jsme tu hotovi a můžeme jet na další chrámy.

Dnešním plánem bylo objet chrámy na velkém okruhu a na konci se vrátit k Ta Phromu, kde se nám včera podařilo minout tu největší atrakci, kterou jsme posílali i na jednom z pohledů.

Dneska jsme se nemuseli starat o vodu. Se Sokhomem jsme byli domluveni, že vezme ice box s pitím, když si připlatíme asi dolar nebo dva. Nebylo co řešit a tak jsme pocitivě doplňovali v 35°C pitný režim.

Nechtělo se mi dneska fotit chrámy, ony ty fotky v ostrém denním slunci nikdy nebudou výborné a na ty obyč se můžu podívat na internetu, tak jsem změnil disciplínu a nasadil 100 mm objektiv s cílem fotit portréty.

Tento druhý den jsem už nebyl s to obdivovat krásy chrámů, přišlo mi to všechno stejný. U jednoho chrámu jsem se skrýval před jednou holčinou, která mě lanařila ke svému stánku a já jí řekl, že se třeba přijdu podívat. Přestane vás brzo bavit, jak se z vás všichni snaží vyloudit only one dollar.

U dalšího chrámu jsme se trochu ztratili. Měl tři východy. U jednoho nás vysadil řidič, že počká u západního. Jednou jsem přišli na jiné, pak jsme se omylem vrátili na začátek a do třetice jsme zvolili správnou cestu a setkali se se Sokhomem.

U Ta Phromu jsme byli po poledni a světlo na focení zase špatné. Ale aspoň jsme viděli to slavné místo. Samozřejmě kolem něj zase postavili stupínek, aby se na něm lidé mohli fotit. Bylo skoro nemožné dostat fotku bez pózujících lidí, ale trpělivost nám ji přinesla.

Dnešní chrámová osmihodinovka skončila už ve 14h a já byl rád. Sice jsme měli lístek do Angkoru ještě na další den, ale já měl jasno, že už další chrámy vidět nechci. Sokhomovi jsme zaplatili za jeho služby, trochu nás rozladilo, že si za dnešek účtoval dohromady $18, když nám slíbil $12. My jsme tedy $12 platili, ale myslel jsme, že se to rozpočítá mezi nás tři. Ono ne. Ale nemělo smysl se dohadovat. Sokhom byl milý, peníze si zasloužil a nám to neublíží.

Odpoledne jsme strávili odpočinek na hostelu. Bavili jsme se u stránek milovníka sexuální turistiky a rozšiřovali si v této oblasti obzory. Dozvěděli jsme se, že je naprosto běžný v Kambodži oslovit například prodavačku a zeptat se jí po zaplacení za nákup, za kolik by s váma šla. Nebo že styk místní ženy s cizincem není považován za nevěru, ale za obchod, který někdy posvětí i manžel, když pozná, že máte dobré srdce. A vůbec nevadí, že při „namlouvání“ neumíte ani slovo khmérsky. Stačí se zeptat boom boom, how much?

V podvečer se vydáváme hledat i s Herbertem místní obchod, kde by měli mít hmyz, který chceme zkusit. Ptali jsme se v hostelu, kde je a mysleli jsme, že víme. No, nenašli jsme ho. Zato jsme potkali stánek u silnice s něčím, co vypadalo jako české rohlíky. Ušli jsme cestu dalekou a zpátky se nám jít moc nechtělo, pořád bylo ještě vedro. Tak jsme zkusili sehnat tuktuk, ale byly předražené. Až jsme najednou na jeden narazili a prosili, aby nás odvezl na jiný místní trh. Ten byl opravdu rozsáhlý, krytý plachtou a plný stánků se zeleninou a ovocem. Žádný hmyz. Podél byly nějaké „salónky“ s kadeřníkama, tak jsem do dvou nakoukl s prosbou, jestli mě oholí břitvou, ale v jednom nerozuměli a v druhém neholili.

Vydali jsme se zpátky k hostelu. Tam jsme si dali večeři a povídali si s Herbertem. Já se na část večera vypravil k vedlejšímu se sličnou uklízečkou. Jmenovala se Kwuit. Neuměla anglicky, tak jsme chvíli zkoušli pantomimu, ale to moc nefungovalo. Přiběhli na pomoc kluci od personálu, zase plní úsměvů a začali mi pomáhat s překládáním. Nakonec jsem se naučil několik milostných khmérských frází. Např. miluju tě se řekne [kňom srolaň ňé], ale častěji asi použijete ahoj a to se řekne [súes dej].

Zase fajn večer ve společnosti personálu a i jeho krásnější části. Potom jsem zasedl k místnímu počítači a psal deník, abych dohnal skluz. To se mi zjevně úplně nepodařilo, když deník píšu ještě dneska.

Přiložené fotky s datem a časem jsou od Herberta.

Den 23: Kambodžská masáž a koštování hmyzu

Přestože jsme si koupili třídenní vstupenku do historického parku Angkoru a zatím využili jen dva dny, neplánujeme už dneska výlet za chrámy. Dnešek věnujeme poctivému odpočinku, nechceme se vrátit z dovolený ve stavu, že bychom potřebovali další, abychom se z té první zotavili.

Dnešek podle všeho strávíme s Herbertem, jelikož má v plánu odpočinek stejně jako my. Dopoledne jsme se vypravili do ulic Siem Reapu s cílem zajít někam na masáž. Věděli jsme o místě kousek od našeho guesthousu, ale tam měli zavřeno. Tak jsme ještě nějakou dobu hledali jinou masérnu, ale bez úspěchu. Vrátili jsme se zpátky do guesthousu a tam nám řekli, že za $5 (jako stála ta naše vyhlídnutá masáž) za námi přijedou masérky a obslouží nás přímo na pokoji. To znělo hodně dobře, tak jsme souhlasili. Rychle jsme trochu poklidili pokoj a za půl hodinu nám už slečny klepaly na dveře. Vypadaly pěkně a mladě, ale anglicky moc neuměly, tak jsme si toho moc neřekli. Ale i tak jsme se smáli.

Nechtěly, abysme se vysvlíkli, což nás trochu mrzelo. Haha. Lehli jsme si na postel a oddávali se kambodžské masáži, která rozhodně není tak klidná jako ta thajská, kterou jsme si dopřáli v Chiang Mai.

V jednu chvíli se sebe koukáme s Chozem a on říká: „Zrovna po tobě chodí.“ Ani mi to nepřišlo. Chozeho jsem pak upozornil na totéž. Byl to zajímavý zážitek, který trval celou hodinu. Ale jestli si někdy budu moci znovu vybrat mezi thajskou a kambodžskou masáží, zvolím spíš tu první.

Po masážích jsme dostali hlad, tak jsme i s Herbertem vyrazili do ulic najít nějaký dobrý street food. Nakonec jsme se najedli dosyta za $1.80.

Odpoledne jsme měli chuť se vymáchat ve vodě, tak jsme našli hotel Freedom s bazénem poblíž, kde jsme se za $5 koupali a poléhávali celé odpoledne. Byla tam WiFi, takže nám skutečně nic moc nechybělo.

Když nás válení po několika hodinách omrzelo, rozhodli jsme se najít noční trh, který jsme předchozí den hledali neúspěšně. V guesthousu nám to ještě upřesnili, tak jsme teď snad chytřejší.

Když to zkrátím, tak po dlouhé procházce plné komárů, co nám naráželi do obličejů, jsme trh našli. Chtěl jsem tam vyzkoušet hmyz a to se mi také poštěstilo. Okoštoval jsem pražené kobylky, saranče, nějaké brouky podobné švábům, larvy, žábu a viděli jsme i malé hady na špejli, ale ty jsem vzhledem k mé náklonnosti k nim nekoštoval. Nejvíc mi chutnaly kobylky, žába měla dobře šťavnatou hlavu a nechutnala mi larva, která byla dost bez chuti. Cestou zpátky jsme si už vzali tuktuk, nechtělo se nám jít zpátky tu dálku pěšky. S prvním jsme se nedohodli na ceně a druhý na tu naši už přistoupil.

V guesthousu jsme si večer skypovali s naší hostitelkou z Phuketu Bar a zase si užívali ve společnosti lidí z guesthousu.

Den 24: 6 hodinová jízda za 33 korun

Naposled se probouzíme v Kambodži a jak bude dnešek vypadat netušíme. Jen víme, že bychom chtěli v noci už spát zase v bangkokském Udee, kde jsme naši cestu začínali. Po snídani to začneme trochu řešit a ptáme se Somiho, jak se dostat zpátky do Thajska.

Říká, že nejlepší je vzít si taxi za $25, které nás tam doveze. Autobus do Poipetu skutečně jezdí jen dvakrát denně. Tak prosíme, aby nám objednal taxi na 10h. Za ty čtyři noci platíme každý $20. Jen už nemám riely ani dolary, tak chci platit v bahtech. Naštěstí to není problém a sami mi seběhli do banky vyměnit moje bahty, abych mohl zaplatit.

Balíme věci a já si ještě fotím lidi z personálu Green Park Village a nechávám si udělat fotku s Kwuit. Se všema jsme se loučíme a říkáme, že bylo skvělé u nich zůstat. Bylo to nejlepší ubytko, které jsme během cesty měli a to ne ve smyslu komfortu, ale ve smyslu přátelské až rodinné atmosféry a super lidí.

Taxi jsme zkoušeli ukecat na $20, ale bez úspěchu. Nebyl to klasický taxikář, ale nějaký soukromník, co si takhle přivydělává. Ještě jsme ho poprosili, aby nám zastavil u stánku s džusem z cukrové třtiny, který jsme si tak oblíbili.

Na hranicích jsme vystáli několik front a odehnali několik nahaněčů všeho druhu. Trvalo nám to celé přes hodinu. Když by se vám nechtělo stát ve frontě, tak většinou není problém za několik dolarů dostat tzv. VIP statut a jít přímo, ale tohle jsme podporovat fakt nechtěli.

Do Aranyaprathetu jsme přijeli autobusem, tak zpátky chceme zkusit vlak. V Thajsku zastavujeme tuktuk, který je ochotný nás na vlakové nádraží hodit asi za 300 bahtů (po usmlouvání), takže ho posíláme do háje a za chvíli zastavujeme další a s ním jsme se dohodli na 60 bahtech, to bylo fér.

Na nádraží se ptáme, kdy a odkud jede vlak do Bangkoku. Nebylo to těžké – byla zde jedna kolej, na které byl vlak, který odsud jinam než do Bangkoku nejezdí, měli jsme ještě 30 minut do odjezdu. Koupili jsme si venku zmrzku a čerstvé ovoce (meloun a mango). Dohromady jsme platili 80 bahtů.

Vlak byl třetí třída, neměl okna (kdo by je taky v tomhle vedru potřeboval) a neseděl tam asi jediný běloch. Zase se cítíme dobře. Jen pro srovnání – bus stál 207 bahtů a tenhle vlak 54 bahtů a časově to vychází hodně podobně (vlak je asi o necelou hodinu pomalejší).

Jak vlak neměl okna, my jsme byli takový mírně upocení a venku se prášilo, trochu nás to poznamenalo a vypadali jsme jako špinavý prasata. Ale jízda vlakem nás bavila!

Během jízdy vlakem prochází prodejce s různým jídlem a pitím, hlad nemáme, ale když jsme viděli, že nosí pražené kobylky, tak jsme jednoduše neodolali a koupili si za 10 bahtů plný pytlík. Hrozně jsme si na kobylkách pochutnali a pak bojovali s tím, že nám nožičky a tykadla zůstávala mezi zubama. Nejchutnější jsou velké nohy a nejkřupavější je hlavička. Jí se to jako chipsy, chutná to podobně a bude to určitě zdravější.

Před osmou večerní vlak staví na Phaya Thai, kde to už známe a jedeme přes naši oblíbenou stanici Ari na Saphan Kwai a míříme do hostelu Udee, kde máme rezervované postele na dormu. Nikoho jsme tam v tu chvíli nepotkali.

Večeři si dáváme na ulici v takovém jakoby fastfoodu. Chtěli jsme jít dneska koupit ještě nějaké dárky domů, ale už jsou všechny stánky zbalené, tak si holt zítra přivstaneme a nakoupíme zítra než pojedeme na letiště.

Den 25: Proletěli jsme letištěm jako v Sám doma

Poslední noc v Bangkoku byla překvapivě chladná. Chladná a hlučná. V ranních hodinách přišly nějaký holky a zjevně měly vypito. Bylo úsměvný, jak se potichu hihňaly. Méně úsměvný bylo, když začlo být ticho a já se znovu ponořoval do snů a najednou prásk! Z palandy padla láhev. A za chvíli spadlo něco dalšího.

Ráno jsme se dozvěděli, že jedna z dívek slavila narozky. Omlouvaly se, jestli byly v noci hlučný. Myslím, že se potrestaly samy, jejich kocovinu bych mít nechtěl. Hlavně oslavenkyně byla dobře zřízená, ta asi z postele dneska paty nevytáhne.

Zato my museli. Čekala nás rychlá snídaně a dohnat resty a koupit dárky domů. Jen jsme nějak nepočítali s tím, že v neděli se v Thajsku moc nepracuje a že venku nebude tolik stánkařů jako v jiné dny. Chceme koupit sušené banány, které nám tady moc chutnaly a já slíbil kamarádce (nebo vlastně ona si poručila) sošku Buddhy, pro sebe jsem chtěl ještě pytlík cvrčků. Měli jsme na nákup dvě hodiny a nakonec se to ukázalo jako nedostatečné.

Narazili jsme na nějaký nedělní výprodej starých vykopávek nebo jak to nazvat. Desítky prodávajících vyskládaných ve dvou nebo třech ulicích. Nabízeli všelijaké sošky, náramky a já nevím co ještě. Ale nic, co by se mi líbilo. Než koupit Buddhu, co se mi nelíbí, jen proto, abych ho přivezl, tak to jsem ho radši nekoupil vůbec. Sylva je rozumná, určitě to pochopí.

Dobře, soška nebude. Co banány a cvrčci? Na cvrčky jsme vůbec nikde nenarazili. Teda, ne, že by v desetimilionovém Bangkoku nebyli, jen jsme neměli čas je hledat.

Narazili jsme na jediný stánek, kde paní prodávala sušené banány, tak jsme chtěli koupit relativně ve velkém, dohromady asi 4 balení, tak jsme to zkoušeli usmlouvat, ale nepodařilo se, tak jsme odešli. Jenže banány jsme hodně chtěli a pro mě to byl jediný dárek (po šátku pro babičku), který dovezu domů, tak jsme se nakonec s prosíkem ke stánku vrátili a koupili si pár balení za původní cenu.

Blíží se půl jedenáctá a my pospícháme na hostel, abychom si dali ještě rychlou sprchu, naházeli banány do krosny a vyrazili na letiště. Jelikož jsme se už nechtěli zpotit, objednali jsme si v hostelu mototaxi, které nás hodí na skytrain.

Byl to osvěžující, zvláště když jsme předjížděli kolonu aut v protisměru a kličkovali mezi různě rychle se pohybujícími se pruhy. Každý jsme dali pár desítek bahtů a čekali na Saphan Kwai až přijede skytrain. Naposled jsme si poslechli Árííí, přestoupili na Phaya Thai na jiný vlak a už jsme v hlavě chtě nechtě začali bilancovat a hodnotit thajské a kambodžské dobrodružství.

Z toho nás vytrhlo až oznámení o konečné a ať vystoupíme – to se jen domníváme, zas tak dobře jsme se thajsky nenaučili. Mai pen rai. Příště.

Máme spoustu času, asi dvě a půl hodiny do odletu. Tak si sedneme na lavičky poblíž místa, kde budeme odbaveni a čekáme až se na obrazovce objeví info o začátku check-inu. Povídáme si, pozorujeme dění kolem nás a čas vesele utíká a my stále kontrolujeme ceduli, abychom o nic nepřišli.

Už to ale trvá podezřele dlouho, tak se jdu mrknout k check-inům a ptám se slečny od Emirates, jak to vypadá s letem do Hong Kongu (letíme Hong Kong – Dubaj – Praha). A ona že check-in už skončil, tak říkám, že na ceduli nic nebylo a běžím pro Chozeho a krosnu. Přiběhneme hned zpátky a natahujeme ruce s letenkama a pasama. Ještě nás odbaví. Do toho začal čínský zaměstnanec Emirates na nás křičet, že 500 lidí už je odbaveno a kde jsme se flákali. Tak jsme mu opakovali, že na té informační ceduli o check-inu nebylo zmínky. Za náma doběhl další cestovatel, kterému řekli, že má smůlu, že už ho nevezmou. Docela psycho.

Nám už nevzali krosny, museli jsme je nechat odbavit jako nadměrná zavazadla o kus vedle. Čekali jsme, než nám slečna vyřídí palubní lístky. Pak jsme museli ještě projít nějakou kontrolou, tam jsme předběhli ostatní. Nakonec chlapík, kterého nechtěli odbavit byl odbaven a byl to taky Čech.

Jakmile jsme se dostali přes kontrolu, tak tři dva jedna. Start! Vyběhli jsme k našemu gatu. Nebyl to sprint na 100 metrů. Aspoň půlka! Připadali jsme si jako McCallisterovi v Sám doma. Sakra, to je dálka. Na tohle nejsme stavěný a už vůbec né trénovaný. S vypětím sil, jazykem u pasu a lapajíc po dechu dobíháme do cíle. Tedy ke gatu. Lidi tam ještě jsou, ještě nenastoupili.

Čekáme několik minut a litujeme, že jsme běželi. Mohli jsme to vzít vycházkovým tempem. Aspoň bychom se nezpotili, to jsme už v plánu neměli. Holt plány jsou od toho, aby vše nakonec bylo jinak. Čas se nachýlil a podle určitých priorit se nastupuje do letadla. My jsme klasicky v té poslední skupině – nejsme businessmani, co by letěli první třídou nebo businessem, ani těhotné ženy či rodiny s dětma. Jsme prostě jen mladý kluci, co vyjeli do světa a ti budou vždycky nastupovat jako poslední.

Zmínil jsem se, že do Hong Kongu letíme Airbusem A-380? Největším a nejmodernějším letadlem z celé letky Emirates? Je to opravdu kolos. Ale co na palubě oceníte nejvíc, tak je nový zábavní systém ICE, který oproti tomu staršímu, se kterým jsme se setkali na cestě do Thajska, má větší výběr seriálů. To je pro geeka naprosto zásadní. Co jsem se dozvěděl od kamarádky Lucky až v Praze, tak prý má tenhle Airbus i dvě patra. Ale koho zajímají patra, když máte víc episod The Big Bang Theory nebo Dextera.

Teď když sedíme, tak si konečně můžeme vydechnout. Letadlo nám neuletělo. My jsme nedostali po běhu infarkt a bude zase aspoň na co vzpomínat. Za necelé čtyři hodiny přistáváme v Hong Kongu, městě mrakodrapů.

Den 25: Hamburger si v Hong Kongu nedáte

S A-380 jsme během dvouhodinového letu nezaznamenali žádné turbulence a užívali si přistání na obrazovkách před námi, které zobrazovaly i pohled zepředu. V Hong Kongu máme šest hodin čas a není potřeba vízum k opuštění letiště jako v Dubaji. Těšíme se na mrakodrapy a chtěli bychom na nějaký vystoupat a udělat pár fotek.

Hned si to míříme k východu. Zdrží nás ale fronta na imigračním, kde čekáme skoro půl hodiny. Normálně by nás to naštvalo, ale byla tam free WiFi, tak jsme to nějak vydrželi. Během čekání jsme si posunuli čas na telefonech o hodinu dopředu, abychom náhodou neprošvihli zpáteční let nebo zase nemuseli běžet přes celé letiště ke gatu.

Jak už to s letišti bývá, není ve městě, ale o kus dál. Naštěstí letiště s městem spojuje, stejně jako v Bangkoku, vlak. Jdeme se tedy podívat kolik nás to bude stát. Čelist nám padne když čteme, že jízdenka na Airport rail express na cestu do Hong Kongu (za 24 minut) a zpět tentýž den stojí $100! To si dělaj srandu, ne?! Kvůli pár hodinám přece nebudeme platit $100. Já měl jasno, počkám na letišti. Do Hong Kongu se podívám jindy. Choze spíš koketuje s tím, že by se jel podívat. Procházíme se kolem cedulí s cenama a hledáme něco levnějšího. Bohužel máme smůlu. Najednou mi hlavou probleskne geniální myšlenka – vždyť tady se platí hongkongskými dolary, tak hned vytahuju telefon a koukám na konvertor. 1 HKD = 2,4 CZK. To je pak ale jiná, přátelé. Neváháme a kupujeme.

Už sedíme ve vlaku. Čistý, moderní a neuvěřitelně tichý. Trochu jsem doufal, že to bude rychlovlak jako jsou v Šanghaji, ale tohle očekávání se nenaplnilo. Přesto pomalu rozhodně nejel a proti Českým drahám to rychlovlak byl. Od města Hong Kongu nás dělily další tři zastávky.

Po 24 minutách jsme zastavili a vystoupili. Hned jsme šli k informacím a ptali se, kudy se dostaneme do města, že chceme vidět mrakodrapy. Oni se na nás divně zadívali a říkali, že tady jsme v Hong Kongu, že mrakodrapy jsou všude a stačí vylézt ven. A tak jsme šli.

Cestou jsme míjeli Apple Store, kde jsme si udělali povinnou zastávku. Líbilo se mi, že si tady pomocí iPadů přivoláte zaměstnance, který za vámi přijde. iPhone 4S 32 GB se tady dá sehnat zhruba o 2500 CZK levněji než u nás. Příště si vezmu s sebou víc peněz.

Vylezli jsme ven a opravdu všude kolem nás mrakodrapy o desítkách pater. V dálce blikaly na temné obloze lasery, světla na mrakodrapech se měnily jako ve výlohách obchodů během vánočních svátků a v některých místech bylo neustále rušno.

Šli jsme k nejbližšímu věžáku, udělali pár fotek a potom se zkoušeli dostat nahoru, ale tam nás nechtěli pustit, tak jsme to šli zkusit k dalšímu. Tam bychom zase museli být hosté hotelu a výlez přes schodiště do vyšších pater byl zamčený. Ani další recepční jsme neukecali, tak asi máme smůlu.

Aspoň si teda skočíme na levné jídlo, to znamená do nějakého fastfoodu. Našli jsme McD i KFC, ale světe div se – nikde neberou jiné platební karty než značku Octopus, kterou platí 95 % místních. A hongkongské dolary jsme si samozřejmě kvůli pár hodinám neměnili. Nedostaneme se nahoru na věžáky a ani se nenajíme. To je den.

Hong Kong na nás působí docela evropsky, přinejmenším teplotou. Dávno pryč jsou 35°C teploty z Thajska nebo Kambodže. Je tu 12°C. Máme trénink na českých 5°C, které nás budou čekat za pár hodin až přistaneme na Ruzyni. Slyšel jsem, že Číňani jsou milí, usměvaví lidé, ale to tu taky neplatilo.

Se zážitkem, ale i drobným zklamáním jdeme po dvou hodinách venku zpátky na vlak a jedeme na letiště, kde chceme stihnout ještě pozdní večeři. Volba padla na italskou restauraci Spagetti House, kde jsem si dal lasagne, na které jsem měl obrovskou chuť a Choze dal přednost špagetám. Brali Visu, tak jsme nemuseli utíkat bez placení. I když kdybych tušil, kolik to bude stát, asi bych o tom uvažoval. Jídlo za 330 korun, co bych si sám platil, jsem si už dlouho nedal (a nedám).

Let do Dubaje jsme už hlídali ostřížím zrakem. Během devítihodinového letu jsem párkrát i usnul, docela mi to uteklo. Přistáváme v pět hodin dubajského času (-4h proti Hong Kongu). Letiště je plné lidí, tak dlouho hledáme, kam se na následujících 5 hodin složíme.

Nic extra zajímavého se už nedělo. Po příletu do Prahy jsem si v kraťasech a mikině připadal jako velký otužilec, když jsem míjel otrávené lidi v zimních bundách. No jo, jsem zpátky v Praze. Tady se na vás už nikdo moc neusměje. Zima nakonec nebyla tak strašná, ale těšil jsem se na teplo domova.

Byl to zvláštní pocit, když jsem si uvědomil, že před 48 hodinama jsem byl v Kambodži, před 24h v Thajsku, před 14h v Hong Kongu a před 5h v Dubaji. Najednou jste doma. O 9000 km západněji a o 30 stupňů chladněji. Po měsíci plného dobrodružství se najednou vrátíte do starých kolejí a vidíte ten velký rozdíl mezi životem tady a tam. Myšlenkama jste a dlouho ještě budete v Asii. Chcete se vrátit. Hned.