Cestopis z Thajska 2012 4/5

Den 17: Kempování v ráji

Přichází sobota, se kterou se náš pobyt na Phuketu výrazně krátí. Chceme ještě na několik dní do Kambodži a rádi bychom viděli i most přes řeku Kwai v Kanchanaburi. Jenže podle našich propočtů most už nestíháme, další důvod navštívit Thajsko znovu. Tím, že bydlíme na Phuketu u Bar, která nám skvěle vyvařuje a stará se o nás jako o vlastní, ušetříme docela dost peněz, a tak místo asi 14 hodinové cesty autobusem z Phuketu do Bangkoku začínáme přemýšlet o letadle. Ale zatím jen přemýšlíme, nic se nám řešit nechce a stále vyřešení letu oddalujeme. Času je (vlastně není) dost.

Ale zpátky k sobotě. Vstáváme v sedm, protože dneska je velký den – s celou rodinou jedeme na výlet a není to Karlštejn. Jedeme na ostrov Koh Yao Yai ležíci východně od Phuketu. Podle předpovědi má pršet, ale snad to bude jen krátká tropická přeháňka. S Chozem jsme si s sebou vzali víceméně jen ručník, plavky a fotovýbavu. Víc nepotřebujeme. Zato zbytek rodiny to pojal ve velkém, o tom jsme se přesvědčili později.

V 8,30 už jsme na lodi, vlastně na trajektu – bereme si s sebou i auto. Voda v přístavu je špinavá a jezdí tam v loďce místní obdoba bezdomovce, který sbírá petky a plechovky, které pak asi může někde zpeněžit.

Koh Yao má dva ostrovy – velký Yai a malý Noi. Ten malý je turistický, proto tam nejedeme. Oba ostrovy jsou muslimské a na lodi s náma jedou víceméně samí muslimové a jsme jediní farangové na palubě. Jedna paní si s sebou na loď vzala i trochu neobvyklého domácího mazlíčka – veverku, co jí seděla na rameni jako papoušek.

V kajutě nefungovala klimatizace a byla tam pekelné vedro, tak jsme většinu hodinové cesty strávili venku. Chozemu (a posléze i mně) to připadalo jako sen. V Čechách tou dobou byly tři hodiny ráno a lidi spí. Zdají se jim sny. Sny o tom, jak jedou na lodi mezi krásnými ostrovy a ofukuje je vítr. My tenhle sen žili a zase jsme si říkali, jak skvělé je naše cestování.

Na ostrově jsme nasedli do auta a vyrazili. Jela s náma ještě jedna rodina – poměrně mladý pár se sedmiměsíční holčičkou, jejich auto nás následovalo. Jeli jsme kamsi k tamní nemocnici, kde má Bar kamarádku ze základky a která nám s výletem trochu pomůže. Projížděli jsme malými vesničkami až jsme nakonec dojeli k nemocnici. Na první pohled byste si řekli, že to je jen docela pěkný čistý domek. Holky si trochu povídaly a pak paní nasedla k nám do auta a někam jsme jeli.

Během odpoledne jsme navštívili dvě nebo tři místa, pláže, po kterých jsme se procházeli. Thajci nemají ve zvyku se koupat. Hodně jich neumí ani plavat, třeba naše Bar. Navíc my farangové chceme být opálený a mít tmavou pleť (my s Chozem zrovna nejsme typický případ, tohle neřešíme), zatímco Thajci dělají všechno proto, aby se víc neopálili a závidí nám tu naši bílou kůži. Je to tak asi vždycky – lidi chtějí to, co nemůžou mít.

Po plážích běhali krabi a byli tu daleko větší než na Layan beach, to se pozná snadno podle těch obrovských děr v písku. Bohužel tito velcí krabi jsou většinou zalezlí a člověk si je moc neprohlídne.

Cestou jsme se někde na street foodu najedli a v pozdním odpoledni jsme dojeli na místo našeho kempování. Odlehlý palmový háj 10 metrů od pláže s jemným bílým pískem, který z obou stran obklopuje moře. Široko daleko nikde nikdo. Takhle vypadá pravý ráj.

Postavili jsme si s Chozem stan, rodina měla další. Za chvíli to všechno stálo a úplně jsme koukali, jak jsou všichni (kromě nás) vybavení. Měli provazy, plachtu, svítilny, spoustu jídla,… Zkrátka na co si jen vzpomenete.

Blíží se západ slunce a my s Bar a Chozem jedeme na jednu z pláží, co jsme viděli odpoledne. Měla hodně kamenů ve vodě a nabízela tak mnoho fotografických možností. Jak jedeme autem, Bar najednou zvolá: “Snake! Snake!” Asi dvoumetrový tmavý had leze přes silnici, najednou se jeho hlava vymrští do vzduchu zpátky a tím si zachraňuje život jak míjí naši pravou pneumatiku a vešel se mezi obě kola. Auto za náma ho taky nepřejelo. My bohužel nezastavili a jeli dál, tak jsem si ho nemohl prohlídnout a vyfotit, ale aspoň ten pocit, že jsem tu viděl hada byl fajn.

Když jsme přijeli na pláž, prošel jsem si terén a vytipoval si tři místa pro focení západu. Pak si chvíli povídáme s Bar a když už vypadá světlo dobře na focení a blíží se západ, zjišťuju, že stoupla hladina a všechna místa, která jsem vybral jsou nepoužitelná, protože pěkné kameny zmizely v zapomnění pod hladinou. Navíc zase nebyl pěkný západ a na obloze chyběly barvy. Pak začíná kapat, tak to balíme a sklíčeně se vracíme k autu.

Spouští se docela slejvák. Když přijíždíme k tábořišti, pršet trochu přestává a připravuje se večeře – čerstvá polívka s rybou uvnitř – podobná jako tom yam, s rýží a zeleninou. Docela dobrý!

Prim si výlet neužívá tak, jako my ostatní, má radši komfort, než stanování. Ale má kliku, na ostrově je signál, a s ním i mobilní internet a tak se baví na iPhonu. Jenže baterka se jednou vybije a u iPhonu to jednou přichází po nepříliš dlouhé době. Tatík Tree jí ho pomáhá nabít přes autobaterii. Fakt mazec.

Večer pak sedíme pod plachtou, protože hrozně prší a je bouřka, co vedle po moři metá blesky. Průběžně vylejváme vodu z plachty, odháníme létající hmyz kolem lamp a popíjíme thajskou whisky s ledem a sodou. Pánové fakt mysleli na všechno. Déšť nám namočil měnič z 12 V z autobaterie na 230 V a začalo se z něj kouřit. Tenhle zdroj elektřiny se odebral do věčných lovišť a zhasíná nám tak i jedna lampa, ta druhá je na baterie. Díky bohu za to. Začíná docela foukat a já místy klepu kosu v triku. Choze zkouší fotit blesky nad mořem, ale nemá úplně štěstí.

Je docela zajímavé, že ač se většinu času všichni kolem bavili thajsky, nepřišli jsme si odstrčeni a bavili se s nima. Vůbec jsme jim nerozuměli, ale řeč těla dělá hodně a tak jsme se upřímně s nima smáli. Bylo to fajn.

Kolem 23h jdeme do stanu a spát. Už když jsme stan sestavovali, nějak nám nefungoval zip na uzavření, to jsme ještě doufali, že ho nebudeme potřebovat. Teď už víme, že to je jinak. Navíc o kvalitě naší střechy by se daly psát sáhodlouhé polemiky s nejasným závěrem. Stejně nejasným, jako je tento příspěvek – drama bude pokračovat příště…

Den 18: Boj o letenky a nejsladší drink na světě

Tahle noc byla naprosto strašná. Vždycky když jsem začal v tichu usínat, začalo pršet. Kolem půlnoci mě ven ze stanu vyhnal močový měchýř a tak jsem už ani já nebyl suchý. Ve stanu nebylo příliš mnoho (použitelného) místa. Mezi mnou a Chozem byla louže a když jsem si natáhl ruku kamkoliv mimo spacák, tak jsem ji měl mokrou. Když jsme stavěli stan na jemném bílém písku, říkali jsme si, jaká to bude paráda, že se pěkně vytvaruje, jak budeme potřebovat. Omyl! Já se celou noc tvaroval podle tý haldy, co mě tlačila do zad. Z celé noci jsem spal tak hodinu a pořád jsem koukal na telefon, kolik je hodin a kdy konečně přijde východ slunce a já budu moct jít fotit.

Blíží se pátá hodina a já už konečně lezu ven. Nikdy jsem snad nebyl tak šťastný, že můžu vstát tak brzo. Tree už byl taky vzhůru, zbytek rodiny spal v autě.

Jdeme s Chozem najít místo na focení východu. Chce to něco pěkného do popředí, třeba betonovou zídku vystupující z vody. Jenže co čert nechce, jsou divné mraky a opět žádné pěkné barvy. Další zklamání z východu slunce.

Tree mezitím sjel na místní trh pro něco k snídani. Měli jsme kraby, sépie a jakousi rýžovou kaši. Ta mi moc nejela, nemám úplně kašovitá jídla v lásce. Ale na krabech jsem si pochutnal.

Byla to snídaně jako z filmu. Stolek s rybářskýma židlema jsme si postavili na písečný výstupek do moře, kde nás omývalo z obou stran a koukali jsme na tiché moře a okolní ostrovy. Za námi byly palmy s kokosy a prázdné bílé písečné pláže a široko daleko ani živáček. Prostě ráj.

Po snídani jsme začali balit. My s Chozem jsme se trochu zdrželi na pláži a to bylo osudné pro Chozeho brýle, které nechal ve stanu a které byly přehlídnuty a zabaleny to stanové roličky. Naštěstí to s újmou přežily, budou potřebovat opravit, ale nejsou na vyhození.

Vydali jsme se k nemocnici, kde se většina lidí umyla, my s Chozem jsme nějak usoudili, že to nemá smysl, když se cestou zpátky zase zpotíme a že to postačí až doma.

Zaplatili jsme s Chozem trajekt zpátky za 960 bahtů a Bar s Prim nám koupily k obědu krabí tyčinky a vajíčka na špejli zabalená v krekru. S Chozem jsme si zrovna povídali o tom, jak na nás neudělalo v minulosti dojem mlíko z kokosu a sotva to dopovíme, Bar nám oběma podává velké kelímky s brčkem. Co je vevnitř uhádnete sami.

Brrrr! To je sladký až to není dobrý. Plavou v tom kousky kokosu a ledu. Ač mi sladké nevadí, tohle je moc. Po každém loku se mi zkřiví obličej a s námahou ho rovnám zpátky. Povedlo se nám zbavit jednoho, když jsme ho dali Pranovi s Prim. O ten jeden jsme se v určitých intervalech povinně dělili. Moc to nešlo.

Na konci plavby jsme na palubě narazili na Čecha, co se vracel z Koh Yao Yai, kde je prý české potápěčské centrum. Dal nám tip na letenky s Thai Airways, které jsou někdy až o půlku levnější než Air Asia. To se bude hodit. Díky odkládání zatím žádné letenky koupené nemáme a zítra chceme letět. Chceme se na to vrhnout jakmile dorazíme domů.

V přístavu jsme se nenápadně zbavili kelímku s kokosovým nápojem, už tam toho tolik nezbývalo, ale vypít se to už nedalo. Připadali jsme si naslazený na rok dopředu.

Doma jsme koukali na letenky a užili si psycho, když nám to průběžně padalo a špatně fungovalo na iPadu. A hlavně když jsme viděli, jak ubývají místa. Nakonec jdeme platit, tak platíme mojí kartou a nějaká chyba, tak odznova (asi potřetí) a platíme Chozeho kartou – úspěšně koupeno. A místa už nebyla. Stihli jsme to jen tak tak. Uffff. Jinak bychom museli jet autobusem 14 hodin. Takhle poletíme hodinu asi za 2100,-. Na Phuketu jsme hodně ušetřili na ubytování a jídle, proto nám tahle původně neplánovaná letenka nenabourá budget.

Večer mě Bar učila nějaké fráze thajštiny a osobní zájmena. Zjišťuju, že thajština není tak úplně těžký jazyk a získávám hroznou chuť se ho naučit. Zní báječně. Bar naopak ode mě chce učit česky.

S dobrým pocitem uleháme ke spánku, výlet se povedl, máme letenku a umím pár frází thajsky. Ra tree sawad kap (dobrou noc), přátelé.

Den 19: Jak jsme skončili před hranicema

Hned po probuzení jsem si všiml následků té úžasné noci na Koh Yao. Zjevně jsme měli ve stanu úprchlíka před deštěm a tento zlotřilý komár mi brutálně poštípal obě nohy. Na každé jsem měl asi 20 štípanců. Takhle poštípané nohy jsem fakt ještě neměl, Choze se divil, že to je vůbec možný. No, já se taky docela divil. A ujišťuju vás, že možný to je.

„Základem je to nedrbat a ono to bude za den nebo dva v pohodě.“ poučuju Chozeho. Jen co jsem dopověděl, začal jsem se drbat, protože to prostě nešlo.

Pobalili jsme naše cajky a chtěli jsme se s Bar nějak vyrovnat za ubytko, jídlo a tak, ale samozřejmě, že nic nechtěla. Jen chtěla, abysme přijeli znovu, že jsme jí přinášeli radost a že nás znovu ráda uvidí… a že za rok je pozdě, že máme přijet dřív. Necháváme jí na parozích, co má na stěně každý po 1000 bahtů – tak vysoko protože Bar je malá a nesundá to a nevrátí nám to a ukecali jsme jí, že to má na jídlo pro nás na příští rok. Nešla dneska kvůli nám ani do práce, ale objednala nám taxi na letiště a jela s náma. Jeli jsme 20 minut kolem 11h jsme dorazili na phuketské letiště. Taxi stálo 700 bahtů (normálně prý stojí 1000, ale Bar znala taxikáře a dostali jsme slevu), příště si vezmeme mototaxi. Loučení bylo těžký, bylo nám tu fakt dobře.

Náš let měl zpoždění asi 40 minut. To nám do not nehrálo. Plán byl takový, že přiletíme do Bangkoku, odtamtud pojedeme do kambodžského Siem Reapu, kde přespíme. Máme tam už i booklé ubytko. Měli jsme to časově s rezervou, víme, že poslední autobus na hranice jede z Bangkoku kolem 16,30.

Po příletu do Bangkoku jsme si připadali jako místní, hned jsme věděli co a jak a vzpomínali na to, když jsme tu byli poprvé před necelými třemi týdny. Teď už sedíme ve Skytrainu a jedeme na nám známou zastávku Mo Chit, odkud si vezmeme taxi za 100 bahtů do autobusový severní terminál. Všechno víme, připadáme si hodně zcestovale.

Když nám taxikář cestou na nádraží říká, že jedeme pozdě, že bude zavřená kambodžská hranice, moc se nám mu nechce věřit.

Na nádraží kupujeme lístek do Aranyaprathetu (zkráceně Aranu), který leží na hranicích s Kambodžou. Platíme 207 bahtů, to není špatný na 5-6 hodinou cestu. Když jsme došli na nástupiště, postávali tam hodně podivný lidi. Doufal jsem, že to jsou jen zevláci, co se tam schovávají ve stínu a s náma pak nepojedou. Dáváme se do řeči s jednou Kambodžankou, která nás ujišťuje, že hranice se opravdu na noc zavírá a že přejdeme až další den v sedm. Taky nám řekla, že busy do Kambodži odjíždí přímo z letiště, to jsme netušili a mohli jsme ušetřit tak hodinu a půl a možná stihli přeběhnout do Kambodži. Ale na kdyby se tu nehraje. Příště budeme chytřejší.

Mezitím autobus, kterým jsme měli jet má porouchanou klimatizaci a přehazujeme věci do jiného. Po chvíli vyrážíme na cestu. Je to dost otravné a mimochodem všichni ti divní lidi jedou s náma. Dáváme si extra bacha na věci a sedáme si dozadu, aby na nás nekoukali.

V Kindlu během cesty koukám na ubytko v Aranu a je tam nějaký Market Motel za rozumný peníz, tak až tam dojedeme, asi skončíme v něm. Taky píšeme SMS do Kambodži, ať nám zruší ubytko na tuhle noc, že jsme nestihli překročit hranici. Pořešeno.

V Aranu jsme kolem 21h a tuktukář nás odváží po smlouvání k Market Motelu, jede tam i ta Kambodžanka, se kterou jsme se bavili, tak snad to bude okay.

Personál motelu je od pohledu nepříjemný a připadá nám, jako kdybychom ho otravovali. Pokoj je ale v pohodě, na tu jednu noc určitě, platíme za něj dohromady asi 200 bahtů.

Máme po těch 6 hodinách hlad, v buse jsme konzumovali jen nějaký sladký sušenky, co jsme koupili na nádraží. Koukáme na ceny restaurace v motelu a nic moc. Jdeme na náměstí v Aranu, když jsme ho míjeli v tuk tuku, bylo tam hodně street foodu. Ten nás snad zatím nikdy nezklamal.

Sedáme si u jednoho, kde je víc lidí. Čekáme, jestli přijde obsluha za námi, nevypadá to. Nakonec se otáčí a gestikuluje, jestli chceme dvě porce. Já říkám, že jo. Choze se ptá, co že jsem nám to objednal. „Nemám tušení. Ale určitě to bude dobrý.“ zněla má odpověď. Byla to polívka tom yam s knedlíčkama, taková thajská klasika. V tomto street foodu asi nic jiného nedělali.

Jídlo bylo dobrý a měli jsme to i s pískáním krys, které kolem nás občas proběhly. Takový poctivý street food.

V motelu jsme si pak chtěli dát ještě ovocný smoothie nebo pivko, ale už mají prý zavřeno. Jejich škoda.

Nás zítra čeká překročení hranice, musíme se na to pořádně vyspat.

Den 20: Jak nás oškubali na hranicích

Hned u motelu v Aranyaprathetu jsme chytli tuktuk. Že prý nás odveze na hranice, cenu jsme zase usmlouvali na něco normálního a vyjeli.

Po chvíli odbočil do ulice, ve které byly z obou stran postavené betonové zdi. Nic depresivnějšího jsme v Thajsku neviděli. Napadly nás všelijaké myšlenky, ale pořád převládala ta, jak tam bude banda chlápků, co nás v lepším případě okradou. Za chvíli jsme odbočili a zase byli mezi lidma. Oddychli jsme si a tuktukář se ptá, jestli máme víza, tak říkáme, že ne a on zastavuje u kambodžského konzulátu, kde si je můžeme obstarat.

Vyplníme nějaký lejstra a autorita za přepážkou si říká o $30. Já se ptám, proč třicet. Četl jsem, že by mělo stát 20 nebo 25, ale ne 30. Tak mi úředník něco odpovídá, ale mluví thajsko-anglicky a tomu moc nerozumím. Nelíbí se mi to, ale nemáme moc ne výběr. Není radno si zahrávat s místníma úřednickýma autoritama. Asi se cena od doby, co jsem to četl, změnila. Tak oba platíme $30 a dostáváme víza.

Jedeme ještě pár minut tuktukem a zastavujeme u hranic. Proti nám Kambodžani táhnou dřevěné polorozpadlé vozíky s čímsi, co se asi snaží v Thajsku zpeněžit. Je z toho cítit bída. A docela i smrádek.

Vystojíme frontu pro odchod ze země a vstupujeme do země nikoho. Spolu s náma proudí davy Thajců. Za chvíli nás zastavuje chlapík u čehosi s názvem karanténa a chce, abychom vyplnili nějaký papír o tom, že jsme zdraví – prý je to zdarma a vyplňují to cizinci, co vstupují do Kambodži. Zdráhali jsme se a ptali se, proč to nevyplňují i další cizinci. Prý ti jedou do kambodžských kasin a brzo se vrátí. No, bylo to divný, ale říkali jsme si, že vyplnění papíru nás nezabije.

Chlapík se pak nabídl, že s náma půjde a ukáže nám, kde si máme nechat dát razítka. Ujistili jsme se, že za to nebude nic chtít. Cestou jsme mu řekli, že jsme zaplatili 30 dolarů za víza a on nám hned vysvětlil, že když je koupíme na thajské straně, tak že to jsou podvodníci a že kdybychom je koupili přímo na hranicích, tak bychom je měli za těch 20, jak jsem tušil. Takže úředníci nás každého natáhli o 10 dolarů, přestože jsme cítili, že je něco v nepořádku. Jenže jsme netušili, že se víza dají obstarat ještě přímo na hranici. Poučení pro příště.

Cestou si povídáme o tom, jak je všude v Kambodži korupce. S chlapíkem se vcelku dobře rozpráví. Zní úpřímně. Vede nás do místa, kde potřebujeme dostat nějaké další razítko, tak tam čekáme ve frontě.

Mezitím vedle u stolu sedí nějaký připrcatělý kambodžský úředník a pod stolem si počítá tučný balík bankovek. Přibíhá mladík a dává mu další. Aby se mu líp počítalo, chlap jako hora (na asijské poměry) mu dělá masáž zad. No mazec.

Dostali jsme razítko do pasu a jdeme dál, venku na nás čeká náš chlapík a říká, že támhle je shuttle (kyvadlový?) bus, který nás zdarma odveze na místo, odkud si sami můžeme zvolit, čím pojedeme dál do Siem Reapu. Jenže nám ukazuje cestu do minibusu, kterým nás tam odveze. Přijde nám to divné, ale přistupuje k nám i další turista z Japonska a ještě člověk, vypadající jako průvodce s visačkou na krku. Tak je to asi ok, říkáme si.

Průvodce se směje a ptá se na naše plány v Kambodži a vedeme klasickou přátelskou konverzaci. Říká, že je dobrý si vyměnit peníze za kambodžský riely, protože když platíme americkými dolary, budeme mít turistické ceny a pokud riely, budeme mít místní ceny. Říkal, že ty rozdíly jsou docela velké. Za chvíli stavíme a vystupujeme.

Vypadá to jako parkoviště a malé nádraží v jednom. Chlapík nás vede k okénku, kde si můžeme vyměnit peníze. V podpultu vytahujou ceduli s konverzními poměry. Riel je hodně slabá měna – za 1 baht je 102 rielů. Ptáme se, kolik bahtů bychom si měli vyměnit na ty 4 dny, co tam plánujeme zůstat. Říká, že asi tak 8000 bahtů (cca 4800,-). To nám přijde moc, tak si oba měníme 1000 bahtů s tím, že kdykoliv si můžeme dovyměnit v Siem Reapu dle potřeby.

Tak peníze máme vyměněný, abychom mohli mít místní ceny a teď ještě zjistit, jak se z hraničního města Poipet, kde se právě nacházíme, dostat do Siem Reapu. Chceme jet autobusem, protože vlaky tam nejezdí. Bohužel autobusy prý jedou dva denně – jeden odjel asi v sedm ráno a další pojede odpoledne, asi za 4 hodiny a stojí 360 bahtů. To se nám čekat nechtělo. Chlapík nám nabízí taxi s tím, že Japončík si ho už koupil za 600 bahtů. Tak navrhujeme, že takhle když pojedeme tři, tak zaplatíme všichni 200 bahtů. A on že takhle to nefunguje, že zaplatíme my s Chozem míň – 500 bahtů každý. To není málo, ale je to jen 140 bahtů navíc a nemusíme čekat 4 hodiny. Tak nakonec kupujeme lístek na taxi a jedeme.

Mačkáme se vzadu ve třech, není zvykem, že zákazník sedí vepředu. Po pár minutách jízdy řidič říká, že až pojedeme zpátky, tak si ho můžeme koupit za 25 dolarů.

Začíná nám to spínat.

Právě jsme za auto zaplatili dohromady 1600 bahtů, což je prakticky třikrát víc, než je oněch 25 dolarů. Vzal nás na hůl ten milej chlápek, co nám pomáhal na hranicích. Choze kouká do telefonu na konvertor měn a zjišťujeme další podvod. Reálný kurz je 1 baht = 160 rielů a my dostali 102 rielů. Při tom, že jsme oba měnili 1000 bahtů, tak jsme oba přišli díky špatnýmu kurzu o 270,-.

Korunu tomu nasazuje taxikář, který staví za městem a sloupává z auta samolepky taxi. Už je nám jasné, že jsme hloupě naletěli a že ani tohle není legitimní taxi. Jen ze zajímavosti jsem se zeptal, proč ty samolepky sloupává a odpověď mě pobavila:„On by mi to jinak sfouknul vítr.“

Zrovna nás předjíždí autobus, který jede do Siem Reapu.

Jsme momentálně na sebe hrozně naštvaný, protože si zpětně uvědomuje, jak jsme hloupě naletěli, přestože jsme věděli, že se podobné věci dějou a že si na to máme dát pozor. Jen všechno se to seběhlo relativně rychle a naše smysly se víc soustředily na věci, co se děly kolem nás než na to, proč nám někdo zdarma pomáhá (v thajsku to bylo docela běžné a asi jsme si zvykli). I ten vtipný průvodce v minivanu byl nastrčený, aby v nám vzbudil potřebu si hned vyměnit peníze v jejich směnárně. Celá ta skupina to měla dobře zmáknutý, byli dobrý a dostali nás. Ale snažíme se, aby nám to nezkazilo náladu (Chozemu to jde líp než mně) a bereme to jako velikánský ponaučení pro další cestování. Nakonec jsme nepřišli o tolik, mohlo by to být daleko horší. Celkem náš oškubali o 10 dolarů na vízech, o 270,- na kurzu a o 155,- na taxi – což dává dohromady 612 korun a za takovouhle zkušenost to není tolik.

Cesta taxíkem byla strašná. Troubil snad i na stromy stojící podél silnice a když předjížděl, tak vždycky hodně trhnul volantem. Ptal se, kam jedeme, tak mu ukazujeme adresu našeho hostelu, který jsme měli smluvený a že prý okay.

Japončík neuměl skoro anglicky, tak jsme debatu s ním vzdali asi po 20 minutách. Ale vypadal jako milý kluk. Hned nám s Chozem bylo jasný, že se mu cesta po Asii prodraží, protože prostě bude platit tolik, kolik mu řeknou. Trochu nám ho bylo líto.

Po dvou hodinách staví kdesi v Siem Reapu s tím, že tam končí a že nás předá místnímu taxi, který nás zdarma už odveze do našeho hostelu. Japonce povezou jinam, tak nás ještě žádá, jestli si nás může vyfotit. Zase si připadáme docela dobře, jako nějaký hvězdy. Už nám to chybělo.

Nasedáme si do tuktuku a čekáme na někoho, kdo nás odveze. Přijde týpek a ptá se, kam chceme, tak mu to říkáme a on že to je daleko z centra a že nás tam nemůže vzít zdarma, že mu budeme muset zaplatit. To nás zase naštvalo. Máme pocit, že s náma všichni v Kambodži chtějí jen vyjebávat. Vysvětlujeme mu, že taxikář (který už mezitíme odjel) nám slíbil, že nás tam odveze, ale oni si mleli tu svou. Věděli jsme, že máme od hostelu zdarma vyzvednutí kdekoliv v Siem Reapu, tak jsme tohle moc řešit nemuseli, ale nechtěli jsme je, aby si mysleli, že s náma můžou takhle vyjebávat. Tak jsme mu řekli, že mu nic nezaplatíme a ať nás odveze tak daleko tím směrem k našemu hostelu, aby to bylo ještě zadarmo a ať se nestará, co budeme dělat dál.

Za dvě minuty zastavil kdesi, tak jsme vystoupili a hledali, kde jsme, abychom to mohli v SMSce poslat do hostelu. Nakonec jsme se odnavigovali podle Hotelu de la Paix a obratem nám přišla SMSka, že za 10 minut jsou u nás. Tak jsme si sedli do stínu palmy a čekali.

První usměvaví Kambodžani

Přijela pro nás dodávka a byli v ní první usměvaví lidé, které jsme v Kambodži potkali. Poprvé vidíme úpřímný úsměv a máme z toho radost. Přijel pro nás Somi, vedoucí hostelu, a řidič Mum. Oba to byli moc milí mladý kluci. Hned jsme jim pověděli naše první zkušenosti s kambodžskými podvodníky. Somi říkal, že občas jsou u silnic i falešný policejní hlídky.

Za několik málo minut stojíme před naším hostelem Green Park Village a potkáváme další usměvavé tváře. Všichni se hned ptají, jak se máme a jestli něco nepotřebujeme. Pomalu se nám vytrácí pachuť z prvních dnešních zážitků.

Máme dvoulůžkový pokoj s větrákem a snídaní v ceně za 10 dolarů dohromady na noc, pokoj je pěkný a čistý. To je zásluha místních mladých uklízeček a i kuchařek, které jsme cestou do pokoje potkali a hned nám dvě padly do oka.

Ptáme se Somiho, jestli si můžeme nechat vyprat nějaký věci, protože už jsou zase docela jetý. Prý to není problém, jen je máme přinést do recepce. Kilo prádla je za dolar.

Odpočíváme a ukájíme se na wifi. K večeru vyrážíme do ulic. V Kambodži se jezdí napravo, jak je to běžné u nás. Ale cizince na motorce v Siem Reapu nepotkáte, je to zakázané. Dopravní situace je tu chaotičtější než v Thajsku a turisti často bourali.

U jednoho stánku si dávám rotee, což je něco jako palačinka. Mňamka. Naším hlavním cílem je koupit pohledy. Jdeme hodně dlouho a nikde je nemají. Nakonec máme štěstí v jednom obchoďáku, kde mají fakt hodně pěkný. Jen cena 1,25 dolaru za jeden je zatraceně hodně. Ale i přesto každý kupujeme asi 8 kousků. Původně jsme chtěli pohledy poslat už na začátku cesty, ale nenacházeli jsme žádný pěkný, tak jsme koupili jen dva v Sukhothai a ty beztak odeslali teprv před pár dny když jsme odjížděli z Phuketu.

Co se týká převodu dolar riel, tak dle konvertoru je 1 USD = 5000 rielů, ale v Kambodži platí 1 USD = 4000 rielů, takže pan průvodce v busu zas tak úplně nekecal.

Cestou zpátky jsme byli svědky zajímavého byznysu – prodavač má klec s ptáčky a lidé jim kupují svobodu – takže zaplatí pár dolarů a ptáčka pustí ven.

Dali jsme si večer jídlo v restauraci v hostelu a dali si za úkol, že dneska musíme všechny pohledy napsat a poslat. To jsme splnili.

Den 21: Angkor Wat a město bez elektřiny

Probudili jsme se v horkém Siem Reapu. Teplota se držela kolem 35°C a slunko šajnilo. Asi jediné, co stojí v Kambodži za vidění jsou chrámové komplexy v Angkoru, v čele s tím nejznámějším – Angkor Watem. Kambodža ho má vyobrazený i na vlajce.

Po dobré snídani, kterou jsme máme v hostelu v ceně ubytování, jsme se se Somim domluvili, že bychom chtěl jet k Angkoru, který je vzdálený asi 15 minut jízdy tuktukem. Kolo jsme si půjčovat nechtěli, s fotovýbavou a stativy by to nebylo nejpohodlnější (a taky jsme líný). Somi říkal, že nám objedná řidiče, který nás vyzvedne u hostelu. Ukázal nám mapu Angkoru a vysvětlil nám, že nejde jen o Angkor Wat, ale i další chrámy nebo zbytky chrámů, které se v oblasti nacházejí. Dělají se tam tři okruhy- jeden malý, velký a pak hodně velký.

Pro začátek si dáme malý okruh, při kterém navštívíme Angkor Wat, Angkor Thom a Ta Phrom. Tuktukář nás bude vozit mezi těmito místy, jelikož jsou od sebe vzdálené několik kilometrů a celý archeologický park Angkoru čítá 400 km čtverečních. Pronajmutí hodného tuktukáře nás prakticky na celý den vyjde na 10 dolarů! Neuvěřitelné. Navíc je to win-win. Průměrně má Kambodžan na den jeden dolar a pro nás to vychází asi na 100 korun každého. Řidič se ani příliš neunaví, protože nás někam odveze a pak má půl hodiny až hodinu veget, než se vrátíme a pojedeme dál.

Za chvíli před náš Green Park Village hostel přijíždí tuktukář, hned se nám představuje (jmenuje se Sokhom) a působí velice mile a zdvořile. Skoro mám pocit, že si to ani nezasloužíme. Později se dovídáme, že strávil 10 let do svých 20 v buddhistickém klášteře. Říká, že dneska tedy uděláme malý okruh, tak i s našimi stativy nasedáme a jedem.

Mám takový divný pocit. Připadám si jako král. Kambodžani na nás koukají, jak se necháme vézt. Ale ten pocit přejde, když to říkám Chozemu a oba se začneme smát.

Při příjezdu ke vstupu do oblasti Angkoru platíme vstupné. Máme na výběr buď 20 dolarů za jednodenní vstupné nebo 40 dolarů za třídenní. Volíme druhou možnost a dostáváme lístky s natisknutými našimi podobiznami.

Zanedlouho stavíme u slavného Angkor Watu. Je tady spousta turistů, asi všichni turisti, co přijedou do Kambodži, tak se sem jedou podívat. Být v Kambodži a nevidět Angkor Wat je jako být v Egyptě a nevidět pyramidy.

Nechci chrám příliš popisovat, ale bylo to obrovské, krásné a dýchala z toho historie. Něco o historii si můžete přečíst tady. Celou dobu jsem pokukoval po vodní ploše před Angkorem, jelikož jsem viděl hodně fotek, kde se Angkor Wat odráží ve vodní hladině a chtěl jsem takovou fotku taky ukořistit. Nakonec jsme to nenašli.

Do chrámů často vedly hodně příkré schody, museli jsme dávat pozor, abychom nešlápli špatně a nerozbili si foťáky. Zkoušeli jsme si na samospoušť udělat i společnou fotku, ale poprvé jsem o vteřinu nestihl doběhnout na místo a podruhé jsem zakopl na schodech a tak mám na fotce jen záda.

Od Angkor Watu jsme jeli na Angkor Thom, což je další velký komplex, pro který jsou typické velké obličeje vytesané do obrovských sloupů. Už bylo skoro poledne, tak jsme začli být hladoví. Sokhom měl vymyšlené místo, kde se najíme. Tak jsme si dali něco dobrýho s rýží a k tomu ovocný shake. Ceny tady byly kvůli turistům vyšší, ale i tak to jídlo s pitím vyšlo na 6 dolarů. Během dne jsme si občas u místních prodejců koupili nějaké čerstvé ovoce za dolar a balenou vodu.

Poslední velkou naplánovanou zastávkou na odpoledne byl Ta Phrom. To nás uchvátilo asi nejvíc. Byly to polorozbořené chrámy, které byly prorostlé mohutnými kořeny stromů. Rozlítilo nás, jak kolem těch nejzajímavějších míst vybudovali stupínek pro turisty, aby se tam mohli vyfotit.

V Ta Phromu jsme si poprvé pořádně „užili“ žebrající děcka kolem 8 let. Poprvé jsme se s nimi setkali hned u lesíka u Angkor Watu, kde nám nabízeli 10 pohledů za dolar! Ty přitom byly hrozně hezký a kdybychom den před tím neodeslali draze koupené pohledy, moc rádi bychom si je koupili od nich.

Častým artiklem dětí tu byly hrající dřívka, flétny, pohledy, náramky a knížky. Uměly anglicky jen pár slov a nebály se je opakovat několik minut vkuse. Třeba „only one dollar“ jsme slyšeli snad i ve snu. Když jsme řekli, že si to koupíme zítra, tak skoro všechny děti říkaly, že zítra budou ve škole a že musíme koupit dneska. Bylo to (zpočátku) smutné (po několika hodinách poslouchání only one dollar otravné), ale přiznám se, že jsem si sám nic nekoupil.

Kousek od Ta Phromu bylo jezero, kam jsme se šli podívat a podél cesty byly stánky s věcma a prodejci. Jdeme k výhledu na jezero a míří k nám dvě holky našeho věku. Hned začínají přátelskou konverzaci – ptají se jak se jmenujeme a odkud jsme a hned z rukávu vytasili Prague. To na nás udělalo dojem. Byly moc milé a ukazujíc na stánky říkaly, že tam mají obchody a až se mrkneme na jezero, tak ať se přijdeme podívat a třeba si něco koupit. Že se na nás těší. Tak jsem souhlasili.

Jezero bylo takové obyč, tak jsme byli u stánků co by dup. Ptal jsem se po triku, líbilo by se mi nějaké s asijskými motivy jako to žluté, co jsem si koupil na Phuketu a které jsem ten den měl na sobě. Sokhom mi říkal, že na triku mám výjevy z Rámajány a odvyprávěl mi i ten příběh, který jsem už samozřejmě zapomněl. Zpátky ale ke stánku. Takové triko neměla, tak jsem si vzpomněl, že babička chtěla přivézt šátek z hedvábí, tak jsem si nechal ukázat, jaké má. Vybral jsem takovou oranžovo-hnědou barvu, která mi přišla barevně neutrální a pěkná. Měla na sobě hezké slony. Doufal jsem, že by se mohla líbit. (A líbila! Až jsem se trochu divil, že jsem vybral správně.) Měl jsem vybráno a tak se ptám na cenu. 8 dolarů. Tak začínám smlouvat, jenže není to tak snadné, když proti vám stojí vcelku hezká a milá holčina. S ošklivými tuktukáři, to jde daleko snadněji. Nakonec se mi to podařilo usmlouvat na 5,50 a colu navíc (na kterou jsem měl beztak chuť, takže v podstatě 4,50 – ať vypadám jako lepší obchodník). Spokojenost byla na obou stranách.

Choze si u druhé holčiny koupil za dolar colu a sedli jsme si společně ke stolu a bavili se o životě. Téhle holčině bylo 28 a v měla už dvacetiletou obchodní praxi – začínala s osmi letech. Byla dobrá. Anglicky se prý učila jen rok, čemuž jsme nemohli uvěřit, protože mluvila opravdu dobře. Říkala, že zbytek se naučila od turistů. Po nějaké době jsme se rozloučili a šli zpátky k tuktuku.

Bylo asi 18 hodin a my se vypravili zpátky do Siem Reapu. Cestou jsme měli pěkný výhled na zapadající slunce. S naším řidičem jsme se domluvili, že další den bychom chtěli vidět velký okruh a že chceme být na východ slunce u Angkor Watu. Prý tedy pro nás přijede v 5 hodin ráno.

Večer v hostelu byl zajímavý. Když jsme přijeli, tak v celém Siem Reapu nešla elektřina. Jak jsme se dozvěděli, tak tu Kambodža importuje z Laosu přes Thajsko a občas se stane, že se něco porouchá. Před hostelem se rozběhly dva dieselové agregáty. Ale naši večeři to příliš neovlivnilo, najedli jsme se dobře, jelikož se tu vaří na plynu a ledničky tu nemají, používají chlazení cihlami ledu.

Během večerního posedávání v restauraci v hostelu jsme se seznámili s Herbertem (kolem 40) z Německa, který cestoval po Asii. Hezky se nám společně povídalo a nabídli jsme mu, jestli chce jet zítra ráno s náma, tak říkal, že uvidí, jak se probudí.

V hostelu vládla skvělá atmosféra, smáli jsme se s personálem, který pořád dělal nějaký vtípky a dělali jsme si ze sebe vzájemně legraci. Připadali jsme si jako mezi kamarády. Opravdu nás to bavilo.