0
0

Den 6: V 800 let starém městě

Zapomněl jsem zmínit, že předešlou noc jsme ještě hledali, kde přespíme v Sukhothai. Měli jsme vybraný velice levný hostel a když jsem ho začal v telefonu bookovat, tak to nějak nešlo. Někdo bookoval také a byl rychlejší a postele nám vykoupil. Museli jsme najít jiný. Koukli jsme na Hostelworld (má super iPhonní appku) a vybrali At Home Sukhothai z nám dobře známé sítě Hostelling International. Měl skvělé hodnocení jak na HiHostels.com, tak i na TripAdvisoru. Přes telefon jsme zabookovali a zaplatili zálohu. A mohli jsme jít spát.

Teď ke dni šestému.

Probudili jsme se nějak kolem deváté a víceméně odpočívali. Až nám kolem 11h volali z recepce, jestli nezůstaneme ještě jednu noc. Naházeli jsme věci do batohů a vyrazili na ulici s tím, že se pokusíme sehnat odvoz na autobusový nádraží.

Chvíli tam postáváme a projede chlapík na rikše a jestli chceme svézt. Jenže to sedadlo bylo pro nás dost úzké, tak jsme neměli zájem. On se ale nedal a otočil rikšu a přijel k nám a naznačoval, že to nebude problém. Cenu jsme usmlouvali ze 60 na 45 bahtů. On nám krosny hodil zepředu na háky a my se nějak zmáčkli na sedadle a vyrazilo se. Dalo mu zabrat než nás dostal do pohybu, ale pak už to bylo v pohodě. Cestou nás asi chtěl odvést ještě někam, ale to jsme mu zatrhli. Za pár minut jsme stáli na nádraží.

Jdeme si koupit lístky do Sukhothai a ptají se nás, jestli do nového nebo starého. Co my víme? Tak jim ukazujeme adresu hostelu, oni se ve třech lidech poradí a říkají, že to je nový Sukhothai. Autobus už tam stál, tak jsme rychle koupili lístek a skočili do busu.

Jeli jsme skoro hodinu a na nádraží jsme koukali po někom, kdo by nás odvezl do hostelu. Hned tam byl tuktukář, co řikal, že At Home zná. Cenu jsme usmlouvali zase ze 60 na 40 bahtů. Do pěti minut jsme byli na místě a hned nás tam přivítali. Byl to rodinný podnik a anglicky tu uměla jen jedna paní, zato jsme se opravdu domluvili, hovořila pěknou angličtinou. Měla napsanou naši rezervaci a odvedla nás do pokoje.

Celé to byl krásný domek z teakového dřeva jednoduchého stylu.

Měli jsme už hlad a Choze s sebou sbalil několik instantních polívek, kterých jsme se chtěli zbavit. Poprosili jsme, jestli bychom si je mohli udělat. Paní nás hned vzala do jejich kuchyně a po krátké domluvě připravila hrnec s vodou. Opekla nám k tomu pár toastů a pak říkala, že jde nakupovat a jestli to už v kuchyni zvládneme sami. Když odešla, přišly se na nás podívat další členky rodiny a pochopili jsme, že jim poctivá polívka vitana s knedlíčky smrdí. My jsme si pak docela pochutnali, ani jsme to všechno nesnědli.

Měli jsme už nějaké špinavé věci, tak jsme jim je dali na vyprání (40 bahtů za kilo).

Sukhothai bylo slavné království v době našeho Karla IV. a ruiny města jsou právě v tom starém Sukhothai. To je odtud 14 km. Tak jsme se rozhodli, že si půjčíme motorku a pojedem se tam podívat. Za 280 bahtů na den (rozuměj do konce dne) je mají přímo v hostelu. Víme, že bychom ve městě pořídili levnějc, ale zase by to stálo čas. Chtěli jsme být v historickém parku chvíli před západem slunce.

Tak vyjíždíme ověnčení stativy a batohem/brašnou. Choze na motorce občas jezdí, tak jsem ho rád za řidítka pustil. Byla to paráda. Jen jsme na první křižovatce nevěděli kam jet, nakonec pomohla GPSka. Ježdění vlevo byl docela nezvyk, hlavně při odbočování na křižovatkách. Ze začátku jsme si lámali hlavu s přednostma (třeba jestli tu platí přednost zleva), ale pak jsme se přizpůsobili místnímu stylu, který lze charakterizovat jako trochu organizovaný chaos. Bylo 35°C a vítr příjemně profukoval.

Když jsme dojeli ke starému městu a šli koupit lístek, překvapila nás skutečnost, že vláda (údajně) zakázala prodej jednoho lístku do všech pěti zón (350 bahtů) parku, ale každá jednotlivá stojí 100 bahtů a 20 za motorku. Navíc platí jen do konce dne, tak na to máme necelé tři hodiny. Koupili jsme si jen do centrální části.

Park byl krásně udržovaný, v četných jezírkách byly lekníny (možná lotusy) a mezi asfaltovými cestami byly krásné stůpy a sochy Buddhů. U jedné jsme narazili i na dva buddhistické mnichy. Při vstupu na platformu je třeba si zout boty a tím projevit úctu.

Park byl velký asi 3×3 km a turistično tu cítit nebylo. Docela pěkně jsme si zafotili a užili dobrého večerního světla. Když slunce zapadlo, vytáhli jsme konečně stativy a nafotili pár nočních snímků s pěkně zabarvenou oblohou.

Původně jsem byl trochu proti tomu sem jet, protože mi to přišlo jako ztráta času, když uvidíme v Kambodži Angkor Wat, ale Chozeho to sem táhlo, tak jsme jeli. A jsem za to moc rád, je to tu krásné!

Když jsme v parku byli skoro sami, zkusil jsem se projet na motorce. Máme automat, tak to není taková věda. Oproti kolu je to těžší a v pomalé rychlosti se trochu hůř balancuje. Když si přísedl za mě Choze, po prvních deseti metrech byly jeho slova: „Ne že bych se nebál.“ Ale potom jsem si zvykl a bylo to v pohodě, přesto po výjezdu z parku jsme se prohodili.

Cestou vybrali z bankomatu, koupili vodu a zmrzku v 7 Eleven na pumpě a jeli domů. Těšili jsme se na večeři. Z menu jsme si vybrali oba něco jiného – já Thai Pad (nudle se zeleninou a masem, co mi chutnaly v Pak Chongu, tady za 35 bahtů) a Choze si dal kuřecí s kešu a rýží. Oba jsme si moc pochutnali, v hostelu opravdu skvěle vaří a dostává svému názvu – At Home – cítíme se tu jako doma.

Byl tam spolu s náma jen jeden další pár lidí, nějaké Němky (kolem 40) a ani se nějak přátelit nechtěly a my taky ne. Já pak večer psal deník a po půlnoci jsme šli spát.

Chtěli jsme ještě ráno stihnout východ slunce nad chrámy, tak jsme budík dali na 5,15.

Nechtělo se nám už večer přemýšlet a něco řešit, tak ani nevíme, co nás zítra čeká a nemine. Jen víme, že vstávání bude hrůza.

Den 7: Příjezd do města hříchů

Po páté ranní řinčí budík a my s trochou nevole vstáváme. Když chceme s motorkou vyjet na ulici, překvapí nás zamčená brána, klíčema od pokoje jdou odemknout aspoň vrátka, tak nadzvedáváme motorku a zjišťujeme, že vůbec není tak lehká, jak vypadá. Ale podařilo se a my už jedem.

Je ještě tma a hrozná zima, hlavně když se trochu přišlápl plyn. Nějak jsme to přežili a neumrzli a dojeli k pokladně. Zavřeno. Je 5,55 a otvírat bude v 6,30. Jedeme ke vstupu a nějaký chlapík to neřeší a říká, ať jedeme.

Udělali jsme několik fotek před východem slunce a pak jsme využívali měkkého vycházejícího slunce v zádech. Turistů tam bylo málo a nevadili. Super focení! Máme několik slušných záběrů a asi po třech hodinách jedeme pryč. Už je znatelně tepleji.

Když jsme dojeli k At Home guesthousu, brána byla otevřena, tak jsme vjeli a šli posnídat.

Dostali jsme na výběr ze čtyř druhů snídaní a my si vybrali pochopitelně tu thajskou. Byla to rýže se zeleninou – velice lehké jídlo. K tomu byl i čaj a výtečný pomerančový džus.

Po jídle jsme začli řešit, co budeme mít dneska na programu. Chtěli jsme do centra severu – Chiang Mai. Začli jsme koukat po místě k přespání. Obeslali jsme i čtyři couchsurfaře, co nabízí ubytování u nich doma a nechali naše číslo, ať se kdyžtak ozvou.

Chtěli jsme jet vlakem, protože jsme ho v Thajsku doposavad nezakusili a chceme tu vyzkoušet každý způspb dopravy. Paní guesthousná měla jízdní řády, tak jsme na to společně koukali. První zásadní informace byla, že ze Sukhothai vlak do Chiang Mai nejede. Musíme prý do Phitsanuloku busem a až odtamtud vlakem. Vracet se opět nechceme. Po dlouhý konverzaci jsme se rozhodli jet busem do Uttarapidu a vlakem odtamtud do Chiang Mai. Vlak jede ve 14,45 a bus asi každou hodinu a jede skoro dvě hodiny. Řekli jsme si, že to zkusíme stihnout. Při check-outu nám napočítala jen den půjčení motorky. Nevíme, jestli uznala, že za 4h včera a 3,5h dneska by nebylo fér účtovat dva dny nebo jestli o našem ranním výletu nevěděla. Každopádně nás to potěšilo. Pak jsme rychle sbalili a za 60 bahtů se nechali odvést na nádraží.

Tam jsme se nějak zorientovali a optali, odkud a kdy jede bus. Jel asi za 20 minut a lístky že si máme koupit až v autobuse. Čekali jsme, že nás zkusí natáhnout a pozorovali jsme, kolik bude za lístek platit místní před námi. Platili jsme shodně 69 bahtů.

Na některé další zastávce přistoupil starší mnich (další dva jeli s náma už dřív) a sedl si k nám přes uličku. Začal mluvit anglicko-thajsky a byla to další klasická konverzace dokud nevyndal malý blok a neotevřel jej. Byly to vzkazy od lidí, co potkal a chtěl po nás, abychom mu tam něco napsali, tak jsem rád vyhověl a dával pozor, abych moc nešrábal, což bylo v jedoucím autobuse obtížný. Potom po nás chtěl ještě číslo, aby nám mohl zavolat a procvičit si angličtinu. Jenže než nám došlo, co po nás chce, tak už vystupoval a má tam jen +420 73.

Mniši docela v mobilech jedou. Často vídáme nějakého telefonovat nebo třeba s telefonem fotit.

Když jsme dojeli do Uttarapidu, bylo pozdě. Vlak ujel před 15 minutama. Jdeme k okénku kdy jede další vlak do Chiang Mai a on že v 15,35. Máme radost! Náš vlak měl zpoždění a my ho tak stihneme, ten opravdu další by jel za nějakých 6 hodin. Zase jednou nás těší thajská nedochvilnost.

Máme hlad, tak Choze čeká na nádraží s báglama a já jdu obhlídnout okolí. Našel jsem jednu venkovní restauraci, ale tam jsem se nedomluvil, u jedné jiné jsem vykomunikoval, že thajská pizza by byla za 20 minut a tolik času jsme neměli. Prošel jsem kolem místního obchůdku Baťa, tak ani ten v Thajsku nechybí. Vracím se na nádraží s nezdarem, v tom si všímám venkovního stánku s jídlem, kde kupují dva místní. Koupím teda na zkoušku jedno cosi, co vypadá jako jitrnice na špejli, ale masové to na první pohled moc není. Platím 7 bahtů a jdu za Chozem, kde to zkoušíme. Jsou v tom skleněné rýžové nudle a něco dalšího, každopádně Choze si jde taky koupit. Součástí byl i salát a chilli paprička. Hlad jsme zahnali a jdeme pomalu na nástupiště, kam přijede vlak. Nejdřív jsme málem nastoupili do jiného, pak se už zadařilo. Průvodčí nám radí, kam podle místenky jít. Celkově máme pocit, že se nám vždycky každý snaží pomoct. A upřímně, bez toho bychom byli v háji a nikdy nedojeli tam, kam chceme.

Máme lístky do první třídy, to nás netěší, protože je to suchý a nudný. Ale nikdo se nás na třídu neptal a netázali jsme se ani my. Nastupujeme do vyklimatizovaného vagónu a kolem je to samej běloch. Už nejsme výjimeční a docela nás to štve, radši bysme jeli ve vagonu s místníma.

Čeká nás asi pět hodin jízdy. Projíždíme skoro džunglí a občas kolem nás hoří kus lesa, které z nám neznámých důvodů vypalují. Všude je kouř. Za chvíli zapadá slunce a je tma a začíná být překlimatizováno a je zima. Ve vlaku není ani co koupit k jídlu. Bída.

Poslední asi půlhodinu trávíme u záchodků, kde není taková kosa.

Vystupujeme, konečně! A je tu příjemné teplo. Nevíme, kam půjdeme a kde budeme spát. Máme jen hlad. SMS od couchsurfera nepřišla, tak musíme něco najít sami. Hned na nádraží nás zastavuje Thajka a nabízí nám ubytování v hostelu za dohromady 200 bahtů. Nevypadá to zle. Ale ještě zjišťujeme, jestli je to ve starém městě a jestli není povinná nějaká tour. To jsme se dočetli v Lonely Planet, že to bývá trik ubytoven, které z toho mají provize. Prý to povinné není, tak do toho jdeme. Cenu tuktuku jsme usmlouvali ze 60 na 50 bahtů.

Přijeli jsme k hostelu a je prý plný, tak že nás vezme do stejné sítě, ale že pokoj je za 300. To se nám nelíbí a zavání to klamem. Nicméně opravdu to celé vypadá, že o plnosti nevěděla, tak teda souhlasíme. Hlavně chceme už někde být.

Noc strávíme v Chiang Mai Travel Lodge. Pokoj vypadá pěkně. Až do doby sednutí na postele – péro vedle péra a je to fakt divný (možná alegorie na to, co se dočtete o pár řádků níže?). Ale přežijeme to. Stejně jako že když Choze spláchnul, tak tam proplavala žába.

Hodíme si jen věci na pokoj a jdeme se podívat ven a sehnat nějaký jídlo.

Chiang Mai se jeví jako centrum sexuální turistiky a podle toho vypadají i návštěvníci. Nejvíc je tu snad chlapů z Evropy 50+. Odhadujeme, že 3/4 místních turistů tu nejsou kvůli kultuře, ale přijeli si vrznout. Vždycky se smějeme, jaký je to masakr, když si nějaký bělovlasý stařík vede nějakou Thajku. Jsou tu i pěkné holky a my bychom si vybrali, jen se nedoplatili.

Narážíme na ulici na pár dělajíci palačinky a kupují i místní. Tak do toho jdeme taky. Máme chuť. Žena nám připomíná cikánskou věštkyni. Na stánku jim i visí článek z časopisu s jejich fotkou. Asi tu jsou fakt proslulí. Dáváme si palačinky s čerstvým banánem a čokoládou za 25 bahtů a jen si chrochtáme blahem.

Najedli jsme se pak zase na ulici. Bylo tam hodně místních a čekali jsme minutu než se uvolnil stůl. Dali jsme si kuřecí s ořískama a rýží asi za 70 bahtů a hrozně nám chutnalo. Možná nejlepší jídlo, co jsme tu měli.

Pak jsme ještě bloumali městem a bavili se jak si tu starý nadržený chlápci vodí thajský děvečky.

Hupsli na péra a šli spát.

Den 8: Noční jízda hořícím lesem

Jak jsme obepisovali několik couchsurferů, většina měla u sebe jiné cestovatele a jeden z nich, David Watts nás pozval aspoň na čaj a pokec. Jelikož jeho žena má salón s thajskýma masážema, který jsme tu beztak chtěli zkusit, rozhodli jsme se využít jejích služeb a spojit příjemné s užitečným.

Probudili jsme se po osmé a po deváté jsme se check-outli a vyrazili i s krosnama na masáže.

Sotva jsme vylezli před hostel, mávnul jsem rukou a byl tu tuktuk. Měli jsme adresu a název místa, ale netušili, kde to je. Tuktukář znal název hlavní ulice a říkal, že nás doveze k té vedlejší soi 2. Usmlouvali jsme ze 60 na 50 bahtů. O to větší bylo naše rozčarování, když za minutu zastavil s tím, že jsme tu. Řekli jsme mu, že to byl pro něj dobrej obchod, protože víc nemělo smysl. Prostě nás dostal.

Hledali jsme salón poblíž nějaké oranžové budovy jak stálo v popisu, ale nenacházeli. Nakonec jsme mrkli na čísla a zjistili, že to bylo skoro hned na rohu, jak nás vysadil a my to přešli.

Když přicházíme před salón Viang Ping, sedí tam jako spolujezdec na motorce chlapík v helmě s šedivýma vousama. „Are you David?“ ptám se a on že jo. 71 stařík z Walesu, co si vzal Thajku a žije tu s ní a pomáhá jí se salónem. Procestoval víc než sto zemí a nabízí cestovatelům místo na přespání přes Couchsurfing. Jeho angličtina nebyla nejplynulejší a docela špatně jsem mu rozuměl. V salónu jsme potkali jeho ženu Fern a ukázali jí fotky Prahy, co máme s sebou. Jeden pohled se jí líbil natolik, že jsme jí ho nechali.

Před započetím tradiční thajské masáže jsme se přesunuli do prvního patra a zalezli do závěsem zakrytých kójí s matracemi na zemi. Svlíkli se do naha a vzali na sebe masážní úbor. Za chvíli se nás ujaly masérky a začaly masáží nohou, pak zad a nakonec hlavy. Bylo to příjemný a trvalo to hodinu. Já to nikdy předtím nezkusil a klidně bych to někdy zopakoval. Ideálně asi ještě tady v Thajsku, protože doma za to asi zaplatím víc než 200 bahtů.

Po masáži jsme se stavili za Davidem na střeše, kde pěstuje kaktusy a trochu povídali. Vyprávěl o tom, jak hraje každý týden kvízy s kamarády a scrabble, aby trénoval hlavu a nezblbnul. Asi je to fajn stařík, ale moc bychom si nepokecali, když jsem mu příliš nerozuměl. Navíc mi vadilo jak neuměl udržet oční kontakt a pořád se díval jinam. Dal nám tip na místo na snídani pokud se tomu dá kolem 12,30 pořád tak říkat.

Nakonec jsme si tam oba s Chozem dali spíš oběd. Já si užil vegetariánské jídlo s názvem wild peppers. Oběd jsme zakončili domácími sušenkami.

Přišel za námi David a ptal se, jak nám chutnalo. Domluvili jsme se na sobotní večerní partičku scrabblu.

Teď už hledáme způsob, jak se dostat do Chom Thongu odkud vede cesta do národního parku Doi Inthanon. V restauraci nám říká, že místní busy tam jezdí, ale trvá to třeba pět hodin, jelikož staví skoro všude. Tolik času obětovat nechceme. Druhá možnost byla zeptat se v tour agentuře za kolik by nás tam vzala vanem. To vyšlo asi na 1000 bahtů.

Tak jsme našli tuktuk a usmlouvali na 400 bahtů a byli docela spokojený. Město je asi 45 km od Chiang Mai.

Cestou městem k tour agentuře jsme narazili na stánek s mixovaným ovocem, smoothies. Tak jsme si za 25 bahtů dali asi půl litru mňamky s kousky čerstvého ovoce a ledové tříště. Paráda!

Cesta tuktukem do Chom Thongu trvala něco kolem hodiny. Míjeli jsme lidi v kostýmech a řidič říkal, že to je na dnešní festival.

Ve městě nás tuktukář vysadil u žlutého busu (spíš auta s upravenou korbou, kde si mohou lidé sednout), který jede do Doi Inthanonu. My chtěli vidět festival, tak jsme šli směrem na náměstí a ptali se, v kolik sem průvod dojde. Asi za necelou hodinu to začne. Dostali jsme zdarma od pořadatelů malou láhev s vodou a sedáme si na chodník hned u silnice. Nasazujeme teleobjektivy a čekáme.

Chom Thong je zase jedno z měst, kde jsme skoro nepotkali bělocha (jen jednoho ke konci festivalu), tak jsme trochu poutali pozornost. To se změnilo s příchodem průvodu. Začínala děcka hrající na různé nástroje ve stejném oblečku. Pak přišla další skupina a tak dále. Některé skupiny hrály, jiné jen procházely a sem tam projel alegorický vůz s pěknou Thajkou (občas tam byl i Thajec, ale to nemůžu říct s jistotou, má pozornost byla jinde). Máme z toho spoustu fotek a snad některé i ucházející.

Přemýšleli jsme, jestli si motorku půjčit tady nebo až u NP, říkáme si, že tady to

bude levnější. Víme už kde, prozradila nám to jedna místní.

Máme hlad, tak se ještě jdeme najíst. Nedaleko je street food, tak trochu zmateně koukáme, protože tam není slovo latinkou. Obsluha jednoho stánku nám na pomoc poslala pěknou místní holčinu. Na první pohled. Na druhý to byl pěkný ladyboy, co uměl vcelku anglicky. Dali jsme si thajskou specialitku tom yam, což je pálivá polívka s bylinkami a krevetami. K tomu rýži a jedna menší omeleta. Polívka byla fakt hodně pálivá, ale dobrá. Slušně jsme se najedli a nechali si místo na desert. Míjíme stánek s ovocem, tak si Choze dává kousky melounu a já chci zkusit něco nového, tak si dávám dobře vypadající mango. Je u něj i pytlíček s třtinovým cukrem (tady normální cukr). Ochutnám a jsem rozčarovaný. Ono to není sladký, ale víc mi to připomíná kyselou okurku. Možná jestli to není zkažený? Pytlík s cukrem mě přivádí na myšlenku, že to tak asi chutnat má a počítá se s tím, že si to člověk osladí. Dal jsem za to 10 bahtů, tak to přece nevyhodím.

Mezitím jsme došli k půjčovně motorek. Zavřeno. Sakra! Trochu vejráme dovnitř a všimne si toho prodavačka ve vedlejším obchodě. Říkáme, že si chceme půjčit motorku a ona že okay, ať chvíli vydržíme a sedneme si. S nechutí do sebe soukám mango.

Slyšíme motorku a přijíždí chlapík z půjčovny. To jako jen kvůli nám? Wow.

Nemá automat, jen s manuální převodovkou. Choze má řidičák na motorku, takžeto zná. Cajk. Stojí to 300 bahtů na den, naštěstí 24 h, což není nejlevnější, ale bereme to. Nemáme moc na výběr.

Problém vyvstává při nastupování na motorku. Chozeho boty pověšené na krosně mně jaksi vadí v existenci na tée motorce, tak si vyměňujem krosny. Mojí fotobrašnu jsme dali do předního košíku. Vyrážíme. Je to docela hardcore.

Už je tma a zahlídneme ceduli Doi Inthanon 47 km. Ty kráso, to si z nás dělaj srandu ne? Snad je to k vršku stejnojmenné hory (té nejvyšší v Thajsku).

Vyjedeme kousek za Chom Thong, kde končí pouliční osvětlení a jedeme ve tmě. „Tyjo, musíme zastavit, já nic nevidím.“ košík vepředu je fajn do doby, kdy potřebujete svítit na cestu. Fotobrašna musí pryč, konkrétně zpět ke mně na ramena. Mám radost. Už ale aspoň vidíme na cestu, což se může hodit. Krouháme zatáčky a po chvíli nám začíná být zima jak stoupáme výš a výš. Stavíme a bereme mikiny a místo sandálů a žabek boty, teď už je to zase dobrý.

Projíždíme vstupní branou do parku, kde platíme 200 bahtů za vstup a 20 za motorku.

Najednou vidíme něco světlého v naprosté tmě. Hoří kus lesa nedaleko od nás. Pálí nás oči a cítíme příliv tepla. Vedle nás je žhavá čára mířící dál do lesa. Zajímavý, jedeme dál do oblaka kouře.

Přijíždíme k ředitelství parku, kde by mělo být ubytování a my si chceme půjčit stan na přespání. Tak se ptáme a oni že to je restaurace a že ubytování seženeme za zatáčkou, tak jedeme a půjčujeme si stan a kupujeme mapu dohromady za 170 bahtů. Campsite je kus odsud, tak ověšemi stanem a karimatkou odjíždíme. Vybalíme a postavíme stan za svitu čelovek a přemýšlíme, jestli se oba vejdeme na tu jednu karimatku. Já jsem řekl, že se klidně vyspím bez ní jen ve spacáku. Jdeme spát kolem 22h a jelikož chceme být na vrcholu nejvyšší hory Thajska na východ slunce, nastavujeme budík na 5h. To zas bude peklo.

Den 9: Stopem na nejvyšší horu Thajska

Spali jsme ve 1270 metrech nad mořem a nebyla ani taková zima, jak jsem si představoval. Zato ve stanu nebylo pro naše krosny místo na nohy, nakonec jsem to vyřešil šalamounsky a postavil si z fotobrašny a helmy na motorku můstek, na který jsem položil krosnu a pod ní strčil nohy.

Zafungovalo to. Zato spaní bez matrace nic moc, ale dalo se to přežít.

V pět zazvonil budík a pohádka neskončila, ale rozjela se. Vylezli jsme že stanu do úplné tmy a teplo nebylo. Tak jsme na motorku přidělali stativy a vzali si na sebe dvě trika a mikinu, protože na vršku bude zima. Po zkušenosti z noční jízdy na motorce Chozeho napadlo vzít spacák, který nás třeba trochu při jízdě zahřeje.

Při cestě nahoru jsme potkávali hodně aut jedoucích naším směrem. Většina byly minivany asi od tour agentur.

Je nám zima. Zastavujeme a Choze kolem nás omotává spacák a já si na jeho dva konce sedám, aby nám neuletěl. Trochu to jistě pomohlo a určitě to vypadalo vtipně.

Ručička budíku s ukazatelem množství paliva se blíží do červeného. Když projíždíme checkpointem, ptáme se na pumpu a ta je prý sedm kilometrů zpátky. Museli jsme ji někde minout. Vracet se už nechceme. Cesta nahoru je krpál jak blázen a místama jedeme i na jedničku a to spotřebě neprospívá. Už se trochu rozednívá.

Už jsme skoro nahoře. Přijíždíme na parkoviště, kde stojí hodně aut a máme radost, že jsme dojeli. Postává tam pár desítek lidí, co přijeli těma minivanama. Koukají na nás jako na exoty – přijeli jsme na motorce obaleni spacákem a máme jen mikiny a já kraťasy, jelikož nic delšího než 3/4 jsem nebral. Oni tu postávají v dlouhých kalhotech a bundách a ještě se shlukují kolem ohně. Tam jdeme taky, není nám teplo.

Pořád nám to nepřipadá jak parkoviště u nejvyššího vrcholu a pak zahlídneme ceduli, kde je něco thajsky a 2147 MSL. Do vrcholu zbývá ještě asi 400 výškových metrů. To už na motorce určitě nedojedeme. Mezitím se už schyluje k východu slunce.

Pěšky to na vrchol bude trvat aspoň dvě hodiny, to ne. A jelikož nechceme opustit horu bez zdolání, musíme doufat, že nás někdo vezme autem nahoru.

Ptáme se řidiče žlutého busu za kolik nás vezme nahoru a on že za 500 bahtů. Rak tudy cesta nevede.

Jdeme se optat k několika minivanům a mají plno. Vtom vidíme dvě Asiatky, jak jdou k zaparkovanému autu, tak se ptáme, jestli mají v autě místo a řikaly, že jo. Hned nám začaly vyklízet zadní sedačku a přesouvat věci do kufru. A už sedíme v autě. Paráda! Máme radost, že se nám to takhle povedlo. Sedíme asi tři minuty. Holky jsou ještě venku a pak jedna vyndavá stativ z kufru. A obě jdou fotit východ slunce k silnici deset metrů od auta. „Ví vůbec, že tohle není ještě vrchol?“ přemítáme. Sedíme další dvě minuty a pak jdeme za nima a tak nenápadně se ptáme, jestli pojedou na vrchol. A ony že jo, ale až tak za tři hodiny, že tu mají ještě domluvenou nějakou tůru. Tak poděkujeme za jejich ochotu, že nás nechaly sednout si do jejich auta, vezmeme si naše věci a jdeme si vyfotit výhled do krajiny. Pořád si říkáme WTF? s tím, že si myslely, že chceme jem sedět v autě a asi se zahřát či co.

Lezeme po kopci nad silnicí odkud fotíme dvě stůpy na východní straně. Kompozici nám vylepušuje Měsíc a pomáhá nám krásné měkké ranní světlo.

Po pár minutách je světlo už příliš silné a víme, že toho už moc nevyfotíme a jdeme zpátky na parkoviště. Nechceme horu opustit a rozhodli jsme se, že budeme stopovat. Stoupli jsme si pár metrů za parkoviště směrem k vrcholu a mávali na projíždějící auta. Jezdily jen minivany a světe div se, třetí nám zastavil! Měli tam přesně dvě místa, tak jsme je s radostí zaplnili. Byl to thajský babinec ženských kolem 40-55. A některé rozuměly anglicky, tak jsme řikali, co jsme už viděli a kde jsme byli. Vlastně cokoliv jsme řekli, tak jejich reakce bylo udivené „Óóóóóó!“ Byla to sranda. Po několika minutách jsme byli nahoře. Poděkovali a rozloučili se a šli se mrknout do lesa, kde byla cedule s nejvyšším bodem 2565 m. n. m. Tam jsme si udělali ze stativu fotku a došli k další ceduli, kde byl teploměr a prý bylo 5°C. Hodiny ukazovaly 6,30.

U stánku jsme posnídali kakao a sušenky a jelikož z vrcholu nebyl moc pěkný výhled a nic zajímavýho na focení, šli jsme k silnici a stopovat. Pár aut projelo a jedno zastavilo. Taky byste nevěřili, že to byl ten samý thajský babinec? Opět jsme se zasmáli a zastavili na níže položeném parkovišti. Motorka byla na místě i spacák zůstal v košíku a my se připravili na cestu. Už žínilo slunce. Přijeli jsme na silnici a ozkoušeli, jak motorka brzdí bez zapnutého motoru. Dobře. Tak jsme se roztlačili a jeli dolů z Doi Inthanonu na neutrál a hrozně to frčelo. Motor jsme za celou cestu k pumpě zapnuli dvakrát, kde byla rovinka. K našemu překvapení byla pumpa kousek od tábořiště, kde jsme spali a i jsme kolem ní projeli. Ale velikostí byla jako dva automaty na bagety, proto jsme ji minuli.

Den 9: Radostné shledání a CS sraz

Skončili jsme u pumpy a máme za 80 bahtů zase plnou nádrž. Co teď? Pojedeme se podívat na nějaké místní vodopády, je jich tady docela dost. Nabíráme směr na jeden velký a už ho v dálce vidíme před sebou. Zjevně jedeme špatně, protože vodopád nevidíme a jedeme úplně jinam. Ale nám to zas tak nevadí. Teď není důležitý cíl, ale cesta. Pořád říkáme, že se mrkneme, co bude za další zatáčkou a pak se vrátíme. Nakonec je takových zatáčet několik desítek a už nepřemýšlíme nad návratem. Zajímá nás, kam dojedeme. Míjíme cestou silnici, která je z půlky utržená asi vlivem sesuvu bahna v období dešťů. Zastavujeme a dáváme si čerstvé mandarinky, které kupujeme cestou.

Uvědomujeme si, že vlastně poprvé vidíme v Thajsku modrou oblohu. Do teď to byla jen bílošedivá barva.

Po další hodině jízdy a zastavování přijíždíme do nějaké vesničky, kam asi moc cizinců nezabloudí. Přejeli jsme ji a nakonec se do ní znovu vrátili, protože jet dál nemělo smysl. Bylo asi 11h a my dostali hlad.

Ve vesnici jsme viděli ceduli na školu a chtěli jsme vidět, jak ta místní vypadá. Jeli jsme však kolem stánku s jídlem a prostě jsme zastavit museli. Prodávala tam ženská nějaký ovoce a různé jídlo v pytlíkách – něco jako místní brambůrky. A vedle chlapík, nějaké opravdové jídlo. Překvapilo nás, že uměl docela anglicky. Měl tam jen polévku s nudlema, tak jsme aspoň nemuseli vybírat. Pochutnali jsme si a koupili meloun na cestu. Nebyl tak velký jako u nás, zato určitě nebyl chemicky pěstovaný. Koupil jsem ještě sladký desert v podobě dvou místních hořických tyčinek za symbolický baht.

Jeli jsme směrem ke škole, ale nějak jsme děti neviděli, tak jsme to otočili a vraceli se zpátky ke stanu. Cestu jsme si zpříjemnili natáčením videa a focením na iPhone při jízdě z motorky. Byla to sranda.

Sbalili jsme stan, vrátili a odjeli do Chom Thongu. Zase peklo s těma krosnama. Ale menší, Choze si svou dal mezi nohy, tak jsem za ním docela místo. Cestou jsme doplnili nádrž a začali zjišťovat, jak se dostaneme do Chiang Mai. Tuktukáři tu nejezdí, tak zkusíme ten žlutý bus. Krosny nám hodil na střechu a když se sešlo dost lidí, s náma asi pět, mohlo se vyrazit. Cesta trvala možná o půl hodiny víc než cestou sem tuktukem, ale místo 400 bahtů tenkrát jsme teď dohromady zaplatili 70 a to je fakt rozdíl. No, poučili jsme se.

Na konečný busu čekali tuktukáři, tak jsme k jednomu zašli a ptali se po ubytování. Od couchsurferů, co nás nemohli ubytovat jsme dostali pár tipů na levný ubytko, tak jsme to chtěli zkusit – A Little Bird guesthouse a Rose guesthouse. Tuktukář ani jeden neznal a my zase netušili, kde jsou. Měli jsme jen názvy. Nabízel nám Julie guethouse, ten jsme znali z Lonely planet, kde ho docela chválili. Jenže chtěl 100, tak to u nás nepochodil. Neměli jsme spěch, tak jsme z nádraží odešli po svých a koukali do GPS, jestli naše guesthousy nenajdeme. Nenašli, tak jsme bloumali dál ulicemi. To nás přestalo bavit po víc než půlhodině a tak jsme jednoho tuktukáře odtrhli od odpočinku a zeptali se ho, jestli zná naše místa. Neznal žádný, ale vytasil mapu hostelů a hotelů a začali jsme hledat. Našli jsme Rose guesthouse a šli se ubytovat.

V recepci seděla milá Thajka, která uměla dobře pěkně anglicky a nabízela nám pokoj pro dva asi za 150 bahtů, což je pohoda. Ale optal jsem se ještě na dorm se sdílenou koupelnou a ten byl za 90 bahtů, což byla naprostá paráda. Zatím naše nejlevnější ubytování v Thajsku. Mrkli jsme se na pokoj a nebylo tam úplně čisto, ale nám stačila jen postel, takže jsme to vzali.

Koupelna byla v podstatě záchod, kde byla sprcha. Na to jsem v Thajsku narazili už několikrát. První sprcha nějak nefungovala, tak jsem zkusil druhou hned vedle. Ta už fungovala, ale fakt tam nebylo moc čisto – takový blátíčko na zemi, jak tam lidi chodí v botech na záchod. No všechno jsem to spláchnul do odtoku v rohu a cítil jsem se líp.

Měli jsme už docela chuť na něco dobrého, tak jsme využili služeb místní restaurace přímo u Rose.

Ten večer se konal každotýdenní sraz couchsurferů v Chiang Mai a chtěli jsme ho taky navštívit, když si člověk není schopný udělat čas na pražská setkání. Mělo se to konat na JJ Marketu v Café Otto. Zeptali jsme se v recepci na směr a ten jsme dostali a prý to je daleko, ale to nám neva, máme času víc než dost. Stále držíme kurs a najednou Choze říká, pojďme teď doprava a pak budeme zase pokračovat rovnoběžně s touhle ulicí. Nic jsme nenamítal a oba jsme za to byli neuvěřitelně rádi. Po 20 metrech narazíme na známou tvář – Joe z Greenleaf tour! Týpek, co tráví týdny v Bangkoku a jen na víkendy jezdí mimo město a my se po týdnu znovu setkáváme. Všichni máme obrovskou radost, moc jsme si sedli a rádi spolu budeme zase trávit čas. Ptá se kam jdeme, tak mu to říkáme a on že se rád připojí.

Společně se to snažíme najít, ptáme se kde se dá, ale lidi to moc neznají. Taxi nebo tuktuk si brát nechceme a chceme se projít. Po skoro hodině bloumání městem Joe říká, že ho to hledání už moc neba a že se chce pak ráno vyspat a takhle už je docela daleko od svýho guesthousu. Tak jsme pokračovali ve dvou. Nakonec jsme u jedné křižovatky volali pořadatele srazu, ale moc jsem ho neslyšel, jezdilo kolem dost aut a docela špatně rozumím jiné než americké angličtině po telefonu. Nakonec jsem něco pochytil a vydali jsme se už správným směrem. Od našeho guesthousu to bylo opravdu daleko!

Ač nás během cesty napadalo, že se na to vykašlem a půjdeme zpátky na pokoj, nevzdali jsme to a byli jsme pak náležitě odměněni. Potkali jsme tam naprosto super lidi, se kterýma jsme dobře pokecali. Dva kluci prodali všechno co měli v USA a odjeli bydlet sem. Jiný, iOS vývojář, zase může pracovat vzdáleně, tak cestuje po světě, teď se na pár měsíců zastavil v Thajsku a pak pojede zase někam jinam. Potkali jsme fotografa a filmaře Kevina, který je původně z Nového Zélandu a živí ho fotografování, hlavně prodej ve fotobankách, tak padla řeč i na tohle téma. Ale věnuje se taky charitě, pro kterou točí občas krátké filmy.

Nakonec jsme se zakecali s Thorem a Yettem z Autrálie a Švédska a kolem půlnoci jsme se rozhodli vypravit někam za jídlem. Jejich kamarád tuktukář pro nás přijel a divokou jízdou nás odvezl do nějaké (už zavřené) restaurace, tam to smrdělo, tak jsme šli o kus dál a narazili na street food – mataba a rotee. Takové smažené sladkosti a paní z nás měla radost, přilákali jsme jí i další turisty. Pak jsme se rozloučili a vyrazili do našeho guesthousu, kam jsme dorazili před druhou ráno.

Den 10: Na hadí farmě

S Joem jsme byli domluveni, že se ráno sejdeme a den strávíme společně. Říkali jsme, že vstáváme mezi 8-9h (a i po pozdním uložení do postele se nám to povedlo bez pomoci budíku) a Joe nás vyzvedne v našem guesthousu. Posnídali jsme za pár korun v Rose restaurant dole v guesthousu a čekali na Joea. Tušil jsem, že by mohl mít problém nás najít, tak jsem nechal Chozeho hlídat u guesthousu a vyrazil mrknout do ulic, jestli tam nebude někde bloudit poblíž.

A opravdu. Po pěti minutách jsem zahlídl našeho bloudícího Newyorčana. Měl radost, že jsme se potkali.

Plán na dnešek byl jasný – hadí farma na okraji Chiang Mai v Mae Rim. Čí nápad to byl si asi domyslíte sami. Ptáme se v guesthousu jak nejlíp do Mae Rim. Prý tam bus nejezdí, tak můžeme zkusit taxi. Ale je to docela daleko, asi 8 km.

Jdeme po ulici a zastavuje nás červený městský bus, se kterým jedeme na jeho konečnou. Nabídnul nám, že nás za 600 bahtů vezme do Mae Rim, což jsme samozřejmě neakceptovali a odešli. Narazili jsme na žlutý mimoměstký bus, který tam jel a po smlouvání nás tam vzal za 40 bahtů každýho. To už zní fér.

U hadí farmy platíme 200 bahtů za vstup do hadí ZOO (nutno brát s velkou rezervou) a na 30 minutovou hadí show. ZOO spočívala ve venkovních klecích s hady, převážně krajtami a dvěma užovkovitými druhy hadů. Ale radost mi udělali s kobrou královskou a další kobrou, na jejíž český název si nevzpomínám (angl. circled cobra, lat. tuším Naja siamensis). Povídám si o hadech s jedním z tamních lidí a říká, že už bychom si měli jít sednout do hlediště, že se to plní a show za chvíli začne.

Zabírám místo hned dole v první řadě a kluci mě následujou (už s menším nadšením). Show začíná.

Chlapík z bedny vytahuje dvě kobry a ukazuje, jak dokáže uhybat jejich útokům. Má to docela zmáknuté. Já už sedím na zemi hned u plochy, kde se to celé odehrává a se 100/2.8 zkouším udělat pár fotek. Bylo tam opravdu málo světla a ocenil bych novější tělo, které zvládne vyšší citlivost.

Krotitel se kober dotýkal za hlavou a v jednu chvíli je odsunul ke krajům a ta jedna byla ode mě kolem půl metru. Docela adrenalin. Kobří část ukončili ukázkou, že hadi opravdu jsou nebezpeční a odebrali jim jed. Představení vtipně komentuje Thajec, co jsme se s ním bavili před začátkem.

V další části už nevystupují jedovatí hadi, zato pěkně agresivní. Anglicky se jmenují rat snake a sotva je vyndal z krabice, hned začali kousat. Mě z okraje plochy vykázal na sednutí na lavici v první řadě a záhy jsem pochopil proč. Jeden si to hned štrádoval ke mně a s otevřenou tlamou po mně vyjel. Stačil jsem před kousnutím uhnout, ale hada jsem na noze už cítil. Bylo to doslova o chlup na noze.

Během celého představení si krotitelé dělali srandu z holek z Izraele v hledišti. A vlastně i z kluků. Panovala příjemná atmosféra plná strachu a smíchu.

Co mě totálně dostalo bylo, jak krotitel hadovi ukázal, aby se otočil na záda a hrál mrtvého. Had to udělal a najednou se z agresivního hada stal milaček, kterého dával lidem do rukou a on se ani nehnul. A pak hada zase probudil. Fakt pecka.

Hrdinou poslední částí show byla krajta (angl. burmese python), žádný kliďas, ale pořádně naštvaný had. Krotitel ho pak hodil do bazénku a když se kraja ponořila, skočil za ní. Nakonec vyplaval s hadem v rukách.

Hezká show pro lidi. Mně se nejvíc líbíly kobry, mám slabost pro jedovaté hady.

Po představení jsme si byli doprohlídnout ZOO. Ptal jsem se lidí odtamtud, jestli tam mají i bungary, velice jedovaté hady jihovýchodní Asie. Hned zašel ke kleci a z roury vysypal dva svlékající bungary pruhované. Paráda, aspoň jsem je viděl na vlastní oči. U nás v Čechách jsem je nikde nepotkal.

Mrzelo mě, že nás pak chlapík opustil a dal přednost jídlu. Tím ochudil farmu o můj dobrovolný dar. I když jsem občas přemýšlel, jestli je dobré tohle podporovat a jestli ty peníze jdou na správné místo a ne jen lidem do kapes.

Chtěl jsem si odvést fotku třeba s krajtou kolem krku, ale bohužel. Aspoň nám řekli, kdy přijede bus. Prý asi za půl hodiny až hodinu. Tak jsme si koupili zmrzku. V tom přijíždí žlutý bus. Asi ten, co měl jet před hodinou.

Uvnitř není místo, tak se v pěti lidech držíme za střechu a stojíme na stupínku za autobusem, podobně jako popeláři. Na držení máme kvůli zmrzlinám jen jednu ruku. Zase něco novýho z thajský dopravy.

V Chiang Mai jsme bloumali a hledali místo na jídlo. Joe věděl o uličce plné thajských škol vaření a jedna z nich funguje i jako restaurace. Tam by mohli dobře vařit, ne? Zavřeno. Tak jsme šli do vedlejší restaurace Peppermint. Byli jsme v nejtišší ulici uprostřed Chiang Mai. Jídlo super a dali jsme si několik chodů a zase po dlouhé době utratili hodně peněz za kus žvance. Tenokrát to ale bylo zasloužené a prostě jen protože jsme toho hodně snědli.

Odpoledne uteklo rychle. Většinu jsme strávili na obědě. Pak jsme měli quest hledání obchodu s vodou, protože normálně je obchůdek 7 Eleven na každém kroku, ale když jsme ho teď jednou potřebovali, nemohli jsme ho najít. Trvalo nám to asi 25 minut.

Na večer jsme měli domluvený scrabble s Davidem, tak volám, jestli můžeme přivést kamaráda. David se nějak zdržel mimo město a nestíhá. Nevadí.

Alternativou bylo, že jsme šli sbaleni s věcma k Joeovi a tam si dali sprchu a pokecali. Pak na večeři a skončili jsme zase v Peppermintu, kde nám fakt chutnalo. Procházka po jídle a je čas na odjezd na letiště kousek za Chiang Mai, abychom nepropásli náš let na jih. Ptáme se místních, kolik je férová cena za tuktuk na letiště. Prý asi 100 bahtů. Hned jsme chytli řidiče a na 100 to usmlouvali. Nebylo to úplně blízko.

Letiště cajk, jen nás vystrašilo, jaká sorta lidí letěla s náma. Nebyli to cestovatelé, ale turisti, co se jedou válet k moři. Říkáme si, že přicházejí o to pravé Thajsko. O to, co nás tu baví. Jejich škoda, žejo.

V letadle si čtu smsku od kámoše punka Michala, co je na tříměsíční pouti po jihovýchodní Asii, že dorazil do Chiang Mai a že se můžem srazit. Sakra! Být o o den dřív, tak paráda.

Chiang Mai ve mně zanechalo silné pocity. Dovedu si představit, že tu budu nějakou dobu žít. Plán je takový, že během dvou let na magistrovi rozjedu byznys, který budu moci dělat po netu a přestěhuju se sem. Budu se tu bavit vyučováním angličtiny místní lidi skoro zadarmo. Znalost tohoto jazyka jim může dramaticky změnit život. A sám bych se učil vaření thajských pokrmů, thajštině, která se mi jako jazyk moc moc líbí a józe nebo boxu, abych rozvíjel i tělo. Navíc při tolika místních fotografech bych se přiučil i v tomto odvětví. Je to tu pěkné místo na život.

Let na Phuket v pohodě, jen jak jsme letěli menším boeingem, byly cítit místy turbulence. Díky nočnímu letu jsme přišli o krásný pohled na ostrovy rozeseté na jihu Thajska.

Na letišti na nás čekala moje kamarádka fotografka z Flickru Bar s jejím manželem. První noc jsme měli dohodnutou u ní doma v Phuket town a pak že si něco najdeme…

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .