Cestopis z Thajska 2012 1/5

„I promise I will come to visit you in Thailand“, jsem slíbil své thajské kamarádce Jay za svitu Měsíce v rumunské deltě Dunaje. Trvalo mi to čtyři roky, ale slib jsem v únoru 2012 splnil. Jihovýchodní Asie mě vždycky fascinovala a rád jsem o ní četl. Bylo na čase tam konečně vyrazit. Thajsko je dobrá vstupní brána do Asie a přivítá vás s otevřenou náručí… A budete to vy, kdo se nebude chtít odtrhnout.

Letenky, balení a na co se těším

Kapitolou samo pro sebe bylo shánění letenek. Domluvit se od kdy do kdy nebyl až takový problém (i když ono hádat, kdy mi skončí zkoušky není snadné). Chtěli jsme si udělat dvoudenní stopover v Dubaji a našli jsme letenky u Emirates za krásných 14500,-. Jenže než jsme se rozhoupali, tak po dvou týdnech byly pryč. To byl listopad.

Když už jsme opět narazili na výhodnou koupi, tak nešly zabookovat (Emirates na internetu nabízí letenky, které už jsou prodané). Jen pro představu ostatní letenky vycházely kolem 17000,- a to bylo opravdu hodně.

Nakonec jsme si řekli, že to necháme plavat a počkáme do půlky prosince, jestli se neobjeví nějaká dobrá akce. A vida – kolem 10. prosince jsme koupili u Emirates za 10800,-.

Co z letenek kazí trochu dojem, tak jsou doslova brutální mezipřistání (layovery). Při cestě tam máme v Dubaji 20h čekání na letišti. Hotel zdarma se na tyto zlevněné letenky nevztahuje a abychom opustili letiště, museli bychom mít vízum asi za 1300,-. Navíc to na imigračním vůbec neodsýpá a abychom nezůstali uprostřed pouště, tak bychom si vzali taxi do 20 km vzdáleného města. To se nám prostě nevyplatí. Čekání bude drsný, ale nějak to přežijem.

Při cestě zpátky se z Bangkoku mrkneme na letiště v čínském Hong Kongu, kde budeme zevlovat sedm hodin a v Dubaji pak jen pět. Celá cesta domů potrvá asi třicet hodin.

Ale za 10800,- super, to mi teď nevymluvíte. Po první cestě tam už možná jo a po návratu zpátky si budu říkat, jaký jsem byl naivní trouba.

Kupovali jsme ještě jeden vnitrostátní let z Chiang Mai na severu na poloostrov Phuket na jihu Thajska. Ušetříme tak asi den cesty. Letíme s Air Asia a když jsme s Chozem začínali koncem prosince bookovat, tak vycházely asi na $65. Po skypu jsme to dělali společně a jelikož těch pár tisíc jsem ještě na účtu měl, tak že si to každý koupí sám. Jak jsme postupovali dál, tak cena rostla s taxami, zavazadly (v základní ceně nic není), až nakonec skončila asi na $87. Pro Chozeho. Já na Book now kliknul o pár vteřin později a uzřel jsem zprávu, že se změnila cena letenek. Jelikož jsem dobrý ekonom, tak jsem hned pochopil zvýšení poptávky po neelastické nabídce a to prostě zvýšení ceny vyvolat musí, ani jsem se tak moc nevztekal (dobře, možná trochu jo). Zkrátka má letenka pak vyšla na $99, což je o $34 víc než když jsme začínali proces bookování. Byla to cenná zkušenost.

Co jsem spočítal, tak během celé dovolené budeme šestkrát vzlétat a úplně bych se nezlobil, kdybychom i šestkrát přistáli. Avšak v mých rukách to není, tak to zůstane jen bezbožným přáním.

Balení

Jelikož za hodinku odjíždím na letiště, bylo potřeba ještě dobalit. Jedu s krosnou a fotobrašnou jakožto příručním zavazadlem. Pojal jsem to poměrně minimalisticky – jak je mi vlastní (Franta i Petr mají jistě ze mě radost). Dvě trika, dvoje kraťasy, troje ponožky a spodní prádlo,… Něco na mytí bere Choze, já vzal společně lékárnu a zbytek se v případě potřeby koupí na místě (seznam k nahlédnutí).

Do krosny se mi vešel i spacák a stativ a když jsem ji hodil na váhu, tak ukázala 10,2 kg, což není vůbec špatný. Vlastně je tak nějak trapně lehká. On si totiž člověk rozmyslí, kolik kilo chce denně tahat na zádech. Fotobrašna má něco kolem 4,7 kg (tady to s trapnou lehkostí trochu doháním).

Chozemu jsem jaksi zapomněl vytisknout letenku (zato svojí jsem omylem vytiskl dvakrát), tak doufáme, že mu jí vezmou v iPadu.

Na co se těším(e)

Celý trip chceme pojmout poměrně low-budgetově, tak budeme přespávat v dormech v hostelech (ceny kolem 170,-/noc, někde i pod stovku), kde se budeme družit s dalšími cestovateli. Já bych rád strávil noc v buddhistickém klášteře, tak snad se povede a možná přespíme i ve stanu na pláži.

Nejlepší jídlo je na ulicích a tam, kde není bílá noha, ale plno místních. Těmito pravidli se chceme řídit a pochutnat si na thajské kuchyni, na kterou moc těším. Chci zkusit i bizarnější jídla jako pražené larvy motýlů, kobylky, apod.

Z dalších zážitků se těším a moc moc doufám v setkání s hady ve volné přírodě. Když se poštěstí, tak si je i vyfotím. Můžeme narazit na kobry, chřestýšovce, bungary, zmije (z těchto by nás všichni dokázali vcelku spolehlivě usmrtit, když by se nám nedostalo rychlé pomoci), ale i na bojgy, krajty a hodně užovkovitých hadů. Také se vypravíme po stopách slonů a tygrů ve volné přírodě, ale nečekám, že budeme mít moc štěstí, zas tak moc jich bohužel nezbývá.

Navštívíme i vodopád, ze kterého skákal Leo di Caprio ve filmu The Beach a zalenošíme na plážích velmi podobným těm z filmu (točeno na Koh Phi Phi, kde je však moc turistično a tím pádem i draho).

Na Phuketu na nás bude čekat kamarádka fotografka Bar, u které přespíme a jsme zvědaví, jaký program nám připravila. V Chiang Mai bychom se měli setkat s Teerem a Sebastiaanem, na které jsem narazil na Couchsurfingu, tak snad nám ukážou, kde se dobře najíst.

Chceme zdolat i nejvyšší horu Thajska – Doi Inthanon ležící ve stejnojmenném národní parku. Hora má zhruba 2500 m a je to jediný důvod, proč si s sebou beru mikinu. Jinak by nebyl důvod. Thajsko hlásí teploty od 27-34°C a pršet by taky nemělo.

Naučím se tam snad i jezdit na motorce, které si chceme půjčit. Je to levný dopravní prostředek, kterým se dá dostat skoro všude. Denní pronájem se pohybuje kolem 90 bahtů (pamatujte, že 100 bahtů je asi 61 korun). Když jsme u těch peněz, tak si s sebou beru jen 100 dolarů a zbytek budu vybírat z bankomatů. Vtipný by bylo, kdyby se jim nechtělo spolupracovat s mojí kartou.

Dneska jsem udělal ještě jeden důležitý krok, a to že jsem si ostříhal hlavu na 21 mm (foto níže), abych se o ní nemusel v tom vedru příliš starat a úplně se oholil, vlastně poprvé od Islandu. Těším se, že se v Thajsku nechám v druhé půlce tripu oholit břitvou.

Na Ruzyni pojedu v kraťasech a mikině (naštěstí autem), tak snad neumrznu, ale bude to aspoň punk, žejo. Další příspěvek by mohl být z Dubaje, kde strávíme v letištní hale skoro celý zítřek, tak nebudou-li Arabové skoupí na pár kilobajtů, tak si třeba počtete.

Den 1: 22 hodin na letišti není vůbec tak zlé

Let s Emirates byl super. Letěli jsme Boeingem 777 a spolu s námi unesl i dalších 500 pasažérů. Letadlo jak kráva, ničím větším jsem ještě neletěl.

Seděli jsme v prostřední řadě v 31. lajně, tj. přesně za křídlem, tak jsme neviděli vůbec nic. To tolik nevadilo, o zábavu se postaraly dotykové LCD panely před každým sedadlem, kde jsme mohli sledovat trasu letu, kamery vpředu a dole, hrát hry, koukat na filmy a seriály a dopřávat si líbeznou muziku. Já se konkrétně bavil dílem Dextera, hraním pokeru, poslechem Boba Dylana, Red Hot Chilli Peppers a Oasis. Vcelku pohoda.

Příjemným zpestřením bylo jídlo. Kde díky zblajznutí chilli papričky hned v úvodu jsem si chuť zbytku jídla jen domýšlel, ale určitě to jehněčí kari se špenátem chutnalo výborně.

Pohodlí při letu mi drobet kazilo rozbité sedadlo Poláka přede mnou, které nedrželo ve vzpřímené poloze a kdykoliv se opřel, moc místa jsem u sebe neměl.

V Dubaji bychom byli už pět minut po půlnoci namísto plánované jedné hodiny ranní, ale pilot říkal, že tam je teď rušno, tak jsme si udělali dva okruhy nad mořem a přistáli asi ve třičtvrtě na jednu. Bylo fajn pozorovat z přední kamery, jak letadlo směřuje na runway a přistává.

Po přistání jsme moc nevěděli kam jít, protože jsme nikam nepotřebovali. Chvíli jsme šli s ostatníma, pak se odpojili a šli zjistit, jestli můžeme vystrčit paty z letiště. Vízum jsme neměli a platit 1300,- kvůli 20h by bylo šílenství.

S pomocí všudypřítomných asistentů a několika výtahů jsme se dostali na imigrační, kde nás odkázali na zákaznický servis, kde jsme zkusili naše šance. Pěkná Asiatka v počítači vygooglila, že máme zlevněné letenky a k nim vízum není. Máme smůlu a následujících 22 hodin musíme strávit v letištní hale.

Ale cajk, je tu zdarma WiFi s internetem. To se pak přežít dá.

S pomocí dalších asistentů jsme se odnavigovali k odletům, kde jsou lehátková sedadla, která v nás vzbuzovala naděje na aspoň nějaký spánek. Teda nebylo to nic, na čem by se spalo pohodlně, mělo to příliš zvednutou horní část. Ale na chvíli jsem zabral.

Od sedmi jsem byl bdělý a vzdal jsem pokus o spánek. Už jen 16 hodin.

Dubajské letiště je přehlídkou rozmanitosti lidské rasy. Létá se odtud prakticky do celého světa a je to vidět.

Když nás kolem půl desátý místního času (+3h oproti Praze) začal sužovat pocit prázdného žaludku, vyrazili jsme na snídani do… Ehm. McDonald´s. Fakt paráda. Jenže ono tu nic moc jinýho (cenově dostupnýho) není. Docela jsem se nadlábnul, vzpomínal na Lenku, která by si asi chrochtala blahem. Jen mě překvapilo, jak se kuřecí nugetky změnily za posledních 12 let. Nemají tu dobrou strouhanku a kuřecí jsem z nich necítil, vlastně nebýt sladkokyselé omáčky, bylo by to asi bez chuti. Ale jako nouzovka a zaplácnutí žaludku dobrý.

Pak jsme prošli další kus letiště s questem za hodně XP, a sice najít lehátková sedadla v klidné části letiště, kde je dobře pokrytá WiFi a u kterých je zásuvka pro nabíjení našich jablečnych mobilních zařízení. Zásuvky si musíte odklopit mezi dlaždicema na zemi a jsou primárně asi určené pro dobíjení místních vozítek s elektromotory. Jedno popisované místo jsme našli a z odtud právě píšu tyhle řádky.

Nakonec jsme tam strávili celé odpoledne a ze židle nás zvednula jen žízeň nebo močový měchýř. Je příjemné za pití neplatit a chlemtat místní vodu z k tomu určených kohoutků.

Celé letiště je krásně čisté a většina lidí vrací vyslaný úsměv. A je jedno, kdo je na příjmu, každý člověk se rád usměje, tak jim dávám důvod.

Odpoledne jsme strávili čtením a diskuzí o podnikání a zajímavých projektech. Hned ten čas začal ubíhat rychleji. Asi se nám zrychlil i metabolismus a zatoužili jsme po jídle. Tak jsme se před šestou vydali opět do McD. Tentokrát jsem si dal veggie burger s hranolkama a bylo to daleko chutnější než dnešní brunch.

Teď už zase zevlíme na lavičkách, kde jsme se ráno probudili. A jsme tady úplně sami. Dubaj opravdu asi zažívá nápor kolem půlnoci.

Teď nám zbývají jen 4 hodiny. A zatím jsme se s Chozem shodli, že to je vcelku pohoda.

Dočetl jsem knížku od Dity Dos and don’ts in Thailand a dozvěděl se pár zajímavostí a pravidel, nač si dát pozor.

A teď už běžíme ke gatu.

Den 2: Cesta do roku 2555

Let do Bangkoku mi docela utekl, něco jsem i prospal. Ani si nevšimnete a během několika hodin se ocitnete v roce 2555. Tomu říkám cestování časem!

Ve skutečnosti se to má tak, že jsme si čas v iPhonech posunuli o další tři hodiny, tj. +6 h oproti Praze. Ty roky, to je jen záležitost jiného počítání letopočtu. Drtivá většina Thajců jsou buddhisti a těm začíná letopočet rokem 543 př. n. l., kdy zemřel (nebo se narodil?) Buddha.

Když jsme si vybojovali kufry, na Chozeho čekalo nemilé překvapení.

„Tyjo, já cejtím slivovici.“ říká.

Tak začal postupně z krosny vyndavat vlhké oblečení a nakonec i igelitku s cinkajícím sklem. Já si rychle zcheckul svojí becherovku pečlivě zabalenou ve spacáku. Mám kliku. Ono se vlastně tolik nestalo – věci se vyperou a usuší a o mojí becherovku se podělíme. Aspoň se jí dřív zbavíme a budu mít lehčí batoh. Naskládali jsme Chozeho věci do krosny a vyrazili dál.

Zastávkou bylo imigrační, kde jsme vystáli dlouhou frontu a vyplnili nějaké lejstro.

Měli jsme zabookovaný hostel Udee a měli jsme i instrukce, jak se tam dostat. První možnost byla taxi, ale to není dostatečně dobrodružný, tak jsme si vybrali místní dopravu.

Po drobnějších peripetiích s koupí jízdenky na Airport rail link nebo chcete-li skytrain, jsme se ocitli na zastávce hned v -1. podlaží letiště. Vypadalo to jako když čekáme na metro. A metro i přijelo, zhruba stejně moderní jako u nás. Jeli jsme jím z okraje Bangkoku do centra, čekal nás přestup na jinou linku Skytrainu na BTS, které vede centrem.

Hned po výstupu jsme dostali facku. Ne od Thajky ani Thajce, ale od strašného vlhkého vedra. Ve stínu kolem 33°C (o vous víc než doma). Začli jsme se pomalu, ale jistě potit i pod tíží naší bagáže.

Přestup šel jako po másle, jen jsme vlezli na opačné nástupiště a naštěstí se včas optali postávajících.

To mě přivádí ke dvěma faktům. První je, že se tu jezdí vlevo stejně jako v Anglii, Austrálii nebo na Filipínách. Druhá věc, že anglicky se člověk vcelku domluví a thajština není potřeba. Aspoň zatím.

Hurá, skytrain přijíždí! A hlavně je jako všechny ostatní klimatizovaný. Když jsme po 10 minutách na trase BTS vystoupili na naší stanici Saphan Khwai, čekalo nás to těžší. A sice odnavigovat se po rušných bangkokských ulicích do našeho hostelu. Ono jen v Bangkoku žije 5 mil. lidí a dalších 5 v celé provincii. A ani teď nejsem úplně přesný, hned vysvětlím proč. Bangkok jak ho známe my Thajci nazývají Krung Tep, neboli město andělů. Tohle je další polopravda. Krung Tep je jen začátek celého názvu města, které je nejdelším na světě a čítá přes dvacet slov.

Zpátky k našemu bloudění v ulicích. Vyrazili jsme po silnici a čekali až narazíme na křižovatku s jedním velkých supermarketem. Ulicemi se táhnou dva nebo tři pruhy v obou směrech, chodníky jsou třetinové díky všemožných stánkům, převážně s jídlem. Něco docela i vonělo, ale místy se linul divný smrad, u kterého jsem nebyl dlouho rozhodnutý, jestli je to smrad nebo ne.

Došli jsme ke křižovatce a zahnuli doprava přesně dle instrukcí. Chvíli jsme šli souběžně s jednou Thajkou kolem 35 až nás oslovila a zeptala se, jestli nám může pomoct. Řekli jsme jí název hostelu a ona že jde tím směrem a že ji můžeme následovat.

Instrukce říkaly, že máme zahnout do vedlejší uličky. Těm se v říká soi a mají číslo. My hledali 19.

Do třetí uličky jsme zabočili a já koukal na značení a ptal se, jak poznám, že to je 19. Ona na to, že to tam je přece napsaný, ale thajsky a mám tak smůlu. Ok, ještě že ji máme.

Dovedla nás k hostelu Udee a pokračovala o kousek dál, kde pronajímá byty.

Check-in byl od 14h a teď bylo 11,30. Měli jsme domluvené, že si tam můžeme nechat věci a pokoj budeme mít od těch 14h.

Hned nás přivítala usměvavá Thajka a všechno nám vysvětlila. A dokonce nám uznala členské karty Hostelling international, co jsme si dělali na Islandu a měli jsme jejich fotky jen v iPadu. Hned jsme se optali na možnosti praní, jelikož Chozemu z nějakého důvodu vadilo smrdět jako alkoholik. Měli jsme štěstí a pračka byla volná. Neměli jsme štěstí a byla až na střeše v pátém patře. Za odhodlání tam vylézt jsme byli odměněni super výhledem a mě v tu chvíli zachvátil pocit obrovský radosti ze splněného snu.

Praní byla sranda, protože nikdo z nás před tím nepral. Byla tam pračka, kde byly asi dvě tlačítka a házely se do ní mince. A vedle stál lavor s vodou. Tak jsme ty věci předmáčeli a naházeli do pračky, dali lžíci pracího prášku a zaplatili 30 bahtů a zapnuli. Světe div se, ono to fungovalo. Zatím jsme si sedli na židle na střeše a užívali si to. Po 40 minutách jsme prádlo pověsili a šli do města. Potřebovali jsme koupit místní SIMku do telefonu a Choze potřeboval nějaké pantofle nebo sandály. SIMku jsme pořídili v místní samoobsluze 7-11, která je na každém rohu a pantofle ve vedlejší ulici a měli i velikosti 44-45.

Ač jsme naposled jedli v letadle, hlad jsme díky vedru neměli. Procházeli jsme různými uličkami a koukali kde co je. Jednou jsme se trochu ztratili, tak jsme raději našli cestu zpátky.

Taky jsem měl radost, že se na mě usmála docela pěkná Thajka, tak to říkám Chozemu a on, že to nebyla Thajka… Tady jim říkají ladyboy. Moje nadšení opadlo. Thajsko je v těhle věcech hodně otevřená země.

Koupili jsme si u jednoho stánkaře kus melounu, protože jsme viděli, že k němu chodí hodně místních a to bývá záruka kvality. Pochutnali jsme si.

Nad ulicemi bývají železné nadchody, tak jsme si na jeden poblíž křižovatky vylezli a pozorovali roj pod náma. Dost aut, nemálo motorek a pár tuk-tukářů (taková rikša s motorem).

Před druhou jsme byli v hostelu a mohli jsme se konečně checknout. (Na Foursquare jsem se checknul hned po příjezdu, když jsme dostali heslo na WiFi. Závislost? Možná krapet.)

Zabookoval jsem nám mixnutý dorm pro osm lidí, protože jsme se chtěli potkávat s jinými cestovateli a jinými kulturami.

Na pokoji se povaloval ospalý Australan Barry (28), který ještě bojoval s jet-lagem. Sympaticky jsme si pokecali a já to za chvíli zalomil. Dvě noci jsme pořádně nespali a už bylo na čase.

Když jsem se probral, objevil se Choze:„Potkal jsem tu fajn holčinu z Filipín a kecáme na střeše.“ Tak jsem se taky šel družit. Překvapilo mě mokro na střeše, zaspal jsem totiž menší slejvák. Jan (27) byla opravdu fajn. Shodli jsme se, že zajdem někam na jídlo. Nakonec jsme přibrali ještě Barryho a Nigela (35), taky Australan (fotograf).

Optali jsme se v hostelu na místo, kde je to chutné a levné a dostalo se nám doporučení i se znázorněním na mapce. Orientační bod byla lékárna. Tu jsem viděl už odpoledne, tak jsem zavelel. Tak samozřejmě, že jsem lékárnu už nenašel a ztratili jsme se. Nebo neztratili, ale rozhodli jsme se, že pojedeme do centra a tam najdeme něco k jídlu. S tím jsem nepočítal a foťák zůstal na pokoji. „Mai pen rai.“ Aneb jak se říká v Thajsku „to je fuk“.

Jeli jsme pár stanic BTS a přestoupili na druhou linku až jsme kamsi dojeli. Hlavně Nigel chtěl najít slavnou ulici Khao San Road, tak jsme to zkusili. Skončili jsme jinde, v jakési uličce plné Evropanů a když jsme koukali na nabídku jedné z restaurací, otočil se k nám její zákazník a říkal, že je Francouz a moc mu tady chutná. Věděli jsme, že to bude drahé (na místní poměry), ale nakonec jsme se poddali hladu.

Objednali jsme si 4 jídla, každý misku rýže a k pití místní pivko (já nejdřív čerstvý lime juice, ale pak jsem chtěl taky ochutnat). Postupně si pak vybírali a ochutnávali. Poprvé jsem okusil krevety a nebylo to špatné, ale ani se po nich neutluču. Jídlo bylo poměrně aromatické. Ale popravdě jsem to čekal nějaké lepší. Ale najedl jsem se, to zas jo.

Kluci chtěli ještě dál sedět, ale my chtěli jít spíš na hostel. Tak jsme se domluvili, že půjdeme na hostel a budeme pít tam. Cestou jsme si koupili 4 pack plechovek Singhi piva a vydali se na střechu, kde jsme kecali, hráli karetní hru dickhead, co nás naučil Nigel. V půl třetí vypnuli elektriku a po tmě se nám tam zůstávat nechtělo a šli jsme si dát sprchu a spát.

Den 3: 2 miliony netopýrů

Na začátku našeho druhého dnu v Bangkoku jsme si v hostelu dali snídani – toastový chleba s pomerančovým džemem a ten se chutí opravdu dal poměřovat s daným citrusem. K tomu trochu zeleniny a byli jsme spokojený.

Rychle jsme pobalili naše ruksaky, rozloučili se s kamarádama a vyrazili na BTS.

Přesouváme se dneska mimo Bangkok do Pak Chongu. Musíme tam být do 14h, jelikož máme booknutý půldenní tour do přírody. Dle instrukcí z Greenleaf guesthousu trvá jízda busem z Bangkoku 2,5h a bus odjíždí zhruba každou půlhodinu ze zastávky Mo Chit, což je od nás jen jedna stanice BTS.

Přijíždíme na Mo Chit a hned vedle BTS je rušná ulice s autobusy a čekajícími lidmi. To je ono!

Seběhli jsme dolů a začali hledat odkud odjíždí bus do naší destinace Pak Chong. Nešlo to úplně po másle, jelikož tam nikde nebyly odjezdové cedule a texty v thajštině (mj. mají vlastní písmo, které to ještě ztěžuje). Tak jsme oslovili pár lidí a nikdo z nich Pak Chong neznal. Ukazovali jsme jim i instrukce v angličtině na iPhonu. Nebyl poblíž ani informační stánek. Náš čas se krátil, potřebovali jsme rychle odjet.

Postáváme a dohadujeme se, co podnikneme a míří k nám chlápek, kterého jsme se ptali a snaží se nám pomoct. Trochu mu vysvětlování ztěžuje angličtina a mě z toho vychází něco jak „jste na Mo Chit, vemte si taxi a jeďte na Mo Chit, odtamtud vám pojede autobus“. Né, že bych z toho byl dvakrát moudrý, naštěstí jsme se asi po pěti minutách dorozuměli, že tamto je jiné nádraží. Začlo to dávat smysl. Mysleli jsme, že to zvládneme pěšky, že to bude za rohem, ale nějak jsme ztroskotali na vysvětlování cesty a tak jsme si šli na ulici chytnout taxi.

První chtěl 100 bahtů a to nám přišlo dost na to, že to ke kousek odtud. Nabídl jsem 60 bahtů, ale to se nepotkalo s pochopením, tak jsme zkusili taxi jiné značky a barvy a ten chtěl taky 100 bahtů. Neměli jsme už čas a vypadalo to jako standardní cena. Nasedáme.

Jeli jsme asi 10 minut cestou, kterou bychom pěšky nikdy nenašli. Na nádraží jsme zamířili rovnou k informacím a od nich si nás poslali rovnou k pultíku s jízdenkama. Tam už čekal asistent řidiče a odváděl nás přímo do autobusu. Fajn servis. Bus měl jet asi za 15 minut v 11,20. Nasedli jsme do docela pěkného autobusu s klimoškou (jen škoda, že přestala chladit jakmile jsme se rozjeli). Thajci nejsou úplně pünktlich a odjeli jsme v 11,40. Bylo nám jasné, že do dvou to nestíháme a budeme tak o čtvrt hoďky pozadu. Ale snad nás ještě lidi z guesthousu na zastávce v Pak Chongu naberou.

Mělo to ještě drobný zádrhel. Měli jsme jim zavolat až tam dorazíme. Máme koupenou thajskou SIMku, ale chybí nám jehla na otevření krytu SIMky iPhonu, takže jsme zas v háji. Holt bychom zavolali z telefonního automatu.

Po dvou a půl hodinách jsme vystoupili v Pak Chongu a vidíme tam bělochy kluk a holka kolem 28. Asi seděli v našem busu vepředu. Tak se s nima dáme do řeči a jedou taky do Greenleafu a zrovna volají, aby pro nás přijeli. Jaká to klika.

Za ani ne minutu přibíhá chlapík s letákem Greenleafu a že je náš pick-up. Hlavou mi proběhla myšlenka, že může jen tak být i podvodník a odvést nás bůhvíkam, ale tu jsem zahnal a šli jsme k autu.

Já, Choze i Joe s Rachel jsme skončili na korbě a vyrazili do guesthousu. Hrozně jsem si to užíval, protože jsem na korbě předtím nejel a taky protože vítr krásně profukoval. Joe s Rachel jsou z New Yorku a teď studujou medicínu a trochu pracujou v Bangkoku a jezdí mimo jen takhle o víkendech. Hrozně fajn povídání a my po deseti minutách zastavujeme u guesthousu.

Ptají se na jméno a vypadá to, že s náma nepočítají. Nakonec jsem jim ukázal naše emaily u nich v poště a ono je jen zmátlo, že jsem se podepisoval Johnny. Vzápětí to vypadalo, že nepočítají s Chozem, ale i to se vyřešilo a dostali jsme pokoj s manželskou postelí a záchodem. Hurá! A za 20 minut vyrážíme na půldenní tour. Máme si vzít s sebou plavky a svítilnu.

Vyrážíme na výlet opět na korbě, ale tahle byla přizpůsobená – dvě sedačky proti sobě a přikrytá plachtou.

Jelo nás asi osm – dva kluci (18,19) z Holandska, co skončili střední a před vysokou si dali rok pauzu. Půlroku pracovali, aby tenhle druhý půlrok mohli vyrazit na 5 měsíců do světa. Na to snad jen „That’s the fuckin‘ spirit!“. Pak postarší pár z Londýna Kate (55?) s Peterem (69) – ona dala výpověď jako účetní a Peter je už v důchodu a vypravili se na půlroční cestu po Asii. Minulý měsíc byli v Myanmaru (Jurku, prý tam teď chtěj jen nový USD bankovky, žádný zohýbaný a tak). Neuvěřitelně příjemní lidé. Pak tam byl Kanaďan Gabriel, který byl takovým outcastem, co se s nikým moc nebavil (Petře, takovej suckař, víš co), Američan Dan, milovník kinofilmové fotografie a pak naši známí z korby – Joe s Rachel.

Viděli jsme jakýsi pramen u kterého se tamní lidé koupali. Poblíž i strom, na kterém si vysoko ve větvích veverka pochutnávala na hadovi, bohužel jsem to nějak neviděl. Hledal jsem na tamních keřících chřestýšovce, kteří tam podle průvodce mohli být. No nebyli.

Další zastávka byla u jeskyně, ve které přespávají netopýři. Tam jsme si svítili baterkami a našlapovali potichu, abych je nerušili. Samozřejmě jich několik poletovalo, když jsme na ně posvítili, když viseli ze stropu jeskyně. Byl tam i jeden z nejmenších druhů. Z jedné díry tam průvodce vyšťoural i něco jako stonožku, trochu jedovatou, ale normálně na ní sahal a běhala mu po rukou. I mně pak chvíli běhala po rukou. Posléze jsme se protáhli úzkou chodbou a dostali se do místnosti se sochou Buddhy a dírou ve stropě, ze které se spouštěly dolů kořeny stromu. Bohužel focení v jeskyni nic moc – málo světla, málo světelné objektivy (nakonec jsem fotil se 100/2.8, ale aspoň něco měl) a nejvyšší ISO 1600 na mé 450D je zašumělé až běda a blesk mi přišlo škoda používat, protože to plaší netopýry. No a ostření manuální, autofokus se většinou nechytal.

Dostali jsme sváču a láhev vody a pokračovali na vrchol dne. Nedaleko je jeskyně uprostřed kopce, že které každý den před západem slunce vylétají dva miliony netopýrů. Cesta tam byla po prašné cestě, chudák foťák než jsem ho přikryl trikem. Na místě už byly další auta s turisty. Přemýšlel jsem, jak to fotit. Představoval jsem si to jako mračno netopýrů, co bude létat v kruhu a na to by se mi líbila dlouhá expozice, jenže stativ byl v pokoji a nahradil ho kámen a zem. Posilnili jsme se ananasem, který nám průvodci připravili na kostičky (mám pocit, že sám jsem snědl asi čtvrtinu, byl fakt dobrej). Za chvíli představení začalo.

Netopýři vytvořili na obloze tenkou čáru a letěli společně někam na druhou stranu, ale prý na různá místa, ne zas na jedno. Nakonec jsem fotil z ruky, protože netopýři letěli úplně jinam než jsem původně hádal. Snažil jsem se fotkám vybírat zajímavé popředí. Byli jsme uprostřed pole s cukrovou třtinou, tak jsem neměl moc na výběr. Celé to trvalo asi hodinu a byla to úchvatná podívaná. Průvodce nám ukázal, že když jakoby zasyčí vysokým tónem, tak že netopýři na to díky ultrazvukovému sluchu zareagují a opravdu se vždyky lajna netopýrů vychýlila. Paráda.

Čekala nás ještě druhá zastávka u pramenu, kde bylo možné se smočit a narozdíl od odpoledne bychom tam byli sami. Mně se do vody nechtělo, tak jsem vyrazil s čelovkou s těm keříkům a zase hledal hady a zase jsem nic nenašel.

V guesthousu jsme si dali hned sprchu. Požili jsme véču – dal jsem si směs tofu se zeleninou a pivko (nějak jsem pro cestování opustil straight-edge?). Moc jsme si pochutnali a vyšlo nás to na 45+75 bahtů. Pak jsme kecali s klukama z Nizozemska a Rachel a Joem a hráli karty. Naučili jsme je dickheada, co jsme hráli v Bangkoku. Všichni to nakonec znali, jen pod jinými jmény – Amíci jako asshole a Holanďani jako president (v případě třeba Bushe to sedí).

Kolem 11 jsme šli spát a já skoro do jedný smolil na telefonu povídání o Bangkoku. Telefon jsem si mohl nabíjet, jelikož máme zásuvky na pokoji a dají se do nich strčit naše applí nabíječky.

Den 4: Slon a thajské karaoke

Čekala nás celodenní tour s odjezdem v osm, tak budík byl na sedmou a z postele jsme se vyhrabali kolem půl osmý. K snídani jsme si objednali talíř s ovocem a toasty a míchaná vajíčka (všechna útrata se píše na účet pokoje). Ovoce bylo hned a bylo hrozně dobrý, zato vajíček jsme se nedočkali a když si o nich přišla obsluha popovídat, zrušili jsme je, protože bylo osm a my odjížděli na tour. Mai pen rai, já v tom vedru ani hlad neměl a ovoce mi stačilo.

Dneska nás jelo sedm a byla to skupinka studentů z Tchaiwanu, přičemž se tam všichni seznámili při výměnným pobytu. Hrozně pěkná holčina ze Sydney s japonskými rysy Nichole, Švýcarka Isabelle a tři kluci z Německa. Nejdřív jsem si říkal, že bude těžký se s nima nějak propojit, když se mezi sebou tak dobře znají, ale za chvíli jsme se už bavili a družili.

Jeli jsme do nejstaršího národního parku Thajska Khao Yai. Vedla jím silnice a nejprve jsme zastavili řekněme u visitor centra, kde jsme si oblékli „ponožky proti pijavicím“. Přišly se na nás podívat i opice z přilehlého lesa a zkoumaly povalující se odpadky. Myslím, že to byli makakové, ale víc jsem přes ty hady, tak to berte s rezervou.

Vyjeli jsme dál a najednou stavíme a průvodce nám vysoko ve větvích ukazuje gibona. Taková černá velká opice. Hned staví dalekohled, abychom si ho mohli prohlédnout z blízka a lidem ho přes dalekohled fotí na kompakty (vždycky jsem si potichu povzdechl, že budou mít hezčí fotky než já). Za chvíli se objevily na stromech další opice, asi znovu makakové a skákaly ze stromu na strom. V dálce jsme zahlédli i hornbilla, což je docela velký pták s velkým dvoubarevným zobákem. Česky něco jako zoborožec.

Jeli jsme dál a narazili jsme na prostitutky podél silnice. Ale užil by si jen vyznavač „interspecies erotiky“, byly to opice doufající v nějaký pamlsek od turistů (přestože je krmení zakázáno).

Zastavujeme u nejakési restaurace kolem níž jsou i stánky. Peníze s sebou nemám a koneckonců ani hlad, tak koukám u řeky poblíž po krokodýlech nebo hadech a vidím želvu velkou jako papír A4. To ale ze zvěře není vše, zahlédli jsme i něco jako srnky, co asi chovali tamní lidé.

Konečně zastavujeme kdesi na silnici uprostřed lesa a jdeme do džungle. Máme být potichu abychom nevyplašili zvířata a něco viděli. Byla tam vyšlapaná cesta, ale bez průvodce by se tam člověk snadno ztratil. Naslouchali jsme ptačím zpěvům a šli po sluchu. Našlapovali jsme nad kořeny stromů a poslouchali praskání listů a klacíků. Dodávalo to pralesu na atmosféře.

Roste tam i hodně mohutných stromů s průměrem kmenu přes metr a půl a spletí kořenů vystupujících nad zem. Tyhle stromy tvoří vrchní patro deštného pralesa. Deštný se mu neříká náhodou, opravdu drží vlhkost. Sem tam lijána jako z Tarzana.

Stavíme a náš průvodce nám ukazuje vážku. Za chvíli řiká: „Pssst. Hornbill. And there is another one!“ Úžasné vidět to jeho nadšení a zapálení pro něco, co sám už stokrát viděl a přesto ho to nepřestává bavit. Hornbilla poznáte podle šelestu jeho mohutných křídel, připomínající mávání pterodaktylích křídel (ne, že bysme je pamatovali, ale vzpomínáme na Zemanovu Cestu do pravěku). Najednou ukazuje vysoko do větví a s úžasem říká: „Look! A bear cat!“ Štrádovala si tam po větvi binturonga, neboli medvědokočka.

Dostali jsme i malou sváču zabalenou v listech banánovníku. Byla to tzv. sticky rice (doufám, že sticky to nedělá nějaká jejich tajná přísada), což je rýže nasladko s něčím dalším v pevnější podobě podobné tyčince. Mňamka. Průvodce během přestávky opět nasměroval dalekohled někam do korun stromů a my viděli zobák hornbilla vykukující z jeho dutiny ve stromě. Nechápu, jak si toho někdo může všimnout, okem to vidět snad ani nebylo. Je vidět, že to tam mají opravdu zmáknuté a člověk pak pochopí ty oslavné ódy na tour od Greenleafu.

Zase jsme ušli kus cesty a slyšíme hlasy. Není to nikdo jiný než druhá skupina z našeho guesthousu oddávající se obědu. Mám pocit, že jen my s Chozem jsme dostali něco jiného – street food v pytlíkách, zatímco ostatní baštili z misek. Měl jsem potíž se do pytlíků dostat, jelikož v Thajsku mají nějaké kvalitní gumičky, které se špatně trhají. Ale když se mi to asi po třech minutách povedlo, hned jsem poznal ten smrádek z bangkokských ulic! Tohle nám tam fakt nevonělo. Vypadalo to jako široké nudle, ale byla to nějaká zelenina na oleji promíchaná s kořením. V druhém pytlíku pak klasicky rýže. Nevím, jestli to bylo hladem, ale docela jsem si pochutnal a na smrádek si zvykl.

Najednou vidím průvodce jak drží škorpióna, tak vyskočím z klády, kde jsme jedli a jdu blíž. Černý, zhruba 13 cm dlouhý štír se svým jedovatým telsonem (zase jedna z mála věcí, co si z biologie pamatuju). Hádejte, komu se tenhle škorpión ocitl na hlavě…

Už zase jedem v autě a stavíme u vodopádů. Ne jen ledajakých, ale u vodopádu Haew Suwat, ze kterých ve filmu The Beach skákal Leo di Caprio. Asi 25 metrů vysoký útes. Ještě před pár měsíci jsem koketoval s tím, že bych zkusil dolů skočit. Nicméně ono i samotné plavání v jezírku pod vodopádem bylo zakázané, protože se tam někdo utopil. Smůla.

Třímáme v rukách stativy, které jsme si vozili v autě právě na vodopády. I přes Island jsme se jich nenabažili. Najednou nás zastavujou dvě Číňanky a chtějí se s náma vyfotit, proč ne, v Praze se mi to každý den nestává. Seběhli jsme po 125 schodech dolů k vodopádu. Cestou nás zastavil Žid a ptal se odkud jsme a dal nám svou vizitku na jeho obchod v Bangkoku.

Když jsme seběhli dolů k vodopádu, se stativem jsem skákal po kamenech a hledal místo na vhodnou kompozici s něčím zajímavým v popředí. Ztěžovaly mi to kvanta lidí, co tam byly, ale něco mám. Bohužel nebylo měkké světlo.

Ještě jednou jsme stavili u vodopádu jehož jméno si nepamatuju a zase to bylo zdolávání schodů, teď byly strmější a bylo jich víc, takže pecka. Vodopád v podstatě stékal po skále dolů. Za popředí mi zafungoval velký list, bohužel nic jiného tam nebylo a to mě trochu rmoutilo. Při cestě nahoru jsme se zase zpotili na kost, jistě na nás musel být krásný pohled.

Už odjíždíme směrem k bráně NP a co nevidíme na silnici – slona! Jeden z těch zde volně žijících. Vytasím foťák a koukám, že mám ještě od vodopádů nasazený ND filtr, tak ho rychle odšroubovávám. Mezitím slon schází že silnice do lesa, kde se chobotem láduje nějakých větví a trávy. Mám tak vyfocený snad jen sloní zadek, zato pořádně velký a s ocáskem. Kdo z nás to má, žejo.

Cestou posloucháme debatu kluků z Německa o tom, kdo z nich je větší farmář a předháněli se v počtu krav, co mají. Bylo už docela chladno, naštěstí se oteplilo když jsme vyjeli z NP trochu níž.

Po příjezdu do guesthousu jsem dal sprchu. Nevím, jestli jsem psal, že tu neteče teplá voda, každopádně to bylo osvěžující.

K večeři jsme si dali thajské nudle na thajský způsob s thajským pivem a thajskými hůlkami. Tak dobře, normáními hůlkami. Choze mi ukázal, jak je správně držet a jak s nima operovat a já mám pocit, že jsem se s nima docela naučil. Jídlo bylo vynikající. A asi za 28 korun.

Začali jsme řešit, kam dál pojedeme, protože tímhle dnem končil náš detailní plán kdy kam jak pojedem a kde budeme spát. Nechtěli jsme se příliš svazovat plány. Víme, že chceme jet na sever směrem k Chiang Mai. To je hrozná dálka, tak si uděláme mezipřestávku v Sukhothai na půli cesty. Ptám se Andyho, který v guesthousu pracuje, jak jezdí busy a on že z Pak Chongu jeden denně v sedm ráno. Tak to ne, chceme se vyspat. Možná zkusíme stopovat. Nakonec se domlouváme tak, že v půl jedné nás vezme do Pak Chongu, kde to pořešíme na místě. Bude sranda.

Odjíždí ten večer Kate s Peterem, kteří si nás moc oblíbili (i my je) a vyměnujeme si kontakty a ukazujeme jim fotky z Islandu, kam se chtějí někdy podívat. Máme od nich příslib, že kdykoliv budeme v Londýně, máme se na ně obrátit a počítat s ubytováním zdarma. Jak milé!

Skoro se všema lidma, se kterýma jsme se skamarádili, jsme se propojili na Facebooku.

Večer se docela rozjel, pivko teklo, Andy s kamarádem, co v guesthousu také pracoval se přidali k nám a dali nám ochutnat jejich rum. Když se kolem 22-23h zavřel obchod v guesthousu, Choze s Nichol skočili pro pivo do samoobluhy 7 Eleven, která je v Thajsku snad všude.

Nakonec jsme večer skončili v baru poblíž na karaoke. K naší nemilosti tam byly jen thajské písničky a my nemohli ukázat, co v nás je. Dva kluci od nás to chtěli zkusit, tak vyběhli na pódium, ze kterého je pak obsluha vyvedla. Holky zpívaly dobře a jistě dělaly dobře i jiné věci. Nabízely nám je za 600,-. Pro chudé studenty je takováto cena vysoká, tak jsme odmítli.

Někdy po jedné jsme se dopotáceli na pokoj a měli jsme docela dost. Usnuli jsme hned.

Den 5: Sami svého druhu

Po bujaré párty jsme se vykopali z postele po 11h a už to pražilo. Je tu kolem 34°C. Byli jsme rádi, že jsme nemuseli vstávat v šest a jet brzo ráno autobusem do Sukothai. Posnídali jsme ovocný talíř, já na nic jiného ani chuť neměl. Brouzdali jsme na netu a debatovali se skupinkou ze včera, co večer nešla na karaoke, tamti ještě spali.

Před půl jednou jsme se všichni sešli, rozloučili s personálem a Isabell s Hoigerem, kteří ještě zůstávali na půl denní tour, protože chtěli vidět netopýry. Ostatní mířili do Bangkoku.

A kam my? Na sever. Jasnější náš plán nebyl.

Odvezli nás na autobusové nádraží, kde zábava začala. Nejdřív jsme se rozloučili s Nichole a klukama a pak jsme šli jsme k okénku a říkáme, že chceme jen na sever směrem k Sukhothai a Chiang Mai. A oni, když teda zrovna mluvili anglicky, říkali, že musíme do Bangkoku na nám známé nádraží Mo Chit. Jenže vracet jsme se nechtěli a tak jsme se snažili najít spoj, který nejede třeba přímo do Sukhothai, ale jen tím směrem, ale zůstali jsme nepochopeni. Tady jsme už hodně naráželi na (ne)znalost angličtiny. Pomohl nám i čekající chlapík z Evropy, který nám půjčil mapku Thajska a papírového průvodce Lonely planet, abychom mohli lépe prezentovat naše myšlenky. Když byl skoro trojčlenný personál s angličtinou v koncích, houkli na jinou Thajku, co uměla trochu víc anglicky.

Už ani nevím proč, ale poradili nám, abychom jeli na druhé nádraží v Pak Chongu. A že jelikož je to pěšky asi 20 minut cesty v horku, ať si vezmeme motorkový taxi. Že je prý přes ulici. Tak koukáme, ale nějak nevidíme. Tak milá Thajka jde s náma a říká, že budeme platit každý 20 bahtů, to znělo rozumně. Jenže zrovna tam byla jen jedna motorka a že nejdřív odveze jednoho a pak druhýho. To se nám moc nezdálo, ale ujistila nás, že tenhle chlápek nás nezabije, tak jsme souhlasili. Já jel první. Fotobrašnu jsem si hodil do předního košíku a vzal si helmu, nějak mi nešla zapnout, tak jsem to neřešil. Krosnu na záda a nasedám za řidiče. Hned jak se rozjel, hledal jsem kam strčit nohy až jsem objevil stupačky a madlo na držení vzadu. Při každém rozjíždění jsem měl pocit jako když mi krosna spánek ze zad. Pomohlo zapnutí pásku krosny na mé mužné hrudi. A když to pořádně rozjel na rovince, málem mi ulítla helma, tak jsem musel rychle sklonit hlavu. Celá jízda trvala asi 4 minuty a já čekal na dalším nádraží, kde jsem stál sám.

Šel jsem si popovídat s paní v okénku a zjistit, jak úspěšní budeme tady. Tady říkala, že do Sukhothai jede ten ranní bus jednou denně a že tenhle den už nic nepojede. A chceme-li do Chiang Mai, musíme do Bangkoku z toho druhého nástupiště. Choze za chvíli přijel, tak jsme si šli popovídat s paní znovu. No kloudně jsme se nedomluvili.

Choze vypsal z GPSky města, která jsou naším směrem a ptali jsme se, do kterého z nich jede dneska autobus. Tady nám už pomáhala Thajka, která taky čekala na autobus a uměla trochu anglicky. Dokonce kvůli nám někam volala a zjišťovala asi spojení či co. Dobrali jsme se po dlouhé diskuzi k tomu, že za hodinu přijede autobus do Saraburi (15 minut jízdy) a odtamtud pojedeme do Phitsanuloku. Hurá!

Mezitím si s anglicky mluvící Thajkou povídáme o její práci (maluje na keramiku) a dalších věcech. A do debaty přibereme i jednoho Thajce, který neumí moc anglicky, ale taky nám pomáhal. On je zubař a má rodinu v Bangkoku. Autobus přijíždí a my nastupujeme. Že na nás koukají jako na exoty jsme si zvykli.

Vytahuju Kindla a listuju v Lonely Planet na základní konverzační slovíčka jako děkuju a ahoj. Trochu se učím.

Líbí se mi, jakou mají Thajci trpělivost a jak se pořád smějou a my ostatně taky. I když si někdy vůbec nerozumíme, úsměvy a vzájemná trpělivost nás propojují.

Přijíždíme do Saraburi, Thajka, co nám tak pomáhala se s náma loučí a říká, ať jdeme na informace. Tak vylezeme z busu a zmateně koukáme kam že to máme vlastně jít. Pozoruje nás z busu a ještě za náma vyběhne a dovede nás za roh k informacím. Tentokrát se snažím poděkovat v thajštině a mám fajn pocit. Bylo mi asi i rozuměno.

Na informacích jsme řekli, že chceme do Phitsanuloku a rovnou nás odvedli k okénku. Byly tam tři mladý holky a jedna z nich (shodou okolností liliputánka) uměla pár slov anglicky, tak se všech pět nám snažilo nějak pomoct a vysvětlit v kolik bus odjíždí, kolik stojí a co všechno máme ukázat – u telefonu ho zmátla předvolba +420, ale nakonec to vyřešil šalamounsky, že na jízdenku ke jménu napsal jen tolik čísel, kolik se vešlo a že tam poslední tři číslice nebyly mu nevadilo. Zaplatili jsme 185 bahtů, odvedli nás na nástupiště od kterého bude odjíždět autobus a na nás bylo jen čekat něco přes dvě hodiny.

Pustili jsme se mezitím do zprovoznění thajského mobilního čísla. SIMku jsme pětku pro iPhone před dvěma dny v Greenleafu za pomoci kluků z Holandska a teď jsme potřebovali dobít 100 bahtů kredit. Postupovali jsme podle instrukcí v angličtině do chvíle, kdy to po nás chtělo sériové číslo, které bylo na kartě přelepené a po odloupnutí tam nic nebylo. Vyšla na nás karta zmetek? Kus od nás seděl mladý Thajec, co volal, tak po skončení hovoru jsem se k němu vypravil. Anglicky jsme si toho moc nepověděli, ale pochopil mě a setřel ten kód. Ono se totiž měla stírat ta samolepka, kterou jsme my mysleli, že je kód jen přelepen. Prostě jsme to popletli. Už máme thajské číslo a můžeme volat.

Bylo kolem 16h, když jsme začali mít hlad. Stále jsme měli dvě hodiny do odjezdu, tak jsme se zvedli a šli si koupit vodu a někam se najíst. Hned na rohu byl 7 Eleven, kde jsme koupili vodu a pak jsme procházeli dál podél stánků a koukali, co bychom si dali. Až jsme došli ke KFC. A Choze říkal, že by to zkusil a já moc nenamítal – byla to taková jistota, navíc místní KFC se s českým určitě moc rovnat nemůže a bude jiné.

Po našem příchodu se většina hlav obrátila na nás. Už jsme si zvykli. Dali jsme si nějaký kuřecí s rýží (tu asi v českém KFC nemáme) a pepsi. Jídlo bylo opravdu slušně pálivý a nebylo špatný. Navíc asi za 33 korun.

Když máme snědeno a sbíráme svý sakypaky, tak Choze najednou: „Já nemám tu jízdenku.“ Asi mu vypadla z kapsy, když někde cestou vytahoval mobil. Tak jsme šli zpátky na nádraží stejnou cestou a doufali, že ji třeba najdeme. No nenašli, žejo. Takže nás čekala druhá cesta k okénku prodeje jízdenek. Tentokrát tam nebyl nikdo, kdo by uměl anglicky, ale naštěstí tam seděl stejný chlapík, co si nás pamatoval. Ještě aby ne, když jsme byli asi jediní běloši v Saraburi. Za celé odpoledne jsme dalšího nepotkali. U okénka jsme nakonec museli sehrát pantomimickou scénku jako z aktivit na téma „Ztratili jsme jednu jízdenku, potřebujeme ji znovu vytisknout“. Zdálo se, že jsme se zase jednou pochopili. Vzal si znovu moji občanku, kterou si z obou stran ofotil a říkal, že takhle je to v pořádku, tak jsme šli znovu čekat na nástupiště.

Ještě jsme potřebovali zodpovědět otázku, kde v Phitsanuloku přenocujeme. V Lonely Planet jsme si vybrali dva levné hostely a nakonec se přiklonili k Lithai guesthousu, chtěli jsme si booknout po telefonu ubytování, jen jsme nevěděli, v kolik zhruba do města přijedeme. Tak jsem se vypravil na informace to zjistit. Asi pětkrát mi řekli, že autobus odjíždí v 18h, až když se do toho vmísila jedna další Thajka, dozvěděl jsem se, že bus jede asi pět hodin a tak tam budeme po 23h. Jenže do hostelu jsem se nějak nedovolal, tak jsme to nechali otevřený s tím, že se to pořeší na místě.

Najednou se místní rozhlas rozpovídal thajsky a lidí si začali stoupat. Nejdřív jsem myslel, že přijede autobus, na který čeká hodně lidí, ale když si začalo stoupat celé nádraží hned jsem pochopil – četl jsem o tom před odletem. Bude se hrát thajská hymna. Stoupli jsme si taky a poslouchali, na projev úcty jsem se díval nízko do země (Chozeho posléze zasvětil). Zastavila se doprava i chodci a projevovala se úcta národu. Mají docela hezkou hymnu.

Za chvíli k nám přibíhá kluk s kopií mé občanky a upevňuje nám značky na batohy. Kopii chce podepsat, tak mu vyhovím. Blíží se 18h a začínám se chodit ptát řidičů každého autobusu, co přijede na naše nástupiště, jestli jede do Phitsanuloku a až chvíli po 18h se mi dostává kladná odpověď.

V autobusu je hrozně málo místa na nohy a ještě míň, když si chlápek přede mnou sklopil sedadlo. Chvíli píšu deník a pak zkouším spát, leč marně. Podle rovnice s = m*v odhadujeme, že do Phitsanuloku je to přes 350 km. Choze říká, že bude úspěch, jestli se do půlnoci někde ubytujeme. Já tomu moc nevěřím.

Když jsme kolem 23,20 zastavili na autobusovém nádraží, hned se nás ptala nějaká Thajka kam jedeme a jestli chceme tuk tuk. Říkáme náš Lithai guesthouse a ona že to bude za 60 bahtů dohromady. Zkoušíme usmlouvat na 50 a Thajka nás vede přes ulici k tuk tuku a ukazuje na ceník, kde mají Lithai guesthouse za 60, tak to bereme. Je to tuk tuk auto, tak nasedáme a jedeme. Z Lithai hned vylezl chlápek, což nás potěšilo, protože ne vždy recepce funguje 24 hodin denně. Ani nám neřekl Hello a jel nás odvedl k recepci a otevřel knížku se dvěma druhy pokojů, vzali jsme levnější s jednou postelí za 250 bahtů. Jeden z nás bude ve spacáku.

Guesthouse má přes 60 pokojů a my našli ten náš. Bylo 23,50 a my to opravdu do půlnoci stihli a nemohlo o jít víc po másle (zato levnějc určitě). Zrovna když jše říkali, že si jeden lehne na zem do spacáku, koukáme, že si to tam štráduje stonožka. O chvíli později jsme si všimli i malých mravenců, co si udělali cestičku k mojí krosně. To nasvědčovalo změně spacího plánu – z postele hodíme na zem matraci a druhý se vyspí na posteli. Já si vybral postel na které teď už zbyly jen jakási armovací železa pokrytá tenkou látkou. Přehodil jsem přes to ještě deku a spacák a už se na to dalo i ležet. Zasloužený odpočinek po takovém náročném dni.