0
0

cesta z PRG do JRO)

A je to tady…po všech stresech se svatbou je konečně na řadě svatební cesta. Pod nátlakem budíku vstáváme v 5.00, dobalujeme batohy a vyrážíme na letiště. Venku nás čeká první mrazík a lehké škrabání auta, teploměr cestou ukazuje -1 stupeň. O to víc se těšíme na nastávající dva týdny.

V 5.45 jsme na letišti, tentokrát si bereme s sebou na palubu i velké batohy, máme totiž v Amsterodamu na přestup 2 hodiny od přistání do odletu, a to v případě zpoždění není moc času. Museli jsme tedy trošku víc přemýšlet při chystání batohů a zapomenout na veškerá velká balení tekutin. Velkými baleními mám na mysli vše nad 100 ml, dle nových bezpečnostních norem, tím pádem nebyla žádná desinfekce.

Let do AMS byl díky sympatickým kolegům velice příjemný, přistáli jsme dokonce o 30 minut dříve, takže celá procedura s batohy byla zbytečná. Stejně jsme je nakonec nechali odbavit, protože nám během letu do AMS přeci jen nějaké tekutiny přibyly.

Po odbavení batohů jsme se šli nahlásit na let AMS – JRO (Kilimanžáro). V Praze jsem v neděli po telefonu dělala nalistování na linku, ale slečna to nějak pomotala a přidělila nás na místa posádky, celé se to muselo zrušit a udělat znovu. Naštěstí s tím nebyl problém, míst bylo dost, akorát jsme na chvíli zablokovali přepážku. Potom jsme ještě chvíli čekali a pak už jen hurá do letadla.

Odletělo se včas, tj. v 10.40, na Kilimandžáru jsme přistáli ve 20.00 tanzánského času, +1 hodina rozdíl oproti ČR. V letadle jsme seděli na prostřední trojsedačce, já vpravo, Lu uprostřed a nalevo kluk starý asi jako my, byl to Slovák a letěl do Tanzánie na služební cestu – montovat nějaké antény. Let byl v pohodě, letělo se strojem MD – 11 pro 294 cestujících. Interiér letadla nic moc, ale jídlo dobré, letušky a letušáci fajn. Během cesty jsme pročítali Lonelyho a plánovali cestu. Teda spíš já jsem plánovala, Lu mi plně důvěřoval. Vybrala jsem pár hotelů na první noc v Arushe a vytvořila jsem přibližný plán cesty.

Po přistání jsme si za 50 USD zakoupili vízum, vzali bágly a taxíkem vyrazili do Arushi, která je od mezinárodního letiště vzdálená 55 km. Jezdí se vlevo, zvláštností je, že nebliká auto, které chce předjíždět, ale to před ním a dává mu tak najevo, že může jet. Taxikář jel dost divoce prostředkem silnice a ještě do toho zběsilá africká hudba. Dovezl nás do prvního vytipovaného hotelu, ale měli plno, tak jsme zase nastoupili do tága a dojeli do Naaz hotelu. Nebyl to žádný zázrak, ale měl super polohu přímo v „centru“. To jsme potřebovali, protože další den nás čekalo hledání auta na vypůjčení, výměna peněz a koupě letenek na Zanzibar.

Pokoj byl docela dobrý, s klimoškou a moskytiérou. Sprcha se mi moc nelíbila, ale nakonec to bylo to nejlepší během safari části. Večer jsme ještě chvíli poseděli venku, dali drink a šli spát.

Úterý 23.10.

(Arusha + Tarangire)

Vstali jsme asi v 8.00 hod a šli do přízemí na snídani. V nabídce byly toasty s máslem, marmeláda a sladké omelety. Podařilo se mi vyžebrat sýr, byl nastrouhaný a s lehkou příměsí smetí ze stolu, ale snědla jsem to.

Po snídani jsme vyrazili do „města“ zařídit výše zmíněné nutnosti. Hned před hotelem se na nás nalepila spousta černochů, pořád nám něco vnucovali. Jeden z nich nás dovedl do nějaké cestovky, která zajišťuje safari a služby pro cizince. Půjčovny typu Avis a Hertz v Arushi nejsou, jen v Dar es Salaamu, takže jsme byli odkázáni na soukromníka. Sehnali jsme sympatického Richarda, který nám zapůjčil Toyotu RAV IV. , barva červená. Byl to sympatický malý teréňák, akorát stvořený pro naši cestu. Teda zpočátku jsme měli ten pocit. Brzy jsme však zjistili, že silnice jsou opravdu, ale opravdu příšerné a opět jsme měli nejmenší auto a nejmenší stan. Auto jsme si půjčili na týden, jelikož druhou část dovolené jsme byli na Zanzibaru.

Auto jsme měli, už zbývaly jen letenky a výměna peněz. Jelikož žádná z tanzánských aerolinií (jaké překvapení) neakceptuje zaměstnanecké letenky ČSA, zakoupili jsme poprvé v životě letenky za plnou cenu. Jednosměrnou z Arushi na Zanzibar, asi za 70 USD u společnosti Precision air. Odlet byl za týden v úterý 30.10. v 11.00. A hurá do směnárny, kde se z nás alespoň na pár dní stali milionáři, vyměnili jsme 2000 USD a dostali 2 500 000 tanzánských šilinků, byl to pěkný balík a to doslova, obrovská obálka plná balíků bankovek, vypadali jsme jako kdybychom vykradli banku.

Potom jsme navštívili supermarket, nejspíš jediný v celé severní Tanzánii. Kdybychom to tušili, nakoupili bychom více jídla. V bláhové naději, že se další den zase někde stavíme, jsme nakoupili jídlo a vodu na 2 dny, maličký gril a dřevěné uhlí. Mysleli jsme si, že parky budou podobné jako v JAR nebo Namibii, kde se všude dalo nakoupit. To jsme se ale parádně spletli.

Naštěstí jsme se ještě v Arushi stavili na oběd evropského typu, výborné těstoviny s mořskými plody. Asi ve 13 hod už jsme byli na cestě do našeho prvního parku Tarangire.

Cestou jsme potkávali masaje na kolech, spoustu dětí v uniformách – těšilo nás, že chodí do školy a taky se všude potloukalo obrovské množství zvířat. Občas bylo nutné zastavit, protože si to zvířena mašírovala přes cestu. Velmi mě bavilo pozorovat místní život, byla to opravdu pravá Afrika, ne jako během našich dřívějších cest. Všichni nosí ve džberech na hlavách vodu, i děti. Říjen je v Tanzánii obdobím sucha, takže se docela prošli než něco sehnali. Všechny řeky, které jsme cestou viděli, byly beznadějně vyschlé, tak netuším, odkud tu vodu nesli.

Asi po třech hodinách jízdy po ještě docela dobré cestě jsme přijeli k bráně do nár. parku Tarangire. Ubytovali jsme se asi 3 km přes vstupem do parku v soukromém kempu, vypadal bezpečně, dokonce obehnaný zdí. Uvnitř byly stromy, sprchy a záchody. Už jsme byli docela unavení z cesty, takže jsme návštěvu parku nechali až na další den. Postavili jsme stan a šli do sprchy. Jestli se ta akce dala nazvat sprchováním, protože voda ze sprchy kapala takřka po kapičkách, bylo to trošku o nervy.

Potom jsme si na grilu udělali výborné maso a přesunuli se i se scrabblem do „společenské místnosti“ – plácek se střechou, kde masajové nejdřív dost falešně hráli a zpívali, ale potom přišly na řadu akrobatické kreace a to bylo super. Strkali si ruce a nohy zároveň za hlavu, metali salta a vytvářeli různé kreace. Trvalo to asi hodinu, potom jsme šli do stanu. Potkali jsme hlídače, masaje s lukem a šípem tak jsme se ptali, jestli je tam bezpečno. Prý ano, on že je tam jen kvůli kapsářům.

Středa 24.10.

(Tarangire+Lake Manyara)

Dneska byl budíček kolem 7.30, snídani jsme měli ze zásob v Arushi. Moc jsme se nezdržovali, rychle jsme sbalili stan a jeli na prohlídku Tarangire parku. Cestou jsme potkávali spoustu žebrajících dětí, byla tu hodně vidět chudoba. Děti byly dost nevděčné, jen co něco dostali do levé ruky, hned nastavily pravou a ani nepoděkovaly. Lu vcelku vtipně poznamenal, že nechápe, na co jim v té divočině budou propisky.

V parku jsme se zdrželi asi 4 hodiny, viděli jsme všechna zvířata kromě šelem, ty tu nejsou. Všude byly nádherné baobaby a krásná příroda. Moc turistů tu nebylo, přeci jen tento park není součástí klasického severního okruhu, který mají v nabídce tanzánské cestovky.

Cesty byly velmi prašné a dost nás štípala hovada, takže jsme měli na těle zvláštní směs opalovacího krému, repetentu a špíny.

Po výletě po parku jsem vymyslela, že pojedeme dále na jih na malby ve skalách Kolo. Když jsem říkala Richardovi, že tam chceme jet, nijak nám to nerozmlouval a ještě říkal, že je to tam pěkné. Akorát zapomněl říct, že je to cesta na několik dní. Zjistili jsme, že 100 km v Tanzánii může být naprosto nepřekonatelná vzdálenost.

V Tarangire skončil asfalt a čekala nás dost těžce popsatelná jízda. Silnici tvořily vymleté zbytky asfaltu mezi kterými se muselo zkušeně manévrovat. Pokud to nebyl tento typ cesty, byly tam obrovské balvany nebo díry v zemi, místy to připomínalo koryto řeky. Dalším typem silnic byly varhánky, tj. malé pravidelné hrbolky, na kterých se muselo jet buď 30 nebo 70. Výhodou třicítky byla relativně bezpečná jízda, ale nevýhodou časová náročnost cesty. V sedmdesátce cesta trošku ubíhala, ale možnost bezpečného zastavení při nečekané události byla malá – a že těch okamžiků pár nastalo. Takže jsme jeli a jeli, občas cestu tvořil jen písek a žádná silnice nebyla, takže se jelo instinktivně. Projeli jsme pár maličkých osad a vůbec jsme netušili, kolik nám toho ještě zbývá do cíle.

Po asi třech hodinách jízdy, která nás už přestávala bavit, jsme přijeli do nějakého městečka – černočerná černota, můj blonďatý novomanžel odmítal vystoupit z auta, takže na můj nátlak aspoň přibrzdil u nějakého černocha a já se ho ptám, jestli je to Babati (i z Babati to bylo do Kola ještě pekelně daleko). Černoch mi ale sdělil, že je to teprve Magugu, což na mapě byl tak strašně malilinký kousek cesty od Tarangire, že se mi tomu ani nechtělo uvěřit. Ptal se, jestli jedeme do Babati, tak jsem mu odpověděla, že probably NO. V Magugu jsme udělali otočku směrem zpátky a doufali, že budeme mít ještě dost benzínu na návrat. Teď už jsme aspoň věděli, co nás čeká, cesta zpět uběhla lépe. Minuli jsme Tarangire a dojeli do vesnice Mto Wa Mbu, která je vstupní bránou do parku Lake Manyara.

Ubytovali jsme se v nádherném kempu se zeleným trávníkem a bazénem, ve kterém jsme se nakonec ani nestihli vykoupat.

Otevřeli jsme auto a zjistili, že se nám příšerně práší do kufru. Lu všechno poctivě vyklepal a zavřel zadní boční okna. Mysleli jsme, že to další den bude lepší, ale nebylo, takže jsme pořád klepali.

Postavili jsme stan a šli na obhlídku okolí. Zase samá černota, zdravili nás jambo, což je dobrý den, ahoj. Ještě říkají mambo a to je dobrý večer. Ještě jsme často slýchali hakuna matata – není problém. Prošli jsme se podél hlavní cesty a zjistili, že tam není nic moc k vidění. Jídlo se koupit nedalo, akorát banány a červené brambory.

Vrátili jsme se zpátky do kempu, kde byla restaurace. Měli tam v nabídce 3 jídla. Lu riskl kuře a hranolky a já rybu. Už jsme měli po celém dni obrovský hlad, ale jídlo bylo až po osmé hodině. Nebylo to špatné, ale na mé jídelní zvyklosti dost mastné a Lu zase na kuřeti cítil rybu, asi to dělali ve stejném oleji. Zahráli jsme další partičku scrabble, stav 1:1, poslechli představení bubeníků a šli spát. Stmívalo se kolem 19.30 večer, takže jsme chodili spát dřív a dřív a tím pádem se i dřív budili.

Čtvrtek 25.10.

(kráter Ngorongoro+Lake Manyara)

Dnešní budíček byl opět kolem 7.30, dorazili jsme poslední zbytky jídla z Arushi. V obchodě jsme koupili pětilitrový kanystr s vodou a jeli jsme se podívat ke kráteru Ngorongoro. Krajina byla vyprahlá a hlína byla červeno – rezavá. Cítili jsme, jak stoupáme výš a výš, vzduch byl chladnější, vytáhli jsme trička s dlouhým rukávem. Asi po hodině cesty po pěkné asfaltové cestě jsme přijeli k vrátnici ke kráteru a nestačili jsme se divit. Pokud chce někdo projet přes kráter dál do Serengeti, musí zaplatit poplatek za průjezd 100 USD, platí to ale jen na 24 hodin. Přišlo nám zbytečné zaplatit tu stovku dvakrát, takže jsme pozměnili plány a rozhodli se vrátit kousek zpět a navštívit nár. park Lake Manyara, který jsme měli v plánu až cestou zpět.

Rozhodně jsme nelitovali. Lake Manyara je moc pěkný a poměrně upravený park. Je tu spousta zvířat a vše je o to hezčí, že se nejedná o vyprahlou krajinu, ale vše je pěkně zelené, některé oblasti jsou jak v pralese. Nádherné byly pohledy na zvířata u jezera. Cesty nebyly úplně nejhorší, tak jsem zkoušela řídit. Auto bylo automat, to bylo super, ale stejně jsem měla občas problém udržet se na cestě, místy byly odporně vyjeté koleje a opět i naše známé varhánky nebo kameny.

Nejdříve jsme se byli podívat na hrochy a u jezírka s plameňákama a pak jsme dali jeden delší výlet k horkým pramenům. Trošku chyběly směrovky, malinko jsme bloudili. Krajina byla moc krásná a zvířata všude možně. U pramenů jsme si dali malou pauzu a pak zpět do kempu.

V obchodě jsme koupili rybu, ale nebyla k ní žádná příloha, ani citrón nebo limetu jsme nesehnali. Na dotaz kde se tady někde dá koupit chleba odpověď zněla, že v Arushi, tj. 180 km. Nabídku ovoce a zeleniny tvořily mraky banánů, avokádo, pomačkaný lilek, polozelená rajčata a batáty.

Takže jsme poprosili černocha v kempu, aby nám tu rybu osmažil na pánvi nad ohněm, bylo to docela dobré. Snědli jsme to stylem fish and chips, tj. s brambůrkami. Pak mě pokousali komáři, měla jsem asi 30 štípanců, napatlala jsem se Fenistilem, naštěstí to do rána docela zmizelo. Dali jsme další partičku scrabblu, Lu vyhrál, potom jsme ještě chvíli pozorovali dalekohledem úplněk a přelétávající ptáky.

Pátek 26.10.

(Serengeti)

Vstali jsme v 7.00 a měli před sebou pěkný kus cesty. Dneska nás čekal přejezd do nár. parku Serengeti. Koupili jsme dva pětilitrové kanystry s vodou, pivo a opustili jsme kemp. U cesty jsme koupili další banány, tentokrát jsem podala černošce v přepočtu necelý dolar a ona mi narvala do auta asi 8 kilo banánů, ani jsem to nemohla unést. Ještě mi řekla, že jsem Nataša. Cestu ke kráteru jsme už znali, za hodinu jsme opět byli u brány a zaplatili průjezd. Cesta byla dost vymletá, spousta zatáček. Zastavili jsme na vyhlídce do kráteru, bylo to moc pěkné, dolů do kráteru jsme nesjížděli, neměli jsme čas a navíc se tam platil zase další poplatek. Nechali jsme to na zpáteční cestu, pokud bychom ještě neměli zvířat dost.

Cesta vedla buší, potkávali jsme masaje, mají většinou zelené, červené nebo fialové oblečky. Každý má oštěp, někteří pasou stáda zvířat, někteří jen tak zevlují, děti většinou žebrají.

U další vyhlídky na kráter jsme zastavili a s jedním z masajů jsem se chtěla vyfotit. Přiběhlo jich asi dalších 8 a všichni se narvali na fotku. Pak se divili, že jim nechceme zaplatit jejich požadovanou cenu, asi 10 USD. Docela jsme se tam s nimi dohadovali, měla jsem trošku strach, aby nám oštěpama nepropíchli pneumatiky. Když zjistili, že dostanou tolik, kolik uznáme za vhodné my, nechali nás jet. Potom nás čekalo asi 5 hodin jízdy. Cestou byla opevněná masajská vesnice, vypadala jako ze středověku a další menší domky, jestli se tak vůbec ta obydlí dají nazvat.

Smrděly nám brzdy a poprvé jsem vznesla dotaz, jestli si Lu myslí, že dojedeme do Serengeti. Nevěřila jsem, že naše autíčko tuhle cestu zvládne. Dopadlo to dobře, překonali jsme všechny nástrahy a asi v 15 hodin jsme přijeli k Naabi Hill Gate, jižní bráně parku. Zaplatili jsme vstup a ubytování na 2 dny a 2 noci a vyrazili na safari. Kousek za branou jsme si všimli safari auta a turistů, kteří se dívají do trávy u skály. Taky jsme tam zajeli a k našemu velkému překvapení se tam vyhřívala lvice se spoustou mláďat. Byli asi 2 metry od našeho auta.

Potom jsme udělali asi dvouhodinové safari a vydali se hledat kemp. Mysleli jsme si, že tam bude jeden kemp a k němu ukazatele. Dojeli jsme ke správě parku, vypadalo to tam jak v JZD, tam jsme se dozvěděli, že je v okolí spousta malinkých „kempů“ a že potřebujeme znát název kam jedeme. Na dokladu o zaplacení to bylo napsané, takže jsme po lehkém bloudění dojeli do Tangili.

Kemp tvořil plac, na kterém se dalo postavit pár stanů, záchod, který nesplachoval, sprcha – umělohmotná nádoba s vodou, kterou se bylo třeba polévat a přístřešek pro černochy, kteří vařili. Systém černochů kuchařů už jsme znali, vaří pro lidi, kteří přijedou s cestovkama. Už jsme neměli jídlo, tak jsme se s nimi šli domluvit, jestli by nám taky něco neuvařili. Nelitovali jsme. Za 20 USD nám připravili výbornou večeři, všechno vařili na ohni. Na stůl s ubrusem jsme dostali polévku, hovězí se zeleninou, rýži, opečené brambory a ještě zákusek smažený banán. K tomu přímo před námi kýčovitý úplněk a spousta jasných hvězd.

Po večeři jsme ještě dali scrabble (2:2) a víno.

Sobota 27.10.

(Serengeti)

Dneska jsem procitla už v 6.30, Lu spal do 7.45, uklidila jsem v autě a jen tak jsem se poflakovala venku. Posnídali jsme banány a domluvili s černochama další večeři. Vyrazili jsme na safari, jezdili jsme po parku v oblasti Seronera, asi od 8.00 do 13.00, potom jsme zajeli do návštěvnického centra Seronera, bylo to tam moc pěkně zařízené, naučná stezka se spoustou info o zvířatech. Přečkali jsme tam polední žár, zahráli scrabble a pak jsme opět jeli na safari. Viděli jsme asi všechna zvířata, která bylo možné vidět, dokonce i krokodýla. Byla to nádherná podívaná a musíme říct, že nejlepší safari, které jsme kdy zažili.

Asi v 18.15 jsme se vrátili zpátky do kempu, seznámili jsme se tam s anglickým párem, který byl na roční cestě kolem světa. Ani nás tak dlouhá cesta nelákala, přeci jen vlastní postel a internet…Při rozhovoru s nimi jsem poprvé použila slovo manžel, zatím jen anglicky.

Černoši opět uvařili dobré jídlo, pistáciovou polévku, maso, zeleninu a rýži. Snažila jsem se moc nedívat, jak skladují a připravují jídlo. Bez ledničky, elektriky, všechno se to tam válelo po zemi v tom vedru…ale zvládli jsme to bez vážnějších problémů. Měsíc byl dneska schovaný za mrakem. Scrabble 3:3.

Neděle 28.10.

(odjezd ze Serengeti)

Probudili jsme se opět brzo ráno, rozloučili se s kempem Tangili a vyrazili na cestu zpátky do civilizace. Asi kilometr od kempu jsme potkali 2 lvice s mláďaty… Ještě jsme udělali kraťoučké safari a pak už jsme se vydali směrem k bráně kempu.

Cesta zpočátku šla dobře, jeli jsme zase přes varhánky a Lu zvolil rychlejší variantu. Asi po 50 – ti km jsme zaznamenali podivné zvuky z předního levého kola. Mysleli jsme, že je jen potřeba dotáhnout šrouby. Tak jsme zastavili a marně v autě hledali klíč na dotažení. Všechno jsme z auta vyskládali, ale klíč nenašli. Lu si byl jistý, že tam někde musí být, protože mu ho Richard ukazoval.

Stopli jsme první projíždějící auto s turisty, klíč půjčili, kolo dotáhli a rozjeli se. Nic se nezlepšilo, takže jsme zase zastavili a otevřeli kapotu. Chvíli jsme do toho zírali, ale jelikož autům ani jeden z nás vůbec nerozumí, nic jsme tam nevykoukali. Zase jsme stopli projíždějící auto, tentokrát plné černochů, ale ani jeho osazenstvo nepřišlo na to, čím by to mohlo být. Černoch se nabídl, že se s tím zkusí projet. Vystoupili jsme ven a černoch nám s autem ujel. Nebyl to moc dobrý pocit stát u silnice bez všech věcí, včetně dokladů a peněz, to se nám moc nepovedlo…Byl to ale čestný černoch a hned se vrátil. Nabídli se nám, že s námi pojedou pomalu, kdyby něco. Tak jsme se zase rozjeli, asi dvacítkou. Jeli jsme tak asi čtvrt hodiny, pak už nám bylo našich zachránců líto, tak jsme jim poděkovali a řekli ať jedou rychleji, že kdyžtak zase někoho zastavíme.

Takže jsme jeli a jeli a doufali, že auto vydrží. Pořád se ozývaly stejné zvuky, těšilo nás, že se to aspoň nezhoršuje. V jednu chvíli jsme prudce najeli na kámen a zvuky přestaly, to jsme si mysleli, že jsme dojeli. Zastavili jsme a šli zpátky po cestě hledat, co jsme ztratili. Nic jsme nenašli, vrátili jsme se zpět do auta a pokračovali dál v cestě. Zvuky „naštěstí“ zase začaly. Rychlostí asi 20 km jsme jeli další tři hodiny, pak už toho měl Lu plné zuby tak zrychlil, rachtalo to stejně.

Asi hodinu a půl cesty před cílem na nás z dálky začalo blikat auto, když jsme se míjeli, stáhl černoch okénko a my zjistili, že je to Richard, který nám půjčil auto. Vůbec jsme ho nepoznali, musel nám říct, že je to on. Dělá průvodce a zrovna jel s nějakou skupinou do Serengeti. Byl moc rád, že nás vidí živé a auto celé. Ptal se, jestli nemáme nějaký problém. Tak jsem mu odpověděla, že je vše OK, akorát že nám trošku rachtá u předního kola. Projel to a nejspíš už s tím měl zkušenosti, hned věděl o co jde. Byla uvolněná miska, která chrání tlumiče. Byla to naštěstí úplná banalita, ale dost nás to vylekalo. Bylo to potřeba dotáhnout dlouhým klíčem, který měli mít na benzině v Karati.

Tak jsme to doklepali do Karati, už se nám jelo lépe, když jsme věděli, o co jde. V Karati dle našeho očekávání klíč neměli, stejně ale byl strhnutý závit, takže by to nešlo. Ale naštěstí u brány Ngorongoro začala zase asfaltka a na ní to skoro nerachtalo.

Opět jsme se ubytovali v kempu Twiga, po zkušenostech ze Serengeti jsme si u černochů zamluvili večeři a vrhli jsme se do sprchy. Teda nejdřív já, Lu ještě klepal prach z věcí. Při poslední návštěvě tohoto kempu tekla krásně teplá voda, takže jsem očekávala to samé. Zkusila jsem tři sprchy a všude ledárna, jedna sprcha byla zavřená, tam někdo byl. Šla jsem teda do ledárny. Drhla jsem tělo a vlasy v ledové vodě, občas už jsem měla pocit omrzlin. Nejhorší špína pustila, ale žádná sláva…Šla jsem zpátky za Lu si postěžovat jak jsem trpěla. Za chvíli se vrátil ze sprchy on a už z dálky se smál. Šel do té, která byla zavřená když jsem tam byla já a tam tekla teploučká voda…

K večeři jsme měli okurkovou polévku a hovězí na zelenině se špenátem a rýží. Musím zmínit, že během dovolené v Tanzánii jsem upustila skoro od všech svých výhrad k jídlu. Snažila jsem se z jídla vybírat opravdu jen věci, které jsem nebyla schopná pozřít. To co jen nemám ráda jsem jedla. Snědla jsem i trochu cibule, protože jsem měla tak příšerný hlad, že se mi to nechtělo přebírat. Teď už je vše v normálu, zase se pěkně ve všem přehrabuju

Ještě jedna připomínka, třebaže je v Tanzánii opravdu velká chudoba, všichni mají čisté oblečení. Největší čuňata jsme byli my dva.

Pondělí 29.10.

(zpátky do Arushi)

Vstali jsme v obvyklou dobu a nastalo důkladné vyprášení všech věcí. Dnešním dnem nám končilo safari, už nás čekal jen přejezd zpátky do Arushi a v úterý odlet na Zanzibar.

Minigril a dřevěné uhlí jsme nechali cestovce a v 9.00 už jsme frčeli do Arushi. Projeli jsme „centrem“, které vlastně tvořil kruhový objezd s nějakým sloupem a pár obchodů a cestovek. Vydali jsme se do Moshi s cílem alespoň zahlédnout Kilimanžáro. Poměrně hezky bylo vidět těsně před Arushou, pak během cesty zase chvíli ne a pak byl vidět vrchol, bohužel hora byla v mracích. Cestou zpátky už nebylo vidět vůbec. Mont Meru bylo také pěkně vidět jen cestou tam, na zpátečce bylo částečně v mracích.

Za Arushou byly banánovníkové plantáže a zajímavé byly písčité víry – maličké i poměrně velké.

Projeli jsme Moshi, nemělo smysl se tu moc procházet, bylo to obyčejné město podobné Arushe. Dali jsme si tu pozdní oběd – zajímavostí byla Kili bramborová kaše, kopec kaše ve tvaru Kilimanžára.

Po obědě jsme jeli zpátky do Arushi, cestou jsem fotila a pozorovala život místních. Zajeli jsme do supermarketu, koupili víno na večer a pro mě spoustu ovesných kaší. Měli stejnou značku jako v JAR, spoustu druhů a hlavně jiných příchutí než v ČR.

Po nákupu jsme zajeli do Naazu, kde jsme měli rezervovanou noc, odnesli jsme si věci nahoru a šli vrátit auto. Richard byl ještě na safari, takže jsme to vrátili chlapíkovi, který nám Richarda dohodil. Trošku hudroval, že je auto plné prachu, ale s tím museli počítat, když věděli kam jedeme. Koupili jsme nějaké suvenýry a pohledy a pak jsme zkoušeli najít Internet, ale byl zavřený. Trošku jsme se ještě prošli po okolí, ale nedalo se to vydržet moc dlouho, černoši hrozně otravovali. Ve scrabblu jsem vybojovala další vítězství, takže 5:3.(323:303)

Úterý 30.10

(přelet na Zanzibar)

Ráno jsme důkladně zabalili batohy a po snídani jsme se odebrali ke kanceláři Precision air, odkud nám v 9.00 jel autobus na letiště k odletu na Zanzibar. Autobus byl úplně plný, zavazadla přivázaná na střeše.

Já jsem seděla na zadní pětisedačce a Lu o řadu přede mnou. Hrozně na mě foukalo z okna, poprosila jsem pána na druhé straně jestli by to nemohl zavřít a zjistila jsem, že je to Polák. Cestoval ještě s třináctiletým synem Igorem a byli po výstupu na Kilimanžáro. Waldek je horolezec a jezdí na Kili každý rok dělat průvodce, v Krakově má skialpinistickou školu.

V 11.00 jsme odletěli na Zanzibar, letělo se ATR – 72 pro 64 cestujících. Let trval asi hodinu, byli tam 2 stevardi, rozvezli pití a pak jsem zaslechla nějakého cesťáka jak se ptá, co bude k jídlu. Odpověď zněla: HOT DOG. Byla jsem zvědavá, jak na Ateerce, kde nejsou trouby, chtějí udělat hot dog. Odpověd jsem se brzy dozvěděla. Každý dostal papírovou krabičku, kde bylo jablko jak na základce a hot dog byl studený párek vložený do nasládlého rohlíku namazaného máslem. Snědli jsme to. Let velice rychle uběhl a už jsme klesali k letišti na Zanzi. Byly vidět malé okolní ostrůvky a taky obrovský odliv na pobřeží Zanzibaru, to pomohlo našemu rozhodnutí, kterou část Zanzibaru navštívit. Stále jsme váhali mezi Nungwi na severu a Paje na východě. V průvodci psali, že jen v severním cípu není moc znatelný odliv během dne, takže jsme jeli do Nungwi a nelitovali jsme.

Ve 12.00 jsme přistáli a společně s Polákama jsme si vzali taxíka do 70 km vzdáleného Nungwi. Cestou jsme projeli bouřku, ale za chvíli hned zase bylo krásné počasí, tak jsem se už nemohla dočkat koupání. Zanzibar je muslimský, všechny místní ženy jsou zahalené.

Ubytovali jsme se v oranžových bungalovech Amaan, Poláci bydleli naproti nám. Museli jsme ještě asi půl hodiny počkat než uklidí pokoj pro Poláky, tak jsme si dali studený drink a pak už jen rychle vybalili věci a šli jsme se koupat.Voda byla nádherně tyrkysová, moře klidné skoro bez vln, ráchali jsme se ve vodě až do večera. Se šnorchlem a brýlemi byl vidět poměrně pěkný podmořský život.

Večer jsme byli na výborné večeři, na pláži hořel oheň a každý si v bufetu nabral co chtěl. Měli jsme stolek jen pro nás dva hned u moře, moc pěkné. V noci nám bylo hrozné horko, větrák nestíhal a taky mě zase poštípali komáři, strašně mě to svědilo a boláky jsem měla ještě po návratu domů.

Středa 31.10.

(Zanzibar)

Dneska začala odpočinková část naší dovolené, následující dny jsme neměli v plánu nic jiného než odpočívat. Posnídali jsme s Polákama, chtěli jsme jít na net, ale byl plný. Takže jsme důkladně namazali těla opalovacím krémem a vyrazili na pláž. Nejdřív jsme se byli projít, na nejbližší pláži byly vyplavené řasy, tak jsme šli kousek dál. Chvíli jsme se koupali, potom jsme zase potkali Poláky, takže jsme šli na dlouhou procházku po pobřeží.

U majáku jsme se asi na tři hodiny usadili a koupali se. Lu si píchl do chodidla ježka. Dvě bodliny jsem mu vytáhla ve vodě, ale jedna potvora zůstala hluboko.

Okolo druhé hodiny jsme šli na oběd, do naší osvědčené restaurace kousek od bungalovů. Jídlo bylo výborné.

Cestou z oběda jsme se stavili na netu, konečně bylo volno. Zkontrolovali jsme nejdůležitější věci včetně obsazenosti letů na zpáteční cestu. Nebyli jsme si jistí, jestli ještě na net půjdeme. Lety vypadaly OK, takže jsme zatím nebyli rozhodnutí, jestli budeme odlétat v sobotu nebo v neděli v noci. Nechtělo se nám moc přijít o den na Zanzi a letět už v sobotu, ale já jsem musela být v úterý v 6.00 v práci a pokud bychom odlétli až v neděli, tak v případě ideálního průběhu cesty bychom přiletěli do Prahy v pondělí kolem poledne. Neideální možnost jsem ani nepřipouštěla…Nakonec jsme se z důvodu aklimatizace rozhodli pro sobotu.

Po netu jsme šli na chvíli do bungalovu, Lu už byl pěkně červený, takže možnost jít znovu na pláž zavrhl. Tak jsem šla ještě asi na dvě hodiny sama, šnorchlovala jsem, objevila jsem dokonce rejnoka, to jsem pěkně rychle plavala pryč…Na pláži se moc vydržet nedalo, protože pořád otravovali černí. Asi tisíckrát se mě někdo zeptal jestli je vše OK, odkud jsem a podobné otázky. Radši jsem šla do vody.

Lu se trošku vzpamatoval ze sluníčka, tak jsme šli ještě na chvíli na procházku a koupit nějaké pití na večer. Taky jsme se zapsali na seznam na výlet na šnorchlování na druhý den a zaplatili zálohu. Večer nešel proud, tak jsme dali scrabble za svitu čelovek. Přiblížila jsem se celkovému tanzánskému vítězství, 6:3. V noci vletěl komár pod moskytiéru, zase jsem chytla pár zásahů. Myslím, že za těch 14 dní v TZ jsem dostala asi 100 štípanců a Lu ANI JEDEN.

Čtvrtek 1.11.

(Zanzibar – Mnemba)

Jelikož nicnedělání na pláži nás už moc nelákalo, naplánovali jsme na dnešek šnorchlovací výlet k ostrovu Mnemba. Předchozí večer jsme se dohodli s Polákama, že pojedou taky.

V 9.00 byl sraz na pláži, takže jsme si dali snídani a šli na místo určení. Čekalo nás komické nedorozumění se zaplacenou zálohou, kterou jsme předchozí večer zaplatili černochovi, který si říkal captain Adam a měl být majitelem cestovky se kterou jsme jeli. Až ráno jsme zjistili, že captain Adam si tam říkali všichni, tak nebylo jasné komu jsme tu zálohu zaplatili. My jsme nebyli moc schopní toho černocha popsat, tak nám vodili různé na ukázku, ale nikdo z nich to nebyl. Nechali nás jet, odpoledne jsme se pak šli zeptat jak to dopadlo a opravdu to tam nějaký černý donesl.

Před odjezdem každý dostal brýle, šnorchl a ploutve, pak přijela loď, kde už byli turisti, celkem nás jelo asi 30. Cesta k ostrovu Mnemba trvala asi 2 a půl hodiny, pěkně smažilo slunce a trošku jsem litovala, že jsem si nevzala Kinedryl. Jelikož jsem neseděla po směru jízdy, bylo mi malinko špatně. Když jsme byli asi 300 metrů od ostrova, loď zakotvila a nechali nás vyskákat v plné zbroji do moře. Ještě nás upozornili, že na ten ostrov se nesmí, že je to něčí soukromý pozemek a pokuta je asi 100 USD.

Nejdřív jsem si v těch ploutvích připadala nemotorně, nebyla jsem na ně zvyklá, ale nakonec bylo fajn, že jsme je měli, bylo snadnější udržet se ve vodě. Asi hodinu jsme bez přestávky šnorchlovali, bylo pěkně vidět na dno – mořský život a spousta ryb. Když už jsme měli šnorchlování dost, začali jsme se vracet k lodi. Byla to makačka, loď byla daleko. Poté, co jsme se po žebříku vyškrábali zpět do lodi, čekal nás pohled na zvracejícího Itala. Chudák asi ani nebyl šnorchlovat, asi tam celou dobu blinkal.

Kolem druhé hodiny odpoledne jsme odjeli na oběd na nedalekou pláž, měli jsme rybu, rýži, ovoce. Pak byla ještě chvíli pauza a jelo se zpátky. Černoši se pokoušeli natáhnout plachtu, moc se jim to nepovedlo, vítr nás zavál do moře. Tak plachtu zase stáhli dolů, ale dlouho jsme se vraceli na původní místo. Cesta zpátky nám přišla nekonečná, přijeli jsme až kolem páté hodiny. Večer jsme byli s Polákama v hospůdce.

Pátek 2.11.

(Zanzibar)

Dnešní den nebylo na programu nic zvláštního, samé povalečské aktivity. Spoustu času jsme strávili u moře, teda hlavně v moři a procházkami po pláži. Na večeři jsme byli opět s Polákama, jídlo bylo dobré, ale můj výběr chobotnice mi výrazně zkomplikoval průběh dalšího dne a částečně i dalšího týdne. Večer opět docela dlouho nešel proud. Naštěstí to pak pustili, tudíž jsme mohli sbalit věci a připravit se na zítřejší odlet.

Sobota 3.11.

(odlet domů)

A je to tady, letíme domů. Máme hlavu plnou zážitků, ale všechno jednou končí…Pro mě bohužel ne moc slavně. Už po probuzení jsem cítila, že jsem úplně mimo. Nebyla jsem schopná se zvednout z postele, ukrutně mě bolela hlava a cítila jsem naprosté vyčerpání. Asi po hodině marné snahy se probrat jsem se zvedla a šli jsme na snídani. Pokusila jsem se něco sníst, ale vysilovalo mě i sezení na židli. Tak jsem tam Lu nechala a šla si zase lehnout. Měla jsem mlhu před očima, chvíli zimnici a chvíli jsem byla celá zpocená. Za chvíli jsem běžela zvracet. Stav nic moc a představa, že nás čeká prohlídka Stone townu, přelet ze Zanzi do Dar es Salaamu a pak přes Amsterdam do Prahy…hrůza.

Asi za půl hodiny přišel Lu ze snídaně, pěkně napapaný, protože snědl všechno i za mě. Připravil všechno na odjezd, já jsem nebyla ničeho schopná. Na desátou hodinu jsme měli domluvené auto na přejezd do Stone townu. Cestou jsem spala, prohlídka města mě moc nezajímala, ale odlet byl až odpoledne, tak jsme neměli moc co dělat. Ploužili jsme se Stone townem, při životě jsem se držela šťávou z pomerančů. Po dvou hodinách utrpení skončilo a jeli jsme na letiště. Tam jsem zase vytuhla (viz foto).

Ze Zanzi do Dar es Salaamu jsme letěli se společností Tropical airlines. Během čekání na letišti to vypadalo, že poletíme letadlem pro asi 16 osob. To ale krátce před odletem odtáhli a letěli jsme mini letadýlkem pro 4 osoby. My dva, černoch a Angličanka, která s námi večer letěla i do Amsterodamu.

Let byl legrační, ještě jsme takhle malým letadlem nikdy neletěli. Zavazadlový prostor byl maličký, přímo za našima sedačkama, aspoň jsme měli jistotu, že se nám bágly neztratí. Po přistání jsme je dostali hned u letadla. Marně jsem v letadle hledala záchranné vesty. Let trval asi 20 minut, pod námi byl opět pěkný výhled. Po přistání jsme si i s Angličankou vzali taxík, museli jsme přejet z vnitrostátního terminálu na mezinárodní, byly to asi 3 km.

Asi v 18 hod jsme už byli připraveni na odlet domů, ale pořád zbývala spousta času. Ještě ani nepouštěli do odbavovací haly. Pomalu se začínali scházet cestující, tak jsem se domluvila se security a pustili mě dovnitř do kanceláře KLM, abych mohla zjistit jak je let plný. Doufala jsem, že to bude OK, flyzed hlásil usměvavého smajlíka, ale ne vždycky se na to dá spolehnout.

V kanceláři byl sympatický zástupce, sdělil mi, že to bude dobré, že mají asi 6 volných míst. To se mi nezdálo zrovna moc, při vzpomínce na asi 20 standby cestujících v AMS. Naštěstí jsme byli jediní zaměstnanci, kteří ten den letěli, ale i tak zbylo nejmíň 20 míst.

Ve 23.45 jsme odletěli do AMS, let trval asi 9 hodin.

Neděle 4.11.

(AMS-PRG)

V letadle se nám podařilo usnout, tak jsme po příletu do PRG ani nebyli moc zničení. Bez problémů jsme stihli přípoj do Prahy a kolem poledne jsme už byli doma. Lu se poměrně dobře aklimatizoval, já jsem ještě pár dní bojovala se střevní chřipkou.

Dojmy:

Jelikož cesta do Tanzánie pro nás byla už třetím výletem do Afriky, nevyhneme se srovnání s JAR a Namibií.

První cesta byla do JARU, ten je velice civilizovaný, pro nás až moc. Všechno tam perfektně fungovalo, kempy byly nádherné, na záchodech živé kytky ve vázách a černoši nám tam otvírali dveře. V parcích chyběly šelmy a zvířat bylo nejméně. (v Krugru jsme nebyli). Všude se dalo bez problémů nakoupit, domluvit. Ale chyběl pocit, že jsme v Africe. Také chyběla možnost koupání v moři, teda možnost byla, ale moře hrozně studené, kolem 15 stupňů.

Namibie byla mnohem více africká než JAR, nádherný dojem jsme měli z parku Etosha, kde se dá bydlet ve stanu v bezpečných kempech, kde jsou bazény. Večer se dá hodiny sedět u nasvícených napajedel, to nikde jinde nebylo. Obchody v každém kempu. V Namibii naprosto chybí koupání, jediná možnost je ve Swakopmundu, ale voda je velice špinavá. Velikým plusem je ale národní park Namib Naukluft a oranžové duny, ty také nikde jinde nejsou.

Tanzánie je ideální volbou pro ty, kteří chtějí strávit část dovolené na safari a část u moře. V případě tří týdnů času určitě stojí za to i výstup na Kilimanžáro. Rozhodně však nedoporučujeme jako první cestu do Afriky, pokud ano, jeďte na safari s cestovkou. Na vlastní pěst to není úplně bezpečné. Pokud se rozhodnete pro vlastní auto, zažijete cestu pravou Afrikou, ale musíte doufat, že se nic nestane. Největší strach jsme měli z poruch na autě a zdravotních problémů. Na Lu byla Tanzánie až moc divoká, ale mně se tam líbilo nejvíce, kde jinde se vám poštěstí spát uprostřed buše a v noci slyšet troubení slonů a cítit přítomnost spousty zvířat. Na Zanzibaru je nádherné koupání, průzračná teplá voda. Jediným negativem je nevděčnost místních lidí. Neuvědomují si hodnotu peněz, za nic nepoděkují a pokud jim něco dáte do pravé ruky, nastaví levou a ještě se tváří kysele.

A to je vše. Moje povídání není klasickým cestopisem, ale spíš soupisem zážitků, které by člověk brzy zapomněl a to je škoda. Pokud vám chybí fakta, vše je na internetu případně v průvodci Lonely Planet. Takže HURÁ DO AFRIKY!!!!! TM

http://www.tereza-cestovani.estranky.cz/clanky/cestopis-tanzanie/cestopis-tanzanie.html

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .