0
0

Úterý 08.02.2011 – let vrtulníkem nad ledovcem Fox, Haast Pass, jezero Wanaka a Hawea, město Wanaka

Ráno vstáváme v 7 hod. Už od rána slyším lítat vrtulníky jeden za druhým, což je dobré znamení :-). Po snídani jedeme vrátit klíče a zeptat se do inf. centra, zda se dneska poletí. Poletí. Venku je sice jen 12°C, ale je nádherné počasí. Jelikož máme ještě čas, tak se vracíme skoro k jezeru Lake Matheson k vyhlídce Peak View Point (Aoraki Lookout). Je to jeden z nejlepších vyhlídkových bodů v oblasti na ledovec Fox a Jižní Alpy. Radek tady dělá zajímavé fotky hor za použití různých barevných filtrů.

V 8:45 musíme být v centru, kde platíme náš let. Let stojí 260 NZD, ale použili jsme slevu z turistických průvodců, které jsou všude běžně zdarma k dispozici a tam jsme náhodou našli slevový kupon na let vrtulníkem u této společnosti. Tak jsme ušetřili každý ještě 20 NZD. Mají to udělané tak, že při rezervaci přes internet se uvádí číslo platební karty a když se letí tak si to sami stáhnou, pokud se neletí z důvodu špatného počasí, buď nabídnou náhradní termín a pokud Vám to nevyhovuje peníze z karty si neodečtou. Odsud nás vezou mikrobusem na heliport. Kluci jedou za námi autem. Do vrtulníku se vleze pilot a šest dospělých. Cestou na ledovec sedíme vepředu vedle pilota, takže máme parádní rozhled. Všichni jsme dostali sluchátka, kde nám pilot říká co kde můžeme vidět. Letěli jsem nad ledovcem Fox, kolem skal, s výhledem na nejvyšší horu NZ Mount Cook a Mt Tasman. Cestou tam pilot schválně nalítával jako by do skal, aby byl větší adrenalin.

Potom přistál na ledovci Fox Glacier, kde jsme mohli vystoupit a udělat si fotky. Nahoře nám pilot udělal skupinové foto a prodávali ho pak s certifikátem o letu za 20 NZD. Myslím, že si to nekoupil nikdo. Na zpáteční cestě nás posadili dozadu, abychom se vystřídali, ale to už nám až tak nevadilo, jelikož to už se letělo přímo dolů, takže tu větší část letu jsme měli na předním sedadle. Byl to úžasný zážitek, možná nejlepší z celé dovolené. Let trval 30 min, z toho cca těch 10 min jsme byli vysazeni na ledovci.

Po přístání odjíždíme z městečka Fox Glacier dolů na jih přes průsmyk Haast Pass ve výšce 563 m do města Wanaka. Jedeme podél moře, které máme po pravé straně a po levé straně máme hory. Zastavujeme na jednom odpočívadle s vyhlídkou na Knights Point.

Před polednem začíná pršet, ale my přesto zastavujeme asi na třech zastávkách. Podél silnice Haast Pass Highway je několik kratších i delších procházek tzv. Haast Pass Highway Walks. Informace k jednotlivým výletům a mapu najdete zde. Jelikož to mají být procházky na 3-10 min, tak se Petr rozhodl ani nevystupovat a hlavně se neoblékat do pláštěnky. Venku je mlha a teplota jen 13°C. První plánovanou zastávku Roaring Billy Falls jsme přejeli i když jsem se to snažil podle mapy hlídat. Zastavili jsme až na další zastávce Pleasant Flat, kde má být vyhlídka na Mt Hooker, ale neviděli jsme vůbec nic, jen jsme zmokli. Další zastávkou byl Thunder Creek Falls, asi 28 metrový vodopád. Poslední zastávku jsme udělali u vodopádu Fantail Falls. Je to takový vějířovitý vodopád vlévající se do řeky.

V 13:30 jsme dojeli k severní části Lake Wanaka a to už je krásné počasí, teplota vzrostla na 16°C. Je tady pěkná vyhlídka na jezero. Pokračujeme dále a po levé straně máme Lake Hawea.

Cesta nás však dovede do města Wanaka, které leží vedle stejnojmenného jezera, kde budeme dnešní noc spát. Ve Wanaka je krásné slunečné počasí a teplota je 22°C. Nejdříve se zastavujeme v informačním centru a ptáme se na možnost Rob Roy treku. Doporučují předem prověřit stav silnice a vydat se zde pouze za dobrého počasí. Paní z informačního centra nám tento trek pro dnešní den nedoporučuje, že je všude plno vody, že raději zítra. Jdeme na nákup a pak se hned jedeme ubytovat. Bydlíme ve Wanaka Bakpapa na břehu jezera. Bydlíme zvlášť, každý máme svou chatičku, jídelna s obývákem a kuchyň je ve vedlejší budově. Obývák je s výhledem na jezero, kuchyň je čistá i na množství lidí co zde bydlí. Venku je i gril. Chatičky jsou taky hezké. My máme chatičku o 9 NZD dražší, asi to je kvůli výhledu na jezero a za společnou postel :-) tedy za 80 NZS a kluci za 71 NZD. Na oběd jsme si s Martinem udělali jehněčí steak z NZ s bramborem, které jsme nakoupili v supermarketu.

Pak jsme vyrazili na procházku městem. Dali jsme si dvě piva (každé za 7 NZD) a já ještě horkou čokoládu za 4,5 NZD. Kupujeme nějaké pohledy a známky. Kluci měli podobný program, vyrazili tradičně na nákup suvenýrů a cestou se stavili na pizzu. Tady zase potkali Katku z Tongarira. Seznámila se na Abelu s nějakým motorkářem a tak s ním teď cestuje. Na večeři jsme si uděli pizzu z marketu (každá za 3,29 NZD). Petr s Radkem měli večeři ve stylu anglické snídaně, vždyť vlastně v Anglii bylo v tu dobu 7:30. Byl to párek, volské oko a fazole. Večer jsme vyřídili poštu přes mobil, dostali jsme tady kredit 20MB zdarma.

Za dnešní den jsme najeli 300 km.

Středa 09.02.2011 – Wanaka, Rob Roy trek, Arrowtown, Queenstown

Ráno vstáváme v 6:30 a po snídani v 7:45 odjíždíme za krásného slunečného počasí. Venku je však poměrně chladno, je pouhých 10°C. Dnes jedeme po druhé straně jezera Wanaka k parkovišti Raspberry Creek, kde je začátek Rob Roy treku. Je to asi 50 km (hodina jízdy) z Wanaka po Wanaka Mount Aspiring Road podél Matukituki River v údolí Matukituki Valley. Cesta vedla prvně po asfaltce, ale „posledních“ 30 km jsme jeli po kamenité (oblázkový štěrk) nezpevněné cestě a musím tady napsat, že Martin B., který řídil pěkně zuřil. Prvně podle jeho slov zuřil vnitřně. Později už zuřil i vnějšně. Měl obavu, že se něco stane s autem, spílal, že jsem vybral strašnou cestu. Cesta byla opravdu strašná, na cestě jsme museli čtyřikrát přebrodit autem řeku, vystoupit a prozkoumat brody, které byly místy docela hluboké a plné nebezpečných kamenů. Tím že jsme vystoupili, jsme ulehčili i autu aby nesedělo tak nízko. Další asi tři brody jsme projeli bez vysednutí. Prvně jsme zvažovali jet na tento trek už včera, ale to nám na inf. centru nedoporučili kvůli dešťům z minulých dnů. Dnes to bylo asi lepší, ale úplně dobré to nebylo. Do cesty se nám ještě párkrát připletly ovce.

Rob Roy trek vede ke stejnojmennému ledovci a vodopádu Rob Roy. Nacházíme se v NP Mount Aspiring.

Hned u parkoviště jsme museli překonat první překážku. Byl to rozbitý most po předchozích deštích, tak jsme museli vodu tak nějak různě přeskočit po částech. Místy byla široká přes 4 m. Ale při troše šikovnosti to zase nebyl až takový problém. První jsem potok přeskákal já s Petrem, předposlední byl Radek a největší sportovec naši výpravy, byl na neuvěřitelném čtvrtém místě. Dodatečně gratuluji k bramborové medaili. První část treku byl neustále vidět zasněžený vrchol Mt. Aspiring (3.033 m). Po trase (15 minut od parkoviště) byl jeden závěsný most z roku 1987, ale byl to takový pevnější typ, takže to bylo hlavně pro Petra OK.

Cesta vedla skoro celou cestu lesem, pouze před koncem se šlo s výhledem před sebou na ledovec. Cestou byla místy sesutá půda. Nahoru jsme se vyšplhali za 2 hodiny, což o proti ukazatelům bylo o 25 min navíc. Vycházelo se z 330 m.n.m. a konec treku byl ve výšce 730 m.n.m. Takže nahoře jsme byli v 11:15. Akorát čas na oběd na sluníčku. Nahoře nás bylo celkem asi dvacet. Takové túry jsou nejlepší. Málo lidí, nádherné počasí, úžasný výhled. Nahoře byl nádherný výhled na ledovec Rob Roy, vodopád Rob Roy Falls, který má 261 m a na zasněžené hory. Vedle nás na kameni seděl papoušek Kea.

Cesta dolů byla rychlejší. Potkali jsme spoustu turistů, co se teprve vydali nahoru. Při tolika lidech to už nebude takový zážitek. I se zastávkama nám dnešní trek zabral 4:20 hod. Opravdu se mi dnešní trek líbil, nebyl vůbec náročný a výhled stál moc a moc za ten čas. Navíc to krásné počasí k tomu.

Vracíme se stejnou cestou do Wanaka. Auto nám začalo vepředu napravo klepat, nebo spíše cinkat. Asi se něco uvolnilo při přejezdech brodů (nakonec to cinkalo celý zbytek dovolené, ale bez nějakých jiných problémů). Venku je stále nádherně a 22°C.

Ve Wanaka mě vysadili u jezera a jeli ještě navštívit Puzzlingworld, což mě moc nelákalo a hlavně ne za takové vstupné (po slevě na kupony 11,20 NZD (12,50 bez slevy). Atrakcí zde nebylo bůhví kolik, ale člověk by tady vydržel prý i tři hodiny. Nejzajímavější byly asi hologramy na stěnách, Ames room, Hall of Following Faces a Tilted House. Na stěnách bylo plno 3D a optických klamů, hádanek, ve vestibulu se skládaly dřevěné hlavolamy, venku bylo bludiště. Já jsem si zašel na oběd, dal jsem si fish and chips za 6 NZD, sedl jsem si u jezera, pojedl, dopsal deník a odpočíval. Pak mě vyzvedávají zase ve městě a po 16 hodině odjíždíme z Wanaka a míříme do Queenstownu.

Cestou ovšem ještě děláme zastávku v městečku Arrowtown, které je vzdálené 56 km od Wanaka. Arrowtown, bylo místem zlaté horečky ve 2. pol. 19. stol. Hlavní atrakcí je ulice Avenue of Trees, lemovaná domy z období zlaté horečky. Arrowtown je proslaven pekárnou s jablečným štrudlem, ale bohužel měli zrovna zavřeno. Dále je zde hospoda, kde vaří vlastní pivo. Martin si to samozřejmě nemůže nechat ujít. Celé městečko je ve stylu westernových staveb.

Za městem se nachází Arrowtown Chinese Settlement, pozůstatky obydlí čínských zlatokopů – Bush Creek. Jsou to malé domečky z plechu a kamenů. Nejmenší je velký uvnitř max. 3×2 m. Původních čínských domků je zde asi šest. Nejstarší je Ah-Lum´s Store.

Bydlet dnes budeme ve městě andrenalinu, ve městě Queenstown na břehu jezera Wakatipu v údolí obklopeném horami Remarkables. Hotel máme luxusní, je to Rydges Lakeland Resort Hotel Queenstown. Bydlíme až v devátém patře, výhled nemáme na jezero Wakatipu, ale směrem do kopce. Nejsme hned v přední luxusní části, ale i naše pokoje jsou velice dobře vybavené. Velká postel, koberce, kuchyňka, televize, lednice, psací stůl, pokoj je velký. Opravdu hezké a za dobrou cenu (90 NZD za pokoj). V 6. patře se nachází venkovní bazén.

Pro dnešní večer jsme se rozdělili a všichni jsme šli po vlastní ose. Petr s Radkem vykoupili místní obchod se suvenýry, kde nechali skoro dva a půl tisíce na naše. Nakoupili i sobě trika se zélandskými motivy. My jsme se prošli kolem jezera. Chtěli jsme navštívit Ice Bar – Minus 5°, ale vstupné 32 NZD sice včetně drinku (1 alko nebo 2 nealko) nás odradilo. Doba pobytu je zde 30 minut. Večeřeli jsme ve Fergburger, je to vyhlášené hamburgerové bistro. Doporučila nám jej Petra, mají tady být úžasné a velké hamburgery. Jo byl dobrý, ale hamburger za 11-18 NZD mi přijde drahý. Náš stál 12 NZD. Po objednání jsme čekali takových 20 min, než nám jej udělali, takové tu byly fronty.

Centrum města mi přišlo dosti rušné, naopak kolem jezera, kde máme hotel, to na mne působilo jako lázeňská zóna a nebo poklidné letovisko. Ceny jsou zde taky dost vysoké. Vyhlídli jsem si na zítra levný internet. Opravdu na místní poměry byl levný (1 hodina za 3 NZD). Na pokoj jsme se vrátili v půl desáté.

Za celý den jsme najeli 192 km.

Čtvrtek 10.02.2011 – Queenstown, Bob´s Cove, Te Anau

Jelikož dnes chceme zůstat v Queenstownu a přilehlém okolí, tak jsme si pospali do půl osmé a na devátou hodinu Petr s Radkem míří na lanovku Skyline Gondola, která vede na vrchol Bob´s Peak a je odtud výhled na město a na jezero Wakatipu. Lanovka stojí 25 NZD. Jsou mezi prvními lidmi co mají zájem vyjet nad město. Před nimi jedou pouze zaměstnanci z horní restaurace, obchůdků a obsluha adrenalinových atrakcí. Petr nesnáší lanovky a tak docela trpí a dívá se před sebe do skály. Nahoře je to však paráda. Udělalo se hezké počasí a je krásný rozhled dolů na město, jezero a do dálky na hory. Z horní stanice lanovky se dá přesednout na sedačkovou a nechat se vyvézt k minikárám. Těmi se dá sjet k horní stanici kabinkové lanovky. Na této úrovni se skáče pod lanovku Bungy Jumping. Jelikož je nahoře skoro vše zavřeno a není tady až tak co dělat delší dobu, tak jedou dolů. My jsme mezitím byli na internet v mistní internetové kavárně.

Před 11 hod opouštíme hotel a jedeme se podívat k mostu Edith Cavell Bridge (u Arthurs Point), kousek za městem, jak jezdí Jet Boats (společnost Shotover Jet). Jelikož tato atrakce stojí skoro dvatisíce korun na osobu za cca 15 min strachu, tak se pouze diváme z mostu. Lodě jezdí strašnou rychlostí soutěskou mezi skálami a míjejí je opravdu těsně. Jsou schopny se otočit na místě. Lidi sem svážejí autobusy z města a po řece jezdí celkem tři čluny. K našemu překvapení nemají turisti ani helmy, jen záchranné vesty, což by jim bylo dost na nic, kdyby v té rychlosti vlítli do skály.

Další naší zastávkou je vyhlídka z Bob´s Cove, asi 16 km od Queenstownu směrem na Glenorchy. Je to jedno z nejzajímavějších vyhlídkových míst na jezero Wakatipu. Udělali jsme pár šikovných fotek u jezera. Celkově to ale byl výlet bez jakéhokoliv přínosu. Další původně plánovanou zastávku, Glenorchy, jsme vynechali. Venku je nádherné počasí a 20°C a my se vracíme do Queenstownu a před čtrnáctou hodinou odjíždíme dále do Te Anau, které je vzdálené 174 km od Queenstownu. Cestou zastavujeme na nanuk a na pár fotografií.

Bydlíme ve Fiordland Hotel Motel. Budeme zde spát následující dvě noci. Recepce je blízko cesty, ale přímo naše bydlení je v zastavěné části městečka. Ubytovali jsme se před půl šestou. Bydlení je světové, máme velký obývák s gaučem, jídelnu s plně vybavenou kuchyňkou a dvě samostatné ložnice. Pro tyto dva pokoje je společná koupelna a záchod. Bydlení je prostorné, kousek od centra a v ceně je i koupání v bazéně a vířivka v komplexu u recepce. Hned jsme si domluvili nahřátí vířivky na večer. Cena pro 4 osoby je za noc 170 NZD.

Na bydlení jsem se rozdělili a každý jsme vyrazili do města. Cestou do města jsme viděli zajímavou prosklenou kapli. Jinak je to menší městečko na jihu jezera Te Anau, druhé největší na NZ (53 km dlouhé, 10 km široké, 417 m hluboké, vytvořeno ohromným ledovcem). Je to jedno z nejhlubších a nejkrásnějších jezer na NZ. Já jsem v jednom stánku, kde nabízeli plody moře ochutnal poprvé v životě čerstvou ústřici. Byly to velké ústřice ze Stuartova ostrova. Cena 3 NZD za kus. K tomu mi dali citron. Pěkně jsem se u toho šklebil, ale snědl jsem to. Nevím ale, co na tom někdo vidí. Pak jsme zašli na pivko do restaurace The Ranch. Tady jsme narazli na Petra, jak se snažil připojit na net u knihovny, která je vedle, ale bohužel internet je volný v otevírací době knihovny. Radek si zaplatil internetovou kavárnu. Po večeři, kterou jsme si nachystali na pokoji jsme si všichni sjeli na bazén (ten byl však dost studený) a do vířivky, ta byla dobrá, takový parádní relax. Bylo to sice takové skromně vybavené, ale bylo to zadarmo, tak proč to nevyužít.

Za celý den jsme najeli 222 km.

Pátek 11.02.2011 – Milford Sound, Humboldt Falls, Te Anau

Dnešní den by měl být, podle průvodců na netu a knížek, TOP dovolené. Jedeme na Milford Sound. Jedeme po cca 120 km dlouhé Scenic Route Milford Road. Vstáváme v 6:30 a jelikož zde bydlíme dvě noci, tak nám odpadlo balení. V 7:30 vyrážíme, je 12°C. Cestou jsme udělali pár zastávek podle průvodce. Je třeba počítat s min. 2 hodinami bez zastávek + 10 minut z parkoviště k lodnímu terminálu + zdržení 15 minut kvůli jednosměrnému tunelu). Zajímavá byla Mirror Lakes. Jsou to jezera, ve kterých se zrcadlí hory nad nimi. Leží hned vedle silnice, asi 56 km od Te Anau.

Další zastávky:

8:28 – na 61 km silnice křižuje 45°jižní rovnoběžky – je to bod uprostřed mezi rovníkem a Jižním pólem, je to jen cedule u cesty

8:40 – Lake Gunn

9:00 – Pops View – výhled do údolí Hollyford Valley

9:10 – Monkey Creek – vyhlídka na Upper Hollyford Valley

9:19 – Homer Tunnel – 1,2 km dlouhý tunel, který vede dolů s převýšením 129m. Kopali jej pod skalnatou horou vězni od roku 1935. Tunel je úzký a proto auta jezdí vždy jen jedním směrem, provoz řídí semafor a směry se střídají po patnácti minutách. Oba konce tunelu jsou „začištěné“, střed tunelu je surová skála, tak jak zůstala po ražení.

9:22 – výjezd z tunelu

Po výjezdu z tunelu se úplně změnilo počasí. Byla mlha a ochladilo se. Po příjezdu do cíle v 9:43 jsme se prošli malým okružním trekem kolem vody, délka cca 20 min. Udělali jsme zde pár fotek s Mitre Peak(em) a šli jsme dále do přístavu (asi 10 minut z parkoviště).

Vstup do přístavu připomínal odbavovací halu na letišti. Před vstupem byly parkoviště pro autobusy, uvnitř se vydávaly palubní lístky a jednotlivé plavební společnosti měly své gejty (gate). Byli jsme zde o více jak půl hodiny dopředu a tak jsme koukali na lodě ostatních společností a vyhlíželi naši. My jsme si vybrali společnost Mitre Peak Cruises. Výlety pořádá více společností: Real Journeys, Milford Adventurer, Red Boat Cruises. Plavba trvá 1:30-2:30, stojí 55-92 NZD. A proč jsme vybrali zrovna Mitre Peak Cruises? Mají menší lodě a zajíždí dál do Tasmánova moře, méně lidí na palubě, plavba trvá 2 hodiny (37,5 km), zdarma čaj, káva

Trasa: začátek v Milford Sound Visitor terminal, Lady Bowen Falls, Harrison Cove s podvodní observatoří, Sinbad Gully, Mitre Peak, Lion Mountain 1371 m (Mt. Kimberley), Copper Point, vodopád Stirling Falls padající do hloubky 155 m, The Elephant, zasněžená hora Mt Pembroke s ledovci (2015 m), Dale Point – Tasman Sea (vstup do fjordu Milford Sound), Anita Bay, St Annes Point – St. Anne´s .

Rezervaci máme již z domova na 11:10 hod a stálo nás to 78 NZD na osobu. V 11 hod se naloďujeme na naší loď od společnosti Mitre Peak Cruises. Nahrnuli jsme se na příď, Petr šel úplně nahoru, myslel si, že zde bude míň lidí a větší rozhled na všechny strany. V 11:10 odplouváme. Na lodi nás je celkem 43 lidí.

Milford Sound (Piopiotahi) je 22 km dlouhý fjord, na jehož konci vévodí 1695 m vysoký vrchol Mitre Peak – pojmenovaný podle biskupské čepice. K vidění jsou lachtaní kolonie, možno zahlédnout delfíny, spousta vodopádů. Celá plavba probíhala mezi skálami a kopci, cestou bylo vidět plno vodopádů, pod jeden jsme lodí dokonce zajeli, ale jelikož jsou tak vysoké, tak voda dopadá dolů spíše jako rozprašek. Cestou tam, po levé straně byla místa s tuleni. Lodí se pluje až na volné Tasmanovo moře, kde se loď obrací a stejnou trasou se pluje zpět, tentokráte však po pravé straně. Zajímavé bylo sledovat podvodní sonar, resp. profil dna a hloubku. V nejhlubším místě pod náma bylo 240 m. Během plavby byla k dispozici káva a čaj zdarma. Na zpáteční cestě jsme přistavili u podvodní observatoře, kde vystoupili lidé, co měli zakoupenou ještě nějakou jinou vstupenku. Zpátky je vezme asi další loď. Výlet na Milford Sound byl sice úžasným zážitkem, ale nenazval bych jej ale určitě tím TOP dovolené. Měli jsme veliké štěstí, protože v této oblasti, podobné norským fjordům, prší 200 dní v roce a my chytli krásný slunečný den. Dokonce i vrcholek Mitre Peak, který byl ráno v mlze, se nám odpoledne ukázal v celé své kráse.

Ve 13:30 odjíždíme pomalu zpět. Na zpáteční cestě do Te Anau na Scenic Route Milford Road je plno zastávek se zajímavými místy a výhledy na krajinu:

13:40 – The Chasm – 10 km před tunelem, vodopád tvořený řekou Cleddau a proděravělé kulaté kameny vytvořené vodou

14:25 – opět čekáme na průjezd tunelem a společnost nám dělají papoušci Kea

Z hlavní silnice odbočujeme na štěrkovou Lower Hollyford Road, která nás dovede až k Road End, odkud vede 20 minutová stezka (oběmi směry) k Humboldt falls. Je to třístupňový vodopád (275 m) – nejmohutnější vodopád NZ, někde se uvádí že je 3 nejvyšší na NZ.

Cestou zpět projíždíme kolem kempu Gunns Camp.

V 18 hodin přijíždíme do Te Anau, kde jsme se ještě zastavili v Te Anau Wildlife centre, kde jsou voliéry s papoušky, různými druhy velkých holubů a nelétavým ptákem Takahe. Vědci si mysleli že pták vyhynul, ale podařilo se jim tohoto modrého ptáka objevit a teď jej uměle rozmnožují a pouštějí do přírody.

Večer jsme si zašli na večeři do restaurace The Ranch. Dal jsem si jehněčí steak s opékanými brambory a zeleninou za 18,5 NZD ať pořád nejím jen fish and chips. Petr byl přejezený, tak si nedal nic. A nebo spíše šetřil. Večer ještě Petr s Radkem zašli znovu do vířivky a na zpáteční cestě Petr konečně vyzkoušel, jak se jezdí vlevo. To bylo poprvé a naposled co Petr řídil.

Dnes jsme najeli 286 km.

Sobota 12.02.2011 – The Southern Scenic Route (oblast Catlins)

Za dnešní den projedeme celý jih Jižního ostrova, bude to nejdelší jízda a pojedeme takzvanou The Southern Scenic Route (SSR). Ráno vstáváme v 6:45 a od penzionu se nám naskýtá nádherný pohled na východ slunce a hory zabarvené do červena.

Už v 7:30 jsme na cestě. Dneska řídím já. Martin mi přísahal, že nepotkáme žádné auto. Při Petrově dětinské radosti jsme jich potkali poměrně slušné množství. Nechápu, jak někdo přísahá takové kraviny. Přesouváme se na úplný jih Jižního ostrova do města Invercargill. Nakupujeme v supermarketu New World, protože to je pro dnešní den poslední velké město. Pokračujeme po SSR oblastí Catlins. Prudké větry a často velmi bouřlivé moře vytvarovaly zdejší pobřeží. Nachází se zde strmé a nehostinné skalní útesy, větry ošlehané mysy, skalnaté zátoky, pěkné pláže.

Naši první zastávkou byl v 10:50 Waipapa point. Což je maják z roku 1884 a v jeho okolí jsou písčité pláže a čtyři lvouni novozélandští neboli hookerovi (maorsky Rapoka) – New Zealand sea lions, kteří spali na pláži. Je to velmi vzácný druh lvouna a vyskytuje se pouze ve vodách u pobřeží NZ. Velcí dospělí samci jsou tmavě hnědí až černí na zádech a ve výši ramen mají hřívu. Váží až 400 kg a mívají přes 3 metry. Rádi se vyhřívají na písčitých plážích. I když vypadají neohrabaně, tak dokážou být hodně rychlí a agresivní a když se cítí ohroženi začnou na lidi útočit. Je třeba dodržovat odstup alespoň 10 metrů a v žádném případě se jim nesmí zamezit přístup k moři jako k místu úniku. Informace o lvounech novozélandských najdete zde. V r. 1881 došlo v těchto místech k nejhorší civilní námořní katastrofě v dějinách NZ, ztroskotala tu loď SS Tararua a celkem zde zahynulo 131 lidí. Tři roky po tragédii zde byl vybudován maják. Není zrovna nejlepší počasí, je zataženo, fouká, lehce poprchává a je jen 17°C.

Další zastávkou byl před polednem Slope Point. Přes pastvinu ovcí jsme došli k nejjižnějšímu místu na Jižním ostrově na Zélandu (jižněji je už pouze Stewart Island (Rakiura) a ten je také součástí NZ) – Slope Point. Tady jsme viděli pouze jednoho tuleně ve vodě, ale hlavní byla cedule se vzdálenosti k Jižnímu pólu (4803 km) a k rovníku (5140 km). Za pěkného počasí, kterého tady asi není moc, je vidět Stewartův ostrov a Bluff.

Na hodně místech na jihu u moře, jsou zvláštní návětrné stromy. Jsou vyfoukané větrem do zvláštních až hrůzostrašných poloh.

Ve 12:40 jsme přistavili u zátoky Curio Bay (Tumu Toka) nedalo Slope Point. Tady byla vyhlídka a možnost sestupu dolů k moři. Za odlivu, což právě bylo, je možno pozorovat zkamenělý les (Fossil forest), jeden z nejrozsáhlejších „zkamenělých lesů“ na světě s fosiliemi starými 180 miliónu let z jurského období. V dávné době, kdyb byla větší část současného NZ zalita mořem, se v těchto místech vyskytovaly rozsáhlé pobřežní záplavové lesy. V současnosti je zdejší pobřeží, tvořené několika vrstvami tisíců na sebe navršených stromů proloženými a zpevněnými vulkanickým popelem a bahnem, pokryto fosilizovanými zbytky dávných velikánů uvolněnými z těchto vrstev. Hnízdí zde také malá populace ohrožených tučňáků žlutookých, ty jsme však bohužel neviděli.

Po dalších 20 min jsme dojeli k zátoce Porpoise Bay. Informační brožura zde. Pouze v dálce jsme viděli delfíny. Mají to být vzácní Hektorovi delfíni (maorsky Papakanua) což jsou nejmenší delfíni na světě. Paří také k nejohroženějším druhům. Lehce je poznáte podle výrazných černých a bílých skvrn. Vyskytují se pouze u pobřeží NZ, většinou u břehů Jižního ostrova. Další odkaz zde. Jde o jediné místo na světě, kde delfíni žijí v bezprostřední blízkosti pláže. Připlouvají sem, aby zde porodil mladé.

Oběd jsme si dali v rybářském městečku Waikawa v karavanu u cesty u přestárlé potetované a znetvořené hipísačky. Radek celou vesnici ohodnotil, že vypadá jak z hororu, kde původní obyvatelé už nikdy turisty nepustí ven. Náš oběd byl fish and chips za 5,50 NZD, Před deštěm jsme se schovali pod přístřeškem. Vesnička je poměrně malá, je zde starobylý kostel, bývalá věznice, ze školy je muzeum Waikawa District Museum a je zde pár rybářských domků. Městem projížděla historická auta, která jsme potkávali dále během cesty.

Ve 14:45 jsme na parkovišti u McLean Falls. Dojeli jsme k nim po 6 km Rewcastle Road. Od parkoviště vede lesem asi 40 minutová zpáteční stezka k pěknému vodopádu. Naštěstí již přestalo pršet.

Cestou jsme v 16 hod udělali ještě jednu zastávku u třístupňového vodopádu Purakaunui Falls. Nachází se 17 km jižně od města Owaka. Byl to zvláštní široký, terasovitý vodopád, vysoký 20 metrů. Vede k němu lesem 20 minutový zpáteční turistický chodník.

V 17 hod jsme dojeli do bydlení ve farmářském městě Owaka do Owaka Lodge Motel. Je to malý motýlek ve vesnici, kde chcípl pes. Je zde jedna samoobslužná čerpací stanice, restaurace je otevřena, jen pokud jsou lidi a nebo pokud si zavolají a objednají se a malé nepříliš zajímavé Catlins Museum. Je stejně večer a my máme s sebou zásoby, tak je to jedno. Na přivítanou měla paní domácí pro každého upečeného muffina s citronovou příchutí. Apartmánů je zde cca 5, každý je se svým vchodem a parkovacím místem, je to jeden velký dům, apartmány jsou uvnitř veliké. Je zde ložnice, velký obývák. Kuchyňka je sice menší, ale nám to postačuje. Pokoje jsou obloženy po stěnách umělým dřevem, je to něco jako plovoučky. Cena byla 160 NZD za ubytování. Je zde zdarma wi-fi připojení k internetu (geslo je CABLE :-). Bylo to jedno z nejlepších ubytování. Na večeři jsme si dali lasagne z vlastních zásob.

Paní domácí nám poradila výlet k moři na Jack’s Bay. Je to 6 km od Owaka. Asi 20 minut od parkoviště u pláže se nachází „stříkající otvor“ Jack´s Blowhole, větrací otvor v tunelu. Moře nejdříve vyhloubilo jeskyni a po čase prorazilo i otvor v jejím stropě. Je 55 m hluboký a vzdálený 200 m od moře a voda se tlačí za přílivu a bouřlivého moře podzemním tunelem nahoru. Bohužel jsme zde zase přijeli za odlivu, tak jsme měli smůlu na vystřikovací vodní efekt. Cesta k němu vede přes pozemek ovčí farmy. V dálce jsme viděli jednoho malého tučňáka.

Posledním místem naší večerní vyjížďky byla pláž v zátoce Surat Bay, kde se hojně vyskytují lachtani novozélandští (Hookerovi nebo též lvouni) – New Zealand / Hooker Sea Lion, maorsky rapoka. Je to jeden z nejvzácnějších lvounů na světě. Jedná se o endemický druh, tzn. že se nevyskytuje nikde jinde na světě. Měli jsme štěstí. Setkání s nimi v tváří v tvář byl opravdu velký, nezapomenutelný zážitek. Na pláži v písku leželi samci o samotě a vzadu dále na pláži byla celá rodinka lvounů, jeden samec, další byly samice nebo odrostlé mladé a jedno úplně malé mláďátko. Na člověka údajně nezaútočí pokud je nenapadne a nebo pokud se jim nezabrání v přístupu do moře. Nikdy se nesmí člověk postavit mezi ně a moře, protože moře je jejich úniková cesta. Když jedni cyklisti jeli po pláži podél moře a byli v úrovni lvounů, pěkně na ně vystartovali. Bylo úžasné jak dospělí šli do moře a při tom se kývali. Mládě nechtělo jít do moře a rozběhlo se k nám. V tu chvíli samice zařvala, rozběhla se směrem k nám. Na zpáteční cestě bylo ještě úžasné pozorovat samce jak se vrací z moře na pláž. Na pláži se zasypávají pískem.

Na bydlení jsme se vrátili ve 20:30.

Za dnešní den jsme najeli 396 km.

Neděle 13.02.2011 – Nugget Point, Tunnel Beach, Dunedin, Shag Point, Moeraki Boulders, Oamaru

V sedm ráno vstáváme a chystáme si snídani. Radkovi se docela zadařilo hned po ránu. Omylem mi žduchl do rozšlehaných vajec v hrníčku a vylil je. A tak Radek šel k paní domácí koupit nová vejce. Bohužel to vypadalo, že paní domácí ještě spí. Odjíždíme v 8:15, venku je pod mrakem, celou noc pršelo a venku je jen 13°C. Po deseti minutách zastavujeme na parkovišti u Nugget point (Tokata). Je to nehostinný a větry ošlehaný mys se starým (ale dodnes funkčním) majákem z roku 1870 (Tokata Lighthouse), zvláštní kameny ve tvaru kupek v moři, strmé útesy prudce padající do moře a cca 15 lachtanů, které vidíme pouze z výšky. Na vzácné rypouše sloní, kteří se zde také vyskytují, jsme bohužel štěstí neměli. Následně jsme zabočili k zálivu Roaring Bay (Řvoucí záliv), kde lze pozorovat tučňáky žlutooké jak se vrací z moře do svých hnízd a nebo naopak jdou do moře. Na tabulích je napsáno, že se objevují před 7 hodinnou ranní a nebo pak po 16 hodině. Neviděli jsme ani jednoho.

V 11:15 jsme zastavili u Tunnel Beach, 15 minut jízdy z centra Dunedinu na JZ okraji města. Z parkoviště na konci Green Island Bush Rd začíná Tunnel Beach track. Jde se přes soukromé pastviny strmě z kopce dolů k velikánským pískovcovým útvarům. Nejvíce zaujme už z výšky skalní oblouk nad mořem. Ve skále je vykopán tunel na dolní pláž. Z výšky tunel není vidět, až při sejití dolů a pak se musíte otočit. Taky jsem si toho nevšiml, ale najednou se za mnou objevili lidé. Prošli jsme také. V tunelu jsou vysekané schody a dovedou Vás na malou pláž. Nechal jsem se vyfotit nad skalním obloukem, ale měl jsem strach jít pózovat až na úplný kraj, protože se zvedl pořádný vítr. Cesta dolů trvala 20 minut, nahoru do prudkého kopce jsme to zvládli za 40 minut.

Další naší dnešní zastávkou bylo po 12 hod město Dunedin, mezi obyvateli Nového Zélandu známé jako „Edinburgh Jihu“. Parkujeme v centru. Tady stojí za zmínku budova vlakového nádraží Dunedin´s Old Train Station (1904-1906) – nejfotografovanější budova NZ. Vedle se nachází budova soudu a věznice (Law Court and Prison). Hlavní náměstí Octagon je obestavěné domy ve Viktoriánském stylu s katedrálou sv. Pavla, radnicí s hodinovou věží, pomníkem skotského básníka Roberta Burnse a Regent Theatre.

V centru jsme nakoupili plno suvenýrů a dali si oběd v restauraci The Terrace. Dal jsem si 200 gr hovězí steak na horkém kameni (Porterhouse). Donesou Vám jej téměř syrový a každý si ho dodělá podle své chuti. K tomu byly hranolky, salát a hořčicová omáčka (22 NZD).

Dále navštěvujeme komplex University of Otago, nejstarší novozélandská univerzita založená skotskými osadníky již v roce 1869. Budovy připomínají starou dobrou Anglii.

Ještě jsme se zastavili na dolní části ulice Baldwin Street. Je to nejstrmější ulice na světě a místy dosahuje sklonu až 38°. Někteří si z toho udělali výnosný business a za 2 dolary prodávají osvědčení potvrzující, že jste podnikli výstup nejstrmější ulicí světa. Paradoxem je, že toto potvrzení neprodávají nahoře, ale dole. My jsme nahoru nešli, dle průvodce výhled rozhodně nestojí za námahu.

Z Dunedinu odjíždíme po patnácté hodině a za hodinu jízdy po silnici SH 1 za městem Palmerston zastavujeme u místa zvaného Shag Point (Matakaea). Tady jsou mraky lachtanů Forsterových. Nejvíce, kolik jsme jich na jednom místě viděli. Určitě nejlepší místo na pozorování tuleňů z celé dovolené. Současně se zde vyskytují různí mořští ptáci.

Těšil jsem se až dnes uvidím Moeraki Boulders. Vesnička Moeraki leží 40 km před Oamaru. Moeraki Boulders jsou velké šedé a takřka dokonale kulaté kameny, některé s průměrem 2 m. Leží na písečné pláži a jsou viditelné pouze za odlivu. Tabulku odlivů najdete zde. I když vypadají jako pozdrav z vesmíru, pochází z jílovcových skalisek lemujících zdejší pobřeží. Ta postupem času zerodovala a zůstaly zde pouze obnažené hladké kameny. U těchto kamenů bylo lidí jako mraků, ale opravdu to byl úžasný pohled.

Před osmnáctou hodinou jsme přistavili u Bushy Beach, 2 km před městem Oamaru (Bushy Beach Rd) a tady se jdeme podívat na tučňáky. Nechce se nám platit za nějaké organizové výpravy a tak vyhlížíme tučňáky z plošiny. Je zde hnízdiště tučňáku žlutookých (Yellow-eyed penguin, maorsky Hoiho) a tučňáků modrých, kteří jsou nejmenším druhem tučňáků. Bohužel (nebo spíš bohu dík) jsem viděli pouze tři tučňáky žlutooké, protože modří chodí až před setměním z vody. Místní dědula nám o nich povídal a každému je ukazoval. Na břeh se vrací pozdě odpoledne či časně zvečera. Jsou větší a vzácnější a ohroženější než tučňáci modří. Nikdy se k nim nepřibližujte, jsou plaší a lehce se vystraší. Je třeba dodržovat vzdálenost aspoň 10 metrů.

Nocleh máme zajištěný ve městě Oamaru v Heritage Court Motor Lodge. Bydlení je moc hezké. Máme pokoj č. 15 se 2 samostatnými ložnicemi, velký obývák, terasa s posezením, plně vybavená kuchyň, TV, koupelna se sprchovacím koutem. Internet je zadarmo. Večer jsme vyprali prádlo (praní 2 NZD a sušení 2 NZD), ale museli jsme jej dosušit v pokoji na sušáku, protože nám to nějak blbě schlo v sušičce. Bydlení je hezké, dvě samostatné ložnice, velký obývák. Nějak jsme měli celou dobu štěstí na bydlení. Však jsme taky výběru věnovali dostatek času a to se vyplatilo.

Za dnešní den jsme ujeli 271 km.

Pondělí 14.02.2011 – vodní elektrárny Waitaki, Aviemore a Benmore, jezero Pukaki, NP Mount Cook – Tasmánský ledovec, Hookerův ledovec

Ráno vstáváme v 7 hod a v 8:15 odjíždíme zase dál. Přes noc pršelo, ale ráno už je krásné slunečné počasí, 13°C. Jedeme po silnici SH 1 směr Christchurch, ale za chvíli odbočujeme na silnici SH 83 do Omarama. První naši zastávkou jsou po hodině jízdy maorské skalní kresby Takiroa Maori Rock Art, 3 km západně od města Duntroon. Ale jsou bohužel ohrazeny pletivem a kvůli padajícímu kamení jsou nepřístupné. Byla to škoda. Druhé místo Maerewhenua, které se má nacházet na Duntroon-Livingston Rd přibližně 1 km od odbočky ze silnice SH 83 jsme podle průvodce nenašli.

Projíždíme údolím Waitaki Valley. Od půl desáté děláme tři zastávky v následující hodině u 3 vodních elektráren. Waitaki Hydroelectric System je tvořeno kaskádou menších přehrad. Celkově je jich tu dvanáct a byly budovány od roku 1925 do roku 1981. V současnosti pokrývají celou třetinu spotřeby elektrického proudu Nového Zélandu. Nejzajímavější a nejvelkolepější jsou přehradní nádrže Benmore, Aviemore a Waitaki, ležící na Waitaki River. Jedeme proti proudu takže první vodní elektrárnou je Waitaki Power Station na jezeře Waitaki. Je to nejstarší část komplexu. Asi 20 km severněji leží Aviemore Dam na jezeře Aviemore a třetí je Benmore Dam na jezeře Benmore. Jsou to hezké a docela zajímavé vyhlídky, zvláště poslední byla zvláštní, protože odpouštěli vodu korytem dolů a ta vytvářela dole pod přehradou duhu. Rozměr vodní hráze byl ohromující. Po hrázi jsme přejeli na druhou stranu a pokračovali do města Omarama. Tady jsme udělali krátkou zastávku na občerstvení. Je 18°C a nádherné slunečné počasí.

V 11:20 jsme překonali čtyřtisícý kilometr naši dovolené a spotřebu máme 8,75 l/km. Jedeme podél pastvin, mraky jsou strašně nízko, vypadá to, že by šlo na ně dosáhnout. Děláme zastávku na lososí farmě, nic nekupujeme, ale díváme se jak ryby loví a mrazí. Kilo ryby přijde na 15,90 NZD (230kč).

Další zastávku děláme u jezera Pukaki. Jedná se o ledovcové jezero s nádhernou mléčně modrou barvou vody. Pohled z jeho břehu na Mt Cook a Jižní Alpy je považován za jeden z nezapomenutelných zážitků.

Panorama Lake PukakiBěhem následující cesty po silnici SH 80, která vede podél jezera Pukaki do vesnice Mount Cook Village, zastavujeme co chvilku na fotky Mount Cooku. Jednou z vyhlídek na jezero Pukaki a horu Mt Cook je Peter´s Lookout 15 km od křižovatky silnice SH 80 a Lake Pukaki.

Ubytování máme zajištěno v Glentanner Park Centre, u silnice SH 80 (PO Box 23), Aoraki Mt Cook 7946, 20 km jižním směrem od Mt Cook Village, na konci jezera Pukaki. Jedná se o dobře zařízený kemp s luxusnějšími chatkami i kempovacími místy, vlastní restaurací a heliportem pro vyhlídkové lety. Ubytování v samotné vesnici Mount Cook Village je hodně drahé. Tady sice taky nebylo nejlevnější, ale bylo to moc hezké. Bydlíme v chatičce na konci parku, přímo u jezera Pukaki. Je to naše nejdražší bydlení a přitom spíme všichni čtyři na jednom pokoji, Petr dokonce na rozkládací posteli. Bohužel se tady platí za místo v horách a za jedinečný výhled z pokoje na Mount Cook. Cena za apartmán byla 205 NZD za noc. Hotel se nachází ve výšce 600 m.n.m. V moderní kuchyni je lednice, mikrovlnka, vařič, nádobí. V pokoji máme televizi. Koupelna je se sprchovacím koutem.

Jelikož je teprve půl jedné, tak bydlení ještě není připraveno a tak si pouze na recepci necháváme kufry a jedeme do vesnice Mount Cook Village,která se nachází 20 km od našeho ubytování a je v nadmořské výšce 760 m.n.m. Převážnou většinu staveb tvoří luxusní hotelové komplexy a drahé restaurace, proto se tady ani nezdržujeme.

Národní park Mount Cook se rozkládá na ploše více než 700 km2 na svazích hory Mount Cook a 40% tvoří ledovce. Na území parku se nachází 22 vrcholů přesahujících výšku 3000 m a většina horských velikánů NZ. Nejvyšší horou NZ je Mount Cook, její maorský název je Aoraki a měří 3754 m. V národním parku se dá podniknout řada treků. My jsme si na dnešní den zvolili dva a oba byly opravdu velice zajímavé.

Prvním trekem byl Hooker Valley Track. Je to jeden z nejpopulárnějších treků a tak zde bylo poměrně hodně turistů. Přálo nám i počasí takže jsme měli nádherné výhledy. Výchozím bodem treku je White Horse Hill campsite severně od hotelu Hermitage na konci silnice Hooker Valley Rd. Na parkovišti necháváme ve 13:15 auto. Radek s Petrem pomohli nějakým chudákům s autem. Nějak blbě zacouvali a auto jim zůstalo viset na kameni. Tlačilo jich to asi osm. Jelikož my s Martinem máme problémy se zády, tak jsme se pomoci nezúčastnili. Ostatní na nás házeli docela „milé“ pohledy. Trek vede údolím Hooker Valley podél ledovcové řeky Hooker river k ledovci Hooker Glacier – délka ledovce je 13 km (jižní strana Tasmanova ledovce, na severní jsou ledovce Fox a Franz Josef). Cesta vedla poměrně bez stoupání a po celou dobu jsme šli na sluníčku. Začátek trasy vedl po kamenité cestě, střední část vedla po dřevěných chodnících a konec trati byl po kamenech. Museli jsme cestou přejít dva závěsné houpací mosty nad řekou Hooker.

Procházíme kolem památníku obětem hor (Alpine Memorial), kolem ledovcového jezera Mueller Lake s výhledem na protější rozložitou horu Sefton (3152 m). Cesta byla úplně v pohodě a byl hrozně nádherný rozhled. Před námi zasněžené hory, slunečné počasí a parádní teplo. Skoro celou cestu je vidět Mount Cook. Na konci treku od Hooker Glacier Terminal Lake, ve kterém se koupaly kusy ledu z ledovce, byl výhled na ledovec Hooker. Ledovce v této oblasti jsou shora zasypány kameny a tak jsou vlastně vidět jen z profilu. Ledovce se pohybují cca 20 cm/den. Cesta oběmi směry nám zabrala 3 hodiny a ušli jsme necelých 7 km.

Jelikož bylo pěkné počasí a bylo 17 hodin, rozhodli jsme se pro ještě jeden kratší výlet k Tasmanovu ledovci. Cesta začíná na parkovišti u Blue lakes na konci Tasman Valley Road asi 3 km jízdy od vesnice Mount Cook. Z parkoviště vede cesta do kopce kolem 3 zelených jezírek nazývaných Blue Lakes až k vyhlídce na Tasmánský ledovec (Tasman Glacier), ledovcové jezero Tasman Lake, ve kterém opět plavou ledové kry a na údolí Tasman Valley, kterým protéká řeka Tasman River. Ledovec byl hodně špinavý a tak pro hodně lidí nemusí působit atraktivně. Ale přesto to bylo hodně zajímavé. V nejsilnějším místě ledovec dosahuje tloušťky 600 m a je až 3 km široký. Petr byl utahaný za celý den a tak na nás počkal v autě. Za 40 minut jsme byli zpátky.

Odsud už jedeme zpět na naše bydlení do Glentanner Park Centre. Večer si Petr s Radkem zašli do restaurace na nějaký zákusek, či spíše buchtu. Seděli jsme na terase a koukali na zasněžené hory v zapadajícím slunci. Strašně fajn místo to bylo, takové na konci světa, tiché, klidné a krásné.

Za dnešní den jsme najeli 292 km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .