0
0

Úterý 25.01.2011 – Cesta z Ostravy do Zurichu

Tak a je to tady, po 3/4 roce příprav a plánů dnes odjíždíme. Ani se mi moc nechce, protože mě chytly záda. Tři týdny chodím na obstřiky, beru všemožné tablety a nic nezabírá. Den před cestou jsem byl ještě u fyzioterapeuta. Jsem zvědav jak tu cestu v letadle a túry po horách přežiju. Říkám si, že to bude moje nejhorší a nejdražší dovolená. Po deváte hodině ráno jsme dojeli k Petrovi a Radkovi mým autem do Vřesiny u Hlučína, kde byldí v rodinném domě, abych si dal auto do garáže, nechtěl jsem ho nechat měsíc na sídlišti. Ještě jsme dobalili poslední věci, omotali kufry folií proti poškození a v 10:15 odjíždíme z Vřesiny směr Mikulov a dále do Vídně na letiště. Ještě před odjezdem se Petrovi na botě urvala tkanička a on to hned viděl jako zlé znamení. V druhém kole ho cestou omylo když zjistil, že všechny oplatky a sladkosti na cestu zapoměl ve špajzu. Cestou jsme před dvanáctou hodinou sjeli z dálnice u Rousínova na oběd. Ve 13:35 jsme projeli hraničním přechodem Mikulov a pokračovali dále do Vídně na Mazur Parken, kde jsme dojeli v 14:45. Tady jsme zaparkovali auto, je to venkovní parkoviště o „neomezené kapacitě“, přímo ze středu parkoviště jezdí shuttle bus na letiště v intervalu 15min. Je to asi nejlevnější možnost parkování u vídeňského letiště.

Na letiště jsme dojeli v 15 hod a šli hledat odbavení, toto nám zabralo cca 20 min a dalších 20 min jsme museli čekat na otevření odbavovacích pultů Korean Air, odbavení začalo v 15:40 a my byli mezi prvníma. Zbavili jsme se kufrů, dostali jsme letenky a šli jsme projít letiště. Na Vídeňském letišti je free wi-fi a dá se poměrně slušně chytnou ve všech částech letiště. Jelikož jsme netušili jak to bude probíhat v letadle, tak jsme si zašli koupit vodu, kterou nám v obchodě zapečetili do plastového pytlíku, přijde mi to stejně celé jako fraška, protože svou vodu musím vyhodit, ale se zapečetěnou vodou mi dovolí projít kontrolou. Došlo ke změně a tak místo Gate D22 letíme z D25. Brána se otvírá v 17:30. Při kontrole, kdy jsme museli nechat projet batohy skenerem, sundat bundy a vytáhnout vše z kapes, tak Patr a Martin B. pípali. V Petrově případě šlo asi o šněrovadla na botech. Po projití kontrolou jsme čekali v prosklené čekárně na vstup do letadla, to jsme už byli v čekárně ze které nebylo úniku, každá brána má svou skleněnou čekárnu. Ven byl výhled na letadlo, bohužel jen na modrobílý ocas. V čekárně jsou mezi cestujícími samí Korejci či asiati, je nás tu snad jen 10 bělochů. Dva kluci letí dále do Austrálie a zbytek netušíme. V 18:20 povolili nástup do letadla a za dalších deset minut již sedíme na svých místech. Je to přesně tak, jak Petr našel na netu, v sedadle před náma jsou zabudované obrazovky, já jsme mu pořád nevěřil. Letíme Airbusem A330/200. Sedíme 2-4-2.

V 18:45 letadlo začíná couvat od odletové haly a jede na ranvej a Petr se začíná modlit. Uklidnili jsme ho, že většina leteckých neštěstí se stává při startu a při přistání. Takže se modlil v každém letu min. jednu hodinu, aspoň zabil čas. V 18:59 jsme se odlepili od země a letěli směr Zurich, kde máme mezipřistání. Stewardky byly korejky (jak jinak v korejském letadle), základem byla béžová sukně nebo kalhoty a zelená nebo bílá halenka. Ve vlasech měly uvázanou většinou nějakou pevnou stuhu, nebo to byl nějaký drát obalený látkou. Obrazovky v letadle byly skvělé. Bylo v nich osm kategorií filmů, od dokumentů, přes novinky až po pořady pro děti, plno hudebních cédeček, plno různých her které šly hrát proti PC popř. proti spolucestujícím, dále v obrazovkách bylo info o letu, kamera před a pod letadlo, mapy, zprávy, prostě paráda. Jedině co mne štvalo, že když spustili nějaké hlášení tak se obrazovky sekly a bylo na nich upozornění že je hlášení. I když letíme jen do Zurichu, tak přesto jsme letěli ve výšce nad 10 km. K jídlu byl salát s kusem lososa a bagetka, jako moučník byl puding.

V Zurichu nás vykopli z letadla, letadlo totiž přiletělo ze Soulu, nás pouze přibralo ve Vídni. Takže jej celé uklidili a připravili na dlouhý let. My však museli projít novou kontrolou s příručním zavazadlem, boty sundat, bundu sundat, přitom jsme byli odbavení až do Soulu a kontrolama jsme prošli. Nikam bokem nás stejně nepustili, byli jsme v odbavené části, tak mi přijde tato procedura jako zbytečná. Letiště v Zurichu je malé, ale hezké, jediná věc to ale kazila a to wi-fi za prachy. Ve 21:10 se otevřela Gate E42 a my nastupujeme do letadla.

Místa máme pořád stejná, sedíme po dvou hned v řadách za sebou. Ve 21:35 couváme na ranvej, ale odstavují nás kvůli úklidu sněhu na 30 min, kousek jsme popojeli a odmražují nám křídla a motory. V Zurichu totiž začala chumelenice. Ve 22:00 odjíždíme a za šest minut jsme ve vzduchu. Hned po startu letušky začaly nosit oříšky v medu a džus, rozvážet sluchátka, papuče, zubní pasty a kartáčky. Na sedadle měl každý čistou zabalenou deku, polštářek a vodu v pet láhvi. Cestou jsem sledoval mapu a prolétali jsme nad ČR, mohli nás tady klidně naložit, vzdušný prostor ČR jsme opustili ve 23 hod a potom nás čekala večeře. Já jsem vyzkoušel korejské jídlo Bibimbap, což je polévka z mořských řas a potom rýže s mletým hovězím masem, hřiby, zeleninou, mořskými řasami, sesamový olej a pálivá korejská omáčka gachujong. To vše se smíchá dohromady. Pro nekorejce dokonce měli připravené barevné návody, jak si toto jídlo připravit 🙂 Dále byl zákusek a něco jako žlutá ředkev. Někteří si dali evropské jídlo, nějakou rýži s masem. K jídlu jsme si dali víno. Po večeři začali zhasínat a my se chystali na spaní. Podařilo se mi najít volné 3 sedadla vedle sebe v letadle a tak jsem se přemístil a mohl se i trochu natáhnout. Vzdálenost mezi Zurichem a Soulem byla 8500 km. Letěli jsme z Zurichu přes Prahu, Waršavu, Jekatěrinburg, Krasnojarsk, Irkutsk, Ulanbaatar v Mongolsku, přes Čínu kolem Pekingu až do Soulu v Jižní Koreji.

Středa 26.01.2011 – let z Zurichu do Soulu a hotel Hyat

Během noci jsme trochu málo spali. Tři hodiny před přistáním v 5:20, začali pomalu rozsvěcovat, roznášet teplé vlhké ručníky na umytí a rozvážet snídani. Na výběr byl z evropské a korejské. My si vybrali evropskou, tj. croissant, jogurt, ovoce, vaječnou placku (omeletu) a něco neurčitého smaženého. Musím říct, že to byla bohatá snídaně.

V 8:23 středoevropského času sedáme na plochu letiště Seoul – Incheon a posouváme si čas na korejský, t.j. na 16:23 (časový posun je zde +8 hodin), než jsme dojeli k letištní budově tak uplynulo ještě dalších 9 min. Ve vzduchu jsme tedy prožili 10:17. Letiště Soul Incheon je považováno za jedno z nejlepších na celém světě a dokonce několikrát bylo oceněno. Cestující mají k dispozici mimo jiné bezplatný internet, sprchy, lázně, kasíno a v případě čekání mohou navštívit Muzeum korejské kultury. Organizují zde tzv. tranzitní výlety, tj. výlety při delším přestupu do okolí letiště, do Incheonu, do Soulu nebo do blízkých lázní.

Celnice i výdej zavazadel proběhl poměrně hladce a rychle. Po výstupu z příletové zóny jdeme ke stánku Korean Air kde jsme si šli zařídit nocleh. Bydlení nám cestou tam hradí Korean Air. K ubytování používají 5 hotelů, Hyatt je přímo na letišti v Incheonu, jeden hotel je v městečku Incheon a 3 jsou přímo v Soulu. Vše se cestující dozví na místě na transfer desku. V ceně je doprava na hotel, strava (v Hyattu). Při koupi letenek jsme ještě dostali vouchery na výlety, tak uvidíme jestli to ještě pořád platí. Stánek se nachází blízko vstupu č.3. Na cestu tam, nám hradí hotel a máme udělanou rezervaci již z domova. Dostáváme hotel Hyatt, který je luxusní hotel, a patří přímo Korean Air. Dostáváme poukaz na čtyři jednolůžkové pokoje, poukazy na večeři, snídani a oběd. Zítra nás zase autobus v 15 hodin odveze z hotelu na letiště. Z českého Koreanu máme vouchery na výlet do Soulu a tak jdeme na stánek agentury pořádající tyto výlety. Stánek je poblíž Koreanu a vybíráme si výlet č. 1 (TOUR CITY) na další den a domlouváme si na něj odvoz.

V 17:30 opuštíme letiště a hotelový bus nás odváží před hotel. Jezdí každých 20 minut. Hotel je hned naproti letiště, cca 5 min jízdy. Celý ostrov jsou vlastně jen hotely a letiště. Hotel vypadá luxusně jak zevnitř, tak zvenku. Před hotelem a hned ve vstupu hotelu stojí plno korejských zaměstnanců, kteří pomáhají s kufry, vítají hosty a pomáhají s orientací. Na recepci jsme si naše čtyři jednolůžkové pokoje vyměnili za dva dvoulůžkové. Dostali jsme pokoje na stejném patře 1230 a1265. Kluci měli z okna pokoje výhled na letiště a přistávací dráhu. Pokoj je hezky zařízen, jsou tady široké postele, TV, vana, prosklené svítící umývadlo, lednička, varná konev, žehlící prkno, žehlička …. Docela přepych.

V 18:30 jdeme dolů do restaurace na večeři. Večeři si každý servíruje sám z nerezových mís, které se postupně dohřívají. Na výběr je rýže, brambory, vegetariánské těstoviny, kuřecí maso, vepřové maso, hovězí maso, losos. Masa jsou různě nakládaná ve šťávě, s hřiby, zeleninou. Dále jsou zde i moučníky, ale některé z nich byly zvláštních chutí, zvláště nějaké zelené, bílé a růžové koule. Ty byly vyrobeny z rýže. K pití je voda, ostatní nápoje se platí. Během večeře obsluha stále dolévá vodu, odnáší použité talíře a příbory, nosí nové. Jsou strašně úslužní a pořád kmitají sem a tam. Při večeři se rozhodujeme co dál. Petr a Martin B. by rádi zajeli do města Soul, mě ani Radkovi se po tak dlouhé cestě nechtělo nikam trmácet. Jelikož to je do centra z letiště hodinu vlakem, hodinu zpět a vlak končí cca ve 23hod, tak to nakonec vzdali i Petr s Martinem B. Ono se není ani kde podívat přímo na ostrově, protože zde nic není mimo letiště a hotelů. Petr s Radkem se rozhodli, že příjemnou regenerací bude návštěva bazénu. Bazén, sauna, fitko je v ceně hotelu. Voda má prý skvělých 30°C. V rohu bazénu je i vířivka, tady má voda teplotu 38°C. Wi-fi je v hotelu za peníze. Ve 21:30 uleháme a jdeme po náročném dni spát.

Čtvrtek 27.01.2011 – Návštěva Soulu a let ze Soulu do Aucklandu

První noc díky časovému posunu +8 hod nebyla žádná sláva. V 1 hodinu ráno jsme se probudili a nemohli usnout, vaříme si čaj, něco jíme a koukáme se na televizi. Na to že jsme byli opravdu kousek od letiště, tak letadla nebyly skoro slyšet. V 7:30 odcházíme na bohatou snídani ve formě švédských stolů: sladké müsli, jogurty, wafle, koblihy, záviny, muffiny, párky, hřiby, polévky, vejce, salámy, ryby, sýry. K pití byl džus, kafe a voda. Sladké jídlo bylo nejen dobré, ale bylo krásně vypracované do úhledných tvarů. Nejhezčí byl nějaký šáteček ve tvaru čtyř cípu a uprostřed měl půl broskve. Vydrželi jsme snídat celou 3/4 hod.

V 9:05 nás v hotelu vyzvedla cestovka na výlet do Soulu. Běžná cena výletu je 60 USD, ale využili jsme vouchery, které jsme dostali od našíkamarádky, která nám zajišťovala letenky. Někteří už v buse seděli, jeden pár jsme naložili v dalším hotelu. Jeli jsme cca 1,5 hod z ostrova Incheon do Soulu.

Soul je hlavním městem Jižní Koreje. Je to přelidněná a rostoucí metropole. Leží na řece Han, asi 60 km východně od Žlutého moře. Odhaduje se, že v Soulu se produkuje téměř polovina celkové průmyslové výroby Korejské republiky. Město charakterizují výškové budovy tyčící se nad obchodním centrem, přelidněná předměstí a dopravní zácpy denně blokují mosty přes řeku Han. Ve městě žije 15 miliónu obyvatel. Přestože dnešní Soul je velmi moderní město, zachovaly se zde královské paláce, chrámy, pagody a kamenné brány. Historické a umělecké poklady jsou uloženy v Národním muzeu. Mezi další nejdůležitější památky patří i čtyři starobylé paláce z období království Čoson – Kjongbokkung, Toksugung, Čchangdokkung a Čchanggjongung. Areál Kjongbokkung původně sloužil jako královské sídlo. Stojí v parku, který tvoří pečlivě opečovávané staleté stromy. V areálu najdete desítky jezer, v nichž rostou vodní lilie a kvetou lotosy. Spojen tajnou stezkou se Zakázanou zahradou Piwon je chrám Čchanggjongung. Do Institutu tradiční korejské hudby, Sedžongova kulturního centra nebo do Síně umění Ulam, zamíříte když budete chtít navštívit kulturní dění ve městě. Turistická vesnice, která věrně ukazuje tradiční způsob života Korejců se nachází jen několik kilometrů jižně od Soulu. Naleznete tady různé typy domů, tak jak se stavěly v jednotlivých provinciích.

Cestou do Soulu jsme viděli rýžová pole, fabriku a vedle ní hned paneláky. Musím říct, Dubina je ráj na zemi, tedy oproti Soulu. To byl panelák na paneláku, stejné a škaredé. Cestou nám naše průvodkyně rozdala slovníček korejsko – anglický a učila nás pár základních frází.

Někde v centru jsme zastavili u výškových budov, prošli jsme kolem řeky Cheonggyecheon Stream v umělém korytě, navštívili tržnici. Tady prodávali vesměs jídlo, sušené ryby a mini rybičky, naloženou zeleninu, hřiby, pečené věci, čaje ….. Naše průvodkyně nám zajistila ochutnávku místního čaje. Byla pěkná zima a sníh, něco kolem 0°C, takže nám přišel vhod.

Dále jsme pokračovali do Královského paláce Gyeongbokgung Palace. Vstupné, které jinak je 2700 KRW hradila cestovka v rámci výletu. V komplexu paláce je plno budov jak pro královskou rodinu, tak pro sloužící, zvlášť byl umístěn palác pro děti. Měli jsme příležitost vidět i výměnu stráží. V komplexu jsme také navštívili muzeum korejské kultury.

Naše průvodkyně si říká Jesica, korejsky se však jmenuje Lee Han Na. Jesica je schopná udělat prohlídku Soulu za 2 hod, celé Asie za týden a celý svět za měsíc. Pořád to bylo jen „hurry hurry“. Z Královského paláce jsme pokračovali do nákupní uličky Insadong na suvenýry a pohledy. Tady jsme koupili první pohled z dovolené a stihli i napsat a poslat. Dále jsme jeli na oběd do jedné restaurace. Jídlo bylo taky v ceně a byla možnost ze dvou výběrů korejského jídla. Většinou jsme si vybrali jídlo Kimchi jen Radek si vzal Bibimbap. Ve 14:05 jsme byli z výletu zpět na hotelu.

Po návratu z výletu zpět do hotelu, máme posledních 25 min na oběd, pak se restaurace zavírá. Já jsem byl přejezený z oběda, takže jsem šel na pokoj se dobalit. Kluci ještě honem běželi do restaurace, když už měli ty poukazy. Vybrali si ze dvou nabízených jídel, ochutnali ještě nějaké místní kousky z bufetu a nějaký ten zákusek. V 15:00 nás vyzvedává bus Koreanu a veze nás na letiště, odbaveni jsme během chvilky. Mě vzali na kontrolu velkého zavazadla, vezl jsem Fastum gel na záda, mysleli si že jde o barvu na vlasy. To je věc co je zakázaná převážet, pravděpodobně z důvodu výbušnosti. V 16:40 otevřeli Gate 7 a my můžeme nastoupit do letadla. Tentokráte letíme Boeingem 777-200. Teď sedíme 3-3-3.

V 17:10 odjíždíme od letištní budovy na ranvej a v 17:20 jsme se odlepili od země. Během letu jsem sledoval mapu a letíme nad jihem Japonska a pak celou dobu nad mořem, občas nad nějakým ostrovem. Letíme přes Busan – SAGA (Japonsko), východočínské moře, Filipínské moře, Agana (Guam U.S.), Federal States of Micronesia (vedle Papuy Nové Guineje), Šalamounovy ostrovy, Korálové moře (východně od Austrálie), Nová Kaledonie, Norfolk ISland a Nový Zéland. Nafasovali jsme znovu papuče, vodu, kartáček, pastu, sluchátka, deku a polštářek. V letadle je zase převaha korejských cestujících. Po celém dni a časovém posunu jsem docela dost unavený a těším se až dostaneme jídlo a pak půjdu spát. Jídlo bylo podobné jako v předchozím letu, t.j. Bibimbap a hovězí maso na pepři, brambor, mrkev, fazolky, to bylo moc dobré. Jiné byly pouze zákusky, tentokrát nějaký zelený asi s mořskými řasami. K pití opět víno, pivo, džusy, voda,… O půlnoci prolétáme nad Papua Nová Guinea.

Pátek 28.01.2011 – přílet do Aucklandu, poloostrov Coromandel

Cca 3 hod byly turbulence. Prolétali jsme nad Korálovým mořem, na úrovni australského města Cairns. Pod náma řádí bouřka, z toho jsou asi ty turbulence. Ve 2:10 korejského času začínají roznášet horké ručníky na umytí a osvěžení, roznášejí pití a připravuje se snídaně. Snídaně je stejná jako včera, jen místo croissanu je muffin. Pod námi jsou mraky a svítí slunce, do přistání nám chybí pouhá hodina. Půl hodiny před přistáním začínáme klesat. Ve 4:22 dosedáme na Aucklandské letiště a ve 4:29 jsme dojeli letadlem k letištní hale. Přesunujeme čas o další 4 hod na 8:29. V Aucklandu je +18°C a je slunečno.

Na Zélandu jsou dosti přísná pravidla co se může do země dovážet, zakázané jsou potraviny, ovoce, zvířata, rostliny, je toho celý seznam. Projít jsme museli třemi kontrolami, pasovou, imigrační a biosecurity. Tady zase „ulovili“ mě abych ukázal kufr. Kluků se pouze zeptali, zda mají nové trekové boty, nebo použité. V 9:40 jsme již „svobodní“ a vypuštění na Zéland. Z letiště voláme do půjčovny aut Apex, kde máme rezervované auto, ať si pro nás přijedou a zavezou nás do jejich pobočky přebrat auto. Půjčovna je relativně kousek od letiště, cca pět minut autem. Auto jsme získali během půl hodiny, sepsali jsme všechny oděrky, chybějící části a zaplatili kartou za půjčení. Celková cena na celou dobu pobytu včetně pojištění s nulovou spoluúčastí a trajektu pro 4 osoby na Jižní ostrov byla 2323 NZD. Trajekt za auto byl gratis. Jednalo se o Subaru Legacy s automatickou převodovkou. Jediný problém byl v tom, že auto nemělo krycí plachtu na kufr, pracovnice Apexu prvně nechápala, proč na tom tak trváme, ale nakonec nějakou plachtu přinesla, byla sice z jiného auta, nezakryla kufr úplně, pořádně neseděla, ale více stejně dělat nešlo. V 10:30 opouštíme autopůjčovnu a jedeme do vedlejšího supermarketu na první nákup. Venku je úžasných 23°C. Je sice konec ledna, ale na Novém Zélandu je léto.

Aucklandu jsme se vyhnuli a jedeme podle plánu na poloostrov Coromandel, prvně do městečka Thames. Maorové žili na poloostrově Coromandel dávno před příchodem Evropanů. Byla to jedna z nejhlavnějších oblastí lovu ptáka Moa. Dějiny evropské kolonizace jsou úzce spjaty s těžbou zlata, těžbou dřeva kauri a pryskyřice stromů kauri. Zlato bylo objeveno nedaleko města Coromandel v roce 1852, poté i v roce 1867 v okolí města Thames. Tady jsme chtěli vidět dřevěné stavby z 19. století, kostelíky a původní domky. Bohužel to asi neměla být žádná rezervace, ale byly běžně ve městě. Zastavili jsme u nějakého dřevěného kostela a prošli pár ulic, myslíme si, že to hlavní jsme však nenašli.

Jelikož se nějak ochlazuje a začíná lehce krápat, tak to vzdáváme a jedeme dál kolem zálivu Hauraki k vodopádu Waiau a dále ke stromům Kauri (damaroň australská) do rezervace Waiau Kauri Grove. Musíme už chodit s kapucí, protože už celkem dost prší. První den a hned hnusně. Stromy jsou staré až 1200 let, max. výška 41 m a max. průměr 9m. V jednom místě je celá „Family Kauri“ a kousek bokem siamská dvojčata.

Brožuru poloostrova Coromandel s popisem výletů, mapek a dalších užitečných informací najdete zde.

Podstatnou část cesty jsme jeli přes kopec, abychom se nemuseli vracet a zbytečně najet plno kilometrů. Cesta však byla štěrková a samá zatáčka. Dojeli jsme do pobřežní osady Hahei kde bydlíme v Tatahi Lodge. Jde o komplex domečků roztroušených v zahradě, ve kterých jsou jak samostatné chatky tak naše chata, kde je cca 6 pokojů se společnou koupelnou vždy pro tři pokoje a pro všechny je kuchyně, jídelna a obývák. Některé domečky jsou jako apartmány. V jednom domku je recepce s prádelnou. Domek je celý uvnitř obložen dřevem, venku je posezení s grilem. Opravdu moc hezké. V obýváku jsou dvě PC s internetem, za 2 NZD za 20 min a wifi internet se platí kreditní kartou. Cena za pokoj pro 2 osoby byla 80 NZD.

Po příjezdu jsme dojeli autem k pláži protože pořád prší, v místním krámku jsme koupili nějaké potraviny a zašli si na první fish & chips za 6 NZD. Celou noc strašně pršelo.

Za celý den jsme najeli 247 km.

Sobota 29.01.2011 – Hahei, Whitianga, Hot Water Beach, Waihi Beach

Celou noc prší a prší, bubnuje do plechové střechy a já celou noc uvažuji nad tím, že nám proprší celé tři týdny. Ráno jsme vyšli ven za chatu, venku už sice neprší, ale pod našim bydlením (asi 4 metry) se z toho deště urval v noci svah a sjel dolů na cestu, kterou zavalil. Všichni co chtěli projet museli jezdit přes náš penzion.

V 6:30 snídáme a chystáme se vyrazit na Cathedral Cove – zátoka s jeskyní přístupná jen za odlivu masivní skalní bránou (severně od Hahei) a Cathedral beach. Je to od bydlení 5 min autem na parkoviště s vyhlídkou. Dále se má jít 45 minut pralesem. Cestou odbočujeme k moři na Gemstone bay. Je to jen vyhlídka u moře. Vracíme se zpět na cestu a pokračujeme dál pralesem. Po 15 min chůze byla cesta zavalena spadlým stromem a ujetým břehem. Snažili jsme se to přeskočit, Martin B. však hnusně spadl a odřel si o strom celé lýtko do krve. Zvažovali jsme co dál, jestli se vrátit, nebo zkusit ještě jeden pokus. Nakonec jsme to tři přeskočili a jen já jsem stál na původní straně sám. Rozhodoval jsem se zda počkat, nebo pokračovat dál. Nakonec ve mně zvítězila zvědavost co bude dál. Část trasy vedlo přes louky a pak zase zpět do pralesa. Nevím zda to byl prales a nebo buš, byl to prostě takový hustý les se stromy co u nás vůbec nejsou. Je zde neuvěřitelné množství stromů co mají listy jako naše kapradiny, ale měří i více než 4 metry. Cesta byla chvílemi úzká cca 1 m a pod náma byl sešup přes prales až asi někam k moři, v cestě bylo plno prasklin, vypadalo to docela chvílemi nebezpečně. Všude z kopců stékala voda. Odhadem 5-10 minut před koncem byly dolů dřevěné schody, na nich všude byly kupy bahna a tekla voda. Takže vůbec nešlo sejít dolů. Tady náš první výlet končí a my se vracíme zpět k autu. Mezitím už vylezlo slunce a udělalo se nádherné počasí.

Na bydlení se vracíme v 9 hod a během půl hodiny opouštíme bydlení a jedeme malý kousíček na Hahei Beach (byli jsme zde včera večer) a poprvé si užíváme moře. Jelikož nás čeká zajímavější program, tak jsme jen tak chodili po pláži, koukali na vlny které dosahovaly až dvou metrů.

Popojíždíme o pár kilometrů dál na Hot Water Beach. Tady při odlivu (resp. 2 hodiny před a 2 hodiny po maximální odlivu) vyvěrá v písku teplá voda na povrch, teplota dosahuje 60-65°C. Jelikož vrchol odlivu je pokaždé v jiný den, je lepší se podívat na web. Občas se stává, že se nenajde horká voda, pokud odliv není dostatečný.Je to velká písčitá hezká pláž, ovšem tento úžasný efekt je pouze na cca 50 m pláže. Lidé si sem nosí lopatky a hloubí si takové mini bazénky, ve kterých si užívají teplé vody. Lopatky si lze za mírný poplatek zapůjčit v nedalekém kiosku. Při hloubení musí člověk být opatrný, protože může narazit na opravdu horký pramen a opařit se. Jelikož je tento efekt pouze za odlivu (ten je 2x denně a každý den je trochu v jinou dobu) tak je zde docela dost lidí. Na pláži jsou i zvláštní kameny, něco jako lávové kameny, vysoké mohou být kolem 2,5-3 m a za přílivu bývají údajně celé pod vodou. Mezi pláži a parkovištěm jsou malé písečné duny.

Od Hot Water Beach jedeme na cestu směřující k dalšímu bydlení, tedy směr Waihi. V 10:45 jsme dojeli na místo, kde chybělo cca 900 m do napojení na cestu SH25. Tady jsme však zůstali odříznuti, protože díky velkého deště se rozlila řeka a na cestě může být cca 1,5 m vody, beru to podle značky u cesty. Zůstali jsme odříznuti na tomto výběžku poloostrova. Začali jsme uvažovat co budeme dělat, měli jsme totiž zaplacené ubytování ve Waihi Beach. Z tohoto výběžku totiž nevede žádná jiná cesta. Vrátili jsme se tedy do původního bydlení zkusit si domluvit bydlení na další noc. Na recepci nám přislíbili, že bydlení nechají zerezervované pro ty co tady spali včera, protože noví hosté se nemají jak sem dostat. Trochu nás uklidnili tím, že v 15:30 bude odliv a moře snad pohltí více vody z řeky a hladina tedy opadne.

Jako náhradní program jsme si vybrali návštěvu města Whitianga, kam jezdí osobní přívoz z Ferry Landing. Spojuje obě místa přes záliv Mercury Bay, který se spojuje s Whitianga Harbour. Přívoz stojí jedním směrem 2 NZD, oběma směry 4 NZD a lístky se kupují na lodi. Ve městě jsme si dali v bistru oběd, menu pro 4 osoby, což byla 4 x smažená ryba, hranolky, hot dog a bramborová placka, to vše za 20 NZD. Nakoupili jsme ještě nějaké potraviny v supermarketu a vydali se přívozem zpět k autu. Na zpáteční cestě jsme odbočili na vyhlídku Shakespeare Lookout. Zde je místo a památník k přistání kapitána Cooka v roce 1769.

Jedeme zpět zkusit zda voda neopadla a neprojedeme. Je 14:15 a voda je pořád přes celou cestu, spadla sice o metr, ale i tak to pořád nejde projet. Policie radila, že kolem páté hodiny odpoledne by to možná šlo projet. Někteří co mají vyšší auta a džípy, to už projíždějí. Bylo zde i pár bláznů co to riskli i s osobákem, vodu do auta nenabrali. Já pořád špekuluju a rád bych projel. Ostatní jsou proti. Raději tedy počkáme 3 hod a auto nám vydrží do konce dovolené.

Vracíme se tedy zpět na pláž Hot water Beach, kde jsme prožili hezké odpoledne v lednu u moře. Sluníčko svítilo, vlny v moři byly úžasné, serfaři jezdili na vlnách. Byl to super relax. V 16:30 jsme se sebrali a jeli znovu zkusit štěstí. Cesta je sice stále pod vodou, ale už je to průjezdné a auta jezdí z obou směrů. Cestou zastavujeme u supermarketu na nanuky a vodu. Bydlíme ve Waihi Beach (10 km od města Waihi) v přízemí v domku u staršího pána, který vlastní Hibiscus Bed & Breakfast. Je to krásné bydlení, kluci mají samostatnou ložnici, a my spíme v obývaku na dvojposteli, je zde kuchyň s připravenou snídaní v lednici, koupelna se záchodem, posezení před domem, pláž je za domky přes cestu. Je zde veškeré vybavení, lednice, mikrovlnka, prostě všechno. Toto ubytování můžu určitě doporučit. Majitel je velice příjemný pán. Cena za celý apartmán byla 160 NZD. Mapka zde.

Jelikož jsme přijeli v 19 hod, tak už to není na koupání v moři, ale byli jsme se ještě projít na pláži. Jsou zde zvláštní mušle, některé jsou dlouhé kroucené, některé naopak velké pevné bílé a pak je zde „Klingonský znak“. Večer jsme zjistili, že jsme se docela během dne přismáhli, vůbec jsme se totiž nenamazali. Máme připálené hlavně obličeje, uši, nosy, podkolenní jamky, nárty a ruce. Docela to i pálí. Večeříme venku na zahradě, udělali jsme si vaječinu se šunkou a opečené tousty. Večer zjišťuji, že mi nefunguje nabíječka na foťák. Jedna mi odešla na Bali, kde jsem si koupil novou. Od této chvíle fotí převážně Radek, který si koupil před dovolenou novou zrcadlovku. Já si svůj šetřím, kdybych potřeboval něco vyfotit a Radek nebyl na blízku. Dnes to byl napínavý a vzušující den, plný hezkých zážitků a skvělého moře na konci ledna.

Za celý den jsme najeli 137 km.

Neděle 30.01.2011 – Waihi, McLaren Falls, Tauranga, Mount Maunganui

Ráno Petr s Radkem vstali v 6 hod a vyrazili na pláž fotit se stativem svítání. Slunce se dočkali v 6:28. Radek pořídil celou serii snímků, použil různé filtry a nastavení. Na pláži v tuto hodinu ještě nikdo nebyl. Po snídani na zahradě, která byla v ceně, jsme se šli podívat znovu na pláž. V tuto dobu už po pláži běhalo plno sportovců, jezdli tady lidé na kolech, chodili na vycházky, na procházky se psy.

V 10 hod opouštíme bydlení a jedeme dál. První naší zastávkou je městečko Waihi, kde bylo nejbohatší naleziště zlata na Novém Zélandu. Zlatá horečka tu začala roku 1878, kdy bylo poprvé objeveno zlato. Městečku dominuje renovovaná historická těžební věž a celé městečko vyzařuje zlatokopeckou atmosféru. Mapku města najdete zde. Důl Martha Mine, ke kterému se dá dojít za 5 min od informačního centra, byl znovu otevřen v roce 1988 a zlato je zde stále těženo. Z jedné tuny horniny se zde vytěží 3-6 g zlata.

Zaparkovali jsme u dolu Martha Mine. Je to obrovský povrchový důl na zlato. Důl Martha si můžeme obejít sami dookola. Z vyhlídkových míst je vidět do ohromného kotle lomu a obrovské transportéry v dvousetmetrové hlubině vypadají jako angličáky. My jej obešli cca z 1/4, protože důl by mohl mít podle mapy obvod cca 4 km. Jenže bychom neviděli nic jiného než z vyhlídky, ke které jsme došli.

Další zastávkou ve Waihi bylo historické nádraží Goldfields Railway odkud jezdí historický vyhlídkový vlak do Waikino. Vlak jezdí 3x denně a trať ujede za 40 min. Jde o původní vozy, které zde opravují a o vše se starají místní nadšenci důchodového věku. Jeden stařík nás vzal do depa, kde nám ukázal vozy které momentálně opravují. Byl zde například jídelní vůz, dvě lokomotivy ale ty díky nedostatku peněz už nikdy nevyjedou. Chtěl nám dát suvenýr, jednalo se o hřeb do pražců. Šlo o kus železa, pro nás bez nějaké historické hodnoty a těžko by nám to asi prošlo na letištní kontrole. Počkali jsme na příjezd vlaku, přepřažení lokomotivy a pokračovali dále směrem do Tauranga.

Kolem poledne jsme podnikli nákup v supermarketu a zastavili jsme neplánovaně u McLaren Falls, 11 km jižně od městaTauranga. Byl vodopád, u kterého byla divoká řeka Wairoa River, na které se jezdilo rafty a kajaky. Tento desetimetrový katarakt stojí za vidění pouze v neděli, kdy se upouští voda z přehrady položené nad ním. Asi 1 km od vodopádu se nachází McLaren Falls Park, kde na jezeře půjčovali kajaky. Součásti parku je kemp a místa k táboření. Tady jsme poobědvali grilované kuře ze supermarketu.

Od McLaren Falls jsme jeli do přístavního města Tauranga, které je přirozeným centrem západní části provincie Bay of Plenty. Zastavili jsme u bohatě zdobené tradiční maorské válečné kánoe – Te Awanui. Červená dlouhá úzká loďka je schovaná pod střechou a za pletivem. Dodnes je používaná k obřadním účelům.

Bydlíme kousek severně od Tauranga v letovisku Mount Maunganui v motelu Blue Haven, což je čistý a udržovaný motel v centru městečka. Bydlíme společně v jedné buňce která se skládá ze dvou lůžek v obýváku, ložnice, vybavená kuchyně a sociálky. Za pokojem venku na zahradě je stůl a gril. Celková cena 170 NZD. V celém komplexu je zdarma wi-fi připojení, pračka zdarma, prací prášek zdarma, pouze sušička za 3NZD. Takže hned necháváme prát první várku a vyrážíme na obhlídku města.

Dominantou města je 232 metrů vysoká vyhaslá sopka Mount Maunganui. Mětečko působí takovým turistickým centrem u moře, a tomu odpovídají i ceny. Ve městě je pěkná 20 km dlouhá pláž Ocean Beach, plno mladých, vodních atrakcí, beach volejbal, termální lázně …. My se vydáváme na vrchol sopky. Máme však smůlu, jelikož po deštích část kopce ujela a obě cesty jsou nepřístupné. Zašli jsme se tedy alespoň podívat k přístavu, já s Martinem jsme si zašli zaplavat a Petr s Radkem šli na zalesněný skalnatý výběžek do moře. Večeřeli jsme doma vejce se šunkou a tousty. Zavolali jsme domů přes Skype a hráli jsme karty.

Za den jsme najeli 126 km.

Pondělí 31.01.2011 – Okere Falls Scenic Reserve, Rotorua, Te Puia

Ráno v půl osmé snídáme a za hodinu odjíždíme dál. Dnes je pod mrakem, 19°C a fučí. První zastávku je Okere Falls scenic reserve. Je to walk kolem rozbouřené řeky a vodopádu, oběma směry stejný, o délce jedním směrem 2 km. Dole u vodopádu je jeskyně a v ní jsou malůvky na stěnách.

Dále pokračujeme do města Rotorua. Už takových 10 km před městem je strašně cítit sirovodík. Město je tady tímto zápachem proslaveno. V 11 hod jsme dojeli do bydlení BASE Rotorua, ale ještě není připraveno, mohli jsme si však nechat kufry na recepci. Ubytování stálo pro 4 osoby (2 pokoje se sociálkou) 140 NZD. Byla zde společná kuchyň s jídelnou, venkovní malý bazén. Tohle ubytování bylo jedno z nejhorších na naší cestě, protože bylo hodně hlučné.

Udělalo se pěkně a až do večera svítí sluníčko. Rotorua a její okolí patří mezi nejnavštěvovanější místa na Novém Zélandu. Zdejší oblast je známá geotermální aktivitou. Narazíme tu na gejzíry, kouřící krátery a činná bahna naznačující neustálou podzemní aktivitu. Ve vzduchu je cítit zápach sirovodíkových plynů. Rotorua je také důležitým centrem maorské kultury. Maorové zde tvoří asi třetinu místního obyvatelstva. Zde bychom mohli navštívit NZ Maori Arts and Crafts Institute (Te Puia) nebo Whakarewarewa Thermal Village. Přímo v Rotorua je k vidění dřevěný kostelík St Faith´s Anglican Church, původní lázeňský dům Tudor Towers, Guvernérské zahrady Government Gardens, Polynesian Spa – 26 různých bazénů s horkou minerální vodou.

Jedeme k parku Te Puia, který je asi 3 km jižně od Rotorua. Mapku umístění uvádím zde. Je zde ještě možnost jít kousek vedle do Whakarewarewa Thermal Village. Nakonec jsme se rozhodli po dlouhém uvažování, jít do Te Puia. Park je sice dražší (53,70NZD), ale má zde být více k vidění než v druhém parku. Cena je uvedena včetně kulturního vystoupení Maorů. Nyní již mohu říct, že za tu cenu to nestálo a bohatě by stačil ten druhý park, kde je nižší vstupné, taky maorské vystoupení, akorát se nedostanete do bezprostřední blízkosti dvou gejzírů, jen je můžete vidět z větší dálky z vyhlídkové plošiny. Přijeli jsme tak tak, protože představení začíná ve 12:15 (pak ještě v 10:15 a 15:15). Cena bez kulturního představení je 43 NZD. Prvně nás přišla přivítat nějaká Maorka, vybrala z naší skupiny jednoho muže (Johna) a ten měl být před Maory náš zástupce. Za chvíli z budovy vyšli Maorové a jeden nám šel naproti s oštěpem v ruce, kulil oči a vyplazoval jazyk. Maorská žena mu představila Johna a byli jsme pozvání do budovy – Te Aronui a Rua Meeting House (sněmovní dům). Museli jsme se zout. Na pódiu pak skupina cca osmi Maorů předváděla tance, písně (waiata), hru na kytaru. Muži předvedli tradiční maorský zastrašující tanec Te Rauparaha Haka, při kterém tleskají do stehen, podupávají, vyplazují jazyk a poulí oči. Tanec měl demonstrovat fyzickou zdatnost a obratnost válečníků. Ženy zase ukázaly tance poi, při kterých se koule z rákousu (raupo) připevněné na konci provázku roztáčejí dokola v rytmických pohybech.

Po vystoupení, které trvalo cca 45 min, jsme si prošli repliku tradiční maorské vesnice, 5 vyřezávaných waharoa (vstupní brána), Rotowhio Marae a přes 20 m dlouhá válečná kanoe (waka taua). Marae je centrum jakékoliv tradiční maorské osady, tady v Te Puia bylo děním venkovního kulturního představení.

Pak jsme prošli celý park s vřídly, kouřícími skálami, bublajícím bahnem, gejzíry a horkými jezírky. Největší NZ gejzír je Pohutu, tryská pravidelně každou hodinu zhruba 20 minut do výšky 20-30 m. S ním sousedí gejzír Prince of Wales Feathers (Chochol prince Waleského) a Kereru gejzír. Ten začíná tryskat krátce před gejzírem Pohutu do výšky 12m.

Byl zde i Kiwi House (Nga Manu Ahurei), pavilon kde byla tma a za sklem bylo možno vidět kiwiho. Dále jsme ještě navštívili rekonstruovanou maorskou vesnici Pikirangi Village, kde byly původní chýše Maorů, ukázka prací s dřevem a další ruční práce. Bylo to docela zajímavé, až na tu cenu.

Vrátili jsme se na bydlení BASE Rotorua, pokoje již byly nachystané a tak jsme hodili věci na pokoje a vyrazili do města na oběd. Dali jsme si zase fish and chips a pokračovali k Tudor Towers, původní lázeňský dům z 19. stol., přes Government Gardens, kde se nachází „Bath House“ dnes Rotorua Museum. V parku se hrál kriket jako za starých anglických časů.

Kolem jezera Rotorua se dostáváme do původní maorské čtvrti Ohinemutu, kde se nachází historický dřevěný kostelík St Faith´s Anglican Church z r. 1914. Má bohatě zdobený interiér, ale fotit nás uvnitř nenechali. U kostela jsou i maorské stavby podobné těm, které jsme viděli v Te Puia. Nejzajímavější je sněmovní dům Tamatekapua. Před a za kostelem je hřbitov. Rakve nejsou v zemi, ale je kolem nich postavený jakoby takový sarkofág. Většina lidi se narodila v 19 stol. a nebo umřela na počátku 20. stol. Hroby před kostelem patří většinou dětem a nebo mladším lidem. Hodně jich zahynulo ve válce a nebo zde byli pochování námořnící, popř. duchovní. Naproti kostela žijí Maoři dodnes. Některá stavení vypadají jako lepší garáže. Mezi domky protéká nějaký horký pramen a občas to i bublá a kouří. A lidé horké prameny využívají k vytápění svých domovů.

Dále jsme šli do městského parku Kuirau Park, který je normálně přístupný. Zde je plno ohraničených bublajících jezírek, bahen, kouřových skalek. Objevili jsme tady dvě místa kde se dá sednout a močit nohy v teplé vodě. Museli jsme uznat, že jsme tady zadarmo viděli skoro to stejné (až na gejzír) jako dopoledne, akorát zadarmo. No a když jsme se pořádně zorientovali, tak jsme zjistili že park máme cca 5 min od bydlení.

Bydlení je dnes trošku horší kvality, mám spíše na mysli kuchyň. Je velká pro plno lidí a není zrovna udržovaná. Taky šváb na kuchyňské lince mne zrovna nepřesvědčil o tom, že tady budu jíst bez zbytečných obav. Pokoj máme všichni svůj, přesto máme čtyřlůžáky, ale jsme na nich po dvou. Lehce mi vadí, že stěny jsou z nějakých tvárnic, které jsou pouze natřené a je to bez omítky. No hlavní je, že máme svůj záchod, koupelnu, je to čisté, čistou postel, tak je vše OK a co víc bych chtěl. Až na ten hluk v noci.

Dnes jsme najeli pouze 88 km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .