0
0

Úterý 01.02.2011 – Wai-O-Tapu, Kerosene Creek, Huka Falls, Taupo, Turangi

Ráno vstáváme v 6:30 a v 8 hod vyjíždíme za dalšími zážitky. Podle fotek z netu by dnešní den měl stát za to. Cestou nakupujeme jídlo na celý den a pak se vydáváme dolů na jih asi 27 km od Rotorua do Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Otevřeno je od 8:30 do 17 hod. Doporučuje se přijet do parku 30 min před erupcí gejzíru Lady Knox, koupit si lístek v návštěvnickém centru do parku a potom autem se přesunout asi o 2 km zpět ke gejzíru, který se nachází mimo areál parku. Venku je krásné slunečné počasí, ale teploměr v autě ukazuje pouhých 14°C. Jelikož velkou atrakcí je gejzír Lady Knox, který je aktivní pouze 1x denně v 10:15, tak jsme si dali pro jistotu trošku časovou rezervu. Prvně kupujeme lístky (32,50NZD) a jedeme se podívat na rozlehlé Boiling Mud pool (bahenní jezírko mimo areál parku).

Odsud již jedeme na parkoviště ke gejzíru Lady Knox. U gejzíru je vybudovaná vyhlídková plošina s lavicemi pro pohodlí diváků. Gejzír byl objeven počátkem dvacátého století vězni, kteří poblíž zakládali borový les. Když si šli vyprat své oblečení do blízkého termálního jezírka, voda na mýdlo prudce reagovala a vzniklý gejzír prádlo vymrštil na nedaleké keře. Roku 1903 guvernérova dcera lady Knox gejzír oficiálně pokřtila a od roku 1933 byl denně vyvoláván pomocí mýdla. Dnes je pouze o kousek posunutý a uměle je kolem něj vyroben komín ze kterého voda tryská. Výška gejzíru je proměnlivá, je něco mezi 10-20 m, záleží na tom, kolik vody se nasbírá během dne v kapse pod gejzírem. Celé to je pojato jako představení. Prvně zaměstnanec parku popíše jak to bylo objeveno, jak to stříká, o tom, že voda je studená a ne teplá a pak vysype ze sáčku mýdlo do komínku a gejzír začne. Začíná pozvolným bubláním a vytékáním pěny, postupně se voda zvedá až stříká vysoký gejzír. Když fouknul vítr tak byly oroseny nejen první řady, ale i lidé ve středu hlediště.

Po shlédnutí gejzíru se vracíme na původní místo kde jsme zakoupili vstupenky a jdeme do vlastního geotermílního parku který má 25 atrakcí spojených udržovanými stezkami. Jsou to jezírka, propadliny a vřídla. Každá atrakce má svůj název, každá vypadá jinak.

Vyšlo nám super počasí a vypadalo to celé jako na netu. Strašně se mi tento park líbil a musím říct, že byl ze všech parků zatím nejzajímavější. Champagne Pool je obrovské termální jezírko s vroucí vodou a nádherně probarveným okrajem. K jeho názvu mu pomohly miliony bublinek CO2, probublávající z hlubin až ke kouřící hladině. Horká voda při okrově zbarvených březích jezírka Champange Pool bublá jak naplněná sklenička šampaňského, až 100 metrů hluboké, v průměru dalších 100m široké jezírko se sytě zeleně zbarvenou vodou a impozantním oranžovým okrajem. Průřez jezírkem připomíná trychtýř nebo také skleničku na sekt. Dále zde můžete vidět kouřící krátery Devil’s Home, Devil’s Bath nebo Rainbow Crater, Mud Pool, termální jezírko Artist’s Palette (Malířova paleta), které je proslulé tím, že barva jeho hladiny se neustále mění.

V průvodci jsem našel potok Kerosene Creek, nedaleko Wai-O-Tapu (Kerosene Creek Rd, Old Waiotapu Rd), blízko jezera Lake Ngahewa. Těžko se to hledá. Z hlavní silnice z Rotorua směr Taupo minete asi po 30 km odbočku do Murupara, po pravé straně minete jezero Hgahewa a asi 1 km za odbočkou do Murupara odbočte doleva na malou cestu Waikaremoana Rd kolem jezera Rotowhero a ta Vás dovede až na parkoviště u Kerosene Creek. Nenechávejte nic cenného v autě, viděli jsme tady na plno místech rozbité sklo z vymlácených aut. Bylo to úžasné koupání zadarmo v lese u splavu v teplé vodě, skoro bez lidí. Byli tam čtyři japonci a další asi čtyři lidé. Voda měla přes 37°C a byl to ráj na zemi. Proud vody byl tak silný, že rozvířený písek a malé kamínky se draly pod plavky a když se člověk dobře nezapřel, tak voda měla snahu ho vybulit. Vydrželi jsme tady 45 min. Dnešek se zatím opravdu moc vydařil. Cestou k hlavní silnici zastavujeme nejen na focení, ale i na ostružiny, kterých bylo u cesty plno. Je 13:40 a venku je 23°C a slunce neuvěřitelně peče.

Další zastávkou byly vodopády Huka Falls na řece Waikato, která vytéká z jezera Taupo a je nejdelší řekou na NZ (425 km). Huka Falls jsou více než 100 m dlouhé a 20 m široké. Postupně padají o 20 m níže. Objem protékající vody je skoro 220 000 litrů za sekundu a činí z něj jeden z nejpůsobivějších vodopádů NZ. Vodopád vznikl v místě, kde řeka protéká úzkou skalnatou průrvou a poté se řítí do hloubky 10 m, kde vytváří malé přírodní jezero plné zpěněné vody. Kolem vodopádu vede přírodní stezka až do města Taupo. Z mostu nad řekou jsme zírali na mohutný proud valící se vody.

Odsud jedeme do města Taupo na severním břehu stejnojmenného jezera Taupo, největšího jezera NZ, které vzniklo následkem mohutného výbuchu sopky. Je odsud nádherný výhled na sněhem pokryté vrcholy sopek v NP Tongariro. Ve městě děláme nákup a dále pokračujeme do města Turangi (50 km jižně od Taupo), kde dnes bydlíme. Je to malé nezajímavé městečko, které slouží spíš jen jako základna pro turisty směřující jako my k NP Tongariro.

Bydlíme v malém Riverstone Backpackersu Olafa a Jessiky. Internet zde stojí 2 NZD za 25min. Pokoje jsou většinou bez wc, my máme koupelnu i s WC, kluci mají jen koupelnu. Některé pokoje jsou i pro cca osm lidí. Večeřeli jsme venku na terase, kde byl i gril. K dispozici je pěkně zařízený obývací pokoj s krbem a televizí a plně vybavená kuchyň. Cena za pokoj byla 68 NZD.

Začal se zvedat vítr. Moc nám nikde nedoporučují jít na zítřejší trek Tongariro Alpine Crossing, protože vítr má dosahovat 80-100 km/hod. Máme tedy obavy, že Tongariro neuvidíme a to by nás hodně mrzelo, protože jsme se na to těšili už z domova.

Najeli jsme 160 km.

Středa 02.02.2011 – NP park Tongariro, Wanganui

Dnes jsme absolvovali celodenní trek Tongariro Alpine Crossing v NP Tongariro.

Orientační rozpis:

Mangatepopo Car Park – Soda Springs 1 – 1,5 hodiny;

Soda Springs – South Crater 40 min – 1 hodina;

South Crater – Red Crater 1 hodina;

Red Crater – Blue Lake 30 min;

Blue Lake – Katetahi Hut 1 hodina;

Katetahi Hut – Katetahi Car Park 2 hodiny.

Počet km: 19,4 km;

Obtížnost: Mírně náročný;

Nejvyšší bod: 1886 m;

Celkové převýšení: 1080 m;

Jedná se o údajně nejhezčí jednodenní trek na Novém Zélandu. Provede nás mezi sopkami v NP Tongariro. Většinu trasy se jde po vulkanickém podkladu, ale trek je dobře udržován. Trek je poměrně náročný a průměrnému turistovi zabere 7 – 9 hodin. Na poměrně malém území najdeme termální prameny, různobarevná kráterová jezera, desítky vodopádů či jedinou novozélandskou poušť. Je to úžasný průchod mezi dvěma sopkami Ngauruhoe a Tongariro, v dáli je Ruapehu. Měsíční krajina je nepopsatelná. Dopředu se informujte o aktuální předpovědi počasí v návštěvnickém centru v Taupu nebo v Turangi. Počasí je velice proměnlivé, v létě 5°C-35°C, v zimě -5°C-10°C. Kdo nemá vlastní dopravní prostředek, může si zajistit dopravu třeba tady.

Pohoří:

Pohoří Tongariro – 3 sopky Mt Ruapehu (2797m) – nejvyšší a nejaktivnější vulkán, Mt Ngauruhoe (2291m) – dokonale symetrický, jednoduchý kónický vulkán, v současné době nejaktivnější na NZ, Mt Tongariro (1967m) – nejstarší a v jejím kráteru se nachází krásné jezírko modré barvy.

Základní trasa:

Mangatepopo Car Park – podél Mangetopopo Stream – Mangatepopo Hut – Soda Springs (poslední toalety) – Mangetopopo Saddle – South Crater – okraj Red Crater – Emerald Lakes (tři jezírka vznikla v prohlubních po minulých explozích a smaragdově zelenou barvu jejich vody způsobují minerály, splavené z nedaleké aktivní termální oblasti) – Central Crater – Blue Lake (kruhovité jezero vyplňuje vyhaslý sopečný kráter) – (báječné panorama NP Tongariro s blízkým jezerem Rotoaira a vzdáleným Taupo) – North Crater – Ketetahi Hut (odpočívadlo) – velmi horké prameny Ketetahi Springs – Katetahi Car Park. Mapka.

Začátek trasy vede údolím Mangatepopo ve výšce 1150 m.n.m. po můstku mezi lávovými kameny. Potom přichází prudké stoupání po schůdcích do výšky 1675 m.n.m. na sedlo Mangatepopo a odtud cestičkou na úpatí South crater/Jižní kráter (1660 m) – ten není pravým kráterem, je to odvodňovací kanál okolních sopek. Překonávání náporu větru stěžuje stoupání po okraji kráteru Red crater/Červený kráter (1886m.n.n.) ke kráteru North crater/Severní kráter. Nohy se zanořují do černého lávového prachu. Je vidět údolí Oturere, horské pásmo Kaimanawa. Při sestupu vidíme jezírka Emerald lakes, které mají nádhernou smaragdovou barvu. Podle maorských tradic je zakázané při nich jíst. Když jsme sestoupili na náhorní plošinu k Blue lake a otočili se za sebe uviděli jsme tu nádheru, kterou jsme prošli. Pokračujeme k chatě Ketatahi (1454 m), naivně se domnívajíce, že nejtěžší už máme za sebou. Kdo však nezažil čtyřhodinové klesání z výšky 1100 do 750 m.n.m., neuvěří. Na konci je množství schodů dolů, což člověku a hlavně kolenům dvakrát nepřidá.

Ale pěkně popořádku. Jelikož musíme být na začátku trasy brzo, tak vstáváme v 5:45 a za hodinu odjíždíme z Turangi do vesnice Whakapapa Village, kde je jeden ze začátků treku (ten delší) a návštěvnické centrum. Máme to 3/4 hodiny jízdy k informačnímu centru, kde se chceme ještě raději informovat na předpověď počasí. Zde je ještě zavřeno, ale na dveřích visí informační leták. Varují na dnešní den před silným větrem. Říkáme si že to zkusíme. Ráno je nádherné počasí. Zde se dá domluvit i doprava z konce treku nebo na start treku, jelikož se nejedná o okružní trek a na jednom místě se začíná na jiném končí. Vracíme se na přímo na start treku na parkoviště Mangatepopo Car park. Je to údajně místo kde se krade, protože zpět se nikdo nedostane dřív jak za 7 hod. Necháváme zde auto s obavou, že bude vykradeno. Je zde i WC. Druhým možným místem startu na trek je Ketetahi Car Park, který my volíme jako cílový bod. Informujeme se ještě u řidiče autobusu jak je to s dopravou po konci treku. Stojí to 25 NZD/ osobu a minimálně musí být 2 osoby, je to asi 20 km. Tak si říkáme, že jeden se potom nechá odvézt k autu a přijede pro ostatní ať nemusíme tolik platit. S obavou, že nás vítr smete dolů, jdeme na tůru. Hned u parkoviště jsme se seznámili s češkou Katkou co pracuje v Austrálii, která si odskočila na Zéland na dovču. Jinak pochází z Liberce. Cestuje úplně sama a přespává v autě :-) Domluvili jsme se, že ona nás zaveze zpět k autu (nechala své auto totiž na koncovém místě a sem dojela busem) a my ji budeme dělat společnost celou cestu když cestuje sama.

Vyrážíme tedy v 8:10 na Tongariro Alpine Crossing track v NP Tongariro. Trať začala v 1180 m nad mořem, nejvyšší místo na které jsme vyšli měřilo 1900 m nad mořem a nejnižší místo leželo v 848 m nad mořem. Takže největší převýšení trasy bylo 1052 m. První 4 km se šly poměrně snadno s minimálním převýšením a šlo se kolem travin a živé přírody.

Během dalších 2 km jsme se dostali o 300 m výše a to už zde byly jen samé lávové kameny a vyvřeliny.

Nejhorší částí byl 7,5-8,5 km, kdy se šlo do prudkého kopce po hřebeni místy úzkém jen dva metry, z levé strany foukal neuvěřitelný vítr a do obličeje cvrnkaly kamínky. Občas jsme lezli po čtyřech a přidržovali se tyčí, které značili trasu, aby nás ten vítr nesmetl. Až tady jsme pochopili, proč varovali před túrou dnešní den. Ale zvládli jsme to. V kráteru pod vrcholem se točila část Pana prstenů, konkrétně boje v krajině Mordoru. Po pravé straně byl zajímavý výhled na „pekelné ohnivé jazyky“ nazývané Red Crater. Je ve výšce 1886 m a je to nejvyšší bod na hlavním treku a přesně polovina treku.

Výhled dolů na druhou stranu byl úžasný, pod námi Central Crater, tři modrozelená jezera Emerald lakes a v dálce jezero Blue lake. Barva je způsobena minerály rozpuštěnými ve vodě. Jezera jsou studená a kyselá, kolem je cítit sirovodík.

Po krásných jezerech už zbytek trasy byl dost nudný a šlo se dolů serpentýnami. Občas v některých místech vycházel kouř ze skály, ale jinak tu už nebylo nic zajímavého. Možná až na chatu Ketetahi Hut (1454 m), která byla cca ve 3/4 celého treku. Bylo to pro turisty co nestihnou dojít včas, nebo pro ty, co jdou na vícedenní trek. Byly zde provizorní postele, kuchyň, vařič, jediné co zde nebylo, byla obsluha. Byla k dispozici pitná voda a toalety.

Poslední úsek treku se šlo po množství schodech a kolem řeky a něčím, co připomínalo prales. Na spodním parkovišti – v cíli treku ve výšce 750 m, kam jsme dorazli v 15 hodin, čekalo na Katku nevykradené auto a tak nás hodila k našemu autu, my ji zaplatili její ranní cestu busem (25 NZD) a byli jsme asi všichni spokojení. Trasu jsme ušli za 6:40 a měla být 19,4 km, Sporttracker Petrovi však naměřil 23 km. Byl jsem úplně vyřízený, ale stálo to každopádně za to. Katku jsem během naší cesty ještě potkali asi dvakrát.

Z Tongarira odjíždíme v 15:40 a za dvě hodiny (asi 170 km) jsme v našem dalším bydlení v městečku Wanganui v motorestu Burwood Manor Motel. Je to super bydlení s bazénem před pokojem a na pokoji byla vlastní vířivka. Oboje bylo skvělé, bazén byl sice studený, ale po celém dni to byl super relax. Celý apartmán stál 180 NZD.

Najíst jsme se zašli do centra, my s Martinem na fish & chips za 4,90 NZD a kluci do Burger Kingu na menu. Večer si ještě kluci poseděli s vínem ve vířivce a já už šel spát, měl jsem toho plné kecky.

Za dnešní den jsme najeli 209 km.

Čtvrtek 03.02.2011 – Wanganui, Wellington

Po včerejší velké túře jsme se vzbudili ráno kolem v 7:30. Po deváte hodině odjíždíme dolů do města k řece ke starobylému kolesovému parníku Waimarie. Je to poslední provozuschopný novozélandský parník, který stále pořádá hlavně pro turisty projížďky po řece. Zase až tak úžasná atrakce to není, parník je zavřený a je poměrně malý. Wanganui vzniklo jako přistěhovalecká osada na břehu Whanganui River – nejdelší splavné řeky na NZ. V současnosti je jedním z nejstarších novozélandských měst. Ještě se zastavujeme ve městě v elektro, pořád sháním nabíječku k foťáku a Radek kartu do foťáku. Je krásný slunečný den a v poledne teplota dosáhla 24°C, jedeme směr Wellington. Cesta z Wanganui je dlouhá 191 km, ale cesta byla pohodlná a málo aut. Je to naše poslední zastávka na Severním ostrově před trajektem na Jižní ostrov.

Wellington je hlavním městem Nového Zélandu. Město bylo založeno anglickými osadníky v roce 1840, status hlavního města převzalo po Aucklandu o 25 let později. Ve Wellingtonu sídlí nejvyšší státní instituce Nového Zélandu jako parlament, vláda a nejvyšší soud. Bydlíme v centru města v Lodge in the City a musím říct že to je zatím nejhorší ubytování. Jsme sice v centru, kousek to je na hlavní památky a do přístavu, ale je to vykoupeno malým pokojem s patrovou postelí, společnými záchody a bezútěšnou koupelnou na chodbě. V ceně není ani deka, ani ručník. Dokonce musíme zaplatit i parkovné na hotelovém parkovišti 10 NZD / noc. Měli jsme 2 dvojlůžkové pokoje, otočené na hlavní silnici. Úžasným zlepšovákem bylo na všech dveřích brano, my spali u vstupu do naší chodby, takže celou noc bušily nejen dveře od pokojů, ale taky dveře do naší části bydlení. Mladí prochlastali celou noc v baru, na chodbě, pod našimi okny, okno bylo do hlavní ulice …. no byla to krásná noc. No fakt hrůza. Cena byla 60 NZD za pokoj.

Po prvním otřepání vyrážíme ven, všude dobře tak co uvnitř. Společně jsme zamířili k Museum Of New Zealand – Te Papa Tongarewa, kde jsme zjistili že je volná wi-fi a tak zde Petr s Radkem zůstávají a vyřizují poštu. Tady se naše cesty rozdělily až jsme se večer zase potkali v muzeu. Je čtvrtek a to v muzeu mají otevřeno až do 21 hod. Vstupné je zdarma, což je taky příjemné zjištění.

Vyrážíme tedy nejdříve na památky co jsou venku, když je tak hezky. Od muzea jdeme kolem divadla přístavem, přes Civic Square ke spodní nástupní zastávce pozemní lanovky Cable Car. Lanovka nás vyvezla nahoru na kopec nad město, odkud je hezký výhled a je zde většina zajímavých atrakcí. Jedna jízda stojí 3,5 NZD, zpáteční 6 NZD. Jezdí každých 10 minut. My jsme navštívili pouze Muzeum pozemních lanovek a část rozlehlé botanické zahrady Botanic Gardens. Vše je zdarma. Nahoře je ještě ZOO a Planetárium.

Lanovkou jsme sjeli zase dolů a pokračovali k budovám Parlamentu. Budova Parlamentu se skládá ze dvou části, původní historické Old Government Building (stará budova parlamentu), jedna z největších celodřevěných budov na světě, dnes sídlo univerzity a moderní části, která je nedaleko odsud a ta se skládá z Parliament House, Parliament Library a zajímavé budovy, které se říká Včelí úl (Beehive) podle jejího tvaru.

Od Parlamentu jsme prošli kolem vlakového nádraží a přes přístav zpět k ubytovně, kde jsme si udělali oběd ve společné jídelně, ta se nedala vůbec zatím srovnat s tím, kde jsme byli doposud. Jediné co tady chybělo, byl šváb z Rotorua. Přišlo mi to tu celé takové špinavé, ale je to tím množstvím lidí.

Znovu jsme pak vyrazili k muzeu Te Papa, kde jsme zůstali skoro 4hodiny. Muzeum má osm pater a skoro celé muzeum je zdarma, až na projekce filmů apod. Zajímavé byly části o původu Země, sopkách, názorně šlo zde vyzkoušet jak jsou těžké kameny z různých hloubek Země. Zajímavá byla expozice o osídlení NZ Maory, o osídlení bílým obyvatelstvem. Názorná ukázka jak vypadá zemětřesení o síle 5,5 stupně. V horních patrech byly výstavy fotografií, obrazů a soch. Večer jsme zašli ještě nakoupit do supermarketu New World, který je přímo v centru, kousek od muzea. Dobrá rada, je zde parkování zdarma, pro ty co si chtějí projít centrum a nechtějí za to platit. Cestou na pokoj jsme se zastavili ještě v irském pubu na 2 irské piva (17,5 NZD) a pak ještě na pizzu za 12 NZD.

Za dnešní den bychom měli najet 235 km.

Pátek 04.02.2011 – Trajekt na Jižní ostrov, Picton, Nelson, Pohara Beach



V 5:45 nám zvoní budík a já jsem docela rád, že jsem přežil dnešní noc. I když jsme nevyspaní, tak se všichni těšíme až opustíme tento strašný brloh. Já jsem ten den pojal docela zvesela. Choval jsem se stejně přirozeně ráno, jako mladí večer. Chodil jsem po chodbě, zpíval si nahlas, dveřma bušil co to šlo, ale mám obavu, že v opici našich mladých spolubydlících nic slyšet nebylo. V 6:50 opouštíme hotel a míříme do přístavu Interisland Feery Terminal, kde nás čeká zabookovaný trajekt na Jižní ostrov. Trajekt máme zahrnut v ceně auta. Dle rezervačního kódu nám vystavují palubní lístky. Převoz auta hradí autopůjčovna Apex, mi jsem si platili pouze lístky za osoby, což dělalo 69 NZD za osobu. Ale vše jsme měli již uhrazené v rámci půjčení auta. V 7:15 se naloďujeme a v 8:25 vyplouváme. Ze začátku se loď trochu houpe. To bylo asi první část trasy na otevřeném moři, po vplutí mezi fjordy už nic cítit nebylo.

Plujeme se společností Interislander. Druhou společností, která zde jezdí je Bluebridge. Plavba je dlouhá 92 km, a trvá 3:10. Loď má deset pater, a však pouze některá jsou pro cestující. Některá jsou pro posádku a dolní patra jsou pro auta a autobusy. Maximální počet pasažérů je 1650. Z počátku plavby bylo zatažené počasí. Abychom zabili čas, tak jsme párkrát prošli celou loď, a poslední třetinu, kdy se jelo mezi fjordy, jsme strávili na nejvyšší palubě. Byl to poměrně dobrý zážitek, protože byl krásný výhled na hory po obou stranách vody. Na lodi je i wi-fi připojení za 7 NZD.

V 11:40 vyjíždíme z lodě ve městě Picton na Jižním ostrově a jedeme k akváriu, kde nás má čekat Radkova sestřenice Petra s přítelem Pavlem. Žijí již několik let v Austrálii. Budou s námi cestovat tři dny. Na Zéland dojeli asi dva dny po nás a budou zde asi o týden míň než my. Pronajali si obytnou dodávku. Domluva klapla a my se potkali u Akvária a jedeme směr město Nelson a dále do NP Abel Tasman. Venku je 27°C.

Cestou se zastavujeme u mostu Pelorus Bridge.

V Nelsonu musíme nakoupit potraviny a benzín. V supermarketu si za 9,19 NZD kupujeme sprej proti sandflies. Jsou to písečné mušky, miniaturní mušky, spadající do kategorie moskytů, které mají velmi rády vlhko, šero a především milují cizince, kteří na rozdíl od Novozélanďanů nemají v těle vypěstovány protilátky. Nejsou slyšet ani příliš vidět, za to místa na těle, která navštívily, jsou hodně cítit. Svědění po kousnutí sand flies je intenzivní a přetrvává i několik dní. Repelenty dovezené z domova se absolutně míjejí účinkem. Se sand flies se potkáte na Jižním ostrově na hodně místech. Na oběd si kupujeme pečené kuře a bagetu. Oběd jsme si tentokráte snědli v trávě na jednom parkovišti u vyhlídky Hawkes Lookout.

Pak jsme pokračovali dále na naše bydlení do Pohara Beach, asi 8 km od města Takaka. Nachází se v zátoce Golden Bay, která se táhne od severního okraje NP Abel Tasman až k písečné kose Farewell Spit. Zde přistál Abel Tasman a byl tak prvním Evropanem, který vstoupil na půdu Nového Zélandu a setkal se s domorodými Maory. Počasí je tu v letních měsících teplé, pláže klidné a voda průzračná.

Bydlíme v The Nook in Golden Bay v Pohara Beach. Je to taková malá dřevěná chata mezi stromy, 5 min autem od pláže. Je to pěkné ubytování,v pěkném místě, jen pokojíky jsou strašně malé. Přišlo mi to, jako by chatu postavili v padesátých letech a zastavil se tady čas. Jinak kuchyň je čistá, plně vybavená, koupelna a záchody taky. Musí se však šetřit s vodou, mají ji málo. Je zde obývací pokoj s krbem. Venku je zahrada s grilem. Jo a pokoje se nezamykají, prostě nejsou klíče :-) Taky docela zvláštní. Bydlet zde budeme dva dny. Cena byla 30 NZD/osoba/noc.

Petra s Pavlem spí v autě a zaparkují jej někde poblíž. Pani domácí chce totiž za parkování 15 NZD za osobou. Ještě k večeru se jdeme koupat na pláž. Je krásně teplo a pláž je široká a dlouhá. Voda má 23°C. Z trávy k vodě to je při odlivu takových 100 m a když jsem šel ve vodě, tak ještě po cca 100-200 m jsem pořád dosáhl na dno. Dál v moři se dělaly úžasné vlny, které perfektně nadhazovaly.

Po okoupání jsme se vrátili na večeři domů, Petra pojedla s námi, ale paní domácí se to asi moc nelíbilo. Hlavně pořád chodila kontrolovat, jestli u nás nepřespávají zadarmo. Nevím, kde by si v těch malých pokojích lehli. Ve 21:30 ještě vyjíždíme jednou a jedeme na pláž k molu na lovy beze zbraní, za tučňáky. Naše snažení s baterkou trvalo víc jak hodinu a výsledkem byly tři navštívená místa, mrtvý tučňák v kamenech a jeden živý pták, podle všeho to byl kormorán.

Za dnešní den jsme najeli 265 km autem a 92 km na lodi.

Sobota 05.02.2011 – NP Abel Tasman, Waikoropupu Springs

Na dnešní den máme naplánovaný jednodenní trek v nejsevernějším (a nejméně zalidněném) výběžku národního parku Abel Tasman. Celý trek zabíra 3-5 dní a je dlouhý přes 50 km. My však půjdeme jen jednu část. Všechny aktuální údaje jsou na webu Abel Tasmanu.

Ráno jsme v poklidu vstali, nasnídali se venku na lavičce, před dévátou hodinou nás vyzvedla Petra s Pavlem, dali si kafe na probuzení a odjíždíme do NP Abel Tasman do Totaranui odkud půjdeme podél moře na trek, který povede na Separation point, což bude náš cíl cesty. Totaranui leží v národním parku Abel Tasman na břehu moře u jedné z ukázkových pláží, díky nimž je tento park tak oblíbený a prochází jím Coast Track – nejpopulárnější trek na NZ.

Cesta na začátek treku z Pohara do Totaranui byla asi 20 km dlouhá, část trasy vedla přes kopec po serpentýnách a kamenité nezpevněné cestě. Z parkoviště postupně jdeme podél pobřeží přes pláže Anapai bay, Anatakapau bay na Mutton Cove po skalách a buší. Pláže jsou úžasné, čisté, krásně písčité, bez lidí. Na první jsme viděli našeho prvního lachtana. V této oblasti se vyskytuje Lachtan Forsterův (Arctocephalus Forsteri, New Zealand Fur Seal, maorsky Kekeno), tzv. tuleň srstnatý. Máme problém jak rozeznat, co je lachtan a co tuleň, protože ve slovníku je oboje seal.

Další zastávkou je nedaleký Separation Point – skalnatý výběžek do moře, který odděluje zálivy Golden a Tasman Bay. Zde se nachází tulení kolonie. Viděli jsme jich tady asi šest. Dva z nich byli od nás ve vzdálenosti cca 2-3 metry. To byl úžasný zážitek. Někteří se koupali v moři, jiní odpočívali na skalách. Taky je zde množství mořských ptáků.

Na Separation pointu jsme se rozdělili. Já s Martinem jsme se vraceli stejnou cestou (udělali jsme dobře), Petr s Radkem, Petrou a Pavlem jdou k autu přes horu Gibbs Hill (405 m). Cestou si udělali stejně jako my koupací přestávku na pláži. Na plážích nikde nikdo není, za celý den jsme potkali cca 10 lidí. Voda není bůhví jak teplá (21°C), ale prostě jsme neodolali, když už jsme u moře. Je to asi poslední možnost koupání v moři při našem putování po NZ.

Kousek od pláže, kde se kluci koupali, je chata Whariwharangi Hut určená k přespání při více denních trecích. Tady kluci s hrůzou zjistili, že k autu to mají ještě dalších 11 km. Podle mapky v knížce čekali, že mají před sebou max. dvě hodiny cesty a ne ještě takovou štreku. Byli jsme domluveni, že se v 16 hod sejdeme u auta. Na chatě byla pitná voda, takže si doplnili zásoby a honem vyrazili cestou na Gibbs Hill. Celou dobu stoupají lesem až na výšku 395 m/mořem. Těsně před vrcholem, na kterém je pouze nějaký stožár odbočují a schází z kopce dolů. Cesta zpátky byla pro druhou skupinu nekonečná. Petr chvílemi myslel, že nedožije a že budu mít infarkt. Pavlovi se ozvalo nemocné koleno, prvně šel s holí a ke konci už to pro něj nebylo zrovna nejlepší, dokonce i Petra říkala, že už taky nemůže. K autu došli o 1,5 hod později než my, úplně vyplivnutí. První ze všech dorazil Radek. Skoro u auta se po poli proháněli zvláštní novozélandští ptáci Pukeko, takové barevné slepice. Pukeko je maorský název pro Slípku modrou. Za celý den ušli podle Sportstrackeru takových 23 km. My o dost méně. Ještě že tak. Myslím si, že tento jednodenní trek je dostatečnou exkurzí ke krásám NP Abel Tasman.

Po příjezdu zpět na bydlení, si šel Petr lehnout a my ostatní jsme jeli na Te Waikoropupu Springs, což jsou křišťálově čistá hluboká jezírka. Název Pupu Springs pochází z maorského Waikoropupu. Jedná se o největší sladkovodní pramen v Australasii. Na celém světě je asi 60 takových míst, nicméně Te Waikoropupu Springs se pyšní alespoň jedním nej, kterým je nejčistší sladkovodní pramen na světě. V závislosti na počasí Pupu Springs produkují okolo 14.000 litrů sladké vody za sekundu. Te Waikoropupu Springs jsou pokladem (Taonga) a tajemným místem (Waahi Tapu) pro Maory. V Maorské legendě se Waikoropupu Springs nazývají Taniwha (strážný druch). V Maorských tradicích jsou prameny nejčistší formou vody, která je duchovní a fyzický zdroj života. Tyto prameny produkují hojivou vodu a v minulosti to bylo místo ceremoniálních obřadů při křtech a úmrtích. Voda, která tu vyvěrá ze země teče napřed deset let pod zemí, kde se filtruje a až po té vystupuje na povrch. Tato voda je posvátná a nemá se do ní sahat. Petře však do vody spadlo krycí víčko od foťáku, tak ho honem začala lovit. Okruh po vyznačených chodnícich nám zabral asi 30 minut. Veškeré potřebné informace včetně dopravy na místo najdete zde.

Cestou zpátky jsme se ještě zastavili v městečku Takaka, kde právě probíhala oslava Mardigras. Takaka je od Pohara vzdáleno 10 km. Po návratu jsme si připravili večeři. Martin na venkovním grilu připravil BBQ – hamburger. Petr byl po dnešním dni úplně vyřízený. Bolelo ho celé tělo a jak sám říkal, tak zničený už nebyl dlouho. Nebylo to z chůze, ale spíše z toho strašného vedra. Večer jsme všichni zajeli do nejbližšího baru na pivo a Radek nás pozval za to jednoapůlhodinové čekání na pivo. Jelikož paní domácí měla strach, aby u ní Petra s Pavlem nespali zadarmo, tak nás večer přišla přepočítat.

Autem jsme najeli 80 km.

Neděle 06.02.2011 – Buller Gorge Swing Bridge, Westport, Cape Foulwind, Tauranga Bay, Punakaiki

Ráno jsme si přivstali a vstáváme v 6 hod, abychom v 7 hod hnedka mohli vyjet. Čekal nás dlouhý přesun přes Westport do Punakaiki. Je 20°C. První zastávka byla v civilizaci v McDonaldu na kafe a internet. Další zastávkou byl závěsný lanový most Buller Gorge Swing Bridge v kaňonu Buller Gorge. Nachází se 14 km západně od Murchinson na silnici SH 6 (2 hodiny jízdy z Nelsonu 1 hod z Westportu). Je to čistě lanový závěsný most, nejdelší lanový most pro pěší na NZ, měří 110 m a je ve výšce 17 m nad vodou. Tato atrakce stojí 5 NZD. Závěsných mostů jsme během následujících dní ještě prošli mraky a zadarmo, takže to možná byla zbytečná zastávka, ale co už. Pro Petra to byly nejhůře utracené dolary na dovolené. Po prvních 5 m se chtěl vrátit, protože most se celý houpal do všech směrů, byl úzký a nekonečně dlouhý. Na konci mostu je výstava historických strojů, ale je to celkem o ničem. Toto asi byla jediná část dne, kdy bylo hezky.

Ve Westportu jsme si zašli na oběd, tradičně na fish and chips za 5,60 NZD a taštičku plněnou masem a sýrem za 3,40 NZD.

V supermarketu New World jsme doplnili proviant a odtud pokračovali 10 km k majáku na Cape Fouldwind, kde již není původní dřevěný maják, ale novostavba majáku. Takže tady není vlastně nic zajímavého, kromě ptáků Weka, které jsme krmili na parkovišti. Je mlha a prší, takže není toho moc vidět. Odsud to je cca 5 min k Tauranga Bay (zátoka se stejným jménem je také na Severním ostrově). Tady je to už zajímavější, je zde kolonie lachtanů forsterových. Toto setkání s lachtany však není takové zajímavé a komorní jako v Abel Tasmanu, je zde plno lidí, a díváme se na ně pouze z vyhlídkové plošiny na skále. Lachtani mají čipy a bylo vidět i plno malých lachtanů. Počasí není nic moc. Moře burácí a tříští se o skaliska.

V 16:25 dojíždíme na naše další bydlení do Punakaiki, v NP Paparoa, konkrétně do Te Nikau Retreat, což bylo naše snad nejhezčí ubytování. Uvnitř to vypadá dost dobře, paní domácí peče chleba a mufiny. Máme dva pokoje v patře, obložené dřevem, koupelna s wc je na pokoji, krásný obývak, udržovaná kuchyň …… Celé bydlení se nachází mimo hlavní cestu, asi 3 km od Pancake Rocks, dole v buši mezi palmami nikau, které se nachází pouze na NZ. Na pláže to je přes buš 8 min. Při příjezdu nám krapalo. Ubytování stálo 90 NZD / pokoj.

Hned po příjezdu jsme zapli pračku a šli dolů na pláž k zálivu Maybille Bay. Je to tzv. malý Truman track palmovým lesíkem přímo od naší chaty k pískovcovým skalám, ze kterých se spouští vodopád. Cesta jedním směrem asi 15 minut. Pláž je kamínková, frakce cca 8 mm a zrovna je odliv. Na pláži jsou zvláštní kameny, které jsou díky působení vody terasovíté, i břeh je takto vymletý. Vrátili jsme se zpět do chaty a šli jsme přehodit prádlo do sušičky. Už neprší, ale je takové pošmourno a zataženo.

Znovu jsme nasedli do auta a jedeme cca 5 min k Pancake Rocks and Blowholes. Toto jsou tzv. palačinkové skály, název je odvozen od toho jak vápencové skály vypadají jako by navrstvené na sobě a Blowholes podle toho jak voda vystřikuje za přílivu mezi skálami. Bohužel jsme přijeli zrovna v době odlivu a další den ráno při odjezdu byl také odliv.

Na parkovišti jsme se sešli s Petrou a Pavlem a popojeli jsme cca 1km a přistavili na odpočívadle. Tady má být jeskyně Punakaiki Cavern se světluškami (svatojánskými muškami), anglicky glowworm. Je to velice spoře značené, ale našli jsme to. Je to hned u silnice taková skála. Po cca deseti schodech se sešlo dolů, pak jsme vyšplhali chodníčkem do jeskyně, což byla spíše taková kapsa a tou se šlo dovnitř 100-200 m, některá část byla spíše než jeskyně průrvou ve skále. Místy to bylo tak uzké, že jsme museli jít bokem a předklonění. Nakonec jsme objevili asi šest nebo osm světlušek. Na druhou stranu to bylo zajímavé, do jeskyně bez průvodce, trošku adrenalinu ….. Ještě že jsme měli baterky a čelovky, jinak by jsme byli ztraceni. Radek si koupil čelovku, Petr ji celou dobu nosil, Radek ji pořád hledal, no a když ji vytáhl, tak po zapnutí zjistil, že si do ní nekoupil baterky. Příprava jako hrom. Po vylezení z jeskyně jsme ještě šli na pláž, tedy spíše si umýt boty od hlíny.

My jsme se vrátili zpět na ubytování, Petra s Pavlem jeli hledat místo kde přespí, ale domluvili jsme se, že se staví večer za náma a že posedíme. Radek si zakoupil kartu na internet a šel volat domů, my jsme si dali na večeři pizzu a Petr ohříval fazole. Tady se mu zúročily jeho jazykové znalosti. Nenašel žádný klasický otvírak na konzervy. Navázal tedy konverzaci s jednou paní:

Petr: „Hello, sorry help me please“ (a ukázal na konzervu)

Ona: (ona ji otevřela)

Petr: „Thanks“

Ona: „Welcome“

Ona: (cosyk pravila) „…. German …. I am hungry“

Petr: „I am hungry too“

Ona: „engelešmengeleš“ (maďarsky)

Petr: (došlo mu že neřekla hungry ale Hungarian)

Petr: „No no, sorry I am from Ostrava“

Ital: (smíchy se počůral)

Z paní se vyklubala po Radkově překladu Beata, Maďarka co si vzala Novozelanďana Glena a bydlí spolu v Aucklandu a jsou se synem Alexem na dovolené. Došla i Petra s Pavlem, a seděli jsme skoro do jedné hodiny a jako správní češi jsme popíjeli. Petr se pořád ptal co říkají. Přispěl do placu svou maďarskou historkou „Kurva suňogok“. Beata znala jak slovo suňogok (komár), tak i slovo kurva a tak ji museli pouze vysvětlit jak k této historce přišli oni. Ona pak zase celou historku překládala Glenovi ve tvaru „fucking mosquito“. Popíjeli jsme na střídačku becherovku, whisku a slivku. Petra s Pavlem se u nás osprchovali a paní domácí jim ukázala kde mají zaparkovat, kde po nich nebude nikdo chtít peníze za parkování. Mezitím jsme prádlo v sušičce sušili asi 3x a stejně pořádně neuschlo, tak jsme ještě dosušovali přes noc na pokoji.

0385 Punakaiki, Te Nikau Retreat

Dnešní den byl dlouhý, ale zajímavý, hlavně Palačinkové skály, jen škoda že jsme nechytli příliv a hezké počasí.

Najeli jsme 388 km.

Pondělí 07.02.2011 – ledovce Franz Josef, Fox Glacier, Lake Matheson

Dnes nás čeká přesun do vesnice Franz Josef v NP Westland. Cesta je dlouhá 230 km a trvá 3 hod. Rozhodli jsme se, že ráno vstaneme brzy a vyjedeme co nejdříve, máme před sebou hodně kilometrů, ale hlavně míst které chceme vidět. Snídáme na chatě svoje zásoby. V 7:15 vyjíždíme, je 15°C, zataženo a mrholí. Po dalších patnácti minutách už prší a za další půl hodinu už je pořádný liják. Cestou jsme na silnici viděli popadané skály, sjeté hlíny a popadané stromy. Jsme na západním pobřeží, kde prší poměrně často, neli pořád. Je zvláštní, že i když člověk jede ráno, vše se už buď uklízí a nebo je to alespoň označeno cedulemi. Cestou se zastavujeme ve městě Greymouth, kde doplňujeme zásoby v supermarketu Count Down, to je další poměrně častá síť supermarketů na NZ, kterou využíváme.

V 11:15 přijíždíme do vesnice Franz Josef. Odsud kolem rozvodněné řeky dojíždíme až na parkoviště u ledovce Franz Josef Glacier. Trek má příznačný název Franz Josef Glacier/Ka Roimata o Hine Hukatere Walk (Slzy ledovcové dívky). Už neprší a tak se vydáváme všichni k ledovci. Trek má celkem asi 5 km (1,5 hod). K ledovci se jde z parkoviště prvně kousek mezi stromy a pak kamenitou planinou, kde ještě v roce 1950 byl ledovec. Mapka s hranicemi úbytku ledovce působí dost depresivně. Za pár let už třeba ledovec nikdo neuvidí. Hned na začátku burácí z jižního svahu mohutný vodopád, další menší následují. Trošku začíná mrholit a ze všech kopců a skal teče voda a padají vodopády. Řeka vedoucí od ledovce je rozbouřená, voda v ní je šedá a plavou v ní kusy ledu. Nevím proč, ale čekal jsem že ledovec bude bílý, přišel mi špinavý, ale později jsme viděli ještě horší. Je zde i cedule o tom, že se nemá chodit blíže než je uvedeno (dnes 150 m) od čela ledovce, mění se to v závislosti na přírodních podmínkách. Je zde přiložen článek o dvou klucích 20 a 21 let, kteří zde v roce 2009 byli zasypáni ledovcem, když se přiblížili kam se nemá chodit. Jednoho ani bagry nenašly při kopání. Oba zahynuli a rodiče byli u toho. Cestou zpět na parkovišti troubí na nás auto, že chce zaparkovat. Byla to Katka z Tongarira. Větší náhodu jsem snad nezažil. Přeletěla ze Severního ostrova na Jižní a jiným autem pokračuje dál. Byla i na Abel Tasmanu a pokračuje v podobném sledu jako my. Na parkovišti se objevují papoušci Kea, kteří jsou proslulí tím, že okousávají stěrače od aut apod.

Od Franz Josef Glacier jsme jeli k našemu bydlení do 23 km vzdálené vesnice Fox Glacier. Je to malá útulná vesnice, ale drahá. Mapu městečka Fox Glacier s možnými výlety najdete zde.

Ve městě v hlavní části hotelu Ivory Towers Lodge jsme si vyzvedli klíče a naše bydlení je cca 2 km od středu města bokem v polích v chatě na ul. Williams Drive. Vypadá to, že majitelé mají dům na zimu na lyže a přes léto to pronajímají turistům. V této chatě bydlí plno zaměstnanců a jen my čtyři turisté. Od chaty je nádherný výhled na ledovec Fox. Petr s Radkem si vybrali prosluněný klučičí modrý pokoj. Já jsem si nějak popletl ve svém itineráři objednaný pokoj s vybavením chaty a tak jsem uzmul pro nás dva pokoje s vlastní koupelnou. Jelikož mi to ale nedalo, tak jsme zajeli do města ujasnit si situaci a mám smůlu. Dvojpokoj není pro nás, máme holčičí pokoj s nebesy a andělíčky na stěnách, poličkách, skříňkách ….. Ubytování v Cottage Rooms stálo 75 NZD za noc za pokoj. Tady jsme pojedli a rozloučili jsme se s Petrou a Pavlem.

Já s Radkem máme na dnešní odpoledne na 16 hodin objednaný let vrtulníkem nad ledovci. Vybrali jsme si společnost Fox and Franz Josef Heliservices, jelikož měli nejlepší ceny v poměru s délkou letu. Sídlí přímo v centru města Fox Glacier. Vybrali jsme si let s jedním ledovcem Fox Glacier, kolem nejvyšší hory Mt Cooku a přistání na ledovci, aktuální cena od října je 260 NZD. Podrobnosti výletu jsou zde. Je to let č. 2 (na mapce níže označený zeleně z Fox Glacier + oranžově). Délka letu je 30 minut z toho cca 10 minut je přistání na ledovci. Bohužel dnes se kvůli počasí nelétá a tak jsme dostali náhradní termín na zítra ráno v 9 hod. Jsem z toho zklamaný a jen se modlím, aby bylo zítra lepší počasí a lítalo se. Těším se na to už z domova. Nikdy jsem vrtulníkem neletěl a byl to můj sen.

Jedeme tedy na další trek a to na Chalet Lookout track, kde má být nádherná vyhlídka na větší část ledovce Fox a okolní hory. Spojujeme to ještě s The River walk, jelikož parkujeme na parkovišti Historic Bridge Picnic Area na přístupové silnici k ledovci Fox. Na parkovišti jsme se potkali s Petrou a Pavlem a tak jdeme zase společně. Cestou jdeme přes 70 m závěsný most nad řekou, postavený v roce 1929. Ještě před 35 lety bylo možné z mostu zahlédnout ledovec. Přes prales docházíme k druhému parkovišti Glacier View Road car park, kde začíná samotný Chalet Lookout Track. Má trvat 1:30 (4 km). Stoupáme do kopce až k řece, kterou se pokoušíme zdolat. Nejdál se dostal Petr s Petrou. Nakonec jsme to vzdali, nevypadalo to, že bychom se dostali na druhou stranu suchou nohou. Po nějaké chvíli se vracel starší pár a říkali, že i kdybychom překonali tuto vodu, tak další bychom nepřekonali protože je 3x tak širší a museli bychom se vrátit jako oni asi 5 minut před cílem a tudíž ani oni nic neviděli. To naštve. Oni se pokoušeli naši řeku přejít suchou nohou, nakonec to prošli rovnou a vyměnili si ponožky za suché.

Vyhlídku jsme tedy vzdali a tak jedeme přímo autem ke spodní části ledovce. Kolem cesty jsou cedulky, na kterých jsou uvedeny roky, kde byl kdysi ledovec. Rok 1950 byl od ledovce vzdálen cca 1 km. Ledovec Fox Glacier je dlouhý 13 km, je nejdelší ze všech ledovců na Západním pobřeží NZ a na rozdíl od Franze Josefa jeho povrch pokrývají napadané bloky skal a kamení (tzv. svrchní moréna) jež jsou podložní, 350 m mocnou vrstvou ledu unášeny tak, jako třeba dřevo řekou. Za rok zde napadne 35-45 m sněhu. Unikátnost obou ledovců spočívá v tom, že jejich čelo leží pouze 250 m.n.m. asi 20 km od pobřeží, tím pádem jsou nejníže položenými na světě v dané zeměpisné šířce. Pohybují se cca 1,5 m za den a tak neustále mění svůj tvar. Tady v řece plavou ještě větší kusy ledu než u Franze Josefa. Dá se dostat pouze k parkovišti, 1000 m od ledovce, dále se dnes nedá kvůli povodním z bezpečnostního hlediska jít. Zde proběhlo druhé loučení s Petrou a Pavlem. S průvodci se dokonce na ledovec můžete vypravit. Pořádají různě dlouhé a náročné túry.

Vracíme se k našemu bydlení a kousek od něj je Lake Matheson. Je to asi 6 km západně od města Fox Glacier u Cook Flat Road. Jedná se o nejstarší jezero které zde zůstalo po ledovci a naskýtá se zde údajně úžasný výhled na hory zrcadlící se v něm. Zejména na Mt. Cook a Mt. Tasman. Vede tudy Lake Matheson walk. Bohužel jsme zde byli v podvečer a počasí nebylo zrovna ideální, takže jsme se spíše jen prošli kousek a podívali se na jezero. V lese jsme našli jeden větší a pár malých modrých hřibů. V prodejně suvenýrů jsme se potkali už tentokráte naposledy s Petrou a Pavlem a pak se již vracíme na bydlení.

Jelikož je 19 hod chystáme se večeřet. Tady se nám stal dobrý trapas s jednou ubytovanou zaměstnankyní. V jídelně byla nástěnka na které byly tři fotky lidí, kteří zahynuli při skydivingu. Dále tam byly nějaké blbosti a recept z české lékárny. Kluci jej sundali a chtěli si jej vzít (nechápu proč). Už odpoledne tam prošla taková vysoká na pohled nepříjemná zaměstnankyně, snědla si jídlo a odešla beze slova. Večer došla znovu. Jelikož nepromluvila a tvářila se nepříjemně, tak jsme se bavili o ní jako o krávě a když seděla na terase tak přibylo i nějaké to peprnější slovo. Když ovšem procházela jídelnou, tak si všimla že na stole leží ten český recept, vzala jej a odešla. Docela v nás zatlo, protože jestli byl její, tak to znamená že je češka a že nám vše rozuměla. Na druhou stranu, když někam přijdu, tak pozdravím a nemusím se celý den tvářit jako můra. Vlastně to tam byla taková veselá osádka. Jeden místní instruktor skydivingu vařil pro naši recepční oběd, pak pekl mufiny a pak ………… a pak šli spolu nahoru. Naproti našich pokojů je společná koupelna a celá je prosklená s výhledem na ledovec. Největší šok byl, když jsme v pokoji zhasli a všichni andělíčci v pokoji svítili, byli fosforeskující. Byla to ještě větší hrůza než přes den.

Za dnešní den jsme najeli 289 km.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .