Cestopis z planety zvané Japonsko

Japonsko, země vycházejícího slunce, symbolizovaného červenou tečkou na bílé vlajce. Stovky cestopisů by nestačily na to, aby zachytily všechny jeho krásy. V článku o zajímavostech z japonské kuchyně jsem se s vámi podělila o některé gastronomické kuriozity, ale tenhle asijský stát je plný dalších kulturních odlišností, které jsou přirozené pro zemi tak vzdálenou a po staletí izolovanou. A tak se při poslechu šamisenu od Hiromitsu Agatsumy a za popíjení čaje sencha pouštím do psaní cestopisu z Japonska. Na místě, jako je tohle, vám dojde, jak je naše planeta pestrá a krásná.

Ostrovy Japonska

Japonsko je doslova zemí tisiců ostrovů. Ty hlavní, které jsme se museli učit na „zemáku“, jsou ale naštěstí jen čtyři:

Hokkaidō

Honshū

Kyūshū

Shikoku

Kolem nich je nadrobeno v moři ještě dalších 6 tisíc malých drobečků země, pokud počítáme každou pevninu nad 100 metrů v obvodu. Obydlených ostrovů je ale jen kolem 430.

Na své dvoutýdenní cestě jsem navštívila hlavní ostrov – Honšú, který zabírá 60% plochy Japonska a žije na něm přes 80% populace. O těch nejkrásnějších místech hlavního ostrova je i tento japonský cestopis.

Cestopis z Japonska – Tokio

Město budoucnosti

Tóóóóóókjóóóó´! Hlásí amplion na nádraží Shinbashi, kam jsem přijela vlakem z Tsuchiury, kde jsem byla navštívit kamarádku Tomoko. Shinbashi, nádraží a čtvrť v Tokiu, se podobá filmům z budoucnosti. Chybějí jen létající auta a hodinky s vodotryskem.

Je nesnadné se tu zorientovat. Po pravdě je nesnadné tady už jen určit, kde je pevná zem. Čilý pohyb rozličného druhu tu probíhá na několika úrovních – na vyvýšeném chodníku chodí pěší, na ostatních úrovních jezdí sem a tam, pod a nad, dopravní prostředky o dvou a více kolech. Celý tenhle futuristický mumraj je navíc podemletý stanicemi metra Shinbashi a Shiodome, které se slévají v jedno podzemní bludiště nejasno kde je konec jednomu či začátek druhému. Auta, motorky, autobusy, to vše je normální, podzemka a nadzemka mně taky ještě nechává chladnou, ale když se z útrob nádražní haly vynoří elegantní, tiše a ladně klouzající bílý had s červenýma očima, to už je na mně moc a otevírám ústa v němém úžasu.

Japonské pendolíno

Ano, řeč je o rychlovlaku Shinkansen! Bullet train, neboli vlak – střela. V Shinbashi se nepohybuje rychlostí střely, díky čemuž si jej můžu vyfotit zblízka a zachytit něco lepšího než žíznivou čáru.

Hned na začátku si plánuju vyhradit půlden v Tokiu na pozorování Shinkansenů. Těch odjíždějících, přijíždějících i stojících. Zjišťuji, že existuje více modelů tohoto vlaku, každý s jiným čumákem a jinýma očima. Nejvíce se mi ale líbí Nozomi. Musím zdůraznit, že nejsem žádný vlakový nebo technický nadšenec, ale podobná dokonalost mně vždycky pohltí.

Extáze na vlakovém nádraží aneb JéDé jede

Nejsem troškař, Nozomi je ten nejrychlejší japonský shinkansen a jezdí na trati Tokyo-Ósaka dlouhé 515km, kterou dá za 2 hodiny 26 minut! Proklínám turistikou jízdenku Rail Pass, která není zas tak „neomezená“, jak se zdála, protože na Nozomiho neplatí. Takže předkrm v Tokiu, hlavní chod v Kjótu a dezert v Ósace nebude.

Nakonec jsem ale jízdenku Rail Pass využila, a do Kjóta se svezla vlakem Hikari, což je oproti Nozomimu čajíček, ale i tak to v něm vypadá jako v letadle.

Tip: Rail Pass je turistická síťovka na vlaky v Japonsku, kterou si můžete koupit na různě dlouhé období a má sloužit k neomezenému cestování (evidentně až na Nozomi) ve vlacích Japonských drah JéDé, ve skutečnosti JR – Japanese Railways). Pozor! Zakoupit ji můžete pouze mimo Japonsko.

Cestopis z Japonska – Hakone

Ryokan a tajemná postel

Pro každého, kdo chce poznat autentickou tvář Japonska, doporučuju ubytování v tradičních penzionech zvaných ryokan. Všechny pokoje jsou vybaveny hezky po Japonsku – zem pokrývají rohože tatami, dveře jsou posuvné z poloprůsvitného rýžového papíru. Evropana určitě překvapí, že kromě ministolku u kterého se klečí tu mají už jen poličku s TV. Japonská televize je ovšem pro Evropana nepoužitelná, v Japonsku mají totiž nesrozumitelné i obrázky, celý koncept a vůbec jakékoliv dění na obrazovce. Je to kuriózní, je to krásné!

Tip: Mimochodem, všem vřele doporučuju shlédnout film Ztraceno v překladu. Moje nejapné poznámky pak pochopí i ti, kteří v Japonsku ještě nebyli.

Těkám očima po pokoji. Něco mi vrtá hlavou. Něco mi tu chybí. Že by šintoistický oltář, jaký jsem viděla u Tomoko doma? Nebo květina ikebana? Ale ne, už vím! Je to postel! No to je fuk, stejně kvůli časovému posunu v noci nespím. Odcházím na večeři.

Mezitím na pokoji probíhá každodenní rituál: Drobná paní pokojská v kimonu přináší do pokoje postel, tedy přesněji matraci futon, kterou vyroluje na tatami a připraví k další probdělé noci.

Pozor na zombie v yukatě, co se promenádují po ryokanu

Evidentně sem zapadám. Úkol číslo jedna ale trvá – zůstat nenápadná a splynout s davem. Obouvám si proto geta, oblékám si yukatu a vyrážím do onsenu!

Z japonského slovníčku:

Geta – tradiční dřevěná obuv, která se vyznačuje tím, že je hrozně nepohodlná a klouže.

Onsen – tradiční japonská horká lázeň, která se vyznačuje tím … ostatně čtěte dále.

Yukata – všednodenní a hlavně koupací bavlněné kimono, které má tu zvláštnost, že když přehnete pravou stranu přes levou, stane se z vás zombie. A takto rozhodně nezapadnete. Tímto způsobem totiž oblékají do yukaty nebožtíky. Takže z jedné strany rubáš a z jedné domácí plášť. Jó na pobyt v ryókanu je třeba si holt udělat domácí úkol.

Jinak je pobyt v tradičním japonském penzionu velmi příjemný. K tupým cizincům se zde chovají s náležitým ohledem a notnou dávkou shovívavosti. Mimochodem, kromě spaní a promenádování se v yukatě tu taky ochutnáte tradiční japonskou kuchyni (včetně ryby na snídani).

Japonské fyzikální jevy

Japonsko je oblast s neustálou vulkanickou aktivitou, která se naštěstí neprojevuje jen v podobě tragických zemětřesení a vln tsunami, ale i mnohem příjemněji – na mnoha místech na povrch vyvěrají horké prameny, onseny. Japonci milují láznění. Mnoho ryokanů stojí právě v blízkosti takových pramenů (například pod horou Fuji v Hakone). V ceně ubytování tu mají i volný vstup do dřevěné nádržky s termální vodou.

Nuže oblečená hezky po japonsku, yukatu správně nastavenou, jsem se vydala okusit místní onsen. Nejsem člověk vyžívající se v extrémech, ať už se týkají čehokoliv. Proto voda o teplotě asi 150°C rozhodně nenaplňovala představy příjemného zážitku. (Poznámka: Vím, že voda při 100°C opouští tekuté skupenství, ale zdá se, že to v Japonsku o tom nevědí).

Když jsem se po dvou minutách vrátila na recepci, v tváři račí červeň, paní recepční bystře pochopila a hlasitě se rozchechtala. Poté mně zavedla do jiné dřevěné boudičky s vodou o mnoho stupňů příjemnější.

Cestopis z Japonska – Kanazawa

Přerostlé bonsaje

Japonské zahrady, fenomén kvůli kterému rozhodně stojí za to Japonsko navštívit (jeden z mnoha). Jako všechno v téhle zemi, i tady má každý element, každý strom a každá květina své místo a je upravena do esteticky dokonalých tvarů. Bonsaj znamená v překladu strom v misce, ale v japonských zahradách do tvaru bonsají umravňují i vzrostlé borovice.

Jednu z nejkrásnějších zahrad jsem navštívila v Kanazawě. Kenroku-en, elita mezi zahradami patřící mezi japonskou „velkou zahradní trojku“. Podle mého soudu jí stojí za to navštívit zejména na podzim či na jaře. V létě mi přišla tak trochu jednotvárně zelená. Mnohem více mne v Kanazawě nadchl tradiční samurajský příbytek Nomura house s jeho malou a útulnou zahrádkou.

Cestopis z Japonska – Kjóto

Expertně posazené kameny a zenoví krtkové

Estetické cítění spolu s duchovní inspirací zenu dokáže i z kamení udělat místo lákající návštěvníky ze široka daleka, jak je tomu v kjótském kláštěře Ryoan-ji a jeho světově proslulé kamenné zahradě. Z informační tabule jsem se dozvěděla, že všechny kameny tu byly posazeny „expertním způsobem“. Přesně to znělo expert-laid stones. Pohled na tenhle dokonale harmonický prostor má dopomoci člověku k osvícení.

V prefektuře Kjóto je údajně celkem 1600 buddhistických klášterů a 400 šintoistických svatyní, což dělá z jeho návštěvy brutální klášterní maraton, při kterém se rozhodně osvícení dosáhnout nedá. Kromě Ryoan-ji nesmíte vynechat ani Kinkakuji (Zlatý pavilon), Ginkakuji (Stříbrný pavilon) a klášter Kyomizu nebo šintoistickou svatyni Fušimi Inari, kde se točil film Gejša.

Po dvou týdnech odlétám z Japonska s frustrací, že jsem skoro nic nestihla vidět, ale přesto spokojená, že jsem měla možnost poznat alespoň maličko z jeho unikátní kultury, historie i současnosti.

Tip na okružní cestu po Japonsku

Je to těžká volba vybrat si v téhle zemi tisíce ostrovů a ještě vícero památek těch pár míst, která se dají během krátké dovolené navštívit. A už vůbec není snadné všechny zážitky zhustit do jednoho cestopisu z Japonska. Svou cestu jsem měla z časových důvodů předem pečlivě naplánovanou. K návštěvě jsem zvolila několik nejvěhlasnějších lokalit na hlavním ostrově Japonska Honšú:

Tokio – hlavní město, nelze vynechat. Tady doporučím vyšplhat na Tokijskou věž a projít si čtvrť Ginza a samozřejmě taky nějaké to vlakové nádraží.

Hakone – malé lázeňské město hodinu od Tokia pod posvátnou horou Fuji. Celodenní výlet můžete podniknout lanovkami na svahy hory a lodí po jezeře Ashi.

Kanazawa – město s mnoha tradičními domy, čtvrtí gejš a jednou z nejkrásnějších japonských zahrad Kenroku-en. Doporučuji zajít taky do Nomura samurai house.

Takayama – město se zachovalou starobylou čtvrtí roztomilých domečků, mnoha kláštery a malebným skanzenem Hida-no-Sato. Vřele doporučuji sem zajet!

Kjóto – jeho návštěvu nesmíte vynechat. Nepřeberné množství klášterů a svatyň zapsaných do světového dědictví UNESCO není možné projít ani za týden.