Cestopis z oázy Siwa

Po naší první výpravě do Egypta v lednu 2009, kdy jsme navštívili Luxor a Káhiru, jsme okamžitě začali plánovat návrat do této krásné země. Tentokrát jsme se rozhodli hlavní část našeho programu strávit poznáváním méně navštěvované oázy Siwa nedaleko Libye a cestou zpět navštívit Alexandrii a pobyt zakončit v Káhiře, kde jsme tentokrát chtěli navštívit Sakkaru, případně oázu Fajjum a samozřejmě světoznámý bazar Chán Al Chalílí.

Druhá cesta do Egypta den po dni

V dubnu 2009 kupujeme zpáteční letenky z Prahy do Káhiry od Click4sky.com sumasumárum za 2.780 Kč. V lednu 2010 balíme batohy a konkrétně 29. ledna vyrážíme směr Praha. Na Evropské stavíme ještě na Mc Donaldu na jídlo (dá-li se tomu tak říkat) a poté jedeme zaparkovat. Parkování auta máme zajištěno na soukromém parkovišti v Hostouni kousíček od letiště za nějakých 700 Kč odkud nás provozovatel veze dodávkou na letiště, kde za pár minut vystupujeme před letištní halou. Odbavení probíhá bez problémů a bez zpoždění ve 21.40 hodin startujeme směr Cairo.

Oproti loňské cestě se zdá, že ČSA se snaží šetřit. Kromě obvyklé večeře (opět téměř nepoživatelné hovězí na houbách), jednoho piva a kávy se další mejdan jako loni nekoná. Ke konci cesty akorát projde letuška a zájemcům nabízí kalíšek vody. Podle zájmu mají již všichni pasažéři v letadle žízeň a určitě by bylo vhodné vodu poskytovat častěji, obzvlášť v době, kdy si do letadla žádnou tekutinu vzít nemůžete. Nejsme nijak zhýčkaní (uvidíte dále), ale přeci jenom absence vody při několika hodinovém letu v klimatizované kabině není nic příjemného. To nás ale rozhodně nemůže rozhodit, přeci jenom před sebou máme několik úžasných dnů v Egyptě.

Pod námi rozeznáváme pro nás již známý světelný obrys Káhiry a začínáme klesat. Fouká silný vítr a naše přistání je lehce tvrdší a trošičku na šikmo, ale několik minut před půl druhou v noci vystupujeme na letištní plochu káhirského letiště.

Autobus nás odváží od letadla k letištní hale. Celní náležitosti jsou pro nás rutinou. Kupujme víza a měníme několik dolarů za egyptské libry a s vízy nalepenými v pasu bez problémů procházíme letištní kontrolou. Před halou se na nás vrhnou taxikáři a nabízí nám odvoz do centra. Nabízíme jim 50 LE tak dlouho, že každého z nich otrávíme. Sedáme si proto před halou na zábradlí a čekáme co se bude dít. Máme přeci dostatek času (jsou tři hodiny ráno). Pouze jakýsi taxikářský boss s námi zůstává a také vyčkává. Po dvaceti minutách jej oslovuji s tím, že chceme odvézt na Turkamen Bus Station, což mám nastudováno ze stránek o Siwě. Chce 75 LE, ale nakonec se dohodneme na 10 USD. Vede nás ke stařičkému taxíku do kterého usedáme a už svištíme noční Káhirou do centra. Po půlhodině tradiční šílené jízdy nás taxikář vyhazuje na autobusáku nedaleko egyptského muzea s tím, že jsme na místě. Moc se nám to nepozdává i vzhledem ke skutečnosti, že se již dvakrát ptal na cestu. Sem by jsme se dostali i sami autobusem. Nicméně nezbývá než věřit, což se za okamžik ukazuje jako chyba. Platíme dohodnutou sumu a vydáváme se k pokladně. Po pár minutách již máme jistotu, že odsud opravdu autobusy do Siwi neodjíždějí. S pomocí prodavačů jízdenek a dalšího taxíkáře domlouváme odjezd na správné místo na šestou hodinu ráno. Taxikář nás zde vyzvedne a odveze za 15 LE. Máme téměř tři hodiny času a proto se i s bágly na zádech vydáváme do temných uliček noční Káhiry.

Touláme se v okolí náměstí Midan Tahrir a Talaat Harb Square. Navštěvujeme i prodejnu s alkoholem, kde měli vždycky výborně chlazené pivo, ale bohužel už je zavřená. V lékarně na náměstí Tahrir kupujeme za 5 LE pro jistotu Antinal, lék proti průjmu. Kdo by tušil, že o necelý rok později se toto náměstí stane místem první masové demonstrace proti prezidentu Mubarakovi a celému režimu a v následujích dnech zde budou stát tanky, konat se násilné střety mezi demonstranty a policií, což nám kompletně zboří naši třetí výpravu do Egypta. Když jsem o rok později na stanici Al Jazeera sledoval záběry z těchto míst bylo mě dost špatně. Ale zpátky.

Procházka potemnělými uličkami byla naprosto fantastickým zážitkem, ale už je čas se vrátit zpět na autobusové nádraží, kde máme domluven odvoz na nádraží ze kterého by měly odjíždět autobusy do Siwi. Taxikář na nás měl čekat v šest ráno, ale asi má zpoždění, takže raději chytáme jiné taxi a za 15 LE odjíždíme na (snad) správné místo. Přeci jenom náš autobus by měl odjíždět v 7.30 hodin. Jedeme sotva pět minut a přijíždíme k modernímu terminálu, který opravdu působí důvěryhodně. Jsme na správném místě a i lístky do Do Marsa Matrouh se nám daří koupit bez problémů za 60 LE na osobu. Marsa Matrouh leží asi 500 km od Káhiry na pobřeží středozemního moře, kde chceme přesednout na další bus a dojet do oázy Siwa. Větší problém je najít správné odjezdové místo, ale i to se po pár minutách daří. Na tomto nádraží opravdu není nejlevněji. Stojí zde automat na Colu, kde je uvedena cena 30 LE za plechovku, kterou jinak normálně koupíte v Káhiře za 3 – 5 LE a půllitrová voda stojí 18 LE oproti normálním 2 – 5 LE. Zajímavostí je, že do automatu se nehází mince, ale platí se obsluze, která poté zmáčkne tlačítko a nápoj vám podá. Patrně pokus zvýšit zaměstnanost :).

Každou chvíli na místo odkud máme odjíždět přijíždí nějaký autobus, ale žádný není ten správný. Přitom my pokaždé bereme bágly a snažíme se nastoupit, ale řidič nám vždy řekně, že jede jinam. Policista hlídkující u vchodu to již nevydrží a při pohledu na naše arabsky psané jízdenky nás ujišťuje, že až přijede ten správný bus, tak nás vyzve. Jsme trošku nervózní, protože jsme již tři čtvrtě hodiny měli sedět v buse na cestě do Marsa Matrouh. Máme obavy, jestli na nás policista nezapoměl a jestli náš autobus není na již na cestě bez nás. Není! O půl osmé přijíždí moderní autobus a policista na nás mává, že máme nastupovat. Podle čeho autobus identifikoval je nám dodnes záhadou. Odměňujeme jeho služby malým bakšišem a hrneme se do autobusu. Ještě platíme jednu libru za batoh, který putuje do zavazadlového prostoru. Sedíme v pohodlném autobuse a o půl osmé ráno se vydáváme za dalším dobrodružstvím.

Na cestě přes Marsa Matrouh do oázy Siwa – 30.1.2010

Pokud jste četly předchozí díl o našem putování do oázy Siwa víte, že v tento okamžik sedíme v autobusu jedoucím z Káhiry do 500 kilometrů vzdáleného Marsa Matrouh, kde hodláme přestoupit a pokračovat do turisty téměř nedotčené oázy Siwa nedaleko Libyjských hranic.

Poloprázdný autobus se proplétá ranní káhirskou dopravní zácpou i když někdy sviští přeplněnými ulicemi devadesátkou. Ještě v Káhiře přibíráme pár pasažérů, ale i tak je zde několik volných míst a proto si zabírám dvojsedačku v zadní části autobusu v domění, že si po probdělé noci na pár hodin zdřímnu. Opak je pravdou. Okolní krajina je pro mne natolik zajímavá, že nedokážu zavřít oči a pustit foťák z ruky. Míříme směrem na El Alamein okolo kterého projíždíme, dále v blízkosti pobřeží Středozemního moře, kde se masivně nově budují hotely a apartmánové domy. Patrně pokus o rozvoj turistického ruchu i do této oblasti, ale Středozemní moře není moře Rudé. Doufám, že můj dnešní skeptický pohled za pár let budu moci změnit a jen žasnout. Zároveň bych však byl raději, aby si zdejší oblast zachovala svou autentickou identitu co možná nejdéle. Přece jenom na můj vkus je luxusních hotelů v Egyptě již příliš.

Autobus pokračuje pouštní krajinou podél pobřeží. Venku fouká vítr o čemž se přesvědčujeme po ujetí nějakých 300 kilometrů krátce po desáté dopoledne při půlhodinové zastávce v nějakém „motorestu“ poblíž vesnice El Dada. Místní spěchají navštívit, kromě toalety, i restauraci a hojně popíjí čaj. Vydávám se do vedlejšího krámku, kde kupuji několik plechovek Pepsi Coly, které ukládám do autobusu a ještě se před odjezdem jdu projít po okolí. Kromě několika budov s restaurací a krámkem zde okolo nic není, samozřejmě kromě poměrně kvalitní dálnice. Anglicky se nějakého místního ptám, jak dlouhá je ještě cesta do Marsa Matrouh. Kromě názvu města mě rozumí vše a ptá se kam, že to jedeme. Zkouším upřesnit název města a nyní chápe. Opravuje mojí vyslovnost a říká, že do Marsa Matrouh to je ještě nějakých 120 kilometrů.

Vítr sílí a zvedá okolní písek, před chvíli ještě modrá obloha je zbarvena do barvy písku, který opravdu poletuje všude. I to možná urychlí náš odjezd, protože nikomu se již nechce pobývat venku a raději se ukrývá v autobuse. Po půl hodině odpočinku se, bohatší o další zážitek, vydáváme na cestu do Marsa Matrouh. Zakoupená Pepsi Cola je sice prošlá, ale kdo by to na poušti řešil (nebo, že bych se cestou zpět zastavil a nápoj reklamoval???). Při vzpomínce na stařičkého prodavače v krámku, který neuměl slovo anglicky, trhám za víčko a raději se napiji. Chutná skvěle a ani do budoucna nezpůsobí žádné zdravotní problémy. Zbývající kilometry do města na pobřeží Středozemního moře uplynuly bez jakýchkoliv zvláštností. Pouští se prohnala menší písečná bouře, ale pár kilometrů před Marsa Matrouh již na obloze svítí sluníčko.

Těsně před jednou hodinou odpoledne vjíždíme do Marsa Matrouh a po pár minutách zastavujeme. Z Marsa Matrouh chceme dále pokračovat autobusem ještě týž den do oázy Siwa. Vystupujeme, ze zavazadlového prostru bereme batohy a v ten okamžik se na nás vrhne hlouček místních taxikářů, kteří jsou extrémně neodbytní a chtějí nás za každou cenu někam odvézt. Nejprve je razantně odmítáme a dáváme si několik minut pausu. Zvažujeme co dál. Nevíme odkud odjíždí autobus do Siwi, ale zatím jsme to nezjišťovali. Autobusu však máme už docela dost a dohodneme se, že pokud s nějakým místním taxikářem usmlouváme přijatelnou cenu pojedeme zbývajících 300 kilometrů taxíkem. Nakonec se z jedním z nich domlouváme na 200 LE, což se nám vzhledem ke vzdálenosti zdá přijatelné. Taxikář si nás vítězoslavně odvádí ke svému zánovnímu modrobílému Huyndai.

V taxíku nechybí klasická výzdoba v podobě dečky na palubní desce a několika zavěšeným šnůr korálků. Před výjezdem z Marsa Matrouh se ještě zastavíme pro benzín a poté již vyjíždíme z města do rovinaté krajiny. Nepřestává mě uchvacovat pohled do nekonečné pouštní krajiny, kde kromě několika zbytků budov téměř nic není. Taxikář šlape svému Huyndai na krk a rychlost mnohdy překračuje 130 kilometrů za hodinu. Na pískem zaváté silnici se nám to moc nepozdává. Navíc se občas zdá, že za volantem dříme. Dokud kouřil jednu cigaretu za druhou zdálo se nám to v pohodě, ale od té doby co mu cigarety došly je to horší a horší. Někdo navrhuje, abychom ho cigaretami krmili z vlastních zásob. Nabízíme tu tedy českou redwhitetku, což se setkává s úspěchem. Sice si stěžuje, že ho škrábou v krku, ale alespoň kouří a trošku se věnuje řízení. Další cigaretu však odmítá a opět dříme v docela vysoké rychlosti za volantem. Fakt se nám to přestává líbit a proto navrhujeme zastávku. Říká, že ještě pár kilometrů. Opravdu, zhruba na půli cesty po nějakých 150 kilometrech zastavuje u maličkého coffee shopu. S úlevou vystupujeme. Docela zajímavé místo. Malá budova s občerstvením, za ní (pro nás nepoužitelné) záchody a vedle maličká mešita.

Přesto, že je 30.ledna venkovní teplota je výrazně na třicítkou. Vedro zmírňuje pouze vítr, který na poušti fouká. Objednáváme si dva ibyškového čaje, jedno kafe a tři Coly. Usedáme venku do křesílek a vychutnáváme kouzelnou atmosféru. Čaj je sladký a hodně osvěžující. V dalších dnech ho ještě pár litrů vypijeme. Náš taxikář zatím větrá motor auta a nikam nespěchá. Po třičtvrtě hodině se opět vydáváme na cestu. Řidič už zase kouří, nabízí nám cigarety a trošku komunikuje. Po hodině jízdy ho však zase začíná zmáhat únava. Na jeho obranu nutno dodat, že celou dobu mu svítí do očí ostré sluníčko, což rozhodně není příjemné. Ještě potkáváme divoké velbloudy a po dalších pár kilometrech se již začíná rýsovat oáza Siwa do které za pár minut vjíždíme. Je půl páté a my poprvé máme možnost spatřit naše utočiště a zdroj nevšedních zážitků v příštích několika dnech – oázu Siwa.

Auto zastavuje na náměstíčku u pevnosti Shali. Vystupujeme a taxikář po nás chce 250 LE namísto nasmlouvaným 200LE. Jo to by ani nebyl Egypt, kdyby tohle nepřišlo. Vysvětluje nám, že cena 200 LE byla na kraj oázy a on že nás zavezl až sem a proto si zaslouží 50LE navíc. Pět minut se s ním hádáme, že nic nedostane. Chudák kleje a divoce gestikuluje. Pěkné divadlo. Nakonec mu házíme 250LE na kapotu a posíláme ho do (pryč). Jsme v oáze Siwa. Místo vypadá velice autenticky, ale je zde něco nezvyklého. Zatím nám nedochází co, ale uvědomíme si to za pár okamžiků.

Tahle část mého cestopisu asi nepatří k nejpoutavějším, ale zajímají-li vás další nevšední zážitky ze Siwi, kde jsme kromě pouštního Safari, koupáni a jiného byli nuceni navštívit a na vlastní kůži vyzkoušet i místní nemocnici čtěte pokráčování…

Cestopis – První chvíle v oáze Siwa – 30.1.2010

Otvírám třetí kapitolu vyprávnění o individuální cestě do Egypta v roce 2010. Pokud jste četly předchozí kapitoly ve kterých jsem popisoval vše od odletu z Čr do Káhiry a následně i cestu z Káhiry do oázy Siwa víte, že jsme právě vystoupili z taxíku v oáze Siwa.

Nyní nám již dochází co je zde jinak než na jiných místech v Egyptě, která jsme dosud navštívili. Nikdo si nás nevšímá. Žadní taxikáři, žádní nadhaněči z hotelů a podobně. Jako by jsme zde ani nebyli. Je několik minut před čtvrtou hodinou odpoledne a náš příští program je víceméně jasný. Vydáváme se najít nějaký hotel. Po 50 metrech zkoušíme štěstí přímo na centrálním náměstí v hotelu Jusuf a v ten okamžik máme o střechu nad hlavou postaráno. Třípatrová budova s terasou na střeše se stává naším domovem na příští tři noci. Pokoj je jednoduše zařízen, tři postele, noční stolky, sprcha se záchodem a malý balkon ze kterého je výhled na celé náměstí a pevnost Shali. To vše za 70 LE na noc. První kroky míří samozřejmě do sprchy a poté na horní terasu rozhlédnout se po okolí. Rákosový přístřešek na střeše poskytuje stín, je zde umístěno několik stolků se židličkami a také klasické sezení na zemi s koberci a polštáři.

První nečekaný zážitek přichází za několik málo okamžiků. Ze střechy hotelu koukáme, že v nedaleké budově poblíž čerpací stanice vzniká požár a halí okolí do tmavého kouře. Za několik minut již jsou slyšet sirény požárních vozů, které se sjíždějí na místo události. Společně s námi sledují akci i místní obyvatelé ze střech okolních domů. Po půl hodině je oheň uhašen. Zažít hasičský zásah na tomto místě se asi jen tak někomu nepodaří. Prvních pár fotografiií a pár minut video záznamu je pořízeno. Vracíme se tedy na pokoj vybalit nějaké věci a poradit se co s načatým večerem. Na pokoji zjišťujeme, že splachovadlo na záchodě není z venku funkční a je třeba splachnout vždy uvnitř nádržky, takže je nutné ještě přivolat recepčního, který nám za pár okamžiků posílá člověka na opravu. Ten to nějakým způsobem zadrátuje, což ovšem vydrží pouze do dalšího spláchnutí. Následně to již necháváme být a raději se přizpůsobíme.

Je čas vyrazit do ulic na první obhlídku Siwi. To minimum informací, které o tomto místě máme ještě umocňuje náše první dojmy. Oáza se mezitím zahalila do tmy a uličky osvětlují především světla krámků a kavárniček na náměstí. Prodává se zde téměř vše. Exotické ovoce, citrusy, zelenina, maso, ale i tradiční výrobky jako nejrůznější oděvy, šály a jiné. Daří se nám najít i menší knihkupectví, kde si kupujeme detailní mapu oázy a krásnou mapu Egypta. To byl úkol na dnešní večer, takže máme splněno a můžeme jít uhasit i další naše choutky. Hlad a žízeň se hlásí o slovo. Další kapitola by se tak klidně mohla jmenovat „pátrání po pivu“. Navštěvujeme několik krámků, ale úspěšní nejsme. Objevujeme akorát nealkoholické pivo, které navíc ani nechutná. Přitom je Siwa tak úžasné místo. Od prodavače grilujícího na ulici kuřata si jich pár kousků kupujeme. Chutná výborně a i samotné maso má takovou jinou, lepší chuť než u nás.

Večeři je třeba zapít a proto usedáme do proutěných křesílek, která jsou vystrčená před kavárničkou naproti prodavači kuřat. Za moment zkoušíme objednat piva, ale opět máme smůlu. Spokojíme se tedy Karkádou za 5 LE a poté ještě fresh juicem za 7-8 LE. Obojí skvělé a především na džusech je vidět, že jsou opravdu pouze z ovocné šťávy s trochou vody a ledu. Opět tedy porušujeme veškerá doporučení ohledně prevence před průjmem, který údajně turistům v Egyptě způsobuje místní voda. Pohodlně usazeni nad mapou plánujeme zítřejší program. Vzniká tedy trasa Orákulum, Amonův chrám, jezero, Kleopatřina lázeň a pak se uvidí. Jako dopravní prostředek chceme pokud možno použít kola, protože přímo na naměstí je půjčovna. Sice nevíme, jak funguje, ale pomalu začínáme chápat, že tady není nic nemožné. Půjčení kol tedy necháváme na ráno, platíme účet a vydáváme se na procházku s naivním cílem najít pivo.

Brouzdáme nikým nerušeni večerní oázou s výhledem na krásně nasvícenou pevnost Shali. Vydáváme se i do temných neosvětlených uliček s cílem, co nejvíce se zorientovat. Na jedné z ulic narážíme na zajímavou odbočku, kterou tedy rozhodně nesmíme neprozkoumat. Čím tajemnější a tradičnější, tím lepší. Ulička vede přímo do zastrčené egyptské krčmy, kde kromě patrně jejího majitele nikdo není. Je na něm vidět, že má z naší návštěvy radost. Samozřejmě se ptáme na pivo. Ovšem jeho odpověď nás rozhodně neuspokojila. Pivo nejen že nemá, ale tvrdí, že jej v celé Siwě neseženeme. A dokonce ani žádný alkohol. Další konverzace se točí kolem toho odkud jsme načež nám sděluje, že již nějakého kamaráda v Česku má a pár věcí o naší zemi ví. Zná dokonce slivovici. Od toho okamžiku jsme pro něj asi důveryhodnější a také na nás vidí, že absence alkoholu nás výslovně zklamala.

Patrně proto odněkud vytahuje láhev bílé tekutiny a nalévá do malého pohárku. Nesmíme to prý nikomu říct, ale jedná se o pálenku s fíků a datlí. Máme se prý napít. Nastává okamžik váhání, ale za okamžik již obsah sklenice ve mě mizí. Chuťově mě to připomíná nepříliš kvalitní kořalku, kterou jsem občas pil v Chorvatsku, ale ani naše Slivovice ani dobrá chorvatská Rakije to není. Pořád je to však lepší než nic. Náš nový známý sklenku okamžitě dolévá a nabízí dalšímu. Vše se opakuje a dokonce nelévá i sobě. Stále se nám nechce věřit, že v Siwě pivo nekoupíme a proto se rozhodujeme odejít. Chceme platit, což však náš nový známý odmítá. Děkujeme a slibujeme, že se ještě zastavíme. Vyrážíme zpět na náměstí a cestou ještě pátráme jestli přeci jenom někde v krámku nenajdeme ledničku se Stellou. Nenajdeme a proto se vracíme na hotel. Odpijeme trošku z naší láhve Slivovice a jdeme spát.

V dalším díle se dozvíte o našem dalším dnu v oáze Siwa, o výletu na kolech, koupání, návštěvě tradiční hospody, hašiši, kořalce, ale i neplánované navštěvě zdejší nemocnice.

Cestopis z Egypta – druhý den v oáze Siwa

Pokud jste četly předchozí díl o našem putování v Egyptě víte, že se momentálně probouzíme po své první noci strávené v oáze Siwa. Měl to být první čas na pořádný odpočinek od našeho odletu z Čr, ale za sebe musím říci, že i přes únavu, která se logicky musela dostavit, jsem spal pouze hodinu až dvě. Pod dojmem dosavadních zážitků se mě nepodařilo totiž včas usnout a pak již to pro hlasitý odpočinek mých spolucestovatelů nebylo téměř možné. Krom toho jedna postel měla nějaká kratší prkna a při každém pohybu nocležníka se s šíleným rachotem nemilosrdně propadla i s ním. Na rozdíl ode mně, moji spolucestovatelé Michal a Honza nedostatkem spánku netrpěli a Honza tedy vstává po šesté hodině a s foto vybavou se drápe na terasu fotit východ slunce. Dle jeho zápisků byla teplota o půl sedmé 3 stupně nad nulou. O necelou hodinu později již patnáct a poté již nezadržitelě stoupala přes třicítku.

Z postele se nakonec drápu po sedmé a o třičtrtě hodiny po mě i náš poslední člen, který o sobě tvrdí, že vždy vstává první, jelikož je na to zvyklý na rozdíl od nás. My jsme to nikdy nezažili. Následuje sprcha a ranní hygiena. S balenou vodou na čištění zubů si již nikdo z nás hlavu neláme. Snídani jsme odbyli ze zásob z domova, zapili Slivovicí a hurá na průzkum oázy. V Siwě začíná další všední den. Krámky na náměstí se otvírají, některé z nich se plní čerstvou zeleninou a ovocem z přijíždějících náklaďáků. Kavárnička, kde jsme si včera dávali výborné fresh juice je ještě zavřená, proto usedáme na zahrádku do protější kavárny. Patrně byla také ještě zavřená, ale i tak jsme zde dostali lahodnou studenou Karkádu s ledem a v klidu jsme mohli posedět. Nikdo nás nevyháněl. Vybaveni mapou, kamerou, fotoaparáty a zásobou vody se vydáváme k půjčovně kol, která je hned vedle.

V řadě vedle sebe je vyrovnáno několik kol. Domlouváme, že chceme tři kola na celý den. Není to problém. Celkem za 60 LE si z řady můžeme vybrat, které chceme. Prý až je nebudeme potřebovat, máme kola dát zpátky. Žádné papíry, pasy a tak. Zaplať, půjč si a vrať. Po prvních pár ujetých metrech odhalujeme některé drobné závady na kolech a proto se ještě vracíme a měníme je. Zase vše probíhá bez problémů, vem si kolo, které chceš. Je deset hodin a je už opravdu čas vyrazit za neznámým dobrodružstvím v oáze Siwa. Naplávovanou, alespoň podle mapy máme trasu Orakulum, slané jezero, Amonův chrám, Kleopatřina lázeň. Ukazatele v Siwe zrovna nejsou a je proto potřeba si správně srovnat mapu, použít trochu orientačních schopností a snad dojedeme tam kam chceme. Vydáváme se severozápadním směrem, kde předpokládáme naši první zastávku, tady Orákulum.

Orakulum v oáze Siwa

Naše cesta vede po prašné cestě mezi domy, za okamžik hustým palmovým hájem až dorazíme k na kopci stojícím pozůstatkům slavného Orakula postaveného v 6. století před n.l.. Jedná se vlastně o věštírnu, kterou snad nejvíce proslavila návštěva Alexandra Velikého v roce 331 našeho letopočtu, který si na tomto krásném kopci nechal jaksi schválit vládu na Egyptem. Na úpatí stojí pokladna, kde necháváme kola, kupujeme vstupenky za 35 LE a lačni vyrážíme do kopce zkoumat skrytá zákoutí tajemného místa. Pokud se sem někdy dostanete, projděte si Orákulum důkladně, nechte na sebe dýchnout historii tohoto posvátného místa a kochejte se výhledem na oázu. Odpočiňte si, čerpejte energii… Opět naprosto osamoceni scházíme dolů a vydáváme se za dalším cílem. Více o Orákulu v oáze Siwa.

Naše kola stojí samozřejmě na místě, kde jsme je zanechali i s věcmi. Za pokladnou na nás zvědavě pokukuje asi pět dětí. Z batohu vytahuji nějaké sladkosti a jdu je podělit. Nemyslete si, žádné obtěžování, žádné žebrání, jenom se děti na nás „exoty“ přišly podívat. Dávám každému z nich několik sladkostí. Nejstarší dívenka, může jí být tak 12 let mě podává 1 €. Ze začátku trošku nechápu, tak jí minci vracím. Vzápětí mě podává korále. Teď mě to dochází. Aha, takže obchod. Odmítám, což mě dnes, s odstupem času, hodně mrzí. Mohl jsem mít další krásný suvenýr. Obdarování dětí končí náš čas vyhrazený pro prohlídku síwského orakula. Sedáme na kola a vydáváme se směrem, kde tušíme slané jezero. Teplota nemilosrdně šplhá ke čtyřícítce, fouká však mírný vánek díky kterému je extrémní teplo snesitelné. Před námi se již třpití průzračné vody jezera, kde se doufáme budeme moci ochladit.

Voda v jezeře je křišťálově čistá, na břehu se mísí písek s krystalky soli, které se v ostrém svitu třpytí. Zvažujeme, jak bezpečné je, se zde koupat. Široko daleko nikdo, koho bychom se zeptali. Průzračná voda láká, jdeme až těsně k vodě, když se mě najednou propadá noha téměř po koleno. Vysušená směsice soli a písku vytvořila jakousi krustu, která však není pevná a pod ní je voda, což může být za určitých okolností nebezpečné. Rychle proto měníme místo přístupu k vodě. Osvěžujícímu koupání zatím odoláváme, sedáme na kola a jedeme po jakési hrázi, která rozděluje jezero na dvě části. Možná jsme koupání odložili správně, jelikož na několika desítkách metrů objevujeme na břehu mrtvá zvířata v různém stádiu rozkladu, od zcela holých koster po sluncem a solí vysušené zbytky koster s tkáněmi. Tím pádem se rozhodujeme zkoumání jezera ukončit a odjet k dalšímu cíli.

Amonův chrám

Vracíme se tedy směrem na západ a zhruba na úrovni Orákula odbočujeme ostře vlevo na jih, kde tušíme některý z našich dalších cílů. Dokonce objevujeme ukazatel směru k Amonovu chrámu. Bohužel ze slavného chrámu se toho do dnešní doby moc nedochovalo. V podstatě se jedná o rozebranou ruinu, kterou od její totální zkázy jen těžko někdo zachrání. Pokud však jste milovníkem egyptských památek, ucítíte i zde magičnost místa prolezlého famózní historií. Pořizujeme pár fotografií na kterých se snažíme nasimulovat stavbu chrámu. Dáváme si několik minut na odpočinek při kterém pozorujeme okolní povozy naložené zcela zahalenými místními ženami. Možná až teď nám dochází, že jsme vlastně v oáze Siwa neviděli jedinou ženu byť jenom s šátkem. Všechny jsou opravdu zahalené od hlavy až k patě do tradičního oděvu a pokud nás vidí s foťákem okamžitě se obracejí a spěchají pryč.

Kleopatřina lázeň

Opět se vydáváme na západ, kde po nějakých třech kilometrech narážíme na Kleopařinu lázeň. Jedná se o kruhovou stavbu o průměru několika metrů s průzračně čistou vodou. Sem tam ze dna stoupájí trsy bublin. Kromě toho zde stojí dvě restaurace. Dáváme kola do stojanu, zavazadla pohazujeme na ratanové židličky a vydáváme se na průzkum. Úžasně relaxační atmosféru tohoto místa dokreslují hustě rostoucí palmy všude kolem. I přes okolní vedro působí voda ledově a opravdu láká. Upřednostňujeme však požadadky našich žaludků a usedáme do křesílek před restaurací. Kromě nás zde je akorát postarší dvojice snad turistů, kteří se baví asi s majitelem restaurace. Jediné nepříjemné je množství much, které nás obtěžují. K jejich odhánění slouží stylové „odhaněče“. Mít černou barvu nezadají si s některými erotickými pomůckami.

U obsluhy objednáváme tři Coly a tři pizzy. Je nám doporučeno, abychom se před ostrým sluncem schovali na terasu restaurace, která je zbudována na střeše a kryta před slunečními paprsky korunami palem a rákosovou rohoží. Dáme na doporučení a přesouváme se nahoru. Jen pohled stačí a víme, že rozhodně litovat nebudeme. Celá podlaha je pokryta egyptskými koberci, kolem nízkých stolků naskládané polštářky a různé válce, aby si zde host mohl udělat maximální pohodlí, což okamžitě činíme. Zouváme boty a jelikož jsme zde sami zabíráme stolek v rohu terasy od kterého je nejlepší výhled dolů na Kleopatřinu lázeň. Je to fantastické, klidné místo, žádní turisté, pohostinní Siwané, teplo, osvěžení. Po dlouhé a namáhavé cestě z Čech až sem nám to připadá jako ráj na zemi.

Tím bych chtěl zakončit dnešní díl popisu našeho putování Egyptem. Jsme na krásném místě a spousta zážitků nás ještě dnes čeká. V pokračování tohoto dílu se kromě jiného dočtete o koupání v Kleopatřině lázni, posezení s místními obyvateli, kouření hašiše i neplánované návštěvě zdejší nemosnice. V dalších dílech vás čeká návštěva Hory Mrtvých, pouštní safari, cesta ze Siwi do Alexandrie a její prohlídka, cesta do Káhiry či návštěva Sakkáry.

Cestopis z Egypta 31.1.2011 – druhý den v oáze Siwa – 2.část

Pokud jste dočetli můj cestopis až do této kapitoly musíte být opravdovým milovníkem obyčejných, avšak nevšedních zážitků, které jsou spojeny s individuálním cestováním. V předchozích dílech jste si mohly přečít kapitolu o naší cestě z Čech do Káhiry, dále jste měly možnost dozvědět se o přesunu z Káhiry do oázy Siwa, o prvních okamžicích a večeru v Siwě. V dalším pokračování jsem popisoval první část našeho druhého dne v Siwě, ve kterém jste se dočetly o návštěvě Orákula a Amonova chrámu až po náš příjezd ke Kleopatřině lázni. Takže pokud chcete, přečťete si naše další zážitky ze Siwi.

Ležíme rozvaleni na polštářích na horní terase restaurace u Kleopatřiny lázně v Siwě a prožíváme v korunách palem neskutečný relax. Obsluha nám přináší tři chlazené Coly (o pivu v Siwe nemůže být řeč) a vzápětí tři pizzy s čerstvými olivami. S chutí se do nich pouštíme. Po jídle si objednáváme další Colu a rozvaleni na polštářích trávíme a pozorujeme okolní dění. Ono se toho tady až tolik neděje. Pouze občas projede auto nebo nějaký povoz tažený oslem a jednou se pár mladých síwanů přijede vykoupat. Je to dobrý nápad, proto se vydáváme to také zkusit. Dole u restaurace je cosi jako převlékací kabinka, kde natahujeme plavky a skáčeme rovnou do lázně. Fantastické. Cachtáme se zhruba půl hodiny a poté se chystáme vyrazit dál. Na slunci rychle osušíme plavky, sbalíme věci a po zaplacení účtu nasedáme na kola a palmovým hájem vyrážíme jihovýchodním směrem.

Hlavní část našeho dnešního putování Siwou máme splněnu, takže se vydáváme spíš jen tak, kde tušíme něco zajímavého, každopádně směrem k Gebel Dakrur. Okolní krajina se postupně mění z palmového háje na sluncem vysušenou poušť. Cestou se zastavujeme u dalšího horkého pramene, kde je příjemný, stínem krytý coffee shop. Osvěžujeme se teplou a sladkou Karkádou. Je třičtvrtě na čtyři a my se rozhodujeme, že ještě pojedeme dále směrem k Gebel Dakrur a tradiční vesnici Arghumi. Necelou půlhodinku se touláme v okolí Gebel Dakrur aniž bychom potkali jediného turistu. Tato „hora“ je místem, kde se jednou ročně konají slavnosti česneku a také místem, kde se pomocí písečné lázně léčí revmatismus. Slunce se již silně začíná sklánět k západu a proto vyrážíme zpět do „centra“ Siwi užít si po nádherném dni i jistě překvapující večer.

Na centrální náměstí to je pouze pár kilometrů, takže před pátou hodinou odpoledne již sedíme v kavárničce a popíjíme kavu, čaj (3-5 LE), citronové a pomerančové fresh džusy (7-8 LE). Kola jsme předtím zaparkovali do stojanů u půjčovny a opět si je hodláme vyzvednout zítra ráno. V kavárně nás trošku vystrašily dvě turistky, které zde popíjely čaj. Do hovoru jsme se sice nepouštěli, ale Egypťanky to rozhodně nebyly. Další náš program je více méně jasný. Naproti kavárně se začínají napichovat kuřata na rožeň a za chvilku se již opékají nad žhavými uhlíky. O večeři máme tedy postaráno a jdeme se do hotelu osprchovat. Před šestou hodinou začíná zapadat slunce a v sedm už je úplná tma. Na ulici je menší ruch než normálně, všichni zasedli do restaurací a kaváren, sledují fotbal a mohutně fandí. No jasně hraje se finále afrického mistrovství mezi Ghanou a Egyptem.

Pro kuřata jdeme přesně v okamžiku, kdy finále fotbalu končí. Egyptská reprezentace vítězí a do ulic Siwi vycházejí snad všichni její obyvatelé, vyjíždějí povozy, motorky, auta včetně těch nákladních a nejrůznější vozítka. Všichni troubí a spontálně oslavují vítězství egyptské fotbalové reprezentace. Celá oáza je zkrátka na nohou. Mezi tím my tři jediní turisté na tomto místě. Přesto se zde cítíme naprosto bezpečně. U stánku kupujeme kuřata, která si necháváme zabalit do sáčku a jdeme si je sníst na terasu hotelu odkud pozorujeme oslavy na náměstí. Opět oceňujeme chuť masa. Zkrátka chutná daleko lépe než to supermarketové u nás. Oslavy neberou konce a my vyrážíme do ulic pořídit pár fotek historického okamžiku a podívat se, jestli se přece někde v krámku či hospodě neobjeví trocha piva. Máme též v plánu navštívit našeho známého z předchozího večera a oplatit mu jeho důvěru a pohostinost českou Slivovicí.

Couráme slavícím náměstím, všude je hluk, troubící auta, motorky a dokonce i kamiony. Přijíždí jedno nákladní auto na jehož korbě je několik desítek tísnících se lidí. Někteří jenom stojí, jiní sedí na sajtnách. Když náklaďák přijede k nám, jeden z nich pozadu padá z pomalu jedoucího auta dolů na záda. Vypadalo to docela hrozivě, nic méně dotyčný okamžitě vstává a hrne se k zadní čísti auta, kde se okamžitě drápe nahoru jako by se nic nestalo. Okukujeme hospody a krámky, ale pivo samozřejmě nikde. Je zde však mnoho krásného zboží – šátky, keramika, dárkové balení sušených datlí či fíků, šperků a už nevím čeho dalšího. Naše kroky dále míří ke krčmě našeho známého ze včerejška, který nás pohostil domácí pálenkou. Dneska to jde na nás a proto máme sebou lahvinku české Slivovice. Hned jak vstoupíme do jeho hospůdky srdečně nás vítá jako staré známé. To neví, co ho čeká.

Společně s ním usedáme na polštáře k nízkému stolku a naléváme Slivovici. Náš nový egyptský přítel zavolá několika kamarádům, kteří za moment dorazí i s hudebními nástroji. No nástroji, jakýmsi bubínkem a něčím, co by vzdáleně mohlo připomínat kytaru. Nejsem odorník. Ptáme se jestli můžeme pořídit video a nějakou fotku. Prý samozřejmě, ale nemáme je natáčet při pití či kouření. Pití sice chápeme, ale kouření? Rozuzlení se nám dostává záhy poté co je nám nabídnut hašiš. Z části odmítáme. Popíjíme Slivovici, ve vzduchu je cítit aroma hašiše a vše doprovází místní hudba z nástrojů našich egyptských společníků. Abych osvětlil následující okamžiky musím uvést, že od odletu z ČR jsem spal všeho všudy 3 hodiny za poslední dvě noci a ještě na dost nepohodlné posteli z tvrdým polštářem pod hlavou. Únava se dostavuje čím dál tím více a moji ospalost podtrhuje i rytmycká hudba.

Následující okamžiky si již pamatuji pouze útržkovitě, respektive mě budí fackování mého kolegy. Pak vnímám slova jako nemocnice, doktor, ale to už mě někdo táhne tmavou uličkou z restaurace a strká mě do auta. Cítím palčivou bolest v zádech v oblasti ledvin. Další záblesk při vystupování z auta u nemocnice, pak jakýsi pohovor s lékaři, který tedy nevedu já, jelikož se absolutně nemůžu soustředit na Angličtinu. Poté mě odvezou nebo jsem možná došel do jiné místnosti, kde mě pokládají na nemocniční lehátko. Následuje další výpadek. Po chvilce začínám opět vnímat. V žíle mám zabodnuty dvě jehly a do nich proudí nějaké roztoky. Začínám naplno vnímat. Především to, že potřebuji hrozně na malou. Požádám okolo stojící personál, včetně jednoho policisty o dovolení odejít na záchod. Vytáhnou mě hadičky z jehel, ty nechají zapíchnuté a už si to notně přikrčen díky bolesti v zádech štráduji dlouhou nemocniční chodbou k toaletě. Je samozřejmě turecká a již několikrát použitá. Po návratu dotaknování pokračuje. Celý proces se opakuje za nedlouho. Připadám si jak ohřívač tekutin a už zase spěchám na malou. Asi jsem si ten zážitek s tureckou toaletou chtěl pro velký úspěch zopakovat.

Po dotankování se vracíme do první místnosti, kde si opisují číslo pasu. Nabízím i pojištění, ale asi je moc nezajímá. Sice si ho ode mne berou, ale větší pozornost v nich nevzbudí. Doktorka nebo sestra přede mne strká papír a tužku a říká: „Write that you took the medicine in siwan´s hospitel.“ Absolutně nejsem schopen té jednoduché větě porozumět. Buď díky její výslovnosti nebo ještě mozek příliš nepracuje. Teprve, když větu napíše na papír je jasno, že chce pouze potvrdit, že jsem v Siwě byl ošetřen. Větu napíšu, podepíšu a jsme propuštěni. Autem se vracíme do hotelu. Kolegu z nemocnice ochotně doveze jeden z egypťanů na motorce do lékárny a posléze na hotel. Bohužel v lékárně zjišťuje, že všechny věci včetně peněz nám dal do auta a nemá čím zaplatit za léky. I v této okamžik ochotně pomůže náš egyptský přítel a účet několik desítek liber vyrovná. Jdem spát.

Ještě musím upřesnit, že se nejednalo o problémy s ledvinami, jak bylo řečeno v Siwě, takže jsem léky bral zbytečně. Po návratu do ČR jsem samozřejmě hned absolvoval všemožná vyšetření, ale všechny testy byla negativní na cokoliv. Nakonec se z toho vyklubal stříplý nerv v krční páteři, který společně s únavou vyustil v toto. První den jsem v autobuse měl několik hodin opřenou hlavu o sklo v nepřirozené poloze a druhý den zase spaní na neforemném tvrdém polštáři tomu jasně odpovídají. Do té doby mě záda nikdy nebolela, ale od té doby pro změnu nepřestala :).

Cestopis z Egypta 1.2.2010 – třetí den v oáze Siwa

Je prvního února 2010 a nás budí ruch z náměstí pronikající skrz okenice našeho pokoje, což je neklamné znamení, že západoegyptská oáza Siwa je již na nohou. Po včerejším úžasném dni, kdy jsme procestovali oázu na kole a navštívili Orakulum, Amonův chrám, Kleopatřinu lázeň, společně s ostatními oslavili vítězství egyptské fotbalové reprezentace nad Ghanou ve finále Afrického mistrovství a den zakončili neplánově ve zdejší nemocnici je potřeba naplánovat co dnes.

Nakonec se rozhodujeme, že se dopoledne rozdělíme. Moji spolucestovatelé si opět vypůjčí kola a pojedou na druhou stranu oázy a já vzhledem k událostem předchozího večera zůstanu v centru oázy. Odpoledne vyrazíme všichni na průzkum pevnosti Shali. Cestou pro kola se zastavíme na ibyškový čaj a čerstvý džus v kavárně naproti půjčovně kol. Za pár minut kolegové vybírají kola a odjíždějí. Já ještě posedím v kavárně nad další sklenicí džusu a pozoruji místní ruch. Je zajímavé, že zde pomalu nenarazíte na ženy a když už, tak pouze celé zahalené. Teplota atakuje 45 stupnů a na náměstí panuje čilí ruch. Přijíždějí nákladní auta se zeleninou, která je hned vyskládána na pulty zdejších obchodů. Zase si nemohu nevšimnout rozdílů, které jsou na zdejší zelenině a ovoci na první pohled patrné. Rajčata jsou větší, pevnější, zbarvená do temně rudé barvy. Totéž platí i o ostaních druzích a nemluvě o chuti. Kromě zeleniny mě opět zaujmou ani ne desetiletí kluci, kteří tady jezdí na nejrůznějších doma vyrobených vozících tažených osli. Platím útratu a přesunuji se na střešní terasu našeho hotelu, kde je výhled na celé náměstí.

Odpoledne již všichni společně navštěvujeme restauraci a obědnáme. Výběr jídla je tak trošku loterie, ale musím říci, že vše co jsme dostali chutnalo znamenitě. Ochutnali jsme něco, jako naše řízky, tedy plátky nějakého masa obaleného ve směsi koření a čehosi, kuskus a vaječné omelety se sýrem. Obzvášť omelety byly naprosto vynikající chuti. Naopak nás příliš neuchvátili maličké kuličky tvrdozrné pšenice nebo-li kuskus. Jak jsem již psal dříve alkohol legálně v oáze neseženete, takže k pití voda a cola. Ceny jídla i pití velmi příznivé, takže návštěvy restaurací náš rozpočet nijak nezatížili. Po zaplacení se vydáváme prozkoumat pevnost Shali ze 12.století. Shali je v podstatě město postavené na kopci a obehnané hradbami, kde původně obyvatelé Siwi žili. Chránilo je dříve před častými útoky Beduínů. Dnes je neobydlené a již hodně schátralé. Kromě prohlídky očekáváme i krásný rozhled na celou oázu z jeho vrcholku.

Procházíme úzkými uličkami pevnosti a nakukujeme do původních domovů obyvatel Siwi. Spleť stezek a uliček je hustá, že není problém se zde ztratit. Pokračujeme na druhou stranu, kde se tyčí asi nejvyšší bod tohoto magického místa. Zhruba v půlce kopce se k nám připojuje malý klučina, který nám ochotně ukazuje poměrně skrytou stezku na vrchol. Z vrcholku máme opravdu celou Siwu jako na dlani. Pořizujeme fotografie a natáčíme video. Slunce už se kloní k západu a jeho paprsky rozehrávají v úzkých uličkách Shali barevnou hru. Pozorovat odtud západ slunce by jistě bylo zajímavé, ale cesta dolů za tmy by byla příliš nebezpečná. Sice už víme, kde je v Siwě nemocnice, ale že bychom tam museli trávit každý večer? Už kvůli těm tureckým záchodům se mě nechce. Vydáváme se tedy na cestu zpět do hotelu, kde následuje sprcha a pak už hurá ke stánku s výbornými grilovanými kuřaty.

Večer trávíme procházkou po obchodech. Kupujeme drobnosti a speciality. Dárkové balení sušených datlí je k vidění v mnoha originálních podobách a najdete je v každém krámku. Užasné jsou i nejrůznější šátky a šperky. Například náhrdelník ze zažloutlých velbloudích zubů jistě ocení každá žena. Pozdě večer se vracíme na hotel, kde den zakončíme poradou co zítra. Chceme dopoledne absolvovat výlet na Horu mrtvých a odpoledne vyjet autem do pouště. Večer se přesunout nočním autobusem do Alexandrie. Tedy za předpokladu, že se nám podaří sehnat jízdenky. Zatím nevíme ani, kde je koupit, ale při ochotě místních obyvatel nemáme strach, že by nám někdo neporadil. Naše poslední noc v oáze Siwa je před námi.

Cestopis z Egypta 2.2.2010 – čtvrtý den v oáze Siwa

Ráno se budíme okolo půl osmé a čeká nás poslední den v oáze Siwa. V plánu máme výlet na horu Mrtvých – Jebel El Mawta, kde je ukryto více než 700 skalních hrobek z období 26. dynastie faraónů až doby řecko-římské. Odpoledne chceme absolvovat několika hodinový výlet do pouště a pozorovat zde západ slunce. Začíme vydatnou snídaní v restauraci naproti hotelu. Vynikající omeleta se sýrem, místní placky, čaj, káva, voda. Hned před restaurací si najímáme povoz tažený oslem, který řídí maximálně desetiletý kluk a necháme se odvézt k Hoře Mrtvých. Cesta tam i zpět, včetně několika hodin čekání za 20LE. Na začátku máme pochybnost, zda-li to zvíře vůbec může uvést nás tři plus chlapce. Pak se nestačíme divit, osel vypadá, že mu tahle zátěž nečinní větší problém. Zajímavý je i systém vedení osla. Zapomeňte na nějaké otěže, chlapec sedící na oji vozáku řídí osla doteky své ruky na kořeni ocasu jakoby „pomocí joysticku“.

Tento způsob cestování v Siwě nezbývá než doporučit. Je to poměrně pohodlné, levné a stihnete si všímat všech detailů po cestě. Za několik minut už vystupujeme na úpatí Hory Mrtvých a šplháme nahoru. Do skály je zde vytesáno několik stovek menších volně přístupných hrobek. Slovo menších je myšleno v porovnání třeba s několika úrovňovými hrobkami v Údolí Králů na západním břehu řeky Nil v Luxoru. Některé jsou i zdobené a do každé bylo možné libovolně sestoupit, prozkoumat a třeba projít skrz ní i do hrobky další. Téměř všude jsme naráželi na kosterní ostatky zesnulých. Hrobky jsou různě vysoké, takže občasná rána do hlavy byla na pořadu dne. Kromě hrobek je i z tohoto vrcholu rozhled po oáze, takže pořizujeme další sérii fotografií. Je poledne a slunce žene teplotu do závrtných extrémů, takže se po dvou hodinách, které jsme věnovali průzkumu hrobek vydáváme směrem dolů. Klučina s oslím povozem na nás věrně čeká a za okamžik jsme již na cestě zpět.

V hotelu domlouváme odpolední výlet terénním autem do pouště. Všechny tři nás to včetně povolení vychází na 540 LE. Dále absolvujeme sprchu a rychlý oběd v restauraci naproti hotelu, nakupujeme ovoce a vodu a před druhou odpolední již stepujeme vedle hotelu, kde je zaparkované terénní auto. Slunce sice pálí naplno a teplota přesahuje 40 stupňů, ale i přes to s sebou kromě zásoby vody bereme teplé oblečení, což oceníme po západu slunce, kdy teplota během několika minut klesne o nějakých 25 stupňů. Fakt to byl dobrý nápad. Na tuhle akci se hodně těšíme a musíme ji všem doporučit. Jedná se o fantastický zážitek. Dostavuje se i řidič s kanystrem plným vody, který umísťuje na přední nárazník a můžeme vyrazit. Projíždíme oázou a po pár kilometrech na jejím okraji zastavujeme. Řidič upouští vzduch z pneumatik a po pár stovkách metrů už vjíždíme do pravé pouště.

Několik kilometrů jedeme po rovné poušti, ale za okamžik se cesta začne mírně zvedat a poté se zase rovná. Najednou před námi v dálce začne vystupovat obrovská duna. Řidič míří naprosto neomylně k ní. Čekame, že každou chvilku zahne doleva nebo doprava a pojede podél ní. Místo toho však míříme přímo nahoru. Výjezd auto zvládá téměř bez problémů. Na vrcholku, v okamžiku, kdy skrz čelní sklo vidíme akorát nebe, řidič přibrzdí, nechá předek auta pomalu sklonit se dolů a nám se naskýtá pohled do propasti. V ten okamžik mě hlavou proběhne myšlenka, jak z toho chce nyní vycouvat. Místo toho se však pouštíme, nalepeni na přední sklo, případně zezadu na přední sedačky, přímo dolů. To se opakuje v podstatě po několik následujících hodin, které v poušti trávíme. Při sjezdu jedné duny se předek auta najednou propadá a auto stojí. Čekáme, že nyní budou následovat lopatky a složité vyprošťování auta, ale naštěstí se řidiči podaří vycouvat. Písek sice lítá kolem auta (ještě, že jsme před tím zavřeli všechny okýnka).

Řidič přesně ví, kde má udělat zastávku, abychom mohli pořídit zajímavé fotky. Tu zastavíme u přírodního pramene obehnaného palmami, tu u přírodního pouštního jezírka, tu na vrcholku písečné duny či naopak přímo pod ní. Slunce se již sklání za obzor a řidič vybírá místo ze kterého bude pozorování nejlepší. Venku se začíná zvedat vítr a písek létá všude kolem, takže si pěkných pár kilo odvezeme zpátky. Náš průvodce rozdělává oheň na který klade malou konvičku a vaří výborný sladký čaj. Při jeho popíjení pozorujeme úžasný západ slunce. Teplota, která ještě před chvilkou atakovala čtyřícítku náhle padá a extrémně se ochlazuje. Nyní jsme vděčni, že jsme s sebou zabalili mikiny a je do čeho se obléct. Je čas se vrátit, šero začíná neomylně svírat poušť a my výrážíme zpět. Na okraji oázy nám malý chlapec dofukuje podhuštěná kola a za pár minut jsme zpátky u hotelu.

Majitel nám velkoryse nabízí použítí sprchy a záchodu i přesto, že ví, že další peníze od nás neuvidí. Mimochodem za trojlůžkový pokoj jsme u něj platili 60 LE. Po večerní sprše se loučíme na hotelu a jdeme do protější restaurace na večeři. Jídlo je jako vždycky fantastické. Mezitím se oáza dávno ponořila do úplné tmy a my bereme veškerou batožinu a přesunujeme se na nedalekou zastávku autobusu. O několik minut později již sedíme v autobuse, který neomylně míří na několik set kilometrovou cestu do Alexandrie.

http://www.last-minute-katalog.cz/egypt-2010-siwa-kahira-258/