Cestopis z Norska 2009

Celkem jsme ujeli 9460 km

Průměrná rychlost po Norsku byla 68 km/h, spotřeba 6,9 l nafty na 100km

Jeli jsme 19 trajekty, na nich jsme urazili několik set km.

Projeli jsme mnoha tunely, nejdelší měl 12 km.

17.7.2009

Vyjeli jsme z Praha v 5:24 směr Drážďany. V půl deváté stavíme před Magdeburgem na malou biopauzu. V 10:45 stavíme cca 100 km před Hamburgem. Dálnice se začíná plnit. Dost aut jede nabalených na sever, ale mnohem více v protisměru na jih prostě stěhování národů :-))) Měníme se s Tomášem v řízení. V poledne stavíme za Hamburgem na malé jídlo – dáváme si napůl klasické menu u Burger Kinga – je tu strašná fronta, jde jim to jak psovi pastva, ale my máme dovolenou a nikam nespěcháme – tedy kromě trajektu, ale máme dost velkou časovou rezervu. Po chvíli jízdy se zase měníme u řízení. Projíždíme celým Dánskem od jihu na sever a před koncem dálnice dotankováváme plnou – u stojanu bez obsluhy riskujeme platbu kartou, zadařilose, ale byl to adrenalin! V 17:15 dojíždíme do Hirsthalsu, odkud nám jede trajekt. Se Staníkem a spol. jsme se potkali u kostela – bílého, což je podstatné. Ve městečku byl totiž ještě jeden – červený a tam byla druhá Staníkova dcera. Po dobré večeři u přístavu jsme popojeli k trajektu Color line a zařadili se do 18. řady, kde jsme čekali na náš trajekt do norského Larviku. Jen co jsme se zaparkovali do řady, přijel obrovský trajekt z norského Kristijansenu a my měli možnost sledovat vykládku i nakládku všeho – aut, busů, lidí i přívěsů….A takovým velkým trajektem jsme o 2 hod později také jeli. Byl to zážitek. Auta ve 4 patrech (3 600 m jízdních pruhů), dále normální třída, v dalším patře business a nejvýše voyager :-)) Spousta obchodů, barů apod. Nakonec jsme se stejně všichni zklátili na sedačky a snažili se alespoň chvíli spát. Vyložili jsme se ve 2 v noci, zamávali Staníkovi a jeho rodince a vyjeli směrem na sever. Snažili jsme se co nejdříve najít místo na spaní. Toto se nám asi po 20 min jízdy podařilo, zalehli jsme na naše letiště (v autě) do spacáků a ve 3 hod, kdy už se pomalu začalo rozednívat, vyčerpaní usnuli.

Ujeli jsme 1208 km, průměr 121 km/h a spotřeba 7,7 l/100 km

18.7.

Ráno jsme se vzbudili asi v 8 hod a v půl deváté vyrážíme k nejvyšší hoře jižního Norska Gaustatoppen 1862 mnm. Zdolali jsme ji do výše mraků a dobře jsme udělali… Pokračujeme dále do Rjukanu, kde má Tomáš vyhlédnutou elektrárnu, ve které za 2.sv.války Němci vyráběli těžkou vodu. Z největší norské vodní elektrárny je nyní muzeum. Když jsme vyšli ven, zjistili jsme, že prší a nastalo nám dilema – jet dál nebo vzít bungalov ve městečku Rjukan? Naštěstí měli ještě poslední 2 bungalovy volné. Venku se totiž vytrvalý déšť měnil v průtrž mračen a naopak. A my jsme měli postele, teplou vodu, lednici, televizi i internet, vařili polévku, dívali se na Tour de France a popíjeli Bechera, co víc jsme si mohli přát? Jen to, aby co nejdříve přestalo pršet a my si dovolenou skvěle užili…

Celkem 1397 km.

19.7.

Ráno jsme se vzbudili kolem půl 9 – spali jsme tedy skoro 12 hod. Uvařili jsme snídani (na dlouhou dobu teplou – tedy čaj, což se nám později moc nepodaří). Vyrážíme v 9:30 a rozhodnutí je jasné – na sever! Chceme totiž ujet špatnému počasí a předpověď na střed a sever Norska je dle internetu dobrá. Cestou na E6 – spojnici z Osla těsně pod Nordkapp přejíždíme přes několik pohoří. Nejprve přes krásnou rekreační oblast, dále kolem několika jezer a přehrad s elektrárnami – Norsko opravdu nemá o vodní energii nouzi, elektrárny tu jsou v každém údolí a na stejném principu jako Kaprunské. Cestou nám začalo opět pršet, ale v autě nám to nevadilo a oběd jsme stihli za sucha :-)). Dále jsme jeli krásnou pustinou – ve výšce cca 1200 mnm, okolo nás byly hory přes 2000 mnm., ale ty byly v schované v mracích. Z pustiny tekla řeka Sjoa, jak stvořená pro rafting.

Konečně jsme dojeli na silnici E6, která zpočátku byla řádně naplněná nedělním provozem. Jakmile jsme ale otočili do hor, auta zmizela. Jeli jsme zase úplně jinou přírodou přes národní parky a po čase dojeli do Trondheimu. Zde prý končí zájem cestovek a zahraničních turistů o Norsko. Toto lze potvrdit jen částečně, na Lofotech je turistů až dost… Sice už bylo dost pozdě večer, ale chtěli jsme dojet co nejvýš, a tak jsme se ke spánku uložili až okolo 11 večer cca 150 km nad Trondheimem.

Celkem 2194 km

20.7.

Ráno v 8 hod vyrážíme z našeho nocování dále, ujíždíme před komáry. Snídaně bude jinde, kde nás nesežerou. Projíždíme okolo jezera a značíme další (mnohdy hezčí) místa na nocování. Za chvíli sjíždíme z E6 na malou spojnici, která vede na silnici č. 17. Na této malé silničce narážíme na stáda ovcí, která se vyhřívají na teplé silnici. Vůbec jim nevadí, že tato komunikace je určená pro auta a ne pro ovce. Klidně leží a auta je objíždějí. Zajímalo by nás, kolik jich toto počínání odnese… Silnice č. 17 je magistrála, která vede po norském pobřeží od Steinkjeru po Bodo. Cestou nás čeká 6 trajektů. V pondělí jsme zvládli 5 z nich. Ale postupně: 1. trajektem z Holmu do Vannesundu vyrážíme v 11 hod – cca 20 min. Na 2. trajekt z Hornu do Andalsvagu čekáme asi 1 hod., jede ve 13 hod, také kousek, tedy 20 min. 3. trajektem z Forviku do Tjotty vyjíždíme po 14 hod. Tento je již delší – asi 1hod, má 3 mezipřistání a jedeme mezi krásnými ostrůvky. Počasí nám již přeje, je těsně přes 20°C a my jedeme celý den v kraťasech, tričku a vestičce. Cestou autem míjíme městečko Sandnessjoen po krásném mostě (ve fotogalerii). 4. trajektem z Levangu do Nesny vyrážíme v 17:15, je opět krátký cca 20 min. Nesna je kulturním centrem celé této oblasti. Jak jsme se dočetli, je zde i vysoká škola, která má přes 1000 studentů. Ve městě tankujeme, což se ukáže jako prozřetelné, protože dalších více než 70 km není žádná možnost. Dále stavíme u památníku z 2. světové války – jsou zde pochováni norští, ruští a němečtí vojáci, kteří zde bojovali. Pak se cesta zvedá od moře do cca 300 mnm. Než se dojede na vrchol, je zde krásné parkoviště s vyhlídkou na záliv pod námi. Rozhodli jsme se, že zkusíme stihnout 5. trajekt, kterým se přejíždí Severní polární kruh (66,33° sev.šířky), z Kilboghamnu do Jektviku. Porušili jsme snad všechny předpisy a řítili se k trajektu. I navigace nám ukazovala dojezd o 15 min déle – jako by myslela na čas nutný k zakoupení lístků. Nejenže jsme přijeli o cca 17 min dřív, ale trajekt měl více jak hodinu zpoždění. Vyráželi jsme ve 20:20. Před odplutím jsme si raději oblékli dlouhé kalhoty a mikinu, když pojedeme přes polární kruh :-)) Po doplutí do Jektviku hledáme ubytování, ale nic hezkého nemůžeme najít. Poloostrov, na kterém jsme chtěli nocovat, byl plný chat. Tak jsme dojeli až k poslednímu trajektu, ale na ten jsme se nevešli. Spíme tedy na odpočívadle u jezera asi 2 km před trajektem. Společně s námi tu jsou 3 bydlíci, a 2 cyklisti. Polévku vaříme v půl 12 a spát jdeme za světla o půlnoci :-)) Venku je 13°C.

Celkem 2641 km

21.7.

Ráno vyrážíme na 6. trajekt z Agskardetu do Foroyi. Trajekt odráží v 8:50, bylo nás na něm 5 aut a 1 náklaďák. Naše ranní cesta je super – jedeme kolem krásného (jak jinak) fjordu – Nordfjorden – téměř až do moře stéká největší ledovec severního Norska – Svartisen. Jeho plocha je 400 km čtverečních a je možnost k němu vyrazit na loďce, která vyplouvá každý den v poledne. Dále jedeme cca 7 km dlouhým tunelem a pak stále po pobřeží. Na odpočívadle s výhledem na otevřené moře jsme potkali milé Čechy z Ústí nad Labem, kteří tady jezdí již asi 2 měsíce, rybaří, potápějí se a pod. Dostala jsem od nich vynikající smaženou tresku, kterou pán chytil den předtím u vírů v Bodo. U nich následně stavíme. Je to opravdu zajímavá podívaná. Víry jsou způsobené přílivem či zpět odlivem moře přes úžinu do fjordu. Do Bodo jsme dojeli v 1 odpoledne, ale na trajekt ve 3 jsme se nedostali. Prohlédli jsme si tedy centrum a v 6 vypluli směrem na Lofoty. Nad pevninou již byly mraky, ale nad mořem bylo slunko. Na majestátní ostrovy jsme dopluli v půl 10 večer. Dojeli jsme se podívat na úplný jižní konec do vesnice A. Na konci vesnice za parkovištěm je krásný kemp, přístupný jen pěším nebo cyklistům. Nejhezčí vesničky s typickým rybářskými domky (tzv. Rorbu) byly okolo vesničky Moskenes, do které přijíždí trajekt. Opět jsme se trochu chytli s ubytováním. Já jsem chtěla na bílé pláže na severní pobřeží v domnění, že zde bude zapadat slunce do moře. Vzhledem k tomu, že všude byly mraky, které si držely hory, se nám tato podívaná nepoštěstila. Spali jsme tedy pod horou za kamenným valem. Místo jsme našli asi v 11 večer, rychle uvařili polévku a šli spát. Venku bylo 9°C.

Celkem 2866 km

22.7.

Ráno vyrážíme v 9 hod. Stavíme na bílých plážích, které jsou skutečně bílé a krásné – je zrovna odliv a sbíráme na nich mušle. Přejíždíme z ostrova na ostrov – někdy po mostě, jindy podmořským tunelem. Zajeli jsme se podívat do vesničky Henningsvaer, které se říká Benátky severu. Opravdu zajímavá vesnička. Ve vesničce nás zaujal sportovní obchod s lezeckými potřebami. Před vesničkou jsme si všimli několika míst, které byly poseté malými stany. Při cestě zpátky jsme toto rozklíčovali – spali tam horolezci, kteří vyráželi na skály, tyčící se téměř nad mořem. Další naše zastávka byla v městečku Svolvaer – zdejším centru. Byli jsme v Magic Ice na výstavě ledových soch. Byla krásná, ale zima tam byla jak v „psírně“. Dále jsme projeli celé Lofoty nějak rychle – urychlila to nová silnice, otevřená jen několik let, která vedla opravdovou pustinou bez jediné chaty či domečku. Lofoty jsme opustili přes veliký most, u kterého jsme se dočetli, že celá silnice vedoucí přes Lofoty – E10 je posvěcená králem Olafem V. (z 13 stol) a spojuje Švédsko s vesnicí A na Lofotech. A podle několika dalších fjordů jsme dojeli až k památníku na frontu 2. světové války u Narviku a Bjerviku. Tomáš cestou vyčetl hotel v Bjerviku (zde se zítra napojíme opět na E6), měli místo a my měli po 4 dnech zase pokoj a hlavně sprchu!!! Tentokrát s výhledem na moře, v dáli přes zátoku Narvik a nad ním tyčící se zasněžené hory.

Celkem 3208 km

23.7.

Na Nordkapp nám zbývá 700 km, což je asi 10 hodin jízdy. Uvidíme zda stíháme půlnoční slunce. Ráno vyrážíme po výborné snídani v hotelu v 9:30. Jedeme přes pevninu zpočátku kolem moc hezké chatové oblasti (každá chata má pozemek tak 1 km čtvereční) s hezkými kempy s chatkami. Vjíždíme do oblasti, kde žijí Sámové a nakupujeme první suvenýry – losíky všeho druhu. Cestou sledujeme vodopády – nekonečný počet malých či větších, ale velmi dlouhých vodopádů, jsou vidět i ledovce a první „asi“ sobi. Po výjezdu do kopce přes Nuovas se nám naskytne úžasný pohled na azurové moře plné ostrovů a ostrůvků. Je nad ním parkoviště s hotelem a chatkami (ty mají jména dle ostrovů v moři pod nimi). Pokud tudy pojedeme zpátky, určitě si chatičku zarezervujeme, je to nádherné místo. Dále jedeme podle fjordů spíše na východ až do města Alta, kde tankujeme. Pak nám zbývá dlouhá náhorní plošina, kde určitě žili a žijí Sámové. Není zde vůbec nic (ani sobíci). Cestou dolů údolím se již objevují první chaty – zjistili jsme, že chaty nejsou výsadou Čechů, ale Norů. Sjedem k parkovišti, kde si můžeme i uvařit a na Nordkapp už nám zbývá jen 120 km. Rozhodnutí je jasné, jedeme hned a přímo. Cestou fotíme a filmujeme první stádo sobů – rozdíl mezi sobi (dlouhá paroží) a losi (mohutnější s placatým paražím) se dozvídáme od Plzeňáků, které zde potkáváme a budeme vedle nich parkovat i na Nordkappu. A hurá přímo na sever, nikdo zde nedodržuje předpisy a řítí se co nejrychleji to je možné na samotný cíp. Museli jsme ale projet šestikilometrovým podmořským tunelem, který vedl 2 km prudce s kopce, 2 km pod mořským dnem a 2 km zpět nahoru (200 NOK) a zaplatit vstup na Nordkapp za 2 osoby 430 NOK. 2 dny tu ale můžeme být a může se spát i na parkovišti i si postavit vedle stan. Dorazili jsme sem po 10 hod večer. Cestou jsme viděli velké množství sobů (fotogalerie). Slunce opravdu vůbec nezapadlo, bylo stále kus nad obzorem. Stojí za návštěvu výstava a hlavně zhlédnutí filmu o Nordkappu, ve kterém jsou krásné záběry ze všech ročních období. Všichni turisti (kterých zde nebylo málo) odjeli po 12 hod večer. Pak tu zbyli jen ti, kteří zde spali. Zalehli jsme za plného světla ve čtvrt na 2, kdy sluníčko už zase šlapalo po obloze nahoru. Od brzkého rána (cca od 3 hod) nám pralo do auta, takže v něm bylo dost vedro. Ono se stejně za světla moc spát nedá ?)) Kolem 8 hod bylo venku příjemně, ale foukal vítr. Prošli jsme si ještě celý Nordkapp pěšky bez lidí, slunce svítilo, ale nebylo úplně jasno.

Celkem 3934 km

24.7.

Ráno opouštíme Nordkapp v 10 hod. Jedeme se podívat do městečka Honningsvag, které je centrem Nordkappu a viděli jsme z něho krásné záběry ve filmu. Pak jsme se rozhodli, že pojedeme na jih do Karasjoku, který leží u hranic s Finskem a cestou se zastavíme v národních parcích. Zavolali jsme si raději do kempu a zarezervovali chatičku. První národní park – Stabbursdalen – jsme zhlédli v info centru na filmu a určitě jsme viděli nejkrásnější a nejzajímavější záběry a informace o životě Sámů po celý rok. Do Karasjoku jsme dorazili asi ve 4 hod, vzali si klíče od chatičky, dojeli na nákup a prvně grilovali – co jiného než ryby – tedy lososa. Karasjok je hlavním městem Sámské oblasti. Sámové žili v severních oblastech Norska, Finska a Švédska.

Celkem 4219 km

25.7.

Pojedeme dál na jih, třeba tam někde bude v noci tma…

Ráno se budíme do krásného a teplého dne. Celý den je teplota 22-25°C, čemuž se i domorodci diví. Po vydatné snídani (chleba se sýrem a meloun) vyrážíme v 9:30 směr Finsko. Jedeme se podívat do národního parku na norsko – finské hranici. Za hranicemi natankujeme za lidovější cenu a obracíme zpět. Jízdu do národního parku 60 km po písku raději vynecháváme. Z Karasjoku jedeme do Kautokeina – další město v Sámské oblasti. Krajina je zase jiná – silnici lemují písečné duny, je zde spousta jezer a jezírek. My se cestou rozhodujeme, zda pojedeme přes Švédsko (město Kiruna) rovnou do Narviku nebo zda pojedeme po silnici E8 (spojnice mezi norským Tromso a finským Tornio) do města Tromso. Záleží hlavně na počasí, které je nám zatím velmi nakloněno. Rozhodujeme se pro severní ostrovy, tedy Tromso, ostrov Senja a Vesterály. Jakmile se napojíme na silnici E8, zajedeme se alespoň na chvíli podívat do Švédska. Máme štěstí – v hraničním městečku jsou zrovna tento víkend trhy, na kterých koupíte naprosto vše – oblečení, boty, bylinky, židle a vše vyřezávané, jídlo, pití, kuchyňské potřeby i celou kuchyň atd. Vracíme se do Finska na E8 a pokračujeme dlouhými lesními úseky finského typu :–)) – 15 km rovně, pak menší zatáčka a opět dále rovně. Jinak zde jsou borovice, břízy a všude kolem písek a mnoho jezer a jezírek. Jako je v Norsku na každého Nora (či rodinu) 1 chata, tak je ve Finsku na každého Fina (či rodinu) 1 jezírko (ale možná i víc :-)). Vzhledem k tomu, že jsme za polárním kruhem, je tato oblast v zimě celá zasněžená a určitě je rájem pro sněžné skůtry – je zde mnoho vyznačených tras (fotogalerie). Před hranicemi zpět do Norska ještě jednou tankujeme v městečku Kilpisjarvi, které je rekreačním centrem pro turistiku, kola, lyže (běžky), sněžné skůtry apod. V okolní oblasti není nic ani ve Finsku ani ve Švédsku, ale jak jsme zjistili v infocentru jsou zde skvělé traky (cca 400 km) a přespat se dá v jakékoli horské chatě (některé je nutné předem zarezervovat). A pokud se někomu nechce jít pěšky či na kole, může si objednat malé letadlo, které přistane na jezeře nebo vrtulník. Nakonec jsme zde ubytování nesháněli a jeli dál na E6. Přespali jsme na rozlehlém parkovišti u potoka, kde jsme si večer uvařili skvělou zelňačku a seděli jsme na křesílkách v kraťasech a tílku (v 9 večer).

Celkem 4709 km

26.7.

Ráno jsme se vzbudili do dalšího krásného a teplého dne (již v 9 hod 22°C). Odjíždíme v 8:45 směrem na Tromso. K snídani jsme si dali u pumpy norské skvělé bochánky, všude jinde měli zavřeno. Po 2 hod jízdy jsme dorazili do města Tromso. Hned zpočátku jsme viděli lanovku, které vede na kopec nad městem, odkud, jak jsme záhy zjistili, je fenomenální výhled. Celé město jsme měli jak na dlani (fotogalerie), viděli jsme krásný kostel, který vypadá jak plachta lodi, univerzitu (nejsevernější na světě), skokanské můstky, polární muzeum apod. Město Tromso leží na ostrově uprostřed fjordu a na přilehlých březích. Celé je podkopáno tunely s kruhovými objezdy přímo ve skále – to se jim pak doprava řeší!!

Z Tromsa jsme pokračovali po ostrově Kvaloya na trajekt na ostrov Senja. Trajekt nám jel ve 3 hod a následně nám navazoval trajekt na Vesterály. Cestou trajektem jsme viděli – sice jen chvíli – několik delfínů, ale i tak nám udělali radost. Ostrov Senja je snad zatím nejhezčí ostrov, po kterém jsme projížděli. Jsou zde krásné fjordy s výhledem na Severní ledový oceán, ale ve výhledu jako by plulo mnoho ostrůvků. Ve skalnatých zákoutích jsou krásné bílé pláže a jedna asi uprostřed cesty byla naprosto obležená auty – Norové se koupali. Proč by také ne, vždyť bylo skoro 25°C. Vše krásné jsme se pokusili nafotit a nafilmovat, Tak snad z toho něco bude. K trajektu jsme dorazili včas a ani jsme tolik nehnali (jako minule : – )))

Do Andenes na Vesterály jsme dorazili v půl 10 večer a hned jsme hledali místo na přespání. Podařilo se nám najít vskutku romantické místo, kde stály už 2 bydlíci a 1 Passat. Jakmile jsme zaparkovali – samozřejmě s výhledem na moře a zapadající slunce, přijeli další bydlíci. Místo bylo opravdu krásné a byli jsme všichni dostatečně daleko od sebe, tak si ani nikdo nevadil. Slunce opravdu zapadlo do moře v půl 1 v noci, ale za chvíli asi zase vyplulo nad hladinu, ale to jsme už spali…

Celkem 5037 km

27.7.

Ráno vyrážíme v 9 hod po ostrově Andoya od Andenes k jihu a dále na Narvik. Moc daleko jsme ale nedojeli. Asi 10 km za Andenes jsme uslyšeli takový divný plandavý zvuk a v zápětí Tomáš zabrzdil a my měli naprosto prázdnou a celou rozervanou pravou přední pneumatiku. U zemědělce na příjezdové cestě ji Tomáš vyměnil za malou dojezdovou (ještě štěstí, že ji v autě máme. Doporučujeme si vždy alespoň dojezdovou pneu do auta dát, vyplatí se to)!!! Zemědělec nás poslal k pumpě Shell zpět do Andenes, že nám tam určitě pomůžou. Ale sehnat na konci světa v Severním ledovém oceánu tak velkou botu není jednoduché. Obvolali nám servisy v širokém dalekém okolí (300 – 500 km), ale boty neměli. Nakonec po 2 hod snažení volali z Narviku, že je budou mít v úterý ráno. Jedeme tedy 350 km velmi opatrně, protože levá přední vypadá úplně stejně a další rezervu už nemáme. Cestou je napjatá atmosféra, nabízím Tomášovi, že budu řídit, ale ten mně za této situace auto nesvěří. Sám moc dobře ví, jak vypadá naše levá přední. Naštěstí jsme (ale bez zastávek) dojeli před 5 hod do Narviku a jeli jsme rovnou za gumařem – specialistou. Ten měl ale již zavřeno, bude ráno v půl 8. Jedeme se tedy ubytovat do kempu v Narviku, delší vzdálenost již neriskujeme. Máme chatičku se sprchou a WC za 650 NOK. Ráno jsme si koupili ryby na vaření i grilováni, tak bude prima večeře. A ráno snad dostane Volvík nové botičky a bude nám všem hej :- ))) Pokud ne, zůstáváme do zimy, kousek od kempu jsou krásné sjezdovky s dojezdem téměř do moře…

Celkem 5382 km

28.7.

Tak dnešek začínám psát místo Jarky já – ona totiž vaří – ne že by to jindy nedělala, ale dnes máme rybí polévku a plátky masa s opečenými brambory.

Tak tedy moje pocity – je to úžasná země bez lidí a turistů. Když potkáte víc než jedno auto za pět minut, tak je něco špatně, nebo se blížíte k nějakému velkému městu. Krom Osla je zde pár velkých měst velikosti asi Jihlavy. 300 – 500 km zde není žádná vzdálenost, lze ji přirovnat ke vzdálenosti mezi Prahou a již zmíněnou Jihlavou. Na silnicích panuje naprostá slušnost, jezdí se 80 až 90 km/h a všichni to celkem dodržují – pokud někoho náhodou dojedete okamžitě vás při vhodné příležitosti nechá předjet a to tak, že přibrzdí… Další kapitolou jsou tunely, je jich tu tolik, že už je dávno nepočítáme. Všechny jsou v naturálním provedení – skála – ty lepší mají i patníky. Taktéž trajekty jsou všude, před nájezdem jsou vždy namalované řady, většinou v několika pruzích vedle sebe a nikoho ani nenapadne předjíždět i když tam bude čekat další tři hodiny. Silnice jsou ve stavu asi jako u nás, ale neustále potkáváme asfaltéry a silničáře, kteří je vylepšují – no máme za sebou 5000 km a krom vyjetých kolejí jsme žádnou past nepotkali. Kamiony zde téměř nejezdí a když tak jsou o dost větší než ty u nás. Sobi, losi a ovce na silnici jsou zde běžným koloritem a dokonce jsme viděli srážku se sobem. Co se týká starosti o přírodu, tak to si s ní Norci moc starostí nedělají, přiměřený bordel potkáte všude, co to je třídění odpadu asi ani netuší. Pokud však národ lze posuzovat podle toalet tak je to špička – všude teplá voda a vše dokonale čisté. Starost o tělesně postižené je také na vynikající úrovni. Jediné, co mě trochu mrzí je to, že se nezdraví – tedy, když někam přijdeme a pozdravíme, tak odpoví, ale není to moc přirozené. Asi je to tím, že jsou tak daleko od sebe (tedy co se hustoty osídlení týče).

No a teď k naší anabázi s botičkami na Volvíka. Měsíc před odjezdem byl v autorizovaném servisu na 60000 prohlídce a měli sundaná přední kola. Ojetí kol bylo totiž zvenku zcela neviditelné. Další, kdo se na našem problému podílel, byla lesingovka, která nám před cestou nechtěla nechat přezout na nové pneu – lépe řečeno, nabízela jiný rozměr, než je rozměr disků. No a v okamžiku, kdy guma praskla, jsme měli problém – sežeňte v Norsku botičky 245/45-17. V Okruhu 400 km nikde žádné neměli, až v Narviku jeden pneuspecialista někde dvě našel. Jsou to univerzály, ale na dojetí domů stačí. Pak si to s nima ve Volvu i Speedleasu vyřídíme… Mohli nás totiž zabít – bouchnout ta pneu při 160 na německé dálnici či v zatáčce nad propastí tak nevím…

Teď již předávám pero Jarce. Botičky nám přezuli velmi rychle a my jsme v půl 12 vyráželi na prohlídku Narviku – tedy jeli lanovkou nad Narvik, abychom si ho podobně jako Tromso prohlédli z ptačí perspektivy. Opět úžasný zážitek tentokrát i s chozením ve sněhu. Následně jsme nemohli vynechat válečné muzeum, kde jsou podrobně popsány a nafoceny hrůzy bojů 2. světové války. Netušili jsme, jak velké boje na této severní frontě probíhali. Norové byli, podobně jako my, okupováni fašistickým Německem a na zdejší frontě bojovali společně s Angličany, Švédy, Poláky a Rusy. Po prohlídce muzea jsme jeli dále po hlavní E6 na jih. Cestou nás čekal další (snad už 10.) trajekt, který jsme zvládli bez dlouhého čekání. Pak jsme jeli opět jinou, zajímavou krajinou plnou stoupání a klesání, zatáček a tunelů. Jak Tomáš cestou říkal, z tunelu do tunelu je to už nuda :- )) Míjeli jsme fjordy a fjordíky, jezera a jezírka, vodopády, kaskádovité potoky a spoustu bývalých ledovcových splazů, které naprosto uhladily skály. Začalo nám pršet, ale já jsem říkala, že je to zde tak krásné, že si nenechám zkazit náladu. Původně jsme chtěli dojet až k národnímu parku Svartisen, ale byli jsme celkem unavení, a tak jsme asi v půl 8 vzali chatičku ve Fauske kempu. Ostatní už víte…

Celkem 5657 km

29.7.

Vyrážíme ráno po 9 hod, poté, co jsme posnídali krevelový salát :- )) Máme namířeno k ledovci Svartisen z druhé strany, než jsme ho viděli cestou na sever. Nejprve jedeme podle krásného fjordu Saldalsfjorden, který vede až k Bodo. Pak stoupáme údolím Saltdalen podél řeky. Je zde spousta krásných míst na spaní a kempování ve volné přírodě. Stavíme u malé odbočky, která vede do národního parku u švédských hranic. Je zde malý most přes divokou vodu, který může přecházet pouze 1 osoba a nádherné vodopády. Dále jedeme pustinou před Severním polárním kruhem, ze které vede také mnoho cestiček do národního parku Saltfjellet – Svartisen. Stavíme na Sev. polárním kruhu, kde je hezké infocentrum a samozřejmě suvenýry. Moc se nezdržujeme a pádíme k ledovci. Musíme jet asi 15 km po makadamu a přijedeme k jezírku, po kterém je možné se lodičkou přiblížit k ledovcovému splazu. Dále se ale musí ještě cca 3 km pěšky po skalách – hopkali jsme jako kamzíci. Na to, že jsme byli u ledovce, bylo docela teplo. Toto místo je oblíbené zřejmě zvláště u Čechů – je popsáno v průvodci a asi nás ledovec všechny láká :- )) Cestu k ledovci jsme s jednou partou podnikli. Cestou zpět k E6 jsme se ještě stavili v jeskyni Gronligrotta – krasová jeskyně, ve které je spousta vodopádů – jinak nic moc, krápník tam je jeden začínající asi 3 cm velký. Na dnešek jsme měli ještě naplánované 2 vodopády. Cestou se dobře zatáhlo a vypadlo to na déšť. Rychle jsme tedy na parkovišti uvařili večeři (sešli jsme se zde s milými Čechy, kteří také rychle večeřeli, aby pak mohli někde přechroupnout v autě). Společně s nimi stavíme u prvních vodopádů. Naštěstí pršet za chvíli přestalo a my narazili na veřejné tábořiště za 60 NOK u jezera, kde téměř nebyli komáři. Rádi jsme zalehli do našeho volvíčka – je 11 hod a začíná se stmívat, to jsme dlouho nezažili, ale už jsme prostě na jihu…

Celkem 6048 km

30.7.

Probudili jsme se do krásného slunečného dne. Proto vyrážíme brzy – již v 8 hod. Hned na začátku cesty stavíme u dalších vodopádů na řece Namsen. Z ničeho nic je na klidné řece 34 m skála. Norové ani nemuseli stavět přehradu, jen tu skálu trochu nadezdili a vybudovali uvnitř elektrárnu. Řeka Namsen je ale proslulá lososí řeka. A protože člověk zasáhl svou rukou do přírody a lososi sice po vodopádu skákat nahoru uměli, ale 2 m hráz už by nepřeskočili, vybudovali jim zde cestu 291 m dlouhou se 70 jezírky (lososí cesta vede 201 m ve skále tunelem). Vodopád jsme bohužel neviděli – asi Norové vyráběli elektřinu, aby mohli ve všech 10 000 domácností, pro které elektrárna vystačí, svítit – ale i tak to zde byla zajímavá podívaná. Až do Trondheimu jsme dále jeli po stejné silnici jako na sever, ale moc jsme ji nepoznávali. K vidění toho zde až tolik není. Bylo už pomalu čas k obědu a Tomáš dostal skvělý nápad. Měli jsme teplý oběd a nemuseli jsme vařit – odpověď zní IKEA. IKEA je v Trondheimu – tedy po cestě. Pokud bychom měli posuzovat počet obyvatel Norska dle návalu před a v nákupním centru – v tomto případě v Ikee, dost bychom se spletli. Ale při obědě nám to došlo. Rodinka obětuje pár dnů letní dovolené, jedou 2 dny do města, cestou někde přechroupnou a v Ikee si dají oběd. Další poznatek ze severské země je, že jsou všichni – nebo tedy valná většina – strašně tlustí (vyžraní). Snídají kynuté bochánky, všude se dají koupit hlavně hamburgery, klobásy v bagetě a hranolky a jejich střední porce masových kuliček z Ikei je jako naše velká…

Ale dost filozofování, jedeme na Atlantskou cestu. Z Trondheimu pokračujeme do Kristiansundu. Cestou nás čeká několik trajektů. Kuba nám zjišťuje první z nich, stíháme ho naprosto těsně – už dávali dolů závoru, ale Tomáš na ně zatroubil a vešli jsme se na něj jako úplně poslední autíčko. V Kristiansundu stíháme podobným způsobem další trajekt (ten jsme původně v mapě přehlédli). A pak nás už čeká Atlantská cesta – tedy silnice po mostech mezi malými ostrůvky. Ostrůvků je zde nepočítaně, bohužel nám lehce pršelo, tak fotky asi nebudou úplně super. Kalkulujeme jaké bude počasí a kam až dojedeme, protože zítra bychom chtěli na Trolí a Orlí stezky. Ubytování v chatičkách je všude naprosto plné – opravdu se asi blížíme k turisticky vytíženému středu Norska. Ve tři čtvrtě na 9 večer stíháme ještě poslední trajekt a pak se ubytováváme v soukromí za 400 NOK – poslední pokoj s krásným výhledem na jezero, ale spíme v posteli, dostali jsme i čisté povlečení a ručníky. Předpověď je špatná, má prý hodně pršet, ale ráno moudřejší večera.

Celkem 6704 km

31.7.

Ráno mě Tomáš vzbudil po 7 hod. Takto brzy jsme už hodně dlouho nevstávali. Ale mělo to své opodstatnění. Za půl hoďky jsme se sbalili a vyrazili. U pumpy jsme koupili hrozinkové bulky a jogurt a hurá na Zlatou cestu, která začíná Trolí stezkou. Super; jsme tu první a nemusíme se s nikým vyhýbat. Na úzké silničce vytesané do skály není o co stát. A hlavně zatím nám neprší!!! Ze shora je krásný výhled až k fjordu a aut začíná pomalu přibývat. Druhá část Trolí stezky vede nejprve po náhorní plošině a pak pozvolna klesá, opět je zde mnoho míst k přespání ve volné přírodě. V údolí Valdalen se specializují na pěstování jahod. Jahody jsou zde všude, někdy se jahodová pole střídají s bramborami. Jsme více na severu a sklizeň probíhá nyní. Samozřejmě si mističku kupujeme a jsou skvělé – na trajektu přišli k chuti. Dále najíždíme do Orlí stezky. Když dosáhneme budu zlomu, říká Tomáš, to je ale nuda :- )) Podezřelé ovšem bylo, že na asi 2 km mále klesnout o 600 výškových metrů. A před námi se objevil nádherný výhled na Geirangerfjorden – přírodní památka Unesco. Pohled na tento fjord je asi ve všech norských kalendářích a prospektech. Dole po úzkém fjordu, semknutém vysokými horami a skalami jezdí výletní lodě, malé lodičky i trajekty. Do fjordu padá z mnohasetmetrové výšky mnoho vodopádů, prostě nádhera. Ale ani toto nebyl pro dnešek konec zážitkům. Ve vesničce Geiranger jsme se stavili v asi dosud největších suvenýrech a už konečně nějaké koupili. Dále jsme pokračovali po Zlaté cestě opět prudkým stoupáním. Nad městečkem se tyčí obrovská skála, do které vytesaná silnice. Ta nás dovedla na náhorní plošinu a pak jsme dále stoupali po pod horou Dalsnibba. Přijeli jsme k tyrkysově modrému jezeru a vlevo byla odbočka za poplatek až do výšky 1500 mnm. Pro změnu po makadamu s nezpevněnou krajnicí. Zpočátku jsem byla velmi nerada, že jedeme do tak nebezpečných míst, ale pohled na jezero byl nádherný. Cesta ale ještě nekončila. Stočili jsme se zpět k fjordu a dále stoupali. Výhled na vrcholu ale stál za to utrpení při cestě. Bylo vidět až k fjordu, pod sebou jsme měli celou Zlatou cestu, v naší úrovni ledovce, prostě nádhera. Jen počasí se začínalo velmi kazit. Mraky se na nás valily snad ze všech stran. Sjeli jsme tedy zpět na „hlavní“ a pokračovali dále. Mohli jsme přespat v hotelu v Grotli, ale o kus dále byl kemp. Máme chatičku 3+kk s krbovými kamny (jen dřevo chybí a venku leje) pro 6 osob za 500 NOK. Super cena a pohoda. Venku celé odpoledne prší, tak snad zítra bude hezky. Chceme na ledovec – pro změnu.

Celkem 6913 km

1.8.

Ráno jsme se probudili opět do krásného slunného dne. Posnídali jsme a vyrazili po půl 9 k vodopádu, který jsme objevili včera cestou z nákupu. U vodopádu jsme narazili na 2 autobusy s Japonskými turisty, to jsme tedy opravdu nečekali. Naštěstí si fotili vodopád z parkoviště a my vyrazili po naučné stezce. V příkrá stráni nad vodopádem jsme našli několik kozáků a křemenáčů, které Tomáš s nasazením vlastního života sebral – alespoň máme něco k večeři. Vyhnuli jsme se tunelům a jedeme po doporučené úžasné silničce, která vede horskou náhorní plošinou s mnoha jezírky a vodopády až k letnímu lyžařskému středisku – ale už nelyžovali. Následně sjíždíme na hlavní a pokračujeme kolem jezera a dále kolem Nordfjordu do údolí Oldendal, na jehož konci je vesnička Brigsdal. Skvělé místo jako výchozí bod k ledovcovému splazu Brigsdalsbreen. Na konci cesty je parkoviště (40 NOK na 6 hod), je zde možnost přespat za 100 NOK auto, k dispozici čisté sprchy, WC, sauna, na recepci domácí prostředí, káva, horká čokoláda, zákusky, internet…Nejprve jsme vyrazili k ledovci (necelá hodinka cesty i s focením). Ledovcové jezírko je plné plovoucích ledíků i větších kusů ledu, teplota cca 1-2°C. Po návratu jsme zvažovali, zda zde zůstat či ne, ale dle plánu jsme jeli dál. Objížděli jsme celý Národní park Jostedalsbreen ze západní strany a za tunelem stavěli opět na doporučení, abychom se podívali na splaz Boyabreen, který opravdu nelze přehlédnout a je vidět ze silnice. Dále jsme meditovali, kde přespat – v plánu jsme měli dojet až pod přehradu Styggevatnet, ale to bylo ještě hodně daleko. Nicméně cesta ubíhala a my dojeli kolem 8 hod večer k údolí Jostedal. Je to dlouhé (cca 50 km), pozvolné údolí, které nám přišlo večer téměř nekonečné. Čekali jsme, že bude plné malebných míst na spaní, ale ani náhodou. Silnice je na mnoha místech velmi úzká, plná cedulí s padajícím kamením, vrcholem všeho je necelý kilometr dlouhý rustikální tunel – pouze temná díra ve skále pro 1 auto… Nakonec jsme asi 12 km před koncem našli velmi hezké místo, kde už byly 2 bydlíci a další po nás ještě dorazili. Bylo to v divočině, kolem nás jen hory, skály a hučící řeka… Uvařili jsme si skvělou večeři – míchanici z hub, lehce se prošli a zalehli do volvíčka.

Celkem 7254 km

2.8.

V horách jsme se vyspali celkem dobře a opouštíme tábořiště první po půl 9. Jedeme se podívat na konec údolí k avizované přehradě. Kupodivu cesta je až nahoru asfaltová, žádný makadam – asi ji musí udržovat i v zimě – a není až tak strašná (při našem putování jsme zažili mnoho horších). Přehrada na konci cesty je monumentální – sypaná hráz, která drží ledovou vodu. V dáli byl vidět ledovcový splaz, který se odlamuje přímo do přehrady. Přešli jsme po celé hrázi a k našemu údivu jsme na druhém břehu viděli kajaky. Říkali jsme si, že někdo rád hodně adrenalinu… Když jsme sjeli do vesničky Nigard, pochopili jsme k čemu tam kajaky jsou. Angličani zde provozují společnost ICE Troll, která umožní dychtivým turistů prohlédnout si ledovec na dosah – dojedou si k němu po přehradě na kajaku. Z parkoviště s nimi vyráželo asi 5 aut, někteří měli kajaky vlastní. No, nemusíme mít všechno :- )) Jeli jsme se raději podívat k dalšímu splazu Nigardsbreen. I sem je možno se přiblížit loďkou po jezeře a zbytek dojít pěšky. Tento splaz je velmi dlouhý a snad i bezpečný, protože se na něm pořádají výlety – rodinné i speciální. Viděli jsme skupinky obou – na rodinný výlet bychom se nikdy nepřihlásili, to je hazardování se životy. Jeden vůdce má na jednom pevném laně navázáno 25 turistů (děti, Japonští turisti téměř v sukni, apod.). Druhá skupina měla již pořádné vybavení – sedáky, horní úvazy, mačky, cepíny, vůdce si je postupně navazoval. Řekli jsme si, že není všem dnům konec a až sem pojedeme příště, půjdeme s pořádným vůdcem, vezmeme si svoje sedáky a raději si připlatíme. Rozloučili jsme se s ledovcem a opustili údolí Jostedal. Zvolili jsme o něco málo kratší trasu zpět do Sogndalsfjory a následně trajektem. Pak jsme vypustili 26 km tunel a jeli po krásné, ale velmi úzké cestičce z Laerdalu do Aurlandu. Opět můžeme všem vřele doporučit. Silnice je velmi úzká, na většině míst pouze na 1 auto, ale nad Aurlandem je nádherná vyhlídka na Aurlandsfjord. Skvělý pohled jako z Orlí cesty. Cestou dolů těsně nad vesničkou se nám zalíbily boudičky s nádherným výhledem na fjord. Původně jsme chtěli dojet až do Vossu, kde jsme měli v plánu na další den výlet vláčkem, lodí po fjordech s návratem autobusem do Vossu. Ale jelikož lze tento výlet zahájit v kterémkoli přestupním místu, vrátili jsme se kousek zpět, vzali boudičku v Aurlandu na 2 dny a kocháme se pohledem na fjord…

Večer začalo pršet a chatičky byly během malé chvíle plné (kosmopolitní sestava – Arabové, Indové a pak Holanďani, Norové a my :- )))

Celkem 7449 km

3.8.

Ráno bylo naštěstí hezky a my vyrazili na náš plánovaný výlet – již v 8 hod jsme stáli frontu v Turistinfo na lístky na okružní jízdu – po lodi 2 fjordy Unesco, autobusem a zpět do Flamu vláčkem. Přes noc zakotvila ve Flamu obrovská loď – takové město na moři pro cca 5000 obyvatel. Již z dálky jsme viděli dlouhou frontu u infocentra, ale všichni pasažéři chtěli jet naštěstí jenom vláčkem (lodi a fjordů asi měli až dost). Zakoupili jsme tedy jako první jízdenky na okružní cestu a za půl hod se nalodili (s Němci, pro změnu Japonskými turisty a dalšími). Neprohloupili jsme a zabrali místa u předních okének se skvělým výhledem. Většina Japonců se tísnila na plastových židlích na palubě, kde pěkně foukalo a byla hodně zima. Jízda po fjordu semknutém skalami a horami byla krásná, po čase nám začalo svítit i slunko. Několikrát před lodí skákali delfíni, jako na objednávku. Po 2 hodinách plavby jsme dopluli do vesničky Gudvangen, odkud jsme za půl hodiny jeli autobusem do Vossu. Aby jízda nebyla tak jednotvárná, za jedním z tunelů jsme vyjeli do kopců k hotelu a cestu dolů jsme jeli jednosměrnou silnicí, s 18% klesáním. Tato silnička byla postavená v roce 1936, míjí 2 vodopády a po cca 4 km se vrací na místo před vjezdem do tunelu, ale z druhé strany. Chvíli nám trvalo, než nám došlo, že jsme se vlastně vraceli nad tunelem, kudy vede hlavní. Ve Vossu jsme si dali malý oběd, prošli se po městečku a za chvíli nám jel vlak. Trať vedla opět podle nádherné řeky do ještě nádhernější rekreační oblasti přístupné pouze vlakem nebo na kole. Po hodině jízdy jsme přestoupili ve stanici Myrdal ve výšce 856 mnm na další vláček, specielní Flambahn – vláček, který má 2 lokomotivy a pouze 6 vagónků s celkovou hmotností 350 t. To proto, že na 20 km klesne z 856 mnm na úroveň hladiny moře. Jedná se o normální, nikoli ozubnicovou železnici (dodává Tomáš, specialista na vláčky). Tato trať je tedy plná prudkého klesání / stoupání, tunelů a krásných výhledů do údolí, na vodopády i na prudce tekoucí řeku. V pět hod. odpoledne jsme dorazili zpátky do Flamu, odkud jsme ráno v 9 vyjeli. Akorát odplouvala velká obluda za doprovodu smyčcového kvarteta, které jí hrálo na rozloučenou z mola, tak jsme ji ještě stihli nafilmovat. Měli jsme super výlet se super počasím!! Když jsme dorazili do naší chatičky nad fjordem, začali jsme si grilovat ňamku k večeři a během krátké chvíle začalo pršet. Nejprve lehce, ale postupně déšť nabíral na síle. Do kempu tentokrát dorazili další národy – opět Indové, vedle nás jsou Poláci, z druhé strany Němci, dále samozřejmě Holanďani, Švédové, Rusové – prostě mnoho národů. A je zase plno…

Celekm + 20 km

4.8.

Tento den byl plný nej….Nejprve jsme projeli dosud nejdelším tunelem (6+12 km), pak jsme se jeli znovu podívat na silničku s největším klesáním (18%), ale byla mlha (naštěstí), tak jsme po ní nejeli. Dále jsme projeli největším množstvím tunelů a tynýlků za sebou (asi 20) a pak jsme jeli nejdelší lanovkou (myšleno z těch, co jsme jeli v Norsku) a nakonec nejdelším a asi nejhlubším podmořským tunelem (8 km, 256mpm).

Ale začnu od začátku. Ráno jsme se rozloučili s naší chatičkou nad Aurlandsfjordem a jeli směrem na Voss a pak dále do Bergenu. Původně se tam Tomášovi moc nechtělo, města ho neberou, ale nakonec uznal, že Bergen je krásné město, hlavně když se na něj člověk dívá z ptačí perspektivy. Zaparkovali jsme hned vedle centra v podzemních garážích a na nábřeží vyšli vedle slavných hanzovních domů, zapsaných jako památka Unesco. Jsou opravdu velmi hezké. Prošli jsme rybí trh – tedy lépe řečeno rybí fast food pro turisty, dali jsme si něco krabího masa, krevet a lososa a jeli k lanovce. Nejeli jsme pozemní lanovkou, ale až další gondolou, které vedla výš a byl z ní lepší výhled. Bergen a jeho přilehlé okolí to je spousta ostrovů a ostrůvků, posázených domečky a pospojovaných mosty nebo trajekty. Jinak 2. největší město Norska, největší Norský přístav a jeden z největších v Evropě. Výjezd z Bergenu byl trochu zamotaný – opravovali totiž nájezd na dálnici a tak jsme poprvé v Norsku stáli chvíli v koloně :- ))

Z Bergenu jsme jeli směrem na Stavanger, abychom dojeli co nejblíže ke Kazatelně – Preikestolen, kam máme namířeno zítra. Mysleli jsme, že nás cestou již nic nepřekvapí, že už jsme vše hezké a super v Norsku viděli. Ale opak je pravdou. Každý kout země je něčím výjimečný a téměř všude je něco hezkého k vidění. Od Bergenu jsme jeli na jih nejprve krásnou krajinou, pak jsme se nalodili na super moderní velký trajekt s úžasným rozhledem na mnohé ostrovy a ostrůvky kolem. Viděli jsme také první naftové těžební věže. Trajektem jsme dojeli na ostrov Stord, na kterém zase začínal čilý turistický ruch, jezdilo zde již více lodí – nejen trajekty, ale i výletní a plachetnice. Ostrov je spojen s pevninou již zmiňovaným podmořským tunelem. Nejen, že byl nejdelší, co jsme jeli, ale určitě nejhlubší a klesal velmi prudce na obou stranách. Dále jsme zvolili cestu po pevnině s dvěma menšími trajekty. Cestou na 2. trajekt jsme si uvařili rybí polévku a po něm již hledali místo na přespání. Nic moc hezkého však po cestě nebylo – tak je to vždycky, když člověk nepotřebuje, vidí spoustu hezkých míst, ale když potřebuje někde zastavit, je to složité. Dojeli jsme tedy až na parkoviště pod Kazatelnou, ale tam je stání bydlíků zakázáno. Netušili jsme, že při vjezdu na parkoviště nevypadne žádný lístek a platí se až při odjezdu jednotná cena 80 NOK. Vrátili jsme se na přespání asi 3 km pod parkoviště, kde již byl jeden Holandský bydlík. Ohřáli jsme si párky a rychle do spacáku – jednak nás komáři brali útokem a jednak bylo čtvrt na dvanáct a skoro tma a ráno jsme chtěli brzy vstávat.

Celkem 7960 km

5.8.

Tomáš mě budí v 7 hod. Neodmlouvám a vstávám. Vím, že na Kazatelnu, se musí vyrazit co nejdříve. Kolem nás projelo 6 aut, jedeme tedy nahoru sedmí. Na parkovišti nazujeme chodící boty, dáme si bulku s rozinkami k snídani, vezmeme sušenky, pití a bundy do batohu a vyrážíme na Kazatelnu. Je to 3,8 km s převýšením cca 400 m (cestou se jde nejen do kopce, ale i z kopce). Opravdu skvělý nápad, že jsme se dokopali vstát a vycházíme z parkoviště v 8 hod. – píšou 2 hod nahoru, 2 dolů, pevné boty, jídlo a pití s sebou… Jsme zvědaví na Japonské turisty v sandálech a žabkách :- )) Cesta zpočátku vypadá jako Tatranská magistrála, ale pak je místy velmi náročná. Když už si říkáme, že to je 1,8 km „choďák“ kolem jezírka, jde cesta opět příkře dolů, abychom se za malou chvíli mohli zase škrábat nahoru po balvanech. S bezpečností si Norové moc nedělají, proto když už je někde napsáno pozor, je třeba se chovat velmi obezřetně. Poslední úsek cesty je možno jít dvěma způsoby – buď přes vrchol nebo okolo hory. Nešli jsme jako stádo, ale usoudili jsme, že nahoru půjdeme přes vrchol a dolů okolo (což vyplývá z logiky věci, že prudké stoupání je lepší jít nahoru). Scházeli jsme z vrcholu a Kazatelnu jsme měli pod sebou, mohli jsme si ji tedy náležitě prohlédnout. K fotkám se nebudu vyjadřovat, jsou ve fotogalerii. Cestou od Kazatelny jsme se jen opět divila bezpečnosti. Jde se po úbočí (cca 3-5 m šíře) a na druhé straně je hrana bez zábradlí a asi 500 m stěna do fjordu. Moc jsme to nepochopila a šla (se svojí závratí) co nejblíže skály. Cestou zpět jsme mnohokrát ocenili naše brzké vstávání – zvláště v prudkých stoupáních (pro nás již klesáních), kdy šli všichni jak husy za sebou. Naše Holandské spolunocležníky jsme potkali asi na půli cesty, když my už ji šli dolů. Nikomu jsme nezáviděla ten kopec a byla jsem ráda, že už to máme za sebou :- ))

Z Kazatelny jsme jeli v podstatě nejkratší cestou na jižní cíp – Lindesnes. Cestou jsme zastavili na parkovišti a na něm objevili malou silničku, která byla postavena v r. 1844 a začátkem 20. století byla součástí Rallye Monte Carlo. Super zážitek, stoupání nedokážeme odhadnout, ale bylo to mooooc do kopce i z kopce. Na nejjižnějším cípu je velmi hezký maják, postavený v r. 1915. Před tím zde hořely ohně, nebo bylo zapáleno mnoho svíček, aby lodě viděly cestu do Kristiansandu. Z Lindesnes na Nordkap to je pouhých 2 518 km. My jsme ale najeli o poznání více :- )) Na jihu je úplně jiná atmosféra. Je zde velmi hezké pobřeží a všichni sem jezdí spíše na klasickou dovolenou – tedy koupat se, jezdit na lodích apod. Kempy jsou plné, předem objednané a spíše se tu pronajímají celé chaty na delší pobyt. Nakonec jsme měli štěstí a v městečku Mandal si pronajali u pumpy celý domek – máme předsíň, kuchyň s obývákem, jídelnu, koupelnu, terasu a v patře 2 ložnice. Dále máme stání nejen na auto, ale i loď, k využití loděnici a přilehlé prostory na grilovaní a téměř vlastní pláž pod okny. Takovýchto apartmánů je zde 36. Na poslední noc je to super…

Celkem 8218 km

6.8.

Tento den se dá popsat předem – ráno vstaneme co nejpozději, půjdeme se vykoupat do moře a pak hurá na trajekt do Dánska. Vylodíme se v 19:45 a domů nám bude zbývat pouhých 1200 km…

A zde nastala velká chyba – nikdy se nemá předjímat předem, co bude. Vylodili jsme se v 19:45 a mezi prvními vyjeli z trajektu na dálnici. Ovšem po asi 100 km při tankování do již téměř prázdné nádrže nastala fatální chyba – benzín místo nafty. A ne nějak málo – celých 25 litrů. To znamenalo v 10 večer odtah před Volvo servis, spánek v autě na parkovišti, ráno vyčerpání nádrže a natankování nafty a pak cesta pátečním provozem přes Německo domů. Stau kam se jen podíváš a a vedro jak v Chorvatsku. A pak že návrat domů bude jen formalita…..

Celkem najeto 9460 km!