0
0

Na velbloudech na Saharu

Nejlepší noc! Teplo, měkkoučko a polštář. Doma samozřejmost, tady luxus. Přemítáme nad minulým večerem a nevíme, jestli to celé, co jsme zažili a viděli bylo normální a upřímné nebo jestli to bylo jen divadýlko, taková předehra, před dnešním byznysem. Moc si přeju, aby to bylo to první, ale mám pochybnosti. Uvidíme později.

Jdeme za Barrakem do kanclu jeho cestovní agentury, koukáme na fotky a čteme si reference. Snad každá rodina tady v M’Hamidu má cestovní agenturu a vodí turisty na Saharu.

Barrak nám nastiňuje možnosti, až se nakonec dostaneme k ceně. Za 5 denní trip bychom zaplatili 6000 DH. To ne. Tolik u sebe ani nemáme a ve vesnici není bankomat (peníze se dají vybrat na poště přes nějaký skenner karty, dle Punkových zkušeností ok). Máme s sebou 3000 DH, tak chceme cílit na tuto částku.

Nakonec se dohadujeme, že dva dny pojedeme na velbloudech a zpátky nás vezmou jeepem. To se nám líbí, ale cena je 4000 DH. Přijde nám to pořád hodně. Uvážíme, že velbloudi musí něco jíst tak jako tak, jídlo pro nás bude na těch pár dní maximálně za 200 DH a něco stojí benzín, jeep a nocleh v kempu u písečných dun Erg Chicagy. Ale pořád je to na hony vzdálené 4000 DH. Snažíme se cenu usmlouvat, ale Barrak je narozdíl od prodejců suvenýrů neoblomný. Vysvětluju mu základy ekonomie a náklady obětované příležitosti – buď můžete mít 3000 DH nebo nic a pokud z toho máte aspoň nějaký zisk, je to pro vás stále výhodné; další turisty teď beztak mít nebudete. Ale nechápali.

Dostali jsme z Barraka nakonec slevu na 3500 DH, což pořád nebylo to, co bychom chtěli. Říkáme, že máme hlad a že se stavíme ve vesnici někde na jídle a ještě ten výlet promyslíme. Bylo jasné, že za včerejší jídlo v aubergi byla přirážka a ve vesnici to seženeme levněji. Jsme 100 m od auberge a míříme po prašné písečné cestě do centra M’Hamidu a v tom na nás volá Hicham a ukazuje, ať se vrátíme. Barrak chce s námi mluvit.

Ten čekal v altánku, kde jsme předešlou noc zpívali sahara music. Beze slova se zvednul a šel s námi zpět do kanclu. Tam vzal účetní knihu a rovnou tam napsal 3000 DH, jakoby to byla hotová věc. Ani nečekal na naše vyjádření. Plácli jsme si.

Jídlo ve vesnici bylo stejného původu jako včera večer. Úplně stejné menu, jen ceny zde byly o 5 DH nižší. Dávám si berber omeletu a kluci sýrovou omeletu. Jak byli rozčarovaní, když já dostal pěknou omeletu s rajčaty a oni svou sýrovou. Tu si představte jako normální omeletu, do které byly zapíchány čtyři trojhránky veselé krávy.

Během jídla diskutujeme cenu tripu. Cestou sem nás zastavil jiný nahaněč a totéž by nám nabídl za 2500 DH. Trochu nás to štvalo, ale zase jsme si říkali, že 1000 DH na jednoho je pro nás ok cena a aspoň víme, že Barrakova agentura na tom pořád má slušný zisk. Je nepříjemný smlouvat, když víte, že máte víc peněz než oni, ale zase je prostě nechcete jen tak bezmyšlenkovitě rozhazovat a nechat se odrbat. Vždycky při cestování chci, aby cena byla férová pro mě i pro druhou stranu.

Po návratu do auberge si dáme studenou sprchu, sbalíme pár švestek a v 15h už máme připravené velbloudy a jdeme na to! Našimi průvodci jsou Ibrahím a „Boženka“. Jméno druhého průvodce jsme si nezapamatovali, ale znělo nějak takhle.

Velbloudi mají přes hřbety pletené koše s věcmi. Matrace a deky podkládají naše zadky. Chvíli trvá, než si na krok velblouda zvykneme, ale je to určitě nejhezčí způsob, jak vidět poušť.

Poušť nejsou nutně písečné duny. Ty ve skutečnosti tvoří jen asi pětinu všech pouští. Z M’Hamidu jdeme po štěrkové části Sahary a občas se tu válí nějaký odpadek. Narazil jsem kupříkladu na plechovku staropramenu. Postupně se štěrk mění a občas narazíme na navátý písek. Po třech hodinách zastavujeme a pro dnešek končíme. Útočištěm nám bude okolí malého písečného kopečku porostlého stromovím.

Slunce pomalu zapadá a písek získává rudější odstín. Stíny se prodlužují a to znamená jediné, hurá fotit! Kolem nás vidíme malé písečné duny, sem tam keř nebo strom. Ujímám se role fotolektora a zejména Punkovi dělám intenzivní trénink. Říkám mu co, proč a jak fotit a hledáme společně další a další motivy. Baví nás hledat diagonálky, které vedou oko po fotografii. Využíváme krásné měkké světlo k našemu užitku a na fotkách to je vidět. Máme z toho velkou radost.

Když slunce zapadlo, vrátili jsme se zpátky k velbloudům. Naši nomádští průvodci nám mezitím připravili posezení u ohně. Hned dostáváme čaj – jak říkají – whisky nomad a čekáme na hlavní jídlo. To nemůže být nic jiného než tajine.

Průvodci anglicky spíš neumí, tak se občas jen zeptají „All good?“, načež my odkýveme. Snažili jsme se ten večer s nima bavit, ale opět naše francouzština tak stačila na to, abychom se zeptali, kolik jim je. Nakonec nám to stejně napsali prstem do písku. Byli to mladý kluci do 30 let, ale v jejich nomádském oblečení vypadali podstatně starší. Při čekání na jídlo jsme si dali trochu z dýmky a Jurkovi zase vše připadalo surreální. Jídlo bylo chutné a jako sladký desert jsme dostali pomeranče. Rozhodně nemůžeme říct, že bychom jakkoliv strádali.

Spaní nám připravili ve svahu, ale my byli asi příliš líní si to přendat jinam, tak jsme si aspoň natočili matrace nakřivo, abychom nespali pod takovým úhlem. Zachumlali jsme se do spacáků, protože jak jsem zjistil v Jordánsku, poušť je v noci zatraceně chladná.

Písečná bouře

Probouzíme se kolem 7h a ještě než otevřu oči, slyším zrnka písku bubnovat do spacáku. V očních koutkách mám nafoukaný a nalepený písek. Vlastně mám pocit, že písek mám úplně všude. Kluci ještě leží, ale nomádští průvodci už jsou pryč. Stále fouká a nebylo tak těžké je najít za kopečkem v závětří. Oddávali se záslužné činnosti, a sice přípravě naší snídaně. Žádný zázrak nečekejte – chleba s marmeládou a taveným sýrem a čaj nebo instantní kafe. Vtipnou vložkou bylo, když se Jurek zamyslel a pokydal sebe i matraci džemem.

Po snídani jsme se pomalu začali připravovat na cestu. Kluci mi pomohli uvázat můj dlouhý turban a zbytek práce byl na nomádech. My mezitím přejmenovali Jurkova velblouda na hovnožrouta (ujalo se i označení Hovnivál) po tom, co si spokojeně baštil svoje vlastní bobky. Ať žije recyklace!

Předešlý den jsem si foťák u sebe na velbloudovi nenechal a občas mě to trochu mrzelo. Dneska to napravím. Stále fouká poměrně chladný vítr a zrnka písku létají vzduchem. Těžko mě na velbloudovi ohrozí.

Vydáváme se dál a opravdu nám teplo není. Jurek se rozhoduje jít pěšky vedle těch majestátních zvířat (jak sám těmito slovy pronesl), tak mu dávám foťák, aby nám udělal pár snímků. „Nějak ti to nefunguje,“ povídá. Vrací mi ho, tak koukám, co s tím je. Nejde otočit zoomovacím prstencem a ostřící prstenec jde hodně ztěžka. Samozřejmě, že jsem se zle zmýlil s těmi zrnky písku. Nalétaly do objektivu a zavinily nepohyblivost zoomu. Mám opravdu radost, jsme v půlce tripu a já budu bez foťáku?

Chvíli jsem různě zkoušel otáčet prstencem a povedlo se mi to rozchodit, nicméně jde to ztěžka. Ostření ale nefunguje a jsem tak nucený ostřit ručně. V hledáčku vidím spoustu písečných zrnek, ale naštěstí na výsledných fotkách nejsou. Evidentně se písek dostal i někam do foťáku a to není nikdy dobré.

Poušť nám ukazuje svou drsnější tvář. Viditelnost je sotva 100 metrů a nebojím se situaci nazvat písečnou bouří. Před pískem se chráním turbanem, který si dávám i přes oči. Studený vítr mi ale vadí ze všeho nejvíc. Po třech hodinách se počasí trochu zlepšuje a jízdu nám ozvláštňují divocí velbloudi, které míjíme. Ale nemůžete si je jen tak odvést, někdo se o ně stará a tomu musíte zaplatit tisíc euro. Tolik stojí jeden velbloud a do manželství potřebujete dva.

Pečeme chleba v písku

Po čtyřech hodinách jízdy zastavujeme u dalšího většího stromu a pro dnešek končíme. Všichni máme zdepilované jedno lýtko, asi jsme se špatně usadili. Je čas oběda a my se bavíme zkoumáním černých brouků, kterých je zde plno a v písku zanechávají tolik charakteristické stopy. Půda je zde místky hodně rozpraskaná a je vidět, že vody zde ročně mnoho nespadne.

Nomádi se rovnou vrhli na přípravu jídla. Na otázku, jestli máme hlad jsme s Punkem řekli, že jo a Ibrahim říkal: „Tak ukažte, nastavte ruce.“ Kydnul nám tam oběma pár lžic nakrájené zeleniny na salát. To jsme ani jeden nečekali a rozesmálo nás to. Docela punk jíst takhle salát.

Takhle pečou nomádi chleba

Druhý náš průvodce se věnoval přípravě chleba. Pozor, tady to začíná být zajímavé. Upekl nám čerstvý chléb v písku. Připravil těsto a to následně zahrabal do písku promíchaného s uhlíky od ohně. Za 40 minut bylo hotovo.

Na tomto stanovišti nejsou takové duny jako včera a celkově je fotograficky málo atraktivní. Dáme si čaj a čouda haše a já se věnuju psaní deníku. Nakonec ani fotit nejdu, protože jsem zhodnotil, že opravdu není co. Naštěstí se počasí zcela uklidnilo a už takřka nefouká.

K večeři se servíruje čerstvě upečený chleba, který je určitě nejchutnější, který jsme tu zatím měli a dále pak zeleninový salát se sardinkama. Jíme dosyta a já pokračuju v psaní deníku. Dýmka neuhasíná a v mém deníku se objevují věty „Ztratil jsem slinu po haši.“, „Hrášek anebo oliva?“ nebo „Cítím smrad, už se vrací Zirhámek, je jen 30 m“. K vysvětlení posledního nutno říci, že nomádi jim svazovali nohy tak, aby mohli dělat jen malé krůčky a neodešli tak někam daleko. Když si velbloud krkne, nehorázně to smrdí! Večer jsme si užili vyprávěním a zase jednou jsme spali.

Fotoaparátový epilog

V servise AWH v Praze mi řekli, že vyčištění by stálo 3 tisíce a že se to nevyplatí (stejný objektiv z druhé ruky se dá sehnat za dva tisíce). O fotoaparátu prohlásili, že je trochu s podivem, že ještě funguje po tom, co zažil. Přesto říkali, že bych měl pomalu začít střádat na nový.

Na písečných dunách Erg Chigagy

Dneska se neprobouzíme s pusou a ušima plnými písku. Nevěřili byste, jak taková drobnost člověka na poušti poránu potěší. Dnešní den je náš poslední na velbloudech. Někdy během dne nás vyzvedne jeep a v něm dojedeme až k obřím dunám Erg Chigagy, kde uvidíme Saharu tak, jak jsme si ji do té doby představovali – nekonečné písečné duny.

Snídaně byla stejná jako včera, jen v čaji nebylo tolik písku. I když si začínám myslet, že ten k „whisky nomad“ už patří. Svítí slunce a počasí se nedá srovnávat se včerejším. Na velbloudech jdeme nakonec už jen půl hodiny a pak čekáme na jeep.

Za 20 minut přijíždí Hicham se starším řidičem, kterého neznáme, ale není nám nejsympatičtější. Loučíme se s průvodci a nasedáme do Land Roveru 4×4, který má svá nejlepší léta už za sebou. Fotografujeme další „divoké“ velbloudy a už tu nejsme sami – sem tam projede i jiný jeep a já se bojím, aby to tam nebylo přeplněné turisty.

Cesta jeepem je hrozně nudná! Uvědomujeme si, jak dobře jsme udělali, že jsme dva dny předtím strávili s velbloudy. Tím autem to prostě není ono a pohlížet na poušť ze hřbetu onoho majestátného zvířete je ten pravý požitek! Holt zirhámci jsou zirhámci.

Ještě než dojedeme po štěrkové části Sahary k dunám, zastavujeme se v oáze u kamaráda Hichama a ukazuje nám jeho malý kemp s výběhem pro gazely. Celá návštěva trvá asi 10 minut a na konci klučina Punka prosí o malou hrudku hašiše, tak se Punk rozděluje s bratrem nomádem a jedeme už zase dál ve směru na Erg Chigaga.

Vzdálené duny Erg Chigagy

Řítíme se dál po pusté štěrkokamenité cestě a po hodině cesty se v dáli rýsují obrysy písečných dun. To začíná být konečně zase zajímavé. Před dunami jsou stromky a několik nomádských stanů, ale my duny objíždíme zprava a za pár minut zastavujeme o dalšího ze stanů. Jejich zdi jsou uplácané z hlíny, nahoře mají dřevěné trámy, přes které jsou přehozené koberce tvořící střechu. Nomádi tu mají i mobilní signál, ale můj iPhone žádný ne a ne chytit.

Jedna z prvních věcí, která mě tady fascinovala byla ta neuvěřitelná rozloha dun. To se těžko představuje, to se musí vidět. Ten pohled nás zpříjemňuje počasí. Stále svítí slunce a lehce pofukuje.

Nomádské stany

V jídelní místnosti si necháváme věci a jsme hned pohoštěni čajem. Jídlo se jde teprve připravovat. V kempu spolu s námi je skupina Poláků, kteří na kole jedou podél alžírsko-marocké hranice a jejich vedoucí se s námi dá do řeči a říká občas trochu blbosti, ale je důležitej. Na druhou stranu zvládnul rozjet agenturu a cestování se stalo i jeho prací, což je snem nejednoho z nás.

Než přinesou jídlo, jdeme se podívat na duničku hned u kempu. Má na výšku asi 15 metrů, ale i tak je z ní hezký výhled na okolí.

K obědu jsme dostali veliký salát a najedli jsme se opět dosytosti, což je pro naše hostitele úkol nesnadný, který zatím zvládají výborně. Po jídle jsme měli chuť na trochu alkoholu, který jsme ale už dávno vypili a v muslimském Maroku ho prakticky neseženete, pokud nevíte přesně kam jít. A tak se podíváme na stůl Poláků a na něm stojí opuštěně malá láhev s 96% spiritem. Tak jsme se dívali, jestli se k nám někdo neblíží a dali si pár menších loků. Jenže na láhvi to pak bylo docela vidět, tak jsme ji zpátky dolili vodou. Poláci by nám vlastně měli poděkovat, 96% je už skoro zdraví ohrožující a nynějších 80% je rozhodně lepší.

Jen co nám po obědě trochu slehne, beru si prkno opřené o jednu z chatek. Hicham mi ho ukazoval hned když jsme přijeli, protože věděl, jak se těším na sandboarding, který jsem ještě nikdy nezkusil. S Punkem jdeme znova na dunu hned u kempu a jdeme to vyzkoušet. Jurek sandboardoval už v Bolívii, tak nás bude jen sledovat.

Sandály nejsou nejvhodnější, ale taky se v nich dá jezdit. Sám na snowboardu nejezdím, měl jsem ho na nohách všehovšudy tak 10 dní, Punk nikdy. Písek se na prkno zespodu lepil, tak byl potřeba větší sklon, aby se to rozjelo. A už jeduuuuu. Udělal jsem dva obloučky a u druhého se mi zasekla hrana a skončil jsem na zemi. Podruhé už to bylo lepší, ale opět jsem to zakončil pádem. Nenechte se mýlit, že písek se měkký. Není! Pády bolí.

Chybí mi tu jedna věc – vlek! To si člověk neuvědomí dokud netahá prkno v horku nahoru na dunu, kdy každý krok je poloviční díky sypkému písku. Možná kdesi v Dubaji bych s vlekem uspěl, tady ne (a díky bohu za to, ztratilo by to svou atmosféru).

Punkův historicky první sjezd byl překvapivě dobrý. Vlastně lepší než ty moje. Trochu mě to štvalo. On hned ujel asi 15 metrů, sice bez oblouků, ale na poprvé super! Když nás dunička přestala bavit, posouvali jsme se dál od kempu na vyšší a vyšší a postupně jsme pilovali styl a zlepšovali jsme se. Nakonec sjíždíme tak 40 metrovou dunu a to je zážitek. Punk pak z nudy hrábnul do písku a objevil tam kus tkaničky, byl z toho tak mimo, že se rozhodl tkaničku přivázat na svůj batoh jako suvenýr z pouště.

Kráčím na nejvyšší dunu

Po dvou hodinách se vracíme zpátky ke kempu, pomalu se bude slunce blížit k horizontu a to je čas focení. Pro mě bez autofocusu, ale to není nic, co by mě mělo odradit. Jurek mezitím odpočíval u boudy v kempu a povídal si s Hichamem. Teď se všichni tři vypravujeme na nejvyšší dunu v naší blízkosti. Měla by mít 300 metrů, ale má určitě daleko méně. I tak je z ní ale kouzelný pohled na Erg Chigagu, která pokračuje dál, kam naše oči už nedohlédnou.

Sedíme na vrcholku a zase mám pocit, že kdo tohle nikdy v životě neuvidí, přijde o hodně. Máme s Punkem naší obvyklou debatu o tom, jak tohle cestování nemusí být nutně drahé (tohle vidět by stálo cca 7 tisíc) a že se člověku otevřou neuvěřitelně krásné pohledy.

Vítr pofukuje a zrnka přelétají přes hranu. Některá letí přímo do mého foťáku a objektivu. Ten občas zobrazí nějakou chybu, ale vždycky ho přemluvím, aby ještě pár týdnů fungoval. Kus vedle nás si sedne Němec se svým průvodcem a pozoruje to s náma. Já se pak zvedám a začínám fotit. Slunce už vytváří dostatečně měkké světlo, které mám na focení krajin rád. Punk mě zanedlouho následuje.

Druhá porce Sahara music

Když se vrátíme do kempu po západu slunce, je pro nás přichystaný další čaj a večeře. Opět bohatá a chutná. Večer při svíčce píšu chvíli deník a potom se přesouváme zabaleni v dekách ven k ohni a Alli, majitel kempu, si pro nás s klukama přichystal další porci Sahara music, tentokrát za doprovodu bong. Punk se k nim později připojuje a bubnuje jako o život. Jako hudebník se u toho tváří děsně vážně. Jurek nahrál dvě ukázky (první a druhá), u té druhé je ten rychlý buben Punkův – punk má v krvi.

Kolem 22h hodiny jdeme spát. My s Jurkem přijmeme pozvání do stanu, kde jsou pro nás připravené na zemi matrace, ale Punk si lehá ven, aby mohl pozorovat hvězdy.

Poslední inšaláh a gurmánský orgasmus

V 7 hodin lezeme ven z nomádských kutlochů. Snídani jsme si dohodli na osmou. Chvíli venku s Punkem rozbíráme zážitky z pouště a já se pak chopím prkna a jdu se trochu rozehřát. Slunce nestačilo nabrat na své síle a je chladno. Třikrát sjedu dunu nad kempem a rázem mi je tepleji. Snídaně je stejná jako minulé dny, uvítali bychom už změnu. V 9h už je připravené auto, které nás odveze zpět do M’Hamidu. Ještě si děláme cestou pár fotek z přední strany pouště a loučíme se s Erg Chigagou, která se nám opravdu moc líbila a já odjíždím naprosto nadšený. Další z míst, kam se chci někdy vrátit.

Po příjezdu do M’Hamidu do Dar Sahara auberge si dáme rychlou sprchu, bůh ví, kdy se k ní zase dostaneme. Vypereme nějaké věci a necháme je sušit na hřejivém slunci. Hicham mi slíbil, že dáme ještě vodnici, než pojedeme a také tak činíme. Jak jsme ten první den neměli jasno, jestli to celé není divadýlko kvůli penězům, teď už máme jasno, že to bylo úpřímné. Surreální, ale úpřímné.

Výlet se nám líbil a tak Barakovi do referenční knihy přibyla jedna naše velmi pozitivní recenze. Pokud se do Maroka chystáte, navštivte Saharu, stojí to za to! Pokud se rozhodnete pro Erg Chigagu, pak můžeme vřele doporučit právě Dar Sahara travel agency, kontakt na ně je [email protected] nebo telefon +212-667853317.

Čas příjemně ubíhal, ale my potřebujeme dneska odjet, tak se ptáme Hichama, jaké jsou naše možnosti. Autobus prý jede do Zagory ve 14h, to zní dobře. Dokonce nám zařídil, že nás autobus vyzvedne tady v aubergi.

Zastavení v servise i na záchranu

Pořád je dost času, když najednou troubí autobus. My s Punkem běžíme ještě sebrat prádlo ze šňůry, popadnout telefon s nabíječkou, rychle společné foto, hop hop a už se loučíme, dáváme si poslední inšaláh a běžíme do autobusu, který už nervózně troubí. Krosny nám bez velkého přidělávání dávají na střechu a my usedáme do minibusu úplně dozadu. Místní si nás prohlíží a častují nás úsměvy. Autobus má zevnitř dřevěné obložení a cítím se tam spíš jako v lodi. To se změní jakmile se rozjedeme a vjíždíme do děr.

Jízda do Zagory stojí 30 DH, ale na jízdní řád si tu příliš nehrají. Zastavujeme na 15 minut u servisu a řidič podává chlapíkovi venku v igelitce součástku, kterou potřebuje vyměnit. Pod mýma nohama si bere bednu s nářadím a kluci se dají do práce. Nikdo si nestěžuje ani nenadává. Autobus je opraven a můžeme pokračovat.

Opět zastavujeme. Tentokrát je auto v protisměru zapadlé koly v písku na krajnici, tak všichni chlapi z busu vystupují a jdou pomoct. My samozřejmě taky, což sklízí úspěch u místních. Pořádně se všichni do auta opřeme, přidá plyn a už je venku. Líbí se mi, jak si tady lidi pomáhají.

Máme za sebou trek v Anti-Atlasu, návštěvu pouště a zbývá nám z našeho plánu jen Vysoký Atlas. Ze Zagory kupujeme lístek do Marrakeche za 140 DH u CTM. Máme do odjezdu tři hodiny, tak jdeme na jídlo. Ještě jsme tu nezakusili brochette, což je takové ražniči. Takřka naproti místní mešitě je několik míst, kde brochetty připravují, tak jsme si jednu vybrali a rozhodně nelitovali. Čtyři špízy s masem, hranolky (a jejich výborná hořčice), salát a desert nás dostaly do gurmánského orgasmu. Pro nás s Jurkem to bylo možná nejlepší jídlo, co jsme tady měli.

Po jídle jsme byli svědky první náznaku násilí v Maroku. Dva kluci kolem 6 let se spolu prali na ulici. Z Maroka jinak máme naprosto bezpečný pocit, lidé jsou milí a opravdu se tu není čeho obávat. Aspoň v částech, kde se zatím pohybujeme.

Ještě máme chvíli času, tak kupuju na cestu sladké arašídy a sedáme si na čaj. Tam mě naštvali, protože čaj za 7 DH byla jedna sklenička. Šel jsem jim vysvětlit, že velký čaj je víc, než jedna sklenička a že za tohle platit nechci. Jenže (dělali, že) nechápali, o co mi jde a slevili mi dirham. Místo 21 jsem zaplatil 20. Nemělo smysl se tu s nima hádat o pár dirhamů, spíš mi šlo o princip a férovost.

Noční příjezd do Marrakeche

V autobuse jsem nezamhouřil oko a ve tři ráno po osmi a půl hodinách přijíždíme do Marrakeche. Ten vypadá jako moderní město a je to zase pro mě trošku šok. Odtud se do Vysokého Atlasu dostaneme autobusem, ale ne ve tři ráno.

K našemu překvapení je naproti autobusovému nádraží stánek s brochettami do chleba, připomíná to kebab, ale opravdu jen vzdáleně. Objednáváme a pozorujeme chlapíka u stánku vedle, který si roztáhl svůj kobereček a začal modlitbu.

Sedíme na nádraží žvýkajíc večeři a diskutujeme, co ráno. Chceme nakoupit zásoby jídla v místním supermarketu, tak se ptáme anglicky dívek vedle nás, kde je tady nejbližší supermarket. Lámanou angličtinou jsme se dozvěděli, že je daleko a museli bychom tam jet taxíkem. Já bych radši nakoupil ve vesnicích v horách, nechce se mi to teď řešit a už vůbec ne se s jídlem tahat.

Bez domluvy co s jídlem jdeme najít místo na spánek. Nakonec to řešíme punkově, jak je nám vlastní. Vytahujeme karimatky a spacáky a jdeme se natáhnout přímo v čekací hale. Krosnu a boty pod hlavu, zamávat místnímu hlídači, který se jen směje a hurá na kutě.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .