Cestopis z Maroka 2012 2/3

Domácí tajine a přistání na Měsíci

Po probuzení prcháme na sluníčko, kde se ohříváme jako hadi. Dáváme si chleba s nutelou, abychom doplnili energii na další trekovací den. Počasí nám stále přeje a my pokračujeme po cestě k další vesnici.

Začínám cítit touhu umýt si vlasy a nic mě nepotěšilo tak jako kohoutek na ulici, kolem kterého jsme procházeli v další vísce. Jdeme na mytí hlavy. Kolem nikde nikdo. Super pocit, jak vlasy rychle osychají pod teplými slunečními paprsky.

Vrhli jsme se na čepování vody na cestu. Pomalu se k nám blíží stařenka zahalená šátkem, tak ji zdravíme. Má nuši plnou prázdných PET lahví, do kterých jde čepovat vodu. Pouštíme ji a pak dočepováváme a Punkovýma chlorovýma tabletkama vodu učiňujeme poživatelnou. Osvěženi vyrážíme dál na cestu.

V další vesnici se nám zobrazuje výjev poměrně běžný – děcka hrají na ulici fotbal s mizerným míčem. Jestli je nějaký sport mezi dětmi a mládeží v Maroku populární, je to právě kopaná. Vídáme podél silnic fotbalová hřiště – samozřejmě jen brankové konstrukce s hlínou a kamením a v každé vesnici děti kopou do míče. Nedalo nám to a zastavili jsme se ve stínu a chvíli s nimi komunikovali. Bohužel přes jazykovou bariéru jsme se toho moc nedozvěděli, ale ukázali jsme jim na mapě, kudy jdeme a my se zase dozvěděli, jakým týmům fandí. Nejčastěji padla Barcelona, pak také Arsenal a Chelsea. Já jsem si s nimi pak chvíli zahrál, ale byl jsem za pár minut udýchaný, tak jsme vzali zase ruksaky na záda, já zavázal bederní pás a pokračujeme.

Další vesnice byla kousek a byl tam obchod, kde jsme za 10 DH koupili pytlík černých oliv. Sedáme si vedle na čaj a kafe. Já píšu deník, ujídáme u toho hodně slané olivy s chlebem a pozorujeme okolí.

Je čas krátce po poledni a všichni se tu jen dívají. Sedí a koukají. A není to polední pauza, dělají to skoro celý den a v celém Maroku. Když je dívání omrzí, stoupnou si a sednou si jinde a dívají se z jiného úhlu. Tohle nás fascinuje.

Cesta dál pokračuje polopouští, oáza zmizela a asfaltovou cestu z obou stran lemuje jen vyprachlá pustina a kameny. Fotím jedno saranče, abych se uklidnil, že netahám s sebou 100 mm makroobjektiv zbytečně a s klukama debatujem o Bearu Gryllsovi, který je hrdinou pořadu Man vs. Wild, kde ukazuje, jak přežít v extrémních podmínkách.

Jde na nás hlad. Hlavně na mě. Nenechte se mýlit, že jsme před chvílí jedli, při pochodování vyhládne rychleji než při sezení u počítače. Jenže restauraci tady čekat nemůžeme. Drží mě při životě myšlenka, že v další vesnici zaklepeme na dveře nějakého domu a řekneme „tajine“. Nějaké jídlo s sebou ještě máme, ale to budeme ještě potřebovat později, protože o obchodech si tu můžeme nechat leda tak zdát.

Dorážíme do rozlehlé vesnice a občas zamáváme přátelsky na ve stíhnu sedící lidi. Nahlížíme do uliček a všimnou si nás dva mladíci a mávají na nás. Tak jdeme za nimi a říkáme, že máme hlad a pojedli bychom tajine. Prý to není problém a vedou nás k jinému domu. Před ním na zápraží sedí dvě velice pohledné dívky a jejich paní máma. Kluci vysvětlí naše touhy (teda jen ty jídelní, když jsme viděli ty holky, tak vznikly další touhy) a mamča už jde do domu vařit. Holky se nás ujmou a vedou nás na terasu. Tam není ani trochu stínu, ale dá se to přežít.

Jedna z holek uměla dobře anglicky, jelikož ji studovala na univerzitě, druhá uměla o něco méně, ale zdálo se, že rozumí. Celkem záhy jsme zjistili, že ta krásnější už má přítele a letos v létě se bude vdávat. Holky nám dělaly milou společnost a my měli radost, že se náš sen o jídle splní. Sice to nebude tajine (jeho příprava trvá příliš dlouho a mamča možná neměla dostatek surovin pro tři hladové krky), ale to nevadí. Zanedlouho dorazil jejich bratranec se starším Francouzem, který se vrací ze zdolání jednoho kopce ležící opodál. Chvíli si povídáme a pak nám ústa zacpe jídlo, které jsme dostali. Salát, chléb, omáčka s luštěninami a veliká omeleta se zeleninou a kořením. Dostali jsme i vodu, ale té jsem se opatrně napil sám. Věřil jsem, že místní voda bude pro můj žaludek ok a měl jsem žízeň. Po jídle jsme se museli vydat na cestu, ale ještě si chceme udělat fotku s holkama. Ptáme se, kolik jsme dlužni za jídlo a prý každý 50 DH. To nám trochu vyrazí dech, ale naše blbost. Měli jsme se zeptat předtím. Férová cena by zde mohla být tak 30 DH. Na fotku už kašleme, trochu nás to naštvalo a jdeme dál.

Ve dvou dalších vesnicích, kam jsme přišli, jsme se poprvé setkali s žebrajícími dětmi tady v Maroku. Chtěli bonbony, ale ty my neměli. Některé to pochopily rychle, jiným to trvalo. Lidé na nás koukali tak nějak divně, neměli jsme z těchto dvou vesnic moc příjemný pocit a byli jsme rádi, když jsme je přešli.

Za stmívání přicházíme do vesnice v oáze s hezkými domy, ale není zde příliš kde kempovat a živou duši jsme nepotkali. Pokračujeme a světla už rychle ubývá. Štěkot a proti nám se rozbíhá pes. Za ním vidíme člověka, který na něj volá a hází za ním kámen. Pes se uklidnil než k nám doběhl. Mladík kolem 30 se omlouvá a zdraví se s náma. Chtěl by s náma pokecat, ale francouzštinou tak nevládneme a nakonec se loučíme s ním i jeho kamarádem a jdeme dál.

Z cesty vidíme rovný písčitý plácek, tak to jdeme omrknout. Usuzujeme, že nic lepšího už teď nenajdeme, navíc už zapínáme čelovky. Tma definitivně vystřídala světlo. Rozbalujeme matrace a spacáky a přijde se za námi podívat kamarád toho kluka od psa. Jenže se nemáme jak bavit, tak on tam tak stojí a kouká, jak se připravujeme na noc a po pěti minutách se rozloučí a odejde. Haluz.

Punk vytasí jeho bambusovou dýmku a trochu pokouříme. Docela nás to bere a bavíme se tím, že pliveme pecky od oliv na Jurkovu matraci. Byste nevěřili, jak zajímá soutěž se z toho dá udělat a kolik srandy užijete! Měsíc má úplněk a svítí velice vydatně. My zatím sedíme ve stínu hory mezi Měsícem a námi, ale jak se pohybuje Země i Měsíc, osvětlená krajina se k nám přibližuje. Chystáme velké přistání na Měsíci, jak jsme tento jev začali nazývat. Údolí jsme pojmenovali Vallée du Vagin díky tvaru, který nám připomínal. Krátce před půlnocí se neuvěřitelné stalo skutečností – přístáváme na Měsíci ve Vallée du Vagin a dopíjíme rum z Čech.

Město duchů

Tahle noc byla zatím nejchladnější. Důkazem toho byl led v lahvích. Moje matrace byla ráno úplně prázdná a Punkova nová matrace přestala sloužit už druhou noc. Jo, díry v nafukovacích karimatkách nedělají dobrotu.

Naštěstí slunce už začíná žhnout. Vaříme trochu čaje na zahřátí a okukujeme zbytky domu z kamenů, vedle kterého jsme se utábořili. Odhadujeme, že se rozpadl před sto lety.

Dneska nás čeká poslední část treku. Nebudeme míjet tolik vesnic a čeká nás nejdelší úsek. Vydáváme se na cestu a čepujeme vodu v kanálu s čistou tekoucí vodou, abychom doplnili své zásoby. Kolem hlavy si uvazuju triko jako ochranu před sluncem.

Kráčíme po asfaltové silnici a začínáme mít hlad. Čekáme, že každou chvíli narazíme na vesnici. Jdeme už tři hodiny a podle stožárů s elektřinou hádáme, že se za dalším zákrutem cesty objeví první domky. Bohužel pětkrát nás to zklamalo.

Vidíme najednou vedle cesty studnu a kousek od ní stařenku přepírat prádlo. Ze studny opět načepujeme vodu a zase filtrujeme chlorem. Zároveň si namáčíme pokrývky hlavy, proto slunce začíná být nesnesitelné.

Hlad nakonec krotíme sardinkama, které jsme nechávali na čas krize. Sedáme si pod skálu vedle silnice vedoucí nyní výrazně do kopce. Podle mapy bychom se měli blížit k vesnici, tak to bereme spíš jako svačinu před pořádným tajinem nebo omeletou.

Uvědomuju si jeden rozdíl oproti Aljašce. Tam jsme jednou tak postávali u silnice v NP Denali a každé kolemjedoucí auto zastavilo a ptalo se nás, jestli jsme v pohodě a něco nepotřebujeme. Tady kolem nás projelo pár karavanů a interakce byla nulová. Myslím, že otázka, jestli máme dost vody by mohla být na místě. Ale možná žiju v příliš ideálním světě. Na druhou stranu, jak na moji myšlenku poznamenal Jurek, kdybychom měli opravdu problém, tak bychom na auto mávli a oni by nám (patrně) pomohli.

Zatímco s Punkem odpočíváme ve stínu, Jurek se jde podívat za zatáčku, jestli uvidíme vesnici. Vrací se se špatnou zprávou – vesnice žádná a to, co je na mapě je jen označení zříceniny na protějším kopci, který je porostlý zelenýma opunciema. Nééé! Tohle nás vůbec nepotěšilo, ale musíme jít dál.

Když dojdeme trochu dál za zatáčku, vidíme v dáli vesnici a to nás zase neuvěřitelně nastartuje a povzbudí. Čím blíž přicházíme, tím víc domů vidíme. Nevědomky zrychlujeme tempo a vidina pěkných domků plných tajinů nás žene kupředu. Jak se přibližujeme, vidím v dálce jednu postavu.

Přicházíme do vesnice, která vypadá jako letní sídlo boháčů. Domky jsou opravdu udržované a možná i nově vystavené. Problémem pro nás je, že tu není ani živáčka. Přicházíme ke studni, kde opět doplňujeme zásoby vody a máčíme pokrývky. Rozhlížíme se kolem, ale nikde nikdo. Je to jako město duchů. Duchové nám tajine neudělaj. Překvapeni, lehce postrašeni a zklamáni pokračujeme dál za vesnici.

Potkáváme tam nějaké místní a do další vesnice jsou to 4 km. To znamená ještě hodina cesty po prašné stezce s mocným sluncem nad hlavami. Odpočíváme ve stínu cedule a beze slova pokračujeme dál. Ten stav, kdy víte, že musíte jít a cítíte, že síly ubývají. Ale z vlastní zkušenosti z Norska jsem věděl, že mám sílu ještě aspoň na další tři hodiny a to mě potěšilo.

Ve vesnici se prašná cesta přeměňuje a napojuje na asfaltku, kterou jsme přijeli do Ait Mansour před několika dny. Náš okruh je dokončen! Teď už se jen dostat nějak zpět do Tafraoutu. Je kolem 17 hodin. Naše jediná naděje je stopování. Sedáme na krosny na křižovatce a čekáme. Jedno auto, nic. Pět minut. Druhý auto. Deset minut. Třetí auto jedoucí v opačném směru nám staví. Je to taxi collectif, které se v místní vesnici jen otočí a jede hned zase zpátky. Máme štěstí!

Hned po příjezdu jdeme na jídlo do námi už známého Tangeru. Chceme zkusit něco nového, tak si dáváme kuřecí s kuskusem. Na místním trhu kupujeme za pár dirhamů pytlíky slaných i sladkých arašídů.

Zítra bychom se chtěli přesunout blíž k poušti, tak zjišťujeme, jak jezdí naším směrem autobusy. Bohužel žádný nejede přímo a musíme se vrátit do Inzagne a odtamtud se vypravit zase na východ. Nejprve jsme nám u zastávky řekli, že odjedeme ještě dnes večer, ale pak jsme od majitele místního hotelu zjistili, že dnes už nic nepojede a musíme počkat na ráno. Pojede nám to v 8h, ale máme tam být raději dříve, aby na nás zbylo místo.

Jdeme si lehnout opět ke skalám na začátku města. Punk cestou za 200 DH dokupuje „kostičku čokolády“, za 100 DH mu prodat nechtěli. Tentokrát spíme na písku, aby se nám s Punkem, co máme píchlé matrace lépe spalo. Místo jsme našli za světla čelovek. Ležíme jen pár metrů od místa, kde jsme spali poprvé. Jíme oříšky, trochu pokuřujem a nařizujeme budíky na 6,30, abychom byli v sedm ve městě a měli jistotu místa v autobuse do Inzagne.

Veselý striptér

Budíček jsem měl ještě dříve než zazvonil. Vinou úžehu ze včerejška mi nebylo dobře od žaludku. Nakonec se tělo rozhodlo jeho obsah vyvrhnout ven. Za další půl hodinu zvoní budík a my se v zimě sbíráme a jdeme do města na autobus. Je mi blivno. Ani snídat nechci.

Jurek nesoucí snídani (croissanty) říká, že autobus čeká jinde, než nám včera řekli, tak se přesouváme o 50 m dál. Za 60 DH kupujeme lístky od dopravce CTM do Inzagne. Aneb vracíme se zpět k pobřeží.

K mé nemilosti v busu nejsou záchody. Jurek mi daruje svůj pytlík a radí, ať si jdu koupit colu. Měl to ale dobrý nápad! Za 7,50 DH mám litr coly a postupně se mi v autobuse udělalo dobře.

Veselý pakoš

Po 4h, kdy jsem už nevěděl, jak si sednout, jsme na místě. Hnedka u trhu, kde to známe. Ve stínu uvažujeme, jak dál do Zagory. Přijde k nám usměvavý chlapík, který měl tak pět zubů a ukazoval na Jurkovu láhev s vodou a rozpuštěným vitamínem C. V ruce žmoulal asi čtyři dirhamy. Pořád se smál. Jurek mu dal zbytek své snídaně – asi čtyři croissanty a chlápek mu dával peníze a nějak moc nechápal. Já mu dal zbytek své vody ze studně. Chlapík si asi na projev vděku sundal tričko. Stále na nás cení svých pět zubů až ho někdo stojící opodál oblékl do svetru a vykázal na schody vedle nás. Lidé postávající kolem z toho měli srandu, zjevně je to místní exot. Veselý pakoš (=pacient) si sednul na schody a pustil se do croissantu. Spokojeně baští a my z toho máme pořád ještě srandu. Punk říká: „Kdybych měl bejt pakošem, tak chci bejt takhle veselej.“

Jurek mezitím vystál frontu u okénka dopravce, aby se následně vůbec nic nedozvěděl a nikdo se ho nevšímal. Já šel zjistit ceny u jiných dopravců v ulici, ale vracím se jen s informací o místech na snídani/oběd. Žádný dopravce tam už okénko nemá. Co teď? „Dáme oběd a pak se ukáže“, jednohlasně se shodujeme.

To je všechno?

Při svém bloumání jsem narazil na několik tajiren, ale taky pár rybáren a na něco s chlebem připomínající kebab. To byl můj vítěz. Kluci nic nenamítali a hned nás usadili mezi místníma. Menu bylo stručné, tak nám jej odříkal. Ty tři jídla si pamatoval. My mu ale nerozuměli, tak jsme ukázali na vedlejší stůl a že si dáme tamto. Obsluha nám to nakonec řekla anglicky – budeme mít kuře, salát a hranolky. Tak to za chvíli přinesou a jsou to tři malé mističky! To je jako vše? Naštěstí donesli velký talíř s kuřetem a hranolkama. Doslova jsme se přejedli.

Hurá na freshly squeezed juice a 0,6 l v nás jen zahučelo. Na autobusáku jsme řekli, že chceme do Zagory a hned jsme našli bus za 140 DH každý. Bude to deset hodin. Poučili jsme se z minula a ptali se na cenu i s batohama – zůstala stejná. Však my se dvakrát napálit nenecháme. Ani já, petit adventurer, jak mi zcestovalí kluci začli říkat.

Kolega z práce pracuje u záchodků

Máme hodinu a půl času, tak si jdeme sednout na čaj hned na nádraží. Já nalévám čaj pěkně z vysoka a získávám uznání místních Maročanů, kteří jen uznale pokyvují. Připadám si fakt dobře.

Ještě než nesedneme na 10 hodin do busu, jeví se návštěva veřejných záchodků na nádraží jako dobrý nápad. Za 2 dirhamy dostanete kyblíček s teplou vodou od chlapíka s kšiltovkou KBC. Nečekal jsem, že na svého zaměstnavatele narazím právě tady. Záchody nebyly nejhorší a během čekání než se prostřídáme na nás týpek před WC sypal názvy českých fotbalistů.

Přesouváme se k busu, před kterým si zase po pár dnech vyčistíme zuby. Bylo to poměrně běžné, i jiní lidé se různě myli a zušlechťovali na nádraží. My jsme chtěli zapadnout. Při cestování hygiena občas poněkud pokulhává. Například stále čekáme na první marockou sprchu.

Hledání noclehu v noci

Někdy před půlnocí jsme zastavili na 20 minut na jídlo. Záchod byl v prvním patře v neomítnuté budově, která vypadala jako těsně před zbouráním. Smrad byl tak mocný, že jsem potrénoval držení dechu od začátku až do konce. Venku jsme si chtěli spravit chuť jídlem, ale to se mi taky nepovedlo. Dali jsme si polévku harira, která mi v Tafraoutu chutnala, ale tady jsem ji ani nedojedl. Aspoň chleba mě trochu zasytil. Korunu všemu nasadil řidič autobusu, který na noc zapnul klimatizaci. Ta během parného odpoledne samozřejmě zůstala vypnutá.

Do Zagory přijíždíme před druhou ranní a je „žimno“, jak by řekl Jurek a Mária Dudz (Polka, kterou jsem poznal v Norsku). Odmítáme hned hotel a snažíme se najít místo na spánek. Jdeme dál za město a nacházíme hezký plácek s pískem. Já s Punkem už nic jiného nechceme (kvůli píchlým karimatkám). Ve 2:20 jdeme spát.

Tajemství temné truhly

Lehce mě probouzí kluci hrající v dálce fotbal, ale nakonec mě skutečně probere až horko ve spacáku kolem 10,30. Včerejší den byl nudný, zato dnešní bude stát za to!

Jdeme zpět do města Zagora se najíst, koupit hezké pohledy a nějak se dostat do M’Hamidu.

Pohledy venku před obchůdky se suvenýry jsou neuvěřitelně vyšisované! Hned nás ale prodejce pozve do krámku, kde si vybereme. Nebo taky ne. Je vždycky těžký najít hezký pohledy. Já si radši počkám. Dřív nebo později se nějaké líbivé obrázky objeví.

Chytl nás jeden Touareg, který se pořád smál a uměl dobře anglicky a ukázal nám jeho obchod. Všechny vypadají podobně. Několik artiklů venku, kde pokud jen zpomalíte, už si pro vás obchodník přijde. Začne vás lákat dovnitř, jen abyste se podívali. Vlezete do černé díry, jejíž strašidelnost zmírní rozsvícené světlo. Nacházíte se uprostřed mixu všeho možného. Vpravo na vás upírají zrak dřevěné masky, před vámi se lesknou keramické talíře a vlevo zahlídnete duhu. Tu připomínají rozmanité barvy látek různých velikostí a střihů. Od šátku, přes triko až po turban. Někde dál na zemi se povalujte velká tmavá truhla, skrývající v sobě to nejhorší…

Kromě pohledů jsme každý hledali i něco jiného. Nakoupili jsme všichni. Jurek usmlouval kamennýho velblouda za 100 na 30 DH, Punk dýmku na haš z 60 na 35 DH a já červený šátek z bavlny pro Sophie (taky se tomu dá říkat krátký turban) z 50 na 30 DH. Punk si nakonec také ještě koupil turban.

Smlouvat se zde musí. Nejlépe s úsměvem a vtípky, jinak by to vás ani prodejce nebavilo. My se hrozně rozesmáli, když nám během dohadování ceny povídá: „My friend, you are trying to buy a camel for a price of a chicken.“ (Příteli, snažíš se koupit velblouda za cenu slepice)

Po nákupu jsme se usadili na snídani – jak jinak než berberskou omeletu s čajem (za 32 DH). Chtěli jsme to zapít jedním freshly squeezed džusem, tak jsme si posléze sedli zase o několik desítek metrů dál (cestou byli vlákáni do pár dalších obchodů) a psali tam pohledy a já deník. V Zagoře je jedna dlouhá hlavní ulice a většina dění se odehrává právě tady. Během psaní jsme se tak často dívali, jak kolem nás plyne běžný marocký život. Stejně jako se dívají oni. Celý život.

Truhla a pokušení

Když jsme seděli a psali, dal se s námi do řeči další prodejce. Chtěl, abychom se podívali do jeho obchodu. Kluci toho už měli dost, já taky, ale nějak jsem mu omylem řekl, že se podívám. Vypravil jsem se sám do jámy lvové.

Usadí si vás u stolu a ptá se, co chcete. Pokud nevíte, tak vám začne ukazovat sám nějaké předměty nebo jiné suvenýry a dřív nebo později sáhne po temné truhle. V té jsou šperky. Aspoň tak to nazývají. Nejpopulárnějším artiklem jsou berberské a nomádské náramky údajně ze stříbra. Pak různé přívěšky a naušnice. Všechno prý vyrobeno ručně lidmi z pouště. Povídám vám, já bych to nechtěl ani zadarmo! Mám k těmto suvenýrům odpor a bylo by mi líto lidí, co by to ode mě dostali.

Abych se vymanil ze zajetí pokladů truhly, poodhalil jsem, co by mě zajímalo. Hledal jsem něco, co bych přivezl rodičům – mají rádi malé suvenýry typické pro danou zemi v modré barvě, tak jsem mu své přání řekl a začal mi ukazovat modré ošklivé suvenýry. Nějaké malé lampičky a skleničky či co to vlastně bylo. Líbilo se mu, že to mám pro rodiče a pořád opakoval „mother is very important in your life, I see you are a good man when you want your mother to be happy“ (matka je ve tvém životě velice důležitá, vidím, že jsi dobrý člověk, když chceš svou matku potěšit).

Modrá došla a nevybral jsem. Dál jsem koukal na dřevěné velbloudy, ti se mi docela líbili. Během toho celého divadýlka jsem si uvědomil, v jaké jsem teď roli a jak to na mě zkouší a rozhodl jsem se, že nic teď kupovat nechci a nebudu. Musel bych se s tím další dva týdny tahat a radši nakoupím na konci v Marrakechi. Bylo pro mě těžké odolávat a říkat mu ne, byl to docela sympatický chlapík. Mluvil slušně německy, několik let tam snad pracoval. Chtěl jsem možná dokázat sám sobě, že dokážu odejít s prázdnýma rukama (a ne kapsama) a taky se mi to povedlo. Cítil jsem se trochu provinile, ale tak to už chodí. Někdy musím být tvrdý a neoblomný. Jsem cestovatel (zatím ve fázi petit adventurer), ne turista.

Do další sítě jsem byl lapen, když jsem si šel na poštu pro známky na pohledy. Cestou tam se se mnou dal do řeči kluk na motorce a když jsem mu řekl odkud jsem, začal říkat pár českých slovíček. Požádal mě, abych se cestou zpátky stavil v jeho obchodě. Tak jsem řekl možná a pokračoval. Na poště jsem se otočil a schválně to vzal zpátky po druhé straně silnice. Kdo mě pouští na křižovatce? Kluk na motorce. Není úniku a musím do dalšího obchodu. Teď už mě to začíná otravovat a vím, budu tvrdý. Jak se mi ulevilo, když mě vzal do téhož obchodu, kde jsme dopoledne nakoupili a byl jsem tak z obliga.

Cesta pro otrlé

Kolem 16h jsme se vypravili hledat transport do M’Hamidu. Chceme taxi collectif, je to levnější a máme čas. Podle hovoru s místními by to mělo stát 30 DH. Nikdo si nás výjimečně nevšímá, tak se ptáme řidičů sami. Nejdřív nám nabízí taxi directif za 200 DH, pak nám anglicky mluvící slečna pomůže a chlapík nám za 30 DH nabízí, co chceme. Máme počkat na další tři lidi a pak pojedeme. On místo hledání lidí ale kecá s náma, tak mu doporučujeme, aby šel hledat další spolujezdce. Nasedá na kolo a jede kamsi. Máme tu na něj 20 minut počkat.

Sedíme na schodech mešity a kolemjdoucí krásky nás zdraví „bonjour“. Po 20 minutách chlápek nikde, tak hledáme alternativu v podobě autobusu, který by měl jet naším směrem. Nemůžeme se dopátrat jestli bus opravdu jede, natož odkud. Chodíme sem a tam mezi dvěma stanovištěmi a už si připadáme trochu hloupě. Kašlem na to.

Jdeme za město a stopneme bus tam. Má jet kolem 18h. Shazujeme batohy u dopravní cedule a začínáme stopovat do 94 km vzdáleného M’Hamidu. Po půl hodině nás nabírá taxikář a za 20 DH nás odváží do vesnice ve dvou třetinách cesty jménem Tagounite. Slíbil nám, že odtud to bude do M’Hamidu za 10 DH. Neuměl anglicky a opět má francouzština stačila jen tak na základní vyjádření toho, co chceme. Aspoň se hneme ze Zagory, tak nasedáme.

Silnice mezi Zagorou a Tagounitem si představte jako tři metry široký vyasfaltovaný pruh uprostřed dvouproudé silnice a z každé strany tak dva metry bez asfaltu. Auta pochopitelně jezdí po asfaltu a je to pak kdo z koho, kdo uhne na krajnici. Občas jedete půlkou auta na krajnici a pak v plné rychlosti kolem 70 km/h najíždíte zpět na asfalt. Slunce zapadlo a světla jeho auta svítí spíš symbolicky. Řidič sám vypadá jakoby měl každou chvíli usnout, oči nalepené na předním skle pečlivě sledují kroutící se zatáčky. Tam, kde já sám nevidím nic, on tam jede úplně přesně. Místní zákruty by odřídil i se zavřenýma očima, ale i tak by se slabší povahy mohly bát.

V Tagounitu rovnou přesedáme do vedlejšího taxi. Platíme ještě jedno místo navíc, abychom nemuseli čekat na dalšího člověka. Je to pár korun, to nás teď netrápí. Punk si v M’Hamidu chce dát ještě čouda, tak našeho couchsurfera Hichama zkontaktujeme potom. Po klidnější druhé cestě vystoupíme v centru vesnice a ještě než taxikář odjede, jde k nám kluk v nomádském hábitu se slovy „Jan?“ Hele, Hicham už je tady. Tak se přivítáme a jen Punk není nadšen, těšil se na potáhnutí ze své nové dýmky.

Jdeme s Hichamem a jeho kamarádem Čertíkem domů. Tam vyžene matku s malou sestrou z pokoje a nás pozve dál. Po očku sleduje na zapnuté TV Planetu opic. My jsme z toho trochu rozladění, nepřijeli jsme sem sledovat televizi. Čertíkovi je kolem 21 let a nejlépe si ho představíte jako podržtašku Mikuláše v prosinci. Jen tenhle se vůbec malovat nemusí. Když se ho na něco zeptáme, tak vyjekne a nechápavě kouká. Jakmile se mladší sestra připlížila ke dveřím, zahudroval na ní přesně jako to čerti dělají. Chudák dítě, já být menší, tak z něj nemám klidný spaní. Hicham mezitím přináší čaj a potom nás odvádí ven.

Jdeme za světel čelovek písečnými ulicemi až dojdeme k aubergi Dar Sahara. Tady nám představuje jeho kamaráda Barraka, který to tu vede. Ukazuje nám náš stan s hliněnými stěnami, ve kterém budeme spát. Jsou tady připravené tři matrace s dekami. Jsme z toho trochu nesví a nevíme, jestli je to ten couchsurfing, jak ho známe my. Ptáme se Hichama, jestli za to budeme něco platit a že prý samozřejmě ne. To je fajn.

Měl jsem hlad, tak se ptám na jídlo a ukazuje mi menu. Kluci jíst nepotřebují, tak si objednávám omeletu za 20 DH. Sedáme si do altánku a hrajeme na místní kytaru. Hicham věděl, že rádi hrajeme, tak ji hned přinesl. Večer se nesl ve znamení kytary, zpěvu, povídání, rumu, haše a vodnice. Punk se kytaru snažil naladit, ale díky ztuhlým kolíkům to úplně nešlo a když nám Barrak chtěl zahrát Sahara music, tak ji chudák další půl hodinu přelaďoval. Sešla se tam zajímá skvadra – my, Barrak, Hicham a Paklíč. Ten Paklíč z pevnosti Boyard. Za celý večer neřekl snad slovo, jen se smál a tleskal do rytmu, když se hrálo.

Naučili jsme se dvě arabské fráze. Inšaláh – dá-li bůh, uvidí se, možná. A druhá zní jako „moje kámošky“ a to znamená žádný problém. Během večera se nám obě vryly do paměti. Moje kámošky říkáme, když přinesli tři omelety místo té jedné jen pro mě. Zrovna jsme měli munchies (pocit hladu po haši nebo travce), tak tři omelety přišly vhod. Jurek opakoval, jak mu to celé připadá surreální. Hodně jsme se ten večer nasmáli. Kolem půlnoci začalo být chladno a jdeme spát.