0
0

Původní plán na zimu 2013 byl Laos, ale z něj sešlo a já začal hledat alternativní destinaci, kde se taktéž ohřeju, kde jsem ještě nebyl a kde není draho. Afrika byla pro mě územím doposavad nepoznaným a za poslední měsíce jsem slyšel na Maroko hodně chvály na tuto zemi. Rozhodl jsem odhalit její rozmanitost během třítýdenní cesty vedoucí z oázy přes saharskou poušť až do zasněžených kopců Vysokého Atlasu.

Středověká města, chladný Atlas a písečná Sahara

V úterý jsem úspěšně ukončil semestr a je tak na čase opět někam vyrazit. Původní plán byl Laos, protože Asie mě loni neuvěřitelně bavila i ovlivnila. Plány se ale mění a z Laosu sešlo. Moje touha vyrazit někam do teplejšího klimatu za levný peníz mě nasměrovala na sever Afriky. Často jsem slýchával o tom, jakou je Maroko rozmanitou zemí. Zároveň je tam momentálně i stabilní politická situace, což se u okolních států říci nedá. V Africe jsem nikdy předtím nebyl, tak tohle by mohl být dobrý start.

Kdo mi bude tentokrát dělat milou společnost? Historicky poprvé vyrážím s kamarádem Jurkem (společně rozvíjíme neziskovku Vzdělání pro život) a doplní nás veselá postavička z loňského výletu do Norska – Punk. Jako obvykle pojedme nízkorozpočtově. Nechci překročit částku 11 000 Kč. Letenky vycházely nejvýhodněji z Berlína s easyJetem – za zpáteční jsme zaplatili 4 800 Kč a zpáteční jízdenka autobusem z Prahy je za 1 000 Kč. Rozpočet do samotného Maroka nám následně vychází asi na 270 Kč na den a s tím se dá užít spoustu zábavy!

Ach ta poušť

A co od Maroka očekávám? Chci znovu vidět poušť. Jordánská Wadí Rum mě před čtyřmi lety očarovala a nemůžu se dočkat až budu vstávat na východ slunce a hledat tu nejlepší kompozici. Fotky z pouště mě nepřestávají fascinovat a chci nafotit opravdu pěkné. Pokud budeme mít štěstí, strávíme několik dní s nomády žijícími v poušti a já si vyzkouším sand-boarding. Dál jsme se s klukama domluvili, že zajdeme nějaké treky v Anti-Atlasu a Vysokém Atlasu a navštívíme starodávná města jako Marrakeš (autorem fotky nahoře z Marrakeše je Ismael Alonso).

Spát budeme ve stanu, případně přes Couchsurfing. V únoru se teploty přes den pohybují kolem 15°C. Samozřejmě v horách bude chladněji a v noci očekáváme teploty klidně i lehce pod nulou. Oblečení tedy beru vesměs stejné jako na Aljašku.

Jak to bude s dopravou uvidíme. Mezi městy bude asi nejvhodnější autobusová doprava, ale jinak zkusíme stopovat. I za stopování se zde většinou platí.

Maroko je muslimská země a úředním jazykem je arabština. Anglicky se člověk domluví jen v turistických destinacích, kterým se chceme obloukem vyhnout. Chceme poznat to pravé Maroko. Jako pozůstatek z období kolonizování Francií se zde dá domluvit francouzsky a na severu španělsky. Poslední měsíc jsem se tak krom učení na zkoušky věnoval i učení francouzštiny (španělsky se už po 4 měsících samostudia domluvím). Komunikace bude vtipná a obtížná, ale i to je ta zajímavá část cestování. Do teď vzpomínám, jak jsme v Thajsku dorazili do vesničky, kde anglicky skoro nikdo neuměl a jak jsme hráli pantomimu při koupi lístku a pak znovu při vysvětlování, že jsme koupený lístek ztratili. Tenhle zážitek zaručeně vykouzlí úsměv na mojí tváři.

První den v zemi tajinů

Opouštíme v dopoledních hodinách Sophiin byt na Hermannstrasse a cestou na metro kupujeme gozleme – turecká palačinka se špenátem a sýrem. Berlínské kebabárny mají do 11h zavřeno.

V metru kupujeme za 3,10€ lístek na letiště. Odmítáme dva kluky, co nabízeli použité lístky za 3€. Dobře jsme udělali, že jsme nejeli načerno. Kousek před letištěm nás kontrolují revizoři a několik minut nato už stojíme před letištěm Schönefeld. Procedury s EasyJet v cajku a už sedíme v letadle.

Vedle mě seděl programátor Peter (kolem 45 let) a chvíli jsme si povídali o práci a cestování, já pak piloval svou cestovní francouzštinu a Jurek vedle mě arabštinu. Naučil se užitečné fráze jako vzdejte se, odložte zbraně nebo jaká je vaše pozice v armádě?

Konečně v teple

Za 4 hodiny vystupujeme z letadla v Agadiru, kde je jasno a krásných 23 stupňů. Proti -10°C v Berlíně je to vítaná změna. Vystojíme frontu na imigračním a dostávám povolení. Pro Čechy vízum není potřeba. Jurek se trochu zasekne, protože neuvedl jméno hotelu (já taky ne, ale mému úředníkovi to bylo fuk) a nechtějí ho pustit. Nakonec však oba vycházíme z letiště vstříc skoro třem týdnům v této poměrně exotické zemi.

Punk přilétnuvší z Londýna na nás dle zprávy na telefonu čeká na lavičce před letištěm, tak ho jdeme najít. Hned ho vidíme, tak ho vítáme už z dálky s fuckerama, jako přivítal on nás loni v Oslu. Já jen zpoza sebe slyším, že tohle není v téhle zemi dobrý nápad dělat. Dostat napomenutí během první minuty, co vylezeme z letiště je punk.

Tak se zase vidíme. Punk hned vypráví, jak včera lil a jakou měl v letadle kocovinu. Dáváme panáka calvadosu na shledání a jdeme se zeptat, jak se odtud dostaneme do centra Agadiru.

Léto a zima

V triku s krátkým rukávem kráčíme k chlapíkovi postávajícímu opodál a tážu se rovnou francouzsky. Máme jít dál rovně na bus 37 a přestoupit v Inzagne. Ještě trochu mimo z toho skoku do letního počasí se neseme k zastávce a v tom vidíme přijíždět autobus, zrychlíme tempo, mávneme a dobíháme. Ještěže Punk vybral nějaké peníze, když potřeboval ukojit žízeň a hlad na letišti. Můžeme zaplatit 4 dirhamy (1 DH = 2,30 Kč) za lístek.

V Inzagne dojedeme někam na nádraží autobusů a všude je plno lidí. Chytá se nás mladý kluk z Německa se svou holkou nebo matkou (fakt nevím). Kluk je sympatický a baví nás svým „můj průvodce říká, že…“. Nacházíme bus 98 a za 3 dirhamy jedeme do centra Agadiru. V obou autobusech jezdili převážně místní, turistů jen pár. Pro nás ze střední Evropy je v Maroku teplo, takřka letní počasí, avšak místní zažívají zimu a nosí bundy.

Je veux un tajine

Kecáme s Němcem a za 30 minut jsme na místě a jdeme najít něco k jídlu. Máme fakt hlad. Hledáme medinu – staré město. Nechceme turistickou restauraci, ale něco levného místního. Agadir je turistické město plné hotelů a resortů a najít něco lokálního je problém.

Různě se ptáme místních, samozřejmě francouzsky (na angličtinu zde zapomeňte) a dojdeme k trhu. Jídla tu však moc není, ledaže bychom se spokojili ke syrovým masem od řezníka a přikusováním zeleniny či ovoce od stánku. Hledáme dál.

Týpek nás vede do restaurace, ale nakonec zjišťujeme, že jsme tu už byli a nepůsobila na nás dostatečně místně. Nabíráme ale už směr na medinu, jsme na dobré cestě. Jurek někoho zdraví, tak se otočím a on to Peter z letadla. Připojí se k nám a hledáme společně. Umí francouzsky a různě se ptáme, ale pořád nevidíme to, co hledáme.

Tajine

Za několik minut naštěstí třímáme jídelní lístek ve francouzštině a objednáváme tajiny z jehněčího a mátový čaj. Čaj je v arabských zemích populárnější než káva. Přinesli mi dva kvádříky cukru (to je asi osm normálních kostek), natrhanou mátu a konvici. Naštěstí za chvíli přišla obsluha a ukázala mi, jak čaj připravit. Mátu vhodit do konvice stejně jako oba cukry a začít nalévat. Následně obsah skleničky třikrát přelít zpět do konvice, aby se cukr promíchal a pak až lze nalít čaj k pití.

Než přinesli jídlo, pozorovali jsme dění na ulici a užívali si začátek cesty s vidinou dlouhého volna před námi.

Už se to nese! Netušil jsem, co je ten tajine vlastně zač, jen jsem věděl, že to je typické marocké jídlo. Snad nebudu zklamán a najím se. Ukázalo se, že tajine je dušená směs zeleniny a kusu masa dle výběru podávaná v klasických tajinových keramických nádobách. Ty vypadají jako miska pod květináč a na ní je nasazený obrácený trychtýř s otvorem nahoře. Trychtýř obsluha při podávání odklopí a tajine ještě zabublá a zasyčí. K pokrmu se přikusuje marocký chléb. Moc jsem si pochutnal! Tajine nezklamal.

Bůh, národ, král

Jídlo bychom chtěli spláchnout pivkem, ale to v muslimských zemích je vzácnější než šafrán. Peter chodí chvíli s námi, ale nakonec nás opouští a přejeme si vzájemně hezký pobyt v Maroku. Punk nakonec našel malou plechovku nealko Bavarie za 16 DH. Prý tak hnusné, že ho nakonec vylil.

Míříme na pláž, kde bychom chtěli strávit noc. Cestou potkáváme dva Němce, se kterými jsme jeli do centra, tak přejeme dobrou chuť a zase pokračujeme dále. Sedáme si na zídku u pláže a koukáme na osvětlený kopec nad městem za poslechu přelévajících se mořských vln. Přisedá si k nám chlápek v černé kožené bundě a čekáme, kdy nás zkusí na něco lákat. Nakonec jsme si docela pokecali (měl nějaké ubytování, ale nenutil nám ho, když viděl, že nemáme zájem) a přeložil nám nápis svítící na kopci – bůh, národ, král.

Pláž je 8 km dlouhá a existuje reálná šance, že najdeme 4 metry, kde se budeme moci uvrtat na noc. Po 10 minutách chůze podél moře uleháme 30 m od moře hned vedle privátní pláže patřící hotelu. Není na nás z promenády přes lehátka a slunečníky vidět. Kecáme a najednou vidíme, jak k nám jdou dva policajti. Čekáme, že se jim náš nápad líbit nebude, ale oni se jen usmějou, pozdraví a optají se ça va? a zase jdou.

Přibližují se k nám další dvě postavy. Není to nikdo jiný než staří známí z Německa. Nejdou s prázdnýma rukama a prokážeme jim službu otevřením láhve jejich vína. Poskytujeme dokonce nadstandardní službu a pomáháme jim ho i vypít. Rozloučíme se a jdeme vybalit spacáky. Poldové jdou opět kolem a s úsměvem na tváři nám přejí dobrou noc. My si špagátem přivazujeme věci k sobě, ale jedná o ochranu spíše symbolickou než jakkoliv reálnou. Usínáme pod širým nebem za šplouchání moře.

Tafraoute a jeho hašiš

Na pláži nás probouzí pokřikování. Otevřeme oči a kluci hrajou u moře volejbal a kolem nás už to žije. Vysoukáme se ze spacáku a místo snídaně si dáváme panáka calvadosu na chuť i prevenci před zažívacími problémy.

Dnešní plán je dostat se do Tafraoutu v Anti Atlasu, kde nás čeká několikadenní trek. Autobusem jedeme zpět do Inzagne, kde si dáváme s místními v kavárně snídani – já čaj, kluci kafe a dva dortíky každý. Toť snídaně za dohromady 20 DH, což nás mile překvapilo. Za další dirham jsme skočili na záchod – pochopitelně turecký a za dalších pět jsme si na ulici koupili čerstvě vymačkaný pomerančový džus (od příště použiju sousloví freshly squeezed, které jsme mezi sebou vždycky používali).

Prošli jsme tržnici hledajíc především blok na deník pro Punka (ale ani já bych novým nepohrdl), ale místo deníku jsme koupili datle, ty jsou zde doslova na každém kroku. Po papírnictví ani známky. Zato oblečení, koření, jídlo, drogerie, keramika a všechno další jsme na tržnici našli.

Napáleni

Parkoviště se modralo starými mercedesy z 60. let. Odmítáme výbornou nabídku taxikáře jet za 900 DH do Tafraoutu a pokračujeme dál na autobusák. Tam jsme vykřikli Tafraout a hned jsme měli bus. Jenže do Tiznitu za 30 DH. Prý to přímo nejezdí, holt jim jednou musíme věřit.

V buse seděli jen místní a přišel za námi řidič, že chce 10 DH od každýho za bagáž. Nejdřív jsme se zdráhali, protože to jsou jejich typické triky, jak z turistů dostat víc peněz. Řidič se ale s 10 DH, co jsme mu dali nespokojil, tak jsme zaplatili 30 DH, jak chtěl. Příště si na to dáme pozor. Přede mnou seděl asi 12 letý kluk, co docela uměl anglicky, tak pomáhal při vyjednávání a pak jsme si během jízdy ještě chvíli povídali.

V Tiznitu jsme sedli ve vedru na čaj, trochu prošli toto nezajímavé město ležící na jihu Maroka. V 15h nám jel bus do Tafraoutu. Za 35 DH jedeme fakt starým busem s malým místem na nohy. Před odjezdem jsem měl jediný úkol – odskočit si. Samozřejmě jsem na to zapomněl a teď trpím. Navíc mě otravoval malý kluk sedící přede mnou, co si něco blebtal arabsky sám pro sebe a divně se díval. Autobus staví jen krátce pro stopující cestující. Když po třech hodinách jízdy zašlo slunce, začala být zima. Už abychom byli v Tafraoutu!

V 19h jsme na místě a na doporučení místních jdeme do restaurace Tanger. Sedí zde i Maročani, tak to špatné být nemůže. Jsme hladoví jak vlci, tak si dáváme k tajinu i polévku harira. Ve večerním menu nesmí chybět sladký čaj, na jehož extrémní sladkost si už zvykáme. Harira chutná jako hodně řídké indické kari s drobnými luštěninami. Ke všemu přikusujeme marocký chléb a užíváme si to.

Marocký hašiš

Pingla učíme zjazyk (pokud si nepamatujete z norského povídání, tak spočívá v přidání „z“ před všechna slova – takže vznikne například zmerci zbeaucoup). Pingl umí jakžtakž anglicky, tak se ho Punk ptá na hašiš, který je v Maroku velmi populární. Tato země je snad největším zásobitelem Evropy a ceny tu jsou několikanásobně nižší než u nás. Když cestujeme, tak se vším všudy a razím názor, že zkusit se má všechno. Navíc hašiš je jen koncentrovaná marihuana. Nic víc, nic míň. Punk nás takhle poučil, ale k jeho zklamání, pingl už nemá. Odpoledne prý někdo koupil zbytek, co měl.

Jdeme si lehnout mezi hory před městem a Punk cestou kupuje za 100 DH hašiš. Musel čekat trochu déle, protože první obchod jsme mu s Jurkem překazili. Chtěli jsme mu udělat fotku a zvěčnit okamžik, na který se tak těšil, ale to se nelíbilo dealerovi. Zavolali jiného, který přijel autem za 10 minut. Punk mi svěřil jeho foťák a telefon pro případ, že by ho podvedli a zavolali na něj policii, která by mu to zabavila. Ale místní prodejce ho ujistil, že jsou byznysmeni, žádný krysy a nemá se čeho bát.

Punk si spolu s námi vesele kráčí do kopce na začátek města. Koukáme po autech, jestli nejsou policejní, ale opravdu to byli byznysmeni. Zastaví nás kluk, jestli hrajeme na kytaru, tak říkáme, že jo a on, že hraje taky a že má v domě jednu kytaru. Hraje třeba Jamese Blunta, tak si povídáme a když do pěti minut nepřijde kýžené pozvání k němu, tak se loučíme a jdeme dál.

Nacházíme příjemný plácek u stezky vedoucí k modrým kamenům. I tuhle noc jsme se rozhodli spát po širákem. Punk z pet láhve vyrábí dýmku a dáváme všichni společně první pokouření místních bylinek. Taháme kouř do plicních komůrek ze šterbinky v láhvi. A efekty? Více smíchu, horší krátkodobá paměť a zpomalené vnímání. Když se kolem půlnoci ochladí, jdeme spát pod hvězdami.

Na létajícím koberci do palmové oázy

Nemilým ranním překvapením bylo, že mi na krosně úplně prasknula přezka pro zapnutí bederního pásu a batoh se tak stal podstatně těžším. Pás – nepás, vypravili jsme se do města, abychom se najedli berberské omelety (oproti klasické se liší přidanou zeleninou a kořením) a našli turistické agentury. Chystáme trek v Anti-Atlasu, tak by se hodily tipy na místa, kam jet a mapa. Našli jsme jen jednu agenturu a tam když pán zjistil, že z nás byznys mít nebude, tak nám nechtěl prodat ani mapu.

Opustili jsme pro teď hledání mapy a vrhli jsme se na hledání náplně pro plynový vařič VAR, který máme. Takovou náplň jsme ale v tom jediném obchodě s tímto zbožím v Tafraoutu nenašli.

Při našem bloumání městem jsme narazili na Poláky, co jedou autem z Guiney Bissau a krátce jsme pogadali (Punk mě učil polsky, snad má teď radost) na náměstí a popřáli si vzájemně dobrou cestu.

Náhoda nás přivedla ke chlapíkovi, který se tvářil, že nám může pomoci. Jen nemluvil moc anglicky a moje francouzština nestačila na to, co jsme potřebovali vyřešit. Společnou řečí nám byla nakonec němčina. Prý nám dá mapu a vedl nás kamsi. Z kamsi byla nakonec ta agentura, kde jsme už jednou byli. Najednou nebyl problém nám dát malou mapku zadarmo. My si následně vybrali třídenní trek z Ait Mansour vedoucí kaňonem Anti-Atlasu.

Nedá se úplně spoléhat na nákup jídla tam, proto ještě absolvujeme rychlý nákup základních surovin na dva dny. Nutella na snídani, trochu chleba, dvoje sardinky a láhev vody. To musí stačit. Nechce se mi tahat těžkou krosnu a doufám, že ve vesnicích, kterými budeme procházet bude možnost zásoby doplnit.

A jak se do Ait Mansour dostaneme? Je to necelá hodina cesty odsud. Zkusíme taxi, ale tam jsme se nedomluvili na ceně. Nabízeli nám něco nehorázného, tak jsem jim důrazně řekl, že za tuhle cenu nikam nepojedeme a navrhl cenu reálnější. Bohužel pro nás drželi minikartel a nikdo další se s námi nechtěl moc bavit, natož vyjednávat.

Vrátili jsme se k hlavní silnici vedoucí skrze město a zastavili u pumpy, kde chceme zkusit odchytnout někoho, kdo pojede naším směrem. Stojí tu zrovna jedno větší auto, tak se Jurek ptá a světe div se, jede do Ait Mansour a za 25 DH (pro představu taxíky nám nabízely asi 300 DH). Úplně deus ex machina! Vlastně spíš létající koberec, jsme v arabské zemi. Že to půjde takhle snadno jsme nečekali. Tak si sedáme k Maročanovi a čekáme až se auto naplní dalšími lidmi. Tomuto způsobu dopravy se zde říká taxi collectif.

Za nedlouho už stoupáme do hor Anti-Atlasu po úzké silnici vytesané do skály. Řidič vždy před ostrými zatáčkami troubí, aby upozornil protijedoucí auta. Silnice je opravdu hodně úzká a sráz pod námi je nezanedbatelný. Slunce pomalu klesá k obzoru a měkké světlo barví vyprahlou krajinu takřka bez vegetace do žlutavých odstínů.

Ráz krajiny se změnil s příjezdem do Ait Mansouru. Zelená palmová oáza obklopená horami z obou stran je milou změnou.

Hned po příjezdu k nám jde chlapík, který zde vede aubergine (levný způsob ubytování, něco jako penzion). Odmítáme jeho nabídku ubytování, ale přijímáme jeho nabídku na tajine, máme už docela hlad. Přivedl nás na modrou terasu, kde měl posezení pod palmovým listím. Moc příjemné! Jako předkrm přinesl olivy a čaj a za hodinku i tajine. Zachutnal nám. Dali jsme trochu haš a odebrali jsme se do kaňonu.

Bederní pás řeším zavázáním samotného popruhu. Není to zdaleka ideální, ale zádům to dramaticky pomáhá. Jak kráčíme oázou po asfaltové silnici, vidíme pár turistů s karavany, ale nic víc. Sezóna v Maroku začíná o pár měsíců později, teď je nejchladnější období.

Proti nám pofukuje osvěžující vítr a my si užíváme exoticky vyhlížející palmy kolem nás. Jak jdeme, občas na nás z oázy vyběhne stádo koz a proti projde chlapík na oslíkovi. Cestu občas lemuje pár domů, ale lidi prakticky nepotkáváme.

Když se setmí, hledáme místo na nocleh. Kde jinde než v oáze. Písek mezi palmami vybízí k přespání a my se nenecháme pobízet. S čelovkami se utáboříme a děláme oheň, ani bombu nepotřebujeme. Suché palmové listí funguje jako skvělý rozdělávač ohně, v oáze jsme našli i nějaké dřevo. Na ohni jsme si uvařili thajskou rýži, co jsme dovezli z Čech a přidali místní lančmíd. Punk mezitím z bambusu vyrobil dýmku na haš.

Okolo nás se stahuje zvířena a vidíme jen svítící oči v úplně tmě. Z dáli k nám doléhá hlas muezina z vedlejší vesnice, který svolává Muslimy k modlitbě. Zase se shodujeme, že se vyspíme pod širákem. V noci teplotě klesá až k nule, ale to nám nevadí. Tohle místo má rozhodně zajímavou atmosféru. Navíc když si uvědomím, že já už ležím mezi palmami v Maroku a kámoš v Praze se ještě učí na poslední zkoušku, mám z toho radost a v tomto opojení usínám.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .