0
0

Moje cesty s náčelníkem mají pár věcí neměnných. Za prvé vždycky vidíme požár. A za druhé se vždycky upečou v pivnici. Ne jinak tomu bylo i tentokrát. Učitelskej měl týden jarní prázdniny a tak si chtěl odpočinout od naší banánové republiky tím, že pojede na Kubu. Já byl samozřejmě pro. Kdybych býval byl tušil, co všechno nás čeká.. zatčení.. policejní teror.. fyzická muka.. ..tak bych jel stejně, to je jasný!!!

1. 3. 2009

Cesta do Frankfurtu mi uběhla super, protože jsem ji skoro celou prospal zatímco náčelník se seznamoval s pokrokem v automobilovém průmyslu (předci jen měl předtím Škodu 120, že). Ve snaze ušetřit 53 euro za parkování na letišti ve Frankfurtu jsme se rozhodli zaparkovat v přilehlém městěčku Kelsterbach které slibovalo parkování zdarma. No, časy se mění, takže to trvalo drahnou dobu než jsme našli jednu jedinou uličku kde nebyl zákaz stání. Rozloučili jsme se se žluťákem, vzali vlak na letiště (2,5 euro) a ušetřené peníze okamžitě utratili za jídlo a pivo nevalné chuti. Příště raději parkáč a řízky náčelníku!

Let proběhl v pohodě, měli jsme pro sebe trojsedačku a mě se za pomocí dvou kinedrilů podařilo i část cesty prospat. Po první peripetii s imigrační policií (tehdy už nás mohlo lecos trknout) kvůli vízu z Austrálie jsme konečně tady.

VARADERO

Kuba. Příjemné klima nás praštilo do tváře které byly v tu chvíli už rozesmáté. Dobrodružství začíná. Máme plán – půjčit si auto na celých 10 dní, protože doprava na Kubě je fakt hodně složitá. Jenže přichází ledová sprcha ve formě ceny – 65 CUC na den.

Malá vsuvka o cenách. Kubánci mají 2 měny. Oboje jsou pesos, ale dělí se na nacionale a convertible (rozuměj normální a turistická měna). Nacionale jsou cca 1 peso 1 koruna, kdežto convertible jsou zase spíše cca 1 peso 1 dolar. Vyznat se v tom není ze začátku snadné, neboť ceny se uvádí prostě jen jako čísla a měnu si musíte domyslet (většinou zdravý úsudek stačí). Aby to bylo ještě více zamotané tak „svojí“ měnu někdy značí jako $.

Náčelník si mění eura na letišti v kurzu 1,11 (já později v Havaně za 1,13, takže nemá cenu čekat) a přemýšlíme, jak se někam dostat. Seznamujeme se s první revolucí – revoluční způsob přepravy z letiště. Totiž – žádný neexistuje (veřejný). Žádné pravidelné spojení. Kubánská vláda nemá zájem aby sem lítali baťůžkáři, spíš jen tak hotel a ať si hosty odveze hotelový autobus. Nakonec uplácíme řidiče nějaké cestovky který nás za nehorázných 25 CUC (pesos convertible) na osobu bere do autobusu a vykopne nás po 3 hodinách v Havaně (přistáli jsme na letišti ve Varaderu).

HAVANA (LA HABANA)

Luxusní park hotel vynecháme a ubytováváme se v Caribian hotel který je o kus dál a hlavně mnohem levnější. První noc nás (i se „snídaní“) stojí 55 CUC. Musíme se poprat s časovým posunem a tak ještě mažeme do prvního hlučného baru, hraje se a tančí, odmítáme nabídky místních kubánek které se na nás lepí ještě než si sedneme a místo toho se věnujeme našemu novému kámošovi – pivu CRISTAL. A hurá na kutě.

2. 3. 2009

Vyrážíme do Havany zjistit, jak se odsud co nejrychleji dostat. Bohužel definitivně zjišťujeme, že doprava je tady prostě za ranec. Auto jedině za 65 CUC/den, vrácení v jiném místě je nabízeno velmi neochotně a za 85 CUC poplatek. Chceme jet okamžitě na východ a náš plán, že si tam přejedeme autem a vrátíme ho tam bere za své. Jdeme zjistit letenky. Paní se řehtá na celou kancelář když jí říkám, že chceme letět dnes nebo zítra. Beznadějně plno. Jdeme se ještě zeptat do Caribien a tam nakonec kupujeme letenku ze Santiaga do Havany na 7. 3. za 110 CUC.

Havana má asi něco do sebe, ale jsem zklamán že tam už nevidím ty šílené „metrobusy“ (náklaďák táhne něco jako 3 maringotny navařené na sebe s 500 lidma). Jinak je taková, jakou si ji pamatuji z minula. Zbídačená, hlavní náměstí u Capitolu vypadá (snad až na doutníkovou továrnu PARTAGAS) jako chánov.

Chceme co nejdříve pryč. Bereme si taxika (stojí kolem 2-3 CUC) na nádraží a chceme jet vlakem. Nemluvíme španělsky a tak nechápeme co přesně nám ten chlap říká, ale zřejmě něco v tom smyslu, že místním vlakem jet nemůžeme (jak později zjistíme tak je to klasika, turista nemůže nic, nemůže jet autobusem s kubánci, nemůže si koupit motorku, nemůže si ji ani půjčit od kamaráda atd.) a turistický je obsazený. To je sklamání, protože jízda vlakem by byla jistě velmi dobrodružná 🙂 Dáváme si oběd (za 5 pesos hamburgra = houska se špekem a trochou pálivé omáčky) a jedeme na autobusák.

Jediné co ještě dnes jede je Viazul (společnost která převáží turisty) směr Trinidad, ale je vyprodáno (jak později zjistíme, také klasika). Naštěstí jsme na terminálu ASTRO (místní autobusová společnost která převáží zase jen kubánce) a hned vedle něj je takové parkoviště, kde se dohaduje „taxi colectivo“. Do Trinidadu ale nikdo nechce nejprve jet (mučos problemas polis), nakonec se ale jeden mlaďas (jo, horká hlava) najde. Podaří se nám nasmlouvat cenu 80 CUC (!!). Autobus stojí 25 CUC / osoba, ale bereme k sobě ještě jednu holku a tak nás to vyjde na stejno a ještě mnohem pohodlněji a rychleji. Jízda je dobrá a dobrodružná, ovšem bez španělštiny opět dost tichá..

TRINIDAD

Poprvé se ubytováváme v casa particulare. Je to ubytování u kubánců doma a krom toho že to je nejlepší způsob jak poznat alespoň trochu jak žijí je to také dobrá šance pomoci pár lidem. Ubytování v soukromí poznáte podle modré kotvy která je na baráku. Pro Kubánce platí velmi přísná pravidla pokud chtějí ubytovávat turisty:

1. Mohou mít maximálně 2 pokoje a v každém z nich mohou ubytovat max. 2 turisty (vyjímku tvoří děti). Toto pravidlo vede k tomu, že musíte obvykle obejít větší množství kas než si najdete nějakou volnou, protože pravděpodobnost že bude plně obsazená je jednoduše vysoká.

2. Za každý pokoj platí státu 170 CUC (!!!) měsíčně nezávisle na tom, kolik peněz vyberou. Je to sice pohodlné z hlediska účetnictví, na druhou stranu je to hrozně riskantní když zvážíme, že měsíční plat na Kubě (učitelky) je cca 500 pesos, tedy cca 25 CUC. Tato sazba vede k tomu, že casy najdete jen na turisticky exponovaných místech, protože nikdo nechce riskovat, že si ji udělá, zaplatí 7 měsíčních platů a přitom získá ubytování jen na pár nocí. Což vlastně vládě vyhovuje, protože oni si nepřejí aby turisté chodili a spali mimo turistická místa.

Cena za ubytování se pohybuje v řádu 15 – 25 CUC (za pokoj), musíte se ale vyhnout nahaňečům, kteří když Vás ke case dovedou tak dostanou kolem 5 CUC (o což se Vám navýší cena pokoje, což nepoznáte, ale bydlíte za 25 místo za 20..). No, když už vás tam mají tak to by bylo, aby vás nezkusili pumpnout ještě o nějaké peníze. Děje se tak při snídaních a večeřích které každému nabízejí. Není to ale „pumpnutí o peníze“ v pravém slova smyslu. Zažijete totiž velmi neobvyklý kulinářský zážitek. Já osobně jsem vypozoroval, že snídaně bych si už asi příště neplatil (jde o cenu, ale 3-5 CUC za osobu je docela dost, to samé na ulici pořídíte kolem 1 CUC) ovšem večeře nelze v žádném případě vynechat. Cena je odvislá od toho co si „poručíte“, pohybuje se 6 – 10 CUC na osobu. Na první pohled to může vypadat jako dost drahá sranda (obzvláště když v hospodě uvidíte jídla kolem 4 – 6 CUC), ale zkušenost vše vysvětli. V restauraci jsme jednak dostali jídlo nevalné kvality (ten biftek je ladně zamřelý, říkal náčelník) ale hlavně máte jen to jídlo. Dáte si přílohu, pití atd. a jste třeba i na vyšší částce. To co dostanete v soukromí je naprosto neporovnatelné. Je totiž kubánská tradice hosta pohostit „co to dá“, takže se konají opravdové orgie, spousty rýže (s fazolemi), ovoce, zeleniny, čerstvě vymačkaných džusů, smažené banány, maso, polévka. Navíc vše výborné, nezapomenutelné. Milovníci koření nechť si však neopomenou donést svoje, na Kubě je to problém, většinou je jen sůl, občas i pepř, ale třeba chilli je nedostatkové zboží.

Večer jdeme cournout po Trididadu, městečko je nádherné, silnice jsou z hrubých dlažebních kostek (kdysi je sem dovezli z Bostonu) a panuje zde příjemný klid. Chutnáme první mojito (2 CUC) a bavíme se sledováním hudební skupiny na Platza de la Musica.

3. 3. 2009

Hned ráno si kupujeme lístek na Viazul. Rozhodneme se jet do města Bayamo, které by mohlo být výhodným výchozím místem do hor Sierra Maestra kam se chystáme. Lístek je na druhý den a tak dnes relaxujeme. Chceme jít na pláž a tak se vydáváme směrem z města. Objevujeme úplně jiný Trinidad než jaký jsme viděli v historické části. Chceme si půjčit kolo, tak říkám nějakému řezníkovi kde se to dá půjčit a on zahájí akci „turisti si chtějí pronajmout kola“. Říká něco o 10 minutách, ale když je půl hodiny pryč tak už nás nebaví čekat a odcházíme, i když je fakt, že půl hodinové pozorování jedné křižovatky fakt stálo za to. Snažíme se přemluvit nějakého rikšu ať nás vezme na Playa Ancón ale nejsme úspěšní. Taxikáři chtějí 6-8 CUC což se nám zdá dost až se nakonec jeden chytí a vezme nás tam za bůra. Cestou pochopíme proč se rikša cukal. Byla to fakt celkem dálka.

No jó. Už je to tady. Karibik. Vzduch 30, voda 25. Nádherná písčitá pláž si nás hned podmanila. Celý den lenošíme a chytáme bronz. Bez opalováku. Já mám tedy něco dvacítky (dávám na ruce), ovšem náčelníkův Nubian se ukazuje jako zcela nedostačující, obzvláště, když se k tomu přidá pivo Bucanero. Kdyby jsme jen tušili, že nás bukanýr rozseká mačetou..

Laskavý čtenář zanechal dva VOLVERÁNY (jak sami sebe začali naši cestovatelé označovat, aniž by v tu chvíli věděli kdo nebo co to Volveráni jsou) spící na pláži po setkání s několika Bukanýry. Karibské sluníčko se rozhodlo vnést do jejich zimou prochladlých duší trochu tepla, ale jaksi to neodhadlo..

Nubian bohužel opravdu nestačil a tak večer se o slovo přihlásí nespokojená pokožka. Zejména u náčelníka který se pro jistotu ihned převléká do nemocničního modrého mundůru ale není to bohužel moc platné, stejně tak nás z toho nevytáhla luxusní večeře kdy se na naše přání podávala langusta. Vyplácáme na sebe zbytky krémů a jdeme spát, ráno nás čeká bus směr Bayamo.

4. 3. 2009

Cesta se nedá označit za úplně pohodovou jelikož pokaždé když autobus poskočí tak se naše záda automaticky svezou po opěrátku a to není zcela bez bolesti. Ale jen opravdové utrpení činí z chlapců muže a tak zatneme zuby a valí se. Já se zabavuji knížkou o upírech od Švandrlíka ale bohužel je to šílená nuda a tak mnohem zajímavější mi přijdou náčelníkovi teorie který zbystří ve chvíli, kdy míjíme město Bayamo aniž by se řidič namáhal zastavit. Je nám to divné, protože zatím zastavil v úplně každém městě po cestě. Do not nám nehraje čas (měli by jsme fakt veliký náskok) a navíc na Kubě je běžné že vás vítá to či ono město ještě 50 km před skutečným městem (možná Fidel plánuje, že se časem rozroste?). Navíc se nedokážeme dohodnout jestli se vzdálenosti uvádí v km nebo mílích a tyto všechny faktory dávají průchod mnohým (někdy dost neuvěřitelným) teoriím které všechny berou za své okamžikem příjezdu do Santiago de Cuba. Řidič nás odvezl o více jak 100 km jinam a ještě nahnal cestou skoro 2 hodiny. Nebráníme se.

Santiago de Cuba

Bereme si cyklorikšu a jdeme hledat nějakou casu. Necháváme to vlastně spíš na řidiči-šlapači který nás dohodí do příjemného místa za 20 CUC. Až později se dozvídám, že náčelník musel spát na polštáři který byl pročůraný kočkou (řekl to trochu jinak). Po vynikající večeři si jdeme dát pár piv. Město je to extrémně živé a už na první pohled mhonem hezčí a udržovanější než co jsme dosud viděli. Prohlídku si ale necháváme na později a tak strávíme příjemný večer v restauraci s výhledem na Parque Céspedes což je centrum historické části města. K poslechu nám hraje místní band kterému věnuji 1 CUC a objednávám si Guantanamera která mi pořád zní v uších.

Perličkou na závěr je útrata. Osmnáct padesát, sdělil nám kubánský číšník. ČESKY. Svět je malý 🙂

V dobré náladě jdeme na kutě, další den nás čeká další dobrodružství – chystáme se půjčit si auto 🙂

Ono se to řekne.. půjčíme si auto.. na Kubě.. zní to jednoduše. Už jsme se o to pokoušeli ve Varaderuia v Havaně a ani jednou jsme nebyli spokojeni. Vyjde to tentokrát?

5. 3. 2009

Bereme si taxika a za pár babek jedeme k hotelu Americana. Těžko říct proč je tak slavný, každopádně jsou po celém městě směrovky navádějící k němu – tam také nacházíme 2 půjčovny aut a jednu motorkářskou. Naše bolavá záda nesouhlasí s představou, že pojedeme na motorkách s bágly na zádech a tak padá rozhodnutí na auto. Já si chci půjčit Hummera nejmíň trojku, ale náčelník je konzervativní a trvá na Hyundai Atos jehož kvality si prověřil před časem v Řecku. Skřípeme zuby když musíme zacvakat 60 CUC za den, ale nedá se svítit. Sbohem (nebo spíš dočasně pa pa) Santiago, upalujeme na západ.

Asi za 5 min. jsme doupalovali. Došel asfalt. Cestovní rychlost klesá pod 40 km/h. Alespoň si můžeme vychutnávat hory po pravé straně a nádherné moře po levé. Cestou po pobřeží potkáváme asi tak 300 koz a ovcí, sem tam krávu, občas bůvol a někdy, dokonce, i člověka, případně více člověků vezoucích se v dobytčáku. Začínáme pronikat do pravé Kuby. Míjíme „města“ jako Chivirico, Uvero.. což jsou vlastě jen taková seskupení několika (kupodivu celkem slušně vyhlížejících) domků. Cesta se táhne, rádio nefunguje a sluníčko je únavné. Poledne je dávno pryč a tak se rozhodujeme zastavit na nějaké jídlo. Restaurace v nedohlednu, snad jen jakási „refrescovačka“, což je místo, kam si mládež chodí popít džus. Náčelník však několika vhodně položenými dotazy brzy vypátrá restauraci, která se maskuje tím, že není nijak označena. To budeš čumět, říká mi a má pravdu. Místnost je vybavena silně moderními a hi-tech skleněnými stoly a obsluha se skládá ze 3 usměvavých kubánek. Co si dáte? Máme kuře. Máte nějaký jídelák? Máme kuře. Tak si dáme kuře.. a pivo.. odtušíme. Jídlo je servírováno bleskem (hotovky? tady kde projede 1 turista za x dní a mezitím jen pár místních na buvolech a koních?) a co víc, je vynikající. Poprvé pijeme pivo maybee.. že by jen možná? … už mě teoreticky nemělo nic překvapit ale spletl jsem se.. při placení paní div neznala a fakt nechtěla CUC… chtěla to jejich kubánské peso.. ale my jej neměli a tak se nakonec spokojila s pesy konvertibilními, vzhledem k tomu, že dostala dýško… celá ta sranda (2x oběd a 2x pivo) byla za 50 Kč!! Aj jaj jaj, tak to jsou trochu jiné cenové relace než se nám snaží vnutit Fidel v turistických zónách!

Po obědě si kupujeme v dalším stánku za pár kaček další pivko a jdeme hledat pláž, což netrvalo dlouho. Je to zvláštní koupat se v neuvěřitelně nádherném karibiku úplně sám. Krásná pláž a dva nudisti v moři. Co mě překvapilo byly ryby, sice trochu slabší ale předci jen odvar korálových krásek. Barvy jen hýřili a nás se zmocnil pocit štěstí.

Naše nezřízené skotačení bylo narušeno příchodem jakéhosi chlapce, jenž právě nelegálně (jak jsme zjistili později, na Kubě je rybolov nelegální) ulovil krásné ryby. Nabízel nám je k výměně za cokoli, jenže co s takovou rybou? Chvilku jsme si pohrávali s myšlenkou že je vemem a utáboříme se. Jenže grilovaná ryba bez koření není nic moc a koření jaksi nebylo součástí našeho (ani kubánského) inventáře. Tak s díky odmítáme.

O něco později se objevuje další skupinka mládežníků jenž nemají žádné zaměstnání. Jsou za jejich udivené pohledy odměněni balónky. Takové věci si beru vždy sebou, neboť to často dokáže rozzářit nejeden obličej. Balónek je jeden nafouknutý a druhý prázdný. Po chvilkovém skotačení začíná skupina řešit logickou úlohu – jak z toho splasklého udělat to veliké co létá ve vzduchu? Náčelník říká, že to je učení za pomocí řešení nějakého problému. Né nadarmo je v domovské zemi učitelem.

Zbytek cesty nám přinese krásnou podívanou na nejvyšší vrcholek Kuby jenž má nějakých 1974m. Je to zajímavé dívat se nahoru ale neméně zajímavé to je i dole. Cesta je každou chvilku propadlá do moře a tak se jezdí po nepříliš bezpečně vypadajícím útesu, nebo roklinou která slouží jako objížďka (kupř. když se jim propadl most). Na tenhle kšeft to chtělo brokovnici.

Legrační jsou tunely které měli právě cestu odvést od moře, protože předci jen je to divné když se brodíte mořem. S velkou slávou to asi tenkrát začlo, takže lze vidět vjezd a výjezd… do skály… když už se kutalo tak max. pár metrů a pak asi padl komunismus v Evropě a tím ustal tok peněz na Kubu.

Cestou z Pilónu do Manzanilla vidíme, že životní úroveň stoupá – všude je třtina.. případně vidíme banánové plantáže. Úrodná oblast s sebou nese i vyšší životní úroveň. Ale to už jsme v Manzanillu, stmívá se a ukazuje se, že najít ubytování nebude moc snadné, protože toto není zrovna turistické město a casy zde skoro nejsou. Je jich asi tak 5 a volno mají až v té páté, pořádně daleko od města, ale zase je to po delší době velmi luxusní ubytování s teplou vodou, telkou, vlastní zahradou.. Po vyčerpávající večeři (každý asi tak kilo loupaných krevet) se mažeme Aloe (tak jako každý večer) a jdeme spát. Asi 300 km ujetých ve značně polních podmínkách nás dost vyčerpalo.. Usínáme v klidu, nikdo z nás netuší, že druhý den nás zatkne armáda..

Nedávno jsem viděl film o revoluci na Kubě (Che: Part one) a padla tam taková věta, že „kdo získá hory (Sierra Maestra) získá celou Kubu“. Teprve tehdy mi došlo, proč to nebylo tak snadné se do nich dostat. Vítejte u dalšího povídání o Kubě.

6. 3. 2009

Náš cíl je městečko Buey Arriba, které leží na úpatí hor Sierra Maestra a cesta k němu je lemována dvěmi jezery. Těšíme se na přírodní krásy a v dobré náladě bereme i stopaře (což tady může udělat člověk vlastně kdykoli, neboť záplava lidí stojících u silnic je snad nekonečná) a tak cestu nalézáme poměrně rychle. Oblast okolo Bayama je hodně úrodná, všude jsou rozlehlé banánové plantáže a opravdu se je na co dívat.

Buey Arriba. Snažíme se dostat co nejdále do hor, cestu nám ale zaterasí řeka a totálně zdevastovaná silnice. Dál to jde už jen pěšky nebo na koni. Zamkneme auto a jdeme se podívat na bahnitý břeh kde přemýšlíme co dál. Fotíme si dělníky lopotící se v té špíně, fotíme řeku a vlastně celé okolí. Idilka je narušena jakýmsi mužem ve středním věku jenž nás téměř šeptem, až bojácně, osloví a něco nám ukazuje v polorozevřené dlani. Po chvilce nám dochází že je to tajnej policista nebo voják. Říká si o pasy a naznačuje nám, že s nimi někam jde na ověření s čímž rezolutně nesouhlasíme. Až po chvilce nám dochází, že nejde jen o pasy, ale i o nás. Máme jít s nim. Jsme zatčeni. Paráda!

Podívejte se na kterýkoli bolševický film a hledejte pasáže s tématikou výslechových místností. Zjistíte pak, kde jsme skončili. Nízká hliněná budova obšancovaná vojáky, uvnitř přítmí a zápach neznáma. Jdeme do poslední místnosti vpravo, jsme usazeni ke stolu. Vyšetřovatel rozsvěcí lampu a zapíná větrák který rozhání nervózní vzduch v místnosti.

Drobným nedostatkem důkladného výslechu se stala řeč. Naše znalost španělštiny se omezuje na pár základních frází, které se nám momentálně nehodí, jako třeba „jedno pivo“ či „hledáme ubytování“. Jeho angličtina je na tom podobně a tak brzy zjišťuje že s „Helou“ si opravdu moc dlouho nevystačí. Jenže jsme u výslechu a tak všichni víme jaké se asi kladou otázky a jaké se na ně dávají odpovědi. Papír formátu A4 se pomalu plní poznámkami. Náčelník se snaží ze všech sil spolupracovat a neváhá ukázat fotky ze svého foťáku, mosty, domy, řeky a jiná infrastruktura. Nejsem si úplně jist, jestli nám to pomáhá, stejně tak jako když se zeptal kde pracuji a dostalo se mu odpovědi že prodávám mobilní telefony… „ááá, telekomunikasijón“. Situace se moc nevylepšila, ale nakonec usoudil, že vyhoštění bude jako trest stačit. Vlezli jsme do vojenské oblasti a dostali jsme zákaz (s demonstrací na mapě) se vracet.

Po propuštění jsem si oddychl. Později mi to přišlo komické. Kdyby jste to mohli zažít. Ten vygumovaný mozek si opravdu představoval že jsme nějací špióni a kapitalistický nepřítel to tady díky nám sleduje a snaží se sebrat Kubě nápady, technologie a kdo ví co ještě. Jak neuvěřitelně směšná představa když si člověk uvědomí co na Kubě mají. NIC. ABSOLUTNĚ NIC CO BY MOHLO KOHOKOLI ZAJÍMAT – z ekonomického hlediska. To oni ale nevědí a neustále musí být ve střehu. Spíš smutné než veselé.

Nabrali jsme směr Bayamo kde zrovna pionýři oslavovali den matek. Město bylo zavřené, prodávali se doma vyrobené cetky a všude byly nekonečné fronty na zmrzlinu a pár dalších nedostatkových věcí. Pokus o oběd v místní hospodě nevyšel (byla rezervována právě pro místní kteří měli to právo jít jednou za rok do restaurace nebo co) a tak jsme museli vzít za vděk hotelovou restaurací. Hnus fijalovej. To maso je lehce zamřelé, poznamenal náčelník a já si při placení uvědomil, že poměr cena/kvalita je u jídla v casa particulares na míle daleko těmto hotelům. Nikdy více.

Holguín jen míjíme a pokračujeme k plážím na severu. Guarda lavaca nás však trochu zklamala, hezké úseky jsou zabrány hotelem a zbytek nic extra. Navíc to vypadá na bouřku a tak se ještě zmačkneme a dojedeme až do Banes posilněni čerstvou zeleninou „koupenou“ cestou od vetchého staříka který se v opilecké mlze jen smíchy zalykal a neustále opakoval nějakou větu o dolarech.

Ubytování v Banes u Kubánců čínského původu bylo prostě fantastické, stejně tak jako večerní představení místní mláděže v parku, které jsme pozorovali cucajíc pivo nedaleko našeho bydliště, neboť náčelník měl trochu běhavou. Omladina se bavila tím, že si z kola udělala trojstopá vozidla kde „motor“ tvořila obrovská reprobedna napájená autobaterií a jezdíc dokola vyhrávali celou noc jak na lesy.

Dobrou.

Bájná Baracoa, ještě bájnější Guantánamo a návrat do Santiaga de Cuba. To nás čeká v dnešním vyprávění. A pojedeme po super dálnici!

7. 3. 2009

Po naprosto nehorázné snídani (kterou jsme tentokrát opravdu nezvládli sníst a tak zbylo ještě na slušnou sváču) vyrážíme podél pobřeží na východ – směr Baracoa. Cesta je víc než příšerná a průměrná rychlost padá tak na 15 km /h. Na druhou stranu nám to dává dostatek možností vychutnat si zdejší krajinu která je vskutku úžasná. Začíná to tedy až za Mayarí ale stojí to za to. Všude prales, neuvěřitelně moc zeleně. Je krásně, hrozné vedro a krása přírody doslova bije do očí. A když už jsme u Mayarí – kubánci tam mají „super moderní“ továrnu na nikl (Kuba je 4. největším vývozcem niklu na světě). Aby bylo jasno: kdysi jim to tam někdo postavil a od té doby holt nejsou peníze na údržbu, takže to sice jede, ale tak nějak.. no hrůza, jak na Marsu, všechno červené, dokonce tam teče červená řeka rovnou do moře kde se krásné karibské moře vlní v krvavé zátoce. Všude samozřejmě zákaz focení aby jim náhodou imperialista nevyfoukl jejich moderní technologie.

O cestě není moc co psát, více řeknou až fotky, protože tentokrát to byla hlavně vizuální podívaná. A tak šokovaní krásou (a unavení cesou) dorážíme do Baracoy, nejstaršího kubánského města (založeno 1512). Jsme pevně rozhodnuti jen projet, jelikož už zbývají 2 hodiny do tmy a máme před sebou ještě přes 300 km a jak je známo, jezdit po tmě na Kubě je celkem drsná zkouška pro nejednoho řidiče. Naše rozhodnutí je však rychle nahlodáno, Baracoa doslova pulzuje životem, nádherné ubytování s výhledem na moře je nám nabízeno za hubičku.. Sice později litujeme, ale nezůstaneme.

Dostat se na Guantánamo se nám nepodařilo. Celý prostor je aktivně střežen, ale oblast je celkem dobře vidět. No bohužel vám nemůžu zprostředkovat žádný další zážitek, neboť ta brána fakt nebyla průchozí. A tak jediným zážitkem zůstává vymotání se z centra Guantánama. Oni mají vůbec zajímavé značení. Hned po vjezdu do města vidíte třeba ceduli „SANTIAGO DE CUBA“. Paráda, říkáte si. Až do první křižovatky. Nula. Už žádné další cedule v celém městě.

Zase nás staví policista. Něco nám sáhodlouze vysvětluje ve španělštině. Super práce pro náčelníkovu fantazii. A tak tu máme varianty „jeli jsme moc rychle“, „jeli jsme moc pomalu v rychlém pruhu“ atd. atd. Po čase nám dochází, že tady asi půjde o něco jiného. Snažil se nám vysvětlit, že dálnice, která je v mapě staré 10 let zakreslená jako hotová jaksi hotová není. Nejprve je pravý pruh sem tam proložen trsem trávy. Později si připadám jak na sportovním letišti. To už je samozřejmě tma. Přejíždíme do levého pruhu – ten se zdá být v lepší kondici – a pokračujeme ještě tak 2 km po asfaltu, který volně přechází do štěrkovky. Super dálnice. Po dalších pár km, uprostřed tankodromu, váháme co dál. Dojíždí nás jiné auto s turisty a nějaký pán nás dobrou angličtinou přesvědčuje, že to je úplně v pohodě a razí kupředu. Necháme si říct a pomalu se šouráme taky, samozřejmě jen do doby, než v dálce vidíme jak se auto obrací.

Najít cestu z té dálnice nebylo moc snadné. Značení samozřejmě žádné, takže končíme třeba na nějakém dvoře mezi těžkou technikou. Nakonec se to ale samozřejmě podařilo a nás čeká cesta po „okrsce“. Neuvěřitelný adrenalinový zážitek je umocněn obrovským požárem podél silnice (to víte, náčelník..). Do Santiaga dorazíme něco před devátou hodinou. Celkem snadno nalézáme ubytování (které je sice o trochu horší než minule, ale zase dražší) a jdeme do ulic – je sobota a město žije. Mám hlad a restaurace jsou tady celkem problém a tak se řadím do fronty na něco. To něco je (jak zjišťuji když jsem na dohled) pizza. Čtvrtka asi za pětikačku. Chci koupit 8 čtvrtek ale to nemůžu, dostávám jen 4 a to mám být šťastný. Jsem. Není to nic moc a tak si jdeme spravit chuť mojitem. I náčelník rezignoval na pivo a podlehl vábení máty. Když nás kolem půlnoci vyčutnou tak se stavujeme ještě na místní „dydžině“. Venkovní posezení je příjemné a my zjišťujeme, že to je všude na světě vlastně stejné. Mladí pásci s chlastem a cigárem, holky našňořené, sem tam někdo kdo přebral. K poslední skupince se nechceme přidat tak šustíme něco po druhé do hajan. Zítra nás zase budou stavět poliši a dostaneme nejneuvěřitelnější pokutu. To ještě ale nevíme a tak spokojeně usínáme. Dobrou.

Dobrodružství na Kubě se nám chýlí ke konci, ale nebojte, budou další 🙂 Tak si pojďte počíst posledních pár odstavců.

Už nám mnoho dnů nezbývá a tak jsme rádi, že ze Santiaga letíme. Ale až odpoledne a tak se rozhodneme jet se podívat na pláž. Na motorce. Je docela drahá čiže bude jen jedna a výlet se redukuje na tu nejbližší pláž. No chudák padina se zapotila a náčelník za mnou taky, ale vytáhli jsme to až na 60 🙂

Pláž není nic moc, ale poležení v písku u moře je určitě lepší než otrava na letišti a tak nám ten čas příjemně utekl. Ale to by nebyli Volveráni aby se to obešlo bez komplikací. Mluvím teď o cestě zpět. Jedeme si takhle kolem Punto De Control, plyn naplno a náčelník na mě řve „NEZASTAVUJ!“ tak to prolítnu asi padesátkou a vidim jak na nás poliš zběsile mává. „Průser za rychlost“ říkám si, ale jak by mohl vědět kolik jsme jeli? Tak se bez obav obracíme do protisměru a jedeme k němu. Bere doklady a mizí od budky. Engliš nula. Když se vrátí tak se nám snaží něco vysvětlit a přes gesta s hrůzou zjišťujeme, že jsme udělali přestupek. ALE JAKÝ!!!!!! NAPAŘIL NÁM 30 DOLARU POKUTU ZA TO, ZE JSME POSLECHLI JEHO POKYN A VRÁTILI SE ZPĚT, PRIČEMŽ JSME PŘEJELI BÍLOU ČÁRU (ASI JEDINOU NA KUBĚ), COŽ JE PŘESTUPEK. No to jsme zírali!!! Pokuta za uposlechnutí pokynu policajta!!! Samozřejmě jsem mu odmítl cokoli podepsat, vrátil nám doklady a jelo se.

Další kolo dohadování nás čekalo při vracení motorky. Oni to maj totiž chytře vymyšlený. Policajti neumějí kváknout a tak se s nikým nejsou schopni dohodnout, takže prostě pokutu vepíšou do kopie kontraktu a dohadovat se s vámi musí půjčovka (kde většinou někdo anglicky mluví). Chytré, že? Nicméně ani tohle na nás neplatilo. Náčelník chtěl volat na ambasádu, já na policii ale ženská byla docela v pohodě, když pochopila že z nás nic nevypadne tak řekla, že jestli jsme nic nepodepsali tak to snad bude v pohodě, že tam napíše „platbu odmítli“ a víc se o to starat nebude. Pro jistotu jsem se rozhodl nechat si 30 baků v kapse, kdyby to po mě chtěli třeba na letišti (ne že bych věřil tomu, že jejich výpočetní systém je něčeho tak rychlého schopen).

Na letiště nás hodil nějaký místní chlapík za pětku a k našemu zklamání se letělo normálním letadlem, takže dobrodružství začalo až v Havaně. S individualistama se nepočítá, takže veřejné busy nuly a jen taxi za dvacku, s čimž jsme zase nepočítali my. Skoro se nám podařilo nacpat se k nějakým jiným turistům, ale holanďan nějak nebyl smířen s tím, že jeho batoh musí jet na střeše auta a tak si to nakonec rozmyslel a my vyrazili pěšky stopovat. Chtěli jsme jen rychle do centra a jit spat, protože druhy den se jelo do Pinal Del Rio. Člověk míní a Kuba mění. Rychlý sled událostí nás přes několik nabídek na spaní na jednolůžkových pokojích v bordelech zavál do celkem pěkného vykřičeného domu, kde se neprováděla ani registrace, jen keš. Ještě teď vidím ty červené lampičky a cítím pach levné kolínské, ale když je jeden utahanej tak vezme za vděk vším.

Po probuzení proběhl konečně stop do města, tušim za 5 babek (lepší jak 20) a ještě nás vykopli přímo na autobusáku kde jsme si koupili lístek do Pinal de Rio a jelo se. Opět se ale ukázalo, že né vždy se dojede tam, kam se koupí lístek. Tentokrát jsme se snažili dokonce vystoupit, ale řidič nás na poslední chvíli zase zatlačil zpět a nekompromisně nám sdělil, že pojedeme až do Vinales, což jsme vzali prostě jako fakt a jeli jsme.

Vinales je nadhery kus zeme. Jednak se v teto oblasti pestuje svetoznamy kubansky tabak, druhak jsou kolem nadherne prirodni scenerie ala Krabi v Thajsku a do tretice je tam velmi levne ubytovani, protože je obrovský přetlak nabídky před poptávkou (prý kvůli krizi o 50% menší návštěvnost.. chudáci majité cas particulares).

Paradne jsme si to tam uzili, konecne jsme si pujcili kazdy svoji motorku a co slo jsme si projeli. Pri vraceni jsme potkali Amika (k memu prekvapeni), vypadlo z nej, ze musel letet do Dominikanske a pak az sem a kdyby se to nekdo v USA dozvedel tak dostane pokutu 20000 USD za nerespektovani embarga. Slusnej strelec 🙂

Trochu nam v hlave lezela cesta zpet. Autobus byl totiz plny a tak jsme chteli jet stopem, protoze jsme proste nemeli uz 150 dolaru na taxika az do Varadera na letiste. Mnohem vic to ovsem lezelo v hlave pani domaci, ktera chudak byla tak vyprdla z toho ze neodletime ze v noci zbehala pulku mesta a nakonec nam sdelila neco ve smyslu, ze rano mame jit na ten plny autobus. Coz jsme take udelali. A jeli jsme! Protlacila nas na prvni mista cekaci listiny a diky tomu jsme vlastne dneska doma 🙂

V Havane jsme meli dost casu a tak jsme ho venovali smlouvani s typkama kteri nas chteli hodit na letiste do Varadera (autobus samozrejme nic) a nakonec jsme ukecali celkem dobrou cenu. Odmenou nam navic byla opet adrenalinova jizda kdy ridic byl jak na trni aby nas nezastavila kontrola.

A to je vsechno? Kdepak 🙂

Odjezd se blizi, my se valime pod palmou u odletove haly, chytame posledni slunce a najednou ma nacelnik telefon. Vola mu ZENSKA Z CESKE AMBASADY NA KUBE jestli jsme v poradku a propustili nas z toho zajeti. Nacelnik to totiz napsal bratrovi a ten hned zburcoval pul Kuby 🙂

Prijemna tecka za neuveritelne intenzivnim dobrodruzstvim, ktere trvalo kupodivu jen tyden, ale zazitku bylo jak za mesic. Diky nacelniku za super spolecnost, diky Kubo za krasne dny a diky vam za cteni!

http://www.nacestach.net

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .