0
0

Konečně se Jára dočkal. Letos pojedeme po stopách vylodění v Normandii, navštívíme tedy její dolní část. A abych si to užila i já, druhý týden budeme pokračovat do Bretaně (menhiry, tajemno) a zpátky se zastavíme ve Fontaineblau. Jedeme naším bílým oplíkem Corsou 1.3 TDI, důvěrně nazývaným Bertíkem. Tak to by snad už na úvod stačilo a přeji hezké počtení.

Itinerář:

1. den:Z Pardubic do Sedanu

2. den:Výlet podél řeky Meuse a Semoi, průjezd Belgií

3. den:Přesun do Arromanches

4. den:Umělý přístav Mulbery, baterie v Longues, Ver sur Mer, Courselles, Langurne,Hermanville, Pegasus Bridge, Merville-Franceville

5. den:Baeyux, châteaux Balleroy, Colombiers

6. den:St.Marie-Eglise, Utah beach, la Cambe, Pointe du Hoc, Omaha beach, Vierville s. Mer,Colleville

7. den:Přesun do Pordicu

8. den:Mont Saint Michel, Cap Fréhel

9. den:I´ll de Bréhat

10. den:Park naturel d´Armoric, Huelgoat, Dolmen, přesun do kempu k moři poblíž městečka Raguénez

11. den:Erdeven, Carnac, Pont Aven

12. den:Pointe du Raz, du Brezelac

13. den:Přesun do Fontaineblau

14. den:Prohlídka zámku, městečka, procházka ve Fôret du Fontaineblau

15. den:Odjezd do Pardubic

Den prvý – 16.7. – sobota

Po 970 km jsme dojeli do Sedanu. Ubytovali jsme se v kempu, který leží na ostrově mezi řekou Meusou a kanálem de la Meuse při vjezdu do města. Zřejmě je to zátopová oblast, protože nedaleko od našeho stanu vedl do centra dlouhý most.

Kemp má perfektní polohu, jdete necelých 5 minut a stojíte pod zdmi pevnosti. Měla by to být největší pevnost a opevněný zámek v Evropě. Fort de Vitry la Ferté patřila do Maginotovy linie. Když jsme v roce 2008 projížděli Verdunem, navštívili jsme Památník v Duamontu. Obrovský hřbitov plný křížů a po více jak devadesáti letech v lesích a na loukách rozoraná zem plná kráterů v nás zanechaly silný dojem.

Jenom lituju, že jsme letos nezastavili na cestě do Sedanu v mohutné pevnosti, která se ukázala na obzoru. Vypadala opravdu impozantně. Vím jenom, že to bylo minimálně 40 km před cílem naší cesty. Jára slíbil, že nastuduje bojiště a události 1. Světové války a vyjedeme po jejích stopách. Ale zpět do reality. Postavili jsme za silného větru stan a uvařili si životabudič (kávu). Ještě jsme ji neměli dopitou, když kousíček od nás zastavila krásná stará francouzská dodávka. Prodávala se v ní zmrzlina, přesněji řečeno nanuky. Večer jsem ještě naplánovala na zítra výlet údolím Meusy se spoustou vyhlídek.

Den druhý – 17.7. – neděle

Oproti původnímu plánu jsme někde špatně odbočili a pokračovali podél přítoku Meusy údolím řeky Semoy.

Projížděli jsme půvabným městečkem Montermé. Nad ním vystupovaly z lesů v okolních kopcích asi čtyři skaliska. Podle mapy u nich měla být vyhlídka, proto jsme se k nim vydali. Silnice vedla prudce nahoru až se zúžila na šířku jednoho vozu. Znejistěli jsme, zda po ní můžeme jet, ale zákaz vjezdu jsme nikde po cestě neviděli. Zanedlouho jsme zakončili naši strmou jízdu na hřebeni, kde bylo docela pěkné piknikové místo. Začaly se však blížit černé mraky, proto jsme raději vyrazili ke skalám. Odhadovali jsme, že to bude maximálně 1,5 km. Neušli jsme ani třetinu, když se spustil prudký liják. A to jsme byli v lese pod vysokými stromy! Udělali jsme čelem vzad a vrátili se do auta s tím, že než přestane pršet, naobědváme se. Jenže, sotva jsme se zakousli do bagety, déšť ustal a vykouklo sluníčko. Mávli jsme rukou a řekli si, že dojíme. Po chvíli opět začalo pršet. Seděli jsme tedy v autě a plánovali další cestu. A co myslíte, že se stalo za pár minut? Správně, přestal liják. Rychle jsme zamkli Bertíka a rychlou chůzí směřovali na vyhlídku. Sotva jsme udělali dvě fotografie, opět se zatáhlo a začalo pršet. Jenže tentokrát to vypadalo na delší čas. Vrátili jsme se k autu a zkoumali, kudy zpět. Stejnou cestou se nám nechtělo, ale štěrková silnička, podle mapy návratová, na nás neudělala dobrý dojem.

Vinula se v uzoučkých serpentýnách prudce dolů. Zkusili jsme to tedy ještě dál po vrstevnici, jenže jsme skončili u nějaké usedlosti. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit k nedůvěryhodné silnici a zkusit to po ní. Velmi se nám ulevilo, když jsme opět vyjeli v městečku Montermé. A po pravdě, po pár stech metrech se objevil asfalt a zmírnilo se i procento klesání. Pokračovali jsme dál. Vyšlápli jsme si na jednu, dvě vyhlídky, tentokrát byly jen kousek nad silnicí a i počasí se jakž takž umoudřilo. Nepozorovaně jsme při tom překročili státní hranici, protože se na nás najednou smála cedule s nápisem Vítejte v Belgii. V malebném hraničním městečku Bohan jsme se zastavili a prošli se podél řeky. Dále cesta vedla krásnou zelenou krajinou s vyhlídkami do údolí, na jehož dně se vinula řeka. Vrátili jsme se do Sedanu. Počasí se natolik umoudřilo, že jsme si mohli jít bez deštníků prohlédnout do města pevnost. Fort de Vitry la Ferté je mohutná a poměrně rozlehlá. Obešli jsme ji kolem dokola, u severního vstupu je její část přebudována na hotel s restaurací, na části obrácené k centru města bylo vidět snahu o její opravu. Bohužel, části dále od středu města hodně chátrají, zdi se rozpadají a zarůstají vegetací. Přes noc opět vydatně sprchlo.

Den třetí – 18.7. – pondělí

Za kemp jsme zaplatili za dvě noci neuvěřitelných 16,80 euro! V cestopisech na internetu psali pravdu, tady na severu je podstatně levněji.

Jedeme konečně k moři, k plážím, za vyloděním. Chtěla jsem se stavit v Giverny, ve slavné Monetově zahradě, ale zavčasu jsem si uvědomila, že je pondělí a tudíž zavírací den. Proto jsme dál bez přerušení ukrajovali jeden kilometr za druhým. Zkoušeli jsme vynechat dálnice a cestovat pouze po normálních silnicích, ale i tak cesta rychle ubíhala. A byla rozhodně zajímavější. Svištěli jsme přes Laon, nadjeli si Paříž, obrátili se opět dolů do Évreux a z něj pokračovali na západ přes Lisieux, Caen a Bayeux až do Arromanches. Bála jsem se průjezdy větších měst, protože nemáme navigaci, ale žádný problém nenastal. Přinejhorším jsme si dvakrát až třikrát objeli kruháč, v čemž máme bohatou praxi. Na obloze se jako na houpačce střídalo slunce s dešťovými mraky.

Konečně jsme se blížili k cíli naší cesty. S pomocí internetu jsem v Arromanches našla kemp, který podle obrázků vypadal velice hezky a hlavně byl zhruba uprostřed všech pěti vyloďovacích pláží. Sjížděli jsme z mírného kopce, když se náhle před námi objevilo na obzoru moře. “Je tam! Vážně tam je!” zahřímal nadšeně Jára, až jsem se lekla. Nechápavě jsem se po něm podívala. “No přece Mulbery, umělý přístav!” Pozorněji jsem se podívala a opravdu, v moři byly vidět jakési černé čárky srovnané do nepravidelného půlkruhu.

Kemp byl hezký, posazený na terasách, prakticky ve středu města. Postranním vchodem to byly tři minuty na náměstí, které leželo přímo u nábřeží. Po cestě se míjela voňavá boulangerie, která nám vždycky vzbouřila chuťové buňky.

V podvečer na procházce městečkem jsme se trefili do největšího odlivu, a proto jsme mohli dojít až k jednomu pontonu. Teprve v jeho těsné blízkosti jsme si uvědomili, jaké je to mohutné betonové monstrum. Stejně mi doteď hlava nebere, že se to udrží na hladině.

Na můj dotaz, kam zítra pojedeme, mi Jára řekl, že mu to je jedno, ale že by se chtěl projít po každé z pěti vyloďovacích pláží. S tím, co jsem měla vyčteno a co jsem chtěla vidět i já, jsem narychlo přeorganizovávala itinerář pro pár příštích dní.

V noci opět pršelo.

Den čtvrtý – 19.7. – úterý

Normandie vznikla roku 911, kdy francký král daroval Normanovi jménem Rollo oblast rozkládající se na pobřeží kanálu La Manche. Pomyslným středem této krajiny se vine řeka Seina a tvoří přirozenou hranici mezi Dolní a Horní Normandií

My jsme dojeli do Dolní Normandie, kde se 6. 6. 1944 vylodila na zdejších plážích spojenecká vojska a otevřela tak „západní frontu“ proti nacistickému Německu. Pozůstatky této války najdete na každém kroku. A nejsou to jenom místa piety, ale i významné turistické cíle, ze kterých těží celý zdejší kraj. Jak jsem již naznačila dříve, navštívíme všech pět invazních pláží – americké UTAH a OMAHU; britské GOLD a SWORD a kanadskou JUNO.

Po raním narozeninovém přání – Járovi je zase o rok víc – a vydatné snídani, jsme se vydali do nedalekého Longues sur Mer. Po nenápadné odbočce za vesnicí jsme dojeli na parkoviště a vydali se k pobřeží. Pomalu jsme si začínali zvykat, že nebudeme nikde sami, že všude bude spousta návštěvníků. U této nenápadné vesničky se nachází jedno z mnoha opevnění, ale zde s jedním nej. Tato baterie je totiž jediná, kde zůstaly bunkry vybaveny výzbrojí a jsou volně přístupné. No a právě spousta lidí a šmejdění v útrobách pevnosti se stalo osudným pro Járu. V tmavé úzké chodbě se chtěl vyhnout dalšímu příchozímu a zahučel až po koleno do jímky plné špinavé vody.

Takže jsme se vrátili zpět do kempu, kde se musel přezout do suchého a vyprat si sandál. Celkem dost jsme se zdrželi a už bychom nestihli dojet až k pláži Utah. Proto jsme změnili plány a vyrazili po pobřeží opačným směrem. První zastávka byla ve vesnici Ver sur Mer. Objevili jsme tam menší muzeum. Je rozděleno na dvě části. První vypráví historii prvních pokusů o letecké překonání oceánu mezi USA a Francií, druhá část se věnuje tématu vylodění na pláži Gold. Dostali jsme i informační letáček v češtině, abychom si udělali představu, na co je muzeum zaměřeno. Po pravdě, za to vstupné to nestálo. Pokud si dobře pamatuju, bylo to něco kolem 6 euro. Raději jsme zašli na pláž – byla to ještě anglická Gold beach, která začínala v Arromanches, a na které samozřejmě nechyběl památník a vojenská technika.

Popojeli jsme autem do Courseulles sur Mer, které bylo centrem kanadské Juno beach. V dunách bylo umístěno velké muzeum a všude bylo hodně, hodně návštěvníků. Po zkušenosti z minulého muzea Jára odmítl další prohlídku a raději se prošel po pláži. (Sláva, daří se, to už je druhá!) Přes Langrune sur Mer a Hermanville sur Mer jsme dojeli k řece Orne do Benouville. A přišlo překvapení! Pegasus bridge. Já o něm neměla při plánování ani potuchy, svou roli tu sehrála náhoda. Měli jsme obrovské štěstí, protože když jsme se k němu přiblížili, začalo blikat červené světlo a po chvilce se most začal zvedat, aby pod ním mohla proplout loď. Stihli jsme to a máme to v kufru, jak se říká. Jára obdivoval technické řešení zvedacího systému – otáčením velkých kol s dírami, které zapadaly na trny na zemi, šla nahoru celá vozovka přes řeku Orne. Koupili jsme si pohlednice a konstatovali, že tu postavili velice zdařilou repliku. Původní most je totiž součástí muzea vzdáleného několik set metrů.

Most se stal pro svou strategickou polohu roku 1944 dějištěm jedné z nejznámějších britských výsadkových bitev 2. světové války. V noci z 5. na 6. června se přibližně 50 mužům pod velením majora Howarda v šesti kluzácích typu Horsa podařilo během 15 minut dobýt tento most bráněný zhruba 50 muži z praporu OST. Dokonale využili překvapení a most získali zcela neporušený. Na počest britských výsadkářů, bojujících se symbolem okřídlených koní na ramenou, byl po válce most nazván Pegasus Bridge. Na místě přistání nejbližšího kluzáku, asi 42 m od mostního oblouku, dnes stojí pomník Johna Howarda.

Získání mostu bylo prvním důležitým úkolem při vylodění Britů na pláži Sword. Druhým bylo zničení německé baterie v Merville, kam jsme následně směřovali. Na místě tohoto opevnění je dnes zřízeno velké muzeum, které se nám velmi líbilo. Nejen že jsme si mohli vlézt do letadla typu Dakota, procházet se mezi bunkry a zkoumat jejich vnitřky, ale zkusili jsme si doslova na vlastní kůži boj a následně i zničení bunkru. V posledním z nich pouští simulaci boje a je to opravdu zajímavé. V jednom momentě jsem se lekla, že ohluchneme.

Po prohlídce jsme přejeli přes městečko na pláž, aby se Jára mohl projít po Sword beach(třetí).

Na jeden den už těch dojmů bylo až až. Rádi jsme se vrátili do kempu a relaxovali. Pomalu nastala noc, první, kdy nesprchlo.

Den pátý – 20.7. – středa

Nepršelo v noci, zato začalo dopoledne. Ještě než jsme stačili vyjet směrem na Utah beach, otevřela se na nebesích stavidla. Zpočátku to vypadalo beznadějně, ale přibližně po půl hodině už jenom drobně pršelo. Jet na pláže nemělo smysl, proto jsem navrhla návštěvu Bayeux.

Zaparkovali jsme zdarma nedaleko katedrály Notre-Dame, která se pyšní kryptou z 11. století. Kaple i krypta jsou vyzdobeny nádhernými freskami z 15. století a kapitula z 12. století má na své dlaždicemi vykládané podlaze z 15. století vyobrazeno bludiště. Velký problém byl, vyfotit si ji celou, protože nemáme širokoúhlý objektiv a náměstíčko před jejím portálem bylo malé. Výsledné fotky byly docela tmavé, přece jenom bylo hodně zataženo a poprchávalo. Čekalo na nás však muzeum, v jehož útrobách je uschována jedinečná tapiserie. Ona to vlastně není tapiserie, ty jsou tkané. Je to nejmonumentálnější středověká výšivka, která vznikla na objednávku biskupa v Bayeux Odona de Contenville, hraběte z Kentu, bratra Viléma Dobyvatele v letech 1067 až 1077. Je přibližně 70 m dlouhá a na výšku měří 0,5 m. V 58 výjevech zobrazuje dobytí Anglie Normany, jmenovitě Vilémem Dobyvatelem v bitvě u Hastingsu. U pokladny jsme si objednali telefonky s českým výkladem a potom pomalu postupovali od výjevu k výjevu spolu s mnoha dalšími návštěvníky. Výšivka je umístěna za prosklenými rámy a po celou dobu prohlídky se jde v přítmí. Zdá se, že výšivka je nekonečná, protože přibližně její poslední třetina je v kratším rameni písmene L, takový tvar má budova muzea.

Byl to úžasný zážitek, ale co dál s volným dnem? V Bayeux je jedno z největších muzeí připomínajících Den D, ale tam Jára nechtěl. Prý už měl muzejních exponátů až nad hlavu. Když jsem se probírala letáčky nabranými v informační kanceláři, objevila jsem jeden, který lákal k návštěvě zámku Balleroy, vzdáleného od Bayeux asi 15 km. Protože mraky se ne a ne rozestoupit a pustit na oblohu slunce, vydali jsme se tam. Je to malý a příjemný zámeček ze 17. století, jehož zahrady jsou dílem Le Nôtra.

Na prohlídce jsme se dozvěděli, že majetkem rodu Balleroy byl až do roku 1970, kdy ho koupil americký miliardář Malcom Forbes. Proto také bylo v prvním patře muzeum balónového létání. Sám miliardář přijíždí na tento zámek nejvýše na jeden až dva týdny v roce.

Chtěla jsem navštívit na zpáteční cestě ještě jeden zámek, a to Colombieres. Jeho zdi a věže obehnané vodním příkopem jsou monumentální. Bohužel po příjezdu jsme zjistili, že poslední prohlídku už nestihneme, začala před dvaceti minutami. Tak jsme si chtěli nafotit zámek alespoň z venku. Jára v zápalu scenování této mohutné stavby nezaregistroval, že se pohybuje po trávníku, kam je určitě už vstup zakázán. No a měl to „štěstí“, že zrovna přicházela skupina návštěvníků s průvodcem, který ho okamžitě vykázal. Kdepak, neplatíš vstupné, nemůžeš fotit. Tak bych to asi jednoduše přeložila.

Opět začalo pršet, proto jsme se vrátili k autu a odjeli do kempu. Až večer se počasí umoudřilo a zpoza mraků vykouklo zapadající slunce.

Den šestý – 21.7. – čtvrtek

Ráno se sice na obloze honily černé mraky, ale byly bez deště. VýsadkářRaději jsme tedy sedli do auta a odjeli do cca 70 km vzdáleného města Saint Mere Église. Den D vlastně začal shozením výsadkářů večer předem. Ti měli zajistit průchody od pláží na hlavní silnici N13, na které leží i Saint Mere Église. A právě toto město bylo jejich hlavním cílem. Jednomu z nich, Johnu Steelovi, se při seskoku zachytil padák o věžičku kostela, zůstal na něm viset a boje odehrávající se pod ním mohl jenom pozorovat z výšky. Zajetí unikl jen díky tomu, že předstíral smrt až do osvobození města. Tuto scénu můžete shlédnout ve filmu Nejdelší den stejně jako tu, kdy další výsadkář, Henry Langrehr, propadl při seskoku do skleníku. Jako památník Johnu Steelovi dodnes visí na kostele figurína na padáku. Kostel stojí přímo proti vchodu do velice hezkého muzea výsadkářů. Vystavují v něm včetně letadla typu Dakota i figuríny naaranžované ve scénách ze života vojáků a samozřejmě spoustu zbraní. V malém kinosále běží ve smyčce dokumentární film o osvobozování uvedené oblasti s anglickými titulky, takže jsem tomu i trochu rozuměla. Bylo to hodně zajímavé a moc se mi to líbilo. Myslím, že vstupné bylo asi 6 euro. Dokonce tu měli pavilon, kde vystavovali obrazy, pohledy, perokresby a fotografie s válečnými motivy. S přibývajícím časem houstly řady návštěvníků, a proto jsme se rozhodli pokračovat dál. Na náměstí před kostelem probíhal trh. Prošli jsme se mezi stánky, ale nic jsme nekoupili. Já ráda navštěvuji tyto typické francouzské trhy a nasávám jejich vůni a atmosféru.

Pak už jsme odjeli na nedalekou Utah beach (čtvrtá) blízko vesnice La Madelaine, která ohraničovala její západní konec. Jsem ženská, a tak bych jednoduše řekla: „Úplně stejná pláž jako ty ostatní.“ Původně tato pláž ani nebyla začleněna do operace Overlord, ale když se zjistilo, že je hodně přistávacích člunů, upravily se bojové plány. Utah byla v mnoha ohledech jedinečná. Jako jediná ze všech invazních zón leží na poloostrově Cotentin. Logicky byla tedy od ostatních pláží „odříznutá“ německými obránci u města Carentan. Na druhou stranu její dobrá poloha umožňovala rychlé vylodění a tím zrychlené krytí ostatních vyloďovacích pláží. Kvůli silnému proudu se snesly vyloďovací čluny o 1800 m (2000 yardů) východněji než bylo plánováno. Jakkoliv začal útok na plážích Utahu velkou chybou, skončil až nečekaným úspěchem překračujícím ta nejoptimističtější očekávání. 1800 m velká chyba posunula jednotky od velmi dobře bráněných oblastí Les-Dunes-de-Varaville do nejméně bráněného sektoru. 20.000 vojáků a 1.700 vozidel přistálo na plážích s minimálními ztrátami – méně než 300 mužů.

Němci na vyloďující se jednotky nepodnikli žádný protiútok, díky výsadkářům držícím silnice ve vnitrozemí a díky zmatku, který v Němcích vylodění vyvolalo. Jen tak pro zajímavost, byly zde použity protitankové ježky vyrobené v Čechách. Do dnešních dnů se zachovalo velice zajímavé opevnění pláží a na místě vylodění byl zbudován památník. Mě tu velice zaujal kontrast mezi romantickým obrázkem trénujícího klusáka a zbytky rozpadajících se bunkrů v dunách.

Na cestě k poslední pláži, Omaha, jsme se zastavili v La Cambe – německém vojenském válečném hřbitově, kde je v současné době uloženo na 21000 německých vojáků. Byl to původně americký hřbitov, ale počátkem roku 1945 Američané převezli ostatky dvou třetin padlých vojáků do Ameriky, zbytek byl znovu pohřben na novém americkém hřbitově a památníku v Colleville sur Mer. Vzhledem k tempu války byli němečtí vojáci rozptýleni v širokém okolí, mnoho z nich bylo pohřbeno v izolovaných polních hrobech. Po podpisu francouzsko-německé smlouvy o válečných hrobech v roce 1954 se do něj převezly ostatky vojáků ze 1400 míst ve francouzských departementech Calvados a Orne. Pokud se i dnes v Normandii naleznou pozůstatky vojáků, jsou uloženy zde. O prázdninách sem jezdí školáci z Německa a pečují o hroby.Hřbitov leží vedle rušné silnice N13. Sjíždíte k němu dlouhou alejí mladých javorů, které rostou v Zahradě míru, založené roku 1996 jako symbol smíření. Malé tablety pod stromy nesou jména dárců. V roce 2001 zde rostlo již na 1200 stromů. Spolu s přilehlým hřbitovem tak tvoří unikátní válečný pomník.

Další zastávkou na naší cestě byl Pointe du Hoc. Je to 30 m vysoký útes vybíhající do moře západně od pláže Omaha a východně od pláže Utah. Poskytoval základnu, z níž německá děla s větším dostřelem mohla ohrožovat obě americké vyloďovací zóny. Stal se cílem samostatného útoku jednotek Rangers s cílem umlčet dělostřelectvo na jejich vrcholu. Když se vojáci probojovali ke kasematům, zjistili, že jsou prázdná. Obsadili silnici do Pointe, a asi 500 metrů od kasemat nalezli děla, mířící na pláže Utah, spolu s jednotkou asi 100 Němců. Děla byla zničena a rangers se vrátili do svých pozic. V malé kapse na vrcholku Pointe vydrželi a ubránili se po dva dny německým protiútokům, než přišla pomoc.

Překvapilo mě, že na tak malém kousku země je ještě po těch letech jeden kráter vedle druhého. To bombardování přece nemohl nikdo přežít! Když vylezete na vyhlídku na jeden z bunkrů, máte útes jako na dlani. Na jeho špici stojí památník ztvárněný do podoby meče a bible, znaku Rangers.

Na samotnou pláž Omaha (pátá!) jsme vstoupili ve vesnici Vierville sur Mer. Omaha byl název vyloďovací pláže druhé zprava. Byla největší z vyloďovacích úseků, v šíři přes 9 kilometrů mezi Port-en-Bessin na východě a ústím řeky Vire na západě. Západní třetina pláže byla zajištěna 3 metry vysokým vlnolamem, a celá pláž byla jako na dlani z Pointe du Hoc na jejím konci.Čas se ale krátil, a tak jsme popojeli zhruba 3 km dál do Colleville sur Mer, kde je velký americký hřbitov. Leží na vysokém útesu, ze kterého vedou schody dolů na pláž Omaha. Je tu krásná vyhlídka. Hřbitov je rozdělen na památník a jednotlivé sektory s mnoha křesťanskými a židovskými kříži. Nepříjemně nás překvapilo, že při vstupu přes vestibul jste procházeli skrz rámy a osobní prohlídkou. My jsme to vzdali a šli mimo. Nevím, co v pavilonu mohlo být tak důležitého, že vstup byl podmíněn tak přísnou prohlídkou, kterou jsme zažili třeba v Paříži v Saint Chapelle. A jak jsem pozorovala, bylo nás většina, kteří pokračovali venkem dál do útrob hřbitova.

Za celý den už jsme vstřebali tolik dojmů, že jsme se těšili zpět do kempu. Potřebovali jsme si v klidu sednout u kávy a utřídit si dojmy. A samozřejmě připravit se na zítřejší přesun.

Den sedmý – 22.7. – pátek

Ráno jsme vyrazili směrem na Bretaň. Dlouho jsme se dohadovali, zda nezakempujeme u Mont Saint Michel a jednu noc tam nepřespíme, ale nakonec jsme rozhodli, že najdeme kemp opět někde uprostřed, mezi Mont St.Michelem a île de Bréhat. Z Arromanches jsme vyjeli stejnou cestou jako na zámek Balleroy, ale tentokrát jsme pokračovali dál přes St.Lô k Avranches. Ani jsme se nenadáli a míjeli jsme klášter. Najednou se vynořil z oparu na obzoru, v moři. Byl opravdu úchvatný, nemohli jsme se dočkat, až ho navštívíme. Ale museli jsme jet dál. Projížděli jsme kolem St. Malo. Na chvilku jsme zastavili a dívali se přes záliv na panoráma města. Po chvíli jsme pokračovali dál. Stále se nám zdálo, že jsme toho moc neujeli a nakonec jsme začali hledat kemp až u města St. Brieuc. Zabočili jsme do prvního menšího městečka Pordic a hned v prvním kempu Le Roc jsme měli štěstí. Měli volno. Kemp se nacházel až za městečkem na vysokém útesu. Odpoledne jsme vzali kameru a fotoaparát a sešli jsme k moři. Bylo pěkně studené, neviděla jsem, že by se někdo koupal. Pak jsme stoupali, a stoupali, a stoupali, až nahoru na útes a po naučné stezce obcházeli Cap d´ Pordic. Z vrchu byly nádherné výhledy na Smaragdové pobřeží. Zpět do kempu jsme se vraceli přes vilovou čtvrť. Uchvátily mě typické domky a hlavně spousta nádherných rozkvetlých hortenzií všech barev. Když jsme si fotili jeden takový bretaňský dům, vykoukla majitelka a ptala se, co chceme. Tedy, alespoň jsem to tak pochopila. Když jsem odpověděla, že obdivujeme její hortenzie, potěšeně mávla rukou a nechala nás být.

Chtěli jsme se také porozhlédnout v městečku Pordic. Jak neustále říkám, náhoda hraje při cestování a poznávání obrovskou roli. Zjistili jsme totiž z plakátů vylepených na sloupech, že hned vedle kostela se v místním divadle pod širým nebem koná folklórní slavnost. Hodinu a půl do začátku představení jsme se prošli po celkem nezajímavém městě a pak už si pro jistotu šli zabrat místa na kamenných stupních amfiteátru. Dole se naproti nám usadila typická hudební skupina s dudami a píšťalami a zahrála několik lidových tanců. Do kruhového jeviště přitančili ochotníci v lidových krojích. Tančili a zpívali typické bretaňské skladby, na tu poslední se k nim na výzvu přidali i diváci a utvořili jeden obrovský taneční kruh. Bylo to úžasné! Nikdy jsem nic podobného nezažila. Vydrželi jsme tam sedět celou dobu, dívat se a poslouchat. Samozřejmě jsem hodně natáčela a Jára fotografoval.

Den osmý – 23.7. – sobota

Báli jsme se, že v sobotu to bude u Mont St. Michelu hektické, ale když jsme přijeli na parkoviště, bylo poloprázdné. Ale možná to bylo i tím, že bylo teprve devět hodin ráno. Nyní píšu poloprázdné, ale po příjezdu se nám tenkrát zdálo, že už tam je strašná spousta aut. Jenže když jsme se odpoledne vraceli, teprve jsme viděli, co to je zaplněné parkoviště. Ale to jen na okraj. Mont Saint Michel v současnosti patří k Normandii, rozkládá se totiž na hranicích s Bretaní a v minulosti ji i patřil.

Byl odliv, a proto jsme moře museli hledat až někde na obzoru. Hora sv. Michala se pyšní největším rozdílem mezi výškou mořské hladiny při přílivu a odlivu v Evropě, cca 15 m. Ostrov má rozlohu necelý kilometr čtvereční a na zhruba 80 m vysoké žulové skále žije 41 obyvatel. Celý ostrov je zapsaný od roku 1979 na prestižním seznamu UNESCO. Harmonie, se kterou stavba splývá s kamenným podložím, z ní činí korunu mezi gotickými skvosty Francie. Ta má mnoho úžasných a ohromujících katedrál, před kterými má jedinec pocit malosti až bezvýznamnosti, ale jsou většinou utopené v zástavbě. Kdežto klášter Mont Saint Michel je jakoby kamennou spojnicí modré oblohy s modrým mořem. Od roku 1879 se na něj dostanete suchou nohou či pneumatikou, protože v tomto roce byl vybudován vysoký více než 900 m dlouhý násep, který přetíná písčiny zaplavované mořem. Zachovalo se rčení: „Jdeš-li na Mont Saint Michel, sepiš závěť“. Rychlý příliv a zejména pohyblivé písky se stávaly smrtící pastí. Nyní hráz způsobuje, že se zátoka zanáší pískem, takže dnes už je ostrov úplně obklopen vodou jen za úplňku a za novoluní.

Mont Saint Michel má složitou historii. S jistotou víme, že už staří Keltové znali toto skalisko; bylo pro ně místem, kam odcházely duše zemřelých. Staří Římané ho nazývali Hrobovou horou. Křesťanská historie začíná legendou, podle které se prý roku 708 sv. Aubertovi, biskupu v nedalekém Avranches, třikrát zjevil ve spánku archanděl Michael a přikázal mu, aby na hoře, od dávných dob nazývané hrobová, postavil klášter. Biskup tedy poslechl a dal se do nelehkého budování románské kaple. V roce 966 daroval normanský vévoda Richard I. Tuto kapli řádu Benediktinů, kteří okolo posupně postavili v gotickém slohu klášterní budovy. V roce 1022 se začalo budovat opatství, klášter byl opevněn a přibyla vojenská posádka. Hora Svatého Michaela se stala důležitým poutním místem a centrem vzdělanosti. Klášter sehrál důležitou roli ve stoleté válce mezi Anglií a Francií, nikdy nebyl dobyt. Tehdy také vzniklo mohutné šnekové opevnění, které se zachovalo ve vynikajícím stavu dodnes. Strážní věže mají každá své jméno, např. Arkádová, Claudine nebo Svobody. Za Velké francouzské revoluce byl klášter zrušen. Za Napoleona byl ostrov přejmenován na Ostrov svobody a z pevnosti se stalo vězení, které fungovalo až do roku 1863. Zasloužil se o to Hictor Hugo, který rozpoutal velkou kampaň za záchranu tohoto skvostu. O rok později byl Mont Saint Michel vyhlášen za chráněnou historickou památku. Až v roce 1966 bylo alespoň symbolicky opatství vráceno Benediktinům při příležitosti tisíciletí založení kláštera a znovu v něm mniši mohli žít.

Vstoupili jsme hlavní branou a okamžitě nás pohltilo bludiště tvořené křivolakými středověkými lomenými uličkami a schodišti sevřenými mezi kamennými zdmi domů a hradeb. Jediný správný směr byl vzhůru, ke strohému kostelu. Proplétali jsme se různými průchody mezi domy, nechtěli jsme se jen nechat bezduše unášet proudem návštěvníků. Všude na nás číhala spousta krámků se suvenýry, pohlednicemi, keramikou či sýry, v každém druhém domě lákala ke gurmánským zážitkům restaurace. V samotném klášteře zvaném La Merveille (Zázrak) není žádné vybavení, ale jeho genius loci musí uchvátit každého. Když jsme se po prohlídce vynořili z přítmí kláštera zpět do světla a tepla, okamžitě jsme se rozhodli odjet. Veškeré tajemno a mystika se vytrácela v nepřerušeném proudu nových a dychtivých návštěvníků. Ještě, že jsme si ho užili ráno za relativně malého počtu turistů. Když jsme poodjeli a ještě se naposledy ohlédli, znovu nás ten malý kousek skály dostal. Pokud se davy lidí jeví jako malí mravenečkové, odmyslíte si parkoviště plné aut a autobusů, Mont Saint Michel je úchvatný. Vlastně je to úplně stejné jako v Carcasonu. Zdálky je nepřekonatelný, ale zblízka dojem kazí mnoho turistů.

A tak po neustálém vyhlížení siluety kláštera na obzoru jsme konečně dojeli k odbočce na Cap Fréhel. Tento mys je podle místních obyvatel nejkrásnější na světě. Nachází se na nejsevernějším výběžku malého poloostrova v severní Bretani na Smaragdovém pobřeží. Je tvořen obrovskými strmými skalními útesy z červenavých, šedých a černých pískovců. My měli to štěstí, že právě kvetly vřesy. Máme spoustu úžasně kýčovitých fotografií, ale necvakněte spoušť, když je to tak krásné. Od majáku vede pobřežní stezka až k pevnosti Fort de la Latte. Smaragdové pobřeží kolem mysu Cap Fréhel spolu s přilehlými neobydlenými ostrovy tvoří přírodní rezervaci nazvanou „Landes de Cap Fréhel“. Na špici poloostrova se nachází dva majáky. Starší, tzv. Vaubanova věž z roku 1702 a nově postavený maják z roku 1950.

Den devátý – 24.7. – neděle

Vlastně jsem se ještě nezmínila o Bretani a její historii. Bretaň patřila pod jménem Armorika do římské provincie Lugdunensis. Kolem 5. století se mnoho pořímštěných keltských obyvatel z Británie uchýlilo po příchodu Anglosasů za moře do Armoriky, která začala být zvána Malou Británií a odtud se pak vyvinul dnešní název Bretagne. Přečetla jsem o ní mnoho, ale myslím, že nejvýstižněji o ní píše Jan Šmíd v knize Obrázky z Bretaně. Ostatně všechny jeho cestopisy byly mou inspirací k návštěvě mnoha míst, která jsme ve Francii viděli.

Dopoledne jsme vyjeli zhruba 50 km do Pointe de l´Arcouest, kde jsme nasedli na loď, která nás dovezla na Île de Bréhat. Od kolegy z práce jsem dostala doporučení tyto dva ostrovy spojené malým mostem a oddělené pouze při přílivu navštívit.

Vůbec nelituji, že jsem ho poslechla. Ostrovy ztělesňují oázu klidu – motorizovaná doprava je zde zakázána. Jediné vozidlo, které jsme zahlédli, byl malý traktůrek místního zemědělce. Ostrovy jsou protkány sítí stezek, které se klikatí mezi usedlostmi obrostlými nádherně rozkvetlými hortenziemi, oleandry a mimózami. K navštívení tu najdete vodní mlýny, majáky, citadelu a na nejvýše položeném místě ostrova kapli St.-Michel. Ač mají oba ostrovy na délku pouhých 3,5 km, pokud si je chcete prochodit, počítejte minimálně s půldnem. My jsme na ostrovy dorazili okolo 11 hodiny a vraceli se zpět lodí v pět hodin. A to jsme zdaleka neviděli všechno. Ale hlavně, konečně jsme tu měli možnost zjistit, jak se tu staví. Když jsme chodili vesnicemi, hádali jsme, zda je to stará zástavba nebo u postavené nové domky, zda jsou z kamene či jen obložené. Tady jsme se dostali hodně blízko k rozestavěnému domu. Oni nejdříve postaví nový domek, pak na něj dají izolaci a nakonec zvenku přizdí typické kamenné stěny. Proto jsou vesnice a městečka tak hezká a ucelená, ne jako u nás, co dům to jiný architektonický nápad.

Den desátý – 25.7. – pondělí

Loučíme se severem Bretaně a odjíždíme na jih k (doufejme) teplejšímu moři. Cestu jsem naplánovala přes Národní park d´Armorique. Sice jsem se chtěla podívat do Foret de Paimpont, který je spjat s pověstmi o králi Artušovi a čaroději Merlinovi, ale ten ležel bohužel úplně mimo naši trasu. Zastavili jsme v půvabném městečku Huelgoat, které se rozkládá na břehu jezera. Do něj vtéká řeka příhodně nazvaná Rue d´Argent, ve které se ve středověku těžilo stříbro a olovo. U tohoto ústí začíná stezka tajemným lesem, který je pozůstatkem původního hlubokého pralesa a má rozlohu kolem 10 km2. Přímo ze silnice je vidět Le Chasos de Rochers – změť stovek velkých balvanů, mezi kterými se dere řeka. Ta mizí v temné Ďáblově jeskyni pod zem. Šipky vás vedou např. k Artušovu kempu. Na základech galského oppida zde bylo postaveno hradiště. Podle pověsti se tu utábořil král Artuš spolu se svými věrnými a se svatým Grálem. Nebo k Artušově jeskyni. To je přirozený úkryt vzniklý nakupením balvanů. Po upravených stezkách procházíte arboretem javorových stromů a občas se do cesty připlete mohutný balvan. Třeba takový La Roche Tremblante – 137 tunový viklan, u kterého se traduje, že i malé dítě s ním může pohnout, pokud bude vědět, kde přesně zatlačit. Ušli jsme tak 7 km, ale navštívit všechny atrakce jsme nestihli. Po tomto aktivním odpočinku jsme opět nasedli do auta a pokračovali dál v naší cestě.

Ještě než jsme se začali blížit k moři, uviděli jsme šipku, na které bylo velkými písmeny napsáno MENHIR. Nemohli jsme si to nechat ujít, vždyť to byl náš první. Stál uprostřed paloučku ve vesnici a byl obrovský. Museli jsme si ho osahat, vyfotografovat se s ním a zkusit, zda z něj neprýští energie. Bohužel, nic jsme necítili. Asi už byl vyčerpaný.

Asi 15 km pod městem Pont-Aven jsme nalezli příjemný kemp. K moři to bylo pouze přes silnici a pás písečných dun. Jenže… Teplota vody byla na stejné úrovni, jako když jsme byli na Lofotech (cca 15°C). Jára mě vyhecoval, že když už jsme sakra u moře, tak se přeci musíme vykoupat. Tak jsem tam vlezla. Voda byla jako žiletky. No a co myslíte, on si stojí na břehu a šklebí se, když mu moře olízne prsty u nohou! Donutila jsem ho k tomu, že udělal doslova dvě tempa (chtěla jsem po něm alespoň pár temp) a rychle z vody vycouval. Ale musím říct, že to bylo osvěžující po celodenním putování. Kempař se omlouval, že máme smůlu, letos to je opravdu nezvyklé, jak je moře studené, ale odpověděla jsem mu, že nám to nevadí, my nejsme zvyklí ležet na pláži.

Den jedenáctý – 26.7. – úterý

Putování za menhiry, tak by se dal nazvat tento den. Nejdříve jsme se na cestě do Carnacu zastavili v Pont-Aven. Je to půvabné malířské městečko, kde působil i Paul Gauguin, Emil Bernard a Paul Sérusier a založili tu tzv. Pont Avenskou malířskou školu. My tu byli brzy ráno, právě začínal trh, a tak turistů zde moc nebylo. Každý druhý krámek je soukromá galerie, mělo by jich tu být na padesát. Na řece Aven stálo svého času okolo čtrnácti mlýnů, nyní tu uvidíte pouze jeden. Naše kroky samozřejmě směřovaly asi k nejznámější atrakci – kamenné kadibudce nad říční hladinou, veřejným záchodkem, který je snad nejfotografovanější v Avenu.

Uličky se začaly stávat skoro neprůchodné kvůli davům lidí, a tak jsme raději jeli dál. Zastavili jsme ve vesnici Erdeven. Jsou tu také řady menhirů, sice menší a ne v takovém počtu jako v Carnacu, ale zato jsme se mohli mezi nimi procházet, osahat si je a obdivovat dávnou civilizaci, která dokázala tyto mohutné kvádry postavit do řad. V místní informační kanceláři jsme dostali mapku a vydali se na zhruba osmi kilometrovou procházku lesem, ve kterém byly opět menhiry a tentokrát i dolmeny.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .