cestopis z Číny 2011 - první část

Odlétáme 13:45 z Prahy. Máme dva batohy, Míša 68-litrový o váze 8 kg a já jeho malou Salwe, se kterou běžně chodí do školy, o váze cca 3 kg, kterou mám jako příruční zavazadlo. I tak s sebou ale vezeme spoustu věcí, které asi nevyužijem.

Při prvním, hodinovém letu, zažívám nepříjemnou nevolnost. Dostali jsme housku se šunkou. Na frankfurtském letišti čekáme asi 2 h, z toho půl hoďku prospím, jak je mi zle. Kontrola je zde důkladnější. Dostali jsme se do velké čekárny, kde už je většina lidí podezřele šikmookých. Beru si stejně jako Míša Kinedryl, ale možná by ani nebyl potřeba – letíme totiž největším dopravním letadlem vůbec, Airbusem A380, kterým je let maximálně komfortní a plynulý. Jen škoda, že nás ani nenechali podívat se do patra, kde je první třída a bussines class. Místa kolem sebe člověk nemá moc. Před sebou na opěradle má každý monitor, kde si může zvolit zábavu, jakou chce. Nejvíc mě zaujalo sledování simulace letu zasazené do satelitní mapy, kde se člověk dozví, na co se dívá z okénka, kolik hodin zbývá do přistání (let trval 8,5 h), jakou rychlostí a v jaké výšce letíme, jaký je čas v místě přistání (v celé Číně +6 h). Dostali jsme jídelní lístek jak v restauraci a posléze i výborné jídlo. Spali jsme odhaduji 4 h. Pak asi 2 h před přistáním zase začalo kolečko – horký ubrousek, nápoje, snídaně.

Pekingské letiště je pěkné, moderní, dlouhé. Po příletu člověk projde kontrolou, sjede po schodech a musí takovým metrem do jiné části letiště. Tady se vyzvedává bagáž. Náš batoh zabalený v igelitu dlouho nejede, tak se bavíme pozorováním bígla, kterého má místní policista. Ještě tu s ním jako „detektivní pes“ slouží černý kokr. Páni policisté si s nimi vesele hrají.

Bereme baťoh a procházíme poslední kontrolou, kde se ani nezastavíme. Zapomněla jsem zmínit, že u první kontroly se odevzdávala taková příletová imigrační karta, kterou nám dali k vyplnění v letadle. Její druhou část jsme si schovali.

Na letišti si hned v Agriculture Bank of China měníme asi 2/3 dolarů, které máme (brali jsme si jich za 2 x 20 000 Kč). Sjedeme po jezdících schodech, které zde legračně hlásí vždy, když máš vystoupit. Dole jsou odjezdy kyvadlové dopravy (Shuttle Bus). U stánku anglicky mluvící slečna prodá lístky (je jedno, kam se jede, cena je stejná) a nastupujeme do nejbližšího autobusu, který má na stojánku vedle naštěstí i v latince napsané názvy stanic. Jedeme do Dongzinmen, kde se necháme vést davem k metru Všechno je tu jaksi předimenzované. V metru si vystojíme krátkou frontu na lístek, který se přiloží k přepážce, ta vás pak pustí. Na konci se kartička musí zasunout do té přepážky, ta vám ji sežere a pustí vás ven. Jedna jízdenka platí, dokud člověk nevystoupí. Metro je přehledné, hlásí se i v angličtině a nápisy jsou i v latince. V tunelu jsou nainstalované zvenku efektní svítící reklamy, jejichž míhání člověk sedící vevnitř sleduje. 1 x jsme přestupovali, žádný problém. Vystoupíme na Muxidu a jdeme pěšky k nádraží zatepla koupit lístky do Chengdu. Nádraží je ale mnohem dál, než se z mapy zdálo a procházka je to nezajímavá, naštěstí nebloudíme, stačila i mapa z průvodce.

Paní policistka nás posílá k přepážce 16, která má anglicky mluvící obsluhu. Bohužel fronta je tu jako jinde – obrovská. V té hale je neskutečné množství lidí a vystát frontu trvá tak hodinu. Stršně se mi při tom chce spát. A to ještě přichází špatná zpráva – do Chengdu je příštích 5 dnů vše vyprodáno a na další dny prodávat ještě nesmí. Máme to zkusit zítra ráno na ten 6. den. Proto zkusíme Xian (je po cestě), ač jsme se v něm původně stavovat nechtěli. Ty jsou, ale zas jen „hard seat“, což je sice nejlevnější, ale nejméně pohodlné – zvlášť na asi 16 hodin cesty. I tak je z nouze berem.

Z nádraží berem šikovný autobus 67 za 1 Y (člověk musí mít přesně) přímo do centra, jedem na konečnou Quianmen. Odtud jdem pěšky do předem objednaného hostelu. Není daleko a příjemně nás překvapuje. Obsluha umí anglicky. Máme pokoj pro dva a společnou sprchu a WC na patře. Vše je pěkné, relativně čisté, později i zprovozníme klimatizaci.

Klimatizace moc nefachčí, no co už. Jen co přijdeme na pokoj, já usnu, Míša se ještě stihne vysprchovat. Nastavíme budík a za dvě hodiny vstaneme. Sejdeme dolů do hostelové restaurace, kde si dáváme vodu, já smažené nudle se zeleninou a Míša trapně hamburger a hranolky :). Při tom se s dalšími hosty díváme na dokument o nějakém horolezci v angličtině, ty snímky sněhu vhání slzy do očí :).

Dobrou zprávou je, že je tu zdarma intertnet, čehož hned využíváme. Píšeme domů a snažíme se objednat vybraný hotel v Xianu.

Pak se jdem projít nočním Pekingem. Je krásnější než ve dne :). Na hlavní třídě rovně od našeho hostelu a rovnoběžně s Náměstím Nebeského klidu je rušno, plno obchodů oteřených a dál v zákoutích noční trh s různými pochutinami. Číňané mají ve zvyku vyhazovat do vzduchu nějaké svítící cosi, co pak zas chytnou – prodává se to jako hračka. Jdeme spát asi až v půl dvanácté.

DEN 3 – ZAKÁZANÉ MĚSTO

Náměstí je přeplněné lidmi a není jiné možnosti, než se nechat vláčet davem. Uprostřed náměstí jsou dvě velké LCD obrazovky, mající za úkol evokovat národní hrdost v Číňanech. My jsme se zastavili, jen když nás nějací Číňani požádali o vyfotografování se s nimi (tento den a tento pobyt rozhodně ne naposled), šli jsme přímo k branám Zakázaného města. Opět davy lidí. V celém komplexu jich může být ke 100 000. Projdem branou, druhou, kupujem lístek a hurá dovnitř. Na začátku je to jen série velkolepých nádvoří, tím prvním protéká umělý potok. Čím dál, tím je to zajímavější. Posléze čím dál tím podobnější a ve změti uliček se sndno ztratí. Skoro nikam, kromě krámků uvnitř původních méně významných budov, se nedá jít dovnitř, interiéry je možné pozorovat jen za sklem. Popisky domů jsou naštěstí i v angličtině a je tu dost laviček. Strávili jsme tady aai 5 hodin a rozhodně by tu člověk mohl zůstat i déle. My jsme z toho ale začínali být unavení a hnal nás i hlad.

Severní branou vycházíme opět mezi davy ven a skoro hned přes ulici zalézáme do parku, kde se nachází Uhelný pahorek, ze kterého je prý krásný výhled na Zakázané město. To je pravda, ale dál než tam skoro přes smog vidět není :). Také je škoda, že se tolik budov opravuje. Nahoře je Zlatý Buddha, který se nesmí fotit (jako všechny sochy v buddhistických památkách).

Pak se jdem najíst do restaurace hned u jednoho z východů. Jídlo je mdlé a mastné a drahé. Pokračujeme do sousedního parku Beihai, většinu jehož rozlohy tvoří voda a je velmi starý, prý starší než Zakázané město. Uprostřed je opět vršek se zajímavými stavbami v čele s Bílou dagobou. Naproti vršku se nachází Kulaté město opět se zajímavými stavbami, které ale zpětně splývají. Je to pěkné místo k odpočinku.

DEN 4, PŘESUN A ZAŽÍVACÍ POTÍŽE

Tím je asi řečeno vše.

Postřehy:

Číňané třídí plasty. Za jejich odevzdání asi něco málo je, protože babky chodí s taškami v parcích a berou je přímo od lidí (flašku s vodou u sebe má prakticky každý).

Číňané nejsou tak malí.

Nosí často brýle.

Dívky tu jsou zdá se chytřejší a ochotnější a velmi samostatné – např. náš hostel vedou jen dívky.

Nejmenší čínské děti mají na oblečení na zadku díru – místo plínek.

Číňané strašně moc jedí, jejich porce jsou obrovské. Přitom tlustý není skoro žádný.

Na nádraží jedem zase 67. Po příjezdu přejdem působivým nadchodem silnici k nádraží. Jdeme směr „waiting hall“, u stánku kupujeme sušenky. Na obrovské svítící tabuli si anglicky přečteme, do jaké čekárny (podle čísla vlaku na jízdence) máme jít, tam s dalším milionem lidí čekáme, půl hodiny před odjezdem se na konci čekárny otevře přepážka, kudy proudí lidi a průvodčí jim štípají lístky. Tudy se jde dál k nástupišti, které bylo na svítící tabuli uvedeno, na lístku je také číslo vagonu a místo. Všude panuje nepochopitelný zmatek a tlačenice, ačkoliv není proč.

Z chování ve vlaku usuzuji, že Číňané jsou obrovsky tolerantní, ale pak je skupinka tak 10 % lidí, kteří toho zneužívají, ale nikdy jim tu nikdo nic neřekne.

Vlak je pěkný, čistý, sedadla polstrovaná, i když téměř kolmá, opět klimatizace. Ale všechno je tak malé! Nikdo se s námi po celou cestu nebaví. Je mi to až líto. Z průvodce jsme vyčetli, že cesta bude trvat 10 – 12 hodin, ale jedeme 18 :(. Asi blbý vlak (K)…