Cestopis z Černé Hory a Balkánu

Jak už bývá naším zvykem, zase jsme se vydali probádat kousek světa, kde jsme ještě nebyli. Původní plány na norský Nordkapp neklaply, tak jsme hledali nějakou alternativu. Další kandidát byl Fagaraš v Rumunsku, ale v Rumunsku jsem už byl dvakrát a chtěl jsem zkusit něco nového. Černá Hora byla tedy taková nouzovka, podobně jako minulý rok Slovinsko, ale byla to zase skvělá lowcost dovolená plná životních zážitků a poznání.

Když nad tím tak přemýšlím, tak stále zjišťuju, jak moc mě vlastně cestování baví. Člověk poznává odlišné kultury a zjišťuje jak moc dobře se ve skutečnosti má. Stále nám něco chybí, na něco nadáváme, ale můžeme jen děkovat našim předkům, že to všechno vybudovali.

V Černé Hoře a Srbsku vidíte často nouzi, kterou byste v jižní Evropě opravdu nečekali. Lidé jsou stále poznamenaní etnickou rivalitou mezi Srby, muslimy a ostatními. Nesnášenlivost mezi národy, které velmi dlouho žili vedle sebe zničeho nic vedla až k vypuknutí války. Její památky jsou velmi viditelné dodnes.

31.7. Cesta do Srbska

Ráno jsme vyjeli okolo 8h směrem na Slovensko, Maďarsko, Srbsko. Cesta probíhala s výjimkou tankodromu na D1 relativně poklidně. Na Slovensku jsme koupili slovenskou a maďarskou dalniční známku. Při té příležitosti se k naší nablýskané Octavii přiřítil místní dědek s nabídkou skvělých nožů. Když jsme řekli, že nemáme zájem, dědek začal chrčet nadávky, mezi kterými jsem rozpoznal jen: “Dej mňa prachy, nemam co žrat!”

Maďarsko je placka, kterou jsme přejeli několika dálnicemi. Stavili jsme se u Mohacse, kde proběhla slavná bitva, kde zemřel poslední český Jagellonec – Ludvík.

Trochu jsme bloudili u Budapešti, ale nakonec se vše podařilo. Navigace nás podržela. To ale nelze říci o další cestě, kde jsme zjistili, že nemáme mapové podklady pro jižní Evropu, tedy ani Srbsko ani Černou Horu, Chorvatsko nebo Bosnu a Hercegovinu.

Projížděli jsme také přes Chorvatsko, kde jsme se zastavili ve Vukovaru, kde se nachází vysoká vodárenská věž. Ta patří k symbolům bitvy o Vukovar, která probíhala v roce 1991.

Večer jsme přespali v Srbsku kousek od hlavní silnice, kde byl celý les plný lidských výkalů. Udělali jsme si katův šleh a šli spát.

1.8. Černá hora – Žabljak

Ráno nás probudily davy místních, co okolo nás cestovaly. Naštěstí jsme nespali v žádném NP a nevšímali si nás.

Po projetí Srbska jsme konečně dorazili do Černé Hory. Jeli jsme přes Pljevlja hezkými cestami směrem na Žabljak. Po cestě se nachází obrovský Djurdjevičův most, přes řeku Taru, která má mimochodem o pár kilometrů dál 2. nejhlubší kaňon na světě (po Grand Canyonu) – hloubka se pohybuje až okolo 1300m.

Po pečlivém zdokumentování mostu jsme jeli do Žabljaku – místního horského střediska. Jedná se o roztahané městečko, které zřejmě docela žije turistickým ruchem. Na jeho okrajích se nachází národní park Durmitor, které je jednoznačně jedno z nejhezčích co jsme na cestě potkali.

Hned po vystoupení z auta se k nám seběhl místní raftový boss a dal nám vizitku, pokud bychom se chtěli projet po Taře. Zájem jsme měli, ale nakonec jsme ještě šli hledat jinou agenturu, co to nabízí. Nakonec jsme našli nějakou v místním hotelu, či co to bylo. Zajímavé, že ceníkové ceny úplně neseděly s tím, co nám nabízeli. V ceníku bylo 40 EUR za 5 osob, my nakonec platili 47,5 EUR. Bylo to trošku složitější než se původně zdálo.

Večer jsme koupili místní odrudu červeného vína Vranac a šli jsme se najíst a pak hrát Bang! Začínalo to vypadat na klidně strávený večer až do té chvíle, kdy se místní kindrs přišli bavit na hřbitov, jsme hráli a chtěli i spát. Začalo to nevinně, jen něco pořvávali, ale potom přišly na řadu kameny. Zezačátku málo a zdaleka. Bylo vidět, že jsou podělaní, jak městský chodník a nevědí s jakými lidmi to mají co dočinění. Později když jsme hráli asi 3 hru se už otrkali a synchronizovaně na nás hodili kamení. Naštěstí přesnost nebyla jejich silnou stránkou a tak se ani jedno z těch 10ti dětí netrefilo. Tohle už nás opravdu nasralo a tak jsme za nimi rychle vyběhli s úmyslem je trochu vystrašit, ale bohužel jsme nikoho z nich nechytili. Nakonec jsme se dohodli, že to nemá smysl a raději půjdem spát jinam. Tak jsme sbalili, nasedli do auta, cestou je vyfakovali a jeli jsme k branám do Durmitoru, kde bivakovali přespali v NP, kousek od hlavní cesty k Crnemu jezeru.

2.8. Rafty

Ráno jsme vstali a vyrazili do Žabljaku, kde jsme byli domluveni s agenturou na rafty z Brštevnice do Šcepan polje. Cesta ze Žabljaku do Brštevnice byla velmi dlouhá. Jeli jsme asi 2 hodiny přes Celý Durmitor ve starém rozklepaném VW transporter. Auto dostávalo pěkně zabrat a rozhodně bych nikomu bez Toyoty Landcruiser nebo podobných aut nedoporučil poslední úsek cesty absolvovat.

Cestou naši řidiči poslouchali místní hudbu, kterou měli na kazetě. Naneštěstí kazeta šla jen z jedné strany a byla asi jediná kterou měli k dispozici, protože jsme ji slyšeli minimálně 6x. Další dva dny mi ta hudba nevalných kvalit zněla v uších.

Rafty byly super, krásně čístá a relativně teplá voda. Za celý úsek jsme se ani jednou nepřevrhli, ono je to na raftu také umění na takové klidně vodě.

Cestou z raftů jsme se zastavili na místní slavnosti na planině, kde ten den byly nějaké koňské dostihy. Ty jsme sice neviděli, ale za to jsme se podívali na místní rozjetou párty. Zpíval tam nějaký místní upadlý zpěvák s masivní podporou klávesové produkce a nevalnou kvalitou zdejší repro soustavy. Hudba byla tak zesílená, že nebylo slyšet vlastního slova. Nejen proto se všichni spíše dívali na místní striptérku na místo nějaké vznešené konverzace. Striptérka nebyla příliš hezká, ale přesto na ni mohli místní Srbáci a Černohorci nechat oči. Většina z nich se ani nestyděla, za to jak nestydatě se chovali. Naši kamarádi raftaři nás pozvali na pivo a tak jsme se také kochali a obdivovaly místní zvyky.

Večer jsme koupili v místním obchodě pivo a šli na lavičky k Crnemu jezeru hrát Bang! Tato hra byla naší náplní téměř každý volný večer.

3.8. Nejvyšší vrchol Durmitoru – Bobotuv Kuk dobyt!

Dnes nás čekal výstup na nejvyšší horu pohoří Durmitor – Bobotuv Kuk (2523m). Jedná se o 4. nejvyšší horu Černé Hory. Až na vrchol vede příjemná a lezecky nenáročná tůra. Jediný problém se značením jsme měli v kamenném poli na úpatí hory, ale nic hrozného to nebylo.

Celý výstup jsme měli hezké počasí, svítilo sluníčko a byly hezké výhledy (i když se nemůžu zbavit dojmu, že za poslední rok jsem všude v horách, kde jsem byl, viděl mírný opar – zkrátka nesrovnatelné s tou krásou, co byla minulý rok v Dolomitech na Sella gruppe). Cestou jsme potkali zajímavý bivak s místní hospůdkou. Lákalo mě se tam zastavit, popovídat s místními horáky, ale poté jsme to prohlásili za nerozumné, protože jsme nechtěli vystupovat s vlivem nějakého alkoholu.

Když jsme vystoupali na Bobotuv Kuk potkali jsme tam několik dalších výprav, co si užívali vysokohorského výhledu. Zajímavé bylo, že zničeho nic se nahoře objevilo obrovské množství okřídlených mravenců, kteří byli značně nepříjemní. Tak jsme udělali rychle vrcholové foto a posunuli jsme se o pár metrů pod vrchol, kde tento problém nebyl.

Poté jsme sešli tuto horu a vyrazili směrem k ledové jeskyni, která se nachází na úpatí sousední hory Obla Glava. Naštěstí jeskyně není úplně na vrcholu, takže se k ní dá dojít relativně rychle.

U jeskyně jsme chtěli slézt dolu, ale poté jsme zjistili, že to nepůjde – celý spodek byl velmi prudký a zmrlý. Když jsme pofotili a byli na odchodu, dorazila veliká skupinka Černohorců z nějakého turistického oddílu a začali slézat dolu za pomocí lan a lanového jištění za turistické hůlky. Trochu jsme obdivovali jejich zbytečný hazard. Když se dostali dolu, začali se objímat s mohutnými stalagmity. Aby toho nebylo málo, někdo z nich si tam došel na záchod, což je dosti nechutné vzhledem k tomu, že to v tom mraze docela dlouho vydrží. Zkrátka pozoruji to, co jsem viděl i například v Rumunsku, kdy si místní lidé ještě neváží přírody. Tohle je zajímavý jev, Černá Hora se tváří jako relativně vyspělá země, navíc mám dojem, že je hodně prostoupena komercí – za všechno se platí, nejlépe ve více rundách, aby si to člověk nerozmyslel hned na začátku. V Rumunsku to byl spíše opak – za nic moc se neplatilo, všude se mohlo jít a místní turistický ruch byl velmi málo rozšířen.

Ale zpět k tématu. Zatímco jsme absolvovali hodně dlouhý sestup, tak nám došla voda (ano, 3 litry ve na celodenní tůru nestačí) a začalo pršet. Zezačátku to šlo pomalu, ale nakonec se z toho stal docela slušný liják. Nicméně to pořád byla pohoda proti tomu, co mělo teprve přijít. Když jsme došli k autu, tak jsme uvařili boloňské špagety na parkovišti u vjezdu do NP Durmitor. Lidi na nás koukali trochu jako na magory. Zřejmě si říkali, proč ti lidé, co tady mají jedno z nejhezčích aut vaří na plynovém vařiči a jí ze společného kotlíku? Přesto myslím, že mohli pouze závidět.

Po večeři jsme se rozhodli jít se vykoupat do Crneho jezera a někde u něj přespat. Vzali jsme tedy na lehko stany, karimatky, spacáky a vyrazili jsme k jezeru. Pozorovali jsme zde zajímavou věc. Z 90% jsme vždy poznali Čechy z toho důvodu, že mají velké krosny. Líbí se mi, že je u nás tolik lidí, co si rádi přijíždějí do zahraničí užívat aktivní dovolenou, namísto toho, aby se flákali u moře nebo celý den odpočívali, za účelem mít dostatek energie na hlavní spánek.

Když jsme byli u jezera začalo pomalu pršet a zapadalo slunce. Šli jsme se vykoupat v zcela prázdném jezeře (déšť všechny vyhnal) a bylo to nádherně osvěžující. Déšť stále sílil a nevypadalo to na malou přeháňku. Do altánku, ve kterém jsme seděli začalo pomalu pršet přes shnilé prkno ve střeše. Poté se velmi do toho ještě opřel vítr, takže na nás pršelo i ze strany. Aby toho nebylo málo, přihnala se opravdu parádní bouřka, která nás slušně ohlušovala svými decibely. Otevřeli jsme víno a zaháněli nudu stavěním stanu pod altánem. Šel jsem obhlédnout místo pro stan, které vybral Michal, načež jsem se vrátil celý promočený, přestože jsem měl deštník, softshellku a rádoby nepromokavé kalhoty. Jen co jsem se vrátil, déšť se začal uklidňovat a tak jsme začali stavět stan. Zem velmi rychle vsákla veškerou vodu, a tak po předchozích všudypřítomných kalůžích nebyla ani zmínka.

Dali jsme večer ještě sérii několika bangům abychom učinili vzniknuvší tradici za dost a pak už jsme šli jen spát.

4.8. Dubrovník

Ráno jsme vstali asi v půl osmé a čekalo nás nemilé překvápko. Přišli k nám hlídači z národního parku, spojili jedno z druhým a došlo jim, že jsme spali na zakázaném místě. Hlídač nám vše vysvětloval, zatímco jsme pokorně přitakávali s politováním na tváři. Argumentovali jsme tím, že byla velká bouře a nedostali jsme se až do kempu, kde jsme chtěli přespat. Strážník byl rozumný člověk a situaci příliš nevyhrocoval, dal nám zaplatit za kemp a požádal nás, abychom okamžitě sbalili sušící se stany. Takže místo pokuty 50 EURO za jeden stan jsme platili 3 EURO za stan a 2 EURO za osobu, celkem za 14 EURO.

Tímto jsme opouštěli krásné pohoří Durmitor. Po zralé úvaze, jsme změnili plán cesty, kdy jsme měli mít namířeno do Prokletije. Místo toho jsme si udělali welness day v Dubrovníku. V Černé hoře jsme dostali pokutu 20 EURO, kvůli porušení maximální povolené rychlosti. Jsou zde časté bezdůvodné zpomalení na 40km/h, které jsme v tuto chvíli trochu přehlídli. Nakonec jsme zjistili, že slouží dost často podobným účelům – aby si místní policie vydělala na svačinu. Místní strážíci se vymlouvali, že jim zrovna nejede mašinka na tisknutí účtů, tak že s nimi musíme jet do Nikšiče nebo jim dáme 20 EURO a oni to vyúčtují sami. Samozřejmě nám bylo jasné, že pokuta jim jde do kapsy.

Cestou do Chorvatska jsme projížděli Bosnou a Hercegovinou, kde jsme se zastavili na oběd v Trebinje. Pěkně jsme se najedli ryb, steaků, salátů a nebylo to vůbec drahé. Celá Bosna, kterou jsme projeli vypadala vyprahle a bez vody. Hory tu byly dost kulaté, ale všudypřítomné. Bohužel vše bylo dost ovlivněno přímořským klimatem, takže šílené vedro. Nedovedl jsem si představit, jak hrozné by bylo lézt tam po nějakých horách.

Když jsme uviděli Dubrovník, srdce se nám málem zastavilo

Je to o tolik jiné, než vnitrozemí. Je vidět, že zde vše živí turistický ruch a byl to naprosto propastný rozdíl ve srovnání například s Vukovarem. Po občanské válce už zde není prakticky ani památky.

Prošli jsme centrem města, které mi nápadně připomíná tradiční italský vliv, dali jsme si skvělou chorvatskou zmrzlinu, která byla opravdu obrovská a hlavně naprosto skvělá.

Chtěli jsme se zde vykoupat, tak jsme našli místní pláž poblíž centra a šli jsme do moře. Voda byla skvělá, krásně osvěžující, ale zároveň příjemně teplá. Jediné co nám dělalo vrásky na tváři byly placené sprchy (neměli jsme ani jednu kunu) a mnoho lidí. Nakonec jsme se rebelsky rozhodli přeplavat jinam, tak jsme se dostali k soukromé pláži hotelu Excelsior, kde jsme se vesele koupali, zašli jsme do sauny, páry a do vířivky. Byl to skvělý relax, a také jsme si konečně dopřáli po moři vysněnou sprchu. Poté jsme z hotelu odešli, vzali jsme ručníky a šli zpět k autu, abychom mohli pokračovat dál. Cestou jsme uviděli zapadající slunce nad Dubrovníkem, tak jsme se ještě na chvilku zastavili na focení a pak už jsme dali městu sbohem.

Jeli jsme směrem na jih a už jsme hledali místo na spaní. To jsme našli za velkým letištěm, které bylo poblíž. Udělali jsme si šišky s mákem a šli spát. Několikrát nás někdo rušil, protože to bylo zřejmě oblíbené odlehlé místo. Uprostřed noci zničeho nic někdo začal na hřišti u kterého jsme spali, hrát fotbal. Nicméně lidé tu nebyli zlí jako Černohorci v Žabljaku s kameny v rukou.

5.8. Kotor, Lovčen, Celtinje

Tento den byl zřejmě nejslabší, objížděli jsme místní Černohorské klenoty, ale nic nás příliš nezaujalo. Kotor bylo docela hezké městečko, ale opět italská architektura a nic extra originálního. Hrad který byl nahoře se platil a to nás trochu demotivovalo. Hezká byla Boka Kotorská (obrovský záliv, kde kotvila Rakousko Uherská flotila) a hory okolo ní. Právě nápadné hory z NP Lovčen daly této zemi název Černá Hora – podle tmavých klečí, které rostou na jejich úpatích.

Po obhlídce města jsme jeli směrem na Lovčen. Byla to úchvatná bývalá mulí stezka s asi 35 serpentinami. Postupně jsme nastoupali až k Lovčenu asi 1500m vzdušnou čarou asi na 4km. Výhledy na Boku Kotorskou byly nádherné a nápadně připomínají norské fjordy, i když jejich původ je jiný.

Cestou na Lovčen se opět platilo vstupné (i když jen pro cizince, pro místní to bylo zdarma). Rozhodli jsme se tam jet, i když nás ta komerčnost dost znechucovala. Místní strážník se ptal zda jsme z ČR, jak vidí na naší značce. Začal nám vyprávět, že vlastní legendární českou pistoli CZ 75 a je to skvělá zbraň. Párkát jsme mu přitakali, řekli jsme mu, že ji známe a pak už nás nechal projet. Projeli jsme opět úzkou silničkou, kde bychom neradi někoho potkali ve špatném místě, a po několika minutách jsme se dostali na parkoviště pod vrchol. Byla tam spousta aut a lidí. Takových těch klasických turistů, co dobyjí horu jen pokud až na vrchol vede silnice. To je přístup, který příliš neuznáváme a ani jsme neměli přílišnou radost z výstupu na tuto horu, která nabízí skvělý výhled. Nahoře se nachází Njegošovo mauzoleum, které obsahuje hrobku tohoto slavného panovníka. Podle toho, co jsme o něm slyšeli to je člověk, který je ztělesněním všech ctností a je typickým renesančním člověkem – je to nejznámější černohorský básník, jeho národ zažívá blahobyt za jeho vlády, zkrátka ovládá snad všechno co správný vládce má. V mauzoleu je jedna socha a na druhé straně docela dobrý výhled, ale nevím zda to stojí za ty peníze.

Cestou z Lovčenu jsme se zastavili v bývalém hlavním městě Černé Hory – Cetinje. Hledali jsme kavárnu, kde by mohli mít ledovou kávu, na kterou jsme v tom vedru měli velkou chuť. Nakonec se povedlo. Celé centrum městoaje lemováno stromy a místní domečky vypadají kouzelně. Místní dopravní okruh je dost zvláštní, bez rady místních, kam zabočit bychom pravděpodobně jezdili dokola doteď.

Dnešek je ve znamení konzumního cestování, a tak jsme pokračovali autem dále na jih. Město Budva už jsme vzhledem k znechucení ostatních neprošli a raději jsme se šli koupat k moři. U hotelu Maestral jsme šli do vířivky a koupali jsme se v moři. Pak jsme šli vařit čočku, která byla impozantně dobrá. Po večeři jsme vyrazili k ostrůvku Sveti Stefan. To byl vrchol černohorské komerce. Před vjezdem na ostrov byl strážník, který hlídal závoru. Zeptal jsem se ho jestli se tam můžeme dostat. Poté se si mě pomalu prohlédl od paty až k hlavě a když viděl, že na sobě zrovna nemám sako od Gucciho, tak mě probodl pohledem a neochotně mi odpověděl, že tam nemůžu, protože je to soukromý hotel. To mě dorazilo, tohle je horší situace, než kdyby tu byl nějaký vstup. Sem se prostě člověk dostane jen pokud chce vyhodit několik statisíců za luxusní hotel. Na plavání k ostrovu jsme rezignovali, protože už byla tma a tak jsme se vrátili zpět a jeli jsme hledat místo na spaní.

6.8. Kajaky na Skadarském jezeru

Ráno jsme dorazili ke Skadarskému jezeru (mimochodem, je to největší jezero na Balkáně). Ihned po příjezdu nás odchytl jeden z obchodníků, co s námi mluvil rusky a stále nás přemlouval abychom s ním jeli na loď. To jsme samozřejmě měli v plánu, ale dost nás štvalo jak nás pořád dokola otravoval. Nějak mu bylo za těžko pochopit, že si chceme dát napřed snídani, a teprve pak s ním pojedeme na loď. Místo toho nám hned nabídl nějakou slevu, protože jsme studenti. Bylo vidět, že má strach. Pokud nás nepřesvědčí hned tak bychom mohli jít jinam. Po snídani jsme šli ještě obhlédnout ostatní obchodníky. Ceny byly vesměs podobné té naší po slevě, ale zaujala nás nabídka na kajaky. Za kajak se platilo asi 3 EURO na hodinu. Ty bohužel náš obchodník neměl, ale nabídl nám ještě větší slevu, pokud s ním pojedeme na menší motorové lodi. My jsme ale už nechtěli nic jiného než kajak, kde si člověk jede tam, kam chce. Vyrazili jsme na okruh, který se jezdí na výletních lodích. Šlo o to podjet pod mostem a pak dlouho souěžně se silnicí a nakonec kanálem zpět. Zpočátku jsme byli velmi nadšeni tím zážitkem. Všude okolo nás bylo mnoho druhů ptáků. Viděli jsme také několikrát volavky. Voda ale příliš netekla a cesta byla po spalujícím sluníčku dost fyzicky náročná. Samotný okruh měl asi 20km. a my jsme ho dali asi za 4-5h. Pěkně jsme se cestou spálili a ke konci už jsme mleli trochu z posledního.

Přijeli jsme někdy k pozdnímu odpoledni a udělali jsme si večeři na parkovišti. Neustále nás provázelo nesnesitelné vedro. Potom jsme jeli směrem k pohoří Prokletije, kde jsme chtěli zítra podniknout vícedenní tůru.

Cestou jsme se zastavili v Podgorici na nákup a pak jsme pokračovali severní cestou na Kolašín. Cesta mezi Podgoricou a Kolašínem nejen podle průvodců patří k tomu nejhezčímu co v Černé Hoře je. Cesta se vine kaňonem průzračně čisté řeky Morača, kde jsou nádherné výhledy. Zastavili jsme se zde také na koupání. Řeka byla velmi příjemná a vůbec nebyla ledová, jak bych podle barvy čekal. Viděli jsme tam dokonce i želvu.

Kaňon dosahuje místy hloukou až 800m a celých několik desítek kilometrů je na co se dívat. Město Kolašín se nachází u pohoří Bjelasica, jejíž součástí je i národní park Biogradská góra (je to 2. nejstarší NP na světě!). Tento NP jsme původně neměli v plánu, protože nám nepřišel podle fotografií tak zajímavý jako jiné.

Z Kolašínu jsme pokračovali směrem na Plav a Gusinje. Tato městečka jsou na úbočí pohoří Prokletých a je tam patrný výrazný albánský vliv. Ve městech jsou mešity, města vypadají chudší než ty co se nacházejí více an severu. Zřejmě na denním pořádku jsou zde také požáry. Mnohokrát v Černé Hoře je vidět hořící les, nebo černý popel místo toho, kde les dříve byl. Takových míst jsme viděli mnoho. Když jsme projížděli z Plavu do Gusinje viděli jsme velik požár hned vedle silnice. Přes silnici šlo docela hodně kouře, že toho moc chvíli vidět nebylo.

K večeři jsme si udělali kuřecí steaky. Spali jsme na kraji Gusinje v malém lesíku kousek od domů.

7.8. Prokletije je opravdu prokleté

Ráno jsme se šli podívat podél říčky u které jsme spali a našli jsme v ní na několika stech metrech 5 vraků aut. Nevím, zda je to zde zvyk odepsané auto házet do potoka, ale tento jev je zde častý. Ráno jsme se stavili v Gusinje sehnat nějaké mapy Prokletije, ale bezúspěšně. Potkali jsme zde mnoho českých (a žádných jiných) turistů. Každý kdo měl outdoorový batoh byl Čech. Všichni z nich měli mapy stažené z webu (http://cerna-hora.xf.cz/mapy/).

Pak už jsme jeli směřem do doliny Grbaja. Na konci cesty jsme si sbalili věci na vícedenní výlet a po diskusi s místníma jsme šli dále. Pohoří vypadalo nádherně a divoce. Divoké bylo, přesně to se nám totiž pak také potvrdilo. Když jsme došli k rozcestníku na koci údolí rozhodli jsme se jít vlevo, protože Adam chtěl jít dnes na nejvyšší horu přes dva hřebeny. Cesta se zničehonic ztratila a šli jsme divočinou. S Martinem jsme chtěli jít dolu najít nějakou cestu, protože výstup začínal být čím dál více nepříjemný. Nakonec jsme tedy opět slezli několik desítek výškových metrů dolu k rozcestí. Dali jsme se tentokrát další cestou, ale ta se také po několika stech metrech ztratila. Podobně kvalitní byla i třetí cesta. U té však bylo kamenné koryto, které bylo dobře slezitelné. Stoupali jsme tedy docela dlouho nahoru. Cesta vypadala relativně stabilně. To se však rychle změnilo, když skončilo kamenné koryto. Poté jsme absolvovali docela hodně nepříjemný a nebezpečný traverz do jiného koryta, které budilo slušný respekt. Michal řekl, že nemá smysl to dále riskovat, protože naše “necesta” vypadá stále více nebezpečně a raději půjdeme dolu. Všichni jsme s ním docela souhlasili (možná jen Adam byl rozhodnutý zkusit to ještě kousek). Začali jsme tedy sestupovat dolu.

Už jsme toho lezli opravdu hodně, ale toto pro nás bylo první pohoří, které jsme nedokázali zdolat. Vděčíme za to naprosto tragickému (žádnému) značení turistických cest a absenci kvalitních map v kombinaci s hodně těžkým terénem. Prokletije vypadá na místní hory dost atypicky – má mnoho zubů a špičatých hor. To tvoří velmi zajímavě vyhlížející panorama. Je zde také značný nedostatek vody, protože pohoří je z vápence. Rozhodně nemohu toto pohoří nikomu příliš doporučit. Je velmi nebezpečné a už jsme slyšel o mnoha případech, kdy se tam zabili čeští turisté. Na druhou stranu je kouzelné, že ještě takové pohoří existuje tak blízko v Evropě. Nejsou to žádné Alpy, kde na každém rohu je chata na perfektně značené ferratě a okolo Vás courají davy Němců. Zde v Prokletije potkáte jedině Čechy. Z místních sem chodí lidé hlavně na pikniky, ale ne kvůli turistice.

Cestou zpět jsme se zastavili v dřevěné chatičce, kterou obývala místní domorodkyně, jež nám nabízela ráno sýr. Dostali jsme zde ochutnat sýr, chleba, naložené papriky a od všeho jsme si trochu koupili. Vše bylo domácí (a tedy to správné BIO). Obzvlášť sýr byl delikatesní – byl docela levný, stál tuším do 4 EUR za kilo a chutnal krásně po slaném tvarohu. Něco takového jsem od návštěvy v Rumunsku neměl.

Rozhodli jsme se místo Prokletije strávit čas ve výše zmíněné Biogradské góře. Večer jsme tedy dojeli k národnímu parku a utábořili jsme se tu kousek od velkého železničního viaduktu. K večeři jsme udělali šťouchané brambory z místních surovin a toho skvělého sýra.

8.8. Biogradská Góra

Ráno jsme vyrazili na tůru po Biogradské góře. Nějakým záhadným způsobem jsme se vyhnuli placení 2 EUR za národní park a tak jsme to měli zdarma. Došli jsme po spletitých serpentinách až k Biogradskému jezeru pěšky. Všimli jsme si, že jsme skoro jediní, protože u jezera je hezký lesní kemp s parkovištěm a bylo tam docela hodně stanů a aut. Dali jsme tůru po nějaké cestě. Jak jsme připravovali tenhle výlet na rychlo tak jsme neměli příliš nastudovanou cestu. Biogradská góra nám hodně připomínala naše Krkonoše – byly to kopce a ne horské štíty jako jinde. Navíc i charakter byl dost podobný – lesy mají dostatek vody, protože hory nejsou z vápence, jako jinde. Poté co jsme vylezli na horský hřeben, výhledy byly naprosto skvělé. Potkali jsme tam nějakou místní hospůdku, kde jsme si dali příjemně vychlazené pivo. Vzhledem k tomu, že bylo šílené vedro, tak jsme se cítili dost opilí.

Cestu jsme nakonec otočili zpět, protože jsme zjistili, že bychom to jinak zpět k autu nestihli včas. Udělali jsme dobře, ale asi jsme to měli otočit dříve. Cestou dolu se totiž spustil slušný liják a hodně slušné kroupy. Byly docela velké a trochu i bolely. Zezačátku jsme se snažili krýt se proti namočení, ale nakonec nám to bylo už jedno, byli jsme komplet mokří. Ostatně boty, které jsem měl, se mi nepodařilo do konce výletu už vysušit.

Po tomto zážitku jsme dorazili k autu a vydali se směrem do Srbska. Spali jsme kousek před Bělehradem a k večeři jsme dělali fazole a čínské polívky.

9.8. Bělehrad – hlavní město Srbska

Rozhodli jsme se udělat si zastávku v Bělehradě. Ostatně bylo to hlavní město Jugoslávie, takže jsme počítali s tím, že tam něco musí být. Cestou jsme viděli několik slumů a člověku se chce těžko věřit, že tak blízko velikého města v jižní Evropě něco takového je. Zaparkovali jsme auto někde v centru a šli jsme na procházku po městě. Měli jsme hlad a tak jsme se rozhodli najít nějakou příjemnou restauraci a najíst se. Dokonce jsme kvůli tomu rozměnili i jejich měnu. Nakonec jsme po dlouhém hledání našli jednu restauraci, která vypadala podobně jako naše Potrefená Husa. A dokonce točili i srbský Staropramen (rádoby české pivo, které se vyrábí na licenci v Srbsku). Dali jsme si balkánskou specialitu Pljeskavicu. Je to smažené maso podobné tomu co je v hambáčích. Byl toho šílený flák, ale jako příloha jen asi jedna houska. To opravdu nestačilo, tak jsme si řekli o další. I tak mi to přišlo trochu chudé. Michal říkal, že většinou tam bývá i spousta zeleniny, což zde dva plátky cibule nezachrání. No aspoň, že pivo nezklamalo. Dál jsme se šli projít směrem k městskému hradu (respektive pevnosti). Cestou jsme vyplnili dotazník pro nějaké studentsky, co dělají výzkum o Bělehradě a turistickém ruchu.

Na hradě byla velkolepá výstava armádní techniky. Spousta tanků, děl, houfnic a podobně. Vše velmi zachovalé a udržované. Přišlo nám zvláštní, že uprostřed opevnění hradu byly také basketbalová hřiště.

Po cestě zpět k autu jsme našli zajímavou kavárnu s balkónem za hlavním muzeem na náměstí. Náměstí vypadalo podobně jako náš Václavák, protože tam bylo muzeum a před ním socha s koněm.

Když jsme došli k autu čekalo nás nemilé překvapení. Dostali jsme pokutku, asi za 500Kč. Tak trochu jsme to tušili, protože na parkování byl potřeba nějaký lístek. Ale stejně nikde nebyl automat, a pravděpodobně i kdyby byl, tak si to nekoupíme. Pokutu jsme nezaplatili. Za parkování a záchody platím velmi nerad.

Pak už jsme jeli směrem do Maďarska. Bohužel na srbsko-maďarských hranicích byla 2h kolona, kterou jsme museli vyčekat. Bylo tam spousta Turků s německými SPZ. Potom jsme jeli až do noci a zastavili jsme kousek od dálnice před Budapeští, kde jsme v akátovém lese spali. Už dlouho jsem se nevyspal tak dobře, jako tady – podloží ze slámy dělá svoje.

10.8. Budapešť, Grape Festival

Ráno jsme přijeli do Budapešti, hlavního města Maďarska. Město má zajímavý charakter, architektonický styl je dost atypický. Nevím jak přesně to popsat, trochu mi jejich styl připomínal ten český, ale zároveň byl dostatečně originální a nepřeplácaný. Centrum Budapešti je dost velké a je zde obrovské množství historických budov. Navštívili jsme nějakou katedrálu, která vypadala jako tykev, protože měla zelenožlutou střechu. Potom jsme se šli podívat směrem do centra, kde se na nás všude doslova lepili otravní průvodci s nabídkou projížděk po městě. Taky se s námi dal do řeči nějaký místní děda, který neuměl ani slovo anglicky nebo česky a chtěl nám dělat průvodce. Kýval na všechno hlavou. I když jsem se ho zeptal na počet obyvatel města a snažil jsem se to rukama vysvětlit, pouze kýval hlavou. Byl hodně vlezlý a už nás začínal dost otravovat. Potom jsme se s ním rozloučili, když nám řekl, že chce euro na kafe. To nás dost překvapilo, když se poctivý děda proměnil na úlisného průvodce, se způsoby jak někde v Africe. Nikdo jsme z toho přístupu nebyli nadšeni, a hlavně děda nám toho ani moc neukázal. Nakonec mu Adam chtěl dát 40 centů, ale dědek začal hudrovat, jak kdyby nás chtěl proklít, a bylo vidět, že mu to je málo, tak jsme se na něj vykašlali a odešli. Prošli jsme po Řetězovém mostu na druhou stranu Dunaje. Tam jsme šli směrem k budově parlamentu a pak zpět na druhý břeh.

Potom jsme se rozdělili, Michal s Adamem se šli podívat dovnitř velkého kostela na náměstí. My s Martinem jsme měli vyhlídnuté Café New York, kde mají velmi silné motto: “The most beautiful café in the world.” Čekali jsme od toho hodně, ale i tak nás výsledek dost příjemně překvapil. Kavárna byla v nádherné historické budově luxusního hotelu a kavárna měla dokonce Michelinskou hvězdu

Kafe bylo skvělé, dal jsem si Americano. Chuť byla skvělá a poctivá, navíc ho bylo hodně a byla k němu sušenka a čokoláda. Stálo asi 1100 forintů. To je relativně lidová cena na tyhle podmínky, skoro jak u nás ve Starbucks.

Obdivovali jsme vnitřní přezdobené interiéry, atrium, ale i záchody. Všechno to bylo nechutně snobácké, ale hezké. A obsluha se chovala velmi mile a disciplinovaně. Rozhodně nejlepší café ve kterém jsem byl!

Po Budapešti jsme spěchali do Bratislavy, kde na nás čekaly lístky na Grape Fest.

V Bratislavě jsme trochu zabloudili a vjeli do zákazu vjezdu. Vedla nás tam navigace protože dřív tam byl průjezd. Ale bohužel místní policija už tam čekala na podobné tragédy jako jsme my. Zkoušeli jsme se vykecávat, ale policista byl neoblomný a také pěkně tupý. Neustále dokola mlel že jsme porušili zákaz vjezdu a je mu jedno, že je to špatně značený, byl jako nějaká zaseknutá deska. Neměli jsme už žádná eura, tak jsme s nimi museli jet k bankomatu. Policajti tam zastavili na místě pro postižené a čekali asi že my zastavíme vedle nich. To jsme je samozřejmě zklamali, tak raději vycouvali. Vybrali jsme si z bankomatu a zaplatili pokutu. Večer už jsme byli v Piešťanech na Grape festu.

Grape Festival se nám hodně líbil po všech stránkách. Měli hezký vizuální styl, skvělou appku pro Android i iPhone a festival působil příjemně komorně. Bylo tam jen asi něco přes 10 000 lidí, ale bavil jsem se mnohem více než na komerčnějším a 3x větším Rock For People. Dokonce i kapely byly dost kvalitní. Co se organizace týče, Grape byl zvládnutý na jedničku s hvězdičkou. Luxusně jsme ještě ten den s Martinem a Adamem zapařili na The Subways. Potom jsme byli v O2 stanu na fotbálku a psychowalkmanu (je to docela blbost).

11.8. Grape Festival a cesta domů

Poslední den našeho výletu jsme zakončili taktéž na Grape Festivalu. Dopoledne jsme se byli podívat po Piešťanech, zašli jsme si do termálních bazénů (i když jich tam moc není). Odpoledne jsme šli zpět na Grape. Několika lidem jsme vysvětlili, že jsme dělali appku na tenhle festival. Od všech jsme dostali pozitivní odezvu a rozplývali se nad tím, jak je appka užitečná. Večer vyvrcholil zlatý hřeb dne tím, že měla hrát Morcheeba. Myslel jsem, že ji neznám, ale kupodivu mi to neznámé nepřipadalo, takové klasiky jako “Rome wasn’t build in a day”, zná prostě každý! Hlavní zpěvačka kapely byla charakterní černoška, která měla super hlas a věděla, co se lidem líbí. Největší zážitek byl, když pozvala návštěvníky nahoru na pódium. Ochranka je nechtěla pustit, ale když je pak slečna okřikla, tak je tam pustili. No zkrátka byl to parádní zážitek

Po Morcheebě jsme se vydali na cestu domu, kam jsme dojeli asi v 5 hodin nad ránem.

Postřehy z naší cesty

Černá Hora je krásná země, kde je spousta přírodních unikátů – hlavně kaňony řek

Lidé z Černé Hory a Srbska jsou občas trochu divní. Možná tam je vidět ještě ta nesnášenlivost z roztržení Jugoslávie.

Nejčastější auto je VW Golf (převážně staré modely)

Není tam nijak zlášť levno, ceny jsou podobné jako v ČR

Benzín měl v Černé Hoře tuším unifikovanou cenu – všude stál stejně. Nejlevněji jsme kupovali v Chorvatsku

Ač se to nezdá, tak Srbsko je taky krásná země. To čím jsme projeli bylo super.

Když je někde na silnici rychlostní omezení, a vypadá, jako že je úplně zbytečné, dodržujte jej. Často se za ním schovává policejní hlídka

Mám pocit, jako bychom stále více zpohodlňovali a hledali jen ty příjemné zážitky. Naše výdaje svědčí za vše

Vyúčování

Benzin: 12 619 Kč

Dálnice: 1 300 Kč

Pokuty za auto: 2 080 Kč

Ostatní, nákupy…: 5 590 Kč

Vstup Durmitor, pokuta za stanování: 624 Kč

Lovčen: 208 Kč

Sýr, papriky, chleba: 260 Kč

Vstup Skadar: 208 Kč

Výměna srbských dinarů: 100 Kč

Čínske jídlo: 416 Kč

Amortizace: 1 926 Kč

Myčka: 600 Kč

Kánoe na Skadaru: 1300

Společné jídlo, oběd v Srbsku: 3220

celkem: 30 451 Kč

na jednoho: 7 613 Kč