0
0

Pátek 25.11.2005 – Cesta do Prahy

A je to tady. Ve 12:15 odjíždím autobusem společnosti Capital Express za 290 korun do Prahy a na Florenci jsem v 17:55. Potřebuji se dopravit k Radimovi. Nastupuji na metro B směr Černý most a vystupuji na zastávce Hloubětín odkud pokračuji tramvají č. 3 na konečnou Lehovec, kde už mě čeká Radim. Jdeme k němu na byt, kde bydlí v podnájmu ještě s několika lidmi. Každý má svůj pokoj. Ještě chvíli kecáme a potom jdeme spát.

Sobota 26.11.2005 – Let do Moskvy a Bangkoku, vnimanje, vnimanje

Tak už je to tady – nevěřil jsem, ale letištní hala mě přesvědčila: letím do Thajska. Ranní vstávání v pět hodin není nic moc. Z Lehovce, kde Radim bydlel se přesouváme na letiště v Ruzyni. Letadlo nám poletí v 10:55.

Odbavení probíhá bez zádrhelů. Při vystavování palubních lístků zároveň odbavují i naše bágly. Tím, že nemáme vízum do Ruska, jedou naše bágly bez našeho vlivu až do Bangkoku.

Nastupujeme do letadla a letíme. Letíme s Rusy (Aeroflot) do Moskvy a pak už Bangkok. První zpoždění máme už v Praze, místo v 10:55 startujeme až v 11:15. Do Moskvy, na letiště Sheremetyevo jsme přiletěli podle plánu v cca 15:30 moskevského času (u nás je o dvě hodiny méně). Letěli jsme letadlem Airbus A320-200. Let z Prahy je pohoda. V letadle sedíme na trojce u okýnka vedle jednoho Rusa. Nastává první trapas. Radimovi se do zavazadlového prostoru vylila Kofola z domu, takže spolucestujíci Rus se netvářil zrovna nadšeně, ale naštěstí to přešel stroze s jednou holou větou, že to bylo z jeho batohu ;-). Na letu do Moskvy mě vlastně ještě zaujala věta obsluhujícího personálu do palubního rozhlasu: „Vnimanje, samaljot nachoditjsa v zone turbulenciji“, pro „neruštináře“ volný překlad: „Pozor, letadlo se nachází v zóně turbulencí“. No, naštěstí to nebyla žádná hrůza… K jídlu dostáváme pečivo, sýr, salám, vejce, ovocný salát, čaj a džus.

Přistáváme v Moskvě, je zataženo a +1°C. V Moskvě se hned cpeme k východu Transit. Na přestup máme 8 hodin, to znamená času dost, abychom si prohlédli letiště v Moskvě. Na to jak nás všichni odrazovali, nemůžu říct ani půl špatného slova. Asi jediná věc, kterou bych letišti vytknul je, že je v čekací hale málo míst k sezení, a tak každý sedí, kde může. V 18 hodin jdeme na odbavení, taková kuriozita, při bezpečnostní kontrole se musíte dokonce zout, nezávidím personálu ten odér. No ale co se dá dělat, bezpečnost je bezpečnost.

Nastupujeme do velkého letadla IL-96-300 opět ruských aerolinií. A letíme. Odlet ve 23:35. Letíme na východ, naproti slunci. Čeká nás předlouhý let, v neděli ve 12:15 (místního času) máme být na místě. V letadle sedíme opět u okna a po dvou, jinak jsou místa po třech a dokonce i po čtyřech. Dostali jsme deky, polštář a klapky na oči. Na uvítanou každý dostal víno+nealko a arašídy. Během letu jsme měli 2 jídla. Večer kuřecí maso s tortellinami a salát a ke snídani párek, vaječnou omeletu, tvaroh, pečivo. Během celého letu byli k dispozici nealkoholické nápoje. V noci se snažím usnout, ale daří se mi to jen málo. Moc jsem se nevyspal. Jednak to je nepohodlné a jednak časový posun nám ubral 6 hodin noci. Ještě v letadle vyplňujeme imigrační formulář. Druhý trapas nastal, když Radim v noci šlápnul nějaké slečně na bosou nohu a tím ji vzbudil (asi tam měla kuří oko :-). Cosi zabrblala a za chvíli si chrupkala spokojeně dál. Na snídani jsme dostali párky s vaječnou omeletou, tvaroh a pečivo.

Neděle 27.11.2005 – přílet do Thajska, přesun do Banglamphu,…

Letadlo přistává ve 12:15 místního času (mimochodem s asi půlhodinovým předstihem!) na letišti Don Muang, u nás je o 6 hodin méně. Vyspat se nám moc nepodařilo, takže opravdu „svěží“ jsme prošli celnicí. Vyřizujeme všechny běžné formality. Dokonce si nás snímají na kameru a ukládají do počítače. Do pasu nám kromě razítka přicvakávají i imigrační formulář.

Na letišti v Bangkoku jsme se trošku zdrželi i kvůli výměně peněz, takže jsme hned zrušili první bod programu, totiž víkendové tržiště v Chatuchaku, a budeme muset začít improvizovat už nyní. Naplánovali jsme si ho na neděli 4.12. Měním 100 dolarů za bahty (kurz 1 USD=40,39 THB). K naší velké radosti dorazily stejným letem i baťůžky ( a dokonce v pořádku, neporušené, nevykradené), takže nic nebránilo vyrazit za dobrodružstvím. Tedy skoro nic. Radim zjišťuje, že mu asi někdo oplatil tu jeho Kofolu a položil mu bágl do nějakého hustého roztoku saponátu. Takže pak, když jsme se ubytovali, asi hodinu (marně) sušil batoh.

Vycházíme z klimatizovaného letiště ven. A hned nás praštila do nosu zdejší trojkombinace: horko-vlhko-smrad. Vítejte v Bangkoku, Městě andělů. Je 31°C. To vlhko si člověk vůbec nedokáže představit. Něco jako bydlet celý život v pařníku s rajčaty. Thajcům to ale zjevně vůbec nevadí.

Letiště Don Muang je vzdáleno asi 26 km od centra Bangkoku. Hned od letiště jezdí tzv. airport bus, který nás za 100 THB/osobu odváží na Khao San Road v batůžkářské čtvrti Banglamphu. Cesta v tomto provozu trvá hodinu a půl. Po cestě vidíme první obrázky Thajska.

Podle průvodce jsme se ubytovali v Green House Guest House (88/1 Rambutri st. Banglampoo, [email protected]). Naštěstí mají volný pokoj. Spíme sice asi dost draze 350 THB/noc/pokoj (cca 100,- Kč na osobu a noc), ale už jsme neměli sílu hledat nic jiného a taky pokoj vypadá na místní poměry asi relativně slušně – teplá voda, evropské a čisté WC, ventilátor, deky na přikrytí, polštáře, froté ručníky, čistá podlaha, sítě v oknech … Co víc si může člověk přát? Ještě se skládala vratná kauce na klíč ve výši 100 THB. Pozn. V Thajsku se vždycky platí za pokoj a ne za osoby. Očekává se, že si pokoj předem prohlédnete.

Radim čistí batoh, já se vybaluji a dávám si sprchu. Pak chvilku odpočíváme. Zaslouženě po té cestě.

Večer jsme se šli projít Bangkokem, mají ty chrámy hezky nasvícené, málem mi vypadly oči z důlků… Prostě nádhera a to jsme ještě skoro nic neviděli!

Banglamphu je čtvrť, kam podle průvodce „zamíří většina batůžkářů“, tedy nezávislých cestovatelů a někdy i na ledasčem závislých. Je to asi pravda, vidíme kolem sebe víc bělochů než Thajců. Schází se tu spousta lidí všech barev a věků a v noci to tu žije technem, trávou a kdo ví čím vším ještě. Dají se tu koupit falešné ISIC karty i mezinárodní novinářské průkazy. Stačí fotka a chvilku si počkat. Po chodnících, pokud tam jsou, se nedá skoro chodit, protože jsou plné stánkařů. Také se vyskytují nápisy „We buy everything“ :-). Máme hlad a poprvé zkoušíme jíst jídlo z ulice – smažené nudle se zeleninou za 15 THB (pad thai). Není toho moc, ale je to dobré. Ještě si kupuji 2 druhy ovoce, každé po 10 THB. Jedno z nich je guava, chutná jako jablko.

Člověk by nejraději vyzkoušel hned všechno a tak si dávám ještě kokosové mléko za 10 THB a palačinku s banánem a čokoládou za 10 THB (banana pancake), což je maličko těsta, ze kterého se uplácá velká palačinka, na to se položí nakrájený banán (vyjímečně dva), okraje se přehnou, aby byly banány shora zakryté – vznikne palačinkový čtverec, který se osmaží z obou stran, pak se rozkrájí na malé čtverečky, poleje salkem a čokoládou a podává se se špičatou špejlí, kterou se to napichuje a jí.

Objevujeme levný internet, 1/2 hodiny za 15 THB, tedy cca 18,- Kč za hodinu, ale pomalý jak sviňa. Někde inzerují „i“ ADSL připojení, ale kdoví, kolik lidí je tam připojených… Posíláme zprávy domů, že jsme v pořádku. Ceny jsou tady opravdu směšné.

Ještě navštěvujeme obchod „7eleven“, který se nachází všude v Thajsku, a který se stává „našim“ obchodem po celou dobu pobytu. Je to minimarket, který má nonstop provoz a koupíte zde vše potřebne za nízké ceny. Krom potravin a drogerie i třeba baterie, filmy atd. Ale to nejlepší na konec: funguje i jako skvělé občerstvení. Mají zde k načepování nápoje z postmixu, balené kelímky obsahující vše pro přípravu isntantní kávy či polévky (horká voda hned vedle), několik druhů ohřátých párků a hamburgry ze 3 druhů masa na výběr. Párek vám či burger po ohřátí dají do žemle a je jen na vás, kolik cibule, salátu, rajčat, hořčice, kečupu, majonézy či chilli si nandáte. Hamburger stojí od 17 bahtů, hot-dog dle velikosti párku od 20 THB+5 bahtů příloha, nudlová polévka 12. Prostě paráda. Dnes si kupuji Sprite a sladké pečivo, jiné tady snad ani není. Zhruba tak naše první dojmy.

Pondělí 28.11.2005 – Bangkok – Wat Suthat, Zlaté návrší, Wat Rachanaddaram

Ráno vyrážíme na prohlídku Bangkoku v okolí ulice Khao San.

Přecházíme (respektive přebíháme) silnici, protože jinak se to ani nedá. Přecházení silnice je dobrodružství, protože řidiči nerespektují přechody, nevyhazují blinkry. V každém směru má 6 jízdních pruhů. Každý si tady jezdí, jak se mu chce. Jedna z prvních věcí, které vidíme, jsou všude se válející nebo kráčející psi. Psi žijí v Thajsku jinak než u nás. Svobodně a divoce. Často nikomu nepatří, každopádně si dělají, co chtějí, jdou si, kdy chtějí a kam chtějí. Lidí si zpravidla nevšímají. Nikde také nejsou žádná hovna (a není to proto, že by je někdo sbíral).

Ze všeho nejdřív navštěvujeme chrám Wat Suthat, před kterým se nachází zvláštní červená konstrukce z teakového dřeva, tzv. Velká houpačka (Giant Swing) – Sao Ching Cha. Byla využívaná při bráhmanském obřadu věnovaném bohu Šivovi, jenž prý každý rok sestupuje na zemi. Při obřadu se mladíci rozhoupávali až do výše 25 metrů a pokoušeli se uchopit zuby vysoko zavěšený váček se zlatem. Při rituálu často docházelo k tragickým nehodám, a proto byly ve 30. letech zakázány. Jeho průběh sledovala královská rodina. Vstup do chrámu je 20 THB. Procházíme se po nádvoří, které je překrásně upravené. Mramorová podlaha je tak čistá, že by jste z ní mohli i jíst.

Pozorujeme thajce, jak se modlí, zapalují svíčky a vonné tyčinky. Sledujeme jak místní chřestí s nějakými hůlkami. Chvíli je nechápavě sledujeme. Potom se k nám přistaví jeden thajec a velice ochotně nám vysvětluje jak to funguje. Vezmete nádobu s tyčinkami, které jsou očíslované. Štěrkáte s nimi do té doby, než jedna vypadne. Podle toho jaké je na ní číslo si vytáhneš ze skříňky lísteček, na kterém je jakýsí výklad štěstí a to dokonce ve třech jazycích: thajsky, anglicky a čínsky. Za to všechno vhodíte do kasičky minimálně 5 bahtů. Překvapilo mě, jak ten thajec dobře ovládal angličtinu. Mě vypadlo číslo 1.

Před vstupem do každého chrámu se musíte zout a boty nechat venku. Někde jsou skříňky, kam si je můžete uložit. Prah by jste měli překročit a nestoupat na něj, protože Thajci věří, že jeden z devíti duchů obývajících budovy žije právě v prahu. Když jdu na WC vidím, jak se zde líně povaluje pes, teda on spí a je oblečený.

Potom se kolem pevnosti Mamakan, což je oktogonální stavba, jedna ze 14 původních strážních věží městských hradeb s děly dostáváme ke Zlatému návrší (Golden Mount) a chrámu Wat Saket. Šplháme se po umělém pahorku až na vrchol, kde se tyčí zlacená věž. Z galerie se otevírá strhující panoramatická podívaná na Bangkok. Vstup je 10 THB. Až do 60. let minulého století se Zlaté návrší řadilo k nejvyšším bodům v Bangkoku, než ho zastínily mrakodrapy.

Nedaleko odtud se nachází komplex posvátných staveb Wat (pro neznalé chrám) Rajnadda (Ratchanaddaram), kde se nachází stupňovitá budova Loh Prasat neboli kovový klášter. První co vidíme, je ovšem lešení, kterým je celý chrám obehnaný. Přesto vystoupáme až nahoru. Každá úroveň stavby je protkána chodbičkami vedoucími severojižním nebo západovýchodním směrem (mimochodem v každém směru a v každé úrovni je jich 15), s malými meditačními celami na každé „křižovatce“. Klášter na Srí Lance, podle kterého je tato stavba postavena, má prý tisíc takovýchto cel, zde jich je „jenom“ asi tak polovina. Nádvoří chrámu má zaujímat největší trh s amulety v Bangkoku. No jestli myslí ten jeden stánek co tady je, tak teda nevím.

V jednu hodinu už dostáváme hlad, tak jdeme do jedné restaurace poblíž Památníku demokracie. Klimatizace nám v tom 31 stupňovém horku přijde vhod. Oba dva si dáváme stejné jídlo a to „Fried noodle Thai style with shrimp“ (pad-thai-kong-sod) za 70 THB, což není moc drahé, na to že to je v restauraci. Ovšem porce nebyla moc velká. Klidně bychom snědli každý ještě jednu. A co to vlastně bylo? Krevety, nudle, cibule, nějaké výhonky nejspíš bambus, mrkev, ořechy, cukr krystal, limeta na pokapání a něco jako naše zelí. K tomu jsme si dali pivo Singha (ještě tu mají pivo Leo, Tiger a Heineken). Velké pivo nemá jako u nás 0,5 l ale 0,63 l a 6% alkoholu. Alkohol je obvykle dražší než jídlo. Tady stálo pivo stejně jako jídlo, tedy 70 THB. První překvapení je, že nám mezi příborem něco chybí. Ano nůž. Ale nůž na thajské tabuli nečekejte. Nůž je zbraň a jako takový na stůl, u nějž sedí přátelé, nepatří. Ale člověk opravdu ani k ničemu nůž nepotřebuje, vše je přichystáno tak, ať se lze obejít bez nože a vystačit si jen s vidličkou a lžící. Vidlička se drží v levé ruce a lžička v pravé ruce. Vidlička se používá pouze k nabírání jídla na lžičku, lžičkou pak jíte. Jíst přímo vidličkou do pusy se považuje za neslušné a je to opravdu velké společenské faux-pass. To jsem se samozřejmě dočetl až večer v průvodci. Takže když jsme jedli poprvé, tak jsme samozřejmě jídlo strkali do pusy vidličkou čímž jsme hned způsobili trapas :-). A krevety jsme vylamovali rukama. Ale Thajci vypadají tolerantní. Každopádně se nesmí jíst levou rukou, protože ta se používá k omývání pozadí… Občas můžete k pokrmu dostat i jídelní hůlky. Ale s hůlkami to kurňa přece umíte z našich vietnamských bister, ne?!

A když už jsem u toho jídla, tak vězte, že thajské jídlo pálí. A hodně. A největší blbost je snažit se to pálení uhasit pitím. Pocit pálení se tím naopak umocní, vy začnete rudnout, začnou vám téct slzy a vůbec na Vás bude veselý pohled. Občas se ale může stát, že thajský kuchař s ohledem na Vaše zjemnělé jazýčky jídlo připraví bez chilli. Potom je namístě dodatečně požádat o chilli a pozorovat výraz tváře thajské obsluhy. Nejdřív asi uvidíte údiv a pak uznalý, spokojený úsměv.

Taky jsme zkoušeli nějaké thajské polévky. Jsou to různé extravagantní směsice nejprapodivnějších surovin, které dají ve výsledku vynikající (a peprné 🙂 jídlo. Zajímavostí je, že Thajci jedí polévku i druhé jídlo současně. K tomu mají misku s rýží a jídlo si dávají do misky s rýží, nikoliv naopak (tedy jako my, rýži do jídla). Má to prozaický důvod. Thajci si totiž objednávají ke stolu obvykle o jeden druh jídla více, než je stolovníků a berou si, na co mají chuť. Každý má však svoji misku s rýží a tam si přidá, co mu zrovna šmakuje.

Všude se nachází obrazy současného krále Rámy IX., který za pár dní (5. prosince) slaví své narozeniny. Dělá maximum pro rozvoj turismu a svobodu Thajska. Ale o největší rozvoj Thajska se zasloužil král Rama V. asi někdy na začátku 20. století – zavedl školství (do té doby byly školy jen pro mnichy), postavil železnici Sever – Jih, zavedl elektřinu… Z Rámy V. se stal takový polobůh – Thajci si obrázky s jeho podobiznou zdobí domy, mají ho na amuletech a tak. Ostatní králové prý byli spíš despotové.

Památník Demokracie byl postaven na paměť státního převratu v roce 1932. Jednotlivé prvky symbolizují datum zřízení thajské konstituční monarchie. Ale vůbec se nám nelíbí a nestojí za to, ztrácet o něm byť i jen jedno další slovo.

Kupujeme pohledy, cena se pohybuje v rozmezí 5-6 THB, podle velikosti a známky 12-15 THB. Kolem 15 hodiny se zatáhlo a začalo pršet, takže jsme zalezli na pokoj.

Večer jsme vyrazili se projít po ulici Khao San, koupit něco k snědku do našeho obchodu „7eleven“ – voda, malá pizza a sladké pečivo. Už druhý den jsem měl chuť na pizzu, tak jsme zašli do pizzerie, dal jsem si střední pizzu za 199 THB, celkem drahé, no ale co už. Slečny, které nás obsluhovaly byly velice ochotné, když jsme přišli otevíraly nám dveře a s úsměvem se klaněli. Na takový přístup není člověk od nás zvyklý. Radim si dal potom na ulici nudle. Ještě si dávám žlutý meloun za 10 THB.

Konečně posíláme pohledy domů. Očekáváme, že přijdou za dlouho, možná až po našem návratu do Čech – jak jsme za pár dní překvapeni, když máme v mailu zprávu, že pohledy už došly.

Zatím jsem stihnul vyzkoušet různé ovoce (papája, smažený banán, ananas, guava, mango, kokos, žlutý meloun ). Celý kus strčí do igelitového sáčku, v ruce ho naseká na menší kousky (bez prstů) a jí se špejlí.

Jídlo je tu opravdu pestré a pro nás netradiční. Možná to víte, možná ne, ale Thajci jsou ve své kuchyni mimo jiné proslavení tím, že míchají různé chutě dohromady, třeba sladké a pálivé apod. A taky používají hodně koření a ostrá koření. Například chilli rvou snad do všeho. Dokonce se jí i ovoce s chilli kořením! A jakkoliv to zní prapodivně, nechutná to špatně. Samozřejmě jsem to musel vyzkoušet, když už jsem v Thajsku. Už nevím, co vše jsem takto zkoušel, ale třeba jsem si dával thajskou bramboru (tvrdí, že je to ovoce a opravdu to chutná jako ovoce) a chilli rozmíchané v cukru. Večer si ještě kupujeme lístek na autobus do Kanchanaburi. Lístky zde prodává snad úplně každý. My si vybíráme P.S.J. Travel & Tour na Khao San. Pro jednoho to vychází na 150 THB, ale nemusíme se nikde trmácet na autobusové nádraží. Minibus nás má ráno v 7 hodin vyzvednout od cestovní kanceláře.

Radim si ještě kupuje Sang Som – zdejší domácí rum, který se tady pije jak voda. Je to pálené z rýže a ani nejde vyčíst, kolik to má procent. Ale asi hodně – smrdí to jak líh. No tak tohle vypít bude opravdu dobrodružné. Pít to samotné je zkouška odvahy. Kupodivu po naředění ovocným džusem je to lehce stravitelné a navozuje to příjemný klid před spánkem :-).

Úterý 29.11.2005 – Kanchanaburi – most přes řeku Kwai, Muzeum války JEATH, Muzeum II. světové války, válečný hřbitov, Slavnosti mostu

Budíček máme v 5:45. Vypadá to, že bude hezké počasí. Před sedmou hodinou už stepujeme před cestovní kanceláří, aby nám autobus náhodou neujel. Vedle stojí skupinka lidí, myslíme si, že čekají na stejný autobus jako my, ale když se nás jejich thajská průvodkyně zeptá kam jedeme, zjišťujeme, že jedou jinam. Za chvilku se k nám přistaví 2 starší manželé, asi angličani, že jedou taky do Kanchanaburi. Chvála Bohu, aspoň nejsme sami. V 7:20 si už začínáme kroutit krky. Autobusy jezdí jeden za druhým, ale žádný není náš. Taky jeden z thajských zvyků – nikam nespěchat. Nakonec přes ulici zastaví jeden minibus, ukazujeme mu náš lístek. Někam telefonuje z mobilu a dává mi k telefonu, někoho, kdo mluví anglicky, protože on sám anglicky nemluví. Snaží se mi vysvětlit, že to je náš autobus, ale že ještě čekáme na další lidi. Za chvilku nasedáme sami a vyrážíme. Objedeme ulici a ejhle, znova jsme před cestovní kanceláří, a kdo nenastupuje, staří známí angličani. Druhé kolečko. Přistupují další turisti a jeden Číňan. A už jsme u cestovou po třetí. Překvapivě angličani vysedají, zjistilo se, že to není jejich autobus, protože oni jedou do Kanchanaburi na jednodenní výlet a to musí jiným autobusem. Do osmi hodin kroužíme pořád dokola dvěmi ulicemi tam a zpět, dokud se celý minibus nenaplnil (11 lidí). No chaos nad chaos. Číňan si sedl dopředu vedle řidiče. Když se chtěl po chvilce jízdy smrti připoutat, zjistil, že není kam pás zapnout. Konečně vyjíždíme, nicméně jen co se dostaneme na hlavní bulvár, nastává ranní (celodenní) zácpa. Zajímavé je, že semafory jsou někdy umístěné až za křižovatkou a na některých je odpočítávání vteřin, jak dlouho ještě bude svítit zelená nebo červená. Mezi auty v kolonách pobíhají prodavači novin a všeho možného. Dopravu korigují policejní hlídky. Po vymotání se z centra jedeme po rychlostní silnici směr Nakhon Pathom (26 km). Silnice jsou 3,4 i šestiproudé v každém směru a jezdí se vlevo. To způsobuje při pohledu na jedoucí auto dojem, že jede bez řidiče. Ukazatele jsou jak v thajském písmu tak v latince a dokonce i anglicky. Na křižovatkách často nejsou dopravní značky. Kdo má přednost, se nejlépe pozná podle chování ostatních řidičů.

V 10 hodin přijíždíme do 130 km vzdáleného města Kanchanaburi. Někteří vystupují u válečného hřbitova, ale nás a ještě jeden mladý pár veze řidič dál, k ubytovně Bamboo House kousek od mostu. Ubytování sice stojí 150 THB na noc, vypadá to pěkně, raftové domky na řece Kwai, ale uvnitř není nic víc než matrace na zemi, celý domek se houpe, žádné sítě v oknech ani ventilátor a koupelna a WC je 30 metrů od chatky. Odmítáme. Ale hned majitelka, respektive zprostředkovatelka ubytování nám nabízí ať si vybereme z našeho průvodce jiné ubytování a řidič nás tam doveze. Jenomže řidiči nejde nastartovat minibus. Takže Jasmine, jak se slečna jmenuje, mě bere na svůj skůtr a objíždí se mnou další guest housy. Je pravda, že je týden Slavností mostu a hodně ubytoven je plných. Je to moje první jízda na motorce.

Nakonec přijíždíme k ubytovně Jolly Frog Backpackers. Dovádí mě až dovnitř, aby bylo vidět, kdo mě přivedl, kvůli provizím. Přece to nebude dělat zadarmo, pro moje krásné modré oči. Za 200 bahtů si najímáme pěkné ubytování se zahradou a výhledem na řeku. Ještě se vracíme pro Radima a pro bágly. Minibus už zase funguje, takže nás převáží k ubytovně. Jedná se o pohodlné bambusové chýše s terasou a židličkami na posezení, s větrákem, dvě postele, deka, skříň, sítě v oknech a závěsy. Dokonce i v takové chatce se Vám elektrika ani větrák nezapne, pokud nezasunete kartu u klíče do k tomu určenému otvoru vedle dveří. Šetříme proudem! Sprcha je se studenou vodou, no ale je horko, tak to snad přežijeme, klasické evropské s tím rozdílem, že není splachovací, ale vedle stojí kýbel a malý kyblík, kterým se WC zalévá. S tímto systémem jsme se později setkali ještě mnohokrát. Připadá mi to trochu nehygienické. Navíc, toaletní papír se namá házet do záchodu, aby se neucpal, ale do koše. Tak to je ještě horší. Samozřejmě to nedodržujeme. Navíc skoro na všech toaletách mají hadici na opláchnutí pozadí po použití WC.

U hlavní cesty si půjčujeme kolo za 40 THB na den a jedeme projet město Kanchanaburi. Ze všeho nejdřív jsme se jeli mrknout na už asi dost „komerčně známý“ most přes řeku Kwai. A je hezký. Vypadá to stejně hezky jako na všech těch obrázcích, které jsem kdy viděl. Je to tu hodně pro turisty, ale most tu je jak má být. Dá se po něm dokonce i přejít a to bez ohledu na to, že po něm stále jezdí vlak. Jen malé cedulky upozorňují, že nemáme moc překážet, kdyby se vlak řítil. Jinak musíte uhnout na k tomu určeném plácku. Kanchanaburi je známé zejména ve spojení s barmsko-siamskou železnicí vystavenou roku 1942-43, která vede přes řeku Kwai dále na jih. Celosvětově známý most z černého železa, který vede přes tuto řeku sem byl dovezen z japonského ostrova Jana a sestaven pod japonským velením válečnými zajatci.

Když jsme přešli most, za řekou byl nějaký týpek, co tam lákal lidi na slony. Tak jsme se, samozřejmě, nechali zlákat. Bylo to naše první setkání se slony v Thajsku. Dozvěděli jsme se, že ten malý slon má 3 roky a velký 49 let. Za 20 bahtů (12 Kč) nám dal do ruky jakési krmivo a tak jsme si mohli vlastnoručně nakrmit slona. Moc šikovně si podával kukuřici chobotem. Za dalších 100 THB (60 Kč) jsme si mohli na slona vylézt a nechat se s nim vyfotit. Já jsem to vzdal, však slonů ještě bude. Radim ho ukecal na 50 THB, ale stejně ho nakonec šikovně obral, syčák jeden. Začal mu totiž podávat (a tím pádem i prodávat) několik balíčků krmení pro slona, který byl, syčák na druhou, vyškolen tak, ať si o krmivo řekne. Takže po něm stále šmátral chobotem a dožadoval se krmení. No, co měl dělat? Nakonec ho to vyšlo na 150 THB, ale co už , na slonovi ještě neseděl.

Odpoledne jsem vyzkoušel asi 4 další druhy ovoce, ale ne všechny byly dobré a ani si nepamatuju název. Snad jen tambů, nebo tak nějak. Docela chutný je ale chlebovník (20 THB). Je to taková obrovská ostnatá koule, ze ktere se jí (aspoň myslím) „slupka“ (druhá vrstva pod horní, nevím, jak bych to blíže popsal, asi něco jako dýně, i barevně).

U dědka s ovocem okukujeme cosi červeného a chlupatého. Vedle stojící Thajec nás pobaveně pozoroval, pak jednoho chlupáče rozloupnul, „svlíknul“ a dal nám ochutnat. Je to bílý a hrozně moc dobrý – uprostřed je pecka. Prý liči.

Oběd si dáváme ve venkovní restauraci. Mám maso s rýží a zeleninou za 30 THN a půllitrovou vodu za 10 THB. U nádraží u mostu přes řeku Kwai je vystaveno pár starých lokomotiv, které se na této trati používaly.

U mostu navštěvujem Muzeum II. světové války, vstupné je 30 THB. Je docela zajímavé, i když v průvodci píšou, že za moc nestojí. Muzeum vypadá jako čínský chrám. Sbírka obsahuje také historické předměty připomínající nelítostný život během války.

Navštěvujeme místní tržnici. Něco podobného jsem ještě neviděl. V třicetistupňových vedrech zde jenom tak leží naporcované maso na stolech (nechlazené), a na něm si pochutnávají mouchy. Zlaté Tesco!!! Ryby a mořské potvory (některé jsem viděl prvně v životě), leží na ledě. No aspoň, že tak. Paní si holýma rukama nabírá olihně. Jinak je zde spousta koření, především hromady chilli papriček, ovoce, krásně naaranžovaných květin. Dokonce i růžová vajíčka 🙂 Hleděli jsme na to jak z jara. Prý jsou kachní. Tak nevím.

Pokračujeme k řece Kwai a druhému válečnému muzeu, Muzeu války JEATH, které udržují mniši jednoho kláštera. Otevřeno je od 8:30 do 16:30. Název JEATH je zkratka vytvořená z názvu šesti zemí, které se na výstavbě železnice podílely: Japonsko, Anglie (England), Austrálie a Amerika, Thajsko a Holandsko. Most přes řeku Kwai je totiž jen částí nechvalně známého dobrodružství v podobě japonské železnice spojující za druhé světové války Barmu s Thajskem. Japonci jí chtěli propojit své pozice v jihovýchodní Asii a k její stavbě použili spojenecké válečné zajatce, hlavně Brity, Holanďany, Američany a Australany, a když jejich počty (60 000) nestačily, povolali na nucené práce 200 000 dělníků z okolních zemí. V podmínkách surového zacházení, vyčerpání, hladu a nemocí zde necelá polovina z nich položila život – podle líčení pamětníků si podmínky v ničem nazadaly s nacistickými koncentráky. Muzeum jsou ve skutečnosti 2 dlouhé boudy z palmových trámů, ve kterých žily spojenecké armády během okupace. Uvnitř ale nic moc. Takže za těch 30 THB, co jsme vyplajzli za vstupné to nestojí.

Ve městě i jeho blízkosti se nachází nesmírně smutné vojenské hřbitovy, kde člověk pocítí hroznou tíhu toho, čemu se už trochu ošoupaně říká „zmařené lidské životy“. My navštěvujeme válečný hřbitov Don Rak. Nachází se zde 6982 hrobů válečných zajatců.

Tento týden zde zrovna probíhají Slavnosti mostu (River Kwai Bridge Week). Přesněji tedy od 26. listopadu do 5. prosince. Desetidenní slavnosti probíhají jednou za rok, tak jsme si to, jak jinak, nemohli nechat ujít, když už jsme zrovna tady. Večer jsme dali 50 THB za vstupné (v Muzeu války), jinak oficiálně na tribuně k tomu určené chtěli 100, 200 a 300 THB, a šli se kochat zdejší světelnou a zvukovou show. A bylo to hezké. Měli ten most krásně nasvícený, a i když jsme tomu doprovodnému programu zhola nerozuměli, zanechalo to dojem. V průběhu programu byl ohňostroj a různé pyrotechnické efekty, navozující atmosféru připomínající první bombardování mostu Spojenci, ke kterému došlo 28. listopadu roku 1944. V závěru přes most za hlasitého houkání přejela parní lokomotiva a tím to víceméně skončilo.

Večer si ještě kupujeme v krémě snídani, chleba (toustový), samozřejmě sladký, 4 malá másla, krájený bílý salám s feferóny (původně jsem si myslel, že je to sýr, než jsem to ochutnal), to vše za 58 THB. Vracíme kola a odcházíme na kutě.

Středa 30.11.2005 – Po „železnici smrti“ do Nam Toku, vodopád Sai Yok Noi, Hellfire Pass

Vstáváme v 5 hodin. Ještě za tmy vyrážíme na vlakové nádraží v Kanchanaburi. V té tmě ho nemůžeme najít ani podle mapy. Celí zoufalí, že nám vlak v 6 hodin ujede, protože už bylo za pět šest, zastavujeme chlapíka, který nás ochotně na své motorce odváží na nádraží. Bylo to už asi 50 m. Řekl si o 20 THB. Vlak už tu stojí, ještě kupujeme lístek do 3. třídy za 17 THB a nastupujeme. Vlak je úplně prázdný, takže si můžeme vybrat u kterého okýnka chceme sedět. Prý lepší vlak a v atraktivnějším čase (pro turisty) stojí 100 THB. Nakonec vlak opouští nádraží v 6:15. Místo píšťalky výpravčí zvoní na zvonec. Další zastávkou je River Kwai Bridge. Přejíždíme most přes řeku Kwai. Začíná dvouhodinová jízda do městečka Nam Tok. Za mostem vlak opustí Kanchanaburi a se supěním projíždí údolím řeky Kwai Noi s častými zastávkami na venkovských nádražíčkách, které zdobí bujně kvetoucí keře bílého a červeného jasmínu. Cestou nastupují venkované a ve vagonech nabízejí své zboží, včetně jídla. Průvodčí mezitím zametá vlak a hadrou otírá dřevěné lavice. Místo klimatizace jsou ve vlaku větráky, takové jaké známé z ubytoven. Ve vlaku se nezavírají dveře, na co taky, je horko a pořád někdo vystupuje a nastupuje. Přisedají školáci v uniformách, kteří se ještě dooblékavají ve vlaku. No nestihli to doma. Děravé podkolenka zamaskují ohnutím. Jsme tu jediní bílí a tak si na nás děti ve školních uniformách ukazují a ty co jsou odvážnější na nás i pokřikujou.

Kousek za zastávkou Tha Kilen, začíná úsek, kde člověku běhá mráz po zádech. Vlak se prodírá 30 metrovým tunelem vysekaným do skály. Chvílemi jede vlak doslova krokem po skalnatém úbočí nad řekou Kwai Noi až k viaduktu Wang Po. Při stavbě této části trasy zahynuli téměř všichni muži. Výhledy do krajiny jsou jedinečné.

Co se týče těch obětí, tak podle různých zdrojů padlo během stavby této železnice cca 100.000 asijských dělníků a 12.000 válečných zajatců! Celou ji postavili sice v rekordním čase 15 měsíců, ale za dost drastických podmínek. Tuším, že to bylo nějakých 415 km. Podle počtu obětí si železnice vysloužila právě přezdívku „Železnice smrti“ – Death Railway. V muzeu, které je právě v Hellfire Pass (mimochodem, zdárně vyvedené) jsme se dočetli, že lidi tu pracovali 18 hodin denně a dostávali dva krát denně slanou rýži se zeleninou. Dost drsné… Taky se říká, že co železniční pražec, to jeden mrtvý dělník. Dnes zbylo ze železnice 77 km a výlet podél ní z Kanchanaburi do Nam Tok je jedním z nejkrásnějších v Thajsku. Trať Thailand-Burma Railway byla naplánovaná z Thajského města Bampong do Barmského města Thanbyuzayat.

Konečně jsme po 2 hodinách dorazli do Nam Toku (v thajštině to znamená vodopád), kde železniční trať končí. Odtamtud jsme si najali dodávku songthaew, čte se songtó, v podstatě to je otevřená dodávka a na korbě jsou naproti sobě dvě lavičky. V některých městech jezdí tyto dodávky po pevných trasách jako MHD a cestou nabírají pasažéry jedoucí zhruba stejným směrem a platí se až po jízdě řidiči u okýnka (cena je jako pro místní), jinde, třeba jako tady slouží jako taxík.

Původně chtěl 400 THB, ale ukecal jsem to na 150 :-). Ze všeho nejdříve nás zavezl k 2 km vzdálenému vodopádu Sai Yok Noi, který se nachází kousek od silnice. Tady Radim zažil jeho první pád do vody (asi proto jsou to vodopády). Nějak zaškobrtnul a už tam byl. Tak tak to ustál a nerozflákal svůj nový foťák za 20 litrů. Ale vše dobře dopadlo a foťák (snad 🙂 fotí dál.

Pak jsme pokračovali do Hellfire Pass. Je to asi 26 km. To je průsmyk ve zdejších horách, který dostal název podle události z druhé světové války. Japonci, kteří okupovali Thajsko, jak jsem aspoň pochopili, se totiž rozhodli postavit železnici z Bangkoku do sousední Barmy. Nejvíce se kopalo v Konyu, kde byla na úseku dlouhém 3,5 km skála proražena celkem 7x a to všechno ručně. A úsek v Hellfire Pass (Konyu) byl právě jeden z nejnáročnějších a nejkrutějších a vyžádal si asi nejvíce obětí. Když jsme tudy procházeli, ani jsem se nedivil. Dokonce tu ve skále zůstal zalomený vrták, mají ho tam stále jako vzpomínku na tu dobu (i s popiskem :-). A proč Hellfire Pass, neboli „cesta pekelným ohněm“? Když totiž Japonci nestíhali stavbu, zavedli noční směny – tzv. speedo – při kterých svítili na práci ohni, jejichž zář i stíny spolu s hrůzou celé záležitosti a úmorné vedro vězňům evokovali peklo. Dílo je to opravdu pekelné – asi 100 m dlouhá soutěska, 3 m široká a v některých místech 25 m hluboká, vše s minimem techniky. A není jediná – několika podobnými jsme ještě prošli. A mezi soutěskami mosty. Terén je tu totiž tak hornatý, že tu snad není normální vrstevnice. Z mostů už zbyly jen po pilířích díry ve skalách, pohybovat se tu dá jen díky betonovým schůdkům. A taky jsme v náspech viděli díry, nekteré prý jsou krátery po spojeneckých bombách, některé důkazy sabotáže, když vězňové místo kamení plnili náspy listím, jehož tlení způsobilo propady. Protože za sabotáž hrozily strašné tresty musela být prováděna víc než obezřetně, a tak jedním z nejčastějších způsobů byla instalace termitích hnízd do bambusových lešení – tak aby příroda pracovala po svém. Je zde velice zajímavé a moderní muzeum a světe div se, vstup žádný. Na prohlídkový okruh po pamětní stezce kuctění válečných zajatců, kteří zde položili životy, počítejte cca s 90 minutami. Částečně vede po staré trati skrz osmnáctimetrový průsek skalou. Jsou vidět i zbytky železničních pražců a kolejí.

Pak jsme se přesunuli víceméně zpět do Nam Toku k řece Kwai, k molu Pak Saeng, kde jsme si chtěli najmout loď k jeskyni Tham Lawa (největší krápníkové jeskyni v okolí,kde žije několik druhů netopýrů), ale měli jsme smůlu. Loď by byla, ale pro nás za nepřijatelnou cenu 800 THB. Oni si totiž účtují za celou loď, která je pro 8-10 lidí. My jsme však byli jen dva a tak to pro nás bylo relativně drahé. Navíc, jak se později ukázalo, tohle místo je už značně zkomercionalizované, jezdí tam samé organizované výlety velkými autobusy a místní už jsou rozmlsaní penězi ze západu a nemají ani špetku chuti smlouvat o ceně. Což se ukázalo i ve zdejší hospě (ceny), kam jsme si zašli na oběd (na místní poměry docela drahý, ale byl dobrý). Dal jsem si „Fried chicken spicy with basil leaf“ s rýží, neboli pikantní kuřecí kousky s bazalkovými lístky. Bylo to moc dobré akorát hned při prvním soustě jsem pochopil, že to malé zelené a občas i červené nejsou rozhodně lusky. Jsou to malé papričky, které jsou dost často na dochucení na stole a kterým jsem se zatím vyhýbal. Tak teď je odzkouším a pořádně. Radim to má v normě, nakonec si i dochucuje. Já cítím každé sousto v celém trávícím traktu. Mám dojem, že jsem právě definitivně přišel o chuť. Něco málo jsem nechal na talíři – to se přeci sluší, když mi jako chutnalo. Asi po 5 minutách už mě pálí jen rty a za dalších 5 minut už jsem v normálu. Ale lekce z thajské kuchyně to byla. Jídlo bylo za 80 THB a rýže za 15. V jedné restauraci přímo na řece nám dokonce odmítli dát oběd, že prý čekají zájezd turistů z Bangkoku a další jídlo nemají.

Po obědě jsme se rozhodli zmizet a podívat se do jiné zdejší jeskyně Tham Wang Badan. Na cestu jsem si koupil vodu za 12 THB. Došli jsme asi kilák až kilák a půl k hlavní silnici a odtamtud to mělo být asi tak 3 km daleko. Na místní značení se ovšem nedá spolehnout, takže několik kilometrů jsme neustále nacházeli cedule s údaji, že jeskyně je asi tak 2 km daleko :-). Nakonec jsme tam celí schváceni došli, za doprovodu komárů, abychom zjistili, že nemáme baterku a uvidíme prd :-). Pak jsme zjistili, že jsme cestou minuli kancelář strážce parku, kde si lze půjčit nějaké svítilny nebo zaplatit strážci, aby tam s Vámi zašel a zapnul generátor. Takže jsme se vrátili zpět k prameni Sai Yok, kde jsme se aspoň osvěžili, stejně jako jeden mnich, který se zde koupal.

Zpátky do Kanchanaburi jsme jeli v 16 hodin autobusem. Stihli jsme poslední spoj, podle jízdního řádu. Autobus staví přímo u vodopádu, ale jinak Vám zastaví kdekoliv cestou, když na něj mávnete. I z toho důvodu jezdí s otevřenými dveřmi. Lístek za 33 THB si kupujeme až v autobuse u průvodčího. V každém autobuse je totiž průvodčí. Řidič často troubí, na znamení toho, že předjíždí. Někdy se troubí jen tak, asi na pozdrav. Samozřejmě taxíky všeho druhu troubí o 106, aby sehnaly pasažéry. Cesta trvala asi hodinu, o polovinu míň než ranní cesta vlakem.

V Kanchanaburi jsme vystoupili brzo, tak jsem si vzali kolorikšu, který nás za 10 THB na osobu odvezl k ubytovně. Měl teda co dělat, aby nás oba uvezl, a za 12 kaček.

Večeři si dáváme v restauraci, která patří k naší ubytovně. Vaří zde výborně, tak nemá smysl chodit někam jinam. Dávám si kuřecí maso se širokými nudlemi, a nějaké výhonky, za 25 THB. Radim si objednal nějakou rybu ve sladkokyselé omáčce a prý to nemělo chybu. Podle jeho slov to bylo absolutně nejlepší jídlo, jaké zatím baštil. Ryba byla zajímavě nakrojená, takže člověk opravdu k ničemu nepotřebuje nůž.

V 7elevnu si kupuji na snídani 3 loupáky za 20 THB a na pití Sprite za 26 THB. Večer ještě vyrážíme na průzkum půjčoven motorek. Nakonec se domlouváme v Motorbike Shop (tel. 034-624210, 04-1628025). Půjčení je za 150 THB na den. Helmy půjčují zdarma. Vrací se s takovou nádrží jak to převezmu. U řidiče je povinná helma, i když tady to skoro nikdo nedodržuje, kromě farangů, tedy cizinců. Motorky se tu půjčují za cca 100 Kč na 24 hodin, takové šikovné, co se rozjedou i na čtyřku a snesou můj i Radimův řidičský um, aniž by se jim cokoliv stalo. A mají neuvěřitelně levný benzín, na naše poměry tedy. Cca 25 THB za litr (cca 15,- Kč). Rezervujeme si ji na druhý den ráno a jdeme na kutě.

Čtvrtek 1.12.2005 – NP Erawan, jeskyně Phra That

S velkým přemáháním vstáváme v půl šesté. Na snídani jsem si dal ty tři loupáky a o půl sedmé vyrážíme. Vypůjčili jsme si motorku a učili se na ni jezdit :-). Půjčující (nějaká Ali, jak jsme se později dověděli, šikovná byla 🙂 ani po nás kupodivu nic nechtěla, kromě pasu do zástavy (ještě, že jsem měl dva). Vnucuji ji svůj mezinárodní řidičský průkaz, který jsem si předem u nás vyřídil a ptám se, zda mi stačí, ale vůbec ji nezajímá a říká, že je to v pořádku. Nabízí nám i „more powerful“ motorky nad 125 ccm, ale vzhledem k tomu, že máme řidičák oba jen na padesátky, tak se držíme při zemi a bereme Hondu 100 ccm. Když zjistila, že jsme na tom nikdy před tím neseděli, ochotně nám vysvětlila, jak se s tím vlastně zarábá, co se do toho lije a tak. Celkem pohoda. Moc mi to zpočátku nejde a každé zařazení námi škubne. Naštěstí není potřeba mačkat žádnou spojku (ani tam není páčka) a řadí se jen při ubraném plynu. Dalo se na to celkem rychle zvyknout, ale ze začátku jsem měl problém s udržením stability při rozjezdu. V Thajsku řídí podobnou motorku snad každý, včetně holek a starých babiček, tak to přece musím zvládnout také! Má to elektrický start (startuje se stiskem tlačítka), špičkou levé nohy se přidává rychlost (neutrál a 1-4) a patou se zase ubírá, pravou nohou se brzdí, navíc je samozřejmě i ruční brzda. Důležitý je klakson, troubí se skoro pořád. Při cestování po místních silnicích je zajímavým zvykem troubit, když někoho předjíždíte, aby o tom věděl. To jsme si, samozřejmě při jízdě na motorce nemohli nechat ujít :-). V průvodci píší, že přednost nemá ten, kdo je na hlavní silnici, ale ten, kdo je silnější. To tak nějak celkem i odpovídá tomu, co zde na silnicích pozoruji. No, ale zase taková prča to není. Poprvé jsem jel na motorce, a to ještě v cizí zemi, na cizí motorce, bez řidičáku na motorku :-), v levostranném provozu a s thajskými klikyháky na značkách :-). A to není vše. Provoz je tu docela hustý a chaotický (možná to v určitém směru snese i srovnání s Prahou) a taky musíte dávat pozor, jestli nejede někdo v protisměru :-). Nevím, jestli je to legální, ale asi jo, když jedete pomalu, tak můžete jet na motorce po krajnici v protisměru. Oficiálně se jezdí vlevo, v praxi ale kdekoliv, kde je místo. Pravidla neplatí žádná, předjíždí se kudy to jde, červená na křižovatce se často ignoruje. Je s podivem, že jsme tady neviděli žádnou bouračku. Asi v tom chaosu bude i nějaký řád. Naštěstí jsou v Kanchanaburi jen 3 pruhy v jednom směru :-). V Bangkoku je v jendom směru až 6 pruhů, co jsem viděl, tedy 12-proudá silnice!!!, takže se i v tom hustém provozu dá po několika stovkách metrů dostat do spravného pruhu, když chcete třeba odbočit :-). Problém trošku je, když se tam dostanete pozdě. No, ale nějak jsem to vše zvládnul.

Na motorce jsme tedy vyrazili do národního parku Erawan, kde mají překrásné vodopády. Nachází se 65 km severovýchodně od Kanchanaburi. Ráno docela foukalo, a já jel jenom v krátkém rukávu. Cestou jsme míjeli malebnou Srinakarindskou nádrž s hrází. Také poprvé tankujeme. Bereme cca 3 litry (27 THB/litr). Na pumpách funguje obsluha, takže se nemusíte o nic starat. Akorát jim dáte klíče a řeknete kolik šťávy chcete.

V 9 hodin vystupujeme přímo u brány parku a kupujeme lístky (200 THB/osobu) a 20 THB za motorku. Do všech národních parků v Thajsku platí cizinci vstup 200 bahtů. Zaparkovali jsme motorku i s helmami. Nekrade se tady, nemusíte mít strach. NP Erawan byl vyhlášen roku 1975 jako dvanáctý NP Thajska a pokrývá plochu 550 km2. Informace o všech národních parcích Thajska najdete zde.

Erawanský vodopád je sedmistupňový vodopád, který padá do hloubky 2.200 metrů v těch 7 stupních. Prý připomíná hlavu tříhlavého slona Erawan z hinduistické mytologie a odtud i ten název vodopádu. Postupně stoupá džunglí do kopce až se člověk po asi 2 kilometrech ocitne na 7. stupni. Tam výprava končí a jde se zpátky. Je to celkem náročné, hlavně v tom 31 stupňovém vedru. Po pravdě, já bych těch stupňů asi napočítal mnohem víc, ale Thajci mají všechno ocedulkované, takže nemůže dojít k mýlce. Thajci prý většinou skončí u prvního či druhého stupně, kde pořádají pikniky a dál již nejdou. Ovšem stoupáním vzhůru Thajců vůbec neubývá, spíš naopak – jsou všude a hlučně se koupou. Koupaní Thajců, to je taky zajímavost – do vody lezou ve všem – v botech, riflích (farang, potící se v kraťasech jen těžko chápe zálibu Thajců v dlouhých džínách) a tričku. A očividně jsou náramně spokojení.

Hned na začátku nás čekalo milé překvapení. Kolem nás byla spousta malých opiček. Honili se po stromech a semtam se pokusili něco ukrást turistům. Především je zajímalo jídlo. Oficiálně se ale krmit nesměly. Každý vodopád se vlévá do tůně s průzračnou vodou a v některých se dalo dokonce koupat. Kaskády jsou tvořeny vápencem.

Roste tu ratan, liány i bambusy, zkrátka jako ve filmu o Tarzanovi. Prý existuje 9 druhů bambusů a každý je jiný. A prý vyroste o metr týdně – to bych doma mít nechtěl. Cestou jsme míjeli turisty a mnichy v žlutých hábitech. Bylo to úžasné, skoro ráj. Nejvyšší stupeň je opravdu parádní. Ovšem dostat se až sem znamená zdolat několik vratkých můstků a žebříků a párkrát se přebrodit vodou.

Tam jsme se taky převlékli do plavek a zaplavali si. A byla to špica! Jen ty rybičky jsou trošku drzé. Okusují nám prsty, hrozně to lechtá a navíc o tom chutným farangovi řekly i větším kámoškám. No tak to už né, přijít o celý palec bych vážně nechtěl. Je to docela nepříjemné. Takže jsme hledali tůňky bez ryb anebo seděli přímo pod vodopádem. Bylo to super. Rozhodně doporučuji!

Zajímavý postřeh: u třetího stupně musíme zálohovat naši PET láhev (10 BHT za každý kus), a že prý to dostaneme zpátky, až se pak prokážeme lahví s číslem. My máme číslo 28/5 napsané fixem na PETce, tak doufáme, že to nesmažeme při pití. Všechno se pečlivě zapíše do sešitu. Pořádek musí být. Jo a jídlo se tu musí odevzdat celé. Je to opatření kvůli čuňátkům Thajcům, kteří všechno uklízí „na zem“ (nebo ve vlaku rovnou z okna). Bílej je totiž vychovanej. A ještě jeden postřeh, týkající se jejich podnikavosti. Při odchodu z parku zděšeně sledujeme prodejce talířků – na každém talířku je ksichtík nějakého faranga… probůh, jsme tam i my!! Ani si nejsme vědomi, že by nás fotili. A hlavně jak to tak rychle stihli vyrobit. No to né dámy, to fakt jako dík, tohle nebereme. Vodopády zavírají ve 4 hodiny až na 1. a 2. stupeň, kde zavírají až v 5.

Pak jsme si chtěli vynahradit o den dříve nevyvedenou jeskyni a zamířili jsme k jeskyni jiné (Phra That), která se nachází v NP Erawan (mimochodem, thajsky to znamená slon). asi 12 km od ústředí parku. Vstupné se zde neplatí, pokud máte vstupenku do parku, tak tentýž den můžete za jedno vstupné navštívit i tuto jeskyni. Jeli jsem asi 11 km do kopce po příšerné silnici a pak šli ještě asi půl kiláku za doprovodu komárů do prudkého kopce, kde borec vytáhnul plynovou (!) lampu, aby nám v jeskyni posvítil. Před zapálením se musí chvíli čímsi pumpovat. Průvodce neumí moc anglicky, má jen naučeno pár slov a frází k popisu krápníků, takže občas řekne anglické označení zvířete, které máme vidět v tom kterém krápníku. Nikde se nezdržuje a cílevědomě postupuje hlavní trasou prohlídky. Vidět bylo velké kulové a tak jsme byli opět jeskyní docela zklamáni. Neviděli jsme ani netopýry, které se nám snažil ukázat. Cesta v jeskyni byla lemována dvěmi provázky nataženými na zemi, jako Ariadnina nit. Vápencová jeskyně je asi 200 dlouhá se stalaktity a stalagmity.

Uháníme k Tygřímu chrámu, ale nestihli jsme to. Přijeli jsme v 17 hodin. Všichni už odcházeli. Zdržela nás ta zatracená jeskyně a taky jsme jeli delší cestou než ráno. Nestačilo ani to, že Radim jel 80 km/hodinu, byl to fičák. Ještě že jsme měli helmy a já sluneční brýle. Rozhodli jsme se neplánovaně zůstat o den déle a vyrazit za tygry druhý den. Ale stálo to za to, i když jsem to chtěl vzdát.

Motorku jsme na noc zaparkovali před ubytovnou. Zamykáme ji řetězem se zámkem, ale normálně tu spousta lidí nechává motorky jen tak nebo zamčené jen klíčkem od zapalování. Akorát helmy jsme si raději vzali na pokoj. Následující den máme v plánu jet k tygrům, takže si necháváme motorku o den déle. V půjčovně, která je pár kroků od našeho penzionu, to nahlašujeme, ale není to ani potřeba – pozdější vrácení znamená jen dodatečné zpětné zaplacení příslušné částky za další dny. Pak jsme se šli najíst k nám do restaurace. Mají velký výběr, výborně vaří a je to celkem levné. Mají dokonce i evropskou kuchyni (vídeňský řízek, pizzu,…). Poprvé jsem si dal polévku „tom yam“ (spicy thai soup). Tom yam je ostrá kyselá polévka s kraby, krevetami, kuřetem nebo rybou a limetovou šťávou, chilli, svěžími lístky místních citrusů a aromatickou meduňkou a jiným kořením (čerstvým koriandrem) Dal jsem si malou za 50 THB, ale byla tak velká, že bych nechtěl vidět, co by mi donesli, kdybych si objednal velkou porci. Chuťově byla moc dobrá, ale hodně pálivá, kuřecím masem a k tomu mi donesli rýži. Jako druhé jídlo jsem si objednal kachnu, ale došla, tak jsem měl krevety, sladkou omáčku, okurky, ananas a rajče. Za 50 THB. Tady jsem se od servírky dozvěděl, že se jídlo i polévka dává do rýže, a ne naopak, jako u nás. Hlavně u těch pálivých jídel je to praktické, protože nejlépe zmírňuje pálivou chuť v ústech, vodou to nezaženete, je to ještě horší. Na závěr jsem si dal ještě rumovou zmrzlinu s rozinkami, byla v kelímku, vyrobená v Bangkoku (38 THB). Celkem jsem za večeři zaplatil směšných 138 THB (83 Kč), a najedl jsem se bohatě.

V „7elevnu“ si kupuji na snídani opět 3 croissany za 20 THB. Jsme unavení. Když se připlazíme na pokoj, okamžitě usínáme.

Pátek 2.12.2005 – Prasat Muang Singh, Tygří chrám

Dneska vstáváme v 6:45. Zblajzl jsem croissany a ze všeho nejdříve jedeme na místní autobusové nádraží zjistit, jak nám zítra jede nějaký autobus do Damnoen Saduak. Hned vedle se nachází kancelář TAT (Tourism Authority of Thailand), kde získáváme jízdní řády a nějaké mapky. Ještě nás prosí, ať se jim zapíšeme do knihy návštěv a ohodnotíme, jak jsme byli s jejich službami spokojeni – no jak jinak než „excellent“.

Jak jsem předeslal, dnes jsme tedy jeli za tygry do kláštera, ale předtím jsme se ještě stavili v „historickém parku“ Muang Singh (Lví město), jsou tam ruiny khmerských staveb. Khmerská říše kdysi (před 800 lety) sahala až sem. Vstupné je 40 THB a pro motorku 20 THB. Nachází se 45 km od Kanchanaburi. Dá se sem dojet i vlakem na zastávku Tha Kilen a potom asi 1,5 km pěšky. Otevřeno je denně od 9 do 18 hodin. Chrámový komplex Prasat Muang Singh je obklopen vodními příkopy a valy.

Nachází se zde pěkná socha Avalókitešvary, který je zde zobrazen v typické podobě s osmi pažemi, ovšem všechny má ulomené. nachází se u hlavní věže neboli prangu, jehož průčelí je obráceno k Angkoru.

Bylo to opět úžasné, takže jsem rád, že jsme tam byli. Dáváme si tady oběd: rýže s masem a zeleninou za 25 THB, kupuju nějaké pohledy a vodu na cestu.

Dobrou perličkou jsou taky naše jeskyňářské pokusy. O třech jsem se již zmiňoval (první s drahým převozem po řece, druhá bez světla a bez baterky, ve třetí u NP Erawan nebylo moc vidět a nestihli jsme tygry) a pak ještě následoval dnešní čtvrtý pokus cestou k tygřímu chrámu. Cestou jsme zase neodolali odbočce k jeskyni Krasae Cave (Tham Krasae), kdy jsme ztratili značení na silnici (oni vůbec většinou nějak valně neznačí, takže člověk se musí furt někde ptát, ale malokdy se co doví, částečně kvůli (ne)angličtině Thajců). První ukazatel byl v angličtině, ale další potom už jen v thajštině. Jeskyni jsme tedy nakonec nenašli, místo toho jsme tápali po různých cestách necestách, přestože jsme museli být už někde kousek, ale místní ve vesnici stejného jména jako jeskyně, nám tvrdili, že tam žádná jeskyně není… Tímto pokusem a po předchozích zkušenostech s tím, co je ve zdejších jeskyních (při osvětlení plynovou lampou průvodce) vidět, jsme se rozhodli další jeskyně již nenavštěvovat. Vzdali jsme to, otočili se a uháněli za tygry, abychom je i dneska nepropásli.

Asi 40 km od Kanchanaburi na silnici č. 323 je budhistický chrám Wat Pha Luang Ta Bua, celý název je Wat Pa Luangta Bua Yannasampanno Forest Monastery, místní jej nazývají Wad Tum Sua neboli Tygří chrám, Tiger Temple, kde chovají různou divou zvěř přímo v prostorách chrámu (je to velký komplex). Co jsem si všimnul, mají tam nějaké srny, jeleny, buvoly, pávy, divočáky, kohouty, kozy a právě i tygry. Mají je v klecích (tygry), ale někdy kolem 13:30 odpoledne je zaženou do takového kaňonu, který je součástí toho budhistického komplexu, a lákají na ně turisty. Vstup byl sice pekelně drahý (300 THB na osobu), ale stálo to za to. A je jich tam dost :-). V tom kaňonu si tam spokojeně hoví, hlídá je asi 10 mladíků a vodí mezi ně na chvíli turisty. Můžete si je pak pohladit, nechat se s nimi vyfotit a nebo taky natočit. Já i kolega jsme tam byli pro velký úspěch každý dvakrát :-), jednou s kamerou a jednou s foťákem, takže jsme s tygry zvěčněni dokonale. Asi to mají chlapíci pod kontrolou, ale hlídají je bedlivě, občas dostane od některého chlapíka tygr přes čumák a když začne řvát a hodně zlobit, vytáhne na něj kovovou tyč a pohrozí mu. Vedle sedí v hábitu budhista a s klidem (a mobilem v ruce) vše sleduje. Bylo to docela zvláštní, přemýšleli jsme, jestli na ně nemá nějaký třeba „uklidňující“ vliv, ono to tak totiž působilo. Takže jsem si dnes vlastnoručně a „face to face“ pohladil i několik dospělých (!!!) tygrů! Zážitek to byl zajímavý. To každopádně.

Já jsem tam šel zrovna ve chvíli, kdy toho jednoho museli krotit tyčí. No, nesežral mě. Zato když tam byl Radim, už po něm mlsně pokukoval. Hned po něm dva chlapíci skočili a sklidnili ho. Ale zase tak drsné to nebylo, jak to možná teď vyznělo. Hezky si ho hladil (to byl ten, co ho předtím krotili tyčí) a on začal otáčet hlavu k němu. Dva kolem stojící chlapíci se po něm hned vrhli a začali mu hlavu strhávat jinam a odvedli Radima pryč. Za chvíli ho ale k němu přivedli zpět. Vždy nás fotil a natáčel někdo z personálu, takže to máme z první ruky. V průvodci psali, že za focení se ještě platí navíc, ale naštěstí to už bylo v ceně, včetně barevné brožurky. Málem bych zapomněl. Hned u vstupu musíte vyplnit registrační kartičku, kde je jedna docela zajímavá větička, volně přeloženo: „Souhlasím s tím, že chrám nenese zodpovědnost za žádná zranění nebo škody, které já nebo moje osobní věci mohou utrpět“ a že vím, že zvířata pochází z divočiny a nemusí být krotká a musím dávat pozor při pohybu kolem těchto zvířat. To mluví za vše. A přesto všechno tam leze taková spousta sebevrahů, jako jsme my.

Pokud Vás to zajímá více, můžete mrknout na http://www.tigertemple.org. Dozvíte se zde například, že v chrámu je 17 tygrů, z nichž 7 jsou sirotci získaní z divočiny a 10 se jich narodilo již zde. Určitě se všichni ptáte jak to, že tam můžete mezi ně jenom tak jít, určitě jsou zdrogovaní. Opět cituji: „Ne tygři nejsou zdrovovaní ani pod sedativy. Tygři jsou noční zvířata, takže během vedra ve dne spí. Tygří oči jsou lépe přizpůsobené nižším světelným podmínkám, než jejich kořist, takže ji mohou lépe napadnout v noci. To znamená, že jsou více aktivní a loví v noci. Dospělí tygři jsou od přírody línější, kdežto tygří mláďata jsou čilejší, živější, a budou si hrát, pokud není příliš horko. Naopak divoké zvíře, které by bylo zklidněné sedativy, je mnohem nebezpečnější, protže se stanou dezorientováni okolím a všechno kolem nich se stane hrozbou. To v nich vyvolá jejich divoké pudy a pravděpodobněji napadnou. A proč jsou tak klidní. Byli vychováni se soucitem mnichy a vzájemně na sebe působili od té doby, co byli mláďata. Takže si přivykli na člověka a berou ho jako součást svého života. A rovněž jsou zvyklí na lidi, kteří přicházejí do chrámu a focení s nimi je jejich denní rutina. Jako všechna zvířata, včetně lidí, mají chvíle, kdy nechtějí nic dělat a mručí. A to je právě varování, že nejsou spokojení s danou situací. A prý ještě nikdy nikoho nenapadli.“ Ale jak se říká, vždy ve střehu. V 17 hodin odvádějí tygry zpátky do klecí.

Ještě tam bylo v kleci pár tygřích mláďat (1,5-2 měsíce), kteří si hráli paradoxně s plyšovým tygrem.

Prohlédli jsme si i Compassion Pavilion, který slouží jako chrám kláštera a ukrývá zlatou sochu buddhy vyrobenou z 80 kg zlata. Samotný buddhistický lesní klášter byl postavený v roce 1994.

Kupujeme do naší motorky benzín 2,6 l za 60 THB a vracíme se do Kanchanaburi. Původně jsme chtěli ještě večer se přesunout do Damnoen Saduaku, ať jsme tam ráno brzy než dorazí turisti z Bangkoku, ale jelikož nám při placení zaúčtovala i dnešní noc, protože jsme pokoj nevyklidili do 12 hodin, zůstáváme ještě přes noc a vyrážíme ráno autobusem už v 5:10. To bude zase vstávání. Pak se vracíme do Bangkoku, kde dokončíme jeho prohlídku.

Vracíme motorku, vůbec si ji nekontroluje v jakém je stavu, vrací mi pas a loučíme se. Večeříme, kde jinde než u nás. Dávám si rýži s kuřecím masem, sladkou omáčku, nějakou zeleninu, to vše za 25 THB, pomerančový džus za 22 THB a moji osvědčenou zmrzlinu. Jdeme ještě na Internet, poslat zprávy domů, že ještě žijeme (20 THB/hodinu). V 7elevnu si kupuji Fantu, croissany a pizza šnek.

No, a to bude asi tak zhruba vše. Možná jsem na něco zapomněl (určitě), ale to nejdůležitější je tu. Jo, dneska Radima poprvé píchnul komár (zatímco já už schytal přes deset kousanců), byl to ale komár denní, takže malárie nehrozí, maximálně tak může dostat horečku dengue, ale ta se stejně nedá léčit, takže to nemusí řešit 🙂 (většinou se to ale přežívá bez komplikací a následků).

Sobota 3.12.2005 – Plovoucí trh Damnoen Saduak, Nakhon Pathom, Rose Garden, BKK

Mobily nás budí už ve 4 hodiny. To je strašné, chce se mi ještě spát. No co naplat. Věci máme sbalené, klíče necháváme na recepci a jdeme pěšky za tmy na autobusák, protože taxíky jezdí až od 6 hodin. Toho si je vědom i jeden tuk-tukář, který si asi přivstal a nabízí nám, že nás tam odveze za 100 THB, ukecávám ho aspoň na 80 THB. Vozítko bylo celé prorezlé, vpředu pod nohama se mi odchlipoval kus plechu, motor je z motocyklu. Asi 2x chcípl, ale dojeli jsme.

V 5:10 má jet autobus č. 461 do Ban Phe (směr Ratchaburi). Už stojí připravený na nástupišti č. 13. Naštěstí mají na nástupištích cedule, kterým směrem autobusy jedou. Vyjíždíme dokonce o 4 minuty dříve před plánovaným odjezdem, což se v Thajsku moc nevidí. Autobus je bez klimatizace, zato zde hraje thajská hudba. Celé Kanchanaburi projíždíme krokem, aby cestující stačili za jízdy naskakovat. Přece se nebudeme zdržovat zastavováním, vždyť dveře jsou otevřené. U paní průvodčí platíme za jízdu 32 THB, ale lístek nám nedává. Cestou se ještě zastavujeme na benzín, protože to řidič ráno asi nestihl. Z okýnka sleduji čilý obchodní ruch od 5:30. Na ulicích už se připravuje jídlo, pobíhají obchodnící a bosí mniši už si chodí pro svou denní porci ryže. Každodenní obchůzku za almužnou, tzv. binthabat podnikají mniši krátce po rozbřesku, kdy opouštějí wat, aby šli prosit o svou denní porci stravy. Poskytováním jídla mnichům udělají laici dobrý skutek (dána). Mniši smí zkonzumovat jen nabídnutý pokrm, navíc výhradně před polednem. V 7 hodin přijíždíme do Ban Phe, kde musíme přestoupit na minibus č. 1733 nebo 1584. Naštěstí nám paní průvodčí přibrzdila blízko místa přestupu. Máme štěstí, minibus zde už stojí, takže aspoň žádná časová prodleva. Má tam dokonce napsáno Floating Market – Damnoen Saduak. Cesta trvá 20 minut a nakonec platíme řidiči 20 THB za každého. Když je autobus plný, tak další cestující visí za jednu ruku na schodech.

Autobus nám zastavuje přímo u malého přístaviště, kde si necháváme bágly a najímáme si na 1 hodinu loď, která nás proveze po kanálech. Jelikož jsme sami dva, platíme za celou loď 300 THB.

Nasedáme do lodičky a uháníme děsně špinavými kanály. Zajímavým zážitkem je zjištění, že zdejší lidé žijící u kanálů (vodních) si dopřávají ranní očistu oplachováním se (v oblečení) včetně obličeje a zubů přímo vodou z notně špinavých a často i zapáchajících kanálů. Jinde se zase umývá nádobí. Přijíždíme k naší první zastávce – kokosové farmě, výrobně cukru z kokosového mléka. Teda aspoň nám to tvrdí řidič. Ve skutečnosti je tady především shop se suvenýry a pak jakási pec s velikým hrncem, kde se vaří cukerný roztok. Všem tady jde evidentně především o prodej suvenýrů – ten cukr je jen taková parádička navíc. Ani nedostáváme ochutnat skleničku tohodle roztoku, protože nic nekupujeme. Jsme touhle zastávkou spíše otrávení. Nasedáme si zpátky do lodi. A teď už konečně na trh! Nejdříve ještě nabíráme palivo – za běhu řvoucího motoru to přelévají rovnou do motoru lodi. Pak konečně přijíždíme na ten veleznámý plovoucí trh. Tvoří jej bludiště úzkých khlongů (kanálů). V malých dřevěných lodičkách pádlují hlavně ženy, z nichž většina je oděna do tradičních modrých venkovských halenek (mo hom) a na hlavě mají slamáky.

Nabízejí stále to samé – suvenýry, které mají ve všech turistických obchodech po celém Thajsku, ale hlavně nabízejí čerstvé ovoce, zeleninu, koření. Kromě dobře známého tropického ovoce, jako je papája, vodní meloun, mango, několik druhů banánů, liči a ananas, se zde set

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .