0
0

Bylo to boží… Nepovedlo se mi to popsat krátce, tak aspoň nebudu zdržovat úvodem 🙂

Nejdřív trocha reálií

Po mnoha a mnoha říších, které Kypr v průběhu staletí ovládaly, dostala Kypr koncem století devatenáctého pod svou správu Británie. Ta zde po druhé světové válce zřídila imigrační tábory pro evropské židy mířící do Palestiny. Roku 1960 vznikla samostatná Kyperská republika, v jejíž ústavě byl zakotven zákaz připojení k Řecku. Avšak roku 1974 se národní garda pokusila o převrat a podřízení ostrova pod řeckou správu, na což sousední Turecko odpovědělo vojenskou intervencí, obsadilo severní část Kypru a prohlásilo ji za Severokyperskou tureckou republiku. Obě části Kypru jsou rozděleny Attilovou linií, různě širokým pásem země nikoho (tzv. green line), která je pod správou OSN a v narychlo vyklizených obchodech v opuštěných čtvrtích prý ještě na pultech leží zboží z roku 1974. V roce 2004 proběhlo referendum o vytvoření Sjednocené kyperské republiky, která by posléze vstoupila do EU. V severní části hlasovalo pro návrh 65% obyvatel, ale na jihu byl podpořen pouhými 24%, a tak zůstává severní část nadále samostatná, i když ve skutečnosti je Severoyperská turecká republika oficiálně uznána jediným státem na světě, a to Tureckem. Severoyperská turecká republika má sice vlastního prezidenta a jednokomorový parlament, ale jelikož nebyla uznána, je z pohledu EU územím Kyperské republiky, okupovaným Tureckou armádou, což Turecku výrazně komplikuje přístupové pohovory.

Na Severním Kypru se platí tureckou lirou (YTL), telefonní předčíslí je shodné s Tureckým a internetová doména je .nc.tr čili turecká doména druhého řádu. Je si sem však třeba zařídit roaming, jezdí se vlevo a na rozdíl od Turecka jsou tu povolena kasina. To je asi tak všechno co jsem věděl, než jsem se vydal na cestu se svými nepříliš připravenými kolegy z Budapešti Ádamem, Enci a Miklosem, kteří mě následovali večerním letadlem. Zařízeno bylo akorát spaní na první noc, které jsem našel přes Couch Surfing (kde nabízíte rozličným cestovatelům svůj gauč v předsíni)

Část první- Lefkoşa

Letěl jsem časně ráno opět ze svého oblíbeného letiště Sabiha Gökcen, kde jsem se ke svému údivu dověděl že opouštím Turecko (i když Turci jsou opravdu jediní kdo si to myslí. Díky tomu jsem ale dostal výjezdní razítko, takže po návratu zase budu moct setrvat na turecké půdě další tři měsíce. Při přeletu nad Kyprem vypadalo všechno pode mnou jako poušť. Celá země byla kompletně žlutá, jen tu a tam se mezi políčky buď již sklizených nebo sluncem zcela vysušených obilnin vinula silnice, spojující malá městečka se střechami posetými barely na ohřev vody. Na jižní straně pohoří, které se táhne podél severu ostrova až na charakteristický ostroh poloostrova Karpaz, se na mě usmívala bílou barvou provedená dvojice vlajek Turecké a Severokyperské Turecké Republiky olbřímích rozměrů, kterážto mě měla doprovázet na každém kroku po celý můj pobyt na ostrově. Na letišti Ercan bylo vedro k padnutí a autobus vyrážel až za dvě hodiny, za které jsem stihl přivyknout prudkému žáru a vůni oschlých obilnin. Autobus do hlavního města jménem Lefkoşa (Lefkosia, Nicosia) mě vysadil v centru přímo u Girne Kapısı (Kyrenská brána), tak jsem se vydal na krátkou obhlídku památek.

Historické centrum Lefkoşe je kruhové a obehnané hradbami, takže vypadá jako veliké ozubené kolo. Od západu k východu je rozdělené zelenou linií, za níž začíná Kyperská republika. Brzy jsem pocítil rozdíl mezi Tureckem a Severním Kyprem, protože kvůli embargu uvalenému na tuto oblast je všechno zboží dováženo z Turecka, a tedy znatelně dražší. V samotném centru pak bylo vidět, že obchody jsou zaměřené na turisty přicházející z řecké části Kypru, protože ceny zaručeně pravých Lacoste, Gucci a Versace oblečků byly stejné jako v Istanbulu, akorát se za nimi bachratilo dvakrát přeškrtnuté éčko. Taky jsem si brzy všiml neskutečného množství pískovcových staveb, ze kterého se tu staví dodnes, a to že velmi umně. Nejzajímavější věcí ve městě byla rozhodně takzvaná Selimye Camii (Selimova mešita), původně gotická katedrála nepříliš náročným způsobem přestavěná na mešitu. Těšil jsem se na ni už z domova, protože vzletné gotické tvary s přídechem orientu jsou kombinace ze které trochu mrazí. Nutno podotknout, že bíle natřený interiér a tlustý koberec dělají vnitřní prostor o poznání fádnější než studená dlažba, staré dřevěné lavice a temné výšiny lomených kleneb (pozn.: dal jsem si před psaním jeden Efes, tak se omlouvám jestli budu mluvit jako architekt) Před Selimye Camii jsem si také uvědomil, že jsem čtyřicet let pod věkovým průměrem běžných návštěvníků, kteří z drtivé většiny přicházeli z jihu, což mě uvedlo v úvahy o tom, kdo si kupuje Armaniho tílka.

Dále jsem se také vydal prozkoumat onu green line, která mě přivítala rozbořenými domky a vojákem bezmocně volajícím „no foto“ skrze škvíru mezi vraty, bezpečně zajištěnými řetězem z mojí strany. Mimo to se v Lefkoşe nacházelo několik menších kostelů, pán co vyrábí už osmdesát let židle, nespočet pískovcových staveb a fotografií lačné děti, jejichž ovlivněnost místním prostředím, propagandou a turisty jsem si mohl ověřit na výstvě jejich kreseb v jednom z kostelů. Po dlouhé procházce společně s nedostatkem spánku mě zmohla únava, tak jsem jel za naším hostitelem Hakanem, kde jsme si dlouze povídali o Kypru a Turecku. Navečer jsem se vydal vstříc Maďarům, kteří se dostavili nečekaně pozdě, takže jsem stihl ještě jednou zajít do zcela vylidněného centra a udělat pár nočních fotek.

Na druhý den jsme se opět vydali do centra, znova jsem si prošel všechny památky (a potkal pána co už osmdesát let vyrábí židle, což mi vyprávěl celé znova, jelikož si mě nepamatoval), ale navíc jsem konečně našel průchod na jih, který jsme se rozhodli po ověření detailů u Hakana vyzkoušet. Průchod není povolen pouze občanům Turecka a Řecka (dle našich informací), kdokoliv jiný dostane jednoduchý formulář s razítkem, který pak po návratu nechá orazit znova. Jih je bohatší, dražší, plnější, čistší, barevnější a zelenější, jedním nabubřelým slovem Evropštější. Tady se platí v Eurech nebo Librách, jelikož sem jezdí spousta Angličanů a naopak, všechny obchůdky jsou pné turistů a je znatelné cítit, že na „chudý sever“ se nikomu z postarších cestovatelů trmácet nechce. Obešli jsme hodně kostelů a prošli mnoho ulic, ale musel jsem uznat že na severu je to přece jenom zajímavější, kostely jsou větší a nádech východnější. Co se ale musí nechat, a říkám to jako velký milovník kebabu, gyros je gyros a kam se na něj kebab hrabe. Navečer jsme se přemístili ke kamarádům kamarádů Enci, kde jsme měli možnost setrvat ještě nekolik dalších dní, takže jsme se s Hakanem a jeho partou co nejsrdečněji rozloučili, vzali věci a přešli o několik bloků dál 🙂

Část druhá- Girne

Protože strategický plán Turecka zahrnuje výstavbu gigantických univerzit pro desetitisíce studentů v dvě stě padesáti tisícovém Severním Kypru, devadesát procent studentů je z Turecka. Aby se školy zaplnily, nejsou příliš náročné a naši noví hostitelé toho byli důkazem. Celé dny trávili doma na facebooku a do školy chodili nejvýš dvakrát do týdne. Co však bylo nejneskutečnější, ve svém volném čase nedělali zhola NIC (ani chození do hospody nebo popíjení po večerech, což je na Kypru věc v porovnání s Tureckem příjemně levná, čehož jsme žádný večer neopomněli využít), což nám ovšem dovolovalo využívat je jako řidiče, za což jsme jim na oplátku vyvářeli.

Třetího dne nás Mert vzal autem na severní pobřeží do města Girne (Kyrenia, Kerynia), které je slavné hlavně pro věci, které v něm vlastně vůbec nejsou a jinak než autem nebo taxíkem se k nim nedostanete. První z nich byl mohutný hrad St. Hilarion, ležící na jednom z vrcholů onoho pomalovaného pásu hor a který rozhodně dostál svému jménu. Vstup byl za 7YTL, studenti za 2YTL, což byla pro studenty jednotná cena na všechny památky v Severním Kypru a všude brali na rozdíl od Turků ISIC. Dalších několik hodin jsme strávili stoupáním do kopce dalšími a dalšími částmi hradu, což jsem si neskutečně užil, protože tak mohutný a zachovalý hrad na tak nedostupném místě jsem jaktěživ neviděl a nevycházel jsem z údivu. Ostatní si hrad taky užili a dokonce jsem je přesvědčil, abychom si po bezmála třech hodinách prohlídky vylezli na vrchol pro společné foto.

Po St. Hilarionu jsme zamíříli dolů do Girne, kde jsem konečně po dlouhé době ucítil vůni chaluh a drobných mořských živočichů vysušených na slunci, která mi v Istanbulu tolik chyběla ke správnému moři. V Girne se nachází malebný přístav, který však svou malebností nedosahuje kvalit žádného z přístavů italských či korsických a celé město je v obležení Angličanů s nepochopitelně protivným přízvukem. Na benátskou pevnost, která se poblíž přístavu nachází, jsme se toho dne nevydali (to už by bylo moc peností na jeden den), ale zato jsme dobře poobědvali a prošli se po městě. V turistických informacích, které jsou v každém městě velmi vstřícné, dostanete zdarma velmi užitečnou mapu ostrova i s mapami všech větších měst, což jsme velmi ocenili.

Dále jsme se vydali po pobřeží na východ na jednu z želvích pláží, kam se jednou za rok karety vyplazí naklást svá vajíčka. Kvůli nezájmu turistů o Severní Kypr nebyla příliš dobře značená a chvíli trvalo ji najít, ale až na množství odpadků na pobřeží byla malebná a rádi jsme se v horkém podvečeru vycachtali v moři. Pak už se ale pomalu přikradl večer, tak jsme se odebrali navařit večeři a ozkoušet místní vodku, což nakonec vyústilo v hlubokomyslnou debatu s kyperským studentem Özelem o Kypru do časných ranních hodin. Vedle kamarádů, jejichž marocká matka musela utéct od rodiny a být navždy vyděděna, aby si ve Španělsku mohla vzít svého milovaného jitano, a kamarádů, jejichž děd byl odvlečen na deset let partyzány aby po návratu vojáci vypálili jeho vesnici kdesi v řeckých horách, mi tak přibyl ještě jeden, jehož otec unikl ze zajetí prořeckých národních gardistů a tím i před hromadnou popravou v šatech své ženy.

Další den opět patřil Girne a přestože jsme si z celkem pochopitelných důvodů přispali, stihli jsme vidět všechno.Další den opět patřil Girne a přestože jsme si z celkem pochopitelných důvodů přispali, stihli jsme vidět všechno.

První zastávkou byl klášter Bellapais, opět poměrně z ruky z centra Girne. Za tradiční dvě liry jsme se prošli po působivých ruinách s ještě působivějším výhledem, kde se naše konverzace stočila prozměnu na náboženství. Myslím že fotky o daném místě (jako i o mnoha jiných) poví lépe a rychleji než já, můžu akorát říct že jsem byl znova uchvácen. Po klášteře následovala ona benátská pevnost v centru, která byla nejzajímavější složitým systémem chodeb, které provrtávaly každý metr mohutného opevnění. Nacházel se tam také vrak nejstarší nalezené obchodní lodi, která se ve věku úctyhodných osmdesáti let potopila ve třetím století před Kristem u Kyperských břehů. Náklad je neskutečně zachovalý (však ono se na mlýnských kamenech nemá co zkazit, ale amfory a olůvka jsou jako nové) a stejně jako na všech památkách na Kypru si můžete sáhnout a prozkoumat co chcete, protože okolo nechodí nikdo kdo by vás omezoval a něco jako sklo nebo zábrany z červených lan se tu nevede, což je povznášející. Častokrát nám taková lhostejnost vnucovala otázku jestli je to vůbec pravé, když se o to tak málo bojí, ale bylo to jenom naší deformací z domova a kdykoliv něco byla replika, bylo to viditelně řečeno.

Část třetí- Fammagusta

Tentokrát budu používat anglický název místo tureckého, protože Gazimağusa mi nejde přes pusu a řecké Ammochostos není tak vžité. Tedy, Fammagusta je druhé největší město Severního Kypru a nachází se na východním pobřeží, na samé hranici s Kyperskou republikou, o čemž ještě bude řeč. Vydali jsme se do ní dopoledne pátého dne a měli jsme tak možnost na vlastní kůži zažít že jistá bohorovnost hraničící s leností je tu všeobecným fenoménem. Z Otogaru v Lefkoşe jezdí do Fammagusty jediná společnost, a to mezi cca sedmou ráno a půl sedmou večerní. Koupili jsme si lístek a informovali se že autobus odjíždí v celou, ale po příchodu pět minut před daným časem jsme se dověděli, že autobus už je pryč. Pán z přepážkou nám ale sdělil, že další jede v půl a není proto důvod ke smutku. Přišli jsme tedy na zastávku deset minut před půl a když ani v půl a pět nebyl autobus na místě a na zastávce jsme stáli sami, šli jsme se zase optat pána, který nám sdělil že autobus nám tentokrát neujel, ať se klidne posadíme. Po čtvrt hodině se začali houfovat další cestující a autobus jel cca pět minut před celou. S tímhle přístupem jsme se setkali ještě víckrát- radši vám řeknou že přijdou za pět minut a pak vás nechají půl hodiny čekat, než aby to udělali naopak. Ten pán taky určitě věděl že to jede až v celou a všichni cestující taky.

Ve Fammagustě nás autobus vyklopil zase téměř u brány opevněného centra, takže jsme se hned vydali prozkoumat blízkou Akkule (bílou věž), což byl cíp pevnosti s kdysi vestavěnou masjid (neplést s cami, ta je na rozdíl od masjid obsazená nějakým klérem a konají se v ní mše), z níž už toho moc nezbylo. To nás zas tak neoslovilo, i když jsem si přece jen prošli i ta zákoutí, která byla holubím trusem nejzanesenější. V centru na nás pak čekala Lala Mustafa Paşa Cami- druhá gotická katedrála proměněná v mešitu na ostrově. Interiérem se od té první příliš nelišila, kromě pána, který u vchodu vybíral rovné vstupné dvě liry, což je na mešitu věc zcela nevídaná a neslýchaná. Uprostřed města ale vypadala katedrálomešita zcela úchvatně, hlavně z dálky, odkud vynikala mezi dechberoucím množstvím dalších polorozpadlých kostelů a celých mešit. Obešli jsme i některé z nich, ale musel jsem uznat že jich je tam moc i na mě, tak jsme se šli podívat na hrad, kde prý měl podle Shakespeara Othello probodnutý vlastní rukou padnout vedle Desdemony, kterou předtím zardousil.

Po celkem pěkném hradě následovala cesta po pobřeží na jižní konec města, lépe řečeno na konec té části, ve které je dovoleno se pohybovat. Ve Fammagustě byla totiž ona green line rozšířena z mně nepochopitelného důvodu na celou čtvrť, a to že čtvrť z celého Kypru nejluxusnější. Celá dlouhá písečná pláž teď zeje prázdnotou a od ní se do nedohledna táhnou věžáky a rozpadající se hotely. Ty byly udajně zabookované až do roku 2006, i když se mi to zdá trochu jako hovadina. Každopádně faktem zůstává že kdysi vzkvétající čtvrť Varosha je dnes městem duchů a pohled na takové množství domů bez oken a leckdy i beze stěn nahání husí kůži. My jsme se na město duchů dívali ze samého cípu oné pláže, kde ještě v části určené pro lidi stojí jediný funkční hotel jménem Palm Beach. Ten je právě kvůli své pláži také nejvyhlášenější ve Fammagustě, což se pozná podle toho, že se před ním koncem května koupalo skoro i víc než deset lidí. Na cestu zpátky na autobus, kam jsme chtěli dorazit s předstihem, vyrazila Enci jen v bikinách a krátké sukni, ale během cesty se musela kvůli více či méně nadšeným, ale pokaždé velmi hlasitým reakcím okolí opakovaně přiodít. Na stanici jsme tak přišli až osm minut před plánovaným odjezdem, což znamenalo že jsme autobus viděli akorát odjíždět a ani na náš hrdinný sprint neodpověděl zastavením. Naštěstí nás ale zahlédli dva kolemjedoucí pánové, kteří nám zastavili a vzali nás kvapem o zastávku dál, takže jsme díky nim poslední autobus stihli.

Část čtvrtá- Salamis a Karpaz

Na poslední dva dny byl plán následující: pojedeme busem před Fammagustu a pokusíme se dostopovat k ruinám antického města Salamis, nacházejícím se asi deset kilometrů severně od ní, kde nás odpoledne vyzvedne Mert a odveze nás na Karpaz spát mezi divokými osly pod širým nebem. Potřebovali jsme ale počkat, až Mert v deset ráno zavolá tatíkovi kvůli penězům na pojištění auta (a podle toho jak řídil ho bude co nevidět potřebovat), což se protáhlo až do dvanácti, kdy nám nabídl že nás odveze. To se protáhlo do dvou a pak jsme ještě jezdili hodinu po městě než našel pojišťovnu, kde mu to auto pojistí. Nakonec jsme se přece jen dostali na východ a dorazili do Salámisu.

Salámis byl nečekaně zachovalý a nečekaně bylo dovoleno se pohybovat kdekoliv člověka napadlo. Asi tu razí teorii, že co nespadlo za dva tisíce let, už pár turistů nevytrhne. A že turistů tu vážně není víc než pár. Co k Salamisu říct: značně dochované lázně, gymnasion, rybí trh, bulvár a krásný amfiteátr. Vše na dosah ruky, staré malby i fresky, za klasickou studentskou cenu. Naneštěstí jsem se už v polovině článku unavil opěvováním a na Salámis už mi tak nezbývá tolik vzletných slov. Každopádne patří spolu s Hilarionem, Bellapais, Lefkoşou a Fammagustou mezi top 5 Severního Kypru a kdo při své cestě vynechal byť jedinou věc z nich, přišel o hodně. Bohužel jsme přijeli opravdu pozdě, ale přesto se nám před zavíračkou podařilo krásně stihnout co jsme chtěli a ještě jsem kolegům názorně předvedl co je to mravkolev.

Následovala krušná cesta, kdy se v našem řidiči opět probudil Turek a začal nám vnucovat svoje neopodstatněné a nesmyslné nápady, pořád říkal něco jiného a vůbec jsme nepochopili ani co chce a o co mu jde. V jediném Tesku široko daleko jsme nakoupili pár drobností na grilování na pláži, i když se velký nákup neobešel bez nervů, a jeli jsme směr severovýchod. Mert za tu dobu třikrát změnil destinaci, ale už jsme rezignovali a když jsme nakonec na jeho oblíbenou pláž dojeli, hodinu jsme na ní hledali vstup. Grilovat maso v jednu v noci byla už trochu krize, ale nervové buňky snesly větší zátěž, když byly zpomaleny trochou alkoholu. Ukázalo se, že jsem jediný vzal baterku a lékárnu a Miklos nemá spacák, ale všechno se nakonec nějak vyřešilo a nakonec jsme vyčerpaní usnuli pod tou nejhvězdnější oblohou.

Miklos s Mertem spali nakonec v autě, které se stalo při východu slunce neobyvatelné, tak nás po necelých pěti hodinách spánku přišli probrat vodou, abychom se šli koupat. To už jsem neustál a vypustil jsem ventil všeobecnému napětí, takže se sice šli koupat sami, ale pak už to zase bylo v pohodě. Až do časného odpoledne jsme zůstali na pláži a notně jsme se připekli, načež jsme vyrazili zpět a cestou vyhlíželi divoké osly, na něž se Miklos těšil jak malé děcko. Mert tvrdil že jich tam jsou stovky, ale nakonec se nám se štěstím podařilo vidět jednoho, zato zblízka. Rozhodně nesplňoval moje představy o oslovi- byl spíš jako kůň- vyšší, hbitější, aktivnější a hubenější než osel jak ho znám a navíc neměl ani trochu prohnutá záda. No byl to fešák, ostatně posuďte sami.

Cestou zpět jsem využil toho, že všichni spí, a přesvědčil jsem Merta aby to vzal oklikou přes hrad Kantara, který společně s hradem St. Hilarion, benátskou pevností v Girne a neviděným hradem Buffavento tvořil hlavní obranu proti Arabským nájezdům v 7.-10. stol. (pozn.: pevnost v Girne byla tou dobou ještě hradem). Hrad se nacházel na kopci s krásným výhledem na Karpaz a i když byl zachovalý a na svoji polohu poměrně mohutný, po tom všem co jsme už viděli bych ho nezařadil mezi ty nejskvělejší pamětihodnosti. Cesty jsem ale nelitoval a ostatní byli z hradu taky nadšení. Večer jsem šel spát brzo, neboť letadlo opět odlétalo v nekřesťanskou hodinu. Kypr jsem opouštěl s těžkým srdcem, protože jsem si celý ten týden užil jako málo co.

Závěrem

to je k mému výletu vše. Severní Kypr vřele doporučuji všem, co mají rádi hrady, kostely, antické ruiny, rakiji, horko a pláže bez lidí, já už ani nevěřil že taková místa ještě existují. Po návratu jsem se nevesele, ale zato s novou silou pustil do práce, takže teď pracuji na zkouškách, které se mi jednu po druhé daří překonávat. Nepříjemnosti okolo nového domu a dluhu pana domácího se taky daří pomalu ale jistě odbourávat, čili všechno naznačuje tomu, že můj pobyt tady zanedlouho končí.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .