0
0

Bulharsko 1. část – Nelehká cesta tam

Daleká cesta autem a ještě únavnější dohady na hranicích. To vše musíme překonat, abychom se dostali do našeho cíle – Bulharska.

Možná se budete ptát: Proč právě Bulharsko? Nebudu nic zastírat, byla to taková znouzectnost. Původně jsme měli být v Kašmíru, ale separatisté byli proti. Z bezpečnostních důvodů jsme se rozhodli pro něco klidnějšího a volba padla na Island. Vše jsme naplánovali, krásně to vycházelo – až na jednu maličkost. Ukázalo se, že trajekt na Island je vyprodán již někdy v únoru a z plánů na velkou cestu opět sešlo. Oprášili jsme proto plány staré již několik let a rozhodli se pro Bulharsko.

Scházíme se pátek večer – já s Káťou a Václav s Verčou v Poříčí nad Sázavou a snažíme se o nemožné. Zapomenout na pracovní starosti (to ještě docela jde) a sbalit se na měsíc do krátké felicie (to jde výrazně hůře). Nakonec ale šikovné české ruce a poučení z mnoha nezdařilých pokusů slaví úspěch a výsledkem je sice přeplněný, ale na cestu připravený český “rodinný“ vůz. Vyrážíme v sobotu 10.8. kolem osmé ráno. Noha na plynu a postupně za námi mizí Brno, Bratislava a Maďarsko. Vzhledem k tomu, že nepoužíváme dálnice, tak cesta neubíhá příliš rychle a na maďarsko-rumunských hranicích ve městečku Nagylac jsme okolo 20. hodiny. Okolo 23. hodiny se nám daří dostat se na řadu, úspěšně znovu nabalit věci do kufru, který jsme byli přinuceni hraniční kontrolou otevřít, a překonat hranice. Jsme v Rumunsku a hned je to znát na kvalitě silnic a kvalitě ostatních účastníků silničního provozu. Předpisy se moc nedodržují a co na tom, že některým vozům nejdou světla, hlavně že jedou… Okolo čtvrté ráno toho máme dost, zastavujeme asi 30 km před Orsovou a na louce u silnice usínáme, abychom dočerpali síly.

Neděle 11.8.

Ranní provoz nás nenechává dlouho vyspávat a tak okolo osmé jsme již zase na cestě. Odbočujeme do Kazanské soutěsky. Ta je asi 10 km dlouhá a rozkládá se na obě strany od vesnice Dubova. Příkré vápencové stěny by měly dosahovat výšky až 600 metrů. Postavením přehrady Železná vrata na Dunaji se divoká řeka zklidnila a kromě romantických pohledů zde najdeme i „civilizační zátiší“. Cestou můžeme zastavit u obrovské busty Decebala – nejslavnějšího dáckého náčelníka, který vládl 87 – 106 př.n.l. Je vytesána do skály a měří několik desítek metrů. Soudě dle počtu návštěvníků, jedná se o významnou turistickou atrakci. Ve městě Turnu Severin nenalézáme odbočku na Calafat a tak nezbývá než jet asi o 100 km delší cestou přes Craiovu. V Calafatu jsme ve 14 hodin.

Lístek na trajekt přes Dunaj stojí 29 € (17 € za auto a 3 € za každou osobu) a jezdí prý na otočku každou půlhodinu. Navíc platíme 8 € místní taxu, jako vstup do této oblasti. Rumunský celník po nás chce úplatek a je značně rozčilen, když mu vysvětlujeme, že jsme nekuřáci a peníze nemáme, protože chceme platit kartou. Obrací oči v sloup, rozhazuje rukama a vykřikuje: “Mastercard, Mastercard…“ Jsme neústupní a tak má smůlu, nezbývá mu, než aby nás pustil dále. Po hodině čekání na trajekt (někteří tu čekají od rána) se konečně rozjíždíme a přistáváme na druhém břehu Dunaje, v Bulharsku. Zde od nás vyberou pasy a 3 hodiny nás nechávají bez povšimnutí. Za tu dobu nám vyrobili vstupní kartičku, se kterou se máme do 48 hodin přihlásit na policii v místě pobytu. Nyní se již můžeme rozjet, ale ne příliš rychle. Za průjezd špinavou kaluží nazvanou desinfekce platíme 2 €, po deseti metrech u další budky 9 € za používání silnic a po dvaceti metrech u další kasy 10 € jako ekologickou daň za potenciální znečišťování životního prostředí při možné havárii (tahle kostrbatá formulace je jejich výmysl).

Tak jsme po 6 hodinách dohadování konečně v Bulharsku, lehčí o 58 € a pár iluzí. Nálada je lehce zmražená a naše myšlenky se točí kolem toho, co nás ještě čeká, když to takhle začíná a jestli vůbec Bulharsko byla správná volba. Naštěstí se dále ukázalo, že tímto těžkosti a byrokratické jednání v podstatě skončily. V městečku Vidin, které je hned za hranicemi, nalézáme díky ochotným Bulharům bankomat a zásobujeme se místní měnou – Leva. Kurs je 1,95 Leva za 1 €. Je večer a tak přejíždíme ke 45 km vzdálené obci Rabiša. Za ní se nalézá jeskyně Magura, u které si za tmy a deště stavíme stan a můžeme tak strávit první noc na bulharském území.

Bulharsko 2. část – Jeskyně Magura a Belogradčické skály

Navštěvujeme Jeskyni Magura, město Belogradčik s pevností Kaleto a procházíme se Belogradčickými skalami…

Pondělí 12.8. Jeskyně Magura a pevnost Kaleto

Ráno není ani památky po vytrvalém nočním dešti, vítá nás modrá obloha s bílými mráčky. Přestože je pondělí, jeskyně je otevřená. Daří se nám usmlouvat studentský vstup, ale i tak platíme 22 Leva (3 za osobu a 10 za anglický výklad). Jeskyně je dlouhá asi 1 km a má devět dómů. Z důvodů rekonstrukce osvětlení jsou přístupné pouze tři a v nich je bohatá krasová výzdoba. V rekonstruované části nám tak zůstávají schovány největší klenoty této jeskyně – hnědé nástěnné malby staré asi 3000 let. Pod východem z jeskyně leží Rabiško jezero. Jde o největší bulharské tektonické jezero s průzračně čistou vodou. Je domovem mnoha vodních ptáků a výbornou příležitostí k rekreaci.

V Rabiše se delší dobu dohadujeme s jedním Bulharem, kudy vede správná cesta do města Belogradčik. Jsme tak nechápaví, že bere auto a jede s námi cca 300m, aby nám to na křižovatce ukázal. To, že je zde minimum ukazatelů, to nás z míry nevyvádí. S čím ale máme problém je to, že když Bulhar řekne „naprávo“, má na mysli, že máme pokračovat rovně.

Nu což, na to, abychom si zvykli, máme měsíc, to by se nám i mohlo podařit. Do 20 km vzdáleného Belogradčiku přijíždíme brzy odpoledne. Město má 6000 obyvatel a rozkládá se v údolí pod pevností Kaleto. Tu postavili Římané, byla rozšířena v 7.-8. století, přestavěl ji v polovině 15. století sultán Mehmed II a nynější podoba vznikla při rekonstrukci na počátku 19. století. Pevnost se nachází mezi skupinou skal tvořenou slepencem. Ta dodává tomuto místu tu správnou mýtickou atmosféru a připočteme-li nádherné rozhledy z vršků skal po pevnosti i okolí, určitě nebudeme litovat vstupného 2 Leva na osobu (studenti 1 Leva). Pevnost je otevřena do 16 hodin. Pro prohlídku a fotografování doporučuji počítat s nejméně dvěma hodinami. Na hradě poletuje spousta motýlů, když budete trochu trpěliví, krásně pózují.

Nad městem se táhne asi 10 km dlouhý pás Belogradčických skal. Jedná se o táhlý hřeben, ve kterém se vyskytuje několik míst se seskupenými skalními útvary ze slepence. Připomíná to naše skalní pískovcová města v Českém Ráji. Jedna skupina skal se tyčí přímo nad městem a mezi skalami jsou zbytky pevnosti Kaleto. Chceme si zde udělat okruh a tak se pokoušíme sehnat mapu skal. Bohužel neúspěšně. Pouze před pevností je neurčitá skica. Z té volíme asi 7 hodinový okruh po červeném značení. Blíží se večer, tak balíme batohy a vyrážíme na značený okruh. Protože se jedná o dosti suchou oblast, doplňujeme vodu na cestu z pítka před pevností. Značení je zpočátku červenomodré a dosti řídké. Cesta ale v podstatě kopíruje hřeben, takže není kam zabloudit. Občas se nám z louček mezi stromy otevírají výhledy na osamocené skalní útvary. Kromě této duševní „potravy“ a „žrádla“ pro fotoaparáty je zde spousta zralých ostružin, takže ani naše žaludky nepřijdou zkrátka. Ve vzdálenosti cca 2 hodiny chůze od Belogradčiku nacházíme palouček mezi stromy, v okolí je mnoho pravých hřibů a tak se shodujeme, že se jedná o to správné místo na rozbalení stanů. Následuje bohatá večeře aneb pravé hřiby na různé způsoby.

Úterý 13.8. Belogradčické skály

V noci se budím s pocitem, že mě něco kouše. Asi mravenec. Zaplácnu ho a pokouším se spát dále. Po chvíli mám podobný pocit znovu a to už je mi divné. Rozsvěcím baterku a strnu. To, co vidím, by nevymyslel ani scénárista těch největších hororů. Vidím mravenčí dálnici vedoucí od mezírky ve spojení zipů kolem nás k batohům a zpět. Mohutně přemýšlím co teď.

Všude je hluboká tma, takže vyhánět to množství mravenců ven nelze. Jít spát ven pod širák taky není řešení, protože je tu písčitá zemina a mravenci jsou tu téměř všude. Vzhledem k tomu, že mravenci ve stanu nejsou agresivní, uzavírám s nimi v duchu příměří ve stylu: když si vás nebudu všímat, tak si mě taky nevšímejte. Toto příměří je sice dodržováno lehce jednostranně, ale dá se to vydržet. Zbytek noci se s Káťou tiskneme uprostřed stanu na co nejmenší ploše. Noc nám připadá proklatě dlouhá, toužebně očekáváme první ranní paprsky světla. Sláva, jsou tady, začíná být vidět. Rychle vypovídáme uzavřené příměří a snažíme se stan a všechny věci odmravenčit. Přitom budíme druhý stan, kde je Václav s Verčou, kteří v klidu spali. Je na rozdíl od nás mravenci svou návštěvou nepoctili. Zjišťuji rozsah škod (v duchu jsem se připravil na nejhorší a odepsal veškeré jídlo) a dochází k největšímu překvapení. Ničeho se ani nedotkli. Pouze si pod našimi batohy začali stavět nové mraveniště. To se jim dařilo celkem úspěšně a než jsme je začali vyklízet, mohlo se jich k nám nastěhovat několik tisíc. U snídaně se z toho hrozného zážitku vzpamatováváme a už se tomu i pokoušíme smát.

Balíme batohy a pokračujeme dále. Červená značka se odděluje, my pokračujeme po modré. Zhruba 200 metrů před námi vidíme skalní město, ke kterému míříme.

Jediná překážka, zato dosti důkladná, je to, že se značka ztratila a místo ní tu vyrostlo neprostupné trnité akátové houští. To vzdoruje všem našim pokusům o průchod tak dlouho, až hlasujeme, zda se vrátíme zpět. Jímá mě hrůza při představě, že jdu takový kus pěšky, nechám se okusovat od mravenců a otočím se zpět, když mám cíl nadohled. To tedy za žádnou cenu. Sbírám v lese pořádné sukovice a vrhám se s nimi vstříc akátovým trnům. Souboj je dosti dlouhou dobu nerozhodný, občas objevím zarostlou modrou značku.

Během té půlhodiny, co si klestíme cestu, mne napadla asi tisíckrát myšlenka, zda bychom neměli zařadit mačetu do standardní cestovní výbavy. Nakonec vytrvalost vítězí, akáty se rozestupují a my vcházíme mezi skály. Jediné, čím jsem si naprosto jistý, je to, že tu před námi dlouho nikdo jiný nešel. Namáhavá cesta ale stála za to. Jsme v labyrintu skal roztodivných tvarů a velikostí. Struktura skal je takový hodně hrubý slepenec. Vypadá to na zpevněné štěrkové náplavy tvarované vodní erozí. Roste tu hodně netřesků a další skalničky. Nahoře na skalách nás kromě vynikajícího rozhledu čeká překvapení. Zánovní dřevěná rozhlednička. Její výskyt zde na nás vzhledem k akátové nepřístupnosti působí naprosto absurdně. No nic, jsme v zahraničí a podobných absurdit bude jistě ještě dost. Pobíháme nahoře po vršcích skal a hledáme, zda sem není ještě nějaká jiná přístupová cesta. Žádnou jsme nenašli, tak se vracíme zpět. Protože jdeme stejnou cestou, ubíhá rychle a brzy odpoledne jsme zpět v Belogradčiku u auta.

Bulharsko 3. část – Jeskyně Ledenika, Rilski manastir

Úterý 13.8. – Jeskyně Ledenika

Od Belogradčických skal se přesouváme přes město Montana do města Vraca, které je vstupní branou do přírodního parku Vračanski Balkan. Ten byl založen v roce 1989 a má rozlohu 28 845 ha. Najdeme v něm rozsáhlé hluboké lesy, strmé vápencové skály, vodopády, jeskyně, propasti a další krasové jevy. Rozkládá se kolem řeky Iskar. Ve městě Vraca na tržišti zjišťujeme, že ovoce a zelenina je zde výrazně levnější než u nás, tak se zásobujeme mnoha vitamíny ve formě hroznového vína, švestek a melounu. Pak již projíždíme soutěskou Vracata, kde jsou až 400 m vysoké vápencové skály, které se staly oblíbeným horolezeckým terénem. Kolem nich stoupáme autem po strmé silničce až na náhorní plošinu. Tu přejíždíme a sklesáváme do Ledenické terénní deprese, v jejímž nejnižším místě ve výšce 830 m.n.m. je vchod do jeskyně Ledenika. Před jeskyni přijíždíme v 18 hodin a než budeme hledat místo pro rozložení stanů, jdeme se podívat, od kolika hodin má zítra otevřeno.

Před jeskyní ale potkáváme průvodce, který nám je ochotný jeskyni ukázat dnes, i když už je zavřeno. Vcházíme do obrovského předsálí, které je nejnižším místem jeskyně a kde se v zimě tvoří ledová výzdoba, po které je jeskyně pojmenována. Přes malý sál přicházíme do velkého sálu, nazývaného též koncertní. Je zde spousta zajímavých krápníků, připomínajících tvarem krokodýla, obrovskou hlavu, sokola a další.

Krátkou odbočkou dojdeme k nejznámějšímu a nejhezčímu jeskynnímu útvaru – sintrovému jezírku. Je malé, hluboké 0,5 metru a podle pověsti má jeho voda magické účinky. Po úzkém kovovém schodišti pod pásmem útvarů nazvaných záclonky pokračujeme do Bílého sálu. Zde je opět bohatá krasová výzdoba a odbočkou se dostaneme na nejvyšší místo v jeskyni – Sedmé nebe. Cestu sem bych doporučoval pouze štíhlejším turistům, protože je potřeba se proplétat kolem krápníků, z nichž některé jsou dosti blízko u sebe. Ještě v žádné veřejně přístupné jeskyni jsem se nesetkal s tím, aby turisté procházeli přímo kolem krápníků, podlézali je a někdy se jich dokonce museli dotýkat. Je to zvláštnost této jeskyně, která byla zpřístupněna v roce 1961.

Středa 3.8. – Rilski manastir

Nocujeme na nedaleké louce a po snídani se vydáváme směrem na Milanovo, kde se chceme připojit na hlavní silniční tah na Sofii. Podle mapy by tudy měla vést celkem slušná silnice. Nejsou tu ale ukazatele, tak se snažíme držet lepší silnice. Jeden asfalt ale skončil v opuštěném lomu a druhý na farmě. Snažíme se ptát na cestu, ale pokud jsme dobře pochopili, nezbývá, než se vrátit do Vrace a objet to přes město Mezdra.

To je ale nějakých 60 km zajížďka, proto když vidím ze silnice odbočovat žlutou značku na kamenitou lesní cestu se zašlým nápisem Milanovo, neváhám. Někde tady přeci ta cesta značená v mapě musí být, určitě se cesta za chvílí rozšíří a přibude asfalt. Když jsme se po 20 kilometrech trvajících nám dvě hodiny vynořili z lesů, luk a pastvin v Milanovu, vesničané na nás až neskutečně zírali. Asfalt jsme skutečně nepotkali, zato tvrdé kameny se s podvozkem auta setkávaly dost často. U hlavní silnice se nachází zavřená jeskyně Temnata dupka. Podle zchátralosti přilehlých zařízení hned tak znovu zpřístupněna nebude. Silnice je již relativně slušná a tak nám nic nebrání polykat kilometry. Nejdříve asi 60 km do Sofie, kterou míjíme po obchvatu (na každé křižovatce policie, takže se vyplatí dodržovat předpisy), pak 90 km směrem na Blagoevgrad a 20 km po vedlejší horské cestě přes Rilu až k Rilskému manastiru.

Zde jsme okolo třetí hodiny. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších turistických míst v Bulharsku a tomu odpovídá i počet návštěvníků, stánků a aut. Rilski manastir se rozkládá v nadmořské výšce 1147 m.n.m. v centru lesů a hor v úzkém údolí Rilské řeky. Je největším a nejznámějším klášterem v Bulharsku. Předpokládá se, že byl založen poustevníkem sv. Ivanem Rilským (876-946). Ve 14. století byl zničen lavinou, po dobytí Bulharska Turky pustl, za zmatků v osmanské říši byl třikrát vypálen, ale vždy zůstal nepokořen a byl místem, v němž se uchovávalo národní povědomí a z něhož vzešly počátky novodobého písemnictví. Prohlídka nám zabrala přes dvě hodiny. U auta balíme věci na týden, necháváme ho na parkovišti a za mírného deště po červeno-žlutém značení vyrážíme do okolních hor.

Bulharsko 4. část – Pohoří Rila aneb mlha, zima a déšť

Týdenní putování po pohoří Rila, v mlze a dešti mezi desítkami jezer a hor.

Čtvrtek 15.8. – středa 20.8.

Včera večer jsme odešli asi hodinu cesty nad Rilski manastir, kde jsme v lese našli studánku s vodou a kousek od ní rozbalili naše stany. Čeká nás 1400 metrů převýšení a tak moc neotálíme a okolo půl deváté se vydáváme na cestu vzhůru. Nejprve hustými lesy se strašidelnými buky, pak mokrými nesekanými loukami, takže po několika minutách jsme do pasu mokří. Do toho se chvílemi přidává déšť a odspodu stoupá mlha. Vytahuji fotoaparát a mokro nemokro, nadšeně fotím. Kdybych jen tušil, že takovéto počasí nás bude doprovázet celý týden. Já si ale zatím myslím, že nás čeká hezké počasí, nádherné velehorské scenérie se spoustou jezer a rozkvetlými loukami. Vystoupali jsme až na hřeben, kde se stoupání mírní, pramení zde potok a po dešti se tu vytvořily obrovské mokřiny. Naštěstí naše goretexové boty náporu vody odolávají. Uprostřed mokřin nalézáme rozcestí značek, byť podle mapy tady žádné není. Doleva odbočuje červená na chatu Ivan Vazov, my se vydáváme po žluté směrem na Sedemte ezera. Motáme se v mlze a dešti. Přestože jsou 2 hodiny odpoledne, začínáme toho mít dost a pomalu pokukujeme po nějakém dobrém místě na spaní. Záhadně nás kříží modrá značka, mapa opět taktně mlčí. Přicházíme do sedla Razdela. Jsme promoklí a zmrzlí, je zde celkem slušný plácek, tak stavíme stan a zalézáme dovnitř. Rychle uvařit čaj a bude fajn. Akorát benzinový vařič nějak stávkuje. Nevadí, to znám, stačí přeci rozebrat a vyčistit. Když rozebírám, čistím, skládám, zkouším a opět znovu rozebírám … dvě hodiny, začínám si říkat, že někde bude chyba. Najednou se ale vařič vzchopil, nastartoval a vařil v pohodě. Byť nevím jak, jsem hrdý, že jsem ho opravil a konečně bude teplý čaj.

Vstáváme po sedmé hodině, venku prší a tak se pokoušíme vařit ve stanu. Má radost z opraveného vařiče rychle mizí. Opět nefunguje tak, jak by měl. Sice hoří, ale nezplynuje. Po hodině a půl máme uvařený čaj a gulášovku, jsme však zplodinami slušně přiotráveni. Nezbývá než zatnout zuby, navléci se do mokrých věcí, sbalit stan a vydat se v dešti dále. Jdeme po červené značce směrem na chatu Maljovica. Snadno vylézáme na Vazov vrch (2669 m.n.m.). Nebýt díky mlze viditelnost maximálně 10 metrů, mohl být odsud nádherný rozhled po rilských údolích a hřebenech. Všudypřítomná mlha se krátce rozptýlí pouze v sedélku. Snad abychom mohli zahlédnout strmý kamenitý svah, kterým budeme stoupat na Dodov vrch (2661 m.n.m.). Na ten opět přicházíme za mlhy a ve změti značených cest se snažíme najít tu naši.

Asi ani nemá smysl dodávat, že podle mapy tudy vede pouze ta naše značka a ještě přímo. Ani nevím jak, ale podařilo se nám trefit tu správnou cestu a scházíme do sedla Malk Mramorec, kde se připojuje modrá značka z Rilského manastiru. Odsud se cesta opět zvedá až na vrchol Maljovica (2729 m. n. m.). Zde jsme na nejvyšším bodě našeho rilského putování. Po mokrých slizkých kamenech sestupujeme k Elenskim ezerům. Ta se na dvě minuty vynořují z mlhy, tak se to hned snažíme zachytit na citlivý fotomateriál. Následuje nekonečné klesání podél potůčku vytékajícího z jezera až na chatu Maljovica. Ta se nachází ve výšce 2000 m.n.m. Přicházíme na ni o půl třetí. Je liduprázdná, pouze dvě mladé bulharské dvojice a personál. Dáváme si čaj na zahřátí a jídlo kebabčata. Jedná se o směs masa, rýže a zeleniny. Moc to nevoní, chuť je také nevalná, alespoň, že je to levné (4 čaje a 4 porce jídla za 9,2 Leva). Na chatě je zima, nocleh stojí 12 Leva/os., venku přestává pršet, tak se rozhodujeme jít dále. Stoupáme vzhůru kosodřevinou kolem jezer a opět se spouští déšť, tentokrát pořádný ceďák. Vylézáme až do Prekorečkého cirkusu (kotle). Zde je u Strašnota ezera ve výšce 2650 m.n.m. zaslon (bivak). Do něj dorážíme okolo 18 hodiny totálně promoklí. V zaslonu je jeden Bulhar, který již rozdělal oheň. Takže v příjemném teple postupně rozmrzáme a schneme. Je zde 6 dvoupatrových postelí, takže se sem pohodlně vejdeme i se dvěma bulharskými páry, které jsme potkali už na chatě Maljovici a které dorazily krátce po nás.

Ráno nás již obligátně vítá mlha, déšť a nefungující benziňák. Ještě že Václav má plyn, snídaně je zachráněna. Vzhledem ke studenému počasí a teple vytopenému bivaku volíme vyčkávací taktiku u kanasty. Holky prohrály, tak vaří oběd. Já si hraji známou hru z vojny – obligátní rozborku a sborku vařiče. Ve hře pokračuji i po obědě a není to tím, že by mě tolik bavila. Odpoledne přestává pršet, občas vykoukne slunce přes trhající se mraky a i vařič se definitivně chytil a začal fungovat. Idylka ale nevydržela dlouho, vše se po chvíli opět halí do mlhy a je čas na odvetu v kartách. V půl osmé se trhají mraky a tak můžeme sledovat nádherný západ slunce a konečně si prohlédnout zdejší krajinu. Krátce po západu se vše zase halí do mlhy.

Ráno o půl sedmé jsou krásně vidět okolní štíty a v údolí pod námi mraky. Rychle jdu uvařit snídani, abych stihl v klidu nafotit východ slunce a pak jsme mohli vyrazit. Když v sedm hodin vylézám z bivaku, abych vyfotil tu nádheru, vítá mě pouze mlha. Nedá se nic dělat, balíme věci a o půl deváté vyrážíme dále po červené značce. Po hodině chůze přicházíme k Popovokanským ezerům.

Plave v nich tráva, tak se to pokoušíme zvěčnit. Odsud mírně klesáme až na Kobilino braniště. Zde je další zaslon. Je hezký, uklizený a prostorný – pohodlně by se zde vyspalo 20 lidí. Po sladké svačince stoupáme na Vodni vrch. Cestou potkáváme stádo pasoucích se koní. Přestože začíná lehce mrholit, holky vytahují foťáky a my s Václavem máme půlhodinový odpočinek. Na Vodnim vrchu (2683 m.n.m.) v závětří za kameny obědváme. Při sestupu potkáváme první skupinku Čechů, tak si vyměňujeme informace. Počasí se lepší, vylézá sluníčko. Sbíráme pravé hřiby, abychom si zpestřili večeři. Stany stavíme u potoka Marinkovica, ke kterému přicházíme okolo 17 hodiny. Ještě sbíráme pár borůvek. Ve spojení s jahodovým pudinkem tak máme po večeři výborný dezert.

Poprvé na Rile nás po ránu vítá slunce, využíváme to pro usušení stanů a věcí. Zhruba po hodině mírného stoupání jsme u Ribnich ezer. Nachází se v malebném horském kotli a na rozcestí značených cest je zde ubytovna.

Daří se nám zde získat razítko do vízové kartičky. Stoupáme po neznačené cestě na Smradlivo ezero. Je zde spousta malých jezírek a náhle se tu objevuje i žlutá značka. Ta nás dovedla až k Smradlivu ezeru. Navzdory názvu je velice malebné. Žlutá odbočuje dolů do údolí, my se snažíme nalézt neznačenou cestu na hřeben. Bohužel tady žádná není a průstup klečí vzdáváme po několika desítkách metrů. Vracíme se, obcházíme jezero a na hřeben stoupáme přímo suťoviskem za jezerem. Je to namáhavé, ale úspěšné. Několik postavených kamenných mužíků dává tušit, že nejsme první. Po hřebeni vinoucím se ve výšce cca 2600 m.n.m. už se jde za svitu slunka snadno. Míjíme horu Rilec, prohlížíme si Diabolska ezera a stany stavíme u potůčku na úbočí hory Baba.

Ráno vylézáme zpět na hřeben a jdeme po něm až na hranici lesa u vrchu Bričebor. Nacházíme se 1000 metrů nad Rilským manastirem, kde na nás snad čeká auto. Již tradičně nenalézáme cestu vyznačenou na mapě. Klesáme tedy hlava nehlava dolů prudkým zarostlým svahem. Slizké kameny, maliní, ostružiní, bolševníky, husté smrčky – vše se střídá a staví do cesty. Po dvou hodinách jsme z tohoto marastu vypadli na nějaké cestě. Je nám jedno kam jde, hlavně že se po ní dá jít pohodlně. Sbíráme houby a máme štěstí, cesta nás dovedla až k Rilskému manastiru.

Byť jsme v to ani nedoufali, auto na nás počkalo naprosto bez problémů. Jedeme do Rily, kde nakupujeme vejce, zmrzlinu, chalvu, ovoce a spoustu dalších dobrot, abychom si po týdenní horské stravě trochu dopřáli. Asi tři kilometry za Rilou odbočujeme do vesničky Stob. Za ní se podle mapy nachází zemní pyramidy. Auto necháváme na náměstí, pyramidy jsou tušit v travnatém hřebínku nad městem. Podle mapy by pyramidy měly být v údolí vlevo od města. Po hodině cesty pod ně přicházíme. Jsou to hezké skalní útvary. Bohužel písčitému charakteru území odpovídá i pichlavá vegetace, množství kamenů a mravenců. Horko těžko hledáme místo na stany, nakonec se nouzově podařilo. Káťa má sice strach z mravenců, já ji ale uklidňuji tvrzením, že je šance tak jedna k miliónu, že by se mohla opakovat ta děsivá mravenčí invaze. Holky vaří k večeři smaženici, já beru foťák a drápu se mezi pyramidy. Ani nevím jak, ale podařilo se mi skrz pískové útvary vylézt až na hřeben. Nádhera, kterou vidím, mi vyráží dech. Netrefili jsme to správné údolí. Když vidím ty roztodivné útvary a uvědomuji si příznivou polohu pro nasvícení od zapadajícího slunce, nezbývá než litovat.

V noci mě Káťa budí s tvrzením, že ji něco kouše, že tu jsou určitě mravenci. Snažím se ji odbýt tvrzením, že je paranoidní. Když to nepomáhá, rozsvěcím baterku, abych jí ukázal, že tu žádní nejsou.

Nezbývá než přijmout fakt, že opět nastala ta naprosto nepatrná možnost a ty mrchy se sem opět začaly stěhovat. Nějak to s nimi překlepeme do rána a když se rozední, mají smůlu. Za klení a nadávání je stěhuji ven. S Václavem se pokoušíme najít nějakou schůdnou cestu nahoru na hřeben, bohužel neúspěšně. Pokračujeme tedy cestou v údolí, která k naší radosti asi po 1 km stoupá nahoru. Pěkně v klidu si prolézáme tři velké skupiny skalních útvarů v druhém údolí. Závěrky našich fotoaparátů nemají šanci si odpočinout. Odpoledne se vracíme zpět do Stobu a vyrážíme směrem do pohoří Pirin.

Bulharsko 5. část – Pohoří Pirin a městečko Melnik

Pohoří Pirin se táhne podélně ze severozápadu na jihovýchod. Jeho nejvyšším vrcholem je Vichren – vysoký 2914 metrů. Kromě majestátních velehorských štítů zde nalezneme i řadu horských ples. Melnik je proslulý široko daleko svými zemními pyramidami a červeným vínem.

Čtvrtek 22.8. – úterý 27.8.

Z hlavní silnice odbočujeme do města Sandanski. Na jeho konci je na silnici závora s obsazenou strážní budkou pro registraci.

Tu se nám nechce provádět, tak po vzoru místních nezpomalujeme a zastavujeme až v 18 km vzdáleném horském středisku Popina Laka. To se nachází ve výšce 1230 m.n.m. a probíhá zde mohutná výstavba různých chat, rezidencí a hotelových komplexů. Je vidět, že kdo má peníze, může vše. Na architektonické a estetické hledisko zde nehledí nikdo. Necháváme tu auto a vyrážíme do hor. Stoupáme po modré značce směrem na chatu Kamenica (1750 m.n.m.). Stoupání 500 výškových metrů podél malebného potůčku i se zastávkami na občerstvení formou borůvek nám trvalo 2,5 hodiny. Lehký oběd z vlastních zásob a stoupáme za střídavého deště a slunečního žáru po modrožluté značce. Cesta nám trvá dost dlouho, jsme nějak unaveni. Ne ale tak, jako pták spící na kameni s turistickou značkou. Opatrně se k němu blížím, abych ho mohl vyfotit z 10 cm. Hluk závěrky fotoaparátu s ním kupodivu nehne. Zkouším na něj mluvit, pískat a nakonec zvyšuji hlas. To konečně zabralo a tak vystrkuje asi na 10 vteřin hlavu. Jeho výraz ve tváři mluví za vše – „jaký blbec mne zase otravuje a nenechá spát?“ V duchu se mu omlouvám a pokračuji dále, zatímco on zase spí. Docela mu závidím. Před pátou hodinou jsme konečně v sedle Kozi preval ve výšce 2500 m.n.m. Klesáme asi 100 metrů a pak traverzujeme po žluté značce k Malokamenickim ezerum, u kterých stavíme stan a sbíráme síly na další putování.

Probouzíme se do jasného dne a vychutnáváme si impozantní pohled na sluncem ozářené okolní skalní štíty. Vystoupáme posledních pár metrů k Tevnotu ezeru. Zde je celkem útulná chata a pár dobrých míst na stanování. Napojujeme se na červenou hřebenovku a za střídavého klesání a stoupání přes sedla Mozgoriška, Vinarska a Glavniška porta, proložená vrcholy Prevalski čukar (2604 m.n.m.) a Goljmata strana (2644 m.n.m.), nabíráme směr Vichren.

Zastavují nás pouze přestávky na jídlo a focení. Po obou stranách hřebene jsou vidět jezera, údolí a kopce. U Ribna ezera se rozhodujeme neklesat na chatu Vichren. Do 1950 m.n.m. se nám klesat nechce a navíc tam bude spousta lidí. Odbočujeme ze značky a snažíme se trefit směr na Chvojnato ezero.

S menšími obtížemi se nám to daří. Bohužel u jezera je dost lidí, takže se rozhodujeme jít ještě kousek dále. Tak dlouho se rozhodujeme, kde rozložíme stany, až jsme v sedle Vlachinski preval. Tady pro stany žádná slušná místa nejsou, ale protože se nikomu nechce klesat dolů, tak tu dva nouzové plácky nacházíme. Utěšujeme se tím, že zde bude nádherný západ slunce. Zvýšená oblačnost však byla jiného názoru.

Vzhledem k plánovanému výstupu na Vichren vstáváme o půl šesté. Východ slunce nebyl o nic lepší něž západ. Po jídle vyráží holky napřed a já s Václavem slézáme do údolí pro vodu. Dnes totiž na hřebeni žádnou nepotkáme. S půlhodinovým zpožděním, zato kromě batohů obtěžkáni každý dalšími 4 litry vody se také vydáváme na cestu. Z Chvojnateho vrchu máme krásný rozhled na mramorový Vichren i stoupající oblačnost z údolí. V sedle Vichrenski preval jsme okolo 9. hodiny. Zbývá nám posledních 300 výškových metrů.

Vydávám se na souboj s časem a stoupající oblačností. Těch 300 metrů s plnou zátěží zvládám za 34 minut.

Kromě značného vysílení a potu je mi odměnou posledních pár pohledů po okolí bez mlhy. 2914 metrů vysoký Vichren je nejvyšší vrchol pohoří Pirin. Zvláštností je to, že je z mramoru. Klesáme západní stěnou. Zde je pyramidovitý vrchol dosti strmý a za vlhka musí značně klouzat. Pokračujeme po hlavním hřebeni a před sebou máme další z atraktivních

a známých oblastí zdejšího pohoří – hřebínek Končeto. To je úzký, asi 2 metry široký hřebínek délky cca 300 metrů se strmými srázy po obou stranách. Pro slabší povahy jsou zde místy natažena fixní ocelová lana, my ostatní se zde můžeme pořádně vyřádit. Půl hodiny chůze za hřebínkem je nouzový bivak – zaslon Končeto.

Je to malá budka rozměrů cca 2 x 3 m (velikostí připomíná klasickou trafiku PNS). Uvnitř je ale vše naprosto perfektně zoptimalizované a vejde se sem na postele až 10 lidí (dle návštěvní knihy jich tu jednu noc bylo i 14). Dáváme si tu v suchu oběd a pak za deště vyrážíme na zbývající část hřebene. Do sedla Suchodolski preval přicházíme již se sluncem nad hlavou. Klesáme dolů po žluté značce a rovinku nacházíme až ve výšce 1900 m.n.m. pod skalami Orlite u odbočky k Vlachinskim ezerum. Zde stavíme stany, mohutně vaříme a oddáváme se zaslouženému odpočinku.

Ráno zjišťujeme, že náš plán k autu už jenom klesat má drobný nedostatek. Tím je asi 1200 výškových metrů stoupání přes jeden boční hřeben, který jsme jakýmsi nedopatřením přehlédli.

Neklesáme na mysli, část z toho si přece můžeme ušetřit traversem značeným v mapě. A skutečně po chvíli sestupu odbočuje do lesa cesta. Že na ní není značka? To nás přeci v Bulharsku nepřekvapuje. Podle mapy je to ve správném místě a dle šířky je to určitě ona, jen tu značku zde ještě nestihli nakreslit. Že se ta cesta divně stáčí a stále zužuje? Však ona zase dostane ten správný směr a rozšíří se. Po hodině hledání v šíleném svahu, suťovisku a hustých smrčinách nezbývá než si přiznat krutou pravdu. Není to ta správná cesta a místo zkratky jsme zvolili zacházku. Vracíme se zpět na žlutou a klesáme až do výšky 1250 m.n.m. k rozcestí Pešerata. Odsud nás čeká stoupání 1200 m. na chatu Sini vrch. Za střídavého lijáku a prudkého slunce se plahočíme vzhůru. Výstup nám ještě mírně komplikuje stádo ovcí, respektive smečka ovčáckých psů, které nezajímá, že turistická značka vede skrz stádo. Vysvětlili nám, že bude lepší celé stádo obejít v uctivé vzdálenosti. O půl sedmé jsme u chaty Sini vrch. Je na břehu Sinivrašského ezera, které je obklopené nádherným skalním amfiteátrem. Ubytováváme se zde za 8 Leva/os ve společné noclehárně. Únavu z výstupu splachuji místním pivem (2 Leva za velkou plechovku).

Ráno jsme se pokoušeli získat razítko do víza, vystaveného na hranicích. Bohužel jim razítko někdo ukradl. Je to smůla. Jediná chata, kde jsme za celý měsíc ubytovaní a nedostaneme razítko. Nicméně majitel chaty nám místo razítka píše potvrzení a to se zpětným datumem, takže se nám podařilo ubytovat se do 48 hodin po příjezdu do Bulharska :-)

Papíry tedy máme v pořádku a cestou zpět nebudeme snad mít problémy. Po hezkém východu slunce přichází mlha, za které stoupáme posledních 200 výškových metrů. Ze sedla Sinivršski preval už k autu budeme pouze klesat. Nejprve po červené a pak po žluté značce. Cestou ještě sbíráme houby a borůvky. U auta v Popina Luka jsme okolo 14. hodiny. V tomto horském středisku je dosti živo, tak se přesouváme autem asi 10 km níže po potoce. Zde si dopřáváme osvěživou koupel a relaxaci proloženou konzumací nasbíraných borůvek a uvařených dobrot.

Ráno sjíždíme do Sandanski, kde doplňujeme zásoby (zejména ovoce a sladké buchtičky). Pak se již pokoušíme dojet do městečka Melnik. Vzhledem k tomu, že volíme zdánlivě kratší cestu po místních komunikacích oproti objížďce po státní silnici, není nouze o bloudění a různá překvapení. Začínáme si zvykat, že značka v mapě neznačí kvalitu silnice ale její důležitost. Nicméně projet se dá a před polednem jsme na místě. Melnik je nejmenší bulharské město – má 260 obyvatel. Je obklopeno unikátními pískovcovými přírodními útvary – Melnickými pyramidami. Mezi nimi vede okružní cesta, po které se dostaneme i do 6 km vzdáleného Roženského manastiru. Ten byl založený na přelomu XII. a XIII. století a současná podoba pochází ze XVI. – XVII. století.

Oproti Rilskému manastiru je tento dosud v provozu, je zde větší klid a místo stovek turistů tu na nás dýchají dávné časy, klid a pohoda. Jen škoda, že je zde zákaz focení. Z kláštera se do Melniku vracíme po asfaltové silnici, lemované dalšími výhledy na pískovcové pyramidy. Ve srovnání se Stobskými pyramidami se mi Melnické líbily méně. Snad to bylo tím, že Stobské byly liduprázdné, kdežto z Melnických je turistická atrakce. Co se ale Melniku nedá upřít, je jeho jedinečná vesnická architektura vsazená do pískovcových svahů a výborné červené víno pěstované ve zdejší oblasti. Údajně je tak husté, že by se dalo krájet. To se nám sice nepodařilo, zato chuť mělo znamenitou.

Bulharsko 6. část – Rodopi a cesta zpět

Navštěvujeme zajímavá místa v pohoří Rodopi a pomalu se vracíme po měsíci zpět domů.

Středa 28.8. – pátek 30.8.

Po návštěvě Melnických pyramid nabíráme směr Rodopi. Jedná se o dosti rozsáhlé pohoří (220 km dlouhé a 120 km široké) u hranic s Řeckem. Není tak vysoké jako Rila nebo Pirin a svými rozsáhlými lesy a oblými vrcholy připomíná Beskydy. Je zde také velké množství krasových jevů a jeskyní. Nejprve ale musíme přejet Pirin. K tomu nám slouží úzká horská silnička. Místy ji vzala voda a tak asi 2 km poskakujeme po nasypaných kamenech. Naše auto to naštěstí vydrželo a odměnou mu je již opravená a rozšířená cesta dále. Po přespání v horách přijíždíme do města Goce Delčev. Z něj jedeme do Dospatu, kde se marně pokoušíme koupit mapu Rodop.

Máme to prý zkusit ve městě Devin, které je lázeňským a turistickým centrem. Než do něj dojedeme, je po cestě úzká vápencová soutěska Bujnovsko ždrelo. Na dně soutěsky teče Bujnovská říčka, která ji vytvořila. Za soutěskou na nás čeká Jagodinská jeskyně. Na rozdíl od ostatních Bulharských jeskyní zde čeká na prohlídku docela dost lidí. Za vstupné pro nás čtyři a focení platíme 10,5 Leva. Prohlídka asi 2 km dlouhé jeskyně trvá tři čtvrtě hodiny. Přestože je s námi na prohlídce hodně lidí, mohu fotit a nikdo mě nehoní. Jeskynní výzdoba je velice bohatá a kromě krápníků je zde k vidění zvláštnost této jeskyně – jeskynní perly. Jsou to malé vápencové kuličky vzniklé v jezírku se spodním vývěrem obohacených pramenů.

Ve vedlejším údolí je další známá turistická atrakce – Trigradská soutěska a jeskyně Djavolskoto garlo (Dáblovo hrdlo).

Vstupné jsme po delší době usmlouvali na 8 Leva (původně chtěli 20). Sestupujeme 150 metrů dlouhým uměle vytesaným tunelem a ocitáme se v obrovské jeskyni. Do ní spadá 42 metrů vysoký podzemní vodopád, který dále pokračuje jako řeka. Bohužel vodopád schovaný skálami není příliš vidět, je spíše tušit a slyšet. Údajně tudy dle pověstí sestoupil Orfeus do podzemí a tak tu má vzpomínkové místo. Kolem schovaného hučícího vodopádu stoupáme po strmých schodech a nahoře je východ z jeskyně. Přestože jeskyně byla obrovská, podle ceny a mohutné propagace jsme čekali trochu něco jiného (mysleli jsme, že vodopád bude vidět). Jsme proto lehce zklamáni a množství odpadků v říčce vtékající do jeskyně nám také k dobré náladě zrovna nepřispěje. Bohužel jsme v turistické oblasti a příroda je zde pouze využívána, místo aby byla chráněna. Mapa, kterou mají u vchodu do jeskyně, se nám nezdá příliš dobrá. Ve srovnání s perfektními turistickými mapami pohoří Rila a Pirin, které jsme používali doposud, vypadá jako reklamní omalovánka a tak se rozhodujeme ji nekupovat. Pořádnou si přeci pořídíme v Devine.

Bohužel Devin je sice centrum, ale lázeňské a místo mapy mají barevné schémátko. K jeskyni se nám vracet nechce a tak za to schémátko platíme 3 Leva. Pokud byste zde chtěli navštívit bazén s teplou minerální vodou (dle knižních průvodců), doporučuji maximální ostražitost. My jsme to udělali. Nicméně do teplé minerální vody měla voda v bazénu daleko. Chuchvalce řas a nečistot na dně, hygienické zabezpečení žádné. Vzhledem k tomu, že o kvalitě bazénových vod něco málo vím z hlediska mé profese, tak považuji za malý zázrak, že jsme koupání přežili bez újmy na zdraví. Nutno ale dodat, že v okamžiku, kdy jsme opouštěli areál, obsluha vypustila bazén, lehce ho vyčistili a začali napouštět vodou a to dokonce teplou a minerální. Jak jsme se doptali, je zde čtrnáctidenní cyklus obměny vody a my měli tu smůlu, že jsme přišli na konci. Nu což, stane se. Budeme pokračovat dále a třeba budeme mít více štěstí. Cestou se ozve škyt, škyt, auto stojí, zamyká se a spouští alarm. My sedíme zamčeni vevnitř ječícího auta a dálkové ovládání zámku a alarmu je naprosto bez odezvy. Otevíráme dveře mechanicky (jo jo, kde nepomůže technika, nastupuje hrubá síla). Abychom se zbavili alarmu, jdu odpojit baterii a pak budeme přemýšlet, co dále. Při odpojování zjišťuji, že voda v baterii je asi 5 cm pod minimální ryskou a začínám tušit, že zde by mohl být ten zakopaný pes. Doplňujeme vodu, roztlačujeme auto, to chytá, vše vypadá v pořádku.

Přijíždíme do vesnice Široka Laka. Ta je etnicko-architektonickou rezervací. Nejstarší domy pochází z počátku XIX. století. Ty novější jsou z poloviny XIX. století, jsou větší, s typickým kamenným přízemím a dřevěnými patry. Je zde také několik starobylých klenutých kamenných mostů. Vesnice není příliš rozsáhlá a tak nám prohlídka trvá zhruba dvě hodiny. Podařilo se nám zde dokonce sehnat mapu kvality alespoň takové, jakou měli u jeskyně Djavolskoto garlo. Protože se ukázalo, že auto stále ještě není v pořádku – roztlačování auta s houkajícím alarmem docela pobavilo místní obyvatelstvo, volíme jako další cíl město Smoljan.

Zde by měl být servis na škodovky. Nicméně auto se umoudřilo a tak servis nepotřebujeme. Když už jsme tady, zajíždíme k asi 20 km vzdálené jeskyni Uchlovica. Je to blízko řeckých hranic a tak je zde pohraniční kontrola. Prošli jsme bez problémů a již stoupáme k jeskyni. Za 2 Leva/os. si prohlížíme 320m dlouhou jeskyni. Má tři rozdílné výškové úrovně. Jeskyně je hodně křemičitá a tak můžeme obdivovat zajímavé útvary – na krápnících jsou bobkovité nárůsty připomínající korály. Na samotném dně jeskyně na konci prohlídkové trasy nás čeká překvapení – asi 6m vysoký sněhobílý splaz, pod kterým evidentně bývalo jezírko. Tento nádherný útvar má výstižné pojmenování – ledopád. Nedaleko od jeskyně je další zajímavý útvar – skalní oblouk o rozpětí 20m se zbytky pevnosti.

Sobota 31.8. – pondělí 2.9.

Po prohlídce sedáme do auta a přesouváme se podél romantického údolí Čepelarské řeky. Z tohoto úzkého skalnatého údolí odbočujeme a stoupáme do vesnice Zabardo. Zde necháváme auto na návsi a vyrážíme na třídenní putování po Rodopech. Přes vesnici stoupáme po cestě pro dobytek a za vesnicí se cesta stáčí do lesa. Stoupáme již mírně a vychutnáváme si louky se sluníčkem střídající se s příjemným lesním stínem. V lese roste velké množství hub a tak si s nimi zpestřujeme večeři. Teoreticky bychom měli být na žluté turistické značce, ale tu zahlídneme pouze sporadicky. Kombinace intuice spolu s radami domorodců nás přivádí až na chatu Izgrev.

Ta je na velké křižovatce turistických cest, nicméně zde téměř nikdo není a tak nepohrdneme občerstvením. Od chaty již vede červeně značená hřebenová cesta. V chladivém lesním stínu cesta příjemně ubíhá a my můžeme v klidu obdivovat neporušená lesní zákoutí. Na loukách jsou zde udělána napajedla, díky nimž nemáme o vodu nouzi a tak stanujeme na romantické louce. Druhý den přicházíme ke skupince náhodně roztroušených skalních útvarů – Gluchite kamuni. Zde odbočuje modrá značka zpět do Zabarda. Té si nevšímáme a pokračujeme po hřebenové cestě, místy vyskládané z kamenů – pozůstatek z dob Římanů.

Přicházíme do sedla mezi Goljam Persenk a Maluk Persenk, odkud klesáme po žluté značce až na Čudnite mostove. Zde se ve výšce 1500 m.n.m nachází největší přírodní zajímavost Rodop a širokého okolí. Jak napovídá název, jedná se o skalní útvary ve tvaru mostů a skalních oken. Vše je dílem vodní eroze od malé říčky, která pod mosty protéká. Největší most má rozpětí 96m, je široký 7 – 45m a vysoký 14 – 43m. Když k němu slézáme dolů, zjišťujeme, že řeka měnící koryto tu vyhlodala oblouky tři. Pořádně je prolézáme a fotíme. Chvíli zkouším průstup korytem řeky, ale nemám baterku a tak končím v jeskyni, ve které mi říčka mizí z dohledu. Po 2,5 hodinách důkladného zkoumání a focení tohoto přírodního útvaru přecházíme po spodní vyhlídce řeku a pokračujeme po žluté značce do Zabarda. Zde sedáme do auta a vyrážíme směr Plovdiv.

Úterý 3.9. – pátek 6.9.

Cestou se zastavujeme v Bačkovském manastiru. Byl založen v 11. století, ale z tohoto období zůstala pouze kaple na několik set metrů vzdáleném hřbitově. Dnešní podoba manastiru je převážně ze 16. a 19. století. Je zde velice rozsáhlá výzdoba – fresky jsou na nádvoří i v jednotlivých kaplích. Klášter je hezký, ale nachází se u hlavní silnice a tomu odpovídá i množství návštěvníků a stánkařů. Po jeho prohlídce přijíždíme do Plovdivu. Zde doplňujeme zásoby a prohlížíme si historické centrum. Od místního prodavače zeleniny se dozvídáme o rozsáhlých povodních, které zaplavily Prahu.

Rozhodujeme se přehodnotit naše plány a pomalu směřovat zpět domů, zjistit, co se vlastně stalo. Přespáváme asi 40 km za Plovdivem a ráno si prohlížíme město Chisarja, které jsme objevili včera večer při hledání místa na spaní. Je zde nejlépe uchovaná římská pevnost na Balkánském poloostrově. Jsou zde zbytky městského opevnění ze 4. století (až 12m vysoké a 3m široké), které mělo délku 2315m.

Dochovaly se zbytky 43 věží mezi 4 hlavními branami. Nejzachovalejší je brána Kamilite. Kromě zbytků hradeb je zde odkryté divadlo, lázně a spousta dalších zajímavých vykopávek. Po Chisarji odjíždíme do Karlova, kde si v pohoří Stara planina prohlížíme Karlovskou soutěsku. Je tu velký vodopád, ale většinu vody mu sebrala vodní elektrárna. Zbytky vody navíc hyzdí souběžné ocelové potrubí, takže z focení nic není. Po přenocování v pohoří Stará planina nás opět zlobí auto. Protože nás nebaví po každé zastávce roztlačovat auto s houkajícím alarmem, tak ve městě Veliko Tarnovo hledáme servis Škoda.

Nalézáme pouze prodejnu, ale mladý chlapík v kvádru se nás ochotně ujímá a přes celé město nás vyvádí až ke škodováckému servisu. Zde si půjčí přístroje a přestože je velmi slušně oblečen, proměří nám elektriku. Identifikuje špatné dobíjení a protože zde nemají žádné náhradní díly (vše snad nejdříve složitě objednávají, jak jsme z rozhovoru pochopili) opět nás vede do dalšího servisu, kde nás předává konkurenci. Přestože s námi strávil 1,5 hodiny, nic nechce a tvrdí že je to samozřejmost. Moc mu děkujeme a obdivujeme jeho skromnost. U konkurence nám rozdělali dobíjení a zjistili, že je špatné relátko. Bohužel ale do naší feldy žádné z těch, co mají, nepasuje. Šéf servisu se slovy „no problem“ naskakuje do nejnovějšího modelu Audi a za půl hodiny ho odněkud přiváží. Netušíme, kde ho sehnal. Ale každopádně funguje a tak nám naše auto dávají zase do kupy. Cena 30 Euro nám připadá velmi přijatelná. Poslední místo, které v Bulharsku navštěvujeme, je přírodní park Rusenski Lom.

Jedná se o údolí obklopené místy pískovcovými stěnami. Kromě velkého množství ptactva je zde Ivanovský skalní klášter. Ten jsme sice našli, ale hlídač nikde nebyl a tak jsme se dovnitř nedostali. Ale i nahlédnutí přes zamčené mříže do kláštera vytesaného vysoko ve skalách zdobeného freskami stálo za to. Po procházce po skalách sedáme do auta a ve městě Ruse utrácíme poslední bulharské peníze. Pak již po mostě přes Dunaj překračujeme hranice a opouštíme Bulharsko. Na hranicích odevzdáváme víza a přestože jsme se nikde nehlásili a razítka do víza získali více než podivně, nemáme žádný problém. Prostě máme nějaké razítko a tak je vše v pohodě. Ještě poplatky za přejezd mostu, na rumunské straně opět dezinfekce a ekologická daň (na naše námitky, že nikde jinde v Rumunsku jsme nikdy podobné věci neplatili, nám odpoví, že je to možné, ale tady že se platí a jestli se nám to nelíbí, ať jedeme jinudy). Nezbývá než zaplatit. Na rozdíl od Bulharska se zde ale nedá platit Eury a tak u každé budky s vybíráním poplatků je další budka, kde je směnárna. Vypadá to jako plnění plánu umělé zaměstnanosti. Průjezd se nám podařil mnohem levněji než při vjezdu do Bulharska, celkem asi 30 Euro. Nyní již následuje celkem bezproblémová cesta přes Bukurešť, Nagylac a Bratislavu až domů.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .