Cestopis na motorce - Norsko 2006

Vyrážíme v sobotu ráno 1. července z Prahy za sluníčka, které nás doprovází celý den po německých dálnicích přes sedm set kilometrů. Usínáme pod širákem na odpočívadle pár kiláků za Hamburkem s mírnou obavou, aby nás nesebrali za potulku. Protože v neděli nás čeká trajekt v Hirtshals až po půlnoci, v Dánsku odbočujeme z dálnice a lemujeme západní pobřeží. V podvečer objevujeme písečnou pláž, ideální pro opláchnutí mého Dakara v Severním moři. Davo se s tím nepárá a s Dakarem nahání hrůzu vodním skútrům. Po vodních hrátkách se ještě zastavujeme o pár kilometrů dál na písečné vyhlídce Rubjerg, kde si naposled během naší cesty vychutnáváme západ slunce. Po cestě dolů k motorkám diskutujeme, kde se tam sedmdesát metrů vysoká duna z ničeho nic vzala. O půlnoci se naloďujeme a rychle si zabíráme místečko na zádi pod hvězdami, abychom se ráno probudili Kristiansundu, nejjižnějším městu Norska. Zdržujeme se jen na snídani a vyrážíme severně po 41-čce.

Po odbočení na E 134, lemující národní park Hrdangervidda, se zalesněná krajina mění na skalnatou a my fotíme první nádherné výhledy. Vyhýbáme se tunelům a raději volíme horské cestičky „nadtunelovky“ jako v případě hřbetu Dryskar. Tato odbočka se nám povedla stejně jako většina dalších nadtunelovek. Užíváme si výhledy na kopcovitou skalnatou krajinu posetou mini keříky a zpestřenou ledovcovými jezírky. Stejně už je po osmé a tak po večeři hledáme vhodné místo pro spacáky a před spaním si dáváme výšlap na Store Nupsfonn.

V úterý pokračujeme přes další „nadtunelovky“ dál na třináctku podél Sorfjordu. Ruť opět stoupá jako jackpot ve sportce a my se chladíme ve fjordech. Z Brimnes pak přeplouváme trajektem na sedmičku. Míříme na západ podél Hardangerfjordu a zase si užíváme zatáčky s dobrým. asfaltem. Naši polní kuchyň a spacáky vybalujeme cca. 50 km před Bergen na louce s výhledem na fjord. Na takovém místě bych jednou chtěl mít domek. Následující dopoledne dojíždíme do Bergen se známými hansovními domy v přístavu, nad kterým se pak tyčí vyhlídka na město. Procházku zakončujeme na rybím trhu, kde vysvětluji místní rybářce, co Nedvěd a spol předváděli na mistrovství, abychom dostali vynikajícího naloženého lososa.

Odpoledne pokračujeme dál na sever podél pobřeží po úzké 57-čce na E 39 k Forde. Na trajektu kecáme s místním co si zrovna staví typický dřevěný domek. Tvrdí, že staví jen ve volném čase a že do roka bude hotovo. S obkladači a pokrývači si hlavu neláme. Dřevěný interiér je „in“ a pro střešní krytinu zajde k zahradníkovi. Večer kotvíme na 13ce v oblasti nesčetných vodopádů, kolem kterých si dáváme vycházku před spaním. Jako každý večer dlouho kecáme a soutěžíme se sluníčkem kdo dřív usne. I když je po půlnoci zase vyhráváme. Vybíráme si to pak ráno, kdy se nám ze spacáku většinou nechce před desátou. Máme přece dovolenou :o)

Na další tři dny se přesunujeme do parku Jotunheimen. Jedeme po E 16 na východ až do Fagernes, kde uhýbáme na 51čku. Popojíždíme volným tempem a vychutnáváme si nádhernou zelenou kopcovitou krajinu zdobenou tu a tam nějakým dřevěným stavením. Za osadou Bygdin si dáváme opět italskou večeři z jednoho kastrolu, kořeněnou nádherným výhledem na obrovskou planinu s jezerem Visteren. Prostě paráda! Je skoro osm, tak sjíždíme svahem pár metrů a vybalujeme spacáky. To už se ale z dáli valí bouřka a my po bleskové poradě ujíždíme rychlostí jako Carlos před Dospiatem o pár desítek kilometrů dál. Po pěti nocích pod širákem stavíme poprvé stan. My s Davem, co chodíme pěšky nejdál do garáže a Sněžku známe jen z čítanky, plánujem v pátek zdolat Galdhopiggen, nejvyšší horu Norska. Dopoledne se přesouváme jen kousek přes horské městečko Lom a pak šotolinou k chatě Spiterstullen. Po zaplacení parkovného, které je vyšší než všechny mé dosavadní pokuty dohromady, zjišťujeme, že turisté vrchol zdolávají za 4,5 hodiny. To se asi nepodařilo třem pohřešovaným, co visí na nástěnce. Věci necháváme pod motorkama a jde se. Opět obdivujeme super výhledy a dereme se kamennými poli vstříc vrcholu v dáli. Ještě zhruba kilák docela strmě kamením a jsme tam – na první hraně. Ups, vrchol je v nedohlednu. Zatímco my jsme po další hodině chůze zralí na infuzi, Sylva jde konstantním tempem bez zastávek a s každým krokem se nám vzdaluje jako starobní důchod naší generaci. Na vrcholu si vychutnáváme parádní výhled na okolní vrcholky a ledovcové údolí hluboko po námi. Cestu dolů si zpestřujeme červencovou koulovačkou. Spíme poprvé v chatce.

Ráno se vracíme na 55-ku, o kterou se dělíme přes její horský úsek s cyklistickým závodem. Obdivování surové skalnaté krajiny pokryté sněhem, mechy a malými jezírky nám trochu kazí teplota kolem 15°C. Odpoledne poprvé přicházejí na řadu nepromoky, které pak sundáváme až večer za městečkem Stryn. Sluníčko si dalo pauzu i v neděli kdy pokračujeme po 15-ce na dlouhou horskou nadtunelovku (258). Krajina je opět surová, ale to je přesně co se nám líbí. Nevíme kde fotit dřív. Když už si myslíme, že nic dalšího nás nepřekvapí, vyjíždíme na 1500 m vysokou vyhlídku Dalsnibba, ze které je vidět do hlubokého zeleného údolí na špičku Gerainger fjordu, skloňovaného v každé turistické brožuře. Toto je výhled, který se musí vidět!

Strmé serpentiny známé jako Cesta Trolů s výhledem do údolí nás už pak tolik neuchvátily, i když u nás těžko něco takového najdete. Večer pak dojíždíme po E 136 do pobřežního městečka Alesund, které se novější architekturou blíží anglickému stylu. Při hledání místa k stanování, zdoláváme cca. dvoukilometrový úsek po cyklokrosové stezce. S naloženým Dakarem si připadám na úzkých sjezdech a výjezdech asi jako slon na eskalátorech a dojíždíme maskovaní větvičkama jako vojáci elitní jednotky.

V pondělí ráno nás ze stanu opět tahá sluníčko a nálada opět až nebezpečně stoupá. Než vyjedeme za město, snažíme se zjistit od místních kde je „Atlanterhavsveien“, vyhlídková cesta spojující mini ostrůvky v Norském moři. Směrují nás na sever. Vracíme se tedy kousek po E 136 a jedeme trajektem do městečka Molde. Na trajektu s námi jedou tři místní motorkáři. Jako převážná většina, co jsme za uplynulý týden v Norsku potkali jsou podle našeho odhadu už důchodového věku. A to pětina z nich jsou ženské. Říkáme si v duchu, že toho už musí mít najeto spousty. Když se s nimi dáváme do řeči, zjišťujeme, že motorky sedlají teprve 3-4 roky. Dříve si takovou zábavu nemohli dovolit. Pokračujeme po 64-ce do Vevangu, kde začíná zmiňovaná zhruba desetikilometrová vyhlídková cesta po mini ostrůvcích a hrázích, spojovaná klenutými mosty. Několikrát zastavujeme a vychutnáváme si to.

Když doplouváme trajektem do Krisiansundu, opět otravuju ostatní, že už konečně musíme sehnat lososa a ugrilovat. Před výjezdem mě nenapadlo, že sehnat v Norsku rybu bude stějně těžké, jako splašit u nás banány před dvaceti lety. Během procházky barevným městem rozloženým na několika kopcovitých ostrůvcích se ptáme místních, kde koupit čerstvého lososa. Překvapivě nás posílají do místního supermarketu. Protože jsme dorazili před zavíračkou dostali jsem dokonce slevu. Jako správní Češi jsme se chytli a koupili pro tři osoby hned celé kilo. Na benzínce jsme zastavili pro jednorázový gril a už jsme si to hrnuli po šotolině na poloostrůvek za městem, kde jsme našli pěkné posezení u dětského hřiště. Povedlo se i bez kuchařky. Losos byl parádně křehký. Dokonce ho baštila i Sylva, která běžně „mrtvoly“ nepapá. Po dobré večeři a zdravotním panáku musíme kvůli komárům stavět stany.

Zbývají nám poslední čtyři dny a my točíme komidlo na jih po 70desátce a pak E6. Abychom si uvědomili, že jsme ve Skanidnávii, teplota klesá pod 10°C. Navíc krajina na východě už není tak vyjímečná, takže s minimem zastávek a po pěti stech kilácích spíme u Lillehameru. Dálniční úsek Oslo – Trelleborg bych příště vynechal, s vyjímkou odbočky na švédský ostůvek Orust. Na trajektu do německého Sasnitzu vyměňujeme dojmy s klukama z Kutné Hory, kteří byli až za polárním kruhem. V pátek večer, přesně po dvou týdnech, s více než 5000 km na tachometru jsme šťasně doma. Teď se jen rozhodnout kam příště…