0
0

28.7.-5.8.

Černá Hora je velmi hornatý stát, celé území náleží k Dinárským horám. Nejvyšší vrcholky přesahují nadmořskou výšku 2500 m – Zla Kolata (2534 m), Dobra Kolata (2528 m), Rosni vrh (2524 m), Bobotov kuk (2523 m). Nejhornatější je sever a západ státu spolu s pruhem kolem pobřeží. Nížiny se vyskytují pouze v okolí Skadarského jezera. Černá Hora byla prohlášena „ekologickým státem“. Zřízeny zde bylo pět národních parků: Lovćen (považovaný za prapůvodní Černou Horu), Biogradska Gora, Skadarské jezero, Durmitor a Prokletije.

Z Makedonie jsme se nočním autobusem dostali přes Kosovo až k černohorské hranici. Měli jsme z cesty strach, to nezapírám, přeci jen Kosovo nepatří mezi nejbezpečnější oblasti, kam se hrnou davy turistů. Nakonec jsme ale zjistili, že mít strach z této země je zbytečné. Snad můj pozitivní pohled zkreslovalo to, že jsme projížděli přes noc, ale veškeré zastávky autobusu proběhli zcela v klidu a ístní obyvatelé se k ná chovali příjemně. Ráno jsme se z klinbání probudili až v Černé Hoře, v kaňonu Morača. Vycházející slunce zrovna osvětlovalo horské velikány, pod námi se údolím kaňonu hnala divoká řeka, a i přes velkou únavu a neprospanou noc jsme si připadali jako v pohádkové zemi. Autobus nás někdy kole šesté ráno vysadil v hlavním městě Podgorica, které mé představy o krásné zemi trochu pocuchaly. Celkem tu nenajdete nic, a tak jsme se hned vydali shánět dopravu do Žabljaku, městečka s nejvyšší nadmořskou výškou na celém Balkáně. Žabljak se nalezá ve výšce 1456 m.n.m., sitovaný v centru kolosálního pohoří Durmitor, které je přírodní památkou UNESCO a národním parkem. První možný spoj odjížděl až ve dvě hodiny odpoledne, a tak jsme ihned poznali další úskalí Černé Hory- nejsou zde nikde lavičky. Po dvou hodinách, které jsme proseděli v čekárně na autobusovém nádraží a nemohli únavou udržet oči, jsme se přesunuli za nádraží pod strom, suverénně rozbalili karimatku a střídavě zkoušeli alespoň na chvíli usnout. Museli jsme být pro místní obyvatele zajímavá atrakce, chodili nás okukovat jako tygry do cirkusu. Celkem nám to bylo ale jedno, únava byla silnější než jakákoliv společenská etiketa. A pak, když vás nikdo nezná…….Odpoledního autobusu jsme se nakonec dočkali, v Žabljaku rychle našli kemp a usnuli jsme jako pařezy. Následujících pár dní trávíme v NP Durmitor. Durmitor je oblast (zatím) s nedotčenou přírodou, zatím ne příliš navštěvovanou. Alespoň to tak bývalo, ale počet turistů se každým rokem enormně zvyšuje, a tak i přes své krásy se Durmitor stává turisticky přeplněným místem se všemi výhodami i nevýhodami. NP se skládá z druhohorních vápenců silně zvrásněných, poznamenaných tektonickou a ledovcovou činností. Masív dosahuje největší výšky Bobotovým Kukem (2.523 m.n.m. – nejvyšší hora Černé Hory). Častými krasovými jevy jsou závrty, propasti, jeskyně (Čirova nebo Ledena pečina) a 18 horských jezer, většinou ledovcového původu.

Ani my nechceme nejvyšší vrchol vynechat, a tak se ráno vydáváme stopovat do horského sedla, odtud je výstup nejjednodušší. Cestou se k nám ještě v kempu přidává jeden z místních potulných psů. Cestu nám tím zpestří, ale stopování je ty tam. Většina řidičů si myslí, že je náš, a tak se se zastavováním neobtěžují. Veškeré pokusy ho odehnat , utéct, schovat se jsou marné, a tak po hodině musí razantně zasáhnout Mirek a křikem ho odehnat. Do pěti minut nám zastavuje rakouský pár a odvezou nás až do sedla. Výstup na Bobotov Kuk je na několik hodin, cestou nás občas čekají i lezecké úseky, naštěstí jdeme nalehko, a tak se lépe zvládají, než s patnáctikilovým baťohem na zádech. Nevynecháme ani Ledovou jeskyni a do kempu se vracíme skoro za tmy na pokraji sil.V kempu se seznamujeme s dvěma českými motorkáři, Karlem a Otou. Objíždí Balkán a mají namířeno do Albánie. Následující den s nimi podnikáme výlet k Černému jezeru.

Stopování v okolí Žabljaku není tak jednoduché jako jsme byli zvyklí dosud. Jelikož je to značně turistická oblast, málokdo vám zastaví a někam vás sveze. A tak jsme následující den po marném tříhodinovém stopování do kaňonu Tara raději využili autobusových služeb. Kaňon řeky Tara je nejhlubší kaňon Evropě a druhý nejhlubší na světě (po kaňonu řeky Colorado). Má průměrnou hloubku 1 100 m, v některých místech je hluboký až 1 300 m. Ve skalních stěnách se nachází velké množství jeskyní, jedna z nich mj. sloužila k výrobě střelného prachu, další jako sídlo operativního partyzánského štábu. Kaňon v jednom místě překlenuje unikátní 370 m dlouhý most postavený v letech 1937-41 (ve své době nejdelší na světě). Most je tvořen pěti oblouky, které se vypínají 150 m nad hladinou řeky. Pro vodáky je učiněným rájem 6 km dlouhý neosídlený kaňon, jehož dolní tok s křišťálově čistou vodou je sjízdný po celý rok.

Z mostu jsme se vydali ještě asi na 5 km vzdálený monastýr sv. Archanděla a poté začali od mostu stopovat směrem na Mojkovač, kde začíná vstup do dalšího NP- Biogradská Gora. Ihned u cesty jsme našli velikou ceduli vyrobenou z kartonu s nápisem Nojkovač, pravděpodobně ji tu nechali předchozí stopaři. Po chvíli však nedaleko nás zastavuje autobus, a tak ceduli odhazujeme do příkopu a utíkáme, zda-li by nás nevzal.Vzal, a navíc odvezl až k odbočce do parku, takže nám ušetřil tak 15 kilometrů chůze. Většina treků zde začíná od Biogradského jezera, které je vzdálené ještě 5 kilometrů od silnice. Naštěstí i tady se na nás štěstí usmálo a v polovině cesty k jezeru nám zastavuje kuchař z místní restaurace a odváží nás až přímo k jezeru, a tak opuštěním Žabljaku začíná být stopování zase jedním velkým dobrodružství.

Národní park Biogradska Gora – se rozkládá v severozápadní části pohoří Bjelasica – od řeky Tara až po nejvyšší vrcholek pohoří. Má rozlohu 5 400 ha a osmdesát procent celého území tvoří zákonem chráněný prales. V parku se nachází šest ledovcových jezer, roste zde přes 200 druhů rostlin a 86 druhů stromů (z nichž některé dosahují výšky až 60 m a stáří až 500 let). Tvrdí se, že se na tomto prostoru soustředila veškerá vegetace celé severní polokoule. Od roku 1952, kdy bylo území vyhlášeno národním parkem, zde nejsou povoleny žádné umělé lidské zásahy do života rostlin a živočichů. Národní park Biogradska Gora je zároveň nejstarším národním parkem Černé Hory a také významnou vědeckou lokalitou. Po posilnění u jezera se vydáváme na několik dní do hor. Nejprve nás čeká několikahodinový výstup od jezera přes stré louky a lesy, kdy už sotva lezeme a čím více se blíží večer, tím více pochybuji, že někam stačíme dojít. Slunce už skoro zapadá , když se nám podaří dostat nad úroveň stromů a před námi se otevítají louky jako z pohádky a na nich z ničeho nic katuně- horská salaš. Majitelé nás mile přivítají, dostáváme teplý čaj a nechávají nás přespat na louce na seně.V tu chvíli je to jako zázrak na zemi!

Ráno se probouzíme s bučením krav a vyrážíme na nejvyšší vrcholy NP- Žekovu a Černou glavu. Cesta je již skoro po rovině, přecházíme louky a vychutnáváme krásu zdejších hor. Jelikož jde o NP, informační tabule se zmiňují o stovkách živočichů, na které v horách můžete natrefit. Když si pak sundávám při odpočinku baťoh ze zad a pokládám ho na kámen, uslyším zasyčení a jak cosi se vymrštilo a zajelo pod kámen. Málem by se ve mně krve nedořezal, vylítnu jako střelená, že tu jsou zmije. Mirek kámen odklopí, ale kde nic, tu nic. Asi mám už z toho sluníčka halucinace, pokračujeme v cestě dál. Za chvíli se ná pod nohami klikatí další zmije, div na ní nešlápneme, a já už přestávám věřit, že to je od sluníčka. Jsou jiné než ty naše, černé s podélnou hlavou, vypadají dost nebezpečně, a tak se mé pozorování kopců v dáli mění na tupé civění každý milimetr před sebou, abych nešlápla na nemilého černého kamaráda. Nakonec výstup na nejvyšší vrchol vzdáváme a kousek od vrcholu scházíme k Pěšáckéu jezeru, abychom se po dvou dnech pořádně umyli. Cesta dál pokračuje po prašné pěšině kolem horských kolib a stád koní a krav, a my se po několika hodinách vyloupneme u menší asfaltové dilnice. Původní plán byl dojít sem za tři dny- zkusit dostopovat do nejbližší osídlené vesnice Lubnice (pokud zde projede alespoň jedno auto za den) a z Lubnice se dostat do města Andrejevica, což je výchozí bod do Gusinje a Prokletých hor. Hory jsme přešli za den a půl a jak tak scházíme k oné asfaltové silnici, v dálce vidím přijíždět osobní auto. Asi si umíte představit naše myšlenkové pochody. Skoro nic tu přes den neprojede, a pokud se nedostaneme do Lubnice, nemáme kde dnes spát…….Rozeběhli jsme se o sto šest z kopce, máváme a křičíme cosi anglicko-česky, šermujeme trekovou hůlkou ve vzduchu. Asi to muselo na řidiče zapůsobit, možná si myslel, že hoří nebo že nás honí medvěd, protože opravdu zastavil a my se mu snažili vysvětlit, že nás prostě musí vzít. Vzal, a dokonce poradil, že za pět minut odjiždí z jeho vesnice autobus na křižovatku do Andrejevice. Začala jsem si připadat jako ve filmu o agentech FBI, kteří se řídí v autě a honí po městě rychlostí 200 km za hodinu překupníky drog. My se (o něco pomaleji) hnali do Lubnice, předjeli v poslední zatáčce autobus, vyskakujeme, máváme, celý autobus kouká, co se to děje…..nakonec nám ale zastavil, náš řidič mu vše vysvětlil černohorsky a my uřícení a spokojení zapadli do autobusového sedadla. Poté nás vysadil kdesi na křižovatce u hlavní silnice, že do Andrejevice je to na druhou stranu 40 kilometrů. A tak, jak jsme se rychle dostali do hor, jsme se ještě rychleji dostali z nich a už stopujeme dál. Berou nás nějací dva dělníci, vysazují až v Andrejevici a my se ještě ten den dostali do Gusinje. Nevím ani jak, bylo to neuvěřitelné……

Gusinje je malinké městečko, k albánké hranici jako když kamenem dohoníš, a tak i místní kultura a ráz města je spíše albánský než černohorský. Obyvatelé jsou z 95% muslimové, ve městě najdete pár obchůdků, hotel pouze jeden a pěkně drahý. Nakonec si po marném shánění domlouváme přespání přes jakéhosi pána z baru. Pokoj nic moc, postele toho už zažili víc než my oba dohromady, navíc tu celou noc hraje albánská hudba, ale hlavní je, že jsme se vůbec dorazili a máme kde spát.

Z města je to do pohoří Prokletije co by kamenem dohodil.

Prokletije – pohoří hodné svého jména – je místo tajemné, nedostupné a divoké.

Název „Prokletije“ v albánštině „Bjeshket e Nemuna“ popisuje krutost těchto hor a drsného života těch, kteří žijí v jejich blízkosti. Prokletije je hned po Alpách nejzaledněnější pohoří v celé Evropě. Vrcholky strmě tyčící se k nebi, rozeklané hřebeny nebo holé vápencové vrcholy působí na člověka až děsivým dojmem. Je dozajista posledním pohořím, které dosud nebylo plně prozkoumáno a je označováno za nejnedostupnější a zároveň jedno z nejromantičtější míst v Evropě. Má fantastické panorama, široká zelená údolí, strmé hory, jejichž vrcholy se dotýkají nebes, idylické kvetoucí louky, jednoduše pohled pro bohy. Nicméně atmosféra celého pohoří je velmi tajemná a divoká. Můžete se dostat do průsmyků a na vrcholy, kam zahraniční turisté nikdy nedorazili, a to dává skutečné vzrušení z objevování. Zůstáváme dva dny, kdy prozkouáváme Prokleté hory a poté vyrážíme na další dobrodružství k albánské hranici.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .