0
0

sobota, 6. listopadu 2010

30. den: Co zbývá mi ještě

Ráno mě vzbudila balící Jana a mírná bolest břicha. Nevím, jestli za to mohla tequila, nebo víno. Jana brzy odjela vstříc dobrodružství v Měděném údolí a divokém severním Mexiku. Krátce po ní se na dobrodružství vydal i Jan. Ten zamířil za přáteli do Zacatecas. Já jsem dostal hromadu věcí na transport domů a volný pokoj k dispozici pro balení.

Ze všeho nejdřív jsem ale provedl checkin. Výběr míst byl opravdu ubohý, ale tentokrát systém aspoň fungoval. Moje španělština je po třech týdnech v Argentině, třech měsících se Španělkou, která stále míchala angličtinu, španělštinu a katalánštinu, a čtyřech týdnech v Mexiku natolik dobrá, že jsem schopen si tisk palubní vstupenky domluvit přímo v tomto jazyce. Co ovšem není tak dobré jsou vysoká čísla. Vyrazil jsem totiž koupit tequilu a číslo 188 bylo nad mé síly. Poznal jsem, že je to něco s 8 a stovkou, ale co? No nevadí, jak se později ukázalo, prodavač zvládal čísla v angličtině výborně. Takže jsem si vzal dvě tequily o celkovém objemu 1,7 litru, což se později ukázalo jako správný krok.

V půl jedný za mnou na pokoj přišla uklizečka, hrozně milá, a začala na mě chrlit španělské věty. To srazilo mé sebevědomí na bod mrazu. Po pětiminutové práci se slovníkem, jsem se dozvěděl, že chce vědět, jestli nemá přijít později. No děs, radši jet domu.

Na letiště jsem jel se šéfem. Systém odbavení v Guadalajaře je docela úsměvný. Chtěl jsem si obalit tašku fólií, jenže nějaký zaměstnanec letiště mě nahnal ke stolku, kde mi jiný dobrák vybalil. Nemají rentgen a tak to kontrolují ručně. Šaškárna, nenašel by nic. Pak mi teprve vyrobili z batůžku igelitový kokon. Když jsem jej hodil na váhu, projel mnou mráz. 23,0 kg….. snad váha C.d. Mexico naměří to samé. KLM má povolených 23 a jestli to vyjde, tak se nákup tequily ukázal jako naprosto dokonale odhadnutý.

Takže nasednout, proletět nad jezerem, které se v odpoledním slunci úžasně třpytilo a vrátit se do největšího města na světě a hlavního města smogu. Jenže ouha. Smog je pryč. Z letadla a hlavně z vláčku mezi terminálem 1 a 2 byl naprosto úchvatný výhled na Iztu a Popocatepetl. Absolutně nechápu, co se mohlo stát, kam se podělo původní ovzduší.

Navigace na tomto letišti je naprosto šílená. Velká část personálu neumí anglicky a terminál jedna je pekelně daleko. Jsem teď opravdu rád, že nejedu sám a mám někoho, kdo mi pomůže s tím mým dinosauřím vejcem. Po dvou hodinách se i šéf dočkal manželky a mohl tak také zahájit svoji dovolenou. Já jsem se naopak odbavil a tu svojí prakticky ukončil.

Let do Amsterdamu proběhl v pohodě. Město v mexiku večer opravdu úžasně zářilo. Škoda jen, že paní u okýnka byla přesvědčena, že to s jejím minikompaktíkem dokáže zachytit. Po pár nezdarech přešla na metodu „zakrytí celého okna polštářem“, což mě velmi nepotěšilo. Naštěstí bylo trochu vidět i z jiných okýnek. Když si člověk vezme jakou rychlostí a jak dlouho letí a že pod sebou pořád vidí světla města… No prostě monstrum.

Poslední veselá příhoda se přihodila až v Praze. Vyzvedl jsem si zavazadla a v bláhové naději, že konečbě uvidím Lenku jsem vyrazil směrem ven. Jenže kde se vzala, tu se vzala blondýnka v uniforně a odkud prý jedu. Z Mexika. A co vezete, dejte mi vaše zavazadla…

Takže co se nesmí vozit – úlomky mrtvých korálů a víc jak dva litry alkoholu. Nejhorší na tom je, že mi vybalili celou tašku, včetně pečlivě zabaleného úlomku mrtvého korálu z pláže (byl vyvržen bouří). Dále se smí přivézt jen jeden litr alkoholického nápoje s obsahem lihu nad 22 %. Debilita! A výsledek kontroly? Příště si mám dát pozor…. Nechápu o co jí šlo, příště budu tvrdit, že jedu z Amsterdamu….

29. den: Skoro poslední den

Dnes přišel můj velký den, dnes jsem posterovou sekci obohatil svou účastí. Naprosto překvapivě jsem jí nevyhrál… Tak snad jindy, nebo jinde. Pak byl vybrán příští pořadatel konference – Španělsko a tím byl program akce vyčerpán, tedy až na gala dinner.

Ta se konala v centru města, kam jsme byli přepraveni autobusy. Už v průběhu dne nás pořadatelé varovali, že bude chladno a opravdu těch 14 stupňů asi bylo. Večeře byla pod širým nebem, ale asi na nejlepším místě v Guadalajaře. Místní tomu říkají kaple, ale rozhodně to kaple nebyla. Byla to budova na konci velkého a širokého bulváru, táhnoucího se prakticky od zócala k Plaza mariachi.

Hned po vstupu mě uchvátily další orozcovy industriálně-socialisticky-brutální murály. Byl jsem naprosto ohromen, ty v Ciudad de Mexico jsou proti těm místním opravdu spíš omalovánky pro děti. Nicméně né každý je fandou této formy umění, například Honza mi z toho přišel vyloženě otrávený. Samotná gala večeře byla docela fajn. Žádná torta, ale pořádný flák masa. Ovšem já bych uvítal, kdyby zbytek talíře zasypali bramborama. Už během večeře začal bohatý program. Opět tanečky a různé střídající se kapely. Ovšem v Casa Heradura se mi líbilo víc, tam to bylo takové bezprostřednější. Co ale pořadatelé nezvládli, byl závěr. Né nadarmo se říká, že méně je někdy více. Bylo by to celé fajn, kdyby to bylo tak o 4 hodiny kratší, tedy kdyby se končilo před půlnocí. Takhle jsem byl strašně ospalý a promrzlý. Dobrý dojem ze začátku se vytratil.

28. den: Tequila tour

Během dne se opět děla spousta věcí. Třeba se změnila strava z mexického pokusu o evropské jídlo na čistě mexické placky se vším. Ovšem to podstatné se dělo odpoledne. Pořadatelé pro nás na dnešek připravili tequila tour za deset dolarů. V autobuse na nás čekal oběd – obložená sladká houska, bramborovej salát, muffin, jablko a nápoj. Kromě salátu a jablka všechno sladké. Seděl jsem s Fernandem, je to diabetik a bylo mi ho docela líto. Cestou jsem se od něj dozvěděl, že nejčastější příčinou úmrtí v Mexiku je cukrovka. Překvapivě…

Za asi třičvrtě hodiny jsme dorazili do hlavního města tequily s pěkným názvem – Tequila (ach ta latinoamerická fantazie). Hned u vchodu jsme dostali jejich novinku – plechovku, ve které je tequila a voda s různou příchutí. Já jsem nafasoval tuším mango. Docela sajrajt. Po chvilce na sluníčku začala prohlídka. Nejprve nám opálený chlapec v bílých šatech a s kloboukem od obzoru k obzoru ukázal, jak se sklízí agáve. Pak se pokračovalo ochutnávkou již částečně zpracovaného kaktusu. Docela dobré, podobné jako u výroby mezcalu, akorát to nechutná po kouři. No a co se týče vlastní technologie – vaří se to, smaží se to, chladí se to, leje se to, pije se to. Personál z Casa Herradura byl dokonce připraven i na to, že mu na exkurzi jedou účastníci 12. Světové konference o anaerobní fermentaci (pořádané pod světovou asociací pro vodu) včetně největších es v oboru. Chlapík co dával výklad o čištění odpadních vod z výroby obstál (což jsem vzhledem k úrovni péče o vodu v Mexiku nečekal).

Prohlídka pokračovala ve staré části a viděli jsme, jak se to dělalo dřív. Vcelku stejné jako dnes, akorát bez nerezu, bagru a drtiče. Pak následovala ukázka místního, prý populárního sportu, který spočíval v tom, že děvčata v krojích jezdila divoce na koních. Takový koňský freestyle… Po tomto vystoupení konečně přišlo to, na co jsme se těšili asi nejvíc – večeře. Jako předkrm byla torta ahogada. To je houska plněná třeba masem a od běžné torty se liší tím, že je politá kečupovitou omáčkou. Chutná to přesně tak jak to zní. Naštěstí jsme byli zásobováni dostatečným množstvím tequily. Jako nápoj vhodný k zapíjení tequily nám číšník doporučil a také dodal sangritu. Hustší nápoj z rajčat a citronu, s obrovským množstvím soli. Samotné docela hnus, ale v kombinaci s kaktusovou kořalkou překvapivě dobré. Večeře byla tradičně mexická, tedy plackovitá, ale dalo se to.

Ovšem co bylo naprosto úžasné, byl společenský program. Zahráli nám úžasní Mariachis, po nich byla ukázka tanců, taktéž výborná, stejně jako chlapíci s lasy, kteří dokonce zapojili do vystoupení i publikum. Po setmění se celá akce zvrhla v jednu velkou párty s mexickou hudbou. Paráda.

Po návratu do Guadalajary zatoužila Jana po další tequile. Šli jsme do naší oblíbené La Playita (nebo tak nějak), kde ale tequilu neměli. Za to měli michelada, nebo tak nějak. To je naprosto šílený pití z piva soli, limetky a chili. Sajrajt, ale za ochutnávku to stálo.

čtvrtek, 4. listopadu 2010

27. den: Znovu do města

Protože ten hlavní svátek na být až dnes, vypravili jsme se večer opět do města. Tentokrát v silnější, česko-španělsko-holandsko-mexické sestavě.

Zkusili jsme jiné číslo autobusu. Sice byl prázdnější, ale řidič se rozhodl, že skončí dřív a vysypal nás asi patnáct minut chůze od centra.

Nevadí, v pohodě jsme došli a navíc jsme cestou viděli i tradiční mexické cukrové lebky. V centru bylo opět velmi živo, ale trochu min než včera. Tak nevím, na žádnou speciální slavnost jsme nenarazili. Asi jsme ve špatném městě…

Nakonec jsme došli do stejné hospody jako včera. Quesadillas byly mnohem lepší volba. Opět nás obtěžovali Mariachi, kteří nám chtěli předvést své umění. Naštěstí jsme nepodlehli. Kdo ale podlehl a nechal si zahrát, byli chlapíci u vedlejšího stolu. Byla by to docela pěkná hudba, kdyby si nástroje naladili a hráli všichni to samé. Takhle to bylo šílené.

Zpět jsme chtějí jet autobusem, jenže po půl hodině čekání to vydali i mexicani a tak i naše česká trojice podlehla a jela taxíkem. Taxikář, tak jako všichni v Mexiku to zkoušel, že nemá drobné zpátky, ale chytří Češi se opět nedali a došli si rozměnit. I tak si myslím, že nás malinko natáh, protože zatímco mi jsme jeli za 80, ostatní stejnou cestu jezdí za 60. Asi turistická přirážka.

středa, 3. listopadu 2010

26. den: Noční Guadalajara

Na konferenci se událo mnoho věcí, které čtenáře cestopisu asi nebudou zajímat. Pouze musím konstatovat, že holanďani jsou na neuvěřitelné vysoké úrovni a rovnat se jim může pouze Honza, jehož přednáška byla naprosto úchvatná.

Ale zpět do města. Protože mají být dušičky a město bylo už prve plné koster, vyrazili jsme s Janou večer do města. Autobus byl totálně narvaný, vzpomněl jsem si na metro, protože ani tady člověk úplně neovlivňuje, kde vystoupí. Nicméně se nám podařilo vystoupit v centru.

To bylo plné lidí, děti kupovali od pouličních prodavačů svítící hračky, kejklíři kejklili, hladovci kupovali brambůrky a podobné pochutiny, malíři malovali obrazy a muzikanti hrály. Nejvíc nás zaujala parta výrostků, která hrála na prázdné kýble, helmy a staré období. I přes to, že používali velmi neobvyklé nástroje, byli naprosto úžasní.

Nicméně se nedělo nic zvláštního a tak jsme se vydali na Plaza Mariachi a tam jsme si sedli na večeři. Konečně jsem narazil na Flautas, jenže mi přinesli tři a to bylo až příliš. I Jana měla se svým jídlem problém, neboť zabodla prst do jídelníčku a nechala se překvapit. Překvapená opravdu byla – dostala vepřové nožičky. Když jsme odcházeli, na dotaz kuchařky jestli nám to nechutnalo se nám odpovídalo opravdu těžce.

Ovšem to hlavní přišlo až druhý den ráno, když jsme se dozvěděli, že dušičky jsou o den později.

úterý, 2. listopadu 2010

24. a 25. den: Návrat domů

V sobotu odpoledne jsme kocoura i přes jeho odpor posadili do letadla do Guadalajary a naše osiřelá trojice se vydala na cestu do Ciudad de Mexico. Město se od naší minulé návštěvy výrazně změnilo. Přibylo tu lidí i aut, všechno totálně ucpané, na každé druhé ulici nějaký trh, chodci se motali všude mezi autama, totální chaos. Cesta z letiště do hotelu trvala hodinu, což mluví za vše. Po ubytování a nakrmení jsme vyrazili hledat knihkupectví, protože Lence chyběl 5. a 6. díl Harryho Pottera do sbírky. Asi po dvou hodinách chůze, asi deseti prolezlých antikvariátech a dotazech v pěti normálních knihkupectvích se akce podařila :-)

Předposlední den v Mexiku jsem nemohli vynechat ani skvělou pistáciovou zmrzlinu od Santa Clary plnou oříšků a pečivo. Sortiment pekařských výrobků se za dobu naší nepřítomnosti rozrostl o chleba mrtvých (nadýchané pečivo s ovocnou příchutí, bochníček zdobený čímsi připomínajícím zkřížené hnáty) a o čokoládové lebky, něco jako naše čokoládová velikonoční vajíčka a vánoční sněhuláci. A zatímco Adam a Lenka baštili, Láďa se snažil snížit hmotnost svého zavazadla z 24 kg na povolených 23. Odnesla to hamaka a slivovice.

V neděli jsme se vydali na zócalo. Byla to výprava téměř dobrodružná, protože celé náměstí bylo přecpané davy lidí, kteří pod ohromným stromem života (ve tvaru kostlivce) obdivovali spousty kostlivců. V jednom stanu měli kostlivci lunapark, včetně kolotoče, houpaček, střelnice a zmrzlinového stánku, v dalším stanu místní dopravní společnost představovala metro plné kostlivců, opodál stál autobus nacpaný mrtvolkami. V dalším stanu se nacházely mrtvolky výzmanných mexických žen a kousek dál kostlivci v hasičském obsluhovaly starodávné hasičské stříkačky. A to jsme se k většině stanů ani přes davy lidí nedostali, což nás naštvalo tak, že jsme si museli dát další porci zmrzliny. A oběd.

Následovala přeprava na letiště, odbavení a podobné nezbytné zlo. Kontroly jsou tu nějaké přísnější, v mém batohu se jim nezdál chumel drátů (nabíječky a kabely od foťáku), pan L byl opět podezřelý snahou propašovat indulonu. A kvůli jekési „kontrole“ jsme nabrali třičtvrtě hodiny zpoždění ještě před odletem. Zato jsme starovali až za tmy a mohli si pořádně prohlédnout, jak je Mexico City ohromné, svítilo od obzoru k obzoru.

Desetihodinový let utekl jako voda, možná proto, že nám rezervovací systém nějakým nedopatřením přidělil místa ve třídě Tourist Comfort, kde je spousta místa na nohy. No stěžovat si nebudeme. Aspoň jsme si mohli pořádně protáhnout nohy před sprintem v Amsterdamu na navazující let. Původně jsme na přestup měli mít hodinu a půl, ovšem čtvrt hodiny zpoždění jsme se nezbavili. Na pasové kontrole byl samozřejmě nával, jak jinak, když člověk spěchá. A za pasovou kontrolou hned kontrola bezpečnostní. A hádejte, kdo byl zas podezřelý a musel vyndat celý obsah baťohu. Jistě, pan L. Paní trochu valila oči, když z batohu sypala deset balení baterek, dvě vábničky na jaguára, ohromnou hamaku, nějaké nabíječky, karty, tužky, toaletní papír, čelenky s pavoukem a asi tunu dalších věcí. Lenka s Adamem zas valili oči na hodinky, když to pan L. skládal zpět do batohu. K bráně jsme nakonec dorazili poměrně brzy, v letadle zatím seděla jenom půlka pasažérů a nám ani rozhlasem nevyhrožovali, že se máme dostavit, nebo že nám vyloží zavazadla.

Let do Prahy byl výjimečně pěkný – zrovna zapadalo slunce, takže jsme prolétali zářivě oranžovými mraky, paráda. A doma je doma :-)

pondělí, 1. listopadu 2010

25. den: Barranca de Oblatos

Tak v čem je ta Guadalajara tak jiná. Podle průvodce je to nejmexičtější mexické město. Podle mě je to nejevropštější místo co jsem v Mexiku viděl. Hned cestou z letiště jsou k vidění místo klasických mexických reklam, namalovaných na zdech,billboardy. Ve městě je spousta funkčních fontán a honosných staveb. Dál je tu k vidění plno bledých tváří a podíl Indiánů na populaci je velmi nízký. Ale hlavně celková atmosféra města, mi připadá taková známější.

A co je v hlavním městě státu Jalisco kromě fontán k vidění? Jednoznačně Barranca de Oblatos, kaňon kterým z jedné strany končí město. Dá se tam dojet metrobusem. To je takový kříženec metra a autobusu. Je to autobus, který jezdí ve vyhrazeném pruhu, ale nastupuje se do něj ze speciálních zastávek, na které se dostanete jen přes turniket. Dokonce má zastávky značené obrázky, stejně jako metro v Ciudad de Mexico.

Na konečné metrobusu je možné za tři pesa vstoupit do parku s výhledy na 600 m hlubokou brázdu v krajině. Kaňon je obrovský, je porostlý vegetací, na dně teče řeka a na protější stěně je k vidění vodopád. Celou scenérii doplňují veverky, které se dole prohánějí (není úplně běžné pozorovat tyto hlodavce zhora) a dravci, kroužící nad krajinou.

Kromě krásné přírody nabízí Guadalajara i pěkné centrum města s katedrálou. Kousek mě katedrály je guverné;;rský palác, který stojí za navštívení. Jednak je vstup zdarma a pak jsou uvnitř k vidění hned dva murály, tedy veliké nástěnné malby, tentokrát od Josého Clementa Orozca. Oba zobrazují Miguela Hidalga, první bojujícího za nezávislost, na druhém pak otec mexické nezávislosti osvobozuje otroky a sepisuje zákony. V porovnání s murály v hlavním městě jsou tyto méně barevné, modernější a mně jako naprostému výtvarnému laikovi připadají mnohem lepší.

Už podruhé se mi tu stalo, že místo mytí období místní používají igeliťák, do kterého strčí talíř a na něj naservírují jídlo. Zvláštní…

Večer je potřeba splnit povinnost. Volba cesty do Mexika nebyla náhodná, koná se tu totiž konference Anaerobic digestion 12, které se účastním. Je tedy potřeba se zaregistrovat a zúčastnit se welcome party.

Sice mají trochu zmatky s registracema, ale za to party je super. Plno špičkových odborníků z oboru, jiných studentů, jídla, tequily, kterou podávají čistou, něco s limonádov a navíc tu vyhrávali Mariachi. Prostě paráda.

24. den: Do výšin

Dnešní noc není nic moc. Vstáváme už kolem třetí a navíc nás něco strašně pokousalo. Docela smůla, byla to poslední noc v oblasti, kde něco podobného hrozí. Ve čtyři hodiny jsme už v autobusu a jedeme do Cancunu.

Na letišti jsme si nechali zabalit zavazadla. Mají tu tři místa, kde vám obalí batoh fólií, všechna provozuje stejná firma, ale liší se v ceně. Zajímavé. Bezpečnostní kontrole se nějak nezdá Ládova indulona, ale nakonec je také vpuštěn. Nasedáme do letadla a tradá do hlavního města.

Cestou se kocháme pobřežím karibiku. Cancun není nic moc, prostě paneláky na pláži. Dál letíme nad Mexickým zálivem, kolem sopek a nakonec se naše letadlo noří do smogu mexické metropole.

Zde se cesty naší čtyřky rozcházejí. Většina zde přespí a poletí domů, já si pobyt ještě prodloužin v Guadalajaře.

Let z Mexika trval asi hodinku, kousek mě Guadalajary bylo vidět obrovské jezero. Tam se asi nepodívám. Město samotné mě naprosto ohromilo. Už na první pohled je mnohem evropštější, než všechno co jsem dosud v Mexiku viděl. Ale o tom až příště 😉

pátek, 29. října 2010

23. den: Znovu do hlubin

Protoze v mori zelva nebyla, vyrazili jsme znovu na cenotu. Tentokrat na Grand Cenote asi dva kilometry od Tulumu. Vstupny bez pristroju bylo za pouhych 100 pesos. Sice je to nejdrazsi koupani v Mexiku, ale kdyz je ten skoro posledni den…

Hned za branou nas privital dest. Sestup do hlubin jsme urychlili a schovali se pod prvni a asi jediny vhodny previs. Voda byla ledova, ale prece nebudeme za stovku stat na brehu. Jinak to byla uplne bezna cenota – pruzracna voda, podvodni krapniky, rybicky, zelvy. U brehu rostla vodni kvetena, do ktere co chvili zabloudila drobna rybka a cas od casu zpod potopeneho listu vysrtcila svou zvedavou hlavu vodni zelva. Francouze na brehu obtezovaly prekrasne vazky a vsechny nas kousali do nohou nenasytni mexicti mravenci. Proste idilka.

Zelva, kterou Adam nalezl pod vysokou vodni rostlinou, zprvu predstirala rasou porostly kamen. Nicmene pote, co ji Jindrich chytil za bok, zacala zelva svyma drobnyma nozkama divoce padlovat, i zzelelo se mi ji a nechal jsem ji v klidu odplout do bezpecnych hlubin jeskyne, ackoli jsem tim ochudil nas trochu nudny jidelnicek o zelvi polevku.

Poklidnou atmosferu cenoty rusili pouze Francouzi a skupina potapecu, kteri nasadili dychaci pristroje na sve cerne neopreny a zmizeli kdesi v temnych hlubinach podzemni reky, tam kam zmizela i nase zelva.

No a potom jsme uz jeli jen nakoupit, snist jidlo, naposled si prohlidnout mesto, zabalit a spat.

Casne rano mirime na letiste do Cancunu a odtud do Ciudad de Mexico, kde se cesty nasi skupinky rozdeli, ale o tom snad az nekdy jindy.

čtvrtek, 28. října 2010

23. den: Do hlubin

Chystame se na to uz dva dny a prave ted nadesla ta chvile. Balime spoustu veci, ktere nebudeme potrebovat, snidame a uz pred jedenactou vyrazime. Opet k vode, kde na nas uz cekaji nasi znami z rybolovu – Manuel a ten druhej Mexican. Protoze mrazak v Casa del Sol je stale narvanej barakudou, nejdeme rybarit. Bereme si ploutve, brejle a snorchl a jedeme se podivat na korale.

Pred cestou jsme jeste nafasovali vesty a pak se nase lodka vydala vstric vlnkam karibiku. Oproti rybolovu je dnes more velmi klidne, to je dobre. Nejprve nas Manuel a ten druhej berou na indianske ruiny v Tulumu. Nekteri to sice znaji z vyletu rybarskeho, ale nevadi, navic Manuel se nabidl, ze nas vyfoti. Mame asi dvacet fotek a muzeme popojet. Druhej Mexican pridal plyn a nase zeleno-fialova strela popojela asi sto metru ke koralovemu utesu.

Pry se nemame dotykat koralu, neplavat daleko od utesu a drzet se pohromade. To posledni se nam dodrzovat moc nedari. Castecne i proto, ze Lenka take tropi hlouposti. Po asi 3 vterinach ve vode sundava ploutve a vraci je do lode. Manuel, pravy mexicky gentleman, taky jsme mu za to zaplatili, ji bere pod svou pazi a plave s ni. Lenka ma tedy asi nejlepsi potapeni ze vsech, je to trochu vtipne, protoze normalne ma problem strcit hlavu pod vodu, nebo se nedej boze pod vodou nadechnout.

Takze jak to na takovem mexickem koralovem utesu vypada. Je tam celkem dost koralu a docela dost melko. Z barev koralu prevlada seda cerna a hneda. Nastesti je tu spousta barevnych rybek, nektere i opravdu velike. Docela me mrzi, ze jsem neinvestoval do vybavy pro podvodni fotografovani. Rybky nejsou moc plache, ale sahnout na sebe nenechaji. Z dalsich zivocichu byly k videni sasanky a jezci. Ale treba s Chorvatskem se to srovnavat neda, tady se muze clovek klidne postavit a nemusi se bat, ze by mu jezci jehlice projela kotnikem (15 cm maji urcite). Sice jsme nevideli zadnou zelvu, i kdyz Manuel tvrdil, ze je dobry den na zelvy (Mexicani kazdy den rikaji, ze je dobry den, na to co chcete delat, navic pokud jim chcete zaplatit), ale takovym zlatym hrebem byly modrozlute zdivocele olihne, ktere na nas zlovestne upreli svuj zrak, po Ladovi pry i plivla. Nicmene, kdyz jsem se vrhnul primo mezi ne, rozprchly se. Poserove.

Snorchlovani na koralovem utesu se jiste silne vryje do nasich mysli a stane se dalsim nezapomenutelnym zazitkem z Mexika.

Je tedy jasne, ze dnes by snorchlovani uz stejne nic neprebilo, a proto jsme zbytek dne stravili koupanim u brehu a popijenim margharity a tequily sunraise na plazi. Teda krome Ladi, ktery bere antimalarika (preventivne), nemuze alkohol a tak si usrkaval pomerancovy dzus.

22. den: Barakuda útoci

Vstavame (nekteri) brzy. Svitani je tu krasne, obloha je uplne oranzova. V osum je tu nas kapitan jako na koni. Predava nas do rukou jineho namornika. Pan domaci za nami jeste krici, ze jestli nic nechytneme, zaplati vylet za nas – jedeme totiz na ryby.

Na plazi uz ceka dalsi namornik a pripravuje nastrahy. To znamena, ze asi 20 cm dlouhe rybky vylepsuje hackem a navazcem z pevneho dratu. Potom jeste doplnuje benzin a vyrazime.

Rybolov spociva v tom, ze se asi 100 m za lodi tahne nastraha. Ani ne po trech minutach prichazi zaber. Docela sila, tahat velkou rybu, navic kdyz stale bezi motor a clun jede na opacnou stranu nez ryba. Oba Mexicani na me volaji at navijim, ale to proste nejde. Po chvilce tah povolil a s vypetim vsech sil jsem pohnul klickou. Na to Mexicani abych pridal. Tocim co muzu, je to fakt drina a ryba je porad dost daleko. Znova nemuzu, nicmene rybka se mihla u hladiny, coz mi dodalo sil a jeste jsem zabral. Ani ne po peti minutach od zaberu je barakuda v lodi. Ma 120 cm a odhady se pohybuji mezi 7 a 15 kg :)

Uf, parada, pokracujeme v rybolovu. Jsou celkem vlny, klukovi co se jel s nami divat je na vlnach spatne a zvraci. Lenka taha morskou travu, fakt velkou. Projizdime mezi brehem a koralovym utesem sem a tam, Lenka taha igelitak. Pred koncem nas jeste berou na ruiny – teda z lode se divame na ruiny na skale na brehu.

Dalsi ryba uz bohuzel nezabrala, ale stejne netusim, co bychom s nima delali. Na brehu se s moji barakudou vsichni foti, z toho usuzuju, ze to bude asi nadprumerny kousek. Pri prenosu do auta se mi zakousla do ruky, teda spis jsem ji neopatrne strcil ruku do huby a pichnul se o zub.

V Casa del Sol nas vitaji s nadsenim. Pan domaci je trochu vychcanek a hned nas posila koupit led a kluky uhli na grilovani. Hlavu a ocas si vzala pani co rybu pripravovala. Zbytek masa je stale moc velky pro nas ctyri. A tak musime vybornou rybu na chili, cibuli, rajceti, pepri, cesneku a nejakych dalsich tezko identifikovatelnych (pry salsa na barakudu) prisadach i rozdavat. Privezl bych domu, ale nejsem si jisty, ze by ryba prosla letistni kontrolou a pobyt v teple by ji asi taky moc dobre neudelal.

21. den Sian Kaan

Jak jsem slibili, tak jsme splnili. Koupili jsme si vylet do rezervace Sian Kaan u cesiaku coz je asi neco jako sprava parku, nebo tak neco. Dodavka nas vyzvedla v pul devaty. Uz tam sedeli dva germani, pribrali jsme jeste Americanku, tri Francouze, dva Italy a vyrazili po silnici na Punta Allen. Mozna je dobre, ze jsme toto misto z programu vyskrtli, protoze cesta je silena a dojet 4 km k cesiak centru nam trva asi pul hodiny.

Maji pekny domecek, ze strechy je pekny vyhled na more a take na lagunu na druhe strane. Cesta na Puntu vede vlastne takovym pomerne uzkym pruhem pevniny mezi morem a lagunou s brakickou vodou, Kolem cesty je spousta palem a dalsich rostlin a cele je to moc pekne.

Nejprve na nas pruvodce Ben povida o parku: kolik tam hnizdi kormoranu, pelikanu a komaru, jak je park velky, jake biotopy tam jsou, kde je morska voda, kde brakicka a kde sladka a jake maji nejvetsi krokodyly.

Pak odchazime k lagune, kde nastupujeme do lodi. Vsichni Cesi maji jit do leve lode. Jeste k nam prisedaji Italove a zkuseny kapitan vyplouva. Protoze jsem pred tim nikdy nejel na motorovem clunu, je hopsani na vlnach celkem zazitek. Pomerne velikou lagunu zdolavame behem chvilky a prijizdime mezi ostruvky mangrovniku, ktery se po par stech metrech rozrusta natolik, ze uz jedeme jen jakymsi kanalem. Ben nam nadsene ukazuje rostliny zijici v symbioze s jinym rostim, pribuzne ananasu, kaktusy, ptaky a termitiste visici nad vodou. Jak se voda stava stale vice sladkou, meni se i jeji barva: z olivove hnede laguny jsme vjeli do mangrovnikem dohneda zabarveneho kanalu a barva prechazela az do slabe modrozelene, temer cire sladke vody.

Kanal se stale zuzuje a cesta je stale klikatejsi, ale nas kapitan si s tim umi hrave poradit a klickujeme proti proudu (kanal se totiz cestou zmenil v ricku s docela silnym proudem) az do jezera.

V jezere nam Ben ukazuje cenotu a praminky sladke vody. Pri ceste zpet si u vjezdu do kanalu prohlizime maysky chram – takovy maly domek s obrazky krokodylu, kde indiani krmili krokodyly (oficialne to ale byla obet – davali jim cervene maso, nebo rybu). Dale nasledovalo asi to nejlepsi, co jsme na Yucatanu zazili. Dostavame plovaci vesty, ktere si nemame nandavat, na to Ben zalomi salto do kanalu a ze ho mame nasledovat a vestu pouzit jako lehatko. Mezi rybky a male krokodylky (Adam pry snad mozna cestou jednoho videl) se nam zprvu moc nechce, ale kdyz je sance zkropit Francouze, skaceme kufra. Dal nas unasi proud teple ciste vody, dno je asi dva metry hluboko, ale je na nej perfektne videt. Cestou Ben stale siri osvetu a my si uzivame plavby pod mangrovniky. Je to naprosto skvele, bohuzel asi po kilometru na nas ceka nase lod a pokracujeme opet vyssi rychlosti.

Dalsim bodem programu je spojeni laguny s morem. U more sedi pelikan a celkove je tu pomerne zivo. Pak se jeste zastavujeme na papousky, ale zjistujeme, ze jsou pomerne plasi, protoze kuprikladu do mist, kde jsme na ne cekali, vubec neprisli. Nevadi jedeme na obed. K jidlu jsme dostali, mimo jine, nejpalivejsi salsu v Mexiku – Habanero. Asi na tom neco bude, protoze i Lada, ktery tu vsechny salsy ji polevkovou lzici, rika: hm, je trosku ostra, pridava si.

Po obede jedeme na otevrenou cenotu. Cestou se opet dozvidame spoustu novinek o cenotach. Na Yucatanu nejsou reky, tedy normalni reky. Jsou tu pouze podzemni reky a cenoty vznikaji tak, ze se misty propadne strop. Take jsme se dozvedeli o krabikach, kteri brani provozu – je to modry krab, ktery zije v dirach v bazinach, ale do more chodi klast vajicka.

Cenota je take obrostla mangrovnikem, ale voda je naprosto uzasna, je dost hluboka, odhadem 6 metru, v nejhlubsim miste pry dvacet, ale je videt az na dno. Jeste ze mam bryle. Pod vodou je videt, ze jde skutecne o reku, protoze je podvodnimi jeskynemi spojena s dalsimi cenotami a voda zde skutecne mirne proudi – do jeskyne. Plavou tu rybky a Nemci, proste parada. Jo a abych nezapomnel, tahle cenota je posledni v rade a dal (tak 100 m) je uz jen more, takze voda se tu misi a je mirne slana.

20. den: Boj s zivly

Richard se uklidnil a tak jsme dnesek venovali ponekud nedobrodruzne cinnosti – koupani a staveni hradu a pyramid z pisku. Den jsme zakoncili margaritou a to je tak vse, co se dnes delo. Priste by to melo uz byt zase dobrodruznejsi.

Nejcastejsi vety pred velkymi problemy v Mexiku

To jsou kozi rohy, ty preci nepali.

Lado pali ta omacka? Ne, je v pohode.

Jsme na hlavni, mame prednost.

Pojedeme pres noc, aspon se vyspime.

Blika doleva, nechame ho odbocit.

Chci dzus bez ledu (stejne ho tam nasypou).

Do you speak English?

Sice zadny suvenyr nechci, ale mate moc pekne veci (s prodejci je lepsi nekomunikovat, pokud neco skutecne nechcete).

Jak je to daleko? Jeden kilometr.

Stredni pizza nam nemuze stacit.

Pavouk neni agresivni…

Ten svab je mrtvy, slapla jsem na nej (jedno rozmaznuti obvykle nestaci).

neděle, 24. října 2010

19. den: Odpocinek

Protoze je dnes odpocinkovy den, vstavame velmi pozde, az po osme (coz znamena tri odpoledne doma). Ovsem vstava pouze ta vitalnejsi cast skupiny. Adam s Ladou si noc protahuji. Pani domaci nam pripravila vyborne palacinky se salkem. Pak je treba procvicovat spanelstinu (Lenka) a popijet pivo v hamace (Jindra). Mimochodem Corona ma byt nejlepsi mexicke pivo. Prisla mi celkem nic moc. Jenze dneska jsem ochutnal dalsi mexicke pivo – Sol a musim rict ze Corona je proti nemu lahodny napoj.

Lada vstava asi v jedenact, vyleza pred pokoj, chvilku mzoura do slunce a pak se vraci zpet. My jdeme pripravovat obed – opecenou slaninu s houskou a mexickou salsou.

Protoze se nam tu libi a protoze nechceme riskovat tropickou bouri na odlehlem miste, rozhodli jsme se tu pobyt dalsi dve noci. Jdu vzbudit kluky. Lada si vubec nepamatuje ze by vylezl z postele – asi byl namesicny, v jedenact dopoledne je to trochu zvlastni :)

Prvni cast dneska pisu ve ctvrt na dve, coz je i cas, kdy se hrozive zatahla obloha a zacalo prset… Co ted?… Jdeme hrat karty. Behem hry k nam najednou prisla suchozemska zelva. Zvedl jsem ji, ona se samozrejme schovala. Polozil jsem ji na zem a po chvilce frnk, zelva zdrhla.

Po setmeni nam tropicka boure umoznila vyrazit na veceri do mesta. Adam se drzi tradice a dava si hovezi, ja s Lenkou jsme si dali dohromady vyborneho Pyskouna praseciho (vyborne maso, malo velkych kosti) a Lada se odvazil a povecerel chobotnici na cesneku.

V planu byla jeste margharita, jenze zatim co jsme jedli nam kvuli slejvaku zavreli bar. Tak zitra…

Vystavil Kocourek černý v 20:04 0 komentářů

Odeslat e-mailemBlogThis!Sdílet ve službě TwitterSdílet ve službě Facebook

18. den: Pirati silnic

Co takhle trochu dobrodruzstvi? Rekli jsme ANO a vyrazili do autopujcovny. Bohuzel nas vysneny coche el mas barato (nejlevnejsi auto) neni, ale za stejnou cenu dostavame o tridu lepsiho dodgeho Attitude. O tridu lepsi znamena, ze oproti standardni vybave, klimatizace a posilovace rizeni, mame navic autoradio a sviti nam kontrolka motoru. Autoradio nefunguje, Lenka musi zpivat. Nasedame a vyrazime smer Cobá.

Jizda mexickym mestem je trochu odlisna od jizdy v Cechach. Kdyz nekdo blika doleva, muze delat cokoli, doprava se neblika. Pri pomale jizde nebo parkovani se blika vsim. Nastesti semafory funguji tak, ze vzdy ma zelenou jen jeden smer. Jinak je to celkem bez problemu, teda az na mnozstvi retarderu, zprijemnujicich jizdu.

Cobá je celkem dira, ale nam to nevadi, protoze nechceme obdivovat soucasne, ale starodavne mesto. Neni to jeden kompaktni komplex staveb, ale castecne opravene ruiny v dzungli. Restaurovany jsou takove tri ostruvky pomerne daleko od sebe, ale je tu mozne si pujcit kolo, nebo kolo s vozikem a lidskym pohonem, je to celkem levne, ale nechceme byt jako vypaseni americani, kteri se tu nechaji vozit a tak odrazime doterne nahanece a jdeme pesky. Je tu horko a vlhko a asi nejvic turistu, co jsme videli. Nevadi, obezni amici maji problem se splhanim a atleticti cesi je pri vystupu na nejvyssi pyramidu v severnim Yucatanu hrave predbihaji. Nahore je to paradni, jsme opravdu vysoko nad korunami stromu, vidime obe jezera, ktera prilehaji k mestu a nektere jine, mensi stavby vycuhujici z dzungle.

Pravdepodobne nas zasahl okraj tropicke boure Richard a poprve na vylete jsme byli zvlhceni kapkami deste. V prohlidce pokracujeme, podle rady v pruvodci si jdeme prohlidnout stély s mayskymi obrazky. Cestou se k nam pripojuji tentokrat dva psi de seguridad. Nastesti chytri cesi si opet poradili a psy chytre prenechali americkym turistum.

Cobá prohlidnuta, bylo to celkem dobre, a ted na plaz. Teda nejprve nakoupit. Mirime tedy do obchodniho centra svateho Frantiska z Asisi (tady nemaji tesco, tady je sv. Frantisek). Nakoupeno, ted uz jen slozit veci do pokoje a na plaz. Jenze jen co jsme dorazili do pokoje, uderil Richard silneji. Nastesti prival vody, a tentokrat poradny, brzy konci a my vyrazime opet autem na plaz.

Neprijemne nas prekvapilo, ze cesta podel pobrezi je lemovana hotely a dostat se pres jejich zdi na plaz je celkem problem. Nakonec parkujeme u Zebry, penize nikdo nechce, hura do vody. Vlny jsou dnes vetsi, parada. Vecer jeste stavime hrady z pisku, teda krome Adama. Ten asi pocituje nedostatek zen a resi jej po svem – vytvari si vlastni z pisku. Avsak jejich laska trvala jen kratce, vlny mu ji vyrvaly primo z naruce.

Cesta zpet je vsak plna krabiku. Cedule rikaji vyhnete se krabum na silnici. Je to trochu problem, protoze krabi se neboji a se vztycenym klepetem se vrhaji proti autu. Zlaty srnky.

Pred vracenim auta je jeste potreba doplnit palivo. Benzin stoji necelych 9 pesos (asi 13.5 Kc). Vraceni auta probehlo bez problemu, byl to i pres obcasny dest celkem podareny den.

Mexicke postrehy 2

Retardery

Rika se jim tu Tope, Reductor, Vibrador a urcite jsme videli jeste jeden nazev. Jsou takrka vsude a vetsinou ve dvojicich. Mexicane znaji a staveji mnoho druhu retarderu. Od brutalnich kratkych a vysokych hrbu, pres zpomalovace podobne tem nasim, vlnity plech zabudovany do silnice, nekolik bloku za sebou, velky a siroky kopec, az po tlusty provaz polozeny na silnici. Jejich cetnost dokaze zprijemnit kazdou cestu po mexicke silnici.

Ovoce

Na kazdem rohu je mozne zakoupit cerstve ovoce. Vetsinou prodavaji smes ruznych druhu nakrajeneho ovoce v kornoutu, nebo igelitovem pytliku. Vypada velmi chutne, mene uz pak babky co ho na ulici kraji. Velmi zajimave jsou zde citrusy. K dostani jsou jen kompletne zelene mandarinky a pomerance, ktere jsou ovsem sladsi nez ty oranzove u nas. Celkove je zde dostatek ruznych druhu pomerne levneho ovoce o kterem nevime, jak se jmenuje, ani jak se ji. Ovsem naprosto vybornou veci jsou jugos – cerstve vymackane stavy z ovoce. Kdyz si v Mexiku objednate dzus, nedostanete krabicaka, ale rozmackaji vam ovoce.

Stravovani

Hlavne v hlavnim meste se mistni stravuji u prodavacu na ulicich, kteri nabizej ruzne variace na tema kukuricna placka, fazolova kase a ryze. Sem tam pridaji i kus masa. Tento zpusob stravovani jsme neriskovali. Mnohem lepsi je zajit do restaurace na denni menu. To vetsinou znamena polevku, predkrm, hlavni jidlo, salat a zakusek plus nejmene dve salsy a tostadas na chut. To vse za cenu mensi nez je cena jednoho hlavniho jidla z jidelnicku.

Jidlo

Nejcasteji se zde konzumuji kukuricne placky s necim. Kukuricne placky jsou vlastne ve vsem. Dalsi velmi castou surovinou je fazolova kase, ktera mi tedy k srdci moc neprirostla. Docela dobre je tacos (aspon doufam ze tohle byl tacos) coz je maso se zeleninou zatocene do kukuricne placky s omackou – vyborna je rajcatova. Vsechno maso, teda hlavne na rizky (milanesa) a pod. je velmi tenke. Rizek je pres cely talir, ale je skrz nej videt :) Trochu evropstejsi je Brocheta, coz je vlastne spiz. Zejmena ve state Oaxaca je typicke jidlo mole. To je vlastne kure s omackou. Na vyber jsou asi ctyri druhy. My zkouseli verde – palivejsi zelena a nejakou sladkou asi rojo, ta je take vyborna. Sehnat se da take negro – ta je s cokoladou a je to jidlo spise pro otrle gurmany. Pro nas je docela tezke se v jidle vyznat, ono i pokud ma clovek pocit, ze si objednal neco znameho, byva pak prekvapen. Jedinou jistotou jsou torty. To jsou vlastne teple oblozene housky. Jidlo by samo o sobe vydalo na celou knihu a behem tri tydnu je docela tezke se zorientovat. Treba jen paprik je tu neskutecne mnozstvi druhu.

Taxici

Taxikari neustale troubi a porvavaji taxi, taxi. Prekazkou neni ani to, ze uz veze tri jine lidi. Nicmene mimo hlavni mesto (tam jsme je moc nezkouseli) je to vyborny a pri trose sikovnosti i velmi levny zpusob dopravy. Cena se domlouva predem a pokud se vam nabizena nelibi, vetsinou neni problem stopnout jineho, levnejsiho. Taxikari zasadne nepouzivaji bezpecnostni pasy a casto je z aut odstranuji. Dalsi castou specialitou je nefunkcnost palubni desky, zejmena pak tachometru. Ale ono je to jedno, taxikari jezdi celkem pomalu, ono pres topes to stejne ani rychle nejde.

http://kocourobjevitel-mexiko.blogspot.cz/

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .