0
0

Je únor a GTS international opět zveřejnilo nabídku výhodných letenek. Tentokrát jsem se na společné cestě domluvil s Radkem, kterému říkají Oslík. Původně jsme si vybrali Bankok nebo Singapur za 9 900 Kč. Ačkoliv jsem v GTS jako jeden z prvních nepodařilo se mi letenky získat a tak jsme se rozhodli pro Kualu Lumpur za asi 12 500 Kč. Bohužel máme letenky jen od 24.2. – 8.3. a navíc s odletem z Vídně, ale i tak jsme rádi, že můžeme letět. Očkování máme žloutenku, tyfus a prášky proti malarii Paludrin s Delagilem a tak můžeme vyrazit. Víme, že v Malajsii je celkem levně a tak si nebereme vůbec žádné zásoby potravin.

24.2. – neděle – cesta do Malajsie

Po půlnoci odjíždíme vlakem do Vídně. Cesta stojí 1205 Kč a je bez problému včetně přestupu v Břeclavi. Vlak je poloprázdný a tak se nám podaří se i trochu prospat. Do Vídně přijíždíme před 7 hod. na Südbahnhof. Odtud na letiště Schwechtat jezdí bud dražší autobus nebo levnější vlak. My jedeme vlakem za 2,9 Euro. Vlak staví přímo na letišti a tak jsme hned v letištní hale a necháváme se odbavit. V 10.40 přesně podle plánu odlétáme letadlem společnosti Lauda Air a naše výprava začíná. Litujeme, že jsme nezískali sedadla u okénka a nakonec zjišťujeme, že je celou cestu zcela zataženo a stejně není nic vidět. Letadlo je docela slušně vybaveno. Každý máme svou obrazovku, na které můžeme sledovat asi 8 filmů nebo kompletní údaje o pohybu letadla s vyznačením jeho polohy na mapě. Na obrazovce je rovněž možné hrát řadu počítačových her. U každého sedadla je k dispozici satelitní telefon, který jsme však nevyužili.

25.2. – pondělí – první den v Malajsii

Letadlo, které letí do Austrálie, po 12 hodinách přistává v Kuale Lumpur, kde je právě 5 hodin ráno a 27 °C a my vystupujeme. Vyhledem k tomu, že je docela brzy, je letiště poloprázdné. Vláčkem se přesuneme do druhého terminálu a procházíme pasovou kontrolou. A vyskytuje se první problém. Pasové kontrole se nějak nezdá můj pas. Možná proto, že v něm je už tolik razítek.Asi po 20 minutách zkoumání a vyptávání mne konečně pouští do Malajsie. Batohy už na nás čekaji a další kontrolou procházíme bez problémů. Chceme si vyměnit peníze, ale není tu žádná směnárna a tak se musíme vrátit do celního prostoru, kde jsme směnárnu zahlédli. Celníci nás ochotně pouští dovnítř i zpět. Zdejší měnou jsou ringity, přičemž 1 RM odpovídá cca 10 Kč. Ukázalo se, že Oslík je náruživý kuřák, a že má pořád hlad a tak první co hledáme je něco k jídlu a cigarety.

Chvíli bloudíme po letišti a hledáme autobus do města. Nakonec nás k němu dovede jeden zaměstnanec letiště. Zjišťujeme, že tu žijí velice milí lidé, kteří se na nás usmívají a snaží se nám pomoci. Z letiště je možné se do centra dostat buď přímým autobusem za 25 RM nebo autobusem za 2 RM do Nilai a pak vláčkem Comutar za 4,4 RM. Tuto druhou variantu jsme zvolili i my. Letiště je od centra dost daleko a cesta trvá asi 1,5 hodiny.Stále se nemůžeme smířit s tím, že v Malajsii se jezdí vlevo. Vlak nás přivezl na centrální vlakové nádraží a odtut jdeme podle mapy do centra pěšky. Cestou se stavujeme na prvním jídle v mistní restauraci. Objednáváme si za 3,5 RM nudle s kuřecím masem. Ale asi nám nějak špatně rozuměli a přinesli nám polévku s nudlemi a rybou a k pití teplou vodu s ledem a kouskem citronu. Vůbec nám to nechutná a tak odcházíme opět hladoví. Nějak jsme se špatně koukli do mapy a tak asi hodinu chodime po městě do kolečka. Teprve po konzultaci s místními obyvateli nacházíme správnou cestu. Je dost sympatické, že místní obyvatelé jsou nejen milí, ale takz umí skoro všichni anglicky a tak není problém se domluvit. Ačkoliv je teprve dopoledne, tak slunce už strašně pálí a my jsme příšerně zpocení. Procházíme Chinatownem a pak konečně nacházíme autobusové nádraží Puduarya. Chceme na sever Malajsie a tak si kupujeme jízdenky do Penangu za 21,75 RM. Autobus je luxusní s velkými sedadli a klimatizací a cesta trvá asi 5 hodin. V Penangu vystupujeme v Georgetownu u Komtaru a vydáváme se hledat hotel. Opět trocha bloudění ale pak se ubytováváme v Broadway Hostlu v dormitoris se dvěma němkama za 7 RM na osobu. Je to tu levnější a mnohem čistší a útulnější než v Plaza Hostel, který jsme taky zvažovali. Máme hlad a tak se vydáváme do Esplanade Food Centre na pobřeží, kde je mnoho stánků a s levným jídlem. Za 2,5 RM si kupuju smažené nudle (Mee Goreng) s kuřetem. Je to vynikající. Po krátkém odpočinku se vydáváme na procházku po městě. Potkáváme jednoho slováka, který nás informoval o svém pobytu v Cameron Highlands a o cestě lodí do Georgetownu. I my se jdeme kouknout do přístavu a Fort Comwallis. Cestou ochutnávám jakýsi džus za 1 RM, který je možná až moc sladký ale zato příjemně studený. Pomalu se stmívá a tak se vracíme k hostlu. Cestou nás však zaujme oslava zaměstnanců u jedné místní spořitelny. Tito lidé byli tak milí, že nám vrazili do rukou piva a nechali nás ochutnat nejrůznější druhy místních pokrmů. Tím, že jsme dobrovolně ochutnali chili papričku, tak jsme si u nich získali ještě více sympatií a nakonec jsme tu zůstali až do konce oslavy pozdě v noci. Musím uznat že místní pivo Tiger beer, je fakt moc dobré, ale zároveň bohužel strašně drahé. V restauraci Vás vyjde přes 5 RM. Po odchodu ze spořitelny jsme ještě znovu zašli do parku Esplanade na pobřeží, kde probíhala generální zkouška na zítřejší oslavy příchodu nového čínského roku. Před půlnocí jsme se vydali zpět do hotelu, kde nás přivítaly naše německé spolunocležnice. Konečně si dopřáváme studenou sprchu a po výměně zkušeností s Němkama jdeme spát. V pokoji je strašný vedro, ještě, že tu je větrák.

26.3. – úterý – Penang

Vstáváme hned po svítání tj. cca po 8 hodině a vydáváme se do informační centra. Zde jsme dostali mapku ostrova a přehled místních památek. Zároveň se dovídáme, že po městě jezdí bezplatný autobus a tak se vydáváme na okružní jízdu městěm. Nakonec vystupujeme u obchodního centra Komtar, kde je rovněž autobusové nádraží. Na zítra si za 19 RM kupujeme jízdenky do Cameron Highlands (Tanah Rata) a po návštěvě veřejných záchodů za 0,2 RM, kde jako všude v Malajsii chybí toaletní papír, jdeme na autobus, který nás za 1,6 RM doveze do města Air Itam, nacházejícího se v blízkosti chrámu Kek Lok Si Temple. Autobus pokračuje dál a tak je třeba včas vystoupit. Ve městě kupujeme 1,5 litru vody za 1,5 RM, což je v Malajsii obvyklá cena pitné vody. Do chrámu se dostanete po schodech, které lemují stánky místních prodejců s nejrůynějšími suvenýry. Kdo si chce koupit trika s motivem Malajsie, je to zde nejlepší místo. Trička se zde dají koupit již od 5 RM. Když vystoupáte po schodech ke chrámu, přivítá vás malé jezírko s altánkem, v němž můžete vidět velké množství želv nejrůznější velikosti a pak již vstupujete do prostor chrámu. Asi je to tu normální, ale i zde nacházíme velké množství stánků se suvenýry. Chrám je budhistický a je skutečně obdivuhodný. Všude potkáváme mnichy a velké množství turistů. Pro zájemce je ve stojanu připravena zdarma náboženská literatura a CD. Jsou zde i publikace v angličtině o budhovi. Zatímco vstup do chrámu je zdarma, za vstup do Pagody (hlavní chrámové věže) musíte zaplati 2 RM. Zaplatit se nepochybně vyplatí, protože nejen že můžete vystoupat na vrchol věže a kochat se nádhernou vyhlídkou, ale rovněž můžete, pakliže máte štěstí, shlédnout obřad v chrámu. Před vstupem si však musíte zout obuv. Dodatečně jsme se dozvěděli o jistém zloději jedné boty, který občas jednu z odložených bot odcizí. Naše boty však zůstaly bez úhony. Obřad který jsme viděli byl velice krátký, ale zajímavý. Zpočátku téměř prázdný chrám se během okamžiku zaplnil k prasknutí a v zástupu přišla skupina mnichů za zvuku bubínků a zpěvu. Pak proběhli asi dvě krátké motlitby a pak mniši rozdělili mezi přítomné věřící ovoce, které se původně nacházelo na oltáři. Netrvalo dlouho a chrám se opět vyprázdnil.

Další zajímavostí je obrovská socha budhy, která se nachází na kopci nad chrámem. V současnosti se tam dostanete buď přes parkoviště vedle chrámu nebo po silnici z Air Itam. Brzy tam však již bude od chrámu jezdit lanovka. Kolem sochy probíhá rozsáhlá výstavba a je zde dobrý výhled na Georgetown. Vracíme se zpět do města a cestou nám zastaví autobus směřující do Georgetownu. Cesta stojí opět 1,6 RM, což jak později zjistíme je nejčastější cena za městskou dopravu. Peníze je však třeba mít připravené přesně, protože řidič nikde nevrací. Peníze hodíte do kasičky a řidič vám vytiskne jízdenku a pak si můžete sednout. Vystupujeme opět u Komtaru a jdeme se najíst Dávám si osvědčené nudle s kuřetem tentokrát za 3,5 RM a Oslík má rýži s kuřetem za stejnou cenu. Ochutáváme rovněž pomerančový džus, který stojí 1,8 RM a obsahuje mnohem více ledu než džusu. Pak nacházíme obchodní dům, kde jsou neuvěřitelně nízké ceny. Voda tu stojí 0,85 RM a kromě ní si kupujeme 1.5 litru zmrzliny za 3 RM. V tom vedru je to vynikající občerstvení. Poté se pomalu vydáváme zpět do hostlu. Cestou se stavujeme na pláži a sledujeme místního rybáře v akci. Docela byl úspěšný. Pak se již stmívá a my přicházíme do hostlu. Rychle se osprchujeme a jdeme do parku Esplanade na oslavy čínského nového roku. Oslavy zrovna začaly a my sledujeme vypouštění létajících lampionů. Za 1 RM ochutnáváme štávu z bambusu, která chutná spíše jako kukuřice. Oslavy nám připomínají naši matějskou, akorát, že tu nejsou kolotoče a podobné atrakce. Je zde velké množství stánků s nejrůznějšími dobrotami. Uprostřed stojí podium, kde se ve vzstoupeních střídají nejrůznější skupiny. Jdeme si sednout na pobřeží a sledujeme oblohu, na které se již nachází velké množství svítících lampionů. Je tu opravdu moc příjemně. Nakonec jdeme ještě jednou obejít stánky a podávat se k podiu, kde zrovna zpívají docela pěkné písničky. Chvilku posloucháme a pak oslavy končí je už téměř půlnoc a tak se vydáváme do našeho hostlu. Němky tu ještě nejsou, zato tu však nacházíme 3 asi pěticentimetrové ještěrky. Běhají po zdech na chodbě kolem našeho pokoje a jsou neuvěřitelně rychlé. V pokoji pak nacházíme jednoho švába, ale to je tu normální. Jdeme spát, ale pak příchází i naše němky a tak než usneme si ještě chvíli povídáme.

27.2. – středa – cesta do Tanah Rata

Stáváme před 7 hodinou a jdeme na autobus, který nás odváží ke Komtaru. Autobus do Cameron Hihglands totiž odjíždí již v 8 hodin a tak to máme tak akorát. V Malajsii všechno funguje přesně plánu a tak přijíždí včas i náš autobus a my můžeme nastoupit a vydat se na další cestu. Ta trvá asi 6 hodin. Asi kolem 14 hodiny vystupujeme v Tanah Rata. Trochu prší a je tu chladněji než v Penangu. Stále je však dost teplo na to abzchom se stačili zpotit. Už u autobusu se na nás vrhají zástupci různých hotelů a nabízejí nám své služby včetně bezplatné dopravy do hotelu. Několik letáků s nabídkou ubytování jsme dostali již od řidiče v autobusu. My jsme si však ubytování vyhledli předem v Twin Pines Chalet a tak se tam vydáváme. Od autobusu je to jen pár set metrů. Získáváme ubytování v podkrovi za 7 RM na osobu. V místnosti jsme sami dva a každý máme k dispozici obrovské lůžko. Je to tu super. V přízemí jsou záchody a sprchy a něco jako společenská místnost (nebo spíše veranda s dvorkem). Seznamujeme se s jistým Američanem, který žije v Praze a mluví česky a taky německy. Jsou tu rovněž dva Francouzi, mluvící německy a tak máme o zábavu postaráno. Oslík je už zase hladový a tak se vydáváme ihned do města na oběd. Dáváme si opět nudle za 3 RM a čaj s mlékem. Zdejší oblast je známá především díky čaji, a proto jej chceme ochutnat. V kombinaci s mlékem je vynikající. A stojí jen 0,7 RM. Po jídle na informacích zjišťujeme možnosti treků do džungle a vzdáváme se na první výpravu. Zpočátku jdeme po cestě č.4 až k vodopádům (Parit Falls), které tedy nic moc. Zde potkáváme jakéhosi bušmana, který nám nabízí průvodcovství po džungli. Dohodli jsme se s ním, že možná zítra a jdeme dál sami. Odbočujeme z cesty doprava a šplháme se do kopce na vyhlídkovou věž. Stálo to za to. Naskytl se nám nádherný výhled na okolní kopce pokryté džunglí kam až oko dohlédne. Pokračujeme dále po cestě až na trasu 5 a pak 3. Nakonec se dostáváme ke golfovému hřišti a pak jdeme po silnici zpět do Tanah Rata. Cestou si zdarma prohlížíme Rainbow Garden Centre, kde rostou nejrůznější květiny a rostliny. Při příchodu do města se již stmívá a tak jdeme na večeri. Dáváme si nudle, avšak tentokrát v jné restauraci. Jsou ya 3,5 RM a je jich méně. Pak jsme se rozhodli si koupit nějaký alkohol. Ačkoliv je zde mnoho obchodů, tak alkohol je možno koupit jen v jednom z nich. Kupujeme si 1 litr Thai song za 15 RM, který obsahuje 31% alkoholu. Později jsme zjistili, že ještě v jednou obchodě je možno koupit pod pultem alkohol, ale mnohem dráž. Malajsie je zkrátka islámská země a tak sem alkohol nepatří. Ten večer jsme se ve společnosti Američana a Francouzů docela slušně opili a tvrdě usnuli.

28.2. – čtvrtek – Cameron Highlands

Ráno jsem spal asi do 11 hodin a Oslik se rozhodl mne nebudit a spát taky. To ten alkohol, ten se mnou dělá divy. Pak jsme se vydali na oběd. Opět si dáváme nudle a pak vyrážíme na autobus, který nás dovezl do blízkosti čajové plantáže Sungai Palas Tea Estate. Od autobusu musíme asi 2 Km pěšky, ale je to pěkná krajina, takže nám to nevadí. Čajové plantáže jsou strašně pěkné a zajímavé. Člověk by to měl vidět. Návštěvnící si zde mohou zdarma prohlédnout továrnu na zpracování čaje. Ochutnat zdejší druhy čaje a připadně některé z nich zakoupit. Protože se nám líbila krajina, kterou jsme projížděli autobusem cestou na plantáže, rozhodli jsme se jít zpět do Tanah Rata pěšky. Protože jsme neznali jinou cestu šli jsme po silnici. Cestou nám zastavil autobus, ale my jsme ho odmítli. V Brinchangu jsme se stavili na nudlích za 3,5 RM a doplnili vodu. Vyhledem k pozdní hodině jsme již nestihli návštěvu Sam Poh Temple, ale prý to stojí za tam dojít. A tak jsem se aspoň podíval do jednoho menšího chrámu poblíž silnice. Rozhodli jsme se jít zkratkou kolem golfového hřiště, kde jsme šli už včera a cesta je tak mnohem kratší, než jsme zpočátku čekali. Celou cestu jsem se snažili koupit si melouna, ale nikde ho neměli. Až v jednom stánku u Tanah Rata ho měli za 1,5 RM kilogram. Po melounové přestávce jsme pokračovali do našeho hotelu, kde jsme si opět celý večer povídali s naším Američanem a Francouzi. Kolem půlnoci jsme šli spát.

1.3. – pátek – cesta do Singapuru

Ráno jsme brzy vstali, zaplatili za ubytování a uschovali si v hotelu batohy. A pak jsme se vydali do města na snídani. Objednali jsme si Nasi Lemak, což je oblíbené malajské jídlo ke snídani. Obsahuje rýži, vejce, různé druhy ryb a všude přítomné papričky. Pak jsme si za 22 RM koupili jízdenky na autobus do Kualy Lumpur (KL). Autobusy odtud jezdí pouze do KL nebo do Penangu. A pak jsme vyrazili na cestu do džungle. Tentokrát jsme si vybrali trasu 13 a 14. Zpočátku jsme nemohli najít její začátek, ale pak se to podařilo. Ukázalo se, že tato cesta není příliš používaná. Bylo to dost zarostlé a po asi 1,5 hodině jsme cestu ztratili. Skrz džungli jsme se cestou necestou prodrali na nějaké staveniště poblíž Tanah Rata, kde nám poradili kudy dál. Zjistili jsme, že jsme se celou dobu motali v kruhu a že jsme zase tam odkud jsme vyšli. Tentokrát jsme zvolili turisty oblíbenou trasu č.9, která nás zavedla k vodopádům Robinson Falls.Po této trase jsme došli až téměř k Robinson Falls Power Station. Cestou jsme viděl neznámého hnědého hada a obří stonožku. Jiná zvířata jsme v této oblasti nezahlédli. Pouze jsme slyšeli různé zvuky, o kterých jsme netušili co to je. Po asi dalších 2,5 hodinách v džungli jsme se vrátili do Tanah Rata a zašli na oběd – na nudle. Po obědě jsme se royhodli ještě se kousek podívat do džungle po trase č. 11 ale nepodařilo se nám ji najít a tak jsme se vrátili pro batohy do hotelu a pak na autobus. Chvíli jsme čekali a pak začala 6 hodinová pro mne nejhorší cesta. Autobus totiž jede docela rychle asi 2 hodiny serpentinami což vůbec nesvědčilo mému žaludku. Naštěstí jsem to vydržel, ale měl jsem namále. Do KL jsme přijeli po setmění před 21 hodinou. Ihned jsme zakoupili jízdenky do Singapuru za 25 RM s odjezdem o půlnoci. Pak jsme se vydali na noční procházku Kualou. Šli jsme nejkratší cestou ke známým nejvyšším stavbám na světě Twin Towers, které byly nádherně osvětleny. Škoda, že nebylo možno touto dobou jít nahoru. Chvíli jsme odpočívali pod věžma a obdivovali jejich výšku a pak jsme se vydali zpět na cestu na autobusové nádraží. Cestou jsme potkali jednoho australana s rakušankou, kteří v KL žijí již jeden rok a kteří nás kousek cesty doprovodili. Na autobusovém nádraží jsme potkali 2 Slováky, kteří nám vyprávěli o svých zážitcích v Thajsku. Pak jsme nastoupili do autobusu a vyrazili do Singapuru. Cesta trvá 5,5 hodiny a my jsme doufali, že se v autobuse trochu prospíme. Byla tu však strašná zima, že k jejímu zažehnání nestačily ani deky, které byly připraveny na sedadlech. Nechápu proč to tam s tou klimatizací tak přehánějí.

2.3. – sobota – Singapur

Autobus dorazil do Singapuru naprosto přesně a vzsadili nás na hranicích. Poté co jsme prošli Malajskou pasovou kontrolou opět jsme nastoupili a autobusem přejeli most na ostrov. Zde se nachází Singapurská celnic, kde musíte opět vystoupit. Tentokrát i s batohama. Zase jsem měl problém s pasem. Odvedli mne do nějaké místnosti, kde mne vyslýchal nějaký úředník. Po delší době mi dal razítko a já mohl do Singapuru. Oslík prošel kontrolou opět bez problémů. Pak nám ještě zrentgenovali batohy a za celnicí jsme opět nastoupili do autobusu. Ten nás odvezl na místní autobusové nádraží. Protože jsme se v Singapuru chtěli zdržet pouze do večera, tak jsme se hned informovali na autobusové spojení do Mersingu. Jezdil však jen jeden autobus ráno a byl strašně drahý. Vydali jsme se tedy do centra Singapuru. Protože ještě byla tma a my jsme byli strašně unavení, zastavili jsme se asi na půl hodinky na lavičkách, kde jsem počkali na rozednění. Zatímco Oslík spal a seznámil se s jednám švábem, který po něm lezl, já jsme plánoval kam se v Singapuru podíváme. Zjistil jsem, že tady je k vidění Chinatown, Arab Street a Little India a že asi více nestihneme. Po rozednění jsme se vydali přes Singapur River k singapurským mrakodrapům. Zde začínala vycházková trasa po Chinatownu, kterou jsme našel v Lonely planet. Prohlédli jsme si tu několik čínských chrámů a pozorovali věřící pří obřadech. Nejčastěji bylo vidět jak zapalují vonné tyčinky a modlí se přitom. Procházka se mi moc líbila, ale Oslík vypadal dost utahaně a tak jsme to trochu zkrátili a vydali se na oběd. Cestou jsme ještě v Chinatownu procházeli tržištěm, kde se za neuvěřitelně nízké ceny dalo koupit nejrůznější oblečení. Platit se dalo nejen v singapurských, ale i v amerických dolarech při kurzu 1,7 SID/USD. Kurz ve směnárně byl jen nepatrně výhodnější. Na okraji arabské čtvrti jsme pak poobědvali ještě v čínské restauraci kuře s rýží za 2 SID. Po obědě jsme vyrazili na prohlídku mešity Sultan Mosque, kterou však právě zavřeli a měli jí otevřít až za hodinu. Na což jsme však nechtěli čekat. Tak jsme si to prohlédli aspoň zvenčí a pak pokračovali v prohlídce arabské čtvrti. Poté byla na řadě Little India. Cestou do této čtvrti jsme minuli Ban San Bus Station, odkud jezdí autobusy do Johor Bahru v Malajsii. Tento autobusový terminál se nachází na Arab Street v blízkosti stanice metra Bugis. Při pohledu na strašně dlouhou frontu jsme doufali, že je tu i jiné autobusové nádraží odkud budeme moci do Johor Bahru jet. Jak jsme později zjistili, tak se odjinud jet nedá. Asi tak od tohoto autobusového nádraží začíná Little India. Je zajímavé, že v každé z těchto čtvrtích, které jsme navštívili jsme potkávali většinou jen místní obyvatele. Tzn. že zde kromě turistů byli jen indové zatímco v arabské čtvrti zase samí arabové. Tito ve své čtvrti vykonávají veškeré práce od policistů až po žebráky a stánkaře na ulicích. Po prohlídce této čtvrti jsme se vrátili na autobus a zjistili, že fronta utíká docela rychle a že autobusy jezdí asi podle toho jak je dlouhá ta fronta. Cesta trvá asi hodinu a stojí 2,4 SID. Na hranicích jsme museli opět vzstoupit a projít napřed singapurskou kontrolou, pak zase nastoupit do některého z autobusů. Musíte opět předložit jízdenku aby vás tam pustili. Pak přejedete most a zase se vystupuje na malajské celnici. Po kontrole zase nastoupíte do autobusu. Je obdivuhodné jak to tu je zorganizované, že nemusíte na ten autobus vůbec čekat. Vždy je tu nějaký přípraven vás na původní jízdenku odvést. Autobus projel městěm a končil na autobusovém nádraží. Bohužel jsme zjistili, že autobus do Mersingu jede až druhý den ráno v 9 hodin. Neváhali jsme tedy a koupili si za 9 RM jízdenky. Asi na poslední chvíli protože už měli volná jen 4 místa. Vyhledem k tomu, že autobusové nádraží je od centra vzdáleno asi 5 km, nastoupili jsme do autobusu a za 1 RM se nechali odvést. Joho Bahru je dost drahé město. Nejlevnější ubytování jsme našli za 20 RM na osobu. Vzít jsme to ale museli. Navíc začalo ještě hustě pršet a tak jsme byli rádi, že máme střechu nad hlavou. Po tom celodenním putování po Singapuru s batohzy na zádech jsme byli dost unaveni a tak jsme se asi na 2 hodinky prospali. Mezitím se setmělo a tak jsme vyrazili opět do města na večeři a pro vodu. Povečeřeli jsme nudle za 4 RM a nakoupili vodu. Cestou jsme pozorovali obchodníka s hadími likéry při jeho vystoupení s mnoha hady a cvičenou opicí. Moc jsme to nepochopili, proč tento člověk ty hady pořád dráždil a strkal je k té opici. Ta byla na řetězu a před hady se schovávala do klece. Zpočátku to vypadalo dost drasticky, ale pak se ukázalo, že to tu opici s těmi hady asi bavilo, protože i když byli v klidu, tak je sama dráždila. Pak jsme si ještě popovídali s místním obyvatelem, který distribuoval nějaké letáky singapurské loterie a vzprávěl nám, jak když byl mladý tak prohrál všechnz peníze v singapurským kasinu a od té doby bere drogy a vše co vydělá tak za ně utratí. Byl stejně jako všichni ostatní Malajci velice přítelský a příjemný. Pak jsme se ještě chvíli procházeli a poté se vrátili do hotelu.

3.3. – neděle – cesta na Tioman

Dnes musíme opět brzy vstávat, abychom mohli dojet na autobusové nádraži a stihli tak náš autobus do Mersingu. Autobus přijel jako vždy naprosto přesně a před námi byla 2 hodinová cesta palmovými háji podél pobřeží. V Mersingu autobus zastavil u místní cestovní kanceláře, což jsme však netušili. Pouze jsme byli dotáyáni zda jedeme na ostrov Tioman a po kladné odpovědi jsme byli vyzváni, že už je třeba vystoupit a netrvalo dlouho už jsme seděli v té cestovce. Zde se nás chlapík optal, zda chceme radši rušnější nebo klidnější místo. Tím rušnějším bzt Tekek a klidnějším Nipah. Ačkoliv jsme původně chtěli jet do Tekeku, rozhodli jsme se pro Nipah. Prý je to tam nejen klidnější, ale taky levnější a navíc Oslík četl, že tam turisté mohou vidět želvy a tak bylo rozhodnuto. Než jsme se nadáli už jsmeměli domluvené ubytování za 35 RM za noc dohromady což sse nám po zkušenosti z Johor Bahru zdálo přiměřené. Později jsme za to byli rádi, protože tam stejně jiné ubytování nebylo a asi bychom se tam vůbec nedostali. V cestovce jsme rovněž dostali jízdenky na loď (Ferry, catamaran stoji 45 RM) na Tioman za oficiální cenu 25 RM a samolepky Nipah, jejichž význam jsme ještě netušili. K cestovce pak přijelo nějaké auto které nás zdarma odvezlo do přístavu. Zde jsme museli zaplatit nějakou daň 5 RM za vstup na ostrov a pak jsme mohli nastoupit do lodi. Sedli jsme si na horní palubu a celopu cestu, která trvala asi 2,5 hodiny jsme pozorovali ostrovy kolem nichž jsme projížděli a moře. To bylo v blízkosti pobřeží neobzčejně špinavé. Skoro úplně žluté, ale čím dále jsme byli tím bylo čitší. Po několika kilometrech bylo už naprosto čisté. Byly docela vlny a tak jsem byl dost mokrý, ale za tu podívanou to stálo. Oslík tím byl úplně unešen a skoro celou cestu natočil na kameru. Před první zastávkou na Tiomanu v Gentingu nás kapitán po shlédnutí samolepky Nipahu vyzval, že již máme vystoupit. Loď totiž pokračuje do Tekeku a staví v jednotlivých osadách na pobřeží. V Nipahu však nestaví a tak se musí vystoupit v Gentingu. Na molu nás již čekal zástupce hotelu v Nipahu, který nás po shlédnutí samolepky člunem dopravil zdarma do Nipahu, kde se nenácházelo více než 20 osob včetně nás. Zde jsme již měli připravenou chatičku, která obsahovala i veškeré příslušenství. Až na to, že jsme tu objevili 3 šváby tak to bylo asi nejlepší ubytování. Ihned po příjezdu jsme byli okouzleni krásou tohoto místa. A litovali jsme, že tu nemůžeme zůstat déle. Moře tu bylo skoro bez vln a naprosto čisté. Pravidelně se tu střídal příliv a odliv a byl zde nejmarkantnější ze všech moří, které jsem dosud viděl. Na pobřeží ležely všude korály různé velikosti a nejrůznější mušle. Byla tu spousta krabů a nádherný pohled na hory pokryté džunglí. Podél pobřeží kolem celé osady rostly kokosové palmy. A na okraji džungli jsme mohli pozorovat opice skákající po stromech. Byl to prostě ráj. V osadě byla jedna restaurace, kde jsme poobědvali nudle za 6 RM, byli sice dražší ale bylo jich docela dost a vůbec nepálili. Tentokrát jsem si vyzkoušel tzv. Verzi Behoon, což jsou rýžové nudle. Pak jsme se šli vykoupat. Mořská voda byla příjemně teplá, ale v tomto podnebí, kde se teplota přes den pohubuje kolem 36 °C, se není čemu divit. Oslík si ještě za 5 RM vypůjčil šnochrl s brýlemi a tak jsme chvíli šnorchlovali. Zatímco Oslík viděl velké množství ryb, tak já viděl jenom 1 rybu, protože mi dovnitř strašně teklo a tak mne to přestalo bavit. Pak jsme se vrátili do chatky a Oslík se vydal s kamerou po pobřeží natáčet krásu tohoto místa. Neviděl jsem ho asi 2 hodiny a tak jsem se šel taky trochu projít a pak jsme se sešli na večeři. Při své procházce jsem objevil obrovskou škebli o průměru asi 1 metr, se kterou se mi vůbec nepodařilo pohnout. Po večeři jsme hráli dlouho do noci šachy a pak jsme šli spát. V tu chvíli jsme v chatce objevili 3 šváby a tak jsme měli ještě před spaním trochu zábavy s jejich vyháněním.

4.3. – pondělí – Tioman

Ráno jsme vstali kolem 9 hodiny a šli do restaurace na snídani. Za 4,5 RM jsme dostali v rámci continental breakfest dva toasty s marmeládou, kousíček melouna a čaj s mlékem. Pak jsme vyrazili na procházku džungli. Počáteční záměr projít úzkou pěšinkou džunglí dlouhou 16 km na druhý konec ostrova jsme po asi 2 hodinách cesty vzdali. Asi bychom to nezvládli. Bylo to pořád do kopce a docela neschůdný terén. Cesta byla značena červenými značkami na stromech a občas jsme ji ztráceli. Ačkoliv jsme viděli jenom opice měli jsme docela strach z divé zvěře. Netuším jestli oprávněný. Až na to, že jsem uklouzl a pobodal se o ostnatou palmu se nám nic nepříjemného cestou nepřihodilo. Došli jsme až k vodopádu, kde se cesta jaksi ztrácela. Popravdě jsme ji už moc nehledali. Vykoupali jsme se ve vodopádu. Voda byla kupodivu celkem teplá. Pak jsme pozorovali nějakou rybu podobnou našemu sumci a najedli se sušenkami. Mezitim k vodopádu dorazila další výprava turistů z Nipahu. Zvedli jsme se tedy a vyrazili na zpáteční cestu. V Nipahu jsme se opět vykoupali a Oslík pak šel šnorchlovat. Já jsem si lehl do sítě pod palmami a chvilku si četl. Byla to úžasné tam ležet a pozorovat palmy a moře. Pak se vrátil Oslik a hladově se vrhl do restaurace na oběd. Já jsem hlad neměl a tak jsem se nepřidal. Pak jsme šli společně do moře šnorchlovat. Tentokrát na jiném místě než včera. Dnes máme jiný šnorchl a brýle a tak mi tam už tak moc neteče. Bylo to nádherné na dně rostli korály a všude se proháněla hejna různobarevných rybiček. Nikdy jsme s Oslíkem v životě nic takového neviděli. Byli jsme tím naprosto oslněni, jak to bylo překrásné. Pak jsem se však dostal do míst, kde na dně leželo mnoho obrovských černých housenek tlustých asi 5 cm a také několik podivných hadů. Pak ještě chobotnici, medůzu a hvězdici a tak jsem radši šel z vody. Už se zase stmívalo a tak jsme pozorovali poslední západ slunce na tomto ostrově. Následně jsme šli do restaurace na večeři a opět hráli šachy. Asi v 11 hodin jsme šli spát.

5.3. – úterý – cesta do Kualy Lumpur

Ráno jsme měli být připraveni k odjezdu v 7 hodin a tak jsme opět museli brzy vstávat. Jediná loď do Mersingu totiž jela v 8 hodin a pak jezdily už jenom drahé catamarány. Opět nás zdarma dopravili loďkou společně se dvěma němci do Gentingu. Loď přijela podle očekávání včas a my tak opouštíme Tioman. Cestu lodí jsem strávil ve společnosti oněch němců, kteří byli velice přátelští, ale působili spíše jako úředníci než turisté. Už na ostrově jsme si všimli, jak chodí po pláži v polobotkách apod. Cesta probíhala klidně až do chvíle, kdy se kapitánovi podařilo najet s lodí na mělčinu. Už jsem čekal, že nám nezbude nic jiného než zbytek cesty doplavat. Naštěstí to ke břehu nebylo více jak 500 metrů, ale i tak by to bylo s našimi batohy a v té strašně špinavé vodě u pobřeží dost nepříjemné. Po delším manévrování s lodí, se však kapitánovi podařilo dostat se zpět do plavební dráhy a my jsme se dostali až do přístavu. Těsně po přistání se s námi v Mersingu rozloučili naši němečtí známí a my si na autobusovém terminálu vedle přístavu za 20 RM koupili jízdenky na autobus do KL, který odjížděl ve 12.30. Bylo teprve 10.30 a tak jsme se šli najíst do blízké restaurace. Nudle tu stály 4 RM a místo kuřete nám dali samé kosti. Pak jsme se vydali do centra města do obchodů. Zde jsme doplnili vodu a po prohlídce města se vrátili a autobusový terminál. Autobus tu již stál a tak jsme mohli nastoupit a vydat se na poslední cestu po Malajsii. Ta trvala asi 6 hodin. Do KL jsme dorazili za silného deště. Ještě v autobusu jsme dostali SMS od Báry s informací, že už jsou v KL a kde bydlí. Po příjezdu do KL jsme se vydali hledat ubytování. Nikde se nám to moc nelíbilo a tak jsme se vydali do hotelu, kde bydlela Bára, Ivan a Madla a kde jsme věděli, že to stojí 12,5 RM na osobu. Nějak se nám nepodařilo překonat vstupní mříže. Ačkoliv jsem zvonil asi čtvrt hodiny, nikdo nám neotevřel. Ubytovali jsme se tedz v dormitories ve vedlejším Travellers‘ Moon Lodge za 10 RM na osobu se snídaní. Zde jsem se seznámil s dalším němcem, který mne zde učil hrát na kytaru. Dále tu bylo několik japonců a turistů dalších národností. Na pokoji nás bylo celkem 7. Bylo to tu docela přijemné tedy až na to, že to nemělo dveře. Poté co jsme se ubytovali, tak jsme se vydali na večeři do Chinatownu. Nudle zde stály jako všude 3,5 RM. Pak jsme se ještě prošli po místním trhu a vyzkoušeli si smlouvání s místními obchodníky. Bylo už dost pozdě a tak jsme se vydali na cestu zpět do hotelu. Před hotelem jsme se sešli s Bárou a chvilku si povídali a pak šli do hotelu. Zatímco Oslík ihned usnul. Učil mne ten němec až do 1 hodiny v noci hrát na tu kytaru. Docela mi to šlo a tak jsem teď docela dost motivovaný se to učit dál.

6.3. – středa – Batu Caves

Ráno jsme opět brzi vstávali a po snídani v hotelu vyrazili na autobus do Batu Caves. Bára zde už byla včera a tak šla s Madlou do ZOO, zatímco Ivan zůstal v hotelu. Zjistili jsme, že do Batu Caves jezdí autobus čislo 11D od Bankok Bank a ne od Central Marketu. Jezdí po 30 minutových intervalech a cesta stojí 1,6 RM. Asi za půl hodiny jsme v blízkosti jeskyně a a posledních asi 300 metrů jdeme pěšky. Jeskyně je obrovská a vedou k ní schody. Vstup je zdarma. Je to posvátné místo hinduistů. V jeskyni žije velké množství malých opiček, které živí velké množství denně přicházejících turistů. Některé opice jsou agresivní a cení na vás zuby nebo na vás skáčí, když jim nechcete nic dát. Turisté jim většinou dávají buráky, které koupí před jeskyní. Opice ale nepohrdnou ani banány nebo plechovkou limonády. Strávili jsme zde asi hodinu jejich pozorováním a prohlídkou jeskyně. Pak jsme se vrátili zpět na autobus do KL. Stanice není označena a leží u místní autoopravny. Na autobus musíte mávnout, aby zastavil. Zpátky jsme jeli autobusem č.69, který nás zavezl opět do blízkosti Bankok Bank. Stavili jsme se krátce v hotelu a pak jsme se vydali do Little India na oběd. Byla to čtvrť hodně podobná té v Singapuru. Všude tu byli stánky s levným oblečením a nejrůznějšími artikly. Za 3,5 RM jsme si v restauraci dali kuře s rýží a zeleninou a šli se projít po zbytku Little Indie. Strávili jsme zde celé odpoledne a na zpáteční cestě jsme se stavili v Muzeu historie, kde je vstup jako do většiny muzeí v KL zdarma. Nestihli jsme to však celé projít protože už zavírali a tak se sem chceme podívat ještě i zítra. Pak jdeme už zpět do hotelu a domlouváme se s Bárou, že půjdeme společně na večeři. Zatímco jsme v hotelu, strhne se venku bouřka a strašný déšť. Na ulici je za okamžik asi 20 cm vody doslova záplava. Během půl hodiny však déšť ustane a voda opadne. Pak se scházíme s Bárou, Madlou a Ivanem a jdeme opět do Little India na večeři. Tentokrát si dávám opět nudle a moc mi tady nechutnají. Je to naposledy co tu jím nudle. Po večeři se chvíli procházíme po městě a navštěvujeme Chinatown, kde trochu nakupujeme. Oslíka ty nákupy moc nebaví a tak jde napřed do hotelu. Nakonec se do hotelu vracíme i my. Dnes už na kytaru moc dlouho nehraju jenom chvíli a pak mi chvilku svou hru na kytaru předvádí jeden japonec. Jsem už unavený a tak jdu spát. V noci mne koušou asi blechy nebo co to je.

7.3. – čtvrtek – Kuala Lumpur

Ráno brzy vstáváme a vzdáváme se snídaně, která se podává až od 9 hodin. V půl deváté máme totiž sraz před hotelem s Bárou, Ivanem a Madlou a společně vyrážíme na návštěvu nejvyšších 90 patrových budov světa Twin Towers. Vstup je zdarma a dá se jít pouze do 40. patra. Jenom si musíte vyzvednout kartičku, kde je uvedeno v kolik hodin můžete přijít. My jsme měli přijít v 10.45 a tak musíme hodinku čekat. Využijeme ji k focení budov z okolí a k návštěvě parku za budovami. Pak konečně můžeme na vyhlídku do věží. Po osobní prohlídce nás rychlovýtah nás bleskurychle dopraví do 40 patra a my se můžeme kochat vyhlídkou. Po prohlídce věží se vracíme přes Little India do centra. Cestou potkáváme jednoho domorodce, který nám aniž bzchom se ho ptali začne vysvětlovat co je vše v KL zajímavé a navrhovat trasu naší procházky. Taky nám řekl, že je možné se za určitých podmínek dostat zdarma do těch věží až nahoru. Vysvětlujeme mu, že nemáme tolik času, abychom stihli navštívit vše o čem nám povídal a loučíme se s ním. Pak se stavujeme v Muzeu historie a konečně si ho můžeme celé prohlédnout. Pak vyrážíme přes Central Market na nákupy do Chinatownu. Cestou se stavujeme v několika chrámech. V jednom z nich se musíme zout a boty ponechat u jednoho Inda, který nám dal nějaký lístek s číslem. Když jsme si šli pro své boty po asi 5 minutové prohlídce byl ten ind tak popletený, že nám po předložení těch lístečků místo našich sandálů nabízel mně nějaké 3 botasky a Báře obrovské pánské polobotky i s ponožkami. Pak již jdeme si odpočinout do hotelu. Musíme zde za úschovu batohů zaplatit 2 RM s tím, že ještě můžeme používat sprchu. Pak společně vyrážíme na jídlo a džusy opět do Little India. Utrácíme zbývající ringity a pak se vracíme do hotelu. Využíváme sprchu a společně pěšky vyrážíme na vlakové nádraží. Vlak stojí opět 4,4 RM a jede ihned a po cca hodině vystupujeme v Nilai. Pak jedeme za 2 ringity autobusem na letiště. Převlékneme se a necháme se odbavit. Při čekání mne Bára chvilku drtí v Dámě a pak vidíme, že se už nastupuje do letadla. Zjišťujeme však že zmizel Ivan. Jdu ho s Oslíkem a Madlou hledat a nacházíme ho, jak si v jednom knihkupectví nerušeně prohlíží knížky. Konečně jsme kopletní a tak můžeme i my nastoupit do letadla.

8.3. – pátek – cesta domů

Letadlo společnosti Lauda Air startuje kolem 1 hodiny ranní a čeká nás 12 hodin letu. Bohužel letíme v noci a tak opět nic nevidíme i když letíme přes celkem zajímavá místa jako je Indie, Irán Saudská arábie, Turecko atd. V 6 hodin přistáváme ve Vídni a po odbavení a převzetí batohů jdeme na vlak. Jízdenky je možno koupit pouze v automatu. Platba kartou se jaksi nepodaří a tak tam naházíme všechna zbývající Eura. Cesta do Wien Mitte stojí 3 Eura. Vlak jezdí každou chvíli a odveze nás na Südbahnhof. Bára, Madla a Ivan mají na rozdíl od nás jízdenky na Eurocity a tak mohou jet přímým vlakem ze Südbahnhof. My jsme původně chtěli pokračovat na Wien Nord a odtud vlakem do Břeclavi a pak rychlikem do Prahy, ale nakonec jsme se rozhodli si koupit příplatek na Eurocity. Zjistili jsme, že koupit si to ve Vídní je výhodnější než v Praze. Je to levnější a získáte i místenku. Na vlak musíme čekat asi 2 hodinky a protože je zima, tak si jdeme sednout do vytápěné čekárny. Kormě tepla zde však nacházíme taky strašný smrad a množství podezřelých existencí a tak se přesouváme do jiné čekárny. Konečně tu je náš vlak a my nastupujeme. Po necelých 5 hodinách přijíždíme na nádraží Praha – Holešovice vystupujeme z vlajku a hned se na nás vrhají místní dohazovači a nabízí nám výhodné ubytování. Netuší, že tu bydlíme. Nabídky s úsměvem odmítáme a u metra se loučíme. Naše cesta tak končí.

http://www.travell.cz/page.php?cestopis_id=52&odkaz=18

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .