Cestopis Malajsie - 2002

Na informačních tabulích se již objevil náš let. Odbavovací přepážka má číslo 12. V merku máme vlastně dva lety provozované KLM. Jedno letadlo letí přímo do hlavního města Malajsie – Kuala Lumpur. To druhé asi hodinu po něm až do Singapuru. Obě letadla, ale mají jednu velkou chybu a to, že jsou překnihovaná. To znamená, že je na ně mnohem více rezervací než je míst v letadle a to jsme tu ještě my čtyři, kteří žádnou rezervaci nemají. Hold asi se budeme muset dát na modlení. Na odbavovací přepážce se nás ujímá pohledný blonďák. Aktuální šance jsou asi takové. Obě letadla jsou překnihovaná o více jak pět osob. To do Singapuru vypadá přece jen nadějněji , a tak si zavazadla necháváme odbavit do něj. Jsme ujištěni, že pokud se do letadla nedostaneme, tak nám budou vyložena , ale věřte jim. Snad je nevidíme naposledy. Dostáváme palubní lístky ovšem bez udání čísla sedadla. Hodinu před odletem se máme dostavit do gatu F8, kde nám řeknou více. S přáním hodně štěstí a zářivým úsměvem se s námi blonďáček loučí a nám pomalu začínají ubíhat tři nekonečné hodiny do odletu. Myšlenka, že dneska neodletíme je hodně odstrašující. Z celodenní procházky jsme promrzlí a k tomu utahaní jako koťata. Představa, že budeme muset narychlo shánět nějaké levné ubytování, a pak další celý den na letišti s nejistotou, že večer odletíme v nás neprobouzí příjemné představy. Každý v duchu prosíme toho svého „andělíčka strážníčka“, aby při nás stál. Však jsme dítka štěstěny – to musí vyjít !!!!!

S ubíhajícím časem se stále častěji a intenzivněji ozývá stahující se žaludek. Sem tam se přihlásí i malá křeč. Černý humor jede jako na běžícím pásu. Katastrofický scénář je nám jasný, teď jen aby se nevyplnil. Hodina před odletem. Jdeme do brány pravdy – gatu číslo F8. Lidí jako blech. To se chce všechno nacpat do našeho letadla!!!! Kde se pak vlezeme my? Brána je otevřena. Tvoří se dlouhatánská fronta, která je i po několika minutách stále stejně dlouhá, možná ještě delší. Musíme čekat. Čas se neúprosně krátí. Krásné sny o bílých plážích se začínají zahalovat mlhou a barvit na černo. Procházíme kontrolou. K našemu překvapení zjišťujeme, že lidé zatím nebyli vpuštěni do letadla, ale všichni čekají v oddělené časti haly. Odevzdáváme palubní vstupenky. Máme si jít sednout. Prý nás vyvolají rozhlasem. Tak to ještě není konec! Do startu letadla zbývá už jen necelých třicet minut a my stále ještě nic nevíme. To je stresík, takový jsem naposled zažila u maturity před vynesením výsledků zkoušení. No byl trošku jiný, ale stejně nepříjemný. Už se vidím, jak v noci v zimě lítám ověšená báglama po Amsterodamu a hledám hotel na přespání. To raději zůstanu v teple na letišti. Do letadla začínají nastupovat první cestující. Nejdříve ti co cestují bussines třídou a rodiče s dětmi. Stále nás nevolají. Do startu zbývá už jen dvacet minut. Letuška bere k ústům mikrofon. Začíná vyvolávat jména, ale ta naše to nejsou. Cizí lidé vstávají. Dostávají palubní lístky a mizí v útrobách letadla. Proč oni? Proč ne my? Do letadla nastupují cestující z ekonomické třídy. Hala se pomalu vylidňuje. Už jsme tady skoro jen my a personál. My fakt asi neodletíme. Katastrofický scénář se stává realitou. Hold, co se dá dělat. Snad zítra. Pro jistotu se jdeme zeptat k pultíku.

– Tak co? Máte pro nás palubní vstupenky?

– Ale ano. Už vám je tiskneme. Jen se nesmíte zlobit, že nemáte místa vedle sebe.

Jak bychom se mohli zlobit. Vždyť my letíme!!! Čeká nás čtrnáct dnů sluníčka a nicnedělání. To byla rána, když z nás padaly ty šutráky úlevy. Zítra budeme z letadla vystupovat v Singapuru. Hurááááá!!! Rozdělujeme si vstupenky podle jmen. Radost kluků nezná mezí. Dostali místa v bussinesu / letenka v něm stojí nejméně šedesát tisíc /. Martin má místo v prvním patře, Radek v čumáku. Však kluci si to zaslouží, je to jejich práce, že letíme zadara, tak ať si to užijí. Loučíme se u rozdvojujícího se chobotu. Bussinesáci mají svoji vlastní chodbičku. Já s Bohďou kráčíme chodbičkou „dělnické třídy“. Já mám sedátko 27B – druhé od okýnka. Bohďa 43D – první ze čtyřky uprostřed. Prostoru jak pro vrabečka, ale to nevadí, hlavně když se letí. Jedním okem můžu mlsně koukat na schodiště, které vede do jedničky, druhým koukám do kuchyňky letušek, kde nám ohřívají dobrou večeři. Můžeme si vybrat západní nebo východní. Já si beru rybu na čínský způsob s rýží – ať si zvykám. Moc dobré. Ještě malou lahvinku červeného vína a co více schází ke štěstí? Musí na mě být kouzelný pohled. Usrkávám z plastikového kelímku, koukám do dáli a usmívám se. Vůbec mi nevadí, že mě čeká dlouhých dvanáct hodin v letadle. Jsem tak unavená a po červeném víně se tak krásné usíná …. V noci mě probouzí jen letuška otázkou zda si dám polívku nebo zmrzlinu. Vyhrála to zmrzlina. A pak zase spát. Ono těch dvanáct hodin není zas tak strašných a nekonečných….

3.DEN – PONDĚLÍ 4. února 2002

Přílet do Singapuru. Malá večerní prohlídka města. Nocleh v čínském hotelu.

Na singapurském letišti přistáváme v patnáct hodin místního času. Za ten let jsme si zkrátili život o šest hodin, protože je zde šestihodinový časový posun. U nás doma je teprve deset hodin ráno. Kluci jsou plni dojmů z bussinesu. Všechno prý super, ale za ty prachy to nestojí. Později, když se dozvěděli, že jsme my „ekonomíčáci“ dostali zmrzlinu a oni ne, tak na první třídu skoro zanevřeli.

Singapurské letiště na nás zapůsobilo klidným a čistým dojmem. Všude je plno kvetoucích kytek, hlavně orchidejí. Po vyplnění přihlašovacích kartiček bez problémů procházíme pasovou a celní kontrolou. Do pasu nám přibývá další památeční razítko. Teď ještě aby s námi přiletěly i naše batohy a ničím nerušená dovolená může začít. Batožiny jsou tady. Dokonce nám je už sundávají z pásu, protože tam zůstaly kroužit poslední. Zkrátka jsme se nějak dlouho zabývali vyplňováním kartiček. Měníme si společně nezbytnou částku peněz na pobyt v Singapuru. Jeden singapurský dolar odpovídá asi našim 20 korunám.

Pod letištní halou je malé autobusové nádraží. Po krátkém čekání nasedáme do autobusu a ten nás odváží do centra města. Autobusy jsou tady čisté a udržované. Vedle řidiče je velká televizní obrazovka, na které vysílají reklamy nebo sportovní utkání. Lístky se kupují přímo v automatu u řidiče. Naházíte mince, zmáčknete čudlík stanice a vypadne vám lístek. Jak jednoduché!!! A nebo máte permanentku, jak jsem odkoukala od místních. Tu strčíte do jiného strojku. Otvorem nahoře ji tam vložíte, otvorem dole vám vyleze chudší o cenu jízdného. Za okny míjíme spousty upravených zahrad a parků. Budovy se začínají pomalu zvedat a v dáli před námi se objevují první mrakodrapy. Máme v plánu vystoupit poblíž čínské čtvrti a najít si pokoj na přespání. Zítra se pak autobusem přesuneme do Kuala Lumpur na letiště odkud přeletíme na ostrov Langkawi. Vystupujeme. Hotel Intercontinental nás nechává chladnými. Jak Martin správně poznamenal na kameru: „ zkrátka se nám nelíbil“. O kousek dál nás hlasitým voláním a silnou gestikulací rukou odchytává jeden Číňan a táhne nás do svého hotelu. Je to spíše hodně turistická ubytovna nad bistrem, takže o výpary a zápachy všeho druhu z kuchyně není nouze. Nabízí nám dvojlůžkáč bez okna nebo čtyřlůžkáč s oknem. Je rozhodnuto. Bereme čtyřlůžkáč. Okno vyhrálo. V tomhle pokoji – pokud se tahleta komůrka dá takto nazvat, se opravdu nemůžeme ztratit. Nemá víc jak 3×3 metry. Jsou tady dvě kovové poschoďové postele, okno bez skleněné výplně, má pouze dřevěné okenice, větrák a klimatizace. Sprchy a záchody jsou společné. Celkem čisté. Psychicky jsem byla připravena i na mnohem horší. Dvě stovky na osobu není zas tak moc. Je hodně hodin, tak se nám už nechce hledat nic jiného. Zítra ráno jedeme stejně pryč, tak není co řešit. Dáváme si sprchu na vzpamatování a vyrážíme na pátrací výpravu po autobusovém nádraží z něhož zítra odjedeme do Kualy. Kousek od hotelu nasedáme do autobusu číslo 107. Řidičem se necháváme vyložit na autobusáku. Teda pokud nekecal, protože to v žádném případě v nejbližším okolí jako autobusové nádraží nevypadá. Dokonce i jedna domorodkyně nevěřícně kouká do mapy a záporně kroutí hlavou. Ale opak je pravdou. Dvě nenápadné budky a přístavek v dáli u velkého parkoviště je to co hledáme. Nejdříve to na nás zkouší domorodčík, který soukromě provozuje malý minibusík. Do Kualy nás prý zaveze za úžasnou cenu 250 singapurských dolarů. Necháváme kluky ať se sním dohadují o ceně. Jdeme zjistit cenu jízdenky do stánku ať víme s jak hodně přemrštěnou částkou to na nás zkouší. Jízdenka na osobu včetně občerstvení cestou stojí 30 singapurských dolarů. Takže celkem pro nás čtyři je to 120. Není o čem dále diskutovat. I když domorodčík najednou shazuje na 180, my už máme jasno. Bereme jistotu za 30 na osobu, než nejistotu za 180 pro všechny se slibem, že nás hodí až na letiště. Ale co když ne? Autobus zítra odjíždí v devět hodin ráno. V Kuale bychom měli být ve dvě hodiny odpoledne. Což je ideální, v pohodě stíháme letadlo na Langkawi, které letí až po čtvrté.

Stejným autobusem, fakt je to on, poznáváme řidiče, se vezeme zpátky k hotelu. Musíme najít směnárnu. Nějak nám pochyběly peníze. Jestli nic nenajdeme, tak jdeme dneska spát o hladu. Procházíme okolo nejdražšího hotelu v Singapuru. Prý zde pobývaly všemožně významné osoby – počínaje hlavami států, přes princezny a knížata, konče herečkami a zpěváky. Tak tady my dneska nebydlíme, ale od našeho hotelu je to co by kamenem dohodil, takže jako by jsme tam bydleli. Už se úplně setmělo. Kolem nás září tisíce světýlek z oken mrakodrapů. Jsou to moje první obří domy, takže na ně koukám s patřičnou úctou. Někdo by řekl, že jsou to mimina v porovnání s jinými, ale pro mě jsou dneska těmi nejvyššími. V trafice měníme pár dolarů a hlad už nás vyhání zpět do čínské čtvrti, kde je plno malých restaurací nabízejících spousty dobrého jídla. Konečná volba padla na jednu z nich naproti našeho hotelu. Objednáváme si ledový čaj, Bohďa zkouší sladký chrisantémový. Jako hlavní chod u mě vyhrávají nudle Hongkong s neidentifikovatelným masem. Kluci mají nudle s dary moře a Bohďa kuřecí kousky s rýží. Co říci více než, že to byla ňamka. Už je poměrně pozdě. Teda aspoň tady v Singapuru – jedenáct hodin večer, ale u nás se teprve v tuto dobu končí v práci. Takže jako by jsme šli spát se slepicemi. Byla to dlouhá a náročná noc. Posun v čase je opravdu znát. I když mám pocit, že jsem pěkně utahaná, tak nemůžu usnout. Ale podle toho, jak se děcka neustále převalují, tak to s nimi bude podobné.

Až ráno, když jsme zkonzultovali své noční pocity a nespaní jsme zjistili, že každému vadil puštěný větrák, ale nikdo ho nešel vypnout, protože si myslel, že ostatním dělá dobře. Teda tolik obětavosti a tolerance v jednom pokoji to se hnedka nevidí :o).

4.DEN – ÚTERÝ 5. února 2002

Přejezd autobusem do Malajsie. Kuala Lumpur. Přelet na ostrov Langkawi.Hotel u pláže Pantai Cenang.

Ráno vstáváme v sedm hodin. Provádíme nezbytnou hygienu a za chvíli už sedíme v nám dobře známém autobuse číslo 107. Tentokrát nám přijel červený poschoďový. S batohy máme problém se nasoukat vstupními dveřmi, a tak myšlenku, že se podíváme do prvního patra ihned zavrhujeme a usazujeme se v zadní části přízemí. Asi za deset minut jsme na autobusovém nádraží. Trochu brzo, ale raději dříve než později.

Autobus je o něco menší než na jaký jsme zvyklí od nás. Uvnitř ale má cestující mnohem větší pohodlí. Vedle sebe jsou pouze tři sedátka – dvě a jedno přes uličku. Řad za sebou je jen devět. Na oknech visí červené nadýchané záclonky, v zadní části autobusu je kuchyňka včetně malé kuchyňské linky a toaleta. Každé sedátko má opěrku na nohy. Po sklopení opěradla se dá z křesla vykouzlit skoro dokonalá postel. Co nás hodně štve, tak je klimatizace, která je puštěná naplno a chladí vzduch tak na patnáct stupňů. No hrůza. Naštěstí jsme se o této anomálii dočetli v zápiscích různých cestovatelů co do těchto končin zavítali před námi a tak jsme vyzbrojení teplými mikinami, dlouhými kalhoty a ponožkami. Snad těch pět hodin v mrazáku přežijeme ve zdraví. Hned co jsme vyrazili na cestu se všechno vyjasnilo. Autobus má svého řidiče a pak ještě průvodčího, který se stará o blaho cestujících. Od něj jsme všichni dostali deku a polštářek. Takže se můžeme pořádně zachumlat a spinkat jako batolata. Za necelou hodinku jsme na hranicích s Malajsií. Vystupujeme z autobusu a vcházíme do obrovské haly plné přepážek s okýnky. Je jich tady tolik, jako by očekávali velké stěhování národů. Pasové odbavení probíhá bez problémů až na Martina, který někde zašantročil vstupní kartičku, tak si ho teď berou bokem a asi ho podrobí krutému výslechu. Ale ne :o) Za chvíli je zpátky a žádné monokly pod očima nemá.

Pokračujeme dál. Najíždíme na most, který spojuje Singapur s pevninou. Na jeho opačné straně nás čekají ještě malajští celníci. Tady musíme také všichni vystoupit a ještě si vzít sebou svá zavazadla. U pasů to trochu vázne, ale se zavazadly procházíme bez povšimnutí. Prohlížejí jen domorodčíky. Za hranicemi autobus zastavuje na odpočívadle u motorestu. Vystupuje průvodčí. Za chvíli se vrací s plnými taškami jídla. Každý dostáváme misku s nudlemi politými hodně pálivou omáčkou a kelímek neperlivé vody. To se teda máme. Jídlo skoro až do postele. Jen kdyby tu klimatizaci trochu stáhli. Začíná mi být zima i na uši a tak přichází na řadu kapuce u mikiny. Je to úžasné. Venku je možná více jak třicet stupňů, svítí sluníčko, bují tropická vegetace, kokosové palmy a banánovníky a my zavření v malém autobuse mrzneme jako na dalekém severu. Ach, jak já už se těším na to teplíčko až vylezeme z autobusu.

Hodiny pomalu ubíhají a my se nezadržitelně blížíme k hlavnímu městu Malajsie Kuala Lumpur. Uzavíráme sázky kdo první uvidí Petronasky – nejvyšší dvojčata světa. A už jsou tady. V dáli na obzoru v oparu se objevily obrysy dvou vysokánských věží. Najednou mám stejný nepopsatelný pocit jako když jsme vjížděli do Gízy a já poprvé spatřila pyramidy. Obrovské a majestátné. Krásné a nedotknutelné. Konečná autobusu je shodou okolností pár set metrů od základny Petronasek. Na jejich prohlídku, ale zatím nemáme čas. Ty si v klidu okoukneme až za pár dní, když budeme několik dnů pobývat v Kuale. Teď je nejdůležitější zjistit co nejrychlejší spojení na letiště. U malého parkoviště, kde nás autobus vysadil je postavené zbrusu nové turistické centrum. Daří se nám v krátké době zruinovat směnárnu. Každý si měníme cca 200 dolarů a pro posledního už horko těžko shánějí ringity. Jeden malajský ringit (RE) odpovídá asi 10 českým korunám. Na informacích se dovídáme, že se na letiště dá dostat metrem a pak autobusem nebo vlakem, ale trvá to hodně dlouho. My toho času moc nemáme, protože nám za dvě hodiny letí letadlo na ostrov Langkawi a ještě nemáme koupené letenky. Proto si raději bereme taxíka. Taxíky tady mají červeno-bílou barvu. Zastavuje nám postarší koráb silnic, místní auto značky Proton. Taxikář nejdříve znaleckým okem okouknul objem našich zavazadel a trochu se zarazil. Když otevřel kufr auta, tak jsme pochopili. Celou jeho jednu třetinu zabírala plynová bomba. Proč si dělat problémy tam kde nejsou. Bágly vršíme jeden na druhý. Poslední sice vyčnívá ven, ale taxikář je na vše připraven. Vytahuje gumové pavouky a batoh upíná kde se dá. Uvnitř je Proton hodně prostorný. I když na zadních sedátkách sedíme tři a ještě tři menší baťohy, tak se nám jede celkem pohodlně. Mezinárodní letiště Kuala Lumpur je od centra města vzdáleno asi 70 kilometrů, takže máme před sebou nejméně ¾ hodinovou jízdu taxíkem po dálnici. Těsně před letištěm zastavujeme na benzínce. Tankujeme benzín a bylo to fakt za minutu dvanáct, protože jakmile jsme se znova rozjeli tak došel v bombě plyn a auto volně přešlo na benzinový pohon. Před námi už je vidět vysoká řídící a naváděcí věž letiště. Za malou chvíli již najíždíme na estakádu a zastavujeme před hlavní budovou. Cesta trvala asi 50 minut. Platíme domluvenou částku 70 RM.

Letiště v Kuale je jedno z nejnovějších a tudíž i nejmodernějších. Procházíme obrovskou halou, která je směsicí ušlechtilé oceli a mramoru. Působí až chladným dojmem čistoty a dokonalosti. U vnitrostátních letů si kupujeme letenky na Langkawi. Místa v letadle jsou. Přelet nás stojí 2200 Kč. Po souši vlakem a pak lodí by to vyšlo asi na polovinu, ale ztratili bychom celý den. Tak zaplatíme sice více, ale za hoďku jsme na rajském ostrově. Bagáž je odbavena bez problémů jen u osobní kontroly u Martina zjistili, že si na klíčích nese kudličku. Co kdyby chtěl unést letadlo. Je mu zabavena a poletí v zavazadlovém prostoru ( samozřejmě kudlička). Letadlo se odlepuje od země přesně v 16:50. Je poloprázdné, takže se ihned po startu, kdy již máme nabranou výšku rozesazujeme k okýnkům. Očekáváme úžasné pohledy na ostrov při přistání, takže každý v ruce mačkáme svůj fotoaparát. Malajské aerolinky se nepředaly. Za celou dobu letu nám dali napít jen jednu skleničku džusu. Letadlo začíná klesat. Pod námi se objevují první maličké ostrůvky, které jsou součástí ostrova Langkawi. Jsou celé zelené jen jejich okraje jakoby by byly lemovány jemnými sněhobílými krajkami. Letadlo stále více ztrácí výšku a krajky pomalu nabývají reálné podoby. Jsou to ve skutečnosti malé písečné pláže. Před šestou hodinou rolujeme na malém ostrovním letišti. Vystupujeme z letadla po schůdkách a míříme do haly. Zde je již několik hotelových agentů. Máme dvě možnosti. Buď si vezmeme taxíka a budeme objíždět hotely a hledat si nějaké dostupné ubytování nebo podlehneme přesvědčování jednoho z agentů. Vybereme hotel podle fotografie a budeme doufat, že to bylo šťastná volba. Jak se říká risk je zisk – vybíráme si hotel přímo na letišti. Nejdříve jsme chtěli hotel na pláži Pantai Kok. Zde však byly před nedávnem všechny levné hotely zbourány a ty nové se teď pohybují v jiných cenových relacích než jsme ochotni za ubytování zaplatit. Je nám nabídnut hotel Langapuri Beach Resort, ležící přímo na pláži Pantai Cenang. Mají volný čtyřlůžkový pokoj s klimatizací zrovna na čtyři dny, jak potřebujeme. Pak už jsou hotely plné, protože se blíží Čínský nový rok. Noc na osobu stojí 400 Kč. Berem. Fotky vypadají dobře a nic lepšího v podobné ceně v katalogu hotelů nemají. Před letištěm si bereme taxíka za 15 RM a ujíždíme k hotelu. Po dvaceti minutách jízdy zastavujeme u recepce hotelu Langapuri. Dostáváme pokoj v dvoupatrovém bungalovu s teráskou. Pokoj je tak velký, že by v něm mohli kromě nás ubytovat ještě další čtyři osoby a i přesto by jsme mohli pořádat taneční večery. Jsou tady dvě dvoulůžka, ratanový stolík a křesílka, televize, lednička, klimatizace, větrák a záchod se sprchou. Co více člověk u moře potřebuje ke štěstí. Snad jen tu pláž ať je hezká , čistá a hlavně blízko. Ta naše má všechno. Od pokoje je snad jen 50 metrů. Široká a dlouhá, s bílým pískem a tyrkysovým mořem.

Ach to moře, ten písek, ty palmy… mám na jazyku toto známe pořekadlo. Ale taky to zapadající slunce, ty mušle a ostrůvky vystupující z moře. Najednou máme pocit jako bychom se ocitli v ráji a teď najednou nevíme co dělat. Člověk náhle cítí jakoby ubíhaly jeho poslední minuty života a musí toho stihnou strašně moc. Jak jen si vychutnat vše a nic nepromarnit. Koupat se , potápět, plavat k lodi v dáli, pozorovat zapadající slunce, procházet se jen tak jemným pískem, přeskakovat vlnky nebo jen tak koukat a nechat se ovívat teplounkým mořským vánkem. Tak tohle všechno bych chtěla dělat v tuhle chvíli. Odhazuji ručník a pomalounku se nořím do teplých vln Indického oceánu. To je balada. Neviditelné jemné mořské ruce jakoby hladily a uklidňovaly. Čas se zastavil. Jen to sluníčko ví, že to není pravda. Pomalu se ukládá do červenajících obláčků. Rudý kotouč mizí za obzorem a my se až teď pomalu probouzíme z mořské euforie a uvědomujeme si, že máme také přízemnější potřeby než je kochání se krásou ostrova a tou potřebou je jídlo. Je to k nevíře, ale najednou zjišťujeme,že máme obrovský hlad, který nás vyhání od moře. Žaludek nepřesvědčíte, že mu k jídlu stačí krásný pohled na překrásnou pláž. On je realista. Dobře ví, že on dneska viděl pouze jedny pálivé nudle a tenhle pohled mu určitě ke spokojenosti stačit nebude.

Podél pláže Pantai Cenang vede jedna z hlavních komunikací ostrova. Její krajnice lemují různé krámky se suvenýry, malé cestovní kanceláře a plno restaurací, které nabízejí čínská, thajská či indická jídla. Každá taková restaurace má svého nahaněče. Ten stojí u vývěsní tabule, kde jsou většinou i fotografie připravovaných jídel a rád poradí nerozhodným návštěvníkům. Je vidět, že už tady mají Evropany přečtené, protože nám ihned ukazují, která jídla jsou pálivá – tedy nepojidatelná, takže si je raději neobjednávat. Nakonec nám padla do oka jedna thajská hospůdka. Na pití si objednáváme ovocné džusy – Water melon juice a Pineapple juice. Něco úžasného. Žádné náhražky a uměliny. Sklenice jsou plné čerstvé a voňavé právě vymačkané šťávy z ovoce. Kdybych už tady neměla jíst a pít nic jiného, tak jsem na tom schopna přežít celou dovolenou :o). Na jídlo si dáváme 2x kuřecí kousky na sladko-kyselo, pečenou rybu, krevety a jako přílohu rýži. Rýži tady dělají moc dobrou. Je možné si objednat pouze čistě bílou, ale také ochucenou zeleninou, masem a kořením. Příjemně naladěni po dobré večeři začínáme střádat vzletné plány na příští den. Musíme toho strašně moc stihnout. Ráno půjdeme na pláž. Děckám padl do oka nedaleký ostrůvek, který doslova láká k objevování. Takže zítra bude určitě pokořen. Odpoledne musíme najít budovu Podvodního světa, která v sobě ukrývá mořská i sladkovodní akvária. A ještě mnohem víc, však se zítra uvidí.

Do hotelu se vracíme po pláži. Je obrovský odliv. Moře ustoupilo nejméně o deset metrů. Čluny, které se při soumraku kolíbaly na hladině, teď stojí na písku daleko od mořských vln. V plytké vodě u břehu se rýsují potemnělé postavy osvětlené jen baterkami. Kužel světla se zabodává do mořské hladiny a my dumáme co to jen v té vodě tak neúnavně hledají. Na to musíme přijít! To se musí prozkoumat! Rychle běžíme na pokoj pro baterky a pak zpátky k moři. Brodíme se vodou, ale žádné mořské potvory nebo velké mušle nenalézáme. Co to asi hledali? Že by starý pirátský poklad? To se už asi nedozvíme. My našli jen pár vyplašených hvězdic a krabů, utopili jednu baterku a užili si legrace . Dokonce se nás jeden zamilovaný páreček přišel zeptat, co,to tam v té vodě s těma baterkama vlastně hledáme. Co jim odpovědět a nevypadat hloupě a tak jim raději bez řečí ukazujeme plné ruce hvězdic, které se všemožně kroutí a snaží utéci zpět do moře.

5.DEN – STŘEDA 6. února 2002

Malý ostrůvek pokořen skoro suchou nohou. Návštěva Underwater worldu. Západ slunce s krevetami.

Plány byly obrovské, ale realita byla nakonec trochu jiná. Nevím čím to bylo. Co to zapříčinilo. Snad ten mořský vzduch, možná ještě na nás působila změna času a nebo jen ten fakt, že jsme se předešlé tři noci pořádně nevyspali. No zkrátka jsme se probudili v čase, kdy jiní usedají k obědu. Bylo přesně půl dvanácté, když jsme se jako čtyři šípkové Růženky probrali z hlubokého spánku a přesně jako ta princezna nevěřícně koukali a nechtěli tomu uvěřit jak dlouho jsme spali. Teda, takhle proflákat drahocenný čas na ostrově. Na snídani nemáme nárok, v tuhle dobu se přece nesnídá a tak honem do plavek a hurá na ostrov.

Znalá svých plaveckých dovedností – vzdálenost k ostrovu hodnotím jako nebezpečnou pro můj zdravý návrat a taky beru v úvahu fakt, že z nás čtyř musí někdo přežít, aby informoval pozůstalé rodiny. Zůstávám na břehu a raději volím klidnou a objevnou procházku po pláži než bídnou smrt ve vlnách oceánu okousaná žraloky :o). Ještě poslední fotka třech odvážlivců. Hlavně se vraťte ať ze mě není siroteček. Co bych si bez vás počala. Přeborníci se vrhají do vln a já vyrážím na procházku po pláži. Na písku nebo v plytké vodě u břehu je spousta barevných mušliček. Přímo volají potom, abych si je vzala, ale je tady jeden zádrhel. V každé takové krásné mušli bydlí malý krab a já nemám to srdce brát mu jeho domeček. Takže jen smutně koukám a závidím krabům.

Sněhovou pláž lemují kokosové a datlové palmy. Za nimi v hotelových zahradách lze rozeznat více i méně luxusní dřevěné domečky, ze kterých stačí jen vyběhnout a jste v moři. Pláž je zakončena vlnolamem, v řadě vedle sebe jsou do mořského dna zaraženy železné tyče. Na pláži za vlnolamem je mořské pohřebiště. Moře tady vyvrhlo spousty krabů, ryb , medúz a mušlí. Tihle ti tvorečkové již nenašli v sobě sílu vrátit se zpět do vody, a tak tady teď jejich mrtvolky vysychají na ostrém poledním slunci. Není na ně moc veselý pohled a ani vzduch není moc na dýchání a proto se raději vracím zpět do hezčích míst.

Cloním si oči proti sluníčku a hledám na moři tři malé mravenečky, kteří by se měli zdárně blížit ke svému vytčenému cíli. Koukám, div si oči nevykoukám, ale nic nevidím. Ovšem zaujal mě pás mělčiny, který se obloukem táhne k ostrovu. To musím prozkoumat. Třeba se na ostrov dostanu skoro suchou nohou dříve než ti tři plavci. Voda jen do půlky lýtek, zkrátka paráda. Najednou se z vody vynořila postava. Je to Martin, který vzdal plavání, a tak se snažíme pokořit ostrov pěšky spolu. Vody je, ale čím dál víc. Začíná příliv. Ostrov zůstává nepokořen a my se vracíme na pláž.

Sluníčko neúnavně hřeje a pálí. Chtělo by to něco dobrého na pití. V obchůdku při cestě mají spoustu plechovek pro nás neznámého nealkoholického pití. Plechovka vyjde na 15 Kč, takže nic nebrání v riskantních nákupech a objevování nových ještě nepoznaných moků. Včera se koupě vydařila. Džus z neznámého zeleného bodlinkovatého tropického ovoce byl moc dobrý. Dneska mi padla do oka plechovka s moc hezkým obrázkem růží. Její obsah je však strašný. Popsala bych jej asi jako směsici rozpuštěného malinového pudingu a mýdla. Neputuje ihned do popelnice. O tenhle chuťový zážitek nemůžu ochudit zbytek naší expedice a tak skvělý mok beru na pokoj.

Okolo třetí hodiny odpolední se vrací Bohďa s Radkem z ostrova. Bylo tam prý moc hezky , jen jej nemohli prozkoumat celý, protože byl zarostlý neprostupnými křovinami. Proto skončili už na jeho pláži a bavili se hledáním mušliček. Zatím co si oni užívali na pláži jsem já s Martinem prozkoumali nejbližší okolí hotelu a zjistili jsme, že budova s mořskými a sladkovodními akvárii stojí asi 500 metrů od něj. Bylo to velice přínosné zjištění, protože nebudeme muset utrácet peníze za taxík. Náš hotel dostal další hvězdičku v našem soukromém hodnocení. Je na nádherné pláži a ještě má blízko sebe různé atrakce. Jaká jiná překvapení se ještě skrývají v jeho okolí?

Vstupenka do Underwater worldu stojí 18 RM. Vcházíme do příjemně klimatizované místnosti.

Světla tady nesvítí. Osvětlená jsou pouze veliká akvária, ve kterých plavou ryby všemožných tvarů, barev a velikostí. Celá expozice začíná nejdříve sladkovodními rybami. Máme možnost zde spatřit nám dobře známe akvarijní rybičky, které běžně chováme doma. Ale jsou tady také nám úplně neznámé kousky. Asi nejvíce nás zaujala největší sladkovodní ryba Zlatá Arapaima, která může dorůst až do pěti metrové délky. Ta co před námi plave v akváriu má nejméně tři metry. U expozice mušlí nás z poklidné prohlídky vytrhává výprava malých japončíků, kteří jsou tak uřvaní, že si až ryby zacpávají ploutvičkami uši aby neohluchly. A to, že je prý klidný a tichý národ. Pohledem na rozdováděné žraloky se uklidňujeme a čekáme až banda zmizí v jiné části budovy. Vitrínky s mušlemi tvoří jakoby předěl mezi sladkovodními a mořskými akvárii. Je zde vytvořený skleněný tunel. Ryby nám volně proplouvají nad hlavami. Sem tam se nad námi mihne tělo rejnoka, kanice nebo mořské želvy. V malé místnůstce opodál je několik terárií. Každé z nich obývá několik žabek. V prvním je žluťounká žabička s překrásnými plastickými ornamenty. Ihned ji křtíme na žabičku citrónku. V další skleněné vitríně se tísní několik žabek zelených s černými puntíky. Mou absolutní favoritkou se, ale stává žába rohatka. Za terárii je umístěna malá zahrádka zarostlá kvetoucí zelení s vodopády, jezírkem s barevnými kapříky, vydrami a želvami. Najednou jako bychom se ocitli v úplně jiném světě. Tenhle ten svět má jen několik metrů čtverečních, ale dokonale navozuje pocit, jako bychom byli v pohádce. Bloudění podvodním světem pokračuje akvárii s korálovými rybičkami. Tak teprve tady začíná ten pravý karneval barev. Červení klauni se prohánějí v poloprůsvitných sasankách. Malá zelená rybička mi před kamerou předvádí neskutečné taneční představení. Hvězdice se pomalu plazí po bočních sklech akvárií a obrovští humři poklidně posedávají na černých kamenech. Asi nejkrásnější jsou, ale mořští koníci. Hlavně ti, kteří vypadají jako mořské rostlinky. Mají zelenou a oranžově hnědou barvu. Vypadají tak bezbranně a křehounce.

Koníčkové byli ten poslední bonbónek z podmořského světa. Teď si ještě můžeme koupit nějaký ten suvenýr na památku. Bohďa si vyhlídla tričko s rybičkami a Radek neodolal sušeným krevetám.

V podvodních hlubinách jsme strávili více jak dvě hodiny. Je nejvyšší čas najít si nějakou dobrou restauraci a uspokojit naše vyhladovělá bříška. Dneska to vyhrává moc pěkná čínská restaurace. Zatímco my už máme dávno vybráno, Radek neustále diskutuje s nahaněčem a probírají, které ty krevety jsou vlastně nejlepší a nejlépe uspokojí Radkovy chuťové buňky. Na náš obrovský kulatý stůl začínají přinášet skvělé dobroty, které jsme si objednali. Kuřecí kousky v křupavém těstíčku, sépie v pikantním těstíčku, krevety na horkém prkýnku, bílou i ochucenou rýži a hlavně úžasné ovocné džusy. Hody mohou začít. Nevím čím to bylo, jak se to vlastně stalo. Ale asi jsme tak dokázali dokonale zblbnout personál restaurace, že nám zapomněli započítat na do konečného účtu Radkovy krevety. Ale, na to jsme přišli až mnohem později, když jsme se snažili rozpočítat útratu na čtyři díly, a tak jsme si nemohli zahrát na slušňáky a všechno přiznat.

Sluníčko pomalu začíná zapadat, a proto rychle končíme s večeří a vyrážíme na pláž. Taková procházka po pláži při západu slunce má něco do sebe. Nebe, moře i písek se barví do ruda. Šplháme na skály nad mořem a chystáme se na malý krevetí piknik, teda v té chvíli jsme si to aspoň mysleli. To, že Radek otevřel pytlík se sušenými krevetami jsme věděli všichni najednou během několika sekund. Takový zápach jaký se z pytlíku line jsme už dlouho nezažili. To by snad zabilo i slona. I ten zápach z dnešního dopoledne na mořském hřbitově voněl proti tomu jako nejdražší parfém. Jediný kdo si dodává odvahy a ochutnává je Radek. Začíná prskat, plivat kousky krevet kolem sebe a vykřikovat neslušná slova, která tady raději nebudu vypisovat. Hold není kreveta jako kreveta. Suchárky končí v moři. Doufejme jen,že jsme nezpůsobili nějakou ekologickou katastrofu. Hromadný úhyn žraloků nebo ještě něco horšího.

Do hotelu se vracíme po silnici. Nakupujeme první blbinky domů, pohledy a známky ( velká pohlednice 0,8 – 1 RM, malá pohlednice 0,5 – 0,7 RM, známka do Evropy 0,5 RM ). V malé cestovce si rezervujeme výlet na šnorchlování. Všude jej nabízeli za 130 RM na osobu a tady mají zrovna akci a prodávají jej jen za 90 RM. Zítra si uděláme výlet po ostrově a pozítří vyrazíme do Marine parku za žraloky. Slevy vidíme nejen tady, ale skoro ve všech obchůdcích. Restaurace také nepráskají ve švech, a tak jsme nabyli dojmu, že tady asi není sezóna. Ale domorodci nám to všechno osvětlili. Na ostrově jsme právě v době jeho největší sezóny, ale od útoku na americké mrakodrapy, to tady s turistikou jde z kopce. Asiaté se bojí lítat a Evropané už to nezachrání. Ale nám to nevadí, aspoň se nám nepotvrdilo co psali v průvodcích, že je ostrov Langkawi samý snobský turista.

Na recepci si objednáváme auto na zítřejší poznávací výlet po ostrově. Půjčovné stojí na den 80 RE, zítra v devět si jej máme jít vyzvednout k recepci.

Je sice již dvaadvacet hodin, ale tento pokročilý čas nás nemůže odradit od koupání v moři. Spíše naopak. Voda je teplejší než vzduch. Moře je úplně klidné a právě vrcholí odliv. Nebe je poseté milióny hvězdiček. Nad hlavami nám září souhvězdí Orionu. Radek si pobrukuje ústřední melodii z filmu Čelisti. To je idylka. Únor. V Čechách je zima, sněží a lidé právě končí svůj pracovní den. My zatím tady koukáme do potemnělého oceánu. Čachtáme se jako malí tuleni a máme obrovskou radost, když nám mezi rukama probleskává světélkující plankton. Sice nás někdy štípne nebo kousne, ale to je nic proti tomu koupat se v nočním oceánu.

6.DEN – ČTVRTEK 7. února 2002

Autem kolem ostrova – pláž Pantai Kok, vodopády, krokodýlí farma, pláž s černým pískem, hora Gunung Raya.

Dneska už žádné vyspávání. V devět máme na recepci připravené auto, takže vstáváme v osm. Moc vyspale se necítím, protože jsem v noci nemohla usnout. Zdálo se mi, jako by v pokoji bylo čím dál větší horko. A taky, že bylo. Koukla jsem na klimatizaci a hned mi bylo vše jasné. Nějaký nejmenovaný „šikula“ před spaním vypnul chlazení a zapnul pouze cirkulaci vzduchu s topením. Takže v pokoji se vzduch sice hýbal, ale byl čím dál teplejší. Ráno jsme se mohli klidně probudit jako grilovaná kuřata.

Bohďa jemně krotí kluky při snídani slovy: „ Ne, že ten chleba všechen sníte, ten je zítra pro žraloky!!!“. Kluci ji na oplátku straší tím, že pedály ve zdejších autech jsou přehozené – spojka vpravo, brzda vlevo a plyn bůh ví kde. Je to tak prosté, když je volant na opačné straně vozu, tak i pedály musí být na druhé straně a zrcadlově obrácené, ne! Chvíli jim to s děsem v očích baští. Ale kluci byli měkcí, neunesli její vyděšený pohled a kápli božskou. I když se v celé Malajsii jezdí vlevo a všechna zdejší auta mají volant vpravo, tak pedály mají stále své stejné pořadí jako všude jinde ve světě.

Po deváté hodině u recepce zastavuje auto se zaměstnancem autopůjčovny. Auto nám nepřivezl. Musíme se s ním svést na letiště, kde má půjčovna svojí základnu. Tam sepíšeme smlouvu, zaplatíme poplatek a až potom dostaneme klíčky a samotné auto. Pro půjčení auta není potřeba mezinárodní řidičský průkaz, teda nevím jestli je to pravidlo, ale nikdo ho po nás nechtěl.

Námi vybraný model nemají teď volný, a tak dostáváme za stejnou cenu o něco lepší mašinku. Je to auto místní výroby Proton Saga – zelený, pětidvéřový, s rádiem a klimatizací. Jelikož je auto půjčeno na Radka, tak má přednostní právo první jízdy za volantem. Když se nad tím ale zamyslím tak je to spíše pomsta a trest, než odměna a vyznamenání. Nejdříve se snažíme vykličkovat z bludiště parkovišť na letišti. Jedno kolečko, druhé kolečko a konečně jsme na hlavní silnici. Teď je prvořadým úkolem najít nějakou benzinovou pumpu, protože nádrž zeje prázdnotou.

Máme štěstí. Stačí jen na první křižovatce odbočit doprava. Jenže jsme tak dokonale zblblí z jízdy vlevo, že křižovatku projíždíme rovně. Teď nezbývá, než se otočit a jet zpátky. Napodruhé je křižovatka zvládnuta a my po chvíli zastavujeme u pumpy. Postup čerpání pohonných hmot je tady ale jiné, než jsme zvyklí. Naštěstí jsou zde milí domorodčíci a rádi poradí. Nejdříve se musí jít zaplatit a až potom se čepuje. Tankujeme 15 litrů. To by mělo na naše pojížďky po ostrově stačit. Litr benzínu tady přijde na 13 Kč. Auto je napapané. Už nic nebrání v tom, abychom opustili město a vyrazili na náš dnešní výlet. Zajíždíme sice i tam, kam chodí jen domorodci spát a kličkujeme postranními uličkami, kde se volně prohání domácí zvířata a všemožná jiná havěť. Ale to nás nemůže rozházet, pomalu se začínáme orientovat a vše se dostává do normálu. Všechna zvířata přežila, my také a to je hlavní.

Naše první zastávka je na pláži Pantai Kok v její krajní části. Hotel s bungalovy, který je u ní postaven se skrývá v tropické zeleni. Pláž je moc hezká. Bílý písek s černými erozí ohlazenými skalami spadajícími do moře. Je tady takový klid, který je až podezřelý. Takové to ticho před bouří nebo jak by mohl někdo podotknout: „ chcípl tady pes„.

V místě, kde se momentálně nacházíme pláž teprve začíná. Odtud se dále táhne po pobřeží a vytváří bílý pás na západě ostrova. Za jednou ze zákrut se nám naskytnul překrásný pohled na hotelový komplex Berjaya Langkawi Beach & Spa Resort. Hotel tvoří dřevěné domečky, které jsou umístěny na kůlech nad vodou v klidném mořském zálivu. Tak tady asi bydli ti snobi, co o nich píšou v cestopisech. Z dálky, ale hotel vypadá moc hezky.

Dalším místem, které jsme zatoužili poznat je vodopád Seven Wells Waterfall. Odbočujeme z hlavní silnice. Po několika set metrech zastavujeme na parkovišti uprostřed lesa. Je zde několik stánků s občerstvením, asi ještě dvě odstavená auta, sem tam nějaký domorodčík a hlavně naše první malajské opice. Jsou to makakové. Nejdříve nesměle vykukují z křoví, ale to je jen chvilka. Najednou je jich kolem nás spousty. Prosebně po nás pokukují a dožadují se nějakých laskomin. Když zjistily, že jsme neoblomní, házejí na nás bobka a věnují se shánění potravy někde jinde. Z obrovským řevem se začínají honit a rvát o nalezené kousky jídla. Až máme hrůzu, že se v zápalu boje vrhnou i na nás. Stoupáme do kopce. Trošičku zaostávám, protože se snažím zachytit všechnu tu krásu tropického lesa na kameru. Najednou se z křoví začíná ozývat podezřelý šramot. Kde se vzal, tu se vzal. Najednou přede mnou stojí chlap s mačetou. Že by konečně Sandokan? Ale ne, je to jen lesní dělník, který tady prosekává nepropustnou džungli. Tedy si to aspoň myslím a utěšuji se tím. U nás bych potkala chlápka s motorovou pilou, tady jím postačí mačeta. Pro jistotu jej slušně zdravím. Vyměňujeme si okouzlující úsměv. Přidávám do kroku abych co nejdříve dohnala naši skupinku. On mizí v husté zeleni rostlin, keřů a stromů. A třeba to fakt byl Sandokan :o)? Jo, jo byl to Sandokan!!!

– „Děcka, že neuhádnete koho jsem před chvílí potkala?“ :o)

Lesní pěšina nás zavedla až k potoku, který si razí cestu kamenným korytem. Ze skály vysoké nejméně 30 metrů padá velký vodopád skoro až k našim nohám. Je sice období sucha, proto množství vody, které protéká vodopádem není zase tak velké, ale i tak je to kouzelný pohled. Celkový dojem ruší jen malá výprava německých turistů. Ti jsou ale na odchodu, takže nerušenému kochání výtvory přírody již nic nebrání v cestě.

Vodopád je nádherný. Sedím naproti něj a koukám nerušeně do rachotících vod. Padající kapky s pleskotem dopadají na holou skálu, rozbíjejí se a tvoří jemnou mokrou mlhu. Děcka vybalují tropické ovoce, které jsme včera koupili a chystají si malý piknik. To já raději dávám přednost tichému koukání. Je tady moc hezky, dalo by se zde sedět dlouho a dlouho, ale touha poznat co je nad vodopádem,odkud ta voda vlastně teče nás žene dál. Po strmých schodech stoupáme lesem vzhůru. Vysoko nad našimi hlavami se rozkládají a pohybují v jemném větru koruny obrovských stromů. Zdoláváme vodopád sice trochu zadýchaní a propocení, ale za ten pohled to určitě stojí. Potůček tady teče stejně nerušeně ve svém kamenném korýtku jako dole, jen s jedním velkým rozdílem – najednou končí a padá kolmo dolů. Roky si voda skálou hlodala svou cestu až vytvořila nad sebou několik malých tůněk propojených přírodními kamennými skluzavkami. Kluci byli dneska ráno prozíraví a vzali si sebou plavky. Teď můžou blbnou a vozit se v potoce jako na tobogánu. Jen aby to moc nerozfofrovali a neskončili někde o 30 metrů níže rozplácnutí pod vodopádem. Ne, kluci vůbec vám nezávidím, že si ve vodě užíváte a já musím sedět na břehu a jen na vás smutně koukat. Jo holka, musíš být příště prozíravější a počítat s tím, že se můžeš koupat i na výletě, který má za hlavní cíl návštěvu krokodýlí farmy.

Na zpáteční cestě si ve stánku u parkoviště kupuji malý pytlík s brambůrkami. To jsem ovšem neměla dělat. Dokud jsem jej jen tak nesla byl klid. Ale když jsem jej rozbalila a začala šustit, tak to začalo. Opice uslyšely pro ně známý a asi i líbezný zvuk, který jak se zdá mají zafixovaný s přídělem potravy. Ze všech končin se začínají sbíhat k našemu autu. Nejdříve jen tak nesměle dávají o sobě znát. Z povzdálí vykukují a koulí prosebnýma očíčkama. Ovšem, když poznaly, že jsou v přesile neohroženě začínají kolem nás utahovat smyčku, ze které není úniku. Buď dáš brambůrky nebo jsi synem či dcerou smrti. Ještě že jsme blízko auta a můžeme se zachránit ukrytím v jeho útrobách. Opice poskakují po kapotě našeho „zeleného draka“ a domáhají se jídla. Takový malý horor od Hitchcocka, jen s tím rozdílem, že hlavní role nehrají ptáci, ale opičáci. Jen tak na dva prsty otvíráme okýnka a vyhazujeme ven pár lupínků. Nejsilnější opice se vrhají na žlutou pochoutku a surově odstrkávají slabší jedince a matky s mláďaty.

– Běž pryč ty dacane. To nebylo pro tebe, ale pro tu druhou opici.

– Nenech si to vzít a bojuj.

– Nech ji to ty potvoro, to je pro tu malou a ne pro tebe.

Jo, jo v bezpečí zavřeného auta to se dobře rozkazuje a radí. Holky, brambůrky i ovocné tyčinky došly. Konec oběda, musíme jet dál. Hupky – šupky z auta dolů ať nepřijdete k úrazu. Startujeme, opatrně řadíme zpátečku a doslova krokem opouštíme opičí ráj.

Konečně se začíná blížit Radkův sen – krokodýlí farma v Taman Buaya. Zastavujeme na zcela pustém parkovišti. Tady snad nikdo není. Jen aby neměli zavřeno. Hlasitá hudba, která se line z ampliónů nás ujišťuje o opaku. Už to tak vypadá, že zde krokodýly odchovávají odmalička na největších tanečních hitech. To určitě Malajci odkoukali Hoštický zázrak z filmu Slunce, seno a jahody, kdy při správně zvolené hudbě v Hošticích krávy dojily více mléka, tak tady krokodýli více snášejí vajíčka a rychleji přibírají na váze. Jak jinak si vysvětlit tu diskotéku, co je slyšet všude kolem.

Vstupenka do krokodýlí farmy stojí 15 RM. Za videokameru se platí poplatek 5 RM a za fotoaparát 1 RM. Farma je rozdělena na několik tématických částí. Nejdříve si prohlížíme krokodýly, kteří jsou ve svých výbězích s bazénky roztříděni podle stáří. V první kójí jsou dvou až šesti měsíční krokodýlci. V druhé dvouletí kluci a ve třetí statní macci starší pěti let. Ve čtvrté bydlí krokodýlové – mrzáčci. Někteří nemají přední packy, jiní zadní, některým chybí zuby.

Prohlídka pokračuje dál okolo líhniště, kde v hnědozelené vodě leží krokodýlí maminy a kladou vajíčka. Po betonovém chodníčku přicházíme k aréně obehnané vysokým drátěným plotem. Tady bude asi za hodinu probíhat krokodýlí show, kterou v žádném případě nesmíme propásnout. Poblíž arény má výběh krokodýl mrzáček. Našli ho jako miminko v džungli. Má znetvořený čumák, nikdy mu nenarostly zuby, a proto jej odmalička musí krmit. Je prý moc hodný a stydlivý. V nejbližší době by jej měli zapojit do vystoupení, která pořádají pro turisty. Teď tady jen nehybně leží a čeká, kdy mu některý ze zřízenců přinese něco dobrého na zub. O kousek dál začíná jezírko nad nimž je vedena po celé jeho délce dřevěná lávka. Odtud máme možnost pozorovat v bezpečí, ale poměrně z blízka obrovské krokouše koupající se ve vodě, slunící se na sluníčku, nebo lebedící si ve stínu. Někteří vypadají jako dokonalé sochy. Nehybně leží s otevřenou tlamou i několik minut. To, že opravdu žijí prozrazují jen sem tam mrknutím oka. Jinak je nemůže nic vyrušit z jejich nic nedělání. Dokonce i zřízenec, který jim přinesl krmení, je nechává zcela netečnými. Dloubá do nich dlouhým klackem, aby přece jen pohnuli svým mohutným tělem a okusili trochu těch chutných rybek, co jim donesl. Tři statní macci se odhodlali, že teda něco pojí a pomalu plavou ke břehu. Otvírají obrovské tlamy plné ostrých zubů v nichž malé rybky mizí jako by nic. Chlamst a škyt a pusa je prázdná. Další rybu prosím.

Do vystoupení s krokodýly zbývá ještě několik minut, a tak si jdeme prohlídnout vycpané krokodýly. Preparovaní ještěři mají na předních packách nastrčené boxerky. Až po smrti se stávají člověku bezpečným soupeřem, a proto bez obav o svůj život děláme několik „siláckých“ fotek.

Hlasitá monstrózní hudba z nejznámějších akčních filmů se line z okolních ampliónů. Je to upozornění, že se máme shromáždit u arény s krokodýly – za malou chvíli začíná show. Uprostřed jeviště stojí tři krotitelé draků. Jsou nám s úklonou představeni a už se chytají dlouhých tyčí a začínají dráždit ještěry. Krokodýlové by nejraději, kdyby mohli, zalezli do nějaké nory a odtud nevylezli tak sto let. Ale bohužel, realita je jiná a oni nacházejí útočiště v malém bazénku s vodou.

Asi metrovému krokodýlkovi svazují čumák. Potom jej jeden z krotitelů táhne do bazénu. Drží jej za ocas. Vždy jej nechá kousíček odplavat a potom jej stáhne zpět k sobě. Vypadá to, jako by jej chtěl dokonale zblbnout a uspat. Několikrát krokodýlek skoro utekl, ale krotitel byl rychlejší. Už jej drží nad hlavou a rukou mu mačká zátylek. Krokodýl je úplně znehybnělý. Přebírá si jej druhý krotitel, přehazuje si na záda a chystá se s ním tančit lambádu. Při prvních zvucích hudby začíná krokodýl sebou škubat a stává se nezvladatelným. Nezbývá než jej hodit do bazénku a začít s uspáváním od začátku. Na druhý pokus vše probíhá bez chybičky a my máme možnost vidět tančícího krokodýla.

Vystoupení se dostává do své druhé půle. Z tůňky vylákali na betonový plácek nejméně tři metry dlouhého obra. Nejdříve mu tyčí packy přistrčili úplně k tělu. K zavřené tlamě si klekl jeden z krotitelů a krouživými pohyby začíná krokodýla hladit mezi očima směrem dolů. Podpírá mu rukou hlavu a zvedá ji vzhůru. Pomalu přibližuje pusu ke špičce jeho čumáku a dává mu hlasitou pusu. Krokodýl pomalu otevírá tlamu a ukazuje své obrovské a špičaté zuby. Zezadu k němu přistupuje druhý z krotitelů. Pokleká a obříka konejšivě hladí po hřbetě. Pomalinku z kleku nasouvá své tělo na krokodýla a z jeho zad si dělá pohodlnou postel. Vrcholem celé show je ruka uprostřed zubaté krokodýlí tlamy. Vypadá to hodně nebezpečně. Stačilo by, kdyby macek jen tak z hecu scvaknul čelisti a o horor je postaráno. Prásk!!! Krokodýl je probuzen z umělého spánku. Zavírá tlamu. Ta je již ale prázdná. Krotitelé jsou celí, jen ten co tančil lambadu je trochu poškrábaný z prvního nepodařeného pokusu. Za hlasitého potlesku se s námi loučí. My se loučíme s krokodýlí farmou a míříme do nedalekého bistra, protože nám pěkně vyhládlo. Krokodýla na divoko tady sice nemají, ale my nepohrdneme ani restovanými nudlemi nebo rýží se zeleninou a masem.

Bohďu jízda vlevo tak zaujalo, že vyhazuje Radka od řízení a sama se usazuje za volant. K naší další zastávce je to jen kousek, takže dlouho nejsme v ohrožení života. Ne, to si jen dělám srandu. Ze začátku to jde ztuha jako Radkovi, ale po chvíli již plynule zastavujeme na malém parkovišti u pobřeží. Odtud vede lesní pěšina k našemu dalšímu cíli, a to k vodopádu – Temurun Waterfall. Pěšinou se proplétáme mezi stromy. Bohďu hned ze začátku strašíme, že je tady plno hadů, ať si dává pozor kam šlape, a co na ni spadne. S hrůzou v očích pomalu našlapuje a ani nedutá. To ji ovšem vydrželo jen k závěsnému mostíku. Je to naše první pralesní závěsná lávka, takže vysloveně volá po prozkoumání. K vodopádu stoupáme kamennou cestou vzhůru. Vzduch se tady vůbec nehýbá, je horko a hlavně dusno. Pod vodopádem nás čeká zklamání. Vodopád vyschnul. Zůstalo tady jen jezírko, do kterého z okolních skal stékají malinkaté potůčky vody. Někdy se nedá mluvit ani o potůčcích, ale jen o kapkách vody. Je vidět, že jsme tady v čase, kdy vrcholí období sucha. Naposledy tady pořádně pršelo před více jak dvěma měsíci. Od té doby se voda jen vypařuje a vodopády se ztrácejí. Objeví se až s prvními lijáky v období dešťů.

Jízda vlevo nenechává chladnou ani mně, takže teď patří sedátko za volantem pouze mé osobě. Řazení levou rukou pro praváka je trochu nezvyklé. Přeřazení z jedničky na dvojku sice trochu vázne, ale po chvíli si již zvykám. Po několika stech metrech jízdy se dokonce odvažuji předjet malou motorku. Ťamíci se sice zděšeně otáčejí, ale motorka to ustála my taky a jedeme dál. Loučíme se s krokodýlí farmou, kterou míjíme po levé straně. Najednou musím prudce přibrzdit. Do cesty mi vbíhá něco mezi krávou a vodním buvolem. Tváří se nepřítomně a ne a ne uhnout. Po chvilce se toto podivné stvoření konečně uráčilo opustit vozovku a my můžeme jet dál.

Zastavujeme na parkovišti u Pantai Pasir Hitam – jediné pláži s černým pískem na ostrově

( Black Sand Beach ). Není to typická černá pláž jaké jsou třeba na Kanárských ostrovech – šedočerné, sopečného původu. Ta langkawská je spíše strakatá – černobílá. Kotví tady staré rybářské bárky. Opodál se v pobřežním křoví krčí chudobné dřevěné domky a chatrče rybářů. Pláž je poměrně neudržovaná a znečistěné. Celkový dojem také kazí pohled na nedalekou cementárnu. Jedním slovem nás černá pláž hodně zklamala. Čekali jsme od ní více než byla schopna nabídnout.

Z auta nám začíná nějak hodně kapat voda. Dáváme hlavy dohromady, prozkoumáváme motor docházíme k závěru, že jelikož je chladič plný , tak ta mokrá skvrna pod autem je určitě z klimatizace. Ukonejšení tímto závěrem opět nasedáme do auta a vyrážíme k hoře Gunung Raya. Za volantem opět Bohďa – zkrátka ji to řízení vlevo úplně dostalo. Jízda vlevo již skoro bez chybičky až na ty blinkry. Jsou na opačné straně než obvykle, takže co odbočujeme či předjíždíme, tak nám místo oranžových světýlek, která ukazují zamýšlený směr jízdy, kmitají po suchém předním skle stěrače. Domorodci z nás musejí mít fakt legraci. Před námi je velká jízdní zkouška – blížíme se ke kruhovému objezdu. Najíždíme zleva.

– Kam jedeme? Kdy mám odbočit? …………

Pod horou Gunung Raya je u cesty strážní budka se závorou. Uvnitř nikdo není a závora je zvednutá. Co není zakázáno je dovoleno a tak vyrážíme k vrcholu. Stoupání je pozvolné, klikaté a dlouhé nejméně 13 kilometrů. Přes cestu nám přeběhla černá opice. Černá kočka přináší smůlu, ale co nosí černý opičák fakt netušíme. Necháme se překvapit.

Pod vrcholem opouštíme auto a pár posledních desítek metrů jdeme po svých k observatoři s vysokou kamennou věží. Celý objekt je hlídán vojáky. V areálu je zakázáno točit kamerou, jelikož je to vojenský prostor se satelity. Chlapík v civilu se nás ujímá a ukazuje nám pobřeží, které se rýsuje v dáli v oparu – je to prý již Thajsko. Po chvilce se s námi do řeči dávají i vojáci. Vylezlo z nich, že nás chvíli poslouchali, pozorovali a tipovali si odkud jsme. Jeden z nich dokonce vyhrál. Nějakou dobu snad pobýval v Čechách, takže měl češtinu odposlouchanou. Vyklubal se z něj fanda fotbalu znající našeho Nedvěda. Vykládáme jim o našich plánech co bychom v Malajsii rádi navštívili. Po zmínce o návštěvě pralesa jeden z vojáků mizí a po chvilce se vrací s asi deseticentimetrovým sušeným černým broukem. Ať si ho prý hezky prohlídneme, prý se s ním v pralese můžeme klidně setkat.

Sluníčko se pomalu začíná ukládat k zaslouženému spánku. Kousek od vojenského objektu je dřevěná kavárnička s terasou. Ideální místo k pozorování západu slunce. Objednáváme si kávu a čajíčky, usedáme do křesílek na zápraží a za naprostého ticha koukáme z hory do paprsků červenajícího sluníčka, které se pomalu snáší do mořských peřin.

Z hory sjíždíme již za úplné tmy. Já osobně miluji řízení auta v serpentinách, takže pro příštích 13 kilometrů je auto moje. Dálkovky, zatáčka vpravo, zákruta vlevo. Jedna, druhá. Značka padající kamení a …. A uprostřed cesty obrovský šutr. Teda o padajícím kamení jsem měla různé představy, ale že mě mohou na cestě potkat i takové balvany jsem netušila. To asi ta černá opice. Pod horou si děláme malou přestávku. Přece jen se serpentiny klikatí a některé žaludky to nemají rády. Za volant usedá Radek a my se pomalu vracíme k hotelu. Nemilým zjištěním je, že nám svítí pouze dálková světla. To asi té černé opici nestačil jeden velký šutřík na cestě, ale přičarovala nám i pokažená světla. Do hotelu se vracíme za mohutného blikotu protijedoucích aut a bouřlivého Radkova nadávání, který se marně snaží blikajícím řidičům vysvětli, že jinak to opravdu nejde.

Konečně jsme u hotelu. Ještě ráno jsme měli v plánu, že si večer vyjedeme na noční projížďku ostrovem. Třeba do hlavního města – Kuahu. Z projížďky po ostrově však nebude nic. Hold v noci se bez světel jezdit nedá. Na kamikadze se necítíme. Na to se máme moc rádi a raději dáváme přednost večeři v restauraci na pláži. Dvě grilované ryby, kuře s oříšky a chobotnice se zeleninou je jen strohý výčet všeho, co jsme ten večer snědli. K tomu ještě nezbytné ovocné koktejly a pomalu se naše křesílka pod naší váhou začínají bořit víc a víc do jemného písku. Od místního barmana dostáváme jako dárek k blížícímu se novému roku mandarinku. Pokud jsem to dobře pochopila, tak mandarinky jsou zde brány jako typické obětní ovoce nového roku. Na oplátku mu do skleničky nalíváme trochu slivovice. Zkusil jen tak na špičku jazyka. Hodně se zašklebil a prohlásil, že zbytek si vypije až po práci. Moc dobré, moc silné.

Tak a teď ještě do obchůdku nakoupit spousty chleba pro žraloky a korálové rybičky. No hlavně asi pro ty rybičky, protože žraloci jsou spíše na maso. Zítra nás čeká šnorchlování v Marine Parku a na to se musíme dobře připravit.

7.DEN – PÁTEK 8. února 2002

Payar Island Marine Park – šnorchlování s korálovými rybičkami, kanici a barakudou. Krmení žraloků.

Ráno nás o půl deváté před recepcí vyzvedává minibus. Jedeme ještě do nedalekého hotelu, kde nastupují další účastníci zájezdu a pak již míříme do přístavu v hlavním městě ostrova – Kuahu. U pokladen, kde se prodávají lístky na trajekt, který spojuje ostrov s pevninou se nás ujímají organizátoři celého zájezdu. Každý dostáváme na tričko samolepku s logem cestovky a kolem zápěstí nám připevnili kroužek s identifikačním číslem. V případě, že by se někdo utopil nebo ho sežral žralok, tak budou ihned vědět, které číslo to bylo. Nevím, jak jsme si to zasloužili, ale dostáváme čísla 1 až 4. Asi viděli ten pytel chleba pro žraloky, a tak předpokládají, že nás ty rybičky sežerou jako první i s tím chlebem. Přece jen se pak lépe dělá inventura, když chybí čísla za sebou a hezky od začátku.

Nastupujeme do rychlolodi. Musíme sedět v podpalubí, protože venkovní paluba na tomto druhu lodi není. Jsme vstrčeni do přední části. Sotva jsme se pohodlně usadili, tak přišla skupinka Japončíků a vyhodila nás ze sedátek se slovy, že jsou to jejich čísla ať si jdeme na ty svoje. K naší nelibosti jsou to úplně první sedátka v řadě. Před námi je jen televize, kde po vyplutí začínají promítat katastrofické scénky, které psal sám život. Před očima mi padají letadla, hoří domy, boří se celá města, umírají lidé. Všechny výše vyjmenované scény doplňuje hudba a zpěv skupiny Modern Talking. Kombinace obrazových scén s hudbou, nárazy přídě na vlny a neustále pohupování ve mně rozproudilo nelibé ba až katastrofické pocity a stavy. Když tak koukám kolem sebe, tak zjišťuji, že v tom nejsem sama. Martin je zelený jako stěna a prožívá asi to samé jako já. Ještě, že nám u nohou stojí ten prázdný kbelík na odpadky. Ale bylo by to potupné a nedůstojné. Takže se držím zuby nehty a v duchu počítám každou minutu do konce plavby. Nakonec naše utrpení trvalo více jak hodinu. Potácivě se vymotávám z lodi. Ještě delší čas nemám chuť se kochat překrásným místem, ve kterém s námi loď zakotvila. Zatím mám jen tolik sil, abych se s Martinem podělila o naše společné zážitky z plavby. Prý jsme na tom byli ještě dobře. Ťamíci několik řad za námi to prý nevydrželi a potupně zvraceli do pytlíků. Ale k příjemnějším věcem, vždyť je tady tak krásně. Určitě to stálo za tu hodinu „utrpení“.

Loď zakotvila u mola nedaleko od ostrova. Po dřevěné lávce nad korálovými útesy jdeme na malou pláž, kde je postaveno několik nevelkých dřevěných domků, laviček a stolů se slunečníky. Zde si odkládáme tašky a vysvlékáme se do plavek. Radek s Bohďou si půjčují ploutve. Ještě poslední instrukce – v kolik hodin je oběd, krmení žraloků či odjezd zpět do přístavu a před námi je několik hodin, které strávíme prozkoumáváním podmořských krás. A je jich opravdu spousta.

Bílá pláž se pozvolna svažuje do moře. Jen sem tam v písku chodidlem nahmatám ulomený korál ohlazený časem, malou mušli nebo ohlazené kousky skal. Kolem mne proplouvají malé i větší rybičky. O kousek dál od pláže je již vody více – tak po prsa. Již nic nebrání v nasazení potápěčských brýlí a šnorchlu. Lehám si na hladinu a jako bych se najednou ocitla v úplně jiném světě. Ve světě ticha a neskutečných krás. Rybičky mají neuvěřitelné barvy a tvary. Jakoby je vymyslel a namaloval bláznivý malíř s fantazií a hravostí dítěte. Příroda je opravdu mocná čarodějka a tady si dala vskutku záležet a doslova se vyřádila. Proplouvám nad korálovými útesy. Přede mnou, pode mnou, no zkrátka všude kolem je strašně živo. Zástupy duhových rybek mi křižují cestu. Ruce se mi samy od sebe natahují a chtějí se jich dotknou, jen tak zlehka pohladit tu vodní krásu. Potvůrky s výsměšným pohledem v tmavých očkách jen trošku více zahýbají ocáskem, zavrtí ploutvičkami, elegantně obeplují mé ruce a já sahám do prázdna. Mezi mořskými sasankami se prohání barevní klauni. Jsou to malé červené rybičky s černo-bílými proužky a dovádějí doslova jako malé děti. O kousek dál je na korálech přichyceno několik velkých mořských ježků. Bodliny mají dlouhé nejméně dvacet centimetrů. Někteří jsou tak blízko pod hladinou, že mám až strach, když nad nimi proplouvám, že se o ně zachytím a poškrábu. Naštěstí to je jen zbytečná obava a já klidně a nerušeně šnorchluji dál.

Podél ostrova se táhnou dřevěné chodníčky z nichž je hezký výhled na celou zátoku s korálovými útesy. Na hladině je plno „přerostlých rybek“, kterým od hlav trčí různobarevné tyčinky na dýchání. Jednou takovou z