Cestopis Laos 2010

Bolaven plateau – kávová cesta

2010

03.14

Ale dost už bylo vodopádů. Večer jsme strávili v Paksongu – hlavním městě kávy (jak psali v průvodci LP). Cestou jsme se trochu naladili v okolních vesnicích, kde všude u silnice sušili kávu na slunci.

Když jsme ale dorazili do města, bylo nám trochu divné, že nikde nejsou obchody s kávou ani kavárny, ale těšili jsme se na ranní trh, který měl všechno změnit. Přijali jsme tedy nabídku mírně přiopilého majitele penzionu, který právě slavil čínský nový rok a pozval nás ke stolu a zároveň nás u sebe ubytoval. Ráno se ale nic nezměnilo – trh byl jako všechny ostatní. Obvyklé zboží, jak třeba sušené rybičky, eventuelně z nich vyrobená a velmi oblíbená, zkvašená pasta, které nás provází zatím všude – hlavně její „vůně“.

Pouze káva nikde. Trochu rozčarovaní jsme bloudili městem a hledali jakékoliv stopy po kávě a jejím prodeji. Opět bylo vidět spousty kávy, jak se suší na slunci, nikde ji ale nepražili, natož aby nabízeli šálek. Nakonec se to povedlo a mi narazili na holanďana, který přímo uprostřed města nabízí kromě exkluzivní kávy z vlastních zdrojů také exkurzi po plantážích s ochutnávkou a ukázkou pražení.

Byl velmi sdílný, takže jsme se dozvěděli, že se tady usadil asi před třemi lety a že jeho manželka zde má několik plantáží, na kterých společně pěstují tu nejlepší kávu pod sluncem. Dokonce nabízejí jednu ze specialit, oceňovanou kávovými odborníky po celém světě – kávu, která před pražením prošla zažívacím traktem cibetky. Ano, rozumíte dobře. Nejlepší káva na světě se netrhá na plantážích ze stromů, ale najde se v exkrementech zvířátka velikosti kočky. Jen dobří sběrači vědí, kde tyto hovínka najít. A že se jedná o velkou vzácnost! Z jednoho hektaru plantáže se získá asi 100g tohoto zázraku a cena tomu odpovídá. Jak nám ale se zápalem v očích vyprávěl ……. výsledek za to stojí – jak doslova řekl v puse po prvním doušku nastane opravdová exploze chuti. Znalci za tento zážitek platí v přepočtu dva tisíce korun za šálek.

Po této teorii, zapíjené vynikající kávou, jsme se konečně dostali na plantáž. Kousek za městem jsme zahnuli ze silnice a octli se přímo uprostřed kávovníků odrůdy arabica. Keře zrovna kvetly, takže všude bylo spousty vůně a květů. Na některých větvích se tu a tam objevovaly červená zrnka plodů. Když bobule uzrají, sklidí se, vysuší, zbaví se slupky a upraží. Chuť kávy je do značné míry (kromě kvality a odrůdy) ovlivněna právě pražením.

Čím víc jsme pronikali dále na východ směrem ke hranici z Vietnamem, tím více ubývalo asfaltu a kvalita cest se začala rapidně snižovat.

Také vesnice postupně ztrácely zděné budovy, kterých bylo již tak dost málo, až se přestaly objevovat úplně. Střešní krytina přešla od obligátního vlnitého plechu až k dožkám z listů. Cestou ke třetímu vodopádu jsme narazili na požár. To rozhodně nebylo poprvé, protože vypalování patří k běžné praxi, když si farmář chce rozšířit pozemky směrem do džungle, ale nyní jsme se ocitli přímo uprostřed požáru. Zajímavé je, že jakkoliv oheň vypadá hrůzostrašně, zdá se, že projde zemí bez větší škody. Shoří totiž jen to, co je suché, tedy mrtvé. To živé se rychle vzpamatuje a spáleniště se za chvíli zase zazelená.

U třetího vodopádu jménem ………. Jsem narazili na roztomilou slonici s chlupatým čelem, která zde sloužila jako atrakce turistům a zároveň jako ukázka, že slon projde opravdu všude. Dodnes se jeho síla a „průchodnost terénem“ používá v džungli při těžbě dřeva.

Slonici jsme hrdinně nakrmili a pokračovali dál.

Bolaven plateau

2010

03.10

Čekalo nás ale Pakse, naše základna pro náhorní plošinu Bolaven. Cestou jsme se stavili v přístavu na břehu Mekongu a při čekání na autobus jsme sledovali místní kolorit. Jeden chlapeček asi zlobil, tak ho tatínek přišel ztrestat. Místo toho aby mu ale naplácal, tak ho začal usilovně štípat do zadku. Účinek to mělo obrovský – chlapeček si to asi nějakou dobu bude pamatovat. Jiný kraj, jiný mrav. Do místního autobusu jsme se nevešli a tak jsme (neradi) museli vzít za vděk autobusem pro turisty. Do města jsme přijeli poslední den oslav čínského Nového roku. Projevilo se to celkem velkou obsazeností hotelů, ale také zavřenými, nebo naopak různě vyzdobenými podniky čínského a vietnamského etnika. Po městě pak jezdili vozy s lidmi v barevných, převážně červených šatech, a bubnovali do velkého gongu. Od jednoho krámku ke druhému chodil obrovský drak a tancoval na prahu, doprovázen dalšími figurkami a lidmi, kteří přáli okolí štěstí a peníze. Někde měli také jakousi obdobu vánočního stromku – žlutě kvetoucí, různě nazdobenou rostlinu . No a samozřejmě nesměla chybět oblíbená asijská zábava – karaokee, tentokrát třeba i před domem v rodinném kruhu.

Velmi jsme se těšili do hor, takže jsme zařídili to nejnutnější, především si půjčili největší motorku co ve městě měli a vyrazili za dalším dobrodružstvím na náhorní plošinu Bolaven, známou pěstováním čaje a především kávy. Vzhledem k vysoké nadmořské výšce, příznivému klimatu a především půdě utvářené vulkanickou činností se tady pěstuje velmi kvalitní káva – jedna z nejlepších na světě. Bohužel (nebo bohudík – jak kdo chce) se zatím nedaří prosadit věhlas laoské kávy ve světě, takže jen opravdoví znalci vědí o co jde. Cestu z města jsme se ještě zdrželi nákupem občerstvení a samozřejmě jsme museli porovnat velikost pro nás atraktivního ovoce Big Jack, které jsme v Kambodži viděli pěstovat na farmě. I tady dosahoval úctihodných rozměrů.

Oblast je také známá nesčetnými vodopády a to byla právě naše první zastávka – vodopád ………. Vodopád je oblíbeným místem pikniků místních lidí a jelikož byl víkend, bylo jich tu celkem dost. Kromě spousty návštěvníků, kteří si koupel v řece skutečně užívali, tu byli i pořádný kusy ryb, které se nechali krmit přímo pod vodopádem. Mezi nimi obzvlášť vyčníval více než metrový sumec, který se občas majestátně vynořil z hlubin. . V místě vodopádu se také nacházela malá vesnice s obyvateli minoritní etnické skupiny a malý resort s dřevěnými domky pro ubytování hostů. Život ve vesnici bylo možné sledovat. Celé to působilo trochu nuceně, nicméně prostředí bylo pěkné.

Zato další vodopád byl už trochu z jiného soudku. Uprostřed džungle protéká říčka, jejíž voda se propadá do 90-ti metrové propasti a tvoří tak největší vodopád Bolavenu – ………… Místo je to skutečně impozantní a fotogenické. Pěší cesta vede k vrchní části vodopádu, odkud je potom možné po velmi strmé pěšině slézt až k úpatí, což vyžaduje dobrou fyzičku a jistotu pohybů, protože v některých místech se šplháte po čtyřech a přidržujete se liján.

A teď už snad ten Mekong

2010

03.08

Naším dalším cílem byl Mekong. Náš původní plán, podle kterého dojedeme do posledního města v Kambodži, tam nasedneme na loď a pojedeme proti proudu do Laosu, se ukázal neuskutečnitelným. Už naše informační kancelář – pan Sophat – nás informoval, že to asi nepůjde, a pokud ano, tak za 200USD. Ne všechny informace v průvodcích jsou pravdivé. Nakonec jsme vyrazili busem. Na hranicích s Laosem jsme zjistili, že víza by nám dali i tam (další mylná informace v průvodci LP), takže naše čekání v Siem Reapu na vyřízení bylo zbytečné. Hranice působila velmi malebně – dvě závory a dvě budky na každé straně.

Úředníci však nekompromisně vyžadovali „van dolár fór stémp“. Když jsem se osmělil a chtěl jsem na svůj utracený dolar potvrzení, zavrčel uniformovaný úředník něco ve své mateřštině, což jsem si přeložil jako: „zaplať nebo se vrať zpátky“ a jeho úsměv se změnil v nepřátelskou grimasu. Od hranic k řece už to byl jen kousek. V malé přístavu jsme nasedli na malé říční čluny a už jsme směřovali na Don Dhet, jeden z ostrovů Si Pan Dhon

Mekong na hranici mezi Kambodžou a Laosem prochází přírodním tektonickým zlomem, což se u takového veletoku projevuje tím, že zde vznikají vodopády, ale také mnoho malých či větších ostrovů. Celé území dostalo název, který přeložený z Laoštiny znamená čtyři tisíce ostrovů. Jestli je jich opravdu tolik nevím, ale celek působí velmi malebně.

Ubytovat se dá v malých bungalovech, které ostrované hojně nabízejí, již dávno však ne za jeden dolar na noc. Říční písek, zde žlutý, jemný a čistý, vytváří na břehu řeky malé pláže.

Voda je příjemně teplá a plná různých vodních živočichů, včetně vzácného sladkovodního delfína – orceli tuponosé, kterých tu prý již není moc, snad jen desítky kusů. Delfíni žijí (nebo žili) i v jiných oblastech veletoku Mekong – přítel Rek je sledoval ve svém rodném Kratie, což je asi 150 km po proudu řeky. I my jsme zkusili štěstí a z jedné pěkné pláže vyrazili v pronajatém člunu do oblasti, kde se v tomto období vyskytují – zpět na Kambodžsko-Laoskou hranici. Motorový koráb řídil asi 12-tiletý kluk, který nás bravurně provedl peřejemi až k obrovské tůni a velikosti přehrady. Přirazili jsme k jednomu ostrůvku uprostřed a bedlivě sledovali hladinu. A skutečně jsme měli štěstí a v dálce se objevil vynořující se delfín. Lodí jsme dopluli až k tomu místu a sledovali, jak se orceli pravidelně vynořují a nadechují na hladině. Tvar jejich hlav opravdu odpovídá jejich názvu.

Na zpáteční cestě jsme po přistání zůstali chvíli na pláži, abychom se vykoupali. Přitom jsme ale zjistili, že v řece žijí i další živočichové. Například ryba, která se v případě nebezpečí nafoukne do velikosti míče a tím odradí protivníka od případného útoku. Mne však za protivníka nepovažovala a rovnou se mi zakousla do kotníku. Zbyli mi tam po ní dvě červené ranky. Místní rybáři z toho měli celkem velkou srandu.

Samotné ostrovy se nejlépe poznávají na kole (půjčovné od 1USD/den). Don Dhet je spojen s mostem s vedlejším Don Khonem. Vybírá se zde však vstupné/mýtné a to dost značné (5USD). Vydat se můžete k vodopádům, do vesnice, která je turismem nenarušená, nebo jenom jezdit po okolí a hledat zastrčenou pláž. Velmi pěkný je i západ slunce nad řekou. Když ráno vstanete brzo, můžete se s místními účastnit ranní hygieny v největší koupelně na světě – přímo v Mekongu. Ani se nám z toho vodního ráje moc nechtělo.

Banlung a lišky, co dávají dobrou noc

2010

03.04

Siem Reap, jak již bylo psáno, je město turistů, což člověka trochu unaví. Takže do Banlungu, oblasti téměř neznámé, jsme se docela těšili. Ranní bus, který nás měl ráno v 6.20 vyzvednout před hotelem samozřejmě nepřijel. Dorazil asi v 7.10 až potom, co jsme telefonem probudili majitele CK, kde nám lístek prodali. Jednalo se o minibus, který společně s námi převážel další turisty i místní směrem na jihovýchod do města Champong Cham. Autobus (nebo spíš minibus) byl sice plný, to ale nebránilo tomu, aby řidič dovnitř nenaložil motorku (!) a ještě pár jiných užitečností. Při přestupu na autobus směrem k laoské hranici zmatky dál pokračovali. Řidič našeho minibusu si vše vzal na starost a organizoval přestupy do připravených velkých busů. Vše ale během chvíle zamotal tak, že nikdo nevěděl, jestli sedí v tom správném dopravním prostředku. My kupodivu seděli ve správném, takže jsme se pohodlně dopravili do Strung Trengu, městu na Mekongu. Odtud nám pokračoval za hodinu minibus směr Banlung. Pochvalovali jsme si, jak vše vychází až do té doby, než jsme vyrazili a zjistili, že do našeho cíle vede něco, čemu bychom u nás asi říkali polňačka. Jelikož je ale pro město jedinou spojnicí s okolím, jezdí tudy vše: motorky, autobusy, náklaďáky, povozy. A to vše v obrovských oblacích červeného prachu, který se dostane všude. Jakmile je prach hustý tak, že není nic vidět, autobus nezpomalí, pouze začne troubit, a jede stejnou rychlostí dál.