Cestopis Kypr s baťůžkem (2004)

Po cestovatelsky nezážívném létu, kdy jsem nejdále dojel do Vídně či Drážďan, jsem se rozhodl pořádně procestovat poslední měsíce studentského života. Velká cesta po střední Americe, kterou chystám na únor, byla ale ještě daleko a zima už zalejzala za nehty. Takže jsem chtěl vyrazit na nějaký kratší výlet do Středomoří užít si ještě trošku babího léta. Původně to měla být Malta s jazykovým kurzem. Bohužel v zimě nebylo na skladě moc letenek. Nakonec se z toho vyklubal Kypr, když se u GTS našly letenky do Larnacy za 2920 Kč. Juknul jsem ještě na počasí – jasno, vzduch 28 stupňů, moře 23 stupňů, takže nebylo co řešit.

Trošku fušku dalo někoho ukecat na tenhle výlet, ale i to se podařilo a vyrazili jsme nakonec ve dvou a strávili tam skoro dva týdny. Teplo nakonec moc nebylo, ale furt ty slunečné dvacítky přes den byly asi lepší než počásko tady v Čechách. Jen ty sněhové bouře a mrazivé noci ve stanu to trošku kazily:-) Koupání teda moc nebylo, ale zato bylo víc času na antické a gotické památky, přírodní treky a řecko-tureckou kuchyni. Nejzajímavější byla samozřejmě zelená linie a rozdělená Nicosie (poslední rozdělené město na světě). Celkově byla turecká část mnohem lepší a příště, pokud se na Kypr ještě vrátím, pojedu asi jen tam.

Trasa

23. listopad – 3. prosinec 2004

(ČR) Mělník – Praha – (Kypr) Larnaca – Nicosie – Kyrenie – Nicosie – Pafos – Polis – Batks of Aphrodité – Akamas – Polis – Pafos – Limassol – Larnaca – (ČR) Praha

Před cestou

Rozhodnutí o letu na Kypr padlo v pondělí 8. listopadu. Zrovna začala profláklá akce Velvet u GTS (mimochodem letos pěkně zmršená – žádný pořádný destinace a vyšší ceny než dřív). Naštěstí se mezi tím objevila i Larnaca s ČSA za 2920 Kč + 1574 Kč za letištní poplatky. (Tyhle poplatky za chvíli budou vyšší než letenka samotná. PS: Tak už to skoro tak je. Od 1. ledna 2005 si GTS účtuje dalších 800 Kč servisní poplatek.) Ale i tak jsem si říkal, jak levně vypadnu z Evropy, že na Kypr bych se za tuhle cenu jen tak nedostal. (Po návratu jsem na netu našel, že do Larnacy začal létat Smartwings za 1900 Kč + 1000 Kč poplatky.)

Ještě zbývalo někoho překecat, abych tam nebaťůžkařil sám. I když tentokrát bych do toho šel i sám. Nadějně vypadal Cherwayz (přežil se mnou Venezuelu). Bohužel už nám moc zestárnul a na tuhle letenku už takoví důchodci nemají nárok. Tak to nakonec zase padlo na Máru (ten už mnou přežil cestu dokonce dvakrát).

Odlet byl v úterý ve 3 hodiny ráno! Kdo vymýšlí tyhle časy by zasloužil zastřelit. Do baťohu jsem naházel i pár teplejších věcí a stan. Škoda, že jsem našel prasklou tyčku až při balení. Jako průvodce dobře posloužil opět Lonely planet – Cyprus za 550 Kč. Jen ceny a měny se od vydání krapet změnily. Na internetu jsem našel pár nevelkých zmínek o cestách po Kypru (hlavně severní část, když si někdo odskočil z Turecka). Na stránkách MZV byla alespoň zásadní informace o tom, že napětí mezi severní a jižní částí Kypru trošku polevilo a lze relativně bez problémů cestovat po obou částech ostrova, což ještě před několika měsíci bylo skoro tabu.

(Severní část okupuje od roku 1974 turecká armáda. Při bojích zahynulo dost místních, následoval oboustranný odsun Řeků a Turků na svoje části. Obě strany musí hlídat OSN na tzv. zelené linie, která rozděluje dokonce i hlavní město. Ještě nedávno se občas objevila zpráva o drobných incidentech a mrtvých na hranici.)

Plánoval jsem denní útratu do 20 eur (což se dodrželo). Nějakou zásobu navíc jsem vezl kvůli možnosti vyrazit lodí na 3-denní výlet lodí do Egypta a Izraele. Bohužel české kanceláře, které to nabízejí jako fakultativní výlety, nebyly schopny říct ani cenu, ani jestli to v tuhle roční dobu jezdí (nejezdilo). V řeckém Kypru se platí kyperskými librami, přičemž jedna je cca za 55 Kč. V turecké části je to podobné až na dvě maličkosti – vypadlo jedno písmeno z názvu a přibylo pár desetinných míst u hodnot. Jeden milión tureckých lir tak vyjde na našich 15 korun (Pozn.: Od 1. ledna 2005 Turecko seškrtalo 6 nul, takže miliónářem se budete muset stát asi někde jinde či jinak.)

PS: V průběhu cestopisu budu trošku (dost) nadávat na zimu. Listopad bývá na Kypru stále docela v pohodě, bohužel zrovna ze dnů, co jsme tam byli my, byli vyklepaní i místní. Byl to údajně nejstudenější listopad v jejich paměti. Za vše mluví sněhová vánice, která nás a palmy chytila na severu Kypru. Ale i tak jsem se nakonec v moři vykoupal.

Úterý, 23. 11. 2004 – Larnaca

V jednu hodinu po půlnoci zastavila před barákem Márova sestra, ze které se stal už náš tradiční letištní taxík (thx). Evidentně dneska naberu pořádný spánkový deficit. V Ruzyni jsme byli jako magoři, protože vyjma uklízeček tu nebyl vůbec nikdo. Postupně se našly alespoň dvě skupinky bláznů, co musí skočit na tyhle ranní letištní špeky do Larnacy a Hurghady.

Po naletadlení do Boeingu nás místo startu čekalo tankování (jeden by myslel, že se tankování s pasažéry nedělá ani u autobusů). Po půlhoďce jsme se dočkali i startu a potom i kusu jídla. (Díky jarnímu letu s Austria Airlines si již na jídlo nemůžu stěžovat, protože Rakušáky už prostě nemůže nikdo překonat – po sedmi hodinách jsme se tenkrát dočkali třech bonbónů.) Letadlo bylo skoro prázdné, takže jsme každý mohli zabrat trojsedačku a pohodlně si schrupnout. Probudil jsem se až nad mořem na dohled od Kypru. První pohled mě zrovna nenavnadil. Místo zeleného ostrova byl k vidění jen vyprahlý kus země bez stromů a obsazené pobřeží hotelovými letovisky. Jediným nehnědým kusem země byla akorát obrovská severokyperská vlajka na jedné hoře.

Zakroužili jsme nad Larnacou a přistáli u pár hangárů na pobřeží, které jinak představují jediné kyperské mezinárodní letiště. Vyměnili jsme po 50 eurech za zlodějský kurz a ještě zlodějštější poplatek (za 100 euro bylo 53,20 kyperských liber – větší výměnu nechte až do města). Před letištěm je zastávka místních busů, které jezdí do centra Larnacy každou hodinu, vyjma té, co jsme tam byli. Naštěstí se našel dobrodinec, který nás za 50 centů hodil do centra.

Larnaca je klasické letovisko, písečná pláž, promenáda obsazená hotely a restauracemi. Jen jedna věc trošku nehrála, a to že tu bylo úplně mrtvo. Na pláži se už asi pár dní nikdo neopaloval a my jsme se taky rozhodně vedrem nepotili. Naopak jsme museli vytáhnout mikiny z báglu. Dle Lonelyho jsme zamířili k hostelu H1 u kostela svatého Lazara(?). Po chvilkovém dilematu, jestli je to garáž nebo náš hostel, jsme se rozhodli vstoupit. Získali jsme postel v 12-lůžkovém pokoji, což ale bylo jedno, protože ve většině hotelů jsme stejně byli sami. Večer dokonce tekla i parafráze na teplou vodou. S ubytováním je trošku problém, protože moc baťůžkářského ubytování se tu nenajde. Většinou je jen jedno takové místo na město, takže ve špičce se tu ubytování asi jen tak nenajde.

Trošku jsme prošli město, ve kterém toho moc zajímavého není. Jen turistické informace mají slušně zásobený a odnesli jsme si mapy všech potřebných měst a regionů. V cestovce jsme se nakonec doptali, že lodě do Egypta přes zimu překvapivě nejezdí. Jediná věc, co zaujala na Larnace bylo solné jezero za městem a historický akvadukt kousek od něj. Vyrazili jsme teda za město a parkem podél jezera nápaditě pojmenovaném jako Larnaca Salt Lake kamsi za město. V ulicích právě dozrávaly citróny, pomeranče a mandarinky. Sluníčko se taky obtěžovalo vystrčit paprsky – takže až na to nevyspání a protáhnutí výletu na 20 kilometrů docela pohodička. Hledání památek tu však je stále méně obtížné než hledání restaurace, kde bysme nebyli jedinými hosty a neutratili za jídlo dvoudenní rozpočet. Ale i to se podařilo a krátce po setmění jsme zapadli do postele. Bohužel tma tu přichází po páté hodině, takže tu moc dlouhé dny asi nezažijeme. Kor když budeme vstávat po desáté. (Nakonec se ale našly dny u nichž jsme si nic jiného než jejich konec nepřáli.) V noci jsem se párkrát probudil, abych na sebe postupně nandal pár vrstev oblečení.

Středa, 24. 11. 2004 – Nicosie/Lefkosia

Vstávat v půl jedenácté, když bus do Nicosie jede v jedenáct není sice úplně ideální, ale stihli jsme to. Jeden jede ještě v jednu, ale obecně to tu stojí s autobusama pěkně zaprd. Jezdí jich pár, poslední jezdí tak kolem čtvrté, přes víkendy nejezdí vůbec nic a ještě je jízdné pěkně předražené. Takže není divu, že si tu většina lidí půjčuje auta, které stojí jen 9 KL za den (minimum na výpůjčku jsou však 3 dny, což seč ale stejně vyplatí). To jsme ale zjistili až ke konci, tak jsme se handrkovali po vesnických serpentinách do Nicosie zeleným intercity busem. Celý Kypr je protkán pohodlnými dálnicemi, ale náš řidič asi neměl na dálniční známku.

Historický střed hlavního města Nicosie je komplet obehnán neporušenými ohromnými benátskými zdmi. Před 30 lety ale stačili místní udělat ještě jednu zeď, a to přímo středem města. Rozděluje tureckou a řeckou část ostrova i prostředkem hlavního města.

Nejdřív nás ale čekalo pěkně dlouhé hledání něčeho k přespání. Na místě opět jediného levného ubytování totiž byla čerstvě vybouraná planina. Kousek odtud však visela cedule hostelu na jednom baráku. Ten však vypadal, jako že tam už nikdo měsíce nevstoupil. Docela dlouho jsme čekali, odháněli drzé kočky, zkusili i zavolat na číslo, které mělo hostelskému patřit. Bohužel telefonní budky moc nefrčí, před jejich dveře se parkují auta a pokud se už do nich člověk dostane, tak jsou stejně jen na karty. Když už to vypadalo, že budeme hledat jiné ubytování, zašátral jsem na (ne)patřičných místech dveří a oni se náhodou otevřely. No co, v zásadě se tam můžeme nakvartýrovat i bez cizí pomoci. Před odchodem do města se objevila i nějaká místňačka, která nám řekla číslo pokoje a zkasírovala o pět babek.

Vyrazili jsme do centra. Tam člověk může najít aspoň chodníky, protože mimo něj se opravdu s chodícími lidmi moc nepočítá. Chodníky skoro neexistujou, pokud jo, tak je z nich stejně parkoviště nebo v nich rostou stromy. O takové věci, které říkáme přechod pro chodce, už vůbec nemluvím. V centru nás čekala pohodička, pitoreskní uličky, namačkané baráčky a kvanta prázdných restaurací. Přes pár kostelů jsme se dostali až ke zdi, kde si to vartovali vojáčci se samopaly. Silnice prostě byla jednoduše zazděná a nazdar. V okolí linie jsou jen ostnaté dráty, zřícené a opuštěné baráky a udržované špačkárny. Škoda jen, že tu není dovoleno fotit, protože by to byly asi nejzajímavější záběry z cesty. Ale zkuste si fotit po zuby ozbrojené vojáky za značkou se zákazem focení. Každopádně atmosféra podél linie je nezapomenutelná.

Přechod do turecké části je u Ledra Palace hotel západně od centra. Původně asi nejluxusnější hotel ve městě, ze kterého si OSN udělala kasárny. Řekli jsme si, že omrknem, jak to vypadá, jestli by byl možný tak 3-denní výlet do Kyrenie na severu. Pochodovali jsme si podél zdí za dohledu vojáků až jsme se dostali na tureckou celnici. No co, tak jsme vyplnili nějaký papír, který má sloužit jako vízum (zadarmo) a byli jsme v Severokyperské turecké republice.

I když to bylo stále jedno město a od ulic, kde jsme byli před dvěma hodinama nás dělilo jen pár metrů byli jsme v naprosto jiném světě. Místo evropských ulic a pořádku na nás dýchla arabská klasika – mešity, bazary na ulici, oprýskané baráky. U linie byl ještě větší čurbes. Tyto dvě republiky, kromě Afroditina ostrova, nemají společné vůbec nic (národ, náboženství, jazyk, měnu…). Turecká část je přirozené zajímavější a exotičtější. Po pár hodinách chození jsme zapadli do něčeho, co by se dalo nazvat trh. Na tomhle trhu se ale neprodávalo jen čerstvé ovoce, ale v zadní části se daly najít i zajímavější věcičky. Což takhle hlavičku stepní kozy čerstvě staženou z kůže, či její mozeček výstavně položený na bílém talíři či jako dezert čerstvě vydloubnuté očko? To ještě dokresloval pach čerstvé krve všude kolem. I přesto všechno (nebo spíš právě proto) když jsme před setměním spěchali zpátky do hostelu, bylo jasné, že sem zítra vstoupíme znovu a na víc než jen na pár hodin.

Beznadějné hledání restaurace skončilo nakonec v kiosku na rohu autobusáku, kde nám dali do ruky kuřecí gyros s hranolkama. Nakonec to ale bylo jedno z nejlepších (a nejlacinějších) jídel na řecké straně. V našem hostelu se našly kohoutky s teplou vodou a dvě Francouzky. To taky byly první a poslední baťůžkáři na cestě. Opět musel stačit jen můj spacák s extrémem do +8, což je docela extrém, když teplota buchne ještě níž.

Čtvrtek 25. 11. 2004 – Kyrenia/Girna

Zima nás vzbudila opět krapet brzo, protože nám Francouzky ukradly z pokoje všechny deky. Na hranicích nás díky baťohům kontrolovali tentokrát o něco víc. Zamířili jsme k hlavnímu náměstí, kde na vás shlíží Ataturek. V bance jsem vyměňoval asi půlhodinu 20 euro. Ale kdyby člověk získával takhle po 37 miliónech za půlhoďku i v korunách, asi bych se párkrát obětoval. Podle Lonelyho jsme našli místo odkud by měly jezdit minibusy do Kyrenie. Ty tu sice nebyly, ale aspoň tu byla střecha, kde jsme přečkali pěkný slejvák. Pár místních se s náma snažilo dát do řeči, ale když zjistili, že kupodivu nemluvíme ani arabsky, tak z toho nic nebylo. Po projetí několika stovek busů se nakonec ten pravý objevil o fous od nás.

Cesta na sever do pitoreskního přímořského městečka trvala necelé 2 hodinky, po které na nás shlížely z hor vytesané obrovské severokyperské vlajky. Cesta byla překvapivě po pohodové dálnici, takže výsledek zastavení v Kyrenii byl trošku šok. Nejvíc to tu připomínalo Kambodžu či Albánii. Totální chaos, žádný asfalt ani chodník, všude bahno a louže. Jestli tohle mělo být profláklé místní letovisko, tak těpic. Po nějakém čase jsme zjistili, že zde právě staví kanalizaci, tak všechny komunikace vzali pěkně z gruntu.

Směřujeme ke dvěma levnějším hotelům v ulici za hlavním náměstím. Končíme v Bingöl Guest House, kde pokojík s koupelnou koštuje 15 miliónů lir. Všude se tu platí tureckými lirami, takže porovnání s Lonelym je trošku naprd, protože má všechny ceny hotelů v britských librách (za rok holt udělala turecká měna docela pokrok, inflaci mají pod 10% ročně oproti 60% kolem přelomu tisíciletí). Ubytování ale za moc nestálo, teplá voda netekla, v noci byla pěkná zima a hned za dveřmi řvalo nějaké čerpadlo. Aspoň že majitel uměl anglicky (což zas pro mě tak velká výhoda vlastně není:-), nandal nám spoustu inf. materiálů a dodal slova „winter coming“. To teda zrovna nebyla slova, která bysme zrovna chtěli slyšet. Možná lepší ubytovaní by bylo naproti v hotelu Sidelya (dle Lonelyho by tam měla být cena podobná.

Přístav a okolí je tady suprovní. Turistické informace nám byly naprosto nanic, protože o mapce s turistickými traily, která by měla teoreticky existovat, nevěděly vůbec nic. Tento zádrhel se ukázal následující den jako zádrhel dosti závažný. Hned u přístavu je obrovská pevnost, původem snad z byzantských dob (vstup 9 miliónů, na ISICa 2 milióny). Člověk si tam může chodit kde chce, ale vše je prošpikováno kamerami. Smysl většiny chodeb sice asi těžko někdo pochopí, všude obrovské masy zdí a staveb, které však vevnitř mají jen jednu chodbu vedoucí nikam. V několika místnostech se to tváří jako muzeum a jsou tu výstavky nejrůznějších vykopávek, minulých kultur, či nedávno objevené potopené řecké lodi s amforami. Šmejdili jsme tu skoro až do večera. Pak už jsme se jen courali po molu. Ještě jsme vyměnili nějaký další peníze (směnárny tu jsou na každém rohu), přeskákali pár výkopů a zdrhli před deštěm do nějaké restaurace s pařížským jménem u náměstí. Jídlo bylo výborné, spousta masa, ovoce, zeleniny a málo peněz.

Pátek 26. 11. 2004 – Vojenský prostor nad Kyrenií

V noci nastalo trošku peklíčko. Průběžně hučelo nějaké čerpadlo a po půlnoci přišel orkán, který přinesl sníh(!) a odnesl spoustu věcí. Co neodnesl porozbíjel aspoň o zem. Ráno jsme nevěřícně koukali na zasněžený Kypr. Z těch pěti a půl stromu, co jim tady rostou, jich půlka popadala. No, za sněhem jsme sem fakt nepřijeli (teď máme leden a sníh jsem na Mělníku tuhle zimu ještě neviděl). Kupodivu tyhle divy nás nepřinutily vylézt z postele, protože venku pršelo (sníh zůstal přes den jen na kopcích za městem) a byla pěkná kosa. Dali jsme si teda leháro, že tu zůstaneme ještě den. Dneškem totiž padl plán na cestu na kyperské hory Trodos. Když je taková zimu a sníh u moře, tak radši nemyslet na to, co by nás čekalo ve výšce kolem 1500 metrů (nejvyšší hora Olymp je pak přes 1900 m.n.m.).

Když to vypadalo, že k poledni se počasí umoudřilo, vyrazili jsme pěšky k zříceninám hradu Hilarion (měl být asi 5 kilometrů za městem) s tím, že bysme se pak dostali k Sedmimílové pláži západně od města. Zamířili jsme tedy nejpřímější přímkou přímo k hradu. Zakrátko opět začalo parádně pršet, a to co nepromočil déšť z vrchu, udělaly auta bočními sprškami, protože silnice momentálně připomínaly spíš potoky. Déšť ustal až ve chvíli, kdy jsme opustili blízkost silnice. Déšťík kupodivu neprospěl ani horským pěšinám, a tak jsme se většinou brodili bahnem. Cesta se bohužel docela často rozdvojovala a většinou tak po hodině jsme zjistili, že naše odbočka určitě nebyla ta pravá. Nebudu to prodlužovat, celý den jsme bloudili po kopcích a když už to vypadalo, že se blížíme ke hradu, tak na nás svrchu zhlíželi vojáci se samopaly a my jsme objevili, že se celou dobu ploužíme vojenským prostorem. Pravda pár indicií tomu napovídalo – špačkárny (posedy to teda nakonec asi nebyly), poházená munice a náboje, rozstřílené a opuštěné baráčky. Radši jsme se dali na ústup zpátky do města. Ještě horší bylo, když jsme se dozvěděli, že na Hilarion jezdí taxíky a jen za 3 milióny lir, což je asi 20 Kč na jednoho. Takže žádný hrad, žádná pláž, žádný extra trek a den v pytli. Ale když tohle odmyslím tak procházka to byla pěkná. Jestli se na Kypr vrátím, tak tohle bude prioritní místo, kam zamířím. Však se nevzdám. Ale ten taxík bude asi větší jistotka.

Asi nemusím zdůrazňovat že jsme tam v kopcích už chcípali hladem i únavou. V centru jsme tak zapadli opět do včerejší restauračky a dali si další porcičku. Pak jsem ještě skočil do potravin nakoupit místní vínko, sušenky, chipsy… a vyrazili jsme k pevnosti, kde zrovna zuřilo moře a vichr. Vlnky dosahovaly nevídaných rozměrů (po 26. prosinci to ale už ani tak nepřijde) a vydatně kropily pobřežní baráčky až na střechu. Ideální místo na piknik – tak jsem se trošku picnul vínečkem. Mára alkohol nepije (to sou mi ale dnes lidi…), tak celá flaša zbyla na mě.

Dnes jsme se museli dostat až tam, kde bysme mohli strávit minimálně 2 dny, protože v neděli busy nejezdí už vůbec a v sobotu jedou poslední někdy o poledni. Vypadnutím Trodosu se stal cílem až poloostrov Akamas na nejzápadnější výspě Kypru. Vstali jsme na naše poměry hodně brzo (před osmou) a u náměstí našli nějaký minibus do Nicosie. Pokud nepospícháte, zajeďte si do Famagusty/Magusy. Busů tam odsud jezdí spoustu a městečko to taky není k zahození. A vyměnit v cestovních itinerářích řecký Akamaský poloostrov za turecký Karpaský polostrov by taky asi nebyla chyba.

Uprostřed cesty jsme překousli jednu kontrolu a pak ještě jednu na celnici. Prej jestli jsme něco nekupovali a nepodporovali tak jejich hospodářství. Historku o tom, jak jsme kupovali jen vodu, sežrali. Hned jsme letěli na místo, odkud by měly jezdit busy do Polis v 9:45. Blbý bylo, že těch míst bylo uvedeno hned několik. Každá společnost jezdí z jiného koutu někde podél hradeb. Každopádně jsme se ale našeho busu do Polis v 9:45 (dle Lonelyho) nedočkali. Jediné, co se vyklubalo v průběhu dne naším směrem byl bus do Pafosu v poledne.

Za nekřesťanských 5,40 kyperských liber jsme popojeli 130 kilometrů do Pafosu, kde nám ujel o pár minut přípoj stejné společnosti do Afroditiných koupelí/Bath of Aphrodité na Akamasu. Poslední bus někdy po čtvrtý jel jen do Polisu, ale aspoň něco. Čas jsem zabil trháním zelených mandarinek, ale furt to byla lepší varianta než ta týden stará vánočka v báglu. Nějaká divná herka nás pak dovezla až do Polisu. Strach z busu byl ale nakonec menší než z řidiče, protože ten stačil během cesty dohnat ještě pár minut spánkového deficitu, který asi získal při nočním tahu.

V Polisu nám nezbylo nic jiného než zamířit do kempu, který byl asi 2 kilometry za městem u moře. Během chůze se už pěkně setmělo, tak jsme aspoň ukradli/otrhali nějaké pomeranče a mandarinky ze sadu. Zbytek cesty jsme si to pak pěkně vyčítali. Jako že jsme toho natrhali tak málo. Kemp byl ukryt v cedrovém háji, na kterém bylo vidět, že se tudy taky prohnal orkán. Na recepci ani noha, což jsme vzhledem k tomu, že jsme to tím pádem měli zadarmo, lehce překousli. V celém areálu bylo asi 10 karavanů a maximálně 5 lidí. Stan jsme nějak postavili. Bohužel jeho tvůrci nemysleli na to, že ti, co by v něm chtěli přespat, by taky mohli mít nějaká zavazadla. Už jsem to viděl na to, že se v noci přesunu do umývárky přespat na lavici. Sociální zařízení tady byla ve výborné kvalitě a dokonce po desetiminutovém odtečení vody jsem se dočkal i vařící vody. To už se mi pak po zbytek cesty nepovedlo. Ještě jsem chvíli brouzdal po pláži, kde se akorát vyloupl úplněk. A nakonec došlo při úplňku i na romantický posezení s tou starou vánočkou z tesca.

Po osmý jsme se nějak navrtali do stanu a začala nejpernější noc cesty. Usnutí nám nebylo moc přáno. Když se mi to podařilo, tak po probuzení a juknutí na hodinky nastala depka, protože z toho vyšel vždy spánek tak max. 20 minut. Náš užasnej stan dokázal zcela zabránit v prostupu vlhkosti a vzduchu. Problémek byl, že vlhkost se utvořila vevnitř a stěny byly hned plný kapek, což vzhledem k velikosti stanu znamenalo při každém pohybu schytat pěkný deštík na spacák. Vlhkost nám navíc asi zalepila všechny póry stanu, takže jsme se ještě skoro udusili. Vyvětráním se zas dostal na naše makovice studený vítr… No jo no, zalésáci z nás asi nebudou:-) Ale přežili jsme!

Neděle 28.11.2004 – Polostrov Akamas (Polis – Latsi – Baths of Aphrodite)

Po čtvrté jsem spánek definitivně vzdal a přesunul se do koupelny, kde aspoň bylo sucho a o fous větší teplo. Po rozednění (někdy kolem šesté) jsem se coural po pláži a před vyplaveným bunkrem jsem si udělal piknik (týdenní vánočka, nakradený pomeranče a voda ze záchodu). Mára se vymotal ze stanu až v devět. Vše jsme rychle sbalili, abychom ještě nechytli nějakého výběrčího. Pohodlnost Kypřanů je ale úžasná, protože od svého karavanu jezdili 100 metrů na záchod autem.

Do Afroditiných koupelí jsme museli jít pěšky, páč tady berou tu neděli nějak vážně. Vyšlo to na bratru 10 kilometrů s plnou polní na zádech. Asi nemusím zdůrazňovat, že nejjasnější a nejteplejší den z pobytu byl asi právě dnes. Přidal se k nám jeden zbloudilý pes poněkud větších rozměrů, z čehož jsme zrovna ze začátku radost neměli. Naštěstí byl v pohodě a vydržel to s náma až do Latsi, kde po něm vystartoval ratlík, co byl 10x menší a hnal ho zpátky ke kempu. Aspoň že obchody fungujou i v neděli a mohli jsme koupit podél silnice nějakej žvanec.

Kolem druhý jsme přišli až ke slavným koupelím. Z turistického pavilonů se vyklubala jen restaurace a všechno ostatní bylo pozavírané. Ještě hůř se vyklubal slibovaný kemp. Byl to nějaký sad na mořském útesu, v němž byly porůznu zaparkované vysloužilé karavany a u každého byla kadibudka se sprchou (samozřejmě důkladně zamknutá). Po nějaké recepci, či člověku ani vidu. Jedinými živoucími bytostmi byly kozy pasoucí se na stromech. No co, zatloukli jsme stan a vyrazili do restauračky na kus malého, předraženého a hnusného jídla.

Poloostrov Akamas je neobydlený a snad poslední panenský kus kyperské přírody. Měl by tu být národní park, přes který vede několik turistických tras. Nejprofláknutější traily vedou právě odsud a mají kolem 8 kilometrů. Zajímavější je ta západnější, tak jsme se na ní po třetí hodině vydali. Akorát jsme minuli posledního turistu pospíchajícího na bus a už byl celý park skoro jen pro nás. Cesta byla výborná, nádherný výhledy, spousta stromečků, keříků a koz, pěšiny dobrý a značení horší (na rovince je označen každý druhý kámen, která se pak nedostalo na značení odboček). Převýšení bylo ve stovkách metrů, nejhorší byl pak závěrečný sešup v serpentinách na strmé stěně, kdy pod náma byla jen 200 metrová ďuzna a pobřežní útesy. Vzhledem k tomu, že už se docela setmělo, udělalo to závěr pochodu docela zajímavým.

U kempu i u restaurace bylo už mrtvo, tak jsem ještě natrhal nějaký mandarinky, vošpláchnul se pod vodopádky v Afroditině jezírku a tak… Že bych se zrovna těšil na spánek do stanu, to se říci nedá. Tentokrát to ale dopadlo o něco lépe, já spal několik hodin v kuse (Mára teda prej ne, ale s tím bych se smířil). Ani jsme se neudusili a ani neutopili.

Pondělí 29.11.2004 – Zpátky do Pafosu (Baths of Aphrodité – Polis – Pafos)

Ráno byl krapet drsný budíček. S prvními fotony vyrazily stovky koz opět na pastvu. Každá koza má na krku pořádný zvonec, tak asi nemusím příliš popisovat, jak to vypadalo, když se tohle prošlo kolem stanu. Bus do Pafosu odsud měl jet kolem poledne, což bylo ještě spoustu času na zdolání druhé trasy. Ta už tolik zajímavá není, ale zas je cestou několik pramenů a taky jsme konečně trefili na zříceniny byzantského chrámu. Moc toho z něj teda nezbylo. Ke kempu jsme přišli až v 11:45, tak byl docela frmol se zabalením. Opět nás vezl ten spící ožrala, takže jsme vyjeli až poté, co se v jednu probudil a uráčil se otevřít dveře. Naštěstí jel jen do Polisu, kde jsme čekali na další bus. Za tu hoďku jsem alespoň prolítl centrum městečka (docela pohodový) a nabral zas nějaký mandarinky (bohužel se z nich vyklubaly brutálně hnusný grepový pomeranče).

Další zastávkou byl Pafos, což je místo, kde se za antiky a dřív stavitelé docela vyřádili. Zbylo toho tady docela dost. Nejznámějšími jsou královské hrobky (obšhlehnuto dle egyptského vzoru) a Pafoské mozaiky. Město má centra rovnou dvě – horní Ano a přímořské Kato. Jedno u moře, druhé 3 kilometříky do kopce. Vždy když něco potřebujete, můžete se vsadit, že je to přesně v té druhé části. Autobusák je v horním vedle náměstí, na němž jsou asi 3 benzínové pumpy. Náš hostel byl pro sichr docela daleko od obou center, tak jsme tam pajdali docela dlouho. Možná se divíte, jaktože jsem si ještě nestěžoval na zdravotní stav. Samozřejmě že se něco najde. Hned první den naběhly díky novým botkám puchýře na nohou, na Akamasu se ozval tradičně kotník a teď mě chytil nárt tak, že byl problém s každým krokem. Ale v zásadě nic, co by člověka nějak rozhodilo.

Zdejší hostel H1 měl opět své nejlepší léta za sebou. Vypadal jak naše přízemní papíráky, komplet byl obrostlý růžemi a pavučinami. Opět nikde nikdo, jen vzkaz že manager nějak přijde. Vevnitř jsme prolistovali knihu hostů, za poslední dva měsíce se tu ubytoval jeden člověk. Nechali jsme tu bágly, Mára vyrazil na jídlo do města, já neměl příliš sil na další kroky a zůstal jsem na stráži. Po skoro dvou hodinách přišel manager a chtěl pasy. Márův pas jsem neměl, tak smůla. Že přijde za 15 minut. Další hodiny nepřišel ani Mára ani manager. Aspoň jsem dojedl tu hnusnou vánočku a dočetl noviny. Za tmy se postupně oba docourli a my se dostali konečně na cimru. V ní byl dokonce německý turista (prý podnikatel, co sem jel dělat byznys se svým výrobkem, ale nějak mu došli peníze, tak to tu musí nějak přežít, že za týden má nějaká jednání a blabla). Spíš tak trošku pošuk. Voda netekla, strop se tradičně propadal, ale aspoň tu byla elektrika, tak jsem mohl pořádně nasosat energii do digitálního foťáčku, který právě překonal svých prvních 300 snímků. I když né, že by se všechny povedly.

Úterý 30.11.2004 – Pafos

Dnes jsme poprvé neměli v plánu někam cestovat. Celý den jsme se jen potloukali po městě a prošťourávali archeologické parky východně od města na pobřeží moře. Dokonce celý den svítilo slunce, tak jsem do chlebníku zařadil i plavky s ručníkem.

Nejdřív jsme zašli ke královským hrobkám, což jsou stovky komůrek a chrámů vytesaných ve skalách (vstup 1 libra). Po několika hodinách jsme se přesunuli na další areál. Spousta antických staveb je však i běžně přístupná v celém městě podél silnice, např. katakomby se stromem, kam místní odkládají posmrkané kapesníky. Nějaký čas jsme se váleli ještě na pláži, sluníčko taky konečně trošku zahřálo, moře i pláže ale byly stejně úplně prázdné. Učinil jsem i pokus o vykoupání. Na pláži ale byly vyvrhnuty tuny humusných řas, voda studená, a když jsem se dostal až do vody, tak kameny pod hladinou byly pokryty nějakými zkostnatělými řasami, které se každým krokem pomalu zařezávaly do chodidel. Po chvíli jsem to vzdal a přesunul se radši k mozaikám.

Pafoské mozaiky je ohromný areál, kde toho ale zas tak moc není. Naprosté zříceniny, kde zbylo jen 5 sloupů a občas nějaká zeď. Mozaiek (takhle to vypadá nějak blbě) bylo pěkné kvantum a pořádně se na nich asi předci vyřádili. Některé stavby jsou „zachráněny“ plechovými hangáry. Dále jsou tu hradby, ale to jsou jen skaliska podél pobřeží a občas nějaká cihla. Pak je tu malý amfiteátr, který je čerstvě obnoven betonem a bývalý hrad, který kdysi zbořilo zemětřesení. To už ale byla tma, zima, únava a hlad.

Brouzdali jsme ještě starým městem, obkroužili kolem přístavu s dalším hradem, občas nakoukli do nějakých temných jeskyní a v hypermarketu jsme si nakoupili jídlo a pivo. Ještě jsme zjišťovali, kdy jede zítra autobus do Limasolu. Limasol neboli Lemessos je druhé největší město s největším přístavem, Pafos je největší město na západě Kypru a obě jsou od sebe tak 60 kilometrů. I přesto ve středu jezdí mezi městy jen jediný autobus, a to ještě jen v osm ráno. Grrr.

Středa 1.12.2004 – Limasol/Lemessos

V Limasolu jsme vystoupili kousek od starého rybářského přístavu s hradem. Nějaké levné ubytování mělo být hned v první ulici od pláže na pěší zóně. Hotel Metropole trošku podražil z louňáckých 10 liber za pokoj na 36. Naštěstí u Luxoru Guest House zůstala cena 12 liber za pokoj zachována. Několik pokojů v prvním patře vedl takový pomalejší děda, ale vzhledem k tomu, že jme byli jeho jediní zákazníci dostali jsme jediný pokoj s koupelnou. Teplá voda se sice opět nekonala, ale aspoň tu nepadal strop a nemuseli jsme se bát štěnic v dekách. Naopak čerstvě povlečené peřiny slibovaly, že bysme konečně nemuseli v noci naklepávat kosu.

Poledne jsme šli zabít na velké molo, kde jsme mohli pozorovat místní pošuky s jejich prapodivnými zvyky. Jediná rádobypamátky je místní středověký hrádek s muzeem, kde se ženil Richard Lví srdce. (Co ten tady chudák dělal?) Nejdřív to vypadá docela pěkně, temné místnosti a chodby, zajímavá architektura + vitrínky se střepy, hadry, kusy železa atd. Bohužel po chvíli zjistíte, že celý hrad má v podstatě jen 4 místnosti a z vrcholu není nic vidět, protože okolní zástavba je stejně vysoká.

Promenádou jsme došli až k místní pláži, kde se ale válely jen bagry a hromady sutě. Plavky v chlebníku byly opět na nic. Nedaleký park byla taky pěkná parodie, vevnitř dokonce byla zoo s husama, oslem a podle smradu tam někde byla i opice. Začli jsme hledat žrádelnu. Měl jsem chuť dát si konečně meze (jídlo o cca. 10-40 chodech). Stojí kolem 7 liber. Bohužel vyhlídlá restauračka zůstala zavřená a nějaká jiná vhodná se taky nenašla. Jestliže v předchozích městech bylo mrtvo, tak výraz pro tohle město by se už hledal těžko. Něco schůdného jsme našli až v liduprázdných barácích u rybářského přístavu. Stará babka obsloužila dobrou rybkou a džbánkem piva (za 250 Kč). Jak si dokáže vážit hostů ukázala následující den, kdy jsme venku na zaprášených židlích před její restaurací čekali na bus. Hned naběhla a chtěla nás vypoklonkovat dál od podniku. Asi jsme babě rušili mravence, protože jiný živý tvor se tam během hodiny nemihl.

Čtvrtek 2.12.2004 – Zpět na letiště (Limasol – Larnaca)

Busy do Larnacy odsud jezdí 4x denně. Z hotelu jsme museli vypadnout v 11 a jen tak tak jsme se stihli probudit. Batohy zůstaly ještě chvíli v recepci a my vyrazili na gyros a na opalovačku a koukandu na molu. Z pošty jsme mohli poslat domů pohledy (známka za 0.26), ale já ty svoje někem zašantročil a našel až doma. Ještě jsme nakoupili nějaké cetky a kusy žvance na letiště. Ve 13:30 jsme vyjeli do Larnacy (autobus odjížděl od kruháku u starého přístavu). Zelený bus opět jel těmi nejnemožnějšími úseky, takže jsme si opět prohlédli ty nejzapadlejší kouty ostrova. Cestou jsme potkali i dodávku Standy Grosse, který tu byl asi na dovolené.

Před třetí jsme vystoupili opět na promenádě v Larnace. Na pláži se procházelo pár lidí v kožichu, což byl ten pravý důvod pro sundání baťohu a vyražení do mořských vln. Původně jsem se chtěl jen nechat vyfotit s vodou po kotníky, jakože zrovna vylézám z vody, abych mohl dělat haura, jak jsem se tu koupal:-). Ale nakonec mi to nedalo a pořádně jsem se tam vycachtal. Nebylo to tak drsný a ani se mi pak nechtělo z vody. Jen ten odliv vypadal nějak podezřele, když se břeh začal vzdalovat. Naštěstí stačil nápad, jako že bych se postavil na nohy, a on tu nebyl ani metr. Kupodivu plážové sprchy nefungovaly. Přitom jsem byl údajně už druhý člověk, co se tu za poslední dva týdny koupal.

K véči jsem si dal ještě Jacket potato, vyměnil zpátky pár liber do normálnější měny a kolem šestý jsme už museli jet posledním busem na letiště. Tam nás čekalo 10-hodinové utrpení na kovové lavici. Moc způsobu jak tu zabít čas není. Celé letiště je jen jedna malá hala, a tak nejzajímavější bylo střídání vojáků, kterým přitom upadl samopal a výlety na wc.

Pátek 3.12.2004 – A dom (Larnaca – Praha – Mělník)

Po půlnoci jsem našel Revue od ČSA, kde právě psali, jak strašně zlepšili kuchyň – výborné jídlo, aby někdo nedostal to samé, jaké všechny pochoutky jsou v menu a blabla. Ve dvě se konečně začalo odbavovat. Bohužel byly před námi zrovna Rusky letící do Varů se svými 40-kilovými kufry. Za check-inem už byla pohodlná křesílka, kde jsem si aspoň na chvíli schrupnul. V letadle jsem to zopakoval, i když tentokrát bylo letadlo naprosto plné (kde se to tam vzalo?). Jídlo skutečně bylo jiné, oproti minule se vynechalo v té vaječné placce náplň. Přistáli jsme včas, po šesté přijela Márova sestra a v sedm už jsem chrápal ve své posteli.

I když původní představy byly o něco růžovější, rozhodně to nebyl špatný výlet. Počasí člověk neovlivní a údajně nejstudenější listopad za padesát let, orkán a sněhovou vánici člověk by měl člověk na Kypru zažít snad jen jednou za 50 let. Ale pro jistotu bych příště zkusil se tam dostat tak o měsíc dřív. Cenově vyšlo 10 dní se vším všudy na 9 tisíc korun – 4500 Kč letenka s poplatky a 4620 Kč jsem utratil za vše ostatní (z toho ubytování 1670, doprava 1050 a jídlo 1570). Vzhledem k tomu, že tam začal létat Smartwings za ještě levněji (letenka se vším všudy pro každého za 3 tisíce) není tenhle výlet za prodloužením léta rozhodně akcička k zahození.