Cestopis - Kypr s batohem a minimem peněz

Je sobota večer a čeká mě ještě noc na letišti v Larnace. Před čtyřiceti sedmi hodinami jsem přistál na Kypru (LCA). Trip report to bude proto dlouhý (celá noc před mnou) z velmi krátké cesty. Navíc zřejmě z nejbližšího místa, odkud byl trip report psán. Snad se bude hodit pár jedincům, kteří si zakoupili letenky Vídeň – Larnaca s Blueair.

Na vídeňské letiště jsem jel přes Přerov, kde jsem se potřeboval stavit a odtamtud jsem vyjížděl v 10:15, což mi zajišťovalo dostatek času na flákání se po letišti, ovšem silnice I/55 vede zřejmě jenom vesnicí, přičemž sporadicky, ale velmi sporadicky, je přerušená krátkým úsekem mimo obec = přijel jsem asi o hodinu déle. Původně jsem chtěl auto nechat ve Schwechatu, ale z nedostatku času i neznalosti jízdního řádu vlaku jsem přehodnotil situaci a fokuse zaparkoval v poslední vesnici před letištěm z mého směru – Fischamend. Na letiště to jsou přesně 3 km, které jsem doběhl za 20 minut.

Z plánované obhlídky letiště i vychvalované Billy sešlo. Na check-in nikdo nic nezkoumal. I když moje příruční zavazadlo evidentně přesahovalo povolené rozměry (trekingové boty, po přezutí bylo akorát), staff mi dal letenku. U lidí přede mnou taky nic nezkoušeli, nevážili… v 16:30 jsem už byl u gatu a na obrazovku naskočilo zpoždění, což jsem tak trochu tušil vzhledem ke skutečnosti, že plánovaný odlet byl 16:15….Avizovaný nový čas odletu 16:45 nemohl snad myslet vážně ani ten, kdo to tam napsal. V letadle bylo cca 40 lidí a odletěli jsem s hodinovým zpoždění. Pro nedostatek času jsem jako obvykle neměl žádný plán, žádné mapy a dokonce jsem neviděl ani předpověď počasí….u mě standard. Proto jsem zvažoval den v Nikosii a druhý den v Larnace. V kapse jsem měl 20 euro a 20 euro zálohu na mBank kartě.

Po pasové kontrole v Larnace jsou u výdejů báglů perfektní informace – příjemný chlápek, ucházející mapy Nikósie a Kypr…ihned po otevření té kyperské mě do očí uhodil nejvyšší vrchol Kypru Olympos 1951 m.n.m. Jako obvykle jsem tedy z minuty na minutu změnil plány s tím, že to risknu a jedu do hor. Nejdříve jsem musel autobusem do Limasolu. Lístek stojí one way 8 euro. Na cestu zpět tedy mám, snad se dostanu na letiště včas…původně jsem chtěl přespat na letišti a ráno se vydat do Nikósie, ale teď není na co čekat a v 22:30 odjíždím do Limasolu. Řidiče se ještě ptám, kde v Limasolu tak přibližně staví, abych věděl, kudy se mám vydat. Za hoďku jsme tam. Po vystoupení z busu je hned na kruhové objezdu ukazatel Troodos (můj cíl) 45 km, ale to Troodosu je z Limasolu více cest a nezdá se mi to, proto jdu dál na západ. Za patnáct minut narážím v protisměru na ukazatel Troodos 46 km A8, což znamená, že jdu blbě a řidič autobusu se s tou zastávkou seknul asi o tři kilometry. Upřímně řečeno bych čekal od místního větší přesnost. V půlnoci jsem opět na pruháči a vyrážím správným směrem. Silnice je ve městě dvouproudá a proto zatím nestopuji. Za 3 km jsem už z města pryč a mávám na první auto. Frekvence aut jedno za pět minut a jejich průměrná rychlost 120 km/h mi v půl jedné v noci nedává moc šancí, ale alespoň se přibližuji k cíli (při stopu chodím, nestojím na místě). Nakonec mi v 1:20 staví kluk s holkou a hodí mě až do Monitas. Ten kousek dojdu a lehce před druhou ráno ve vesničce využívám venkovní přístřešek jednoho z domů. Majitel nebyl proti, protože tam nebyl vůbec . Za dvě hoďky se budím zimou. Kombinace Monitas 1000 m.n.m a mého spacáku značky Kilimanjaro za 300 korun (600g) – přičemž kvalita odpovídá ceně není zcela ideální a nezachraňuje mě ani termoprádlo. Ostatně marně vzpomínám, kdy mi v tom spacáku zima nebyla… Ještě klepu kosu do 5:30, kdy se začíná rozednívat, a já vyrážím dále.

Promrzlé ruce mi „vydrží“ promrzlé až do poledne a rozmrznou jenom proto, že jsem již v Nikosii. Ale zpátky o šest a půl hodiny. To jdu po silnici směr Platres. Stopovat ani nezkouším. Ono stavit v 11% stoupání a zatáčkách vás nenaplní nadšením a chci se také trochu projít a kouknout na výhled. Za 10 km dorážím do svého etapového cíle a do Troodos to už je jen deset kiláčků. Z Platres do Troodos jezdí ještě méně aut než o půlnoci z Limasolu, ale hned první mi staví. Bohužel kluci jedou jen na konec města. Za chvilku další auto, opět staví, a tentokrát bingo … stop č.2 dva dělníci, 20 let starý sporťák Honda (jak jinak – na Cypru ho má každý), příjemní, ale anglicky moc neumí. Jen mezi sebou vášnivě diskutují. Myslím, že Sebastien Loeb by to jel pomaleji, což mě při absenci pásu na zadní sedačce mírně znervózňuje, ale pojistku pro případ úmrtí i adrenalinové sporty mám, tak ať se pojišťovna aspoň prohne. Za chvilku jsem tam. Na Olympos jsou to ještě cca 3 km, je parádně, ale místy fouká pořád ledový vítr… Všem odpůrcům vybudování radarové stanice v Brdech bych vřele doporučil tuto cestu vynechat. Jen za 30 minut jsem napočítal osm radarů. I na Olympusu je jeden a vrchol byl jaksi military area (uzavřená), což na mapě není zmíněno. Ale hned vedle končí sedačková lanovka. Sice jsem myslel, že Cypru ski klub je tam maximálně spolek vysokohorských turistů nebo nějaká recese, ale chyba lávky. Když na lyžovačku, tak jedině na Kypr! Sedačková lanovka totiž není pro turisty, ale pro lyžaře. Nahoře to pořádně fičelo, tak aby ne v 1950m.n.m., udělal jsem pár fotek s lyžařskou tématikou a šupajdil zpátky na křižovatku v Troodosu. Dal jsem se po silnici B9, která vede do Nikósie. Po 2 km mi zastavilo druhé auto, které projelo. Voják ze zdejší základny byl rok v Londýně, takže uměl bezva anglicky a celou cestu jsem prokecali. Jednak měl málem srdeční zástavu z toho, že zpáteční letenka na Kypr mě stála 65 euro a taky jsme si povídali o cestování. Ve zkratce: 1) Kypr stojí za houby, jeďte raději do Řecka, které je rozmanitější a větší. 2) Když už jste na Kypru, jeďte do turecké části, lidi jsou tam příjemnější, autentičtější, a je to víc bezva. Upřímně řečeno ani jednu takovouhle radu bych od Kyperského Řeka – voják nečekal. Ale měl pravdu.

Nakonec mě vyhodil ve městě Akati s tím, že za 20 minut bude pokračovat do Nikósie, tak v případě mě vezme, ale to nebylo zapotřebí. Asi po minutě mi zastavila hned dvě auta. Stará Impreza a úplně nový Golf. Sice bych jel raději Golfem, ale Impreza byla první a bylo by krajně neslušné dobrodiní řidiče nevyužít. Trochu jsem litoval, když si řidič pořád stěžoval jak je teď draho a taky že musí platit 60 euro a dostal tři trestné body. Jel jenom 130 km/h na 80 km/h a dostal pokutu, jak překvapivé. Naštěstí polovina jeho stížností byla v řečtině a evidentně ho uspokojilo moje „OK“ za každou druhou jím pronesenou větou. Aspoň jsem se ho snažil utěšit, že mají levnější benzín než u nás. Neoddiskutovatelnou výhodou však bylo, že mě hodil přímo od centra – paráda. 12:07 – Nikósie. Řeckou část jsem prošel hned a už jsem byl na hranicích. Turecká víza na 30 dnů jsou na obyčejném papíru formátu A6, což vypadá vcelku komicky, ale hlavně že mají celníci co dělat. Razítko je na papíru. Turecká část je mnohem lepší….z bankomatu zkusmo vybírám 10 lir, abych si koupil něco k obědu. Zmlsaný Sýrií a 35 SYP za kebab u stánku (15 korun) ohrnuji nos nad jídlem za 5 euro, což je cena evidentně šitá na míru hloupým turistům a to já nemám zapotřebí. Větší kravinu než že jsem si nekoupil jídlo za 7 lir (3,5 euro) u mešity jsem udělat nemohl.

Procházím zbytkem starého města a jdu směrem na sever. Nevím, jestli Turci chtějí chybějícím značením dezorientovat nepřítele, ale u mě se jim to povedlo. Původně jsem chtěl na výpadovku směr Keryneia, přespat na severním pobřeží, a druhý den podle situace buď dát Famagustu nebo se vrátit do Larnaky. Ovšem z města jsem vyšel asi o 2 km jinde, než jsem chtěl a nemínil jsem to přecházet zpět. Byl jsem na hlavní výpadovce směr Famagusta a Keryneiu musím dát někdy příště. Pátý stop na konci města u výpadovky mi trval opět něco kolem pěti minut. Chlápek mě prostě vezme, přičemž neustále telefonuje. Otevřel dveře, pokynul rukou a evidentně mu bylo celkem jedno kam jedu, prostě mě vezme. Má deset telefonátů a prvních 20 km jenom mluví. Když skončil, říkám mu Gazi Magusa (Famagusta). Bohužel „no english“ naznačovalo, že si během jízdy moc nepokecáme, ale za chvilku stejně opět někomu volá…. Nakonec odbočil z hlavní silnice někde 5 km před Famagustou a vyhazuje mě na autobusové zastávce. Přerovnal jsem si věci, lehce posvačil a vydal se směrem do města. Za 3 minuty mi staví postarší pán s Peugotem a poměrně dobře anhlicky hovořící Turek mě hodí opět až do centra. Bývalá pobřežní pevnost rozhodně stojí za shlédnutí. Krásné hradby a polotrosky nějakého kostela. Poté jsou kolem muzea v hradbách (ale nemám ani čas, ani peníze). Malba na zdi poukazuje na historickou skutečnost, že se zde v roce 1571 evidentně něco semlelo. Odcházím z centra směrem k hranici. Cestou hledám nějaký stánek s kebabem, ale pod 6 euro se nedostanu (respektive ty dvě restaurace ho mají za 6 euro). Procházím kolem zakázané zóny, která zřejmě od roku 1974 chátrá, což moc nechápu, když je to v turecké části a hranice je asi 4 km vzdušnou čarou. Jelikož jsem stále ve městě nestopuji a ten kousek jsem chtěl dojít. Přestože mapa je super, měřítko 1:35tis. Je limitující a moc nevím, kam jdu, respektive jdu dobře, ale asi jen zhruba.

Po půl hodině chůze mi až čtvrtý člověk po dotazu na Deryneia mi mladík neřekne jenom směr, ale prozradil i sladké tajemství, že přechod je uzavřený. Dost podstatná informace! Otočil jsem zpět a za rohem potkal partu pěti kluků 8-10 let. Jedne z nich uměl velice dobře anglicky a chtěl mi pomoci. Potvrdil, že hranice je uzavřená a musím jinam. Co jsem do teď nepochopil je, že mě posílal překročit hranice v Larnace. Moje poznámka, že v Larnace žádná hranice není, a tudíž ji tam budu asi dost těžko překračovat, ho nevyvedla z konceptu a mlel si svou. Chtěl, abych si vzal taxi, ale odpověděl jsem, že nemám peníze. On, že mi to zaplatí. Potom se z po za rohu vynořili ve stařičkém renaultu tři chlapi, přičemž mi je představil jako svoje příbuzné, že mě hodí na hranici. Chlapi kolem třiceti let, vypadali tak různě. Musím říct, že až do věty „trust this guys“ jsem neměl sebemenší stín podezření, ale to se po trojím opakování téhle věty nepatrně změnilo. Ale co, měl jsem u sebe 10 lir, 12 euro a 200 korun, přičemž pochybuji, že by jim koruny na něco byly, tak jsem to s nima zkusil a nastoupil do Renaultu. To byl stop číslo 7. Kluci mě vezli úplně jinam, než by podle mapy měli. Nakonec to byla největší sranda ze všech stopů. Kecali jsem a za 10 minut mě vyklopili na nějaké silnici a že 3 km odtud je otevřený přechod. Jo, byl tam .

Směrem k přechodu moc aut nejelo a nikdo mě nevzal. Za půl hodiny jsem došel na hranici. V zóně nikoho mě nabrali Britové žijící na Kypru s tím, že mě hodí asi 700 metrů na Kyperskou část pře čáru. Vyhodili mě a šli si něco koupit. Asi za pět minut ale jeli kolem mě znovu (pravděpodobně měli zavřeno) a že mě hodí do Paralimni. V autě akorát voněl kebab, evidentně take away. To se mi hodilo, neboť ušetřením cesty do Keryneii jsem měl čas na Agia Napu a Cape Greco. (Bohužel Agia Napa je už turistické letovisko, což jsem na mapě neodhadl.) V Paralimni vidím první supermarket na Kypru. Kupuju si kebab za 4,5 euro a vodu. Než jsem stačil zdlábnout celou placku i s náplní, setmělo se. Jdu směrem cesou do Agia Napy a stop celkem trvá (je to dvouproudovka s obrubníkem, nikde se nedá zastavit). Nakonec přibrzdil děda s pick upem a nakládá mě na poslední 3 km. Bylo něco málo po osmé večer a já byl na kraji města, rozhodl jsem si udělat procházku do centra a docela jsem byl zklamán. Jednak nohy toho měli už dost a zjistil jsem pravdu o určení města jako turistického letoviska. Připadal jsem si jak v továrně, kde na pásu vyrábějí puby a obchody se suvenýry. Hospoda, suvenýr, hospoda, suvenýr…..K moři jsem ani nedošel a odložil návštěvu na zítra, kdy se budu vracet a bude světlo. Vydal jsem se směrem na Cape Greco a cestou z města ještě se stavil na pláži, kde to docela bouřilo. Kdybych měl poblíž nějaký hotelový pokoj (a že jich bylo), neváhám a jdu do vody, ale sebou jsem neměl ani ručník a nevěděl, kde budu spát. Proto jsem návštěvu poměrně chladné vody vynechal. Ukazatel jasně říkal Cape Greco 4 km, což je co by kamenem dohodil (tedy pokud házíte kamenem čtyři kilometry, méně zdatní jedinci musí kamenem hodit vícekrát)…podle mapy to mělo být osm. V celku dobré značení z dopolední kyperské části ve mně vyvolalo falešnou představu, že si tentokrát Řekové nedělají srandu a rozhodl jsem se to dojít pěšky bez stopu. Na další křižovatce, kam jsem došel po víc než hodině, byl ukazatel Agia Napa 8 km (předtím 1 km) a Capo Greco 3 km. I průměrný počtář pozná, že zde něco nehrálo, a předchozí ukazatel a la už jen 4 km tam vypadl z tureckého náklaďáku když vezl rekvizity do filmu Pohádky tisíce a jedné noci….možná že se ten film jmenoval jen Pohádky… Bylo právě 22:30 a já měl před sebou ještě 3 km. Na cestě jsem byl právě 24 hodin. Ujel jsem neskutečně kilometrů stopem a 70 busem (zpětně vzato to byla zhýralost jezdit busem za peníze). Ušel něco kolem 80 km. Stopů bylo celkem devět.

Směřoval jsem na mys a obhlídl ještě zdejší vojenskou základnu, což náležitým štěkotem „ocenili“ hlídací psi. Byla jasná noc a v podstatě nulový světelný smog. Parádní bylo místo mezi základnou a mysem, kde je pole s obilím. Ve světlech ze základny v kombinaci s měsíčním svitem to byl fantastický pohled, kdy to celé vypadalo jako moře po odlivu s cestou uprostřed. Reálně jsem se bál, že celé údolí se při přílivu zatopí a nedostanu se zpět. Bohužel jsem sebou měl pouze kompkat, který celou tuhle nádhernou scenérii není schopen zachytit, ale i fotky z rána jsou bezvadné. Došel jsem na mysl, byla půlnoc a než jsem si lehnul, trvalo to ještě dvacet minut. Tisíc výškových metrů evidentně pomohl a ani mi nebyla moc zima. Během noci dvakrát přijelo auto na parkoviště a hned opět odjelo, takže jsme předpokládal, že to byli vojáci. Samotný mys je oplocený a jsou zde vysílače. (Po rozbřesku vidím díru v plotě, ale už sem i tam nechce.) Vstávám jako včera v 5:30 a z nejvýchodnějšího bodu kyperské části ostrova jdu zpět do města. Ještě než jsem vyrazil, přijeli první rybáři. Byla sobota ráno, tak proč ne… Cestou na křižovatku se mi nepodařilo nikoho stopnout, což vzhledem k faktu, že nejelo ani jedno auto, za neúspěch nepovažuji. Na regulérní silnici E306 vedoucí odněkud někam to už šlo. Staví první auto na které mávnu. Ne že bych stopoval stopoval poprvé, ale Luxusem mě ještě nikdo nikdy nevzal. Prima…postarší příjemný pán je gastrolog a byl v Praze na nějaké konferenci. Víc informací za sedmikilometrovou jízdu jsme si ani říct nestačili. Vyhodil mě na tom samém místě jako děda před dvanácti hodinami, takže jsem si prošel město ještě jednou. Za chvilku jsem v přístavu a kromě personálu hospod, který sprchoval chodník před svým podnikem, nebyl nikde nikdo. Bylo krásně, slunečno, teplota mířila přes 20 stupňů celsia. Po chvilce na promenádě a v přístavu jsem se rozhodl nevrátit zpět (kousek od začátku dálnice A3), ale po místní silnici to zkusit po pobřeží. Třeba mě někdo hodí kousek, podívám se a krásně se dostanu pomalinku do Larnaky. Mám přeci ještě 24 hodin do odletu. Pokud někdo z vás píše průvodce Lonely Planet, tak v příštím vydáním nezapomeňte udělat poznámku: Tohle rozhodně nedělejte. Vláčel jsem se po silnici další 2 km, přičemž kdybych si v každém obchodě se suvenýry měl koupit jeden magnet a v restauraci si dát doušek slabého piva, měl bych na náhrobku napsáno: Zemřel 10.4.2010 pod magnetickou horou na otravu alkoholem.

Znechucen, že se nedalo vůbec stopovat jsem se rozhodl odbočit na dálnici. Značka s přeškrtnutým panáčkem dával jasně najevo, že lidi tam nesmí, ale jelikož jsem GEPARD a zvířátka tam přeškrtnutá neměla, tak já jsem měl vstup povolen . Což mi ale bylo stejně na houby, protože nikdo nezastavil. Proto jsem opět odbočil z dálnice na souběžnou silničku a zkoušel to tam…. Sluníčko pálilo, čas se vlekl, cesta ubíhala pomalu a dobrosrdečnost místních řidičů se kamsi vytratila. Opět jsem to stočil na dálnici. (Kde bych bez troubení místních pravděpodobně sám neuhodl, že tam nemám co dělat, ale nezastavil nikdo.) Nakonec po 150ti minutách a cca 16 km jsem došle na další vjezd na dálnici a zkusil se na chvilku zastavit….po chvilce se konečně někdo chytnul. Dokonce tak, že mě s mírnou zajížďkou sympatický chlápek hodil přímo do centra Larnaky! Vystoupil jsem a za 30 metrů byl na pláži, kde jsem se uvelebil, probrouzdal moře a asi na hodinu s zdřímnul. Mezitím se zatáhlo, což bylo spíše příjemné a já vyrazil do centra města. Pár zajímavých míst se zde našlo, ale s včerejší návštěvou Famagusty a Nikósie se to nedalo srovnávat…kolem třetí jsem už po pobřeží šel směr letiště. Na mapě se skvěla ještě velká modrá kaňka nesoucí název salt lake. Bohužel břeh opepřený hustým brčálem a korunovaný bílou pěnou podobnou těm u výtoků ze severočeských chemiček neskýtal záruku turistického zážitku. Ani vůně podobná 30 dnů prošlému salámu neindikovala to, co informační tabule na břehu. Totiž hnízdiště mnoha druhů ptáků. Pravda hnízdiště neceloroční…a všichni byli překvapivě pryč. Ani se jim nedivím a myslím, že se zpátky jen tak nevrátí.

Dostatek času a nedostatek jídla (nyní již úplný) mě přinutilo hledat nějaký supermarket. Naštěstí cca 5 km od letiště po dvouproudovce do města je nějaký cash and carry…na Kypr skvělé ceny. Jen jsem nepochopil cenovou politiku nápojového sortimentu. Plechovka coly 0,33 za 0,38 euro oproti 2,5 euro za dva litry mi nějak nedávalo smysl. Navíc vše bylo 1+1 zdarma, takže za 9 korun dvě plechovky coly šly. Koupil jsem se ještě japonskou směs a no name sušenky. Směs vynikající, nejlevnější sušenky za euro jako zdroj energie postačili. Vrátil jsem se zpátky a kousek byla pláž, kde hned začínala přistávací dráha. Dvě hodinky koukání na přistávající letadla ještě nikomu nic neudělali. Nebyl jsem tam sám. Skupinka čtyř britských turistů vybavených dalekohledy a zrcadlovkou na tom byla evidentně lépe než já s kompaktním fotoaparátem. To odletu charteru ČSA jsem to zabalil i já a vydal se ještě obhlédnout mešitu Hala Sultan Tekkesi … mešita normální, spíše menší. Nevím, proč je na mapě znázorněná. Buď tam aspoň jednou přespal nebo to je jediná mešita na řecké části….těžko říct. Mešita leží na okraji již zmiňovaného jezera, které je skvělou líhní pro veškerou létající havěť. Zejména tu létající a vás kousající. Za chvilku si na mě smlsli snad všichni komáři z jezera, ale už jsem byl těsně před letištěm, a tak jsem to překousl. Nápis Larnaca international airport mě přivedl před budovu, pře kterou nikdo neparkoval, nikdo tam nebyl a celé to vypadalo jak z města duchů. Věděl jsem, že je teď postavena nová budova, ale při odjezdu z letiště byla tma a já si lehl, takže jsem vůbec nevěděl kde je a jak vypadá. Předpokládal jsem, že bude hned vedle té staré. Rumun, který hlídal staré letiště mě naštěstí poradil. Nový terminál je od toho starého asi 1300 metrů vzdušnou čarou. Nadšený z toho nejsem, ale vidina konce cesty mě popohání. V půlce přechodu mezi terminály, když začalo pršet, mi zastavuje ještě starší pán v Opelu. Říkám, že jdu jenom ten zbývající kilák na letiště, ale nabírá mě, neboť je to pracovník autopůjčovny a jede tam vrátit auto. To je můj poslední stop. Celkem jsem vystřídal 12 aut s řidiči, kteří vždycky chtěli pomoci a v rámci možností se semnou bavili anglicky, až na jednoho.

Bylo to super. Je právě 20:00, vstupuji do letištní haly. Beru si bezpečnostní instrukce na informacích (druhá strana papíry byla prázdná a já neměl na co tento report psát – vidíte, že bezpečnostní opatření na letištích jsou k něčemu dobré  ) a pouštím se do svojí spisovatelské činnosti. Než to celé hodím na papír uběhnou další dvě hodinky. I přesto, že sedačky jsou evidentně záměrně konstruovány tak, aby se na nich nadalo spát, podaří se mi na ně ulehnout a trochu si zdřímnout.

Ráno se vydávám na check in pro letenku, u security mě pobaví kluk, co se marně snaží pronést dvě litrové flašky jakéhosi alkoholu a strašně se diví, že mu to neprošlo. V 8:45 odlétám z Kypru směr Vídeň. Počet cestujících je obdobný jako při letu sem, takže není problém se natáhnout a dvě hodinky se prospat. V jedenáct dopoledne přistáváme a za chilku už si to mířím do místní Billy (té mimo terminály). Sice jsem mírně zklamán cenou, protože proklamovanou shodnou cenovou hladinu s Českem se mi tedy najít nedaří + lidi jsou neurvalí ….chlápek do mě strká, když se chce dostat ke kase dřív, pokladní na mě kouká jak na zloděje…hodně nepříjemné. Plus je to, že makový závin i corn bagetu, které si kupuji chutnají skutečně tak báječně, jak vypadají. 3 kilometry k auto tentokrát jdu ve vycházkovém tempu za 30 minut. Fokus je na tom samém místě, jak byl, žádný problém. Trochu problém je to, že nemám dálniční známku a kvůli pár kilometrům si jí nehodlám ani kupovat, což ale znamená projet Vídeň bez mapy (nikdy sem tam nebyl). Nakonec se mi to daří, ale docela to trvá a na pár kilometrů sjedu na dálnici. Potom už dále směr Česko. Za šest hodin po přistání jsem doma.

Celý výlet mě stál necelých 115 euro, pokud nepočítám zajížďku do Přerova (pracovně) a u auta počítám jen benzín. 66 euro letenka, 8 euro autobus 27 euro benzín 12 euro jídlo (z Česka 4, Kypr 4, Rakousko 4).

Stopem to bylo fantastické. Všechno kromě jižní část, kde jsou hotely pro turisty prima. Lidé milí, vždycky pomůžou a poradí. Anglicky se člověk domluví….kdybych věděl, že to stopem jde tak snadno, určitě bych neváhal a jel i do Pafosu na západní straně…..ale měl jsem jen dva dny a ne moc peněz…kdyby to nevyšlo, neměl bych se jak vrátit na letiště a to jsem neriskoval.