0
0

24.8.- 3.9.2012

Prolog

Dovolená, která nás čeká, je v určitém směru pro nás netypická tím, jak je typická. Nezadržitelně se totiž blíží doba, kdy se pro nás pojem „rodinná dovolená“ stane minulostí. Obě holky jsou už dospělé, Gabka by rozhodně raději byla na dovolené s Kubou a Martina už dostudovala a cop nevidět se osamostatní, v čemž jí brání už pouze to, že zatím nemůže najít zaměstnání. Navíc jsme v posledních několika letech absolvovali spíše méně tradiční dovolené a to co do jejich exotičnosti nebo naplnění nejrůznějším cestováním a přesuny. A když už jsme se rozhodli trávit dovolenou klasicky v hotelu nebo apartmánu, vždycky to bylo proto, že s námi bylo 10-40 kolegů, kvůli kterých jsme Couchsurfing vyměnili za pohodlí hotelového typu. Takže tentokrát nás čeká nefalšovaná typická rodinná pobytová dovolená. Jediné, čím se liší od toho, co nabízejí cestovky, je její o něco delší doba 11ti dnů oproti klasickému týdennímu cyklu cena J. Po celé řadě exotických a poměrně adrenalinových dovolených to možná bude příjemná změna. Ve všech průvodcích je Kypr veleben jako ráj turistů a to i přesto, že je rozdělen turecko-řeckým konfliktem na dvě poloviny, které od sebe byly odděleny demarkační čárou po turecké okupaci severního Kypru. S tím jsou i pro turisty spojené určité problémy. Turisté, kteří připluli, případně přiletěli do jižního Kypru, mohou severní navštívit a vrátit se zpět přes několik málo hraničních přechodů. Při návratu však musejí prokazovat, že do země vstoupili přes jižní Kypr, poněvadž kdyby tomu tak nebylo, tak vstup na ostrov přes severní Kypr se považuje za nelegální.

24.8. pátek, Ostrava, Osvětim, Krakov, Paphos

I začátek dovolené byl klasický, tj. odjezd s téměř dvouhodinovým zpožděním, na kterém jsem se však zcela neklasicky podílel tentokrát podílel i já. Kdo se se mnou v poslední době setkal, ví, že jsem posedlý čtečkami knih. Jak k tomu vlastně došlo? Cestuje s námi i Saša, nejlepší kamarádka Martiny. Martina za mnou před pár týdny přišla s tím, že si chce vzít na dovolenou svůj netbook a to přesto, že bereme už společný a svůj si bere i Saša. Zdálo se mi, že na dovolenou 5ti lidí jsou 3 počítače příliš a to i s ohledem na balení. Takže jsem se to pokusil Martině rozmluvit. Odvětila mi poněkud naštvaně, že si tedy vezme elektronickou čtečku knížek. Protože jsme nic takového doma neměli a obdobná zařízení stojí poměrně hodně, s klidem jsem odvětil, že ano, jen že jsem zvědavý, kde si ji koupí. Martina mě ale převezla odpovědí, že si nic kupovat nemusí, protože si ji půjčí. To mě začalo zajímat, kdože mé dceři na dovolenou půjčí poměrně drahou elektroniku. Ještě překvapenější jsem byl, když jsem se dozvěděl, že čtečku bude mít půjčenou z knihovny a to dokonce zcela zdarma. Vůbec jsem nevěděl, že ostravské knihovny takovýto luxus nabízejí. Mají jich 11 a zatím s jejich vypůjčením není žádný problém, nemuseli jsme ani čekat v pořadníku, což občas musíme a to i u normálních knih. Jako o každou technickou novinku jsem se o to začal zajímat a to přesto, že jsem až dosud byl odpůrcem těchto zařízení, která dle mého názoru neumí nic jiného, než zobrazovat text a to přece dnes umí každý netbook, není tedy důvodu vyhazovat peníze za další zařízení. Dnes, 2 týdny poté, co jsem se s tímto zařízením měl možnost setkat poprvé, tvrdím, že nic lepšího na cesty zatím vymyšleno nebylo. Nejenže komfort zobrazování i čtení je při srovnání čtečky a netbooku nesrovnatelný, ale čtečka má i celou řadu dalších možností, ze kterých za nejúžasnější považuji přístup na internet prostřednictvím datových sítí mobilních operátorů. Na tom by ještě nic tak úžasného nebylo, ale tento přístup je zdarma a to celosvětově!!!! Ti, kdo čtou naše cestopisy pravidelně, vědí, že občas míváme problém dostat se při našich cestách k internetovému připojení. Přitom je toto připojení pro nás velmi důležité a to nejen kvůli mé hluboké závislosti na tomto médiu, kdy u mne jeho několikahodinová absence začíná vyvolávat abstinenční příznaky, ale hlavně proto, že jsme často závislí na ubytování přes Couchsurfing, což s sebou přináší nutnost komunikace přes internet. Často se nám stalo, že mi přijde na mobil SMSka s informací, že jsme obdrželi e-mail od někoho, u koho máme být večer ubytováni a my teď nevíme, zda nám na poslední chvíli píše, že se něco zvrtlo a nemůže nás ubytovat, nebo zda posunuje dobu, kdy nás bude čekat, nebo se prostě jen chce přeptat, zda jsme na cestě a zda dorazíme tak, jak bylo naplánováno. V tomto okamžiku musíme začít složitě (a někdy i draze) hledat nejbližší internetové připojení. Tomu by už teď měl být konec, jen nechápu, jak mi mohla existence takovéhoto zařízení uniknout. Kromě toho do čtečky vleze přes 6tisíc knih, které dokonce umí předčítat a to jak anglickým, tak českým hlasem, umí zobrazovat speciální mapy, umí přehrávat MP3 a celou řadu dalších věcí. Ale vidím, že jsem se opět nechal unést čtečkami, aniž bych vysvětlil, jak to souvisí s naším pozdním odjezdem. Souvisí to tak, že funkci 3G s celosvětovým internetem zdarma podporují pouze některé typy, které u nás stojí kolem 5ti tisíc korun a mi se naskytla možnost koupit je použité za částku přibližně o polovinu nižší. Zádrhel je však v tom, je musím koupit jako celý balík a navíc je prodejce z USA. Takže jsem rozjel zatím největší internetový nákup mého života, kdy jsem přes internet musel uhradit dosti závratnou částku a to v dolarech. Většina ze čtenářů si teď pomyslí, že by to neměl být takový problém. I já už několik let běžně platím přes internet a to i v zahraničních měnách. Jenže nikdy nešlo o tak velkou částku, kdy by případný kurzový rozdíl a zejména rozdíl při použití různé banky, resp. různé platební karty mělo smysl nějak řešit. Už jednou jsem na toto téma narazil při naší cestě do USA, kdy jsem z testovacích důvodů provedl úhradu povolení vstupu do USA ESTA ve výši 15ti dolarů za každého z nás z jiné platební karty a už tehdy mne zarazily rozdíly v následně stržených částkách, které byly od 249 do 273 Kč. Nyní, když jsem měl platit několik tisíc dolarů, jsem si na to vzpomněl a podělím se s Vámi o výsledek toho, co se mi podařilo zjistit. Jde totiž o téma, které je možná zajímavé pro více cestovatelů, kteří v zahraničí platí svými platebními kartami. Takže prvním zádrhelem, o kterém jsem věděl a se kterým bohužel nic neuděláte, je to, že stržená částka bude odvislá od aktuálního směnného kurzu dané měny a od doby, kdy ke stržení, resp. k jejímu zaúčtování, dojde. Přitom je nutno si uvědomit, že tato doba se téměř vždy liší od doby, kdy provedete platbu. Druhým problémem je, že každá banka používá pro výpočet jiný způsob, z nichž jsou některé pro normální lidi dost komplikované. Své zjišťování jsem tedy zahájil tím, že jsem na všechny banky, jejichž platební kartou mám možnost platit zaslal dotaz, kolik mi bude strženo, pokud kartou uhradím částku 5000USD (tato částka byla zvolena hypoteticky proto, že je dostatečně velká, aby se kurzové rozdíly projevily a současně se s ní dobře pracuje, poněvadž jde přibližně o ekvivalent 100 tisíc korun. Technická poznámka pro ty, kteří mne tak dobře neznají: kromě mé závislosti na internetu trpím další úchylkou a tou je zájem o fungování bankovnictví, s čímž souvisí to, že jsem držitelem cca 10ti platebních karet a cca 15ti bankovních účtů. Nicméně na drtivé většině z nich je nula a byly zřízeny pouze z různých testovacích důvodů, případně proto, že každá z těchto karet má jiné možnosti a výhody. Takže za jejich vedení nejenže nic neplatím, ale dokonce u některých bank (CITI, ZUNO) peníze dostávám. Ale to by bylo na další samostatný článek, takže zpět k odpovědím jednotlivých bank. S výjimkou jediné banky všechny odpověděly pouze v obecné rovině, kdy se klient opravdu nedozví, kolik mu vlastně bude za poskytnutou službu (platbu v zahraničí) strženo. Začalo tedy obvolávání jednotlivých bank a zjišťování přesného postupu výpočtu. Obecně lze říci, že většina bank používá k převodu kurz deviza prodej, jsou ale výjimky, kdy je používán středový kurz dané banky (např. CITIBANK). Větší rozdíly byly zjištěny v provizi, kterou si jednotlivé banky za tuto službu strhávají a která je od 0 do 2 %. Další záludnosti je, že většina českých bank nepřepočítává kurzy přímo z USD na koruny, ale přes eura. Dlouho jsem nechápal, co to znamená a zda je vůbec v silách obyčejného klienta zjistit, kolik bude činit výsledná částka. Ale jde to a tady je návod: Pokud vaše banka používá tento dvojí přepočet (klasicky např. mBank), tak postupujte následovně:

1) na stránkách společnosti, která vydala vaši platební kartu (v tomto případě VISA) si zjistěte směnný kurz dolaru. Ale pozor, v případě, že vaše banka účtuje USD přes EURO, tak zvolte, že vaše karta je vedena v EURO a to i tehdy, když je vedena v CZK. Dále zvolte měnu, kterou budete platit, výši případného poplatku 0-5% a částku v zahraniční měně, v tomto případě v USD

2) získáte informaci, kolik bude platba stát v EURO, např. 840€.

3) tuto částku vynásobíte směnným kurzem devizy prodej dle směnného kurzu vaší banky a získáte částku, která by vám měla být v konečné fázi stržena

4) pozor, vše bude počítáno kurzem, platným v okamžiku, kdy dojde k zaúčtování, což většinou nebývá okamžik, kdy dojde k platbě – v tom okamžiku dojde pouze k blokaci prostředků na kartě, většinou kurzem střed

Tak vidím, že se pořád nějak nemůžu dostat k tomu, abych vysvětlil, proč se náš odjezd zpozdil zcela výjimečně kvůli mně. Protože šlo o platbu velké částky, byl docela problém navýšit na kartě limit pro platby přes internet. Když se to ve čtvrtek odpoledne konečně podařilo, vznikl další zádrhel, platební systém Paypal sice kartu přijal, ale odmítal z ní strhnout ověřovacích 50Kč. Systém totiž funguje tak, že z karty strhne 50Kč a uživatel je povinen do systému zadat čtyřmístný kód, který je uveden v poznámce k této platbě. K tomu všemu jsem dospěl ve čtvrtek chvíli před půlnocí, kdy již samozřejmě helpline naší banky nefungoval. Byl jsem z toho dost špatný, protože to vypadalo, že problém bude v tom, že Paypal uznával pouze karty MASTERCARD nebo VISA, ale naše nová karta byla VISA elektron, navíc neembosovaná (tzn. bez reliéfu). Proto jsme odjezd naplánovali tak, abychom byli před hranicemi v Těšíně kolem osmé hodiny a mohli zavolat na infolinku, v čem může být problém. Nakonec se ale ukázalo, že systému Paypal se nakonec přece jen podařilo platbu odeslat. Zbývalo tedy už pouze jediné – rychle najít připojení k internetu, aktivovat naši platební kartu v systému Paypal, uhradit obchod na Ebay a nakonec napsat prodejci, kam a jak má zboží poslat (musí totiž projít celním a hlavně daňovým řízením, kdy nám bude k ceně připočteno clo a DPH). Mimochodem, až když se to člověka osobně dotýká, tak si uvědomí, jaký je ten stát krkoun a nenasyta. Nakonec se však vše podařilo a teď už nezbývá, než čekat, že vše dobře dopadne.

Po této trochu delší vsuvce se vracím k naší dovolené. Holky využily času k nachystání královské svačinky. Schválně jsme vyrazili hned ráno, přestože naše letadlo odlétá z Krakova až v 18:50. Měli jsme k tomu hned dva důvody. Jedním byl stav auta, které nám naši vypůjčili poté, co jsme se na svatbě jako svědkové rozhodli, že tradiční rozbíjení talířů je fádní a namísto talířů jsme na této svatbě rozbíjeli auta. Rozbili jsme tak srážkou s druhým svědkem ve svatební koloně poté, co kolona musela prudce zabrzdit, Gabčino auto. Naši nám tedy na cestu do Krakova půjčili Fiat Tipo, který byl v poněkud zchátralém stavu (koupili jej za 9 tisíc J jen jako nouzovku). K jedné z jeho zvláštnůstek patří zamykání kufru, resp. jeho nezamykání, které jsme těsně před odjezdem řešili navařením dvou oček pro umožnění zamknutí kufru na kladku. Kdo viděl jednu z příhod Mr. Beana, který si také své pověstné autíčko zamykal na kladku, ví, o čem hovořím. Aby toho nebylo málo, tak ve čtvrtek večer se podařilo jednomu známému při výjezdu od nás přibrat nám zadní nárazník tak nešťastně, že nám celou cestu plápolal a vydával při tom zvuky, jakoby nám někdo na cestě tleskal. Takže prvním důvodem našeho včasného výjezdu byla obava, že bychom nemuseli dojet, takže jsme byli dohodnuti s našima, že budou v pohotovosti a kdybychom náhodou měli problém, tak bychom pouze zavolali, kde stojíme a naši by vyrazili dalším autem tak, aby nás s rezervou ještě stihli dovézt na letiště. Nutno ale podotknout, že auto nás dovezlo na místo spolehlivě a ještě jsme si mohli užít komfortu střešního okénka, který v našem Piaggiu nemáme. Druhým důvodem pak bylo to, že jsme v Krakově ještě nikdy nebyli a chtěli jsme si jej prohlédnout, protože dle informací na internetu je to krásné město. Cestou jsme se ještě chtěli zastavit v Osvětimi, kde sice většina z nás už byla, já ale ještě ne. Po dojezdu na obrovské parkoviště u muzea (8PLN za auto) jsme zjistili, že informace na internetu, hovořící o tom, že vstup do tábora je zdarma, jsou pravdivé pouze částečně. Nebyli by to Poláci, aby i na tomto nechtěli vydělat. Vstup totiž opravdu byl zdarma, ale byl povolen pouze ve skupině s průvodcem, za což vyžadovali popatek ve výši 40PLN (cca 250Kč) na osobu. Protože jsme navíc neměli příliš času čekat na další skupinu, prohlédli jsme si tábor pouze zvenčí. Utěšovali jsme se, že takto depresivní prostředí by stejně nebylo dobrým začátkem pohodové dovolené a do Osvětimi si můžeme zajet kdykoliv samostatně na celý den. Ušetřený čas jsme raději věnovali prohlídce Krakova, který je opravdu krásný. Podařilo se nám zaparkovat těsně pod hradem Wawel a když jsme se začali zajímat, kde zaplatit parkovné, zjistili jsme, že stojíme na parkovišti urzendu skarbowego. Pro neznalé dodávám, že jsme byli na parkovišti finančního úřadu J. Samozřejmě jsem jej musel navštívit, vyfotil jsem si plakát, nabádající zákazníky, aby požadovali při placení účet. Naše auto se vedle kočárů, tažených koňmi, docela vyjímalo. Wawel se nám líbil, ikdyž se zrovna jedna část přestavovala, takže sochu papeže Pavla II šoupli hned ke vchodu kostela. Díky zajímavého výkladu polského kněze jsem se např. dozvěděl, že mýtus o prvním polském papeži Janu Pavlu II není pravdou, v historii už byl papežem Polák, žijící ovšem v Itálii. Podívali jsme se i do hrobek pod katedrálou.

Krakovské letiště se mi hodně líbí a to nejen proto, že je nové a moderní, ale i pro jeho přehlednost. Nezanedbatelnou výhodou je také to, že v jeho těsné blízkosti místní obyvatelé ve velkém praktikují to, na co jsme my přišli už dávno. Ti, co nás znají, vědí, že se snažíme co nejméně využívat parkovacích služeb letištních parkovišť a to zejména pro jejich neskutečnou předřazenost. V minulosti jsme to řešili tak, že jsme si vyhlídli nějaký domek v okolí letiště, kde jsme se s podnikavými Poláky většinou hned napoprvé dohodli na parkování za podstatně jinou cenu, často to spravila jen lahev alkoholu. No a tady v Krakově si z toho místní udělali živnost, v těsné blízkosti letiště (nejbližší cca 100 metrů) je celá řada domků, před nimiž v zahrádkách parkují nejrůznější auta. Ceny se liší podle vzdálenosti. S ohledem na stav našeho auta i jeho cenu jsme si však našli místo, kde šlo auto nechat zdarma. Vše popisuji tak podrobně proto, že naši kolegové odlétají ze stejného letiště už 6.září, tak ať mají co nejlepší informace. Doporučuji zajet si na střechu terminálu T1, kde je vyhlídková terasa (vstupné 2PLN).

Co se týká odbavení, měli jsme z něj obavy jako obvykle díky mírné nadváze a hlavně naducanosti našich kufrů. Překvapení však přišlo z úplně jiné strany, než jsme čekali. Při odbavení se totiž velmi pozastavovali nad tím, že jsme pro Gabku měli objednán nástup s asistencí. Bylo tomu tak proto, že v době, kdy jsem kupoval letenky, Gabku teprve čekala operace křížových vazů a my jsme nevěděli, jak moc bude nepohyblivá. Ukázalo se, že Gabka je už téměř v pořádku, takže jsme jí pochopitelně žádný vozíček na letišti nebrali. U odbavení však toto odmítali přijmout a trvali na tom, že musí počkat na asistenční službu. No a co bylo nejlepší, zadrželi přitom i Martinu a Blanku. Projít se podařilo pouze mně a Saši, já jsem naštěstí stihl vzít od holek alespoň jeden kufr. Nakonec vše dobře dopadlo.

Let samostatný trval téměř 3 hodiny a letadlo bylo nacpané do posledního místečka, na což u Ryanair nejsme zvyklí. Přiznám se, že tentokrát se mi cestovalo hodně špatně a to hlavně díky bolestem mé rehabilitované paty.

Na letišti v Paphos jsme přistáli ve 23 hodin (časový posun 1 hodina). Auto jsme měli půjčeno u AVIS, naložili nás do minibusu a zavezli na parkoviště mimo letiště, kde nám namísto objednaného Opel Corsa dali červený Chevrolet Aveo s klimatizací. Opět se potvrdilo, že se vyplatí objednat si nejlevnější typ vozu a doufat, že dostaneme něco lepšího.

25.8. sobota, Paphos, Protaras

Z Paphos jsme vyjeli kolem půlnoci, téměř celá cesta vedla tříproudovou, velmi pěknou dálnicí, což bylo dobře, protože si Blanka opět musela zvykat na jízdu vlevo. K hotelu jsme dorazili kolem půl třetí. Ubytováni jsme v apartmánu pro 4 osoby s terasou, TV, koupelnou, WC a kuchyňkou. Jsou zde i 2 klimatizace, za které se však platí zvlášť a to za obě 6€ denně, za jednu pak 4€. Nejprve jsme si klimatizaci nevzali, ale pak jsme si řekli, že nemusíme šetřit na všem už ji máme.

Holky byly tak ubité, že se hned po vykoupání svalily do postelí, já jsem šel na recepci zjišťovat, jak je to zde s internetem. Naštěstí je zdarma v oblasti recepce WiFi, takže jsem strávil 2 hodiny ověřováním, zda vše s mou největší životní platbou dopadlo v pořádku. Ráno jsem vstal kolem 6té hodiny a do 7mi hodin jsem nechal holky dospat. Kupodivu se v těch 7 hodin ani moc nebránily vstávání, asi proto, že jsem jim řekl, že pojedeme na velký nákup proviantu do LIDLu. A nákup to byl opravdu velký, v LIDLu, který je od hotelu 1,4km, jsme nechali přes 100€. Koupili jsme si na ochutnání i různé místní zvláštnosti, např. rýžové závitky ve vinném listu. Po návratu jsme se nacpali a pak se vyvalili k pěknému hotelovému bazénu, lehátek je tu dostatek, navíc je na každém z nich molitanová matrace, takže pohodlíčko.

Večer jsme se vypravili poprvé k moři, prošli jsme si promenádu a byli rádi, že jsme se těsně před půlnocí dostali do svých postýlek. Během dne jsem ještě v apartmánu pospravoval, co šlo (dvířka ledničky, výměna dvou žárovek, zajištění kvalitnější matrace pro Martinu, vypůjčení ventilátoru).

26.8. neděle, Capo Greco

Dnes jsem vstával kolem šesté a brouzdal si internetem, než se holky probudily do krásného nedělního rána. Kolem desáté hodiny jsme vyrazili na výlet na Capo Greco, což je mys, kde je krásné koupání a vojenská anglická základna /s dírou v plotě). Cestou jsme se zastavili na několika místech, abychom si vybrali to nejpěknější. Na místě, kde je skalní most, jedna z dominant Kypru, jsme dokonce zastihli námořní bitvu pirátů proti námořníkům. Holkám se pak už nikam nechtělo, tak jsme je nechali u moře a ještě si objeli pár míst na Capo Greco. Našli jsme krásné jeskyně u pobřeží s názvem Sea Caves, pojedeme se tam asi podívat znova pozítří, protože zítra máme odpočinkový den, samozřejmě jsme všichni spálení. Tak snad se mi podaří zpracovat nějaké fotky. Pro Kubu a Jarmilu píšeme telefonní číslo, kam nám můžou za 0,43Kč na minutu volat přes internetové telefonování. Stačí vytočit recepci 00357-23 832 944 a nechat si spojit apartmán 17.

27.8. pondělí, Protaras

Dnešní den byl dnem lenošení, v podstatě jsme celý den nevytáhli paty od bazénu. Jen večer jsme vyrazili na prohlídku zdejší obchodní ulice, na které jsou obchody otevřeny dlouho do noci, my jsme to tam vydrželi do půl jedenácté, protože zítra se chystáme na výlet do Severního Kypru. Uvidíme, jak to dopadne, protože část, násilně anektovaná Tureckem již v roce 1974, je dle článku, zveřejněného na iDnes, pouze pro tvrdší povahy. Je sice pravdou, že tzv. Severokyperskou tureckou republiku kromě Turecka žádný jiný stát na světě neuznal, z čehož vyplývají určité problémy, spojené např. s legalitou přechodu hranic, pojištění apod., na druhé straně jsem na internetu nenašel žádné informace o skutečných problémech, které by zde mohli turisté mít. A bylo by hříchem nevyužít toho, že bydlíme pouhých 15 kilometrů od tzv. zelené, nebo chcete-li Atilovy linie, která neprodyšně odděluje Jižní Kypr od toho severního. A navíc jsme zvolili legální cestu prozkoumávání Severního Kypru, tj. jsme ubytováni v Jižním Kypru a do toho Severního chceme pouze na výlet.

28.8. úterý, Protaras, Paralimni, Famagusta…(doplním až doma, města si psala Gabka a ta teď spí J)

Na tento výlet jsme se dobře připravili a to nejen zásobou potravin, ale i přípravou dokumentů, kdy jsme si zjistili, že na území Severního Kypru neplatí pojištění, které jsme si sjednali při pronájmu auta, takže je údajně nutno uzavřít na hranicích nové pojištění. Nachystali jsme si samozřejmě také letenky, abychom byli schopni prokázat, kudy jsme na ostrov vstoupili a že šlo o legální vstup. Jako problém se však ukázalo, že Blanka až při odbavování na hranicích zjistila, že všechny tyto doklady nechala nachystány v apartmánu. Nedalo se ale už nic dělat, území, které odděluje obě republiky, jsme už měli za sebou, takže jsme pokračovali dále s vědomím, že jestli to bude průšvih, tak já v tom tentokrát budu zcela nevinně. Naštěstí vše proběhlo bez nejmenších problémů, ani jsme dle rad na internetu nemuseli žádat, aby nám vízum dali pouze na zvláštní papír a ne do pasu. Bez ptaní nás nechali vyplnit jen velmi stručný papírek, na který nám udělili na hranici vízum poté, co jsme předložili doklad o uhrazení třídenního pojištění za pronajaté auto. Pojištění se platí v malé bílé budce hned u hranic a i zde nám kupodivu prošlo, že jsme od auta neměli vůbec žádný doklad (samozřejmě zůstal také v apartmánu). Takže pohoda. Co se týká samotné Severní kyperské republiky, je to zvláštní kraj, působící tak trochu jako země duchů. Původně jsme uvažovali, že si prohlédneme pouze příhraniční město Famagusta, ale poté, co jsme zjistili, že většina článků silně přehání, rozhodli jsme se přejet místní pohoří a dojet nejprve na severní pobřeží ostrova a pak zpět přes toto pobřeží až na nejjižnější výběžek, který leží na velmi úzkém, svým tvarem nezaměnitelném, mysu. Na tomto místě, označovaném jako Karpasia, je chráněná přírodní rezervace, která se chlubí několika „nej“: nejbělejší písek, nejkřišťálovější voda, údajně přes 60 druhů orchidejí, stáda volně žijících divokých oslů a pláže, na kterých kladou vejce mořské želvy. Byli jsme hodně zvědaví, co z toho se nám poštěstí uvidět. Na želvy i orchideje jsme s ohledem na roční dobu, kdy je vše vyprahlé, mohli rovnou zapomenout, všeho ostatního jsme si však užili vrchovatou měrou. Když jsme v dálce uviděli prvního divokého osla, bláhově jsme si mysleli, že když se budeme pohybovat dostatečně tiše, podaří se nám k němu více přiblížit, abychom si jej mohli vyfotit. Skutečnost byla taková, že oslí rodinka, kterou jsme uviděli jako první, při zhlédnutí našeho auta úprkem vyrazila k cestě a kromě malého oslátka přišli nejen těsně k autu, ale cpali hlavy přímo do auta. Tuto situaci jsme následně zažili ještě několikrát, některé oslí tlupy to dokonce měly na turisty vymyšleno tak, že jeden z nich zablokoval cestu a když auto s turisty bylo nuceno zastavit, tak ostatní přišli žadonit o chleba. Musíme se ale přiznat, že nás takto dostaly všechny tlupy, které nás cestou přepadly, protože jim prostě nešlo odolat, byl to úžasný zážitek. Pak jsme taky navštívili Monastir téměř u špice mysu, dál od něj už vedla k úplné špici pouze nezpevněná prašná cesta. Samozřejmě jsme se vydali i po této cestě, takže jsme dojeli až na opravdu nejjižněji položené místo ostrova Kypr, odkud to je už jen kousek přes vodu do Sýrie. Příroda je tady prostě nádherná, všechno nedotčené a zřejmě i díky pověsti Severního Kypru tady téměř nejsou žádní turisté, takže se můžete kochat nádhernými skalnatými pobřežními útvary stejně jako několikakilometrovými písčitými plážemi naprosto bez turistů. Některé věci jsou tady ale docela nepochopitelné, např. se nám nepodařilo zjistit, proč na mysu, kde je dál už jen moře, stojí celnice, která je však opuštěná. Ještě nepochopitelnější bylo, že v těsné blízkosti této celnice se nachází WC. Jediným zdůvodněním by snad mohlo být to, že jde o typicky turecké WC, tak možná jakási paralela k národnímu cítění. Jen škoda, že je to tak daleko, jeli jsme tam se zastávkami skoro 5 hodin po docela úzkých a krkolomných cestách. Díky toho nám už do večera nevyšel čas na návštěvu města Famagusta, které je však naštěstí hned za hranicemi, takže se do něj vypravíme ještě jednou zítra, protože to pojištění na auto nám platí na 3 dny, takže je škoda toho nevyužít. Třetí den pojištění bychom si chtěli nechat na čtvrtek, kdy se chystáme do hlavního města Lefkosia (Nicosia), které je také rozděleno Zelenou línií, takže pro návštěvu jeho severní části autem budeme pojištění také potřebovat. Ještě jsem zapomněl popsat, jak mi mírně zatrnulo, když jsem poté, co nám auto začalo hlásit, že jedeme na rezervu, zjistil, že nejbližší benzinka je dle GPS téměř 100 kilometrů zpět. Už jsme se chystali, že přesvědčíme nějaké domorodce, aby nám prodali nějaký benzín, ale nakonec se ukázalo, že i v této oblasti lze nalézt benzinku, která (možná díky ignoraci celé Severokyperské republiky) není zanesena v GPS. Takže jsme v městečku Rizokarpas dobrali benzín a to dokonce za eura, přestože zde oficiálně platí tzv. nová turecká libra. Čerpadlář byl dokonce tak hodný, že nám na naši prosbu dal pár drobných v jejich měně na památku. Všude, kde jsme projížděli, bylo téměř pusto, v každé vesnici pak byl desítky let zavřený a vybydlený křesťanský kostel a současně pak muslimská mešita. Dvakrát jsme dokonce slyšeli svolávání k motlitbě. Jinak jsme tady ale na vojáky příliš často nenarazili, spíš nás překvapovalo množství vlajek, rozesetých po celé krajině. Přitom tyto vlajky často dosahovaly obřích rozměrů, stejně jako některé sochy, které připomínaly budovatelské doby u nás. Pro zájemce přikládám mapu dnešního výletu, kdy jsme prokřižovali téměř polovinu Severního Kypru. Cestou zpátky byly silnice tak pusté, že jsme se nechali ukecat Gabkou a nechali ji skoro 80 kilometrů řídit, protože si moc chtěla vyzkoušet jízdu vlevo.

29.8.středa, Protaras, Famagusta, Salamis, Deryneia, Paralimni

Dnešní výlet na Severní Kypr byl pouze půldenní, protože jsme si chtěli prohlédnout pamětihodnosti města Famagusta a toto město je hned za zelenou linií. Má krásné historické centrum, obehnané hradbami, uprostřed kterých se nachází celá řada pozoruhodných staveb, např. netradiční mešita Lala Mustapha, ruiny kostela Francis nebo ještě úchvatnější ruiny kostela St. Nicolas. Kousek dál se nachází hrad Othello Castle a cca 10 km za Famagustou je pak městečko Salamis, kde jsme navštívili královské hrobky a muzeum Sv. Barnabáše. Cestou zpátky jsme navštívili ze strany Jižního Kypru město Deryneia, abychom se podívali, jak vypadá rozdělení země na dvě neprodyšně uzavřené části v praxi. Průchod je totiž povolen pouze turistům, místní přes Zelenou linii nemohou. Udělal jsem z povzdálí pár fotek zátarasu, rozdělujícího normální ulici a vyfotil jsem si i ceduli s nápisem hlásajícím, že toto je poslední dům, zabraný Turky. Při průjezdu Zelenou linií jsem si vyfotil ploty po obou stranách silnice. Dost dobře nechápu neskutečné množství zákazů fotografovat, zejména v dnešní době, kdy družice vyfotí vše do nejmenších detailů a každý si to může stáhnout z Google.

Do hotelu jsme se díky toho, že se nám podařilo vyrazit hned ráno po sedmé hodině, vrátili tentokrát ještě před polednem, abychom zbytek dne strávili u bazénu a večer procházkou centrem Protaras. A to jsme ještě stihli objet vyschlé jezero u Paralimni.

30.8. čtvrtek, Protaras, Lefkosia (Nicosia), Kyrenia

Dnešek je posledním dnem, kdy můžeme prozkoumávat Severní Kypr, protože nám končí třídenní pojištění. Proto jsme se rozhodli pro poněkud delší trasu, kdy jsme se podívali do největšího města, ležícího na severním pobřeží ostrova. Tímto městem je Kyrenia, která je nejdostupnější širokou dálnicí z hlavního města Lefkosia (nebo také Nicosia, používají se oba názvy). Abychom toho viděli co nejvíce, rozhodli jsme se, že do Kyrenie nepojedeme touto dálnicí z hlavního města, kam bychom se dostali opět dálnicí přes Jižní Kypr, ale že do Kyrenie pojedeme přes Severní Kypr přes Famagustu. Cestou, která byla také poměrně slušná, jsme chtěli vidět největší tureckou a severokyperskou vlajku, které jsou umístěny v horách před Kyrenií. Jejich velikost je opravdu působivá, nacházejí se na úpatí skal, kterými jsme se po zdolání 6ti kilometrů serpentýn v horách dostali ke zřícenině hradu Buffavento z desátého století, kdy sloužil jako obrana proti Byzantské říši. Mnohem působivější (a pro turisty přístupnější) je však hrad Svatého Hillariona, který leží v horách na trase mezi Kyrenií a Lefkosií. Pojmenování pochází od světce, který zde byl pochován v osmém století. Kyrenie samotná nás příliš nenadchla, asi nejzajímavější bylo neskutečné množství vlajek, které byly opravdu všude, stejně jako portrét jakéhosi státníka, který vypadal jako Tatar. Když už jsme u těch postav, nedá mi to, abych nepopsal, jakým způsobem jsme se zajímali o siluetu sochy, kterou jsme viděli na mnoha místech. Vždy však byla umístěna poměrně daleko a to mezi dvěma vlajkami na vrcholu nějaké hory. Na mapě jsem si tuto postavu označoval pracovně jako „golfista“, protože mi nahrbená postava zdálky připomínala odpalujícího golfistu. Zeptali jsme se jednoho z průvodů na tuto postavu. Ochotně nám sdělil, že je to jejich moderní národní hrdina Ataturk, který byl jakýmsi generálem a osvoboditelem. V tom okamžiku nás Gabka všechny dostala dotazem, jestli se má průvodce zeptat na to, zda tento hrdina hraje golf. Tento dotaz ji logicky napadl proto, že viděla na mých mapách tyto sochy označované jako „golfista“. Příště si musím dát pozor na to, jak si pracovně označuji národní hrdiny. Když už jsme u toho, na co si příště musím dát pozor, tak máme ještě jednu veselou příhodu. Blanka mi v Protaras při naší včerejší vycházce vybrala pěkný nátělník, který jsem si hned vzal na sebe. Až při průjezdu hranic, kdy mne na celnici pochválili, že mám pěkné tričko, jsem si uvědomil, že to nebyla zrovna nejlepší volba. Na tričku byl kromě nápisu „Cyprus“ také nápis „Greek Mythology“, což je zde jasně považováno za propagaci toho, že Kypr je řecký a ne turecký. S poněkud šibeničním humorem jsem poznamenal, že to už mi Blanka mohla na triko rovnou nakreslit terč. Ale to, že jsem s trikem absolvoval celodenní výlet, jen dokazuje, že Severní Kypr zdaleka není tak nebezpečný, jak je v průvodcích líčen. Naopak k nám byli všichni velmi milí, popovídali jsme si s vojákem OSN, příslušníkem Modrých baretů, Gabka se vyptávala na cestu, kdy GPS odmítala uznat Zelenou linií uzavřenou hranici, přímo vojáků u jedné z mnoha vojenských základen. Díky tohoto trika jsme dokonce od jednoho prodejce, který u silnice prodával melouny, dostali jeden zcela zdarma, vybíral jej z obrovské hromady melounů, na kterou se vyšplhal pro jediný, který uznal za nejlepší a ještě nám jej zanesl až do kufru auta. Severní Kypr se nám tedy hodně líbil, je sice vybydlenější a ušmudlanější, než Jižní Kypr, ale paradoxně jsme jej za ty tři dny, co jsme po něm cestovali, prozkoumali mnohem podrobněji, než Jižní Kypr. Zpět jsme dorazili před pátou hodinou, takže jsme ještě stihli návštěvu bazénu, u kterého se již pomalu chystala večerní karaoke párty.

31.8. pátek, Protaras, Capo Greco

Dnes jsme se hned ráno podruhé vypravili koupat se na Capo Greco. Původně jsme měli v plánu koupat se u nádherných skalních útvarů, nazývaných Sea Caves, ale protože tam byl dost špatný přístup k vodě, který dělal problémy hlavně Gabce s odoperovaným kolenem a navíc byly velké vlny, tak jsme se pouze vyfotili a podívali se na skupinku Rusů, kteří skákali z útesu do vody a pak jsme přejeli k místu, kde jsme se byli na chvilku podívat už v neděli. Je to také na Capo Greco, kousíček za skalním mostem je modrobílá kaplička a pod ní opět skalní jeskyně s názvem Ayioi Anargyroi Cave. Cestou zpátky jsme se stavili na melouny, z nichž některé dosahovaly obřích velikostí, Gabka si nechala udělat fotku, aby všichni viděli, jaké má melouny.

Na oběd Gabka připravila mnou nepříliš milované, ale holkami zbožňované kalamary. Po obědě jsme se usalašili u hotelového bazénu a k večeru jsme se po šesté hodině vydali na průzkum vodního parku v Aia Napa, který chtějí holky zítra navštívit. Trochu problémem bylo, že si o organizovaly samy, takže jsme park víc než hodinu hledali a při tomto hledání dvakrát obkroužili trasu mezi naším hotelem a městem Aia Napa. Saša si přitom ověřila to, co my už dávno známe, že ani sebelepší angličtina nemusí být vždy ze strany cizinců pochopena, pokud se požadovaný dotaz nevyslovuje dostatečně zahuhlaným anglickým přízvukem. Na několikrát opakovanou spisovně precizně formulovanou, anglicky vyslovenou otázku, kde můžeme najít vodní park, tázaný odvětil „Speak English please“, což Sašu dostalo. Obdobně dopadla i Gabka, která se ptala na „Aqua park“ a nechala se poslat směrem k „Alua bank“. Takže samotný park jme našli až kolem osmé hodiny, kdy už byla tma jako v pytli, takže jsme si prohlédli alespoň anticky laděný vchod a vydali se do centra Aia Napa, které svým bujarým nočním životem a atrakcemi připomínalo Ibizu. Musím říct, že pouťové atrakce zde měli vynikající. Kromě obligátního ruského kola (3€) jsme tady viděli další 2 atrakce, které nás sice lákaly, ale díky dost nadsazené ceně jsme si řekli, že raději počkáme až na nějaký zábavní park, které v cizině dost často navštěvujeme. První atrakcí byly dva snad 40 metrů vysoké sloupy, mezi nimiž na natažených lanech visela otevřená gondola pro dva lidi. Po jejich připoutání gondola nejprve klesla do podzemí, aby byla následně na lanech vystřelena cca 15 metrů nad sloupy a pak se pohupovala jako jojo mezi sloupy, přičemž se ještě navíc otáčela kolem své vlastní osy. To vše bylo snímáno vestavěnými kamerami a přenášeno na velkoplošnou obrazovku. Cena bohužel nebyla lidová, chtěli za to 20€ na osobu, pokud jste chtěli videozáznam na DVD a tričko, tak dokonce 25€ na osobu. Veselé bylo, že tuto atrakci obsluhovali stejní Rusové, na které jsme ráno narazili u jeskyní Capo Greco. Svět je prostě malý a tady na Kypru to vypadá, že nejen drtivá většina turistů, ale i celá řada obchodníků je právě z Ruska, což se ostatně v poslední době stává celosvětovým trendem, Rusové prostě přišli na chuť cestování a začínají patřit mezi váženou klientelu. Další perfektní atrakcí byl Booster, kde byli zájemci umístěni na otočném rameni ve dvou kabinách na protilehlých stranách ramene, které se pak dost rychle roztočilo. Další zajímavostí Aia Napa byla rozličná vozítka a taxi, ve kterých si vybral opravdu každý a to od 7mi dveřové mercedes limuzíny (přitom nešlo o nějaký prototyp, ale jezdila jich tam celá řada), po vozítko Flingstonových.

1.9. sobota Protaras, Aia Napa

Holky se původně chystaly do aquaparku, který má být největší v Evropě, to ale o sobě prohlašuje celá řada takovýchto atrakcí. Navíc nám připadalo, že tam nejsou žádné zvláštní atrakce, kterými jsme se zmlsali při návštěvách dvou vodních parků v Dubaji, takže jsme nakonec dali přednost prozkoumávání nádherného pobřeží Cape Greco. Zvolil jsem tentokrát poněkud netradiční přístup – koupil jsem si magnetku s nádherným skalním mostem a pak jsme jej skoro hodinu hledali. Je docela zajímavé, že nám v tom příliš nepomohli ani místní, přestože jde o obrázek, který je snad ve všech průvodcích. Chtěl jsem si z tohoto mostu skočit, ale nakonec mne odradilo to, že se z moře nedá vylézt a nusí se dost dlouho plavat. Adrenalinový skok z ještě větší výšky, něco přes 20 metrů, jsem si však neodpustil a zkusil jsem si jej o pár kilometrů dál v oblasti Sea Caves, kde jsme už byli před několika dny. Protože jsem skákal po nohou a dole je téměř 10ti metrová hloubka, nic mi nehrozilo, ale přiznám se, že jsem musel sebrat hodně odvahy, udělat ten krok do volného prostoru. Překvapilo mne, že se ke skoku rozhodla i Saša. Jen škoda, že si nedala říct, ať neskáče „bombu“, ale s rovnýma nohama. Odměnou jí jsou docela slušné modřiny těsně v místech, kde nohy ztrácejí své slušné jméno. Pocit to byl ale úžasný, skočil jsem pak ještě jednou a za odměnu jsem dostal nevěstu mořskou pannu.

Večer jsme se opět, už asi naposledy, vypravili do centra Protaras. Přestože jsem abstinent, dal jsem na radu zkušených cestovatelů a koupili jsme si místní specialitu – víno Commanderia. Zajímavá byla hlavně cena – za lahvičku o obsahu 50ml chtěli 4,45€. Tak uvidíme, jak to bude chutnat.

2.9. neděle, Protaras

Dnešní den byl původně zamýšlen jako odpočinkový, jakési pomalé loučení s létem a dobou dovolených. Jenže nakonec vše dopadlo tak, že jsme poslední pobytový den zakončili létáním na padáku. Kdo si myslí, že to byl můj nápad, tak se mýlí, původně totiž chtěly jít pouze Saša s Martinou, ale nakonec se pro tuto atrakci rozhodla i Blanka s Gabkou a rozhodně nelitovaly, což je vidět z hromady fotek, které jsme za odpoledne pořídili. Poslední jízdu jsme jeli s ředitelem Kyperské banky, se kterým jsme si vyměnili vizitky (tedy vlastně o nám dal vizitku a my jsme mu napsali náš e-mail na ubrousek, naštěstí alespoň z letadla od renomované letecké společnosti Emirates, se kterou jsme loni letěli na Maledivy a do Emirátů J. Dohodli jsme se totiž, že si vyměníme fotky a videa, takže fotek bude ještě více.

Poslední peníze se Saša rozhodla vydat za rybí lázeň, což je zajímavá pedikura, kdy vás za 10€ ožírají rybičky v akváriu, kam strčíte nohy. My jsme si toto ožírání užili při koupání v Al Ain v Emirátech přímo v přírodě, takže jsme tentokrát podobnou atrakci oželeli. Zítra nás čeká ještě poměrně náročný den, přesto se holkám podařilo dostat se do postele až po půlnoci a já ještě hodně po půlnoci narychlo dopisuji zápisky z této dovolené, protože se už znám, co nestihnu na dovolené, doma už nedodělám.

3.9. pondělí, Protaras, Paphos

Odlétáme sice až odpoledne (v 15:30), ale z hotelu chceme odjet už velmi brzy ráno, abychom cestou navštívili ještě pár míst, konkrétně Larnaku, Limassol a zejména pak světoznámé pobřeží, kde se dle řeckých bájí vynořila z vln Afrodité a pak také hrad, kde se oženil Richard Lví srdce.

V Krakově máme přistát v 18 hodin, takže domů bychom měli dorazit pozdě večer.

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .