0
0

Bylo 17.listopadu 1997 a já v novinách spatřil nabídku zpátečních letenek do Honkongu, Singapuru, NewYorku atd. za neuvěřitelně levné ceny.Cestovní kancelář GTS totiž k výročí sametové revoluce udělala výprodej letenek a tak například zpáteční letenka do Singapuru vyšla na 7000 Kč.Okamžitě jsem začal shánět někoho kdo by se stejně jako já rád podíval do Honkongu.Obešel jsem za ten den několik lidí ale byli to samí srabíci, kteří se nedokázali odlepit od denního stereotypu a prostě si jen tak na tejden odletět do Asie.Plný zklamání ze zmutovanosti mých přátel jsem si večer šel zahrát šachy do jednoho šachového klubu.Tam jsem se taky jen tak zmínil, jestli někdo nechce jet do Honkongu, že je to jenom za 7000, ale odpovědi byli typu „ale s kilem héráku “ a tak jsem to definitifně vzdal.Jednu výhodu ta má nabídka však měla.Mému kamarádovi Jirkovi ta myšlenka někam cestovat asi vrtala hlavou a tak z toho nakonec vyšel návrh Indie, který se postupně změnil v návrh dobytí černého kontinentu.Odjezd byl naplánován po skončení šachového turnaje Fide Open České Budějovice na 21.8.98. A to už jinde jsme jiní lidé a jiná vesnice.Je krátce po skončení šachového turnaje a my se začínáme připravovat na cestu.Cíl cesty byl jasný a to dotknout se Afriky.Další otázka byla jak se tam dostat.Původně jsme chtěli nasednout do gumových kajaků a jet po Vltavě do Labe, po Labi do Severního moře a odtud už jen podél pobřeží Holandska,Belgie,Francie,Španělska a Portugalska.Jirka ale můj návrh neschválil (nechápu proč) a tak jsme se nakonec rozhodli dostat se do Barcelony co nejrychleji a nejlevněji a potom procestovat celé Španělsko a přes Gibraltar přeplavat (lodí).Plán byl jasný a my začali schánět nějakej autobus do Barcelony.Stálá linka Praha-Barcelona se nám zdála příliš drahá (asi 3 000 Kč) a tak jsme začali obcházet cestovky.Většina jich totiž v té době jezdila už s poloprázdnýma autobusama a tak jsme se chtěli k nějakýmu zájezdu připojit.Obešli jsme tak okolo 10 cestovek a cena 1300 Kč,kterou nabízela CK Globtour do rekreačního střediska Alcoseber (200 Km jižně od Barcelony) se nám líbila tak ,že jsme už nic jinýho ani nescháněli.Den před odjezdem jsme nakoupily konzervy (6) a takový ty užitečný věci co by se mohli při trampování hodit (nůž,mrkev,zapalovač atd.).Dále ještě cestovní šeky (špatnej nápad,viz dále),vyřídili pojištění a koupily bágly na cestu.

pátek 21.8.1998 – První den

Vstal jsem okolo 5:30 chvíli ještě poslouchal výhružky od rodičů že jsem si vzal málo peněz (v korunách to bylo asi 4200) a pak jsem už konečně vyrazil dobýt Afriku.Na místo odjezdu jsem to vzal pěšky abych vyzkoušel jak se nese 25 kilo na zádech asi 3 Km.Jirka tam došel chvíli přede mnou .Z Budějovic jsme společně s dalšími čtyřmi lidmi jeli do Prahy kde jsme čekali na autobus do Španělska.Problém byl v tom, že i on čekal na nás asi o 30 metrů dál.Tak sme na sebe vzájemně čekali a čekali.Nakonec jsme ho šťastně našli a mohlo se vyjet.Cestou se vyskytlo ještě několik problémů jako například, že jsme museli čekat na nějaký lidi co nestihli autobus v Praze a do Plzně přijeli taxíkem.Všichni rekreanti nadávali ale mě a Jirkovi to bylo jedno,naopak jsme se dobře bavili.Cesta probíhala za hodně špatného počasí.Jeli jsme po německé dálnici až do večera a okolo 22:00 jsme překročili hranice do Francie.Počasí se zlepšilo a my mířili po dálnici směrem k Lyonu.Ani už si nepamatuju kolik bylo ale projížděli jsme okolo nadherný pevnosti, která byla celá osvícená a vypadalo to fakt pěkně.(asi Mulhause).Jirka už spal a tak jsem ho nechtěl budit.Já jsem taky usnul ale byl to spíš takovej polospánek.

sobota 22.8.98 – Druhý den

Za svítání jsme přejeli španělskou hranici.Počasí bylo super a my poprvé na cestě spatřili moře.Cesta se stala zajímavější a já si prohlížel nádherné Pyreneje.Postupně jsme se propracovali až k Barceloně. Pak začali postupně vystupovat rekreanti v podle mě hnusných střediscích, kde byli tak přelidněný pláže, že se mi z toho dělalo až zle.Jako nejhnusnější vám mohu doporučit Salou, jehož jediným kladem byla obří horská dráha.Náš příjezd do Alcocebru bych odhadl asi tak na 15:30.Vystoupili jsme společně se zbytkem rekreantů, kteří se rozešli do svých hotelů a my zůstali sami a od této chvíle se museli spolehnout jen na sebe.Po chvilce vzpamatovávání se ze šoku a z pražícího slunce jsme se rozhodli vykoupat v moři.Bylo to skvělé osvěžení po té dlouhé cestě.Náš další plán byl dostat se do městečka Alcala odkud jezdí vlak do Valencie, což jsme zjistili podle mapy, kterou vzal Jirka prozíravě sebou.Na iformacích jsme zjistili kdy vlak jezdí a rozhodli se do Alcaly vydat přes horu, na které jsme chtěli přespat a další den ráno seběhnout dolů, nastoupit do vlaku a za 2 hodiny být ve Valencii.Ještě bych chtěl popsat jak vypadá pobřeží u Alcoseberu.Okolo celého pobřeží se táhnou kopce,spíše hory a občas mezi nima vede silnice do vnitrozemí.Proto jsme také chtěli jít nejkratší cestou přes tu horu.Cestou nahoru jsme potkávali spoustu lidí, kteří nás pořád zdravili a byli docela sympatický a hodný.Asi se jim zamlouval pohled na dva udřené turisty se stejnýma báglama na zádech.Kolem cesty byly jenom bodláky, kameny ,skály a občas nějaký to křoví a země byla úplně vyprahlá.Po několika hodinách výstupu, když jsme byli asi tak 500 metrů od vrcholu se začalo stmívat.Před námi se otevřel nádherný pohled na moře osvětlené zapadajícím sluncem.Když jsme se tím pohledem dost pokochali a navečeřeli se (já měl 3 mrkve a sušenky a Jirka něco podobnýho)bylo třeba začít hledat vhodné místo na přespání.To už byla taková tma, že bylo vidět sotva tak na 2 metry před sebe.Nakonec jsme našli místo,který bylo docela dobře schovaný v křoví a rozbalili spacáky.Nejdřív jsem nechtěl spát vůbec,protože jsem nemohl tušit co mě čeká v těchto končinách v noci,ale asi v 1 v noci jsem už nevydržel a usnul stejně jako Jirka.Jak se později ukázalo tak bezpečnější místo ke spaní pod širákem než na této hoře by se ve Španělsku hledalo hodně těžko.

neděle 23.8.98 – Třetí den

Vstali jsme asi okolo 7:00, k snídani si dali sušenky a mrkev a vyrazili směrem k vrcholu.Slunce zase pražilo jak mohlo.Asi za půl hodiny jsme stáli na vrcholku a mysleli, že nás trefí.Před námi bylo obrovské údolí, do kterého však vzhledem k prudkému svahu nebylo možné sestoupit.Byl to opravdu skvělý pohled.Na dně údolí byla vidět dálnice a železnice,ale obě vypadaly spíš jako dvě slabé čárky táhnoucí se do nekonečna.Bylo jasný,že se budeme muset vrátit,ale i přes to jsem byl rád, že jsme sem vylezli, protože ten pohled na moře na jedné a na vnitrozemí na druhé straně za to určitě stál.Udělali jsme pár fotek (chtělo by to lepší foťák) a vydali se na cestu zpátky.Slunce pražilo čím dál tím víc a cesta dolů mi připadala ještě těžší než nahoru, protože jsem vydával spoustu sil na to abych ten kopec ubrzdil a neskutálel se do nějaké škarpy, které tu byly asi tak 300 metrů hluboké.Cestu jsme si chtěli zkrátit, ale místo toho jsme si asi tak 500 metrů zašli a zase museli zpátky nahoru.Měl jsem toho fakt plný zuby, zvlášť když jsem za poslední dva dny vypil jenom půl litru vody.Po nekonečném klesání jsme okolo 12:00 byli opět v ulicích Alcoseberu.Uháněli jsme koupit něco k pití a jen tak náhodou jsme se jednoho místního občana zeptali jak se co nejrychleji dostaneme do Alcaly.Ten člověk se na nás divně podíval a ukázal asi 20 metrů směrem za nás, kde byla autobusová zastávka.Žízeň byla zapomenuta a my už seděli v autobuse a za 30 Kč se vezli k vlakovému nádraží v Alcale.Vlak do Valencie jel za hodinu a my se mezitím prošli po klidném městečku a koupili si pití.Potom pro nás přijel vlak typu Regional s dokonalou klimatizací.Venku bylo 35 stupňů a ve vlaku pouhých 25.Byl to docela šok změnit takhle teplotu.Chvílema mi tam byla skoro až zima.Jízdenka do Valencie stála 730 peset(160 Kč za 100 Km).Vlaky typu Regional jsou podobné našim motorákům ale jsou mnohem luxusnější, čistější,dražší a v každém vagónu je digitalní tabule ukazující přesný čas a teplotu.A co se týká rychlosti tak bych to odhadoval na 90 Km/h.Po příjezdu do Valencie jsme chvíli zmatkovali na nádraží, které je velmi podobné Masarykovu nádraží v Praze, ale je čisté a asi 3x větší a pak jsme začali zjišťovat jak se co nejvhodněji přemístit na jih Španělska.Vše se nám podařilo zjistit na informacích, kde stejně jako ve všech obchodech , bankách atd. je skvělá klimatizace.Vlak na jih nám odjížděl ve 22:50 a tak jsme měli zhruba 8 hodin čas na směnu cestovních šeků a prohlídku města.A teď se konečně dostanu k tomu proč byla chyba brát si cestovní šeky.Nikdy bych totiž nevěřil, že v celé Valencii není v neděli otevřená ani jedna banka nebo směnárna.Šeky nám byly na nic a mi se pomalu smiřovali s myšlenkou že tu nebudeme hodin 8, ale 32.No co se dalo dělat, zašli jsme dát bágli do úschovny, která nás stála 120 Kč a pak se najíst do nádražní restaurace Bocata, kde jsem si dal bagetu,salát a colu za 150 Kč.Jirka si dal myslim to samý.Pak jsme vyrazili na prohlídku města.Dlouho do tmy jsme procházeli po rušných ulicích plných palem a restaurací, které právě otvírali.Dostali jsme se až někam na okraj Valencie kde bylo obří nákupní středisko podobné Plus City v Linci, ale mnohem větší.Noc jsme se nakonec rozhodli strávit na nádraží, protože to tam „vypadalo“ docela bezpečně.Na nádraží byla dvojice policajtů, která nikomu nedovolila lehnout si před půlnocí (místní pravidlo).Po půlnoci si Jirka lehnul a spal jak zabitej.Já sem se taky položil, ale spát jsem si nedovolil a jak se později ukázalo tak jsem udělal moc dobře.Okolo 3:00 totiž policajti zmizeli a na scénu přišli zloději.Postupně obcházeli všechny spící na lavičkách, ale moc se jim nedařilo.Jen jsem zahlíd jak se jim podařilo vytáhnout nějaký spící ženský něco z kabelky.Pak se dostal jeden černoch k Jirkovi a už se chystal na jeho provokující ledvinku.Posadil jsem se dal mu najevo že jsem tu s Jirkou.Černoch se posadil vedle mě a pořád se mě ptal jestli jsem tu s Jirkou a ještě na spoustu jiných věcí.Dělal jako že je nejhodnější na světě, ale měl jsem z něj hodně nepříjemnej pocit.Po chvíli to vzdal a odešel.To byl konec prvního kola.Druhé začalo ve 4:00, kdy přišel další tým zlodějů.To už jsem radši seděl pořád a tak se nám vyhnuli.Kolem 5:00 se znovu zjevili policajti a podle místního pravidla začali nutit spící na lavičkách aby vstali.Jedna policajtka postupně obcházela lavičky a spící probouzela.Jirka pořád spal a já jsem se těšil jak se bude tvářit až s nim ta policistka začne třást.Nejdřív koukal nechápavě,pak zděšeně a na konec pochopil že je vše vlastně OK a má jenom vstávat.

pondělí 24.8.98 – Čtvrtý den

V nádražní budově se teplota opět začala pomalu šplhat z nočních 29 stupňů na svých obvyklých 35.My se trochu umyli na zdejších záchodcích, které jsou nezvykle čisté a vydali se do města konečně vyměnit ty prokletý šeky.Za chvíli jsme našli vhodnou banku a bez větších problémů šeky vyměnili.Konečně jsem měl ňáký prachy.Vrátili jsme se zpátky na nádraží a zase si dali bagetu,salát a colu za 150 Kč.Potom jsme vyrazili na další průzkum města.Po pár minutách chůze se u mě ale ozvala únava z probdělý noci a tak jsem sebou švihnul v jednom parku na nejbližší lavičku.Bylo mi dost blbě,k čemuž přispělo hlavně málo spánku (za poslední tři dny asi 12 hodin) a málo jídla (za 3 dny … 5 mrkví,2 řízky,2 bagety).Byl jsem Jirkovi vděčný, že neměl žádný narážky na to že chci uprostřed dne vyspávat, ale nadruhou stranu jsem si to docela zasloužil za svojí noční hlídku.Asi za 2 hodiny jsem se probudil, bylo mi sice pořád skoro stejně, ale snažil jsem se na to nemyslet.Trochu jsme zase prošli město a pak se vrátili na nádraží ,kde už teplota měla svůj standard 35 stupňů a mi si tam připadali hůř než ve skleníku.Občas jsme se zašli zchladit do informací, ale bylo nám blbý tam pořád otravovat tak jsme většinu času protrpěli v hlavní hale.Čas pomalu běžel a mi mezitím koupili lístky do Algercirasu, které vypadali doopravdy spíš jako letenky (jak správně napsal Jirka)a stály nás zhruba 1200 Kč.Náš odjezd se blížil a proto jsme vyzvedli věci z úschovny.Okolo 23:00 pro nás přijel vlak typu Estrela. Při vstupu na nástupiště nás kontrolovali poldové,což je tady u nočních vlaků běžné.Estrela byla tak dlouhá, že nám trvalo snad 10 minut než jsme došli na její konec, kde byl náš vagón.Jak sme tak míjeli lůžkové a jídelní vozy, tak jsem si myslel, že to bude pohodová cesta a já se konečně vyspím.Sotva jsme se však ocitli v našem vagónu tak jsem vystřízlivěl.Všude byla spousta mafiánů, co vyprovázeli nebo byli vyprovázeni svými příbuznými a já si připadal jako by se tu právě točila Chobotnice VII.Všechny kupé byli tak narvaný, že nám nezbylo nic jinýho než zůstat na chodbičce, kde neustále někdo chodil a nějaká Jamajčanka mi pořád do obličeje foukala hašiš.Jinak mi však byla docela sympatická, protože se na mě stále mile usmívala.Ten vlak byl nejhorší jakej jsem kdy viděl a ve filmu „Proč“ to byla v porovnání s timhle pohodička.Měli jsme skvělý výhled do budoucnosti a to ten , že budeme na tý chodbičce stát až do 8:00 dalšího dne.To všechno na mě zapůsobilo tak, že jsem měl strašnou chuť začít se strašně smát a úplně jsem zapomněl na svojí únavu.Nakonec jsem se jen tak mírně usmíval,vzal si 2 sušenky k večeři, zapil to dobrou vodou,sednul si na zem a bylo mi docela fajn až na to , že jsem musel každých 30 vteřin vstávat, protože pořád někdo chodil sem a tam.Jamajčanka dokouřila a zmizela v kupé o který jsem byl opřenej.Na chvilku jsem zahlídl vnitřek toho kupé a přál bych vám to zažít.Sedělo tam asi 10 Jamaičanů a já ve tmě viděl jen lesk zlata co měli na krku,na rukou a jejich bíle svítící oči.To, že byli odněkud z Karibiku jsem odhadl podle rysů obličeje, které měli všichni hodně podobné mojí oblíbené sprinterce na 100 metrů Merlen Otteyové.Smířeni s osudem jsme tedy pořád stoupali a sedali.Po 45 minutách se stala neuvěřitelná věc.Přišel průvodčí a uvolnil nám místa po dvou Němcích co přejeli omylem Valencii. V kupé byl takovej divnej smrad co jsem ještě nikdy necítil.Byla tam s náma 3 člená španělská rodina pak nějaký dva divný chlápci a všude jinde jenom bágli a nohy.Každej měl nohy na tom druhým, ale nikomu to nevadilo.Snažil jsem se usnout ale každou půlhodinu jsem se budil, protože o mě někdo pořád zakopával nebo mě probouzel ten šílenej smrad.Jirka na tom byl asi stejně.

úterý 25.8.98 – Pátý den

Probudili jsme se asi tak hodinu před stanicí Bobadila, kde jsme museli přestupovat.Vedlejší kupé se úplně vyprázdnilo a tak jsme se tam aspoň na tu chvíli přestěhovali.Po příjezdu do Bobadily (7:30AM) jsme se utábořili na místním malém nádraží.Já jsem se pokusil spát, což se mi trochu podařilo a Jirka mezitím spořádal svoje oblíbené sardinky.Všude tu bylo plno mravenců, ale k těm se ještě vrátím.Když jsem se asi za 45 minut probudil, sdělil mi Jirka, že tu potkal 3 Čechy, kteří byli v Maroku.Vlak na který jsme čekali přijel asi s půlhodinovým zpožděním.Byl to typ Regional Delta,podobný typu Regional , ale ještě mnohem pohodlnější.Uličkou pořád procházel chlapík prodávající občersvení a mi se docela dobře vyspali.Projížděli jsme krásnou přírodou a občas zahlídli i strom.Okolo poledne jsme poprvé z vlaku spatřili Gibraltarský průliv.Bylo vedro ale slunce se schovalo za mraky.Po příjezdu do Algercirasu jsme koupili raději hned zpáteční lístky a vydali se směrem k přístavu.Algerciras se mi vůbec nelíbil.Všude byla jen špína a divní lidé,kteří po nás divně koukali.Cestu do přístavu jsme intuitivně našli bez jediného zaváhání a směle vkročili do první prodejny lístků na loď.Lístky nám nabídli v ceně 800 Kč za jednoho tam a zpátky, což se nám zdálo jako dobrá cena, ale zpáteční loď z Ceuty odjížděla až v 20:00 a my měli lístky(koupené za poslední peníze) na vlak co jel z Algercirasu v 21:30 .Bylo jasné že bysme ho nestihli.Zklamaní, že jsme jeli až sem a teď se do 30 km vzdálené Afriky nedostaneme jsme začali přemýšlet co dál.Rozhodli jsme se obejít pár dalších obchodů, ale vždy se loď z Ceuty vracela příliš pozdě nebo jsme neměli dost peněz na lodní lístek.To už jsme stáli u poslední cestovky a vypadalo to že jestli neseženeme lístky tady tak to asi už úplně vzdáme.Nevěřícně jsme koukali na prodavače, když nám nabídl dobrou cenu i návrat lodi.Parkrát jsme se ještě ujistili, že si navzájem rozumíme a pak koupili lístky.Vše mělo ale jeden malý háček.Prodavač nám sdělil že loď odjíždí za 12 minut a na otázku za jak dlouho se dostaneme k lodi odpověděl že za 2 minuty.No běželi jsme snad 10 minut ukázaným směrem než se před námi objevila odbavovací hala.Uvnitř byly naštěstí obří orientační tabule.Když už jsme konečně doběhli ostatní lidi nastupující do lodi, zjistili jsme že jejich lístky se ani trochu nepodobají těm našim.Bystře jsme však usoudili že okénko kolem kterého jsme probíhali slouží k výměně námi koupených lístků za palubní lístky.Jirka shodil bágl a běžel zpátky vyměnit lístky.Já mezitím hlídal bágly a nervozně pozoroval jak nám zase ostatní cestující mizí v spletitých chodbách odbavovací haly.Jirka se však vrátil docela rychle a tak jsme je opět dohonili a spokojeně vstoupili na palubu obrovské lodi společnosti Euroferries.Kolem barů a kaváren jsme vyšplhali na nejvyšší palubu a tam čekali než loď vypluje a ta se skutečně za pár okamžiků dala do pohybu.Loď zamířila přímo ke Gibraltarské skále, která byla však z poloviny skrytá v mracích a tak jsme toho moc neviděli.Jak jsme se postupně dostávali na širé moře tak začínal foukat dost silný vítr, který ostatní cestující nevydrželi a běželi se schovat do podpalubí.My však neohroženě zůstali venku a začali obědvat (chalupářský guláš z konzervy).Asi v polovině Gibraltarského průlivu jsme poprvé v životě spatřili Afriku.Nejdříve byl vidět jen slabý obrys, ale rychle se přibližovala.Za chvíli už jsme viděli nějakou pevnost, domky na pobřeží,spoustu bazénů, velké množství palem a místních domorodců.Pomalu jsme se chystali opustit loď a splnit cíl naší cesty.Z lodi se vystupovalo spodkem společně s auty, která už deset minut před výjezdem z lodi zažehla motory a my se spolu s ostatnímy pěšáky krásně nadýchali výfukovejch plynů.Potom jsme se ocitli v přístavní hale kde se na nás hned vrhli místní kšeftaři.První dva byli docela sympatický Maročani, kteří se nám nabízeli jako průvodci do Maroka.Když zjistili, že jsme z východu tak na nás spustili rusky.Po zjištění, že se za chvíli zase vracíme do Evropy si nás však přestali všímat a odešli.Kolem se pořád motalo pár místních zlodějů a taky nás oslovila jedna zdejší asi desetiletá žebračka.Všude se prodávala spousta věcí a my začali zjišťovat jestli nám jede loď zpátky opravdu v ten čas, který nám sdělil prodavač lístků.Abych pravdu řekl ak každý koho jsme se zeptali nám sdělil úplně jiný čas odjezdu a protože jsme nechtěli riskovat,že zůstaneme na cizím kontinentě bez jakýchkoliv financí tak jsme krátce prohlédli město, které se mimochodem skoro vůbec nelišilo například od měst na francouzské riviéře a nastoupili na loď mířící zpět do Evropy.Prošli jsme policejní kontrolou a znovu zaujali místa jak nejvýš to šlo.Při čekání na odjezd jsme pozorovali snahu několika Maročanů dostat se na loď načerno, ale moc jim to nešlo (viz. fotka).Po půlhodince pozorování se loď dala opět do pohybu, zamířila k břehům Evropy a my měli skvělý pocit z toho, že jsme splnili cíl naší výpravy a dotkli se afrického kontinentu.Loď byla pěkně přelidněná Araby,z nichž někteří roztahovali své koberečky a modlili se ke svému Aláhovi.Počasí nebylo nic moc, ale my stále setrvávali na horní palubě, kde jsme potkali dva Poláky.Měl jsem tričko tak vlhké, že by se dalo ždímat.Šťastně jsme překonali Gibraltar a po 90 minutách stanuli znova v spleti chodeb přístavní haly.Tentokrát tu však už čekala spousta policajtů, kteří příchozí kontrolovali dost tvrdě.My jsme se jim asi ale nezdáli dostatečně podezřelí a tak nás mávnutím ruky poslali dál (zvlášť když na ně Jirka už z dálky mával svým vždy předem připraveným pasem).Zato Poláci, kteří šli za náma to schytali asi docela zle.Poldové si je dali stranou a začali jim všechno prohledávat.Co se s nima stalo dál už nevím,protože nás dav tlačil z haly ven.V přístavu, po odmítnutí několika nabídek hašiše již nebylo nic ke koukání a tak jsme vyrazili směrem k nádraží, protože do odjezdu vlaku zbývali už jen 2 hodiny.Na nádraží jsme si zahráli šachy a těšili se jakým vlakem pojedeme tentokrát.Čekání rychle přešlo v šok, protože se objevila naše stará známa Estrela.Do našeho kupé jsme přišli jako první.Lístky jsme měli ke dveřím ale sedli jsme sei k oknu a mysleli, že je každýmu jedno kde sedí.Po nás přišli dva Američani a pak tříčlenná španělská rodinka.Děda, babička a jejich vnučka.Do chvíle než se objevili, vládla v kupé pohoda, ale s jejich příchodem to tam řádně ožilo.Temperamentní babička zjistila, že sedíme na špatnejch sedačkách a chtěla si místa vyměnit.Byla v právu a tak jsme museli jít na svá místa ke dveřím.Děda poslouchal v rádiu nějakej fotbal a vnučka se učila drzosti od babičky.Jako poslední pasažér přišel do kupé 75 letý děda s třema velkýma kuframa.Protože už tam nebylo moc místa tak babka začala organizovat přesuny zavazadel.Po čtvrthodině manévrování zbyl dědovi už jenom jeden kufr mimo kupé a s tímto výsledkem se také spokojil.Vlak se konečně rozjel.Po hodině nudné jízdy se rozletěly dveře a dovnitř vtrhli dva chlápci vypadající jako Mario a Lujdži z klipu Macarena.Začali řvát něco jako že jsou státní policie a pořád do nás hučeli ať už konečně vyndáme ty drogy.Po chvilce se uklidnili a chtěli vidět jenom pasy.Když odešli tak jsme se zkamarádili s Amerikánama.Vyprávěli nám,že cestujou už 3 roky a byli například v Indii,Thajsku, Japonsku, Novým Zélandu,Kolumbii a ještě všude možně.Všude se prý živili jako lektoři angličtiny.Teď mířili do Madridu odkud další den odlétali do Himalájí.Měl bych se zmínit, že vlak ve kterém jsme seděli jel do Madridu a my jsme měli přestupovat v 6:20 dalšího dne v městě zvaném Alcazar San Chuan na vlak směřující do Valencie.Okolo půlnoci jsme „usnuli“a spali a spali.

středa 26.8. – Šestý den

Vzbudil jsem se právě na nějaké zastávce a ťuknul do Jirky abych se ho zeptal kolik je hodin.Po oznámení, že je 6:20 jsme si začali namlouvat že vlak má zpoždění, ale pro jistotu jsme vzali věci a šli se podívat.Prošli jsme jídelním vozem a každý jsme otevřeli dveře na jinou stranu.Na mojí straně nástupiště nebylo a tak jsem se zařadil za Jirku vykukujícího ven a hlásícího že nevidí žádnou ceduli s názvem stanice.Nástupiště bylo pěkně dlouhý a my byli až na konci vlaku a tak jsme ani nic vidět nemohli.Začali jsme uvažovat.Co teď? Máme vystoupit a riskovat, že to ještě není Alcazar?Máme zůstat? A co když to je Alcazar.Pak další stanicí je Madrid a my budeme uprostřed Španělska bez peněz.Jak jsme tak uvažovali dal se vlak do pohybu. Z nástupiště na nás křičeli dva policajti ať zavřeme hned dveře, ale my si jich nevšímali a dál vyhlíželi název stanice.Když už měl vlak docela slušnou rychlost, tak se zjevila cedule a hádejte co na ní bylo.Řekl jsem Jirkovi ať skočí a on nic(později mi řekl ,že přemýšlel jak má skákat), no nakonec skočil.Já jsem se taky dosoukal ke dveřím, ještě zahlídl padajícího Jirku a taky skočil.Oba jsme sebou řádně praštili o zem.Pomalu jsem vstal a šel po nástupišti směrem k Jirkovi, který na tom byl o dost hůř než já.Já měl jenom něco s kolenem ale Jirka měl odřeniny snad všude na těle.To už k nám mířili ti dva poldové a já přemýšlel z čeho budeme platit pokutu.Jaké bylo naše překvapení když k nám došli a místo pokuty nám začali ukazovat jak správně skákat z jedoucího vlaku.Za chvíli to však s náma vzdali a odešli.Spojka do Valencie měla jet až za dvě hodiny a my se po pěti dnech konečně pořádně umyli a čekali co si na nás španělské dráhy vymyslí tentokrát.Přijel vlak typu Intercity Plus.Uvnitř jsme si připadali jako v pohádce.V každé třídě(vagónu) tohoto letadla bylo 10 televizí a letušky kolem pořád jenom kmitaly.Konečně jsem si mohl trochu odpočinout a probudil jsem se asi 80 km před Valencií.Krajina okolo vlaku tu vypadala spíš jako někde v Mexiku a jen občas se objevila nějaká farma obklopená palmami.Po příjezdu do Valencie jsme zašli do naší oblíbené Bocaty na oběd.Tentokrát jsem si nedal obvyklou colu,salát a bagetu ale kakao s nějakým pečivem.Vlak (Regional) z Valencie do Alcaly nám jel asi v 15:00 a k večeru jsme stáli opět na břehu moře v Alcoseberu kde nás před pěti dny vysadil autobus CK Globtour.Byl čas najít si místo k přespání a jediné, které nás napadlo byla naše hora.Rozešli jsme se do nám už známého vražedného stoupání.V třetině kopce jsme toho ale zase měli plný zuby a rozhodli se najít ňáký místo už tady.Sešli jsme z cesty a po pár minutách hledání skutečně našli místo dobře skryté před zraky ostatních.Ustlali jsme si sice na bodlácích a kamenech (nic jinýho tam nebylo) ale bylo skvělé usínat s pohledem na nebe, posázené hvězdami mezi kterými se občas neslyšně mihlo letadlo, a ne v narvaném vlaku Estrela plném smradu a zlodějů.

čtvrtek 27.8.98 – Sedmý den

Probudili jsme se současně s východem slunce a s vylézajícími mravenci z nichž většina dosahovala délky až jednoho centimetru.Zatím jsme jim však nevěnovali pozornost.Jirka sice měl na rukou divné štípance, ale mysleli jsme, že to od nich nemůže být protože já na sobě nic takovýho nenašel.Bohužel, to od nich bylo a my to zjistili až dva dny po příjezdu domů, kdy moje ruce a nohy vypadali jako po neštovicích.Jirka s tím pak chodil dlouho po doktorech, ale ani jeden z nich mu nepomohl a ani nevěděli co to je.Já nemám doktory rád a tak jsem to nechal na pokoji a po dvou týdnech to začalo mizet.Jirkovi to začalo mizet trochu déle, ale to zavinily ty doktorský mastičky. Nasnídali jsme se z našich konzerv a vydali se schánět agentku CK Gloubtour, abysme se jí zeptali, jestli by neměli zase v autobusu volná místa do Čech.Cestou jsme však procházeli kolem moře a když jsme uviděli liduprázdnou pláž tak jsme neodolali a skočili do moře, které bylo bohužel bez jediné vlnky.Agentku jsme ten den sehnali až večer.Slíbila nám, že nás Globtour vezme zpátky do Čech.Tak jsme nějak přežili tento den a už už se chtěli vydat zpátky do hor, když tu se obloha zatáhla a začala pěkná bouřka.Po dvou hodinách Jirkova sténání, že mu promoknou všechny věci co si nechal nahoře déšť ustal a my začali stoupat k našemu tábořišti.Sotva v půlce cesty nás bouřka překvapila znovu.Nebylo jediného místa, kde bychom se schovali a tak jsme se krčili přes dvě hodiny u jedné malé zídky.Potom se déšť zmírnil a my opět vyrazili na cestu.Byla tma jako v pytli a trvalo nám dost dlouho než jsme v té divočině našli náš tábor.Jelikož přestalo úplně pršet a všechna voda se rychle vsákla do vyprahlé země, rozhodli jsme se nocovat zase jen tak pod širákem.Tu noc nad náma šlehal jeden blesk za druhým a foukal tak silný vítr, že jsem si připadal jako kdybychom lezli na nějakou horu v Himalájích.

pátek 28.8.98 – Osmý den

Vstali jsme jako obvykle přibližně kolem 8:00, posnídali poslední konzervy a protože jsme neměli žádný plán na tento den tak jsme vyrazili k moři.Koupali jsme se asi dvě hodiny, ale mě už to pak na tom slunci nebavilo a tak jsem se šel někam projít.Jirka zůstal dál na pláži a spaloval se.Nechápal jsem jak to na tom pražícím slunci může vydržet tak dlouho.Tak nějak jsme přežili nejnudnější den z celé cesty a k večeru se opět vydali spát do hor.

sobota 29.8.98 – Devátý den

Nastal den odjezdu.Sbalili jsme tábor,uklidili po sobě odpadky a vyrazili do Alcoseberu odkud jsme měli v 15:00 odjíždět domů.Jak jsme tak pomalu sestupovali z naší hory směrem k moři,čím dál tím víc zesiloval jeho hukot.Po příchodu na pláž jsme málem začali skákat radostí.Vlny byly tak obrovské,že se do vody odvážilo jít jen pár nadšenců a my byli samozřejmě mezi nima.Strávili jsme ve vodě celé dopoledne.Párkrat mě sice vlna nehezky protáhla po dně, ale stálo to zato.Takové vlny jsem snad v životě ještě nezažil.Celí omlácení vlnami jsme se asi v půl jedné převlékli a šli do místního obchůdku koupit ještě něco k pití na cestu.Potom jsme si sedli vedle toho ochodu, protože tam bylo příjemně a čekali na třetí hodinu.Jirka se však rozhodl jít se k místu odjezdu podívat už teď a tak jsem zůstal a hlídal věci.Po chvíli se Jirka přiřítil zpátky a křičel že musíme okamžitě běžet k autobusu jinak odjede bez nás.Odjezd se totiž přeložil už na druhou hodinu.Díky aktivnímu Jirkovi jsme tedy autobus stihli. Na druhou stranu by ale bylo zajímavé zůstat uprostřed Španělska bez peněz a vracet se domů stopem.Škoda, že ten autobus neodjel bez nás, protože by nám začala další dobrodružná cesta přes celou Evropu a my bychom neměli na výběr jestli ji absolvovat nebo ne. Cesta probíhala až nezvykle rychle,minuli jsme Barcelonu a blížili se k francouzským hranicím.Ve Francii jsme ještě stačili zahlédnout několik obrovských požárů (asi z horka) a marnou snahu hasičů uhasit je.Potom se setmělo a my usnuli.

nedělě 30.8.98 – Desátý den

Probudila mě obrovská zima.Ano, jistě jste poznali, že už jsme v Německu.Jeli jsme po nudné dálnici a zima byla čím dál větší (už 8 dní máme na sobě kraťasy a tričko).Chvíli před polednem jsme přejeli české hranice a ve 12:00 vystoupili v Plzni, odkud jsme chtěli jet vlakem do ČB.Doplazili jsme se na nádraží a čekali do 14:00 než vlak jel.Čekání ubíhalo rychle, zvlášť když jsme si vzpomněli na 30 hodin strávených na nádraží ve Valencii.Za další dvě hodiny jsme už byli v Českých Budějovicích a trolejbusem číslo 17 ujížděli k sídlišti Máj.Byla docela zima a my měli oba dva pořád jenom ty kraťasy a trička.Lidi na nás divně koukali, asi si mysleli že to nemáme v hlavě v pořádku.My jsme už ale neměli ani sílu otevřít bágli a hledat něco teplejšího.Bylo 16:45, já otevřel dveře našeho bytu a mohl hrdě prohlásit: „DOKÁZAL JSEM TO, BYL JSEM V AFRICE“.A co máme v plánu teď?No přeci Asii a obzvlášť se těšíme do Indie, Nepálu a na Maledivy.

Prostředek Cena Kilometry

Vlak 115 USD 1600

Bus 55 USD 3700

Loď 27 USD 65

Pěšky 0 USD 25

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .