0
0

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): prolog a den první – Historky z vlaku

Slovo úvodem

Je říjen, více než dva měsíce po tom, co jsme se vrátili z Černé hory. Za okna se pomalu vkrádá zima a z parných subtropických dnů na pobřeží či prosluněných horských luk a skal zůstala jen vzpomínka uzavřená do deníku na poličce nad mou hlavou. Ten deník ukrývá mnoho. Celou naši dvaceti-denní cestu napříč malým balkánským státem, který rozehrál velkou hru s turistickým ruchem. Tato partie má mnoho podob od přelidněného pobřeží přes nečekaně málo zalidněný horský národní park až po vesnici, kde sice chcípl pes a jeho mršinu dávno stihla ohlodat divá zvěř, ale všechno se tváří, že už zítra přijedou davy německých turistů. Tam všude jsme byli, tam všude jsme zanechali otisk zaprášené pohorky a na oplátku tato místa nechala větší či menší stopu v (na) nás. Stačí otevřít deník a začíst se do písma naškrábaného při nejrůznější příležitostech a na nejrůznějších místech. Protože ne každý má tu možnost (a schopnost) číst si v mém deníku, rozhodl jsem se sepsat tento cestopis, abych všechny, kteří o to mají zájem, stejně jako teď sebe mohl přenést…

Den 1: Historky z vlaku

… do vlaku EC 345 Avala směr Bělehrad, který nás pomalu ale jistě přibližuje k maďarsko-srbské hranici. Maďarskem projíždím potřetí v životě a furt je to tu stejně ploché.

Rozjímám, co nás asi čeká a nemine v následujících dnech, kdy máme v plánu přejít Černou horou od severovýchodu přes několikero pohoří a kaňonů až na jihozápad k pobřeží, po kterém se též budeme chvíli toulat. Přemýšlím, co nás potká v té zemi, jejíž fotografické obrázky nás natolik uchvátily, že jsme se rozhodli prozkoumat ta místa osobně a vyzkoušet si divoký Balkán na vlastní kůži. Nakonec, zatímco se pomalu blížíme k okraji Evropské unie – byrokratického to pilíře naší současné civilizace, docházím k závěru, že nejlepší bude počkat a nechat se překvapit.

Jak tak hrajeme Bláznivou ZOO, prší nám na hlavu (tento vlak by si zasloužil lepší těsnění do oken), Adam marně hledá sobě rovného soupeře v piškvorkách a diskutujeme nad článkem „Závislost na sexu: nemoc nebo oblíbená výmluva?“ za dveřmi kupé proběhlo srbské růžovofialové déja vu – dvě dospělá, téměř totožná a ve stejnou růžovou teplákovou soupravu oděná děvčata.

Adamovi a Alešovi to nedalo a za pomocí nacvičené scénky „vypadáte jako moje sestřenice“ se s dvojčaty rozhodli realizovat seznámení a společné foto. To se jim povedlo a krom fotky si odnesli i „cenné“ informace o tom, že Srbsko je docela ploché (to jsme mohli vidět zpoza oken vlaku) a Černá hora byla před odtržením jeho nejhornatější částí (to jsme tak nějak tušili). Též vyzjistili, že děvčata se jmenují Petra a Nela a vracejí se ze soutěže dvojčat v Budapešti – bohužel nevyhrála. Tak snad příště.

Myslím, že to bylo poprvé, co jsem viděl na živo takto stejná dvojčata. Postavy, obličeje, účesy – to všechno bylo jak přes kopírák. Šílené růžovofialové teplákovky pak byly jen jako bonus, který nás měl pomalu připravit na balkánskou realitu. Tato móda je minimálně v Srbsku a Černé hoře evidentně značně rozšířená, neboť podobný outfit jsme v různých odstínových verzích celkem běžně potkávali i později.

Po této první srbské ochutnávce, jsme dorazili do Bělehradu, kde úspěšně proběhl kontakt s naší tamní spojkou – Lukášem, který už za sebou měl cestu po Makedonii, a po troše zmateného pobíhání se zdařil i nástup do rychlíku směr Bar (stát Crna gora).

Tím začala téměř desetihodinová cesta hrůzy do Mojkovace, který se místy snad vzdaloval. Lukáš nás předem informoval o „Balkánském standardu“, který definuje minimální zpoždění srbského vlaku o dvě hodiny a který místní železnice dodržují tak úzkostlivě, že při cestě domů víceméně na čas jedoucí vlak před Bělehradem téměř zastavil a počkal dokud se nepřiblížil kýženému zdržení. Jediné štěstí, že při cestě tam se Avala o hodinu spletla a nechala nám tak půl hodinky na přestup do nočního rychlíku, čímž nás ušetřila probděné noci v Bělehradu.

Zpětně se nabízí otázka, zda by noc před nádražím s klacky v rukou a zády k sobě nebyla příjemnější než následující forma cestování. Nejprve to v nočním vlaku vypadalo slibně. Sice roztroušena, ale přeci jen se většina z nás porůznu nasáčkovala do kupéček, kde polovina lidí začala okamžitě dřímat. Já si rozložil mapu Durmitoru a počal zkoumat, kudy to vlastně půjdeme. Na to postarší pán sedící naproti reagoval: „Planiniari?“ Přestože jsem neměl páru, co to slovo znamená, končiny, do kterých jsme se chystali, měly s rovnými planinami pramálo společného, tak jsem toto označení rezolutně odmítl a pánovi vysvětlil že „planiniari“ rozhodně nejsme. O deset minut později jsem se mu v duchu omluvil, neboť ze studia mapy i názvů v průvodci celkem jasně vyplývalo, že „planiniari“ jsme každým coulem, neboť to v srbštině znamená něco jako „horal“ nebo „horský turista“.

Zrovna uprostřed napínavé diskuze spolucestujících domorodců, kteří vášnivě probírali nedávno skončené mistrovství světa ve fotbale, se ve dveřích kupé zjevila maminka s třemi malými dětmi, jež tvrdila, že má na naše místa rezervaci. Inu nejsme nelidi a nebohé rodince jsme uvolnili místo, čímž jsme se ocitli na v tu chvíli již značně přecpané chodbičce. Ti šťastnější z nás si mohli do kupé alespoň vystrčit nohy, ti méně šťastní si na prostoru metr krát metr museli s končetinami poradit jinak.

Osadníci kupé, ze kterého jsme se nechali vystrčit, se ihned seznámili vzájemným nabídnutím cigára. V srbských vlacích se totiž může kouřit a nutno říct, že místní rozhodně nějakou osvětovou kampaní příliš zasaženi nejsou. Doteď vidím popílek padající na hlavičku malé holčičky a její pokuřující maminku ztrácející se v mlze, která pomalu plnila kupé. Ještěže lid z chodbičky měl alespoň tolik taktu, aby si chodil svou vášeň ukojit do prostoru u dveří vagónu, čímž zachovával vzduch ve vlaku alespoň trochu dýchatelný. Na druhou stranu toto neustálé cestování pasažérů tam a zpět přeplněným prostorem chodbičky znamenalo časté překračování, prodírání a mnohonásobné pošlapaní ležících či sedících kolegů (nás).

Na(ne)štěstí cesta byla dlouhá a my měli čas pro vytvoření jisté symbiózy s korzujícími Srby. Když jsme ulehli k neklidnému spánku na tvrdé podlaze, snažili jsme se naše končetiny a těla proplést a poskládat tak, abychom zhruba v dvoumetrových odstupech vždy ponechali místo pro došlápnutí nohy. Na oplátku se kuřáci v honbě za svou potřebou snažili na tato místa trefovat.

Zatímco na jednom konci chodbičky se část naší skupiny pokoušela najít nejméně bolestivou cestovní pozici, Aleš na druhém konci narazil na dva Srby, jež mu lámanou angličtinou sdělili, že zcela určitě máme jet do Sutomore (město na pobřeží Černé hory – pozn. autora), neboť tam jsou (fonetický přepis): „Best lou chokrs. Jů fak frí tajms th najt.“ Tato slova se později stala jedním ze symbolů naší výpravy. Ovšem na zjištění, zda-li Srbové nelhali a především, zda-li lze podobné zkušenosti získat i v jiných pobřežních letoviscích Montenegra, jsme si museli počkat. Zatímco jsme neklidně podřimovali zkroucení v chodbičce jak pohanské mumie na dně svých hrobů, potemnělá krajina za okny vlaku se pomalu zvedala k nebesům a předurčovala tak, co nás čeká jako první – hory.

Itinerář

Technické údaje:

Destinace: Černá hora (alias Montenegro) – především Durmitor, kaňony Komárnice a Mrtvice, Maganik, pobřeží

Datum konání expedice: 25.7.2010 – 13.7.2010 (20 dní)

Počet účastníků: 10 (3 dívky a 7 statných junáků)

Počet psů, kteří s námi šli kratší či delší úsek cesty: napočítal jsem minimálně 5

Nejvyšší a nejnižší bod: 2523 m. n. m. – Bobotov kuk, 0 m. n. m. – kdekoliv u moře a kdo se potápěl tak byl i níže

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den druhý – Taximafie a tak trochu jiné horské středisko

Jak nám zhruba 13-ti hodinová cesta z Brna do Bělehradu celkem utekla, její 10-ti hodinové noční pokračování na trase Bělehrad – Mojkovac se zdálo nekonečné jak muka některých mýtických zloduchů. Realita nás ale naštěstí přece jen dohnala a jednoho potemnělého pondělního rána jsme po deseti hodinách přiměřeného utrpení mohli všechnu bagáž i sebe vyházet z vlaku a poprvé stanout na černohorské půdě – resp. betonovém nástupišti vlakové stanice v Mojkovaci.

Sotva jsme došli za roh nádražní budovy, už se na nás sesypala místní taximafie. Jejich ceny ani způsoby nám nepřišly zrovna příznivé. Nejprve nám tvrdili, že autobus, o kterém jsme stoprocentně věděli, že jezdí, vůbec neexistuje, a když jsme je odbyli, nasedli do svých strojů a kus cesty nás pronásledovali. Když vás sleduje 5 aut osazených drsnými hochy od fochu, kteří vás co chvíli předjíždí, vystupují a celkem nesmlouvavě smlouvají, je to mírně děsivé. Až po půl kilometru přece jen pochopili, že u nás s takovou nepochodí, jeden z nich si odskočil pro mikrobus a spolu s ním přivezl i daleko příjemnější cenu za odvoz, než nabízeli jeho kolegové, kteří by si nás rádi rozdělili do více menších aut.

Na pět a půl euro/osoba za 70 km dlouhou cestu jsme už přikývli a opět v polospánku jsme se okolo kaňonu řeky Tary nechali odvézt do podhorského střediska Žabljaku. Taxikář celou cestu telefonoval. Asi aby svým známým podnikatelům v Žabljaku oznámil, kdy jim přiveze čerstvé maso. Jen co jsme vystoupili z auta, už se okolo ochomýtal místní kempař a nabízel nám nocleh za „bezkonkurenční cenu“. K jeho škodě vlastnil kemp na druhé straně dědiny než jsme potřebovali a též o ceně by se v porovnání s tábořištěm Ivan do, kam jsme směřovali dalo směle diskutovat.

Žabljak byl v průvodci popisován jako poměrně rušné horské středisko a pohoří Durmitor, do kterého je vstupní bránou, jako nejnavštěvovanější černohorské kopce. Až jsem se bál, že to v tomhle národním parku bude vypadat jako na rumunském Retezatu – dvě základní tábořiště do posledního místečka natřískané lidem Polska a Česka a hory hemžící se ochranáři, kteří vás bez milosti nahánějí do těchto odpadišť – což je na druhou stranu pochopitelné, neboť při dané návštěvnosti by v případě volného táboření panenská čistota přírody slušně utrpěla. Realita je naštěstí trochu jiná. Na rangera jsme narazili až náhodou předposlední den v horách a Žabljak sice v porovnání s ostatními vesnicemi v podhůří vypadá opravdu jako turistické centrum, ale s turisty to tak žhavé podle všeho není. Nebude jich tu zrovna málo, ale díky většímu množství kempů a útočišť v horách a především díky různotvárnosti a rozlehlosti samotného pohoří se počet návštěvníků daleko více rozloží.

Též píšu v porovnání s ostatními vesnicemi, neboť turistický ruch v západním stylu zde zatím tolik nekvete. V Žabljaku sice určitě najdete i jiné možnosti ubytování než ve vlastním stanu (cestou jsme viděli množství nově vystavěných apartmánů), mají tam poštu, trafiku, celkem velký obchod, několik pekáren (mimochodem výborných) a především množství drobných podnikatelů, kteří na vás výměnou za různorodé služby budou chtít více či méně vydělat, ale ceny jsou v porovnání se zbytkem Černé hory v průměru a klasické turistické pozlátko včetně s ním souvisejícího typu návštěvníků se teprve pomalu vkrádají.

Po nakoupení zásob a rozeslání pohledů (najít na místní poště levný a hezký pohled je mission imposible, použitelnější obrázky jsme objevili v trafice kousek vedle) se výprava přesunula do výše zmíněného kempu v Ivanově dolině. Po rozbití tábora proběhla obhlídka a též atestace vod Černého jezera. Ty jsou krásné, čisté a pekelně ledové. K tomuto zjištění jsme došli díky Frantovi, který část expedice vyhecoval k tomu, aby kus jezera obeplavala. Abychom se z hrdinského výkonu vzpamatovali, udělali jsme si nad plynovými vařiči něco dobrého k snědku a zalehli k první černohorské noci plné snů o tajuplných jezerech.

Itinerář

trasa: Bělehrad – Mojkovac (vlak), Mojkovac – Žabljak (najatý minibus), Žabljak – kemp Ivan do (pěšky)

Autobus z Mojkovace do Žabljaku skutečné jezdí. Na polohu autobusového nádraží se stačí přeptat místních (je to z nádraží doleva) a vytrvat v chůzi dost dlouho. Na druhou stranu autobusy jsou v Černé hoře neskutečně drahé a pokud jste při smlouvání s taxikáři dostatečně neoblomní, pravděpodobně si vyjednáte nižší cenu než za bus.

Pokud chcete nastoupit na přechod nebo kratší výšlapy po Durmitoru, je kemp v Ivanově dolině ideální řešení. I když se vás ostatní místní podnikatelé budou snažit přesvědčit o výhodnosti právě své nabídky, cena v kempu je minimálně stejná, ne-li nižší něž jinde a hlavně kemp je jen co by kamenem dohodil od Černého jezera a dá se z něj vyrazit na několik různých tůr po pohoří včetně našeho přechodu.

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den třetí – První putovní psi

Ráno kalné jako řeka po povodni nás udrželo ve stanech až do pozdějších dopoledních hodin. Podobně nepříznivá předpověď počasí (pokud jste si nastavili správnou síť, chodily vám zdarma rosničkové SMS) nás přiměla odložit nástup do hor na další den a protentokrát zvolit jen kratší túru na lehko původně ke Zmijnému a nakonec až k Jablanskému jezeru. Zde je třeba poprvé zmínit černohorskou specialitu – psí průvodce. Místní kempový čoklík s námi (resp. před námi) šel celou cestu vyjma času, kdy jsme se zdrželi průzkumem jednoho přitažlivého skaliska s malou jeskyní, která bohužel do nitra hory k pokladu nevedla. Zatímco jsme lozili po skalkách a dobývali první vrchol(k)y, čoklík si odskočil odvést od jezera protijdoucí skupinu turistů, ale jakmile si všiml, že jsme zpět na stezce, už se zase věnoval jen nám.

Jablanské jezero rozhodně doporučuji k pohledu avšak méně ke koupaní. Opravdu má barvu zelených jablek a mezi vysokými skalisky tvoří krásné romantické zákoutí, ale bohužel je plné pijavic a též jakýchsi blíže neidentifikovaných potvůrek. Nám v delším kochání zabránil déšť, který nás donutil odtrhnout zrak od průzračných zelenkavých vod a nasměroval naše kroky na spěšnou cestu do kempu.

Večer nám zpříjemnili, pro změnu lidští, izraelští společníci. Zatímco si část výpravy odskočila do Žabljaku pro něco dobrého z pekárny a pro něco v konzervě večer do kotlíku, zbytek je naučil Bláznivou ZOO a zahájil konverzaci trvající do večerních hodin. Chlapi cestovali ve dvou, aby si oddychli po tříleté izraelské vojně, kde nejmenší skupina dělající cokoliv čítá dvacet lidí. My jsme si své kotlíkové vaření na kempovém vařiči rozdělili taky do dvojic, ačkoliv nám pod rukama vznikaly porce pro půl izraelské jednotky. Rýže, hrášek, bazalka, lančmít (místní „mesni narezak“) a pro někoho i rajčata se staly hitem tohoto večera a též našich přecpaných žaludků. V horách se naštěstí na štíhlou linii nehledí a i kdyby, další den nás čekal první výstup s bagáží, který nějaké to lehké obžerství snadno ospravedlní.

Itinerář

Trasa: Ivan do – Jablanské jezero a zpět (pěšky)

V případě, že nechcete hned vyrazit k výšinám, nabízí se z Ivan do několik příjemných kratších výletů. S pomocí mapy, kterou by neměl být problém sehnat v Žabljaku nebo dokonce na e-shopech i u nás (my ji pravda kupovali v Bělehradu) není co řešit. Stezky jsou jakž takž proznačené a kdybyste byli na vážkách, kam odbočit, následujte případného psa. Kempoví čoklíci jsou skutečně vycvičení na nejdrsnější horské podmínky a jsem celkem přesvědčen, že kdybyste se náhodou ztratili, bezpečně vás dovedou do Ivanovy doliny… Toto samozřejmě tvrdím s nadsázkou, ale bylo vidět, že trasu chodí rádi a často. Jiný případ jsou pak psi, kteří nemají stále stanoviště a toulají se od místa k místu. Jeden takový se k nám přidal později.

Ohledně zásob je v Žabljaku docela velký obchod a hned vedle minimálně dvě skvělé a fantastické pekárny, kteréžto vřele doporučuji navštívit a otestovat tamní pekařské výtvory. Jedna je hned naproti a druhá je schovaná kousek za rohem.

Síť, která zdarma posílá různě správné předpovědi počasí v SMS (anglicky) je Telenor.

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den čtvrtý – Objevujeme Durmitor i co vše se po něm dá vláčet

Čtvrtého dne jsme doznali, že nemá cenu čekat na bezchybné povětrnostní podmínky a že ten kousek přesunu do nitra hor nějak zvládneme. Píšu sice kousek, ale vězte, že ten kousek byl řádně do kopce a že se nám jídlem čerstvě naládovaná bagáž drobet pronesla. Obzvláště Jance, která s sebou tahala víno, jež mělo být původně vypito ještě v kempu a které jakýmsi nedopatřením zapomněla v batohu.

Netrvalo to ani dvě hodiny, co jsme opustili Ivanovu dolinu, les se ztratil kdesi pod námi a my mezi vápencovými skalisky a štíty hor skrze několik menších údolíček doklopýtali do doliny Lokvica. Zde jsme narazili na tábořiště fungující na velice speciálním principu. Pokud si od bači, jenž si v tomto malebném horském údolí zbudoval svou salaš, přístřešek pro ovečky a jámu na odpadky, koupíte za 10 eur sýr, můžete si poblíž jeho příbytku klidně postavit stany. Této nabídky jsme využili a sýr zkonzumovali k obědu. Byl bohužel podobně jako obdobné čerstvé výrobky tohoto druhu celkem bez chuti ať jsme jej dosolovali jak chtěli.

Zde bych měl zmínit, co nás nejen po čas oběda vcelku trápilo. Na cestu s námi opět vyrazil nejprve jeden, posléze dva společníci z místní psí smečky. Ti nás doprovodili až do Lokvice, kde ovšem spolu s bačou zmizeli za skaliskem a my zaslechli jen výstřel a zakňučení. Ani jednoho z těchto štěkajících čtyřnožců jsme pak už neviděli. Upřímně věříme, že se jednalo jen o varovný výstřel a psi celkem rozumně zmizeli, jak nejrychleji mohli – soudíme podle toho, že skolit jednou ranou dva pobíhající cíle není hračka ani pro ostříleného horského pastevce.

Když jsme mezi produkty ovčích trávicích soustav rozestavěli stany a nacpali si břicha, nastal čas na průzkum výšin nad námi. Na lehko jsme zamířili do sedla pod Terzin Bogazem (2303 m), který nás lákal svým rozeklaným charakterem. Cestu od bačovy chajdy (víceméně rovnou vzhůru) nám zpestřily sněhové plotny plné sochařského materiálu, fotogenické ovce, průzkumuhodná jeskyňka a můj souboj s přibližně metrákovým balvanem. Nějak jsem se přespříliš ležérně opřel o roh skály a ten se rozhodl, že ho nadále nebaví jen tak pomalu zvětrávat a raději se vydá na průzkum do doliny. Po nějaké té vteřině litého boje a pokusů jej udržet na místě mé reflexy dostaly rozum a uhnuly mě vedle. Šutrák se naštěstí poměrně rychle rozpadl na téměř neškodné úlomky, které si navíc svou dráhu naplánovaly mimo mé spolucestovatele, takže ještě má kdo a kom psát tento cestopis.

Jeskyňka připomínala velikostí a pravděpodobně i funkcí ovčí skrýš před nepohodou. Podobných puklin, doupat, děr, převisů a jeskyní je celý Durmitor plný. Škoda jen že většinou jsou dost daleko od přímé cesty dobrodruha, který toho po půl dni s báglem v kopcích má tak akorát, natož aby se ještě drápal krpálem k jeskyni. Na druhou stranu jsou dostatečně blízko, aby ho pohled do jejich temných útrob lákal a mrzela ho pravděpodobná nemožnost vydat se na průzkum, zda-li zrovna tato ďoura nevede někam dále. To byl případ i dalšího podobného útvaru, který jsme po cestě do sedla zahlédli. U této jeskyně bych si i dal tu námahu spojenou s jejím dosažením vlastními chabými silami, kdyby pro změnu nebyla nějaký ten metr vysoko v nepřístupné skalní stěně Terzina Bogazu. Tak jsem musel utřít slinu a hned ji zase po vzoru méně příčetných jedinců ukápnout, neboť následný příchod do sedla nám odhalil nové dosud neviděné části pohoří včetně pozůstatku po ledovci, nádherných hřebenů a údolí vedoucího až kamsi k civilizaci.

Durmitor je alespoň pro mně nesmírně zajímavý svou různotvárností. Každá nová dolina, každá strana hřebene znamená jiný výhled a jiný ráz hor. Většina pohoří, která jsem zatím navštívil má určité charakteristické rysy, které si drží též jejich jednotlivé části a kopce. V Durmitoru samozřejmě najdete jednotící prvek sestávající především z krasového charakteru, všudypřítomných vápencových skal a malebných jezer, ale každý kus těchto hor, každá dolina je něčím originální a charakteristická. Tak jsme přešli lesnatý a jezernatý okraj pohoří, travnatou cestu do doliny Lokvica plnou kamenů, které jakoby tam při hře poházely děti dávných obrů, samotnou kamenitou dolinu s vysychajícím jezírkem na dně a ovčími pastvinami nad ní, užili si sněhových radovánek uprostřed léta a spatřili zbytek ledovce a sněhové splazy pod velice nehostinně vypadajícími rozeklanými hřebeny. To jsme zde přitom zatím moc nenachodili a spousta dalších tváří Durmitoru nás teprve čekala.

Po kochací přestávce v sedle se naše skupina rozdělila s cílem zamávat na sebe a vyfotit se ze dvou protilehlých vrcholků. Odvážnější jedinci (já, Lukes a Aleš) se vydali na méně přístupně vypadající Terzin Bogaz. Méně chrabří cestovatelé si to namířili naproti na Meďed (2285 m). Nutno říct, že dle jejich popisu, si cestu k výšinám oproti nám přespříliš neusnadnili. Minimálně v našem případě ale ta chvilka strachu na jednom vzdušnějším hřebínku za vrcholový rozhled stála. Z vrcholku jsme přehlédli a zhodnotili horské partie, do kterých měla naše výprava zamířit následujícího dne, splnili zadaný fotoúkol a po chvíli oddechu zamířili nazpět. Vyprahlí jak africká poušť jsme se skutáleli k táboru a Adamovi udělili třídní důtku za to, že namísto smluvených dvou flašek pití do svého malého batůžku nabral jen jednu, což je pro desetičlennou skupinu na odpoledne žalostně málo.

K večeru jsme si zbudovali apartní kamenný pecek, který se po zbytek naší výpravy kde to jen šlo stal patentovaným způsobem vaření – šetří to plyn ve vařičích, o rozdílné výkonnosti nemluvě. V průběhu stavby dorazila do tábora velice svérázná skupina Čechů. Že si do těchhle hor namísto kvalitního stanu nesou jen plachtu, z které za pomocí dvou klacků vybudovali provizorní přístřešek, bylo na pováženou, ale že ušetřenou váhu investovali do kytary, kterou pověšenou za batohem vytáhli až sem (cca 1800 m) a zítra se s ní budou plahočit ještě mnohem výše, jsem považoval za vrchol čundráckého hrdinství. V každém případě, ať už byli tito kotlíkáři tělem i duší regulérní blázni nebo ne, postarali se nám o příjemný romantický večer při ohni a kytaře. Později, pod hvězdami a štíty hor, příjemně najeden a unaven jsem za dozvuků písní a diskuze okolo dohasínajícího ohniště přemýšlel, na co tady ještě nenarazíme.

Itinerář

Trasa (celá pěšky): kemp Ivan do – dolina Lokvica, Lokvica – Terzin Bogaz/Meděd a zpět (na lehko)

Cesta z Ivan do do Lokvice je vyznačená jak na mapě, tak v terénu. Zabere tak dvě hodinky když se dost flákáte a čítá jeden pořádný krpál, jinak je úvod a závěr de facto po rovině. V Lokvici je možné postavit stany na určených místech poblíž Bačovy chajdy, jen si musíte prostor pro ně odkamenit a odlejnit. Jestli si musíte opravdu koupit sýr, nevím. Tak nějak to vyplynulo ze situace.

Terzin Bogaz je, pokud stojíte v Lokvici zády k Ivan do, ten skalnatý výběžek po levé straně kousek před vámi. Když se vydáte po stezce začínající za Bačovou chajdou doleva vzhůru (nebo to jako my vezmete za šipkou přímo po stráni), dojdete do sedla mezi Bogazem a Medědem. Značená (!) cesta na Terzin Bogaz čítá trochu lezení a jeden vzdušnější hřeben. Po návratu z výpravy nás nemile překvapilo, že o několik dní později se při cestě na tuto horu zabila slovenská turistka. Při následné diskuzi po pročtení všeho, co k danému tématu internet nabídnul, jsme se s Lukášem shodli, že netušíme, kde přesně mohla spadnout a že za to do jisté míry mohla neopatrnost a zbrklost. Chce to dávat bacha, mít nějaké zkušenosti z vysokorskou turistikou a též úctu k terénu.

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den pátý – Nesnadné jsou cesty horalovy

Na tento den připadla krásná avšak vyčerpávající túra z Lokvice přes ledovou jeskyni, Bobotov kuk (2523 m. n. m.) a spoustu dalších méně význačných ale neméně půvabných míst až ke Škrčskému jezeru, které se v průběhu dne stalo téměř bájnou metou. O rozcvičku se nám postaral odporný krpál do sedla nad Lokvicí, odkud bylo možno přehlédnout a kritickým okem zhodnotit včerejší výstup a nocležiště (naše i ovčí). Následovalo ještě jedno menší kopcové repete a svým studeným dechem nás ovanulo ústí ledové jeskyně. Ta je opravdu v rámci tohoto pohoří unikátní a kdo neviděl, neuvěří. Uprostřed parného léta vás uvítá sněhovým splazem, kterých je sice v těchto horách dost a dost, ovšem pokud se po tomto konkrétním odvážíte sklouzat dolů, ocitnete se v pohádkovém ledovém království. Zamrzlé útvary připomínající kazatelnu nebo třeba originální opevnění, číše na vrcholcích stalagmitů či křišťálový potůček vás téměř přesvědčí, že jste usnuli a místo do jeskyně sklouzli do severské pohádky na dobrou noc.

Jediné čeho může člověk po vstupu do této jeskyně litovat je, že s sebou nemá potřebné vybavení, aby se po ledovém vodopádu spustil dále do nitra hory. Bez lana a dalších propriet by to totiž byl poněkud jednosměrný výlet. Mně osobně zde ještě zaujalo šikovné filmařské vybavení dokumentaristů, kterým jsme ve svém objevitelském nadšení nejspíše trochu překáželi při tvorbě zajisté poučného přírodovědného snímku.

Po důkladném průzkumu a vyzjištění několika užitečných informací od chlápka, co prý dělá po zdejších horách průvodce, nastal čas hodit si bagáž zpátky na hrby a zamířit do sedla pod Bobotovým kukem. Cesta to byla nesnadná, místy strmá a často jsme si vůbec nebyli jisti došlapem. Vedla okolo několika sněhových ploten, na kterých bylo možno se do sytosti vysáňkovat na poklici od kotlíku, a přes několik suťovisek a balvanisek, na kterých bylo možno si dobře ublížit.

Že Zelí patří k největším drsňákům, jsme tak nějak tušili, ale aby nám to dokázal jednou pro vždy a definitivně, dal si závěrečný mírně sadistický výstup do sedla, jež většina z nás absolvovala někde mezi halucinacemi z únavy a hladu, hned nadvakrát. Jako dobrovolník plný sil se zhruba v polovině kopce vrátil pro Lukášovu ztracenou pláštěnku. To měl její majitel ještě štěstí, že pláštěnka spadla na cestu a že nás na ni protijdoucí sympatická skupina důchodců (!) s malými batůžky upozornila. Za normálních okolností, pokud vám v těchhle horách něco nevhodně upadne, můžete tomu akorát zamávat.

Pro zteč Bobotova kuku jsme se rozdělili původně na dvě (jedni v sedle jí a hlídají batohy, druzí lezou – pak se prohodí) nakonec na tři (třetí sedí a ani je nehne se někam drápat) skupiny. Závěrečných pár metrů na nejvyšší vrchol Durmitoru jsme si dali mírně adrenalinovým lezením kousek vedle značené stezky toho času přeplněné turisty mířícími dolů. Na vrcholku jsme krom dechberoucího výhledu na celé pohoří našli schránku s vrcholovým deníkem ověnčenou českou vlajkou a polomrtvého psa – podle zpráv druhé skupiny později ještě pobíhal. My mu dávali tak půl dne života. Loučení se skalnatým štítem Bobotova kuku nám zpestřily rádobyzábavná epizoda se „ztracenou“ krosnou a pohled na staré známé hudebníky, kterak se i s kytarou drápou do kopce, který jsme my díkybohu měli už za sebou.

Pokud cesta k výšinám nebyla žádný med, sestup a dlouhá štreka ke Škrčskému jezeru stály taky za to. Poté, co jsme dali zabrat kolenům a otestovali svou šikovnost pod zátěží batohů při slézání kamenitého strmého svahu, bylo nutno překonat několik okrajových vrás, které spolu s dalšími sestřičkami tvoří pravděpodobně nejfotogeničtější horu Durmitoru – Šareni pasovi (2248 m. n. m.). Tento vrcholek svou strukturou představující monumentální učebnici geologie se svým vzezřením stal jedním z mých nejoblíbenějších kopců. Šareni pasovi tvoří řada vrás, které postupně od údolí k vrcholu vytvářejí jakési terasy, na nichž i zarytý odpůrce zeměpisu pozná, jak to s tím vrásněním asi bylo. Překonávání jednotlivých „schodů“ se rychle změnilo ve školu boulderingu. Nejprve v obtížnějších místech stačilo pomoci děvčatům přenesením krosen, ale brzy došlo i na chvíle, kdy třeba navigování Wendy přilepené ke skále tak, aby se dolů nevydala rychlejší cestou než by jí bylo milo, nějaké vrásky přidalo. Příště holky nejprve párkrát proženeme po lezecké stěně pro získání základních návyků, než je vypustíme do volné přírody.

Jezero zalité slunečními paprsky a tedy ještě snesitelné koupání stihli jen Zbyňek, Aleš a Lukáš. Nám ostatním, kteří jsme dorazili později už přišlo na očistu v nepříliš vyhřáté vodě přeci jen trochu chladno. Výjimkami byli Janka a Zelí, kteří by se nejspíše nenechali zmást ani plujícími krami.

Ze společnosti okolo chaty kousek nad jezerem stojí za zmínku ranger z národního parku, který nás doslova na poslední chvíli zkasnul každého o dvě eura za vstup do této přírodní památky (za vstup do parku se platí jen když vás „chytí“) a aby toho nebylo málo tak nám naúčtoval i nocleh ve třech stanech mezi kameny a lejny. Normálně sice stavíme stany čtyři, ale zde by se jednak nevešly a jednak by to samozřejmě přišlo dráž. Mnohem sympatičtěji se pak projevila Izraelská rodina, která nejenže s námi prohodila pár vřelých slov, ale především se s námi podělila o horký kotlík těstovin s omáčkou a houbičkami. Opravdu milí lidé tihle Izraelci. Jak někdo poznamenal: Jakoby se snažili vylepšit ve světě pošramocenou pověst.

Někteří z nás v sobě po zmíněném předkrmu ještě našli dost sil k uvaření řádné večeře. Já osobně do žaludku jako návdavek nasoukal kus závinu určeného původně ke snídani a znaven dlouhým dnem zalehl k zaslouženému odpočinku. Než na mě definitivně přišly mdloby ještě jsem skrze stanovou plachtu stihl vyslechnout zprávy další české výpravy, která se v těchto končinách vyskytla, podle niž to kytaristi již za tmy zapíchli někde kus před jezerem. Připravili se tak sice o romantický zážitek jezera za svitu hvězd (my jej měli v zapadajícím slunci) ale též o podstatně méně romantické setkání s rangerem, který neuměl ani slovo anglicky, ale pro změnu vynikal ve vymáhání peněz. Což o to, na národní park jsme přispěli ještě celkem rádi, ale platit za postavení stanů v terénu okolo chaty (hrbolaté, kamenité až hrůza, kraví pastvina…) se nám moc nechtělo. Bohužel vzhledem k tomu, že nocleh na chatě vycházel podstatně dráž a počasí se tvářilo nejistě, jsme se chtě nechtě museli prostorově uskrovnit, porůznu poskytnout azyl Lukášovi a Zbyňkovi z nepostaveného stanu a se skřípějícími zuby vyřešit předložené kamenito-stanovo-lejnové puzzle bez větších ztrát na materiálu i unavených a občas nevrlých lidech.

Itinerář

Trasa (celá pěšky): dolina Lokvica – ledová jeskyně – sedlo pod Bobotovým kukem, sedlo – Bobotov kuk a zpět, sedlo – jezírko Zeleni vir – Škrčko jezero

Zvládnout celou trasu je sice docela náročné, ale pokud se vstane včas, dá se to s přehledem ujít i když se přiměřeně flákáte. Největším zabijákem je převýšení, místy nepříjemně kamenitý a konkrétně při výstupu pod Bobotov kuk občas nejistý terén (není těžké svalit na někoho pod vámi jako pozdrav pořádný šutrák). Pokud nechcete vidět ledovou jeskyni, je možné si cestu zkrátit. Stačí na kopečku nad Lokvicí jít rovně a ne doprava k jeskyni. Cesta od jeskyně o kus dál opět navazuje na stezku ke Kuku a tvoří jakousi podkovu (nakloněnou fest do kopce). Za mně osobně by každopádně bylo škoda jeskyni vynechat. Náš knižní průvodce se nad ní doslova rozplýval a my mu museli dát za pravdu.

Vyběhnout na lehko na nejvyšší horu Durmitoru ze sedla hned pod ním nezabere moc času a přece jen, když už tam člověk je, proč se nepodívat až na špičku. Lepší a bezpečnější je ale jít celou dobu po značené stezce a ne jak my netrpěliví v závěru vedle ní.

Sestup k jezeru pak prověří vaše kolena a boulderingovou zdatnost. Ohledně lezení nic přehnaně náročného nebo nebezpečného, ale někomu méně zvyklému to může trochu trvat nebo si nemusí být s krosnou na zádech příliš jistý.

Co se placení v Národním parku Durmitor týče, funguje na jednoduchém principu „když vás dostanou“. Žádný oficiální vstup zde není, ale hory pravděpodobně sem tam křižují rangeři, kteří poplatek za vstup vybírají a zkasnou i případné nocležníky. Podle oficiálních informací je možné spát jen na určitých místech (kemp, asi Lokvica, chata u Škrčského jezera etc.), ale podle turistů, které jsme potkali a kteří stanovali někde mimo, jediné, co se jim po setkání s rangerem stalo, je, že byli o pár euro lehčí (skutečně pár, žádná mastná pokuta, nejspíše jen asi tolik, co jsme my dali za nocleh u jezera – ale zpřísnit podmínky můžou kdykoliv, že…).

Chata leží kousek nad jezerem, ke kterému je třeba seběhnout krátkým lesíkem. Voda se bere přímo z jezera a všichni jsme to ustáli ve zdraví. Terén poblíž chaty je příšerně kamenitý a vměstnat pohromadě více stanů do nějakého slušného místa může být oříšek. Placů se sice v širším okolí teoreticky najde více, ale nám se stejně nechtělo platit za stan navíc. Přinejhorším se dá nocovat přímo na chatě.

Osobně bych si někdy chtěl dát výstup na Šareni pasovi. Ta hora opravdu stojí za to.

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den šestý – Nový člen výpravy

Dnešní noc potvrdila naši teorii, že pokud chrníme pohromadě já, Lukáš a Adam, znamená to pro všechny zúčastněné kvalitní spánek i v jinak spartánských podmínkách. Poprvé byla tato teze formulována po cestě nočním vlakem do Mojkovače, kdy jsme si v úzké a přeplněné chodbičce pořádně schrupli až nad ránem poté, co jsme se do prapodivného prostorově úsporného útvaru poskládali právě my tři. Wendy mezi námi naštěstí magii našeho schrupnutí nenarušila a tak i když jsme se museli v našem stanu namísto obvyklých tří tísnit ve čtyřech, ráno jsme se probudili překvapivě svěží.

Po obvyklých ranních procedurách nic nebránilo tomu, abychom ve dvou skupinách nastoupili cestu do doliny s optimistickým názvem Dobri do. Spolu s námi ji nastoupil i mírně vychrtlý pes neurčité rasy i jména. Nový společník se přidal ke skupině, jež toho po včerejšku měla evidentně málo a vzala to rozkošným, většinou přímým stoupáním zpestřeným dalšími boulderovými vložkami na horu Prutaš (2393 m. n. m.). Tato úderná jednotka čítala i jedinou statečnou dívku – Wendy. Janka, Verča a Matej se raději vydali kratší a nižší cestou.

Dřina skupiny testující netušené možnosti psa velehorského nezůstala bez odměny. Po stoupání krásnými vysokohorskými loukami oplývajícími nejroztodivnější květenou, procvičení lezeckých dovedností a odpočinku u kamenného okna ala Yellowstonský park se nám otevřel opět zcela nový pohled na dosud nespatřené části Černé hory ležící na druhé straně Durmitoru. Jíž jsem jednou zmiňoval různotvárnost tohoto pohoří. V minulých dnech jsme toho do fotografického portfolia zdejší přírody přidali více než dost a dnes přibyly další položky. Kromě již popisovaných jsou to výhled na jakýsi pomuchlaný koberec země, který skrývá i náš další cíl – kaňon řeky Komárnice, a především samotná hora Prutaš. Knižní průvodce se o ní zmiňoval jako o geologickém skvostu a my jak jsme stoupali blíž a blíž k vrcholu, čím dál více nechápali proč. Ze strany od Škrčského jezera se skutečně žádný zázrak nekoná, ovšem stačí přejít vrcholovou kótu a podívat se na Prutaš z druhé strany, abyste uzřeli téměř svislé kamenné bloky připomínající obří pořadač DVDček, který někdo vytvořil pročísnutím hory hřebenem. Tak jsme i my obdivně vydechli nad tímto výjevem a spolu se psem se vydali na sestup do Dobri do a setkání s druhou částí expedice.

Zhruba v polovině jsme potkali nějaká ta stáda ovcí pohybující se v terénu, kde, jak poznamenal náš odborník přes nebezpečnou zvěř Aleš, bychom už mohli mít co do činění s oblíbenou černohorskou zmijí – tedy zmijí růžkatou. Tento roztomilý a jedovatý had je ve zdejší krajině celkem hojně rozšířen a chybu neudělá nikdo, kdo si bude dávat bacha kam šlape. Přesto, že jsme se údajně pohybovali po zmijím rejdišti, na žádného agresivního ba ani jakéhokoliv jiného plaza jsme zatím nenarazili a zdárně se shledali s čekající skupinou.

Společně jsme pak popošli k potoku ženoucímu své vody napříč pastvinou, která se v jednom rohu propadala a spolu se skálami po obou stranách přecházela v kaňon řeky Komárnice. Ten jsme podrobili rychlému průzkumu, jenž odhalil, že oproti všem předpokladům zde neteče žádná voda (pár stojatých kaluží nepočítaje). Alespoň jsme zde nasbírali trochu suché kleče na oheň, jahod na zub a máty na čaj. Stany jsme rozbili na pastvině tam, kde zrovna nepřekážely ovce. S romantickým výhledem na pasoucí se různorodý dobytek, koně a psa vylizujícího naše ešusy (aspoň se pak líp myly) expedice hromadně povečeřela, probrala světová témata a odebrala se na kutě. Sice jsem původně koketoval s myšlenkou noci pod širákem, ale ranní návštěva bůh-ví-co-přežvykující krávy, která se přišla podívat, kdo že se jí to usadil na jídle, mě výjimečně utvrdila o správnosti volby schovat se do stanu a vyhnout se tak láskyplnému ochutnávajícímu probuzení dobytčím obyvatelem.

Itinerář

Trasa přes Prutaš (celá pěšky): chata nad Škrčským jezerem – Prutaš – pastvina v Dobri do

Přechod přes Prutaš je rozhodně doporučeníhodnou (a opět značenou) záležitostí. Úvodní krpál sice dá zabrat, ale pak už jsou jen krásné louky, skalnaté útvary, samotná hora, kousek pochodu po hřebínku a svižný sestup.

Skrze Dobri do vede asfaltová silnice okolo Durmitoru. Často zde parkují jednodenní výletníci. Pokud chcete pokračovat ke Komárnici, stačí tuto cestu přejít, podle mapy tipnout správnou pěšinu (nebo to vzít napříč pastvinou) a dojít k ústí kaňonu. Přes pastvinu vede potok, u kterého se dá příjemně utábořit. Nikdo nás nevyháněl. Jen není dobré rozbít stany v místě, kde k vodě chodí pít ovce (zřetelný brod). My jsme po majitelově intervenci popošli kousíček směrem ke kaňonu. Ještě dál po proudu potoka je příjemná koupací tůň.

Černá hora (2523 – 0 m. n. m.): den sedmý – Místa kde turistu neutopíš

Sedmého dne ráno se nás deset a pes, který s námi včera přešel přes kopec a evidentně nás nemínil opustit ani v dolině, vydalo mezi skaliska. Zcela nečekaně bylo to, co jsme původně považovali za kaňon Komárnice, po většinu času zcela řekyprosté. Samotná říčka se objevila až ke konci soutěsky poté, co jsme prošli několika lesy, loukami a travnatým údolím s chajdou na konci, jež ze všeho nejvíce připomínalo ovocný sad (kdyby to ovšem byly ovocné stromy). Cesta to byla moc pěkná, jen nesplňovala naše představy průchodu říčním kaňonem. Vše vypadalo spíše jako příjemné úzké údolíčko mlékem a strdím (nebo alespoň jahodami) oplývající. Větší divočina se ve vyschlém korytu a nejbližším okolí nejspíše koná na jaře, kdy na horách taje sníh.

Ještě, než jsme minuli první tůňky a z podzemí se definitivně vyloupl potůček, Aleš spatřil svou první černohorskou zmiji. Tímto činem potvrdil pověst předního odborníka skrze nebezpečnou zvěř a začal svou kariéru našeho dvorního zmijozora.

Ve chvíli, kdy létem vysušená Komárnica nasbírala dost vod na to, aby si zasloužila pojmenování řeka, jsme už šlapali po asfaltové cestě skrze okraj roztahané vsi pozoruhodné především vysokým počtem starých, polorozpadlých domů beze střech. Teprve z mostu u křižovatky mezi centrem dědiny a jejím předvojem bylo možno zaslintat nad začátkem skutečného a nefalšovaného říčního kaňonu jménem Nevidio. Svůj název si získal mimo jiné proto, že byl jednou z posledních neprozkoumaných částí Evropy a údajně posledním neprozkoumaným evropským kaňonem vůbec (druhá názvoslovná teorie hovoří o náhlém mizení Komárnice mezi skalisky, kde se bezpečné schová lidskému zraku). Skupina lezců z Nikšiče jej pokořila až roku 1965. Dnes kaňon v hojných počtech láká movité dobrodruhy a firmy dodávající jim za úplatu vybavení a školené průvodce. Kousek před mostem parkovalo množství aut naložených neoprény, bez kterých byl zde provozovaný canyoning nemyslitelný. Trochu jsme okolo se hemžícím lidem, kteří měli na to vlastnit nebo si půjčit obleček proti mokru a chladu a další nezbytnou výbavu, záviděli.

Kousek dále po cestě nad vsí Poščenje jsme též nalezli první vlaštovky místních turistických infoslužeb v podobě veliké cedule s různými místy, kam jste se odtud mohli vydat a naprosto nereálnými časy pochodu k nim. Cedule spolu s níže popsaným překvapením evidentně notně předbíhá příchod samotných turistů, protože na ní sice byly názvy patřící k Durmitoru a odkazující na stezku, po které jsme přišli, ta však nejevila známky větší turistické zátěže a dle stavu tudy projdou tak dvě skupiny ročně.

Zdánlivě jednoduchý, toho dne závěrečný, úkol dopravit se co nejúspornější cestou od infocedule někam na okraj městečka Šavniku se změnil v mokrou orientační hru. Stezky na mapě a ve skutečnosti spolu bohužel příliš nekooperovaly a tak jsme po několikerém skončení v čerstvě zmoklé trávě rezignovali na zkratku a pokorně se vydali zpět k asfaltce, která dle mapy kopeček nad Šavnikem obíhala a pomalu se klikatila dolů.

Co jsme v tomto turistickým lidem opomenutém kraji (blázny v kaňonu nepočítaje, nikde jinde jsme v okolí nepotkali ani nohu turisty) opravdu nečekali, byla rozestavěná široká přímá silnice a monstrózní křižovatka. Skoro-dálnice má v budoucnu přes hory spojit Šavnik, Žabljak a další místa, jež byla černohorskými plánovači určena za turisticky atraktivní.

Zapíchli jsme to na louce s výhledem na právě budované veledílo. Museli jsme po dlouhém pochodu vypadat dost zuboženě, neboť zatímco někteří vyhodnocovali situaci, holkám ležícím opodál i s bágly bábuška z nedalekého stavení sama od sebe donesla vodu. Hodila se, protože nikde v okolí žádný jiný zdroj nutných poživatelných tekutin nebyl.

Verču s Janou jsme zanechali jako strážkyně rodinných krosen a stavitelky stanů a vydali se po prašném základu silnice na obhlídku Šavniku. Jak se zdá, Černohorci mají s tímto městečkem (na naše poměry malou vesnicí) velké plány. Budovaná luxusní cesta, hotel Šavnik i cena piva v místní restauraci – to vše odpovídá budoucímu horskému středisku. Skutečné poměry už nikoliv. Pár nových nebo opravených domů se mísí se starými polorozpadlými boudami na okraji, po nějakých dalších návštěvnících ani stopy a celková atmosféra připomíná spíše zapomenutý kraj světa.

Po nákupu nějakých těch pochutin v místním obchůdku a pozastavení se nad faktem, proč v hospodě mají na každém stole misku na tvrdo uvařených vajec (asi pro štamgasty k snídani), jsme se vrátili k již šikovnými děvčaty rozestavěným stanům a udělali si pěkný večer na vyhlídce.

V tuto chvíli bych ještě rád zmínil svůj obdiv vůči Psovi, který se nás stále věrně držel. Skládám mu hold za štreku, kterou dokázal ujít a přitom fungovat jen na vylízané ešusy a půl krajíce chleba k obědu.

Itinerář

Trasa (celá pěšky): pastvina v Dobri do – okraj vsi Poščenje – louka na kopci nad křižovatkou kousek před Šavnikem

Stezka skrze údolí/kaňon jen pomalu se objevující řeky byla oproti našim předpokladům značená a dobře schůdná. Zcela evidentně tudy moc lidí nechodí, ale pokud už se někdo rozhodne, neměl by mít větší problém. Pěšina se na druhém konci údolí mění v cestu vedoucí skrze a okolo vsi Poščenje a dále do Šavniku. Kaňon Nevidio začíná u z dálky viditelného mostu a z hlediska pokochání se vyplatí krátká zacházka od křižovatky (do Poščenje a Šavniku se pokračuje druhou cestou doleva).

Časy pochodu na ceduli u cesty okolo Poščenje jsme vyhodnotili jako silně podhodnocené. Už si přesně nepamatuji, kolik že měl trvat pochod skrze údolí k Durmitoru do Dobri do, ale nám to zabralo podstatně více – včetně nalezení nocležiště to byl skoro celodenní pochod.

Pokud byste se rádi vypravili mezi sevřená skaliska, mezi kterými si to ženou vody Komárnice, připravte si pořádný balík peněz. Cenové nabídky za den v kaňonu včetně zapůjčení vybavení a zdatného průvodce se šplhají i ke sto eurům. Pokud máte výbavu i zkušenosti na to, vydat se tam sami, pak vám mohu jen závidět.

Z dalších atrakcí okolo cesty mohu zmínit občasný vodopád Skakavica – bohužel když jsme okolo něj šli my, voda po něm zrovna příliš neskákala. Zajímavější to pravděpodobně bude v časech, kdy má v řekách více co téci.

Louka, kde jsme spali je na kopci nad přímou cestou od obří křižovatky k Šavniku. Jedinou její nevýhodou bylo množství pichlavých rostlinek. Obchody v Šavniku měly otevřeno i k večeru a nabízely standardní černohorský sortiment (bílý chleba, nějakou zeleninu, pochutiny, olivy, mesni narezak…).

Zobrazuji 0 výsledků
Vaše odpověď

Prosím, nejprve se .