Cestopis - Bulharsko 2012

Půl roku jsme plánovali cestu do Polska, ale 3 dny předem přišel Vláďa s tím, že má být špatné počasí a že raději pojedeme na jih a to do Bulharska. Ostatní mu to odsouhlasili, tak za dva dny připravil přibližný itinerář.

Jeli jsme dvěma auty s Pitrovýni, Fürstovými a Bělou. Měl jet i Jirka Závodský, ale onemocněl, tak místo něj jela Ivča Pitrová, které se zachtělo jet k moři, my vzali sebou vnoučka Vašíka. Seděl vzadu uprostřed na sedačce, já vedle něj a z druhé strany střídali Ríša s Evou přední a zadní pozici. Pro mne s Vláďou to byla taková nostalgická cesta, protože jsme tu byli v letech 1978 a 1979.

19.7. čt

Vyzvedávali jsme Fürstovy v Brodě. Měli jsme na autě (stejně jako druhá posádka) rakev, ale přesto se nám to tam nemohlo vejít, muselo se vše velice pečlivě poskládat, proto jsme na srazu s druhým autem u 9 křížů byli skoro o půl hodiny později. Ale bylo to spíše dobře, protože kousek za 9 kříži došlo k havárii a dálnice byla neprůjezdná. Kdybychom jeli v předem dohodnutém čase, asi bychom uvízli v koloně. Takhle jsme to objeli po silnici.

Jeli jsme stále po dálnici – přes Bratislavu (za ní kousek dálnice na maďarské straně chybí), do Budapešti. Naše cesta trvala 11 dní, tak jsme si museli koupit slovenskou i maďarskou dálniční známku měsíční. Zaplatili jsme za ně 425 Kč a 20 euro.

Okolo Budapešti jsme chtěli jet po okruhu, ale ten byl beznadějně zacpaný, asi tam došlo k nějaké nehodě, naštěstí se nám podařilo sjet a místo toho jsme jeli přes centrum Budapešti. Po dálnici jsme jeli na jih až k Szegedu a pár kilometrů od něj jsme uhnuli na východ, vybudovali tam kus nové dálnice, kterou naše GPS neměla nakreslenou.

Ubytovali jsme se v kempu v Makó, který Vláďa předem vyhledal na internetu. Měli tam chatičky, dětské hřiště, kapličku, bazén. Ležela na břehu řeky Maros (což je v Rumunsku Mureš), nad řekou byla pěkná vyhlídka se židlí. Za člověka se platilo 5 E, ale s příplatkem 1,25 E městu. Majitel nám dal na uvítanou každému panáka hruškovice a měl tu na prodej pivo za 1 E. Mluvil trochu česky a motal do toho ruštinu a němčinu.

Večer jsme si zaplavali v bazénu, nebyl nijak velký a hloubka byla tak akorát pro Vašíka, ale lepší než nic. Vašík sledoval dva kluky (snad nějaké Belgičany), jak spolu hrají fotbal, a prohlásil, že je to lepší než v televizi. Za chvíli se ke klukům připojil a hrál s nimi, i když byli značně větší. Nechali ho chytat a chovali se k němu velice ohleduplně – jeden střílel a druhý stál za bránou a chytal to, co nechytil Vašík.

20.7. pá

Ráno jsme vyrazili v 9 hodin, ale neuvědomili jsme si, že v Rumunsku se nám čas zvýší o jednu hodinu, takže jsme vyjeli dost pozdě. Na hranice to bylo jen pár kilometrů a hned jsme na nich museli zaplatit 7 E silniční daň. Přes Rumunsko se to dost vleklo, bylo to 420 km a jeli jsme to do 5 hodin odpoledne (respektive 6 hodin místního času). Nejzajímavější byla četná čapí hnízda umístěná na sloupech elektrického vedení.

Dojeli jsme do Calafatu na Rumunko-bulharských hranicích na břehu Dunaje. Stálo tam plno kamionů, naštěstí pro osobáky byla jiná fronta. Hned nás stáhli o 7 E, mysleli jsme si, že je to za trajekt, ale o kus dál jsme zaplatili 35 E za auto včetně posádky, těch 7 E byla prý pouze daň, tak jsme ji možná zaplatili podruhé.

Celníci byli dost důkladní – před námi stál nějaký tmavý občan s německou poznávací značkou, důkladně mu vše prohledávali a nechtěli ho pustit, pak tam byli Ukrajinci a ty také pečlivě kontrolovali, díky tomu nám trajekt ujel a další jel až za hodinu. Bylo to takové malé prdítko, vešlo se na něj pouze 5 kamiónů a pár osobáků. Některé kamiony tu musely zřejmě čekat až do dalšího dne. Tato sranda již nebude trvat dlouho, protože kousek odtud byl rozestavěný dálniční lanový most.

Přejeli jsme šikmo přes řeku do Vidinu, za hranicemi nás hned stáhli o 13 E za Bulharské silnice a dálnice. Známka musí být nejen na dálnice, ale i na některé silnice 1. třídy – pak jsme poznali, že bez ní by se to nedalo vůbec zrealizovat, protože k turistickým cílům byla vždy potřeba.

Pak nás ještě zastavil nějaký chlapík v boudičce a chtěl do nás 4 E od každého. Tvrdil, že je to v Bulharsku povinné, bylo to cestovní pojištění od Uniqy, my tvrdili, že samozřejmě máme svoje. Nevíme, zda to na nás nebyl podvod, ale kvůli stovce jsme to neřešili a hlavně jsme se nechtěli moc zdržovat. Takže než jsme zahájili naši cestu, stálo nás to docela dost peněz, asi by možná bylo levnější a rychlejší jet přes Srbsko, ale Pitrovi a Běla měli pouze občanky, tak nemohli jet mimo Unii.

Na cestu v Bulharsku jsme se vydali až v 9 hodin večer a před sebou jsme měli ještě 250 km do Sofie. Připadalo nám to jak v Kocourkově, kilometry se diametrálně měnily, ujeli jsme třeba 20 km a přitom na ukazatelích 10 přibylo.

Cestou nás zastavili policajti, asi chtěli kontrolovat alkohol, protože nás propustili bez ztráty kytičky. Vláďa měl strach, že asi jel trochu rychleji než měl, protože tam byla jen sedmdesátka. Měli jsme v Sofii zamluvený Easy hotel, dojeli jsme tam až skoro v 1 hodinu v noci. Protože jsem měla pouze malou mapku Sofie, nedokázala jsem se potmě zorientovat a najít objednané ubytování, Vláďa v autě na GPSce Bulharskou mapu neměl. Tak jsme nechali vpředu jet druhé auto, které mělo navigaci aktuální. Opět je stavěli policajti, ale ani jsme se nedozvěděli, jestli porušili nějaké předpisy. Pitrouš jim řekl, že hledáme hotel a ukázal svoji GPS, kterou si se zájmem prohlédli. Easy hotel byl jednoduchý, něco jako Etap hotel – maličké pokojíky s dvojlůžkem a vestavěnou plastovou minikoupelnou, cena byla ale velice příznivá, stálo nás to 240 Kč za jednoho. Měli tam mít i podzemní garáže, ale do nich bychom se s našimi auty nevešli. Postavili jsme je tedy přímo před vchod a recepční slíbil, že na ně bude dohlížet.

21.7. so

Ráno jsme vytáhli z bankomatu bulharské Leva, v Čechách je sehnali pouze Fürstovi v Brodě, ostatní je neměli. Kurz vycházel na 1 Leva = 12,6 Kč, tedy skoro stejně, jako před 30 lety, ale to obě měny byly úplně o něčem jiném

Sofia nám nepřipadala nijak zajímavá, nejznámější pravoslavnou katedrálu jsme viděli cestou v noci. Raději jsme vyrazili do pohoří Vitoša, které se tyčí hned nad Sofií z jižní strany. Byla velice dobrá viditelnost. Zajeli jsme k Dragalevskému klášteru – šli jsme k němu asi 1 km do kopce. Mají tam do hor omezený provoz, o víkendech tam auta nesmějí jezdit od 11 do 14 hodin, jinak by se dalo vyjet až na vrcholek hory Aleko.

Do kláštera se šlo do zahrady a kostela, bylo tam docela dost lidí. Dali jsme si tam u stánku kjuftěta (masové šištičky) – 2 kousky stály pouze 2 Leva. Do klášterní zahrady se nesmělo jít v kraťasech ani v tílku, ale půjčovali tam sukně – Eva s Ivčou toho využily, k půjčení ale měli jen hodně malá čísla.

Pak jsme jeli kousek vedle do Bojany, odkud jsme opět vyrazili do kopců – zase tam byl zákaz do 14 hodin, ale vzhledem k tomu, že se již blížila ta 14., tak jsme vyjeli až na vrchol Kopitoto. Stál na měm vysílač a původně také horní stanice lanovky, ale bylo to hodně zpustlé, lanovka zřejmě nejezdí a to ani v zimě. Pod sebou jsme měli Sofii jako na dlani.

V altánku na vyhlídce jsme si dali jídlo z vlastních zásob a pak se šli projít. Šli jsme asi 2 km k chatě Planinec. Byla tam taková rekreační loučka se spoustou stolečků s lavicemi a houpačkami, hospůdka s venkovním posezením pod slunečníky, všude tam bylo plno lidí. Dali jsme si pivo Ariana, mělo etiketu do žluta, tak jsem myslela, že bude citrónové, ale dostala jsem normální, bylo na něm napsáno, že je to pivo dle české receptury. Měli tam i Arianu s citrónem, ale tu jsem nějak přehlédla.

Pak jsme jeli ještě dál do hor přes Zlaté Mosty na Borovou horu, až na konec pevné silnice. Byl tam hotel Boerica a tři chaty. Byli jsme ve výšce 1700 m.n.m. a stále ještě byl okolo les. Občas tam zřejmě pořádají nějaké hudební slavnosti, protože tam byl nevelký amfiteátr s lavicemi a malé jevišťátko, také tam byla busta bulharského hudebníka Avramova, který zemřel v roce 1997. Vše ostatní vypadalo, že je tam již značně déle.

Pak jsme odrazili z Vitoši a jeli směrem na jih, naším cílem bylo pohoří Rila, respektive Rilský monastýr. Ze Sofie byl vybudovaný kus nové dálnice, tak nám to docela pěkně ubývalo. Vypadalo to, že bychom měli být v cíli celkem brzy. Zastavili jsme se tedy v Mc Donaldu, kde si dávali všichni nějaké jídlo a díky tomu jsme už byli docela v časové tísni. Já hlídala auto se spícím Vašíkem.

Dálnice skončila a dál byla ve výstavbě, díky tomu tam byla různá omezení a vleklo se to. V mapě jsem měla na Rilský monastýr zakreslenou odbočku, která nebyla v reálu značená, tak jsme jeli asi o 10 km dále do Kočerinova, kde je odbočka se sochou Sv. Ivana.

Dojeli jsme kus za Rilský monastýr, kde byl kemp Zodiac. Byl velice pěkně upravený – byly tam chatky, hospůdka se zahradní restaurací, nabarvené znaky na zemi, dětský koutek se spoustou balonů a hračkami.

Stavění stanů ale bylo dost náročné, země byla samý kámen, těžko se nám zatloukaly kolíky. Hned za stany nám hučela horská říčka.

22.7. ne

Ráno trvalo sluníčku hodně dlouho, než se doslalo do hlubokého údolí, nám kvůli tomu neschly stany.

Hned jsme jeli k Rilskému monastýru, ještě tam nebylo ani moc lidí ani aut. Klášter je perfektně rekonstruovaný, když jsme tu byli před léty, nebyl vůbec barevný jako nyní a tehdy to vypadalo, že tam ani mezi mnichy nemáme co dělat, taky tam nebyla ani noha.

Teď je vše perfektně natřené a hlavní kostel je plný fresek. Vstup do klášterního dvora byl zadarmo. My zaplatili 5 L za výstup na věž vedle kostela. Nahoru se jde po příkrých úzkých schodech, v jednotlivých podlažích vystavovali moderní obrazy ve stylu ikon. Z věže byla vyhlídka na klášterní dvůr a střechy budov. V areálu ještě bylo možné navštívit 2 muzea, také po 5 L, ale tam už jsme nešli.

Klášter má uzavřený nepravidelný půdorys okolo dvora s kočičími hlavami, budovy mají čtyři patra s arkádami, nejhořejší je dřevěné, ve středu stojí hlavní kostel a samostatná věž. Přístup do něj je dvěma protilehlými branami. Vyšli jsme z kláštera na druhou stranu, kde bylo pár suvenýrových stánků. Ty byly i v areálu kláštera, ale byly zaměřené spíše na náboženskou tematiku. V kostele prodávali svěcenou vodu v plastových lahvích. Vláďa si kvůli filmu koupil CD s mnišskými zpěvy. Poslechnout si více jak jednu píseň ale bylo dost náročné.

Když jsme odjížděli, bylo již všude naprosto narváno, parkoviště z obou stran kláštera byla zcela plná, auta stála již všude na krajích silnice, posílali je o 1 km dále. My ještě vyjeli na Kirilovu Poljanu, před léty to ještě bývala Partyzánská Poljana. Tam jsme se chtěli najíst a sedli si do hospůdky venku pod slunečníky. V jídelníčku uváděli kuřecí a vepřové stejky o váze 100 g za 3 L, ale servírka tvrdila, že je nemají a že si můžeme dát za 8 L 200 g porci s oblohou. Oblohu nám nedali, dostali jsme pouze 2 samostatné plátky a k tomu hranolky, které nám napočítali navíc. Takže tohle jídlo nás stálo 10 L, za to jsme si mohli dát nějakou specialitu. Jarka si specialitu dala, nějakou zapečenou směs v gondole.

Ještě jsme se zastavili na louce o kousek níže, byl tam odtud pěkný výhled na okolní hory a okolo říčky piknikovalo plno lidí – grilovali a připravovali si různá jídla, vzduchem se nesla výrazná vůně masa spojená s kouřem.

Pak již jsme vyrazili směrem na Pirin a jeli jsme až do Melniku, který už ani v Pirinu není, leží spíše na jeho jižním okraji. Viděli jsme masiv nejvyšší hory Vichrenu cestou. Nevěděli jsme, zda není ve městě kempink, tak jsme to chtěli trochu projít a ptali jsme se na to v krámku. Dozvěděli jsme se, že kemp tu není. Jedna paní nám nabídla ubytování u sebe v penzionu U mostu. Byl tam totiž kousek starý římský most a socha nějakého revolucionáře. Paní napřed nabízela za 70 L dva třílůžkové pokoje – jedna postel byla vždy trochu širší, ale nás bylo 8 + Vašík, tak nám to připadalo málo, pokojíky byly dost mrňavé. Tak jsme za stejnou cenu dostali 3 pokoje – dva průchozí dvoulůžkové a jeden čtyřlůžkový, jenom byly každý v jiném patře. K tomu byla docela velká terasa se slunečníky a krytou jídelnou.

Vyrazili jsme na průzkum městečka – údajně je to nejmenší městečko Bulharska. Šli jsme po břehu říčky – bylo to takové centrum městečka, po obou stranách byla většina místních podniků. Vylezli jsme ke kurii, která měla pouze opravené arkády, jinak byla v docela dezolátním stavu. Pak jsme vystoupali ještě výše, že jsme pod sebou měli zbytky pevnosti. Mezitím se silně zatahovalo, osvětlení okolních špičatých skal bylo velice výrazné a sázeli jsme se, jestli bude pršet. Pan domácí předtím tvrdil, že nebude. Skály vypadají dost nestabilně, je s podivem, že tu nejsou sesuvy.

Skoro ve všech barácích okolo vyschlé říčky něco je – prodejny vína, hospůdky, většina domů nabízí ubytování. Na jedné hospůdce tam měli nápis: Česká základna, ale kousek nad tím to nabízeli také pro Poláky. Koupili jsme v jednom krámku víno a hned večer ho vypili na kryté terase. Taky jsme vydlabali jednoho melouna, kterého jsme koupili cestou. Spustil se docela pěkný slejvák.

23.7. po

Původně jsme měli v plánu, že tu zůstaneme dvě noci, ale změnili jsme to. Nechali jsme si věci na pokojích, abychom nejezdili s přetíženými auty po mizerné silnici s velikými lavory, a vyjeli nahoru k Roženskému monastýru. Před 30 lety byl v hrozném stavu a pracovali v něm chudóžniky – restaurátoři. Nyní je klášter pěkně opravený – je mnohem skromnější než rilský monastýr, ale nádvoří s kočičími hlavami zakryté stříškami z vinné révy a dřevěné pavlače mají také něco do sebe. Uprostřed stojí kostelík s verandou a freskami, moc se nám to líbilo. Dnes je klášter volně přístupný, nikde tam nikdo nebyl, jen u vstupu v jedné místnosti seděl mnich a prodával nějaké pohledy a svaté suvenýry. Koupila jsem si jeden pohled a mnich, který to prodával, měl problém mi vrátit drobné na 2 leva (stálo to 60 st.). Kousek pod klášterem je kostelík, ale ten není moc udržovaný. Při odchodu se tam hrnuli turisté, naštěstí jsme tu byli brzy.

Ve vesničce Rožen byly dříve také všechny baráky na rozpadnutí, dnes je většina domů opravených – jsou tam 3 hospody, z celkem asi 8 baráků. Další vesnička mezi Roženem a Melnikem Kirlanovo byla dost zpustlá a bez jakékoliv infrastruktury. Tyčí se nad ní kamenné pískovcové jehly, nazvané pyramidy.

V poledne jsme sbalili saky paky a vyrazili zpět směrem na sever. Jeli jsme až do města Dupnica (dříve se jmenovalo Stanko Dimitrov) a uhnuli po silnici vedoucí ze severní strany Rily. Dojeli jsme až do Samokova, a tam zabočili do hor a jeli do střediska Maljovica ve výšce 1720 m.n.m. Tam odtud jsme podnikli vycházku do kopců a to na chatu Maljovica. Je umístěná v kotli a okolo jsou kamenité štíty. Dle značení to mělo být za 50 minut, ale trvalo nám to o něco déle. Vašík byl stále vepředu a vedl to s Richardem. Běla se po chvíli vrátila a potulovala se dole. Chata byla otevřená, dalo se v ní i ubytovat. Okolo stálo pár malých chatek, ale v hrozném stavu a asi neprovozovaných. Dali jsme si tam čočkovou polívku. Potkali jsme tam dva Čechy – kluka a holku, kteří podnikali natěžko přechod Rily a chtěli tu u chaty spát ve stanu, smělo se to zadarmo. My měli pouze 30 let starou mapu, tak jsme nevěděli, jak to tu vypadá. Jsou tu docela slušně značené cesty a na 7 jezer vede lanovka. Uvažovali jsme o variantě, že bychom tam druhý den ještě podnikli výlet.

Cestou autem nahoru jsme viděli hotýlek, kde bylo napsáno kempink, ale když se tam byl Vláďa zeptat, řekli mu, že tu nic není, že se máme ubytovat volně u řeky. To však někteří členové akce odmítli.

Jeli jsme tedy směrem na Plovdiv a doufali, že nějaký kempink cestou objevíme, nestalo se tak však. Již se stmívalo, když jsme najížděli na dálnici, a pozdě večer jsme dojeli do Plovdivu. Tam jsme se dali po hlavní třídě směrem na západ a našli hotel Globus, vypadal celkem honosně, ale ubytovali nás v zadním pavlačovém traktu v přízemí za 40 L za dvoulůžák, tato cena byla celkem přijatelná. Pokoje byly moc pěkné a celkem prostorné, my tam měli kromě postelí ještě rozkládací gaučík, kdybychom chtěli šetřit, vešli bychom se všichni do dvou pokojů. V předním traktu hotelu by to bylo za 65 L.

Ani jsme si nedali večeři, pouze jsme poseděli a dali si víno koupené ještě v Melniku. Táhli jsme to až do 1 hodiny v noci.

24.7. út

Ráno naše posádka byla již sbalená, když jsme šli klepat na druhou, zjistili jsme, že oni ještě spí. Díky tomu se odjezd trochu posunul. Rozhodli jsme se trochu si prohlédnout Plovdiv. Kvůli tomu jsem si vyzvedla v recepci mapičku s návrhem trasy po antických památkách. Jeli jsme dle mapy k Východní (Est) bráně, nějak jsem ale byla zmatená, brána tam nebyla, tak jsem nevěděla, jestli jsme správně. Až později jsem zjistila, že ano, ale z brány tam jsou pouze zbytky, které jsme hned nezaregistrovali. Vláďa Pitro si nařídil na GPS ulici Hemus, která měla být nejblíže k antickému divadlu. GPS nás dovedla do nějakých vedlejších uliček, které byly v tak hrozném stavu, že Vláďa tam nemohl přejet hrozné díry, tak jsme si raději vystoupili a vrátili se k hlavní ulici a uvažovali o tom, že snad pojedeme rovnou pryč. Bylo tam však parkoviště, kde jsme se zastavili a vyrazili do starého města pěšky. Ulice Hemus je schodovitá, jak by nás tam GPSka chtěla dostat, nevíme.

Divadlo leží v kotli pod ulicí, dalo se do něho vejít po zaplacení vstupného 3 L. Slezli jsme to až na kruhovité jeviště po hodně prudkých vysokých schodech. Občas tu zřejmě pořádají představení, tak tu ležely stohy podložek, protože na kamenných sedadlech se asi špatně sedí a hrozilo by získání vlka.

Pak jsme podnikli okroužek starým městem. Nakoukli jsme do kostela St. Konstantina a Eleny. Staré město je vydlážděno kočičími hlavami, některé baráky jsou výstavné, jiné dosti zchátralé, nahlédli jsme ještě do dalších kostelů s freskami na zápraží. Sešli jsme k té východní bráně – válely se tam z ní jen kameny a na druhé straně silnice byl kousek kamenné cesty a okolo kameny, tak to asi bylo ono.

Před polednem jsme vyrazili směrem k moři na Burgas. V mapě jsme měli dálnici kreslenou jen do Staré Zagory, ale vedla výrazně dál, až k Jambolu. Bylo vidět, že je to fungl nový úsek, ještě tam nebyly žádné občerstvovny, benzínky ani billboardy. Díky tomu to docela rychle uběhlo. Asi 70 km dálnice chybělo a na silnici byl velice silný provoz. Asi 50 km před Burgasem dálnice opět začala. Jeli jsme kus na jih k Sozopolu, což znamenalo přímý průjezd celým Burgasem. Stavili jsme se tam v Mc Donaldu, dali si wrap, Vašík využil dětské hřiště s rourovitými skluzavkami.

Dojeli jsme až do Sozopolu, chtěli jsme něco koupit v sámošce, ale nebylo tam k hnutí a nedalo se tam zaparkovat, v celém městě byla zácpa.

Z nostalgických důvodů jsme se ubytovali v kempu Zlatá rybka, byli jsme v něm v letech 1978 a 1979 po absolvování přechodu Rily a následující rok Pirinu. Ubytování nás stálo 12,5 L za jednoho. Vykázali nám klidné místo na kraji kempu u plotu k silnici pod stromy, nijak rovné to tu nebylo, ale nikdo se nám tu nepletl.

Měli jsme to kus na záchodky a umyvárky, ale bylo to tak lepší. Vypadalo to, že od té doby co jsme tu byli před 30 lety, to tu nijak nevylepšili ani nic neopravili. Taky se tu bohužel ani moc neuklízelo. Šli jsme se hned koupat, kemp byl na kraji pláže. Byly vlny, ale nijak velké, i když Běle se to zdálo dost a do moře vůbec nevlezla. Vašíkovi se to moc líbilo, i když já jsem měla poněkud namožené svaly, jak jsem ho vyzdvihovala nad hlavu z vln. Po koupání jsme raději ani nešli do sprch a osprchovali se pouze venku hadicí se studenou vodou – připadalo mi to tak hygieničtější.

Když jsme se chtěli přes Skype spojit s Vašíkovými rodiči, museli jsme se se stolkem, židličkami a notebookem přesunout blíže k recepci, protože až k našim stanům signál nedosahoval.

25.7. st

Dopoledne jsme se jeli podívat do Sozopolu. Zaparkovali jsme na kapacitním parkovišti na kraji města u přístavu. Procházeli jsme městem kolem dokola. Na kraji byly staré opravené kamenné ruiny, okolo města jsou také opravené hradby a pod nimi vede nad mořem cesta. Až ke konci člověk musí zabočit mezi domy. Na konci Sozopolu jsme si sedli do hospůdky nad mořem s vyhlídkou na nedaleký ostrůvek a vojenskou základnu. Na této (východní) straně bylo více hospůdek, všechny měly vyhlídkové terasy s posezením. Sozopol mne celkem zklamal, z původních dřevných domků s převislým prvním patrem nezbylo skoro nic. Majitelé si to dost často přestavěli podle svého a ráz městečka tak zcela k jeho škodě změnili. Zřejmě tu moc nefunguje památková ochrana. Zejména zkraje tu bylo hodně suvenýrů a různých stánků. Na konci stojí vojenská vybydlená základna na samostatném ostrůvku spojeném se Sozopolem náspem. U ní byl dříve vojenský přístav, nyní tu kotvily 3 vysloužilé křižníky, jinak tu byly pouze menší loďky. K obědu jsme si dali u stánku kebab v chlebu a Vašík párek v rohlíku.

Odpoledne jsme se cachtali v moři, bylo to jako včera. Vláďa Pitro říkal, že jsem byla za hrdinku, protože jsem místy nebyla vůbec vidět, nad vodou vyčnívaly pouze moje ruce s Vašíkem. Vlny však nebyly nijak silné, Vašík byl k nim otočený zády a já byla krytá za ním. Kromě mne si hrál i s Vláďou, který ho nosil za krkem, a s Richardem, který ho vyhazoval do vzduchu. K večeru jsme se šli projít kus podél pobřeží směrem na sever. Na kraji naší pláže byl bar Zlatá Rybka – celkem jednoduchá stavba s rákosovou střechou. Kus dál byly jen duny a mezi nimi občas nějaký dlouhodobě zde umístněný karavan, který měl rákosovou předsíňku nebo různé dřevěné přístavbičky. Při zpáteční cestě jsme kousek odbočili mezi duny, kde postavili moderní hotelový komplex, tam jsme si ještě chvíli zaplavali v hotelovém bazénu.

Večer jeli Pitrovi s Bělou a Evou na večerní prohlídku Sozopolu. Líbilo se jim, jak tam bylo vše osvětlené. My si sedli do místního otevřeného baru pod plátěnou střechou a dali si tam mrňavé pražené rybičky a pivo, Vašík hranolky. Rybičky jim trvaly strašně dlouho, i když v hospodě kromě nás nikdo nebyl.

26.7. čt

Ráno jsme vyrazili směrem na jih k řece Ropotámo. Je to přírodní rezervace hojně navštěvovaná, je to veliká turistická atrakce, všechny cestovky sem pořádají výlety. Provádějí tu projížďky po řece hranatými krabicovými loděmi zhruba o kapacitě autobusu. Další loď měla jet až za půl hodiny, ale když jsme řekli, že je nás 8, poslali nás na menší loďku, která vypadala na rozdíl od těch velkých jako loď a byla asi pro 15 lidí, zbylé nám záhy dodali taky. Platili jsme za to 8 leva (Vašík polovic) a za to nás vyvezli po řece po proudu k ústí do moře a zpět. Není to tam nijak zvlášť divočina, kus vede skoro podél řeky silnice a mezi je jen pár stromů. Mají tu žít vodní želvy, tu jsme však žádnou neviděli, a řada druhů vodních ptáků, viděli jsme pár kormoránů a volavek. Na to, jaká se tomu dělá reklama, tak je to celkem slabé. Největším zážitkem bylo potkávání se s dalšími krabicovými loděmi. Měla jsem ten dojem, že kdysi se jezdilo proti proudu do větší divočiny. Před odjezdem nás všechny vyfotografovali, po příjezdu jsme si mohli koupit ozdobnou fotku.

U přístaviště byla dřevěná hospůdka s hlavami ryb a kůžemi zvířat. Ve vodě jsme tam viděli nějakého hada natočeného na klacek. Po posezení u vody v kavárně jsme odtud jeli rovnou na sever směrem k Burgasu. V něm jsme se stavili v Carefouru, nakoupili jsme nějaké ryby a melouna a já koupila Vašíkovi tričko. Byl to hodně rozsáhlý obchod, tak nám to trvalo hodně dlouho, druhá posádka již byla u auta dříve, ale když se nás nedočkali, tak se šli ještě občerstvit na zmrzlinu a zas čekali my na ně.

Dojeli jsme až do Nesebru a tam jsme hledali kemp. Kdysi byl někde mezi Slunečným pobřežím a Nesebrem, dnes tam žádný není, je tam vše zastavěné. Je to tam hrozná továrna na turistiku. Projeli jsme celou aglomerací směrem na sever, asi 25 km se táhnou pořád samé obrovské komplexy, řada objektů je ještě neobydlených. Všude tam byly reklamy, že jsou zde apartmány na prodej, ne ani za nějak horentní sumy, v přepočtu asi za půl mil. Kč. Ale nevím, jaké je to štěstí, koupit si k rekreaci byt v ohromném lidojemu třeba tři kilometry daleko od moře a s neudržovaným okolím. Mezi tím bylo několik aquaparků s takřka sebevražednými tobogány, člověk by ani nemusel do moře. Dojeli jsme až na konec aglomerace do Sv. Ivana, dál již silnice vede do vnitrozemí a podél moře nic není, protože tu jsou skály. Na kemp tu už nezůstalo místo. Museli jsme se vrátit asi 8 km od Nesebru směrem na Burgas a ubytovali se v kempu Acheloi, tam byly kempy dokonce dva. Ubytovali jsme se v tom, který vypadal, že je blíže k moři, ale byly u něj oba. V tom našem byly kulovité chatky umístěné těsně nad mořem nad vysokou opěrnou zdí. Byly v dost dezolátním stavu, asi je hodně dlouho nenatírali, jinak měly být v různých pastelových barvách. Vevnitř to však nevypadalo špatně. My se ubytovali ve stanech na konci kempu před dvěma opuštěnými zdevastovanými chatkami. Bohužel tu nebyl žádný stín. Šéf kempu nás posílal pod mohutný strom, ale tam nebyl přívod elektřiny a parkovala tam auta lidí z chatek. Díly, které byly zastíněné stříškami ze zeleně, byly všechny obsazené. Kemp nás stál 6 leva za člověka a 5 leva za stan. Sociálky tu byly rekonstruované, bylo vidět, že se tu uklízí, ale teplá voda vydržela pouze dopoledne.

Večer jsme si udělali noblesní večeři. Ugrilovali jsme si na našem vařiči s grilovacím nástavcem koupené ryby a k tomu udělali bramborovou kaši, samozřejmě z pytlíku. Jako zákusek byl meloun. Pod Ríšou, který byl provokován Vašíkem a měl si s ním házet, praskla plátěná židle a on zůstal zaklíněn v její konstrukci. Naštěstí Vašík chvíli neposedí, tak nám židle ani moc nechyběla. Při odjezdu jsme jí nechali opřenou o chatku, svým stavem se k ní dobře hodila.

Po večeři jsme se šli ještě koupat, přímo u kempu to nešlo, pod opěrnou zdí byly pouze kameny, tak jsme šli kousek vlevo, vlévala se tam malá říčka a nebyla nijak voňavá, asi do ní ústila někde výše kanalizace. Přebrodili jsme se jí a za ní byla docela slušná pláž. Tady to šlo do moře trochu prudčeji a vlny byly asi o něco vyšší než v Sozopolu. Přesto jsme si opět zaskákali a vycachtali se.

27.7. pá

Dopoledne jsme jeli na prohlídku Nesebru. Zaparkovali jsme na placeném parkovišti před hrází, která spojuje původní ostrov, na němž stojí město, s pevninou. Přešli jsme hráz, po které vede silnice do města a uprostřed níž stojí dřevěný větrný mlýn. Hned za hrází je vstup do města historickou branou. Seděl u ní dědula hrající na dudy. Na kraji města stojí obelisk se stylizovanou plachetnicí. Jezdí tu vláček s vagónky, který vozí turisty okolo města.

Ve městě jsme se záhy rozešli a prohlíželi si ho po posádkách, každý měl jiné zájmy a navzájem jsme se docela zdržovali. Nesebr si trochu více zachoval svůj ráz než Sozopol, ale je daleko více turistický, historické domy ani nejsou moc vidět, protože jsou obložené nejnemožnějšími suvenýry a stojí tu plno stánků, které kazí výhled. S posádkou Pitrů jsme se náhodně sešli v jedné hospůdce s vyhlídkou na moře, odkud jsme sledovali výuku potápěčů. Bylo to tam pěkně drahé, kafe stálo 4,2 L, tak jsme si nic jiného nedali. Okolo Nesebru vede podél moře okružní silnice, dříve tu určitě nebývala, byla jsem tu před více než 30 lety (ještě před Rilou) a z pronajatého pokoje ve starém domě jsme se chodili koupat přímo na kameny pod domy a lovili tam škeble.

Na konci města je malá zátočinka s plážičkou a molem, které ji kryje a na jehož konci stojí restaurace. Před ní je ještě jedna restaurace v podobě pirátské plachetnice. Trochu jsme se tam občerstvili, byl hrozný hic. Vašík se chtěl jít sklouznout na klouzačku, ale vůbec to nešlo, byla hrozně rozpálená. Zpět jsme se vraceli vnitřkem města, koupili jsme si tam u stánku z chladicího boxu plechovková piva za pár šmrdlů, předražené jsou asi jen restaurace, do kterých se nás snažili marně nalákat. Jednou z nich taky byla hospoda Praha se sochou Švejka u vchodu. V centru města stojí ruiny kostela, ze kterého jsou zachovány pouze stěny, střecha chybí, ale je zakonzervovaný a dá se jím procházet. Mezi domy na maličkých náměstích jsme si prohlédli několik kostelíků s typickým pruhovaným zdivem a barevnými oblouky nad okny. Na severu jsme se dostali opět k moři, odkud byl pohled na velikánskou turistickou aglomeraci Slunečního pobřeží.

Fürstovi (tedy spíše Eva) se chtěli podívat do jednoho krámku Outletu na pobřeží za hrází, tak tam šli. My se mezitím posadili do hospody skoro hned u hlavní brány, kde neměli ceny tak vyšroubované. Vláďa si dal šašlik a já miešanicu, z čehož se vyklubalo lečo. Jako předkrm jsme si dali kebabče. Vláďův šašlik jim trval hrozně dlouho, tak jsme na sraz k autu přišli poněkud později. Pak jsme se nezávisle na druhé posádce vrátili do kempu. Jeli jsme blíže k moři a opět rekreační aglomerací.

Odpoledne jsme se šli zase koupat. Ostatní šli do moře vpravo vedle opěrné zdi na počátku kempu. Kdyby však dbali výstražných tabulí, tak se tam vlastně nesmělo koupat, nebylo to tam totiž hlídané. Vašík již měl přeci jen vln dost, tak jsem s ním šla do hotelového komplexu vedle pláže, kde jsme byli včera. Byl to blok do podkovy, uprostřed níž byl tvarovaný bazén. S Vašíkem se tam hned kamarádil malý Bulhar, nebo možná Rus, se kterým sjížděli z malé skluzavky do vody v dětské části bazénu. Byl se na nás podívat Vláďa a záhy sem nalákal i ostatní, kteří si také rádi zaplavali v klidné vodě (zejména Běla, které se moře vůbec nelíbilo), zvláště, když většina rekreantů toho již měla dost, tak jich ubývalo.

Večer opět jela druhá posádka s Evou do víru nočního života Nesebru a my šli do hospody. Venku nás otravovali komáři a uvnitř byl hrozný hic.

28.7. so

Již jsme přes sebou měli jen návrat domů, ale trochu jinou cestou – přes Ruse. Jeli jsme do Varny a kus po dálnici do Ruse. Zrovna tam však jeden úsek opravovali, tak jsme stejně museli jet mimo ní. Cestou jsme měli pouze krátké zastávky – na kafe u pumpy a pak v Ruse na utracení posledních drobných. Pitrům asi 20 stotinek chybělo, ale prominuli jim to.

Most přes Dunaj opravují, však tu stojí již skoro 60 let. Na rumunské straně v Giurgiu to bylo špatně značené, objížděli jsme to po mizerných silnicích. Bukurešť jsme chtěli objet po okruhu, ale je to obyčejná dvouproudá silnice s velice hustým provozem, na jednom místě jsme spíše omylem uhnuli směrem do centra a částečně jsme jím projížděli. Na Bukurešti však nic zajímavého není. Pak jsme se napojili na úplně novou dálnici a jeli s ní až do Ploješti, ještě na ní nebyly funkční žádné sjezdy. Dál jsme jeli na Predeal a z něj do městečka Bran na západním úbočí pohoří Bucegi. V Branu stojí totiž romantický hrad, který byl údajně obydlen Drákulou, i když se skutečnosti to není pravda, pravý Drákulův hrad je v ruinách.

Bran jsme si nenechali ujít, stálo to 25 lei, tj cca 130 Kč. Pod hradem stojí romantický mlýn s doškovou střechou porostlou mechem a malý skanzen s lidovými stavbami, ten však byl za zvláštní vstupné. Vašík se tam fotil s maskovaným vlkodlakem, který lákal lidi do nějakého nóbl podniku. Vašík se ho napřed bál, srovnal se, až když se mu kluk ukázal bez masky.

V hradě se mohlo volně chodit bez průvodce, i když byla přesně stanovená trasa. Za přípatek se dalo jít i s průvodcem, který vyprávěl o historii hradu a o jednotlivých exponátech. Místnosti byly však dost malé, tak by to s průvodcem bylo v nepřehledném davu, jen těžko jsme takovouhle skupinu předešli. My to procházeli sami – trasa byla hodně členitá, chodili jsme po různých patrech, po úzkých schodištích, po otevřených lodžiích a terasách, končilo se na malém nádvoří s kašnou. V hradu bylo zařízení, ale i obrázky Drákuly a pověsti o něm a o upírech.

Odcházeli jsme chvíli před koncem provozní doby v 6 hodin. Nějací cizinci se tam ještě marně snažili dostat, ukecávali hlídače od brány, aby je ještě pustili. Od hlavní brány totiž hrad není skoro vidět, je schovaný mezi stromy.

Ubytovali jsme se v upířím kempu. Byl docela upravený a uklizený, postavili jsme si stany na větším dílci, ale spolu s námi tam byli ještě dva motorkáři. Neměli jsme správnou zástrčku, abychom se mohli napojit na elektriku, ale nechali nás připojit vedlejší Němci s karavanem. Bylo to však asi hodně slabé připojení, protože nám to každou chvíli vypadávalo.

Šli jsme s Vašíkem trochu obhlédnout okolí. V kempu trochu stranou byla ubytovaná skupina mladých, měli všichni stejné stany a dělali jim zřejmě večeři. Na konci byli nějací Holanďani v karavanu s ohromným vlkodlakem, ti se určitě nemuseli bát vykradení. Hned za kempem teče říčka, byla by moc pěkná, kamenitá, ale byl tam dost svinčík, člověk neměl ani chuť k ní sejít. Tak jsme se ještě prošli po ulici, ale byl tam silný provoz.

29.7. ne

Ráno nás čekal jen dlouhý přesun domů. Na počátku jsme měli hodně mizerný rychlostní průměr, protože jsme jeli zkratkou, která sice byla kratší, ale o to mizernější. Jeli jsme přes města Sibiu a Timisoara k maďarským hranicím. Mysleli jsme, že tam již bude dálnice, byla však teprve ve výstavbě a to spíše cestu ještě zpomalovalo, protože tam byla různá omezení, taky provoz byl dost hustý. Kousek od Makó na přechodu Nagylak jsme překročili hranice a vjeli do Maďarska, odtud jsme již jeli po dálnici. U Szegedu nás však stihla hodně silná bouřka, silně se blýskalo, lilo jako z konve a byla vichřice. Naštěstí jsme tomu ujeli, ale jen tak, že nepršelo tak silně a nefoukalo. Před Budapeští jsme se rozloučili s Pitrovými, dál už jel každý na vlastní pěst. Sice jsme si to řekli již na maďarských hranicích, ale až dosud jsme se drželi stále pohromadě. Na okruhu kolem Budapešti jsme projeli hladce, přes Slovensko také, to však již byla tma.

Vezli jsme Fürstovy opět domů do Brodu, byli jsme tam asi v půl dvanácté. Vašík již spal, ale v Brodě se na chvíli probral a potmě poznal cestu, kterou jsme chodili od nádraží k babičce, a to tu byl minimálně před rokem.

Do Prahy jsme dojeli po jedné hodině, předali jsme Vašíka rodičům, kteří měli nařízeného budíka, aby byli vzhůru, až přijedeme. Z auta jsme nic nevyklízeli.

Na naší trase jsme ujeli cca 4,5 tis. Km a stálo nás to skoro 11 tis. Kč, asi 3.200 Kč jsme dali za různé poplatky (za posádku auta), ostatní náklady nebyly nijak vysoké.