Cestopis - Bergen, NP Sarek a okruh Laponskem (2006)

Asi s dvou či třítýdenním předstihem jsme se s Medvědem konečně dohodli na našem prázdninovém výletu. Navzdory ochranné tříměsíční lhůtě po absolvování mononukleózy a mým důkladným varováním před nezanedbatelnou náročností takové výpravy se rozhodl zkusit se mnou realizovat můj starý velký sen – výpravu do švédského NP Sarek, nepochybně největší horské divočiny v západní Evropě. Po zjištění, že i když oba zmizíme ze školy třeba i na tři týdny, nikomu to vadit nebude a svět se nezboří, jsme si na prázdninovou výpravu vyhradili první tři srpnové týdny. Medvěd objevil strategické a relativně levné rychlé lodní spojení společnosti MasterFerries ze severního Dánska do Kristiansandu, čímž si zkrátí cestu z Bonnu do Norska asi o 500km a cena trajektu přitom vykompenzuje tak právě poplatky za mosty či trajekty, které by platil na tradiční trase přes Švédsko. Rozhodl se vyrazit už v pátek 28.8. ráno a ještě téhož večera se po asi 1000km jízdy přeplavit do Norska večerním trajektem. Na poslední chvíli jsem si přes internet koupil extrémně zlevněnou vlakovou jízdenku z Bergenu do Kristiansandu za směšných 300 NOK. Jednak jsem si chtěl také prohlédnout zbývající části jižního Norska, a Medvěd byl také celkem rád, že aspoň poslední třetinu cesty nepojede sám. Jízdenku jsem ovšem sehnal na noční spojení, což znamenalo, že se sejdeme v Kristiansandu v sobotu ve čtyři hodiny ráno. Co do té doby bude dělat Medvěd s autem ve městě mi nebylo moc jasné, ale přesvědčil mě, že si poradí.

Z Bergenu do Kristiansandu – pátek 28.8.

V pátek 28.8. odpoledne jsem tedy nechal všechny věci ve škole a s minimálním zavazadlem na následujících 24 hodin jsem vyrazil na vlak. Cesta bergenskou dráhou byla pochopitelně opět úžasná. Znovu jsem vyhlížel do fjordů a v horách pak do údolí s vodopády, ač jsem tudy jel celkem nedávno, když mě organizátoři letního kursu norštiny pozvali na svůj tradiční dvojdenní výlet do hor, za to, že jsem jim celkem pranepatrně pomohl s registrací dorazivších studentů. Na nejvyšší stanici Finse jsem tentokrát poprvé viděl pořádně celý Hardangerský ledovec v záři slunce, bez jakýchkoliv mraků a mlh. Ve vlaku se pomalu scházeli Norové se svými rodinkami, vracející se z výletů v horách. Trať začala pomalu klesat do východní části země a pomalu se šeřilo. Vlak začal zastavovat u návěstí a značně zpomaloval, neboť, jak nám bylo sděleno, po divokých bouřích na východě nefungovalo signalizační zařízení, a vlak byl tedy nucen jet z bezpečnostních důvodů velmi pomalu. Začal jsem být poněkud nervózní, neboť jsem měl jen asi půl hodiny na přestup, na což dráhy už u dálkových vlaků neposkytovaly žádnou záruku, nicméně naše zpoždění bylo stále ještě jen asi dvacetiminutové a navíc nás průvodčí ujišťovali, že kristiansandský noční vlak o nás ví a počká. Do Drammen jsme dorazili stále ještě o více než deset minut před odjezdem a vlak do Kristiansandu tu už stál. Našel jsem své místo, kde na mě čekal „dárkový balíček“ Norských státních drah s tenkou dekou, nafukovacím polštářkem a jinými cestovními doplňky k pohodlnému nočnímu cestování. Sice jsem ho nepoužil, ale s díky přijal – však se může ještě hodit. Marně jsem ovšem přemýšlel, zda se jim taková pozornost ještě vyplatí i v mém případě, když jsem za jízdenku zaplatil sotva třetinu běžné ceny. Nepochybně se tím ovšem vůbec nezabývají, balíček prostě dostal každý. V magazínu (tentokrát už nikoliv speciálně vlakovém, jako před lety, ale společném několika větším dopravním společnostem) jsem si přečetl něco o norských přímořských dešťových pralesech a pokusil se trochu prospat, nakolik mi těch pár hodin po půlnoci ještě dávalo šanci.

Z Kristiansandu do Bergenu – sobota 29.8.

Těsně před čtvrtou hodinou vlak začal brzdit. Protahoval se předměstími Kristiansandu až konečně dorazil na hlavní nádraží v přístavu. Na kraji nástupiště skutečně čekal živý Medvěd. Vyburcován zvědavými SMS-kami z domova, zato ovšem žádnou od něj, už jsem totiž přeci jen podvědomě bojoval se vsugerovanými obavami. Ukázalo se, že s autem zaparkoval prostě na parkovišti na nábřeží u nádraží a tam se pokoušel trochu vyspat. Došlo mi, že páteční noc ve větším městě na to asi opravdu nebyla zrovna nejlepší, ale prý byl buzen ještě celkem přiměřeně a tak asi i trochu spal. Okem jsem přehlédl kufr plný tučných zásob jídla z německých supermarketů a diskontů, jako kdybychom jeli do amazonských pralesů, a nad mapou jsme si hbitě vytyčili už dříve navrženou nejsnazší trasu do Bergenu. Navzdory mým očekáváním se Medvěd rozhodl jet rovnou a už se víc nezdržovat.

Setesdalen po ránuVyrazili jsme na sever do údolí Setesdalen, kde prý tradičně byli nacházeni „ti praví Norové“, jak jsem se dověděl z filmového dokumentu. Začínalo pomalu svítat a z lesů a jezer stoupal kouzelný pohádkový mlžný opar. Pokusy o focení ovšem vypadaly celkem beznadějně. Medvěd se rozhlížel po nepříliš dramatických svazích údolí a pokoušel se srovnat s tím, že je najednou, tak nečekaně rychle, zase tady v Norsku, a že je to tu tak moc hezký. Pozvedl jsem unaveně zrak, navyklý koukat se už přes půl roku po scenériích značně odlišných od těch mírných porýnských, a musel po chvíli konstatovat, že je tohle údolí z nějakého důvodu opravdu mnohem hezčí, než jsem čekal. Kolem páté hodiny jsme zastavili na malém odpočívadle u větších peřejí místní řeky. Spalo tu několik obytných vozů s turisty a na rozdíl od jiných částí země to tu zjevně bylo vybaveno právě pro tyto účely, a nikoliv proti nim, jak už je bohužel běžné na frekventovanějších skandinávských tazích. Zkusili jsme vytvořit pár obrázků s už pomalu ustupujícím oparem a vyrazili dál. Na silnici bylo i jedno mýto, asi na 25 NOK, ale vzhledem ke zjevné turistické vstřícnosti místního kraje nás vůbec neurazilo.

Po asi dvou stovkách kilometrů jsme dorazili k hornímu konci údolí a přejeli přes hřeben do dalšího, příčného, kudy vede i trasa jediného tradičního autobusového spoje z Oslo do Bergenu (nepočítaje dnes už asi zásadnější levný a také rychlejší Lavprisekspressen). Silnice sem vede od východu z údolí Telemarky a oblasti slavného Rjukanu, kde za války došlo k neslavnější norské protifašistické sabotáži, když se podařilo místním partyzánům zničit továrnu používanou Hitlerem k výrobě těžké vody, potřebné k výrobě atomových zbraní. Ale tam teď nebyl čas zajíždět. Zamířili jsme na západ do horského průsmyku.

Ranní slunce už naplno ozařovalo zaoblené vrcholy hor na jižním okraji náhorní plošiny Hardangervidda. Na parkovištích se v karavanech a obytných vozech pomalu probouzeli ospalí turisté a obdivovali s námi kouzelnou ranní scenérii. Ovšem pro nás už byl den dávno v plném běhu. Tunely a serpentinami jsme sjeli do značně dramatičtější oblasti západních fjordů. Cestou jsme zastavili u slavného turistického vodopádu Låtefossen, i když ne právě v tom nejlpeším denním světle. Slunce viselo stále ještě moc na východě, tedy přímo proti nám nad vodopádem. Projíždeli jsme pomalu podél jižního výběžku Handangerfjordu. Na každém kroku tu místní prodávali třešně či višně. Hardanger je také pěstováním tohoto ovoce proslulý. Řady stromů v sadech kryly napůl ochranné fólie.

VøringfossenPro jednu zajížďku jsme se však přeci jen rozhodli: vodopád Vøringfossen, skrývající se v klínu hor na konci Hardangerfjordu, byl další slavnou turistickou atrakcí, kterou jsem ještě neviděl. A stál opravdu za to. Prohlédli jsme si ho a pečlivě vyfotili (nakolik to bylo vzhledem k jeho rafinované poloze v záhybu hluboké rokliny možné) ze všech možných vyhlídkových teras. Tu hlavní před soukromým hotelem, kde se vybíralo parkovné, jsme ovšem samozřejmě odmítli zaplatit a auto raději nechali na volném místě před odbočkou. Před hotelem německé turisty navíc ještě lovil „echt domorodý“ harmonikář, lákající do místního obchodu se suvenýry.

Vrátili jsme se zpět do fjordu a přeplavili trajektem na severní stranu. Na parkovišti nám ještě při čekání místní nabídli ochutnat třešně, a pranic jim zjevně nevadilo, že jsme si opravdu žádné koupit nechtěli. Podél severního pobřeží jsme pak dojeli, po nám už známé klikaté a úzké silničce, kde jsem se před lety málem srazil s autobusem, až k vodopádu, za nímž se dá procházet a skrz jeho závoje vyhlížet do kraje. Přes kopce jsme dorazili do Bergenu, kde jsme se ještě krátce stavili ve škole a ve městě. Po dlouhé cestě ovšem bylo třeba si pořádně odpočinout. V neděli jsme chtěli hned vyrazit dál na sever. Čerstvá ryba aspoň zpestřila celodenní skromný jídelníček.

Opouštíme Bergen – neděle 30.7.

Kostelík u FlåmuSamozřejmě jsme vyrazili celkem pozdě odpoledne. V podvečer jsme zastavili u hotelu Stalheim a po „turistické zavírací době“ se ještě proplížili na vyhlídkovou terasu za hotelem. Pod zběsilou Stalheimskleivou (Medvěd potvrdil, že to je skutečně patrně nejšílenější silnice, co kdy viděl), kde jsme tentokrát už naštěstí žádný autobus nepotkali, jsme si ještě zastavili na procházku k vodopádu. Pak ještě krátce v Gudvangen na konci Nærøyfjordu, a se soumrakem jsme dorazili do Flåmu. A protože se soumrakem začíná i naše hlavní turistická aktivita, rozhodli jsme se vyjet autem co nejvýše vzhůru údolím, kam nás značky ještě pustí. Pustily nás dostatečně daleko a těch zbylých pár kilometrů jsem ještě ve zbylé hodince přeběhli a podívali se tak až k úpatí myrdalských serpentin a vodopádů. Já už tu byl sice nejméně třikrát, ale Medvěd ještě ani jednou. V údolí jsme ještě vytvořili noční fotografii dřevěného kostelíku a podél fjordu dojeli a vyšplhali autem k nové vyhlídkové plošině nad Aurlandským fjordem. Její design nás opravdu uchvátil – zvláště zaoblený konec „mostu“, otevírající se přímo do hlubin údolí a chráněný jen jednolitou tabulí skla, zesiloval intenzivní pocity závratí. Ale vše je jen otázka zvyku. Šest set metrů pod námi svítily uličky Aurlandu a temné vody fjordu odrážely dohasínající jas oblohy na severu mezi strmými a temnými svahy hor, do nichž se tu fjord vzorově zařezává. Už téměř potmě jsme serpentinami vyšplhali nahoru na náhorní planinu. Na silnici už polehávaly a pospávaly ovce a nebylo právě snadné se mezi nimy proplést. Také nebyly příliš nadšené z nočního rušení. Odpočívadla v horách byla obsazena obytnými automobily a tak jsme zběsile prohlédávali potmě naprosto šílená místa mezi silnicí a horskými jezírky, až jsme nakonec našli celkem příjemné místo ke stanování na konci průsmyku, kde silnice začala opět klesat do hlubokých údolí kolem Lærdalu.

Napříč Norskem – pondělí 31.7.

Ráno nás pochopitelně probudilo tradiční bečení ovcí kolem stanu. Vylezli jsme ven a obdivovali výhled a cáry pár stoupající z údolí. Sjeli jsme opatrně (kolem ovcí) do Lærdalu, kde ústí 24-kilometrový tunel z Aurlandu, a koupili něco k snědku. Silnice vedla dál údolím k jednomu z nejhezčích dřevěných kostelíků – Borgund stavkirke. Od té doby, co jsme tu jeli před pěti lety naposled, se však objevily nové tunely a cesta se tím značně usnadnila. Vzali jsme to po staré silnici a zkoušeli zastavit na odpočívadlech, kde jsou vidět zbytky zákrut stoupající a klesající cesty mnohem starší, datované místy až do středověku. Déšť z Bergenu nás ale stále doháněl a tak jsme zase prchali dál. V zákrutách kaňonu jsem vzpomínal, jak jsme tu jeli posledně s plným provozem a úzkostlivě sledovali kamióny, nucené jet v zákrutách prostředkem silnice, aby se vešli pod skalní převis, pod nímž silnice vede. Tak tedy vypadal před pěti lety hlavní silniční tah Oslo-Bergen. Vlastně netuším, jak se tu jezdilo před prokopáním lærdalského tunelu. To byla patrně hlavní trasou silnice vedoucí přes Hardangerviddu a Hardangerfjord. Nemluvě o dobách, kdy bylo nutné jezdit Stalheimskleivou – tam by se snad dnešní kamión s návěsem sám ani neprokroutil, a to ani bez přítomnosti jiné dopravy.

Borgundský kostelík získal také nové parkoviště a velké turistické centrum s muzeem na opačné straně silnice. Původní odpočívadlo je zavřené, ale zato zmizely stromy stínící výhledu na kostelík a okolní hřbitov. Dnes už díky tunelům také neleží u hlavní silnice, stejně jako mnohé osady a vesničky, v nichž lidé pomalu zavírají soukromé hotely a penzióny.

Silnice vystoupala do hor, kde jsme zastavili na příjemném parkovišti u potoka na oběd. Déšť nás opět začal dohánět. O kus dále jsme si zajeli znovu malou odbočkou k okraji jezera Tyin. Ještě stále tam stojí opuštěná ruina starého hotelu s masivními dřevěnými vraty. Nevypadá, že by na ni někdo za ta léta sáhnul. V údolí jsme prozměnu opět zastavili u runového kamene a dalších dřevěných kostelíků. Je jich tu hned několik různě důmyslně schovaných v uličkách mezi okolními vesničkami, takže člověk vždy může najít něco nového, i když ne každý je už navenek tak zajímavý – většinou jsou původní vnitřní stavby překryté už novými, celkem obyčejnými plášti z prken jako u novějších kostelů. Vstupné však chtěji všude, pokud už jsou kostelíky vůbec otevřené.

Nakonec jsme našli i rafinovanou zkratku přes kopec do Beitostølen, jižní brány pohoří Jotunheimen a lyžařského centra, čímž jsme se vyhli zajížďce přes Fagernes. V létě se ve středisku asi moc lyžovat nedá, a proto se tu jezdí z kopce v autíčkách, která mají pochopitelně vlastní vlek. Mezi obchody se suvenýry a kdečím jiným jsme našli i nějaké supermarkety s potravinami, pochopitelně ne ty nejlevnější. Do hor jsme tentokrát vystoupali v příznivějším počasí než posledně, takže jsme i něco viděli. Na výlet na Beseggen ovšem čas nebyl a tak jsme jen zkontrolovali placené parkoviště a pak se najedli u hlavní silnice na normálním odpočívadle u řeky. Bylo třeba už poněkud naši cestu zrychlit, abychom se na ten sever vůbec někdy také dostali. Krátce jsme tedy zastavili už jen u dřevěného kostelíka ve Vågåmo a u zavřeného statku Kristiny Vavřincovy a připojili se na hlavní tah Oslo-Trondheim. Po něm jsme vlastně vyjeli jen do doverského průsmyku a v Hjerkinnu zase odbočili na východ.Røros K večeru jsme konečně dorazili do Rørosu a příjemně se protáhli procházkou po městě. Do kostela jsme se ale nedostali – koncerty se konaly včera a zítra. Narychlo jsme ještě koupili něco k snědku a vyrazili dál na východ ke švédské hranici. Pomalu se začalo šeřit. Na odpočívadlech už se chystali na kutě obyvatelé karavanů a obytných vozů. Rozhodli jsme se pokračovat na švédskou stranu, že v této pustině se vždycky najde místo k přenocování. To jsme se ovšem přepočítali. Za hranicí začala civilizace – souvislá řada lyžařských center, vesnic a městeček. Po půlnoci jsme stavěli kdesi v lese a téměř už potmě studovali meteorický kráter. Na stavění stanu to v lese ovšem moc nevypadalo. „Dyť jsem to říkal, s náma nikdo cestovat nemůže. Bratři Vondřičkové po setmění objíždejí kulturní a přírodní pozoruhodnosti.“ prohlásil Medvěd. „Teď v létě je tu rozumná tma akorát mezi jednou a druhou hodinou. A kdypak my asi budeme stavět stan?“ dodal jsem. Mezi jednou a druhou jsme si postavili stan v křoví u jakéhosi koupacího jezírka, někde mezi švédskými chatovými osadami. Mezi stromy bylo místo (jako?) stvořené pro zaparkování auta se stanem, případně možná i karavanem.

Na sever skandinávským vnitrozemím – úterý 1.8.

Konečně jsme dorazili do Östersundu. Nepočítal jsem, že nám cesta potrvá tak dlouho, a tak jsem zavrhl pokusy shánět se po staré kamarádce Sáře, ve městě jsme jen udělali velký nákup v extra levném supermarketu Willis a vyrazili po vnitrozemské magistrále č. 45 přímo na sever. Po dvou dnech jízdy jsme byli teprve v polovině cesty. Zbývalo nám tedy stále ještě nějakých 800km. Ale rovinatým Švédskem se také dalo (a dokoce i smělo!) jet nepoměrně rychleji (na silnici byly i cedule povolující rychlost 110km/h. Také tu nebylo tolik atrakcí, kde by mělo smysl zastavovat. Na nudu si ovšem stěžovat rozhodně nelze. Při jednom míjení s polským kamiónem jsme dostali poměrně značnou ránu do předního skla. Divil jsem se, že se nevysypalo. Rychle jsme odhalili nemalou hvězdičkovitou díru přímo před řidičem. Naštěstí jen ve vnější vrstvě, neboť sklo je lepené ze dvou, jak jsem se dověděl. Horší byl objev praskliny stoupající od stěračů před spolujezdcem vzhůru. Prasklina pomalu rostla a zatáčela směrem k ďolíku před řidičem. Naštěstí se týkala také jen vnější vrstvy, takže jsme mohli celkem v klidu pokračovat. To vše se ale stalo shodou okolností na silnici, z niž jsme zapomněli odbočit. Vrátili jsme se tedy několik kilometrů, odbočili, a dohnali „naše“ dva polské kamiony. Druhý jsme snadno předjeli, ale při pokusu o předjetí prvního nás opět čekala smršť ostrých kamínků na předním skle. Tentokrát jsme už žádnou další ránu neutrpěli a kamión úspěšně předjeli. Co však měl na kolech za zabijácké pneumatiky netušíme – asi bych nechtěl stát u kraje silnice, kudy projížděl.

Počasí za Östersundem se značně zlepšilo a Medvěd se rozhodl hrdinně řídit opět až do noci, takže jsem si mohl vychutnávat to, po čem se mi stýskalo už od mé první větší výpravy do Skandinávie před jedenácti lety s CK Adventura – dlouhé jízdy nekonečnými lesy severního Švédska až do pozdní noci. Nekonečně zapadající slunce vytvářelo fantastické světelné scenérie, les se zvedal a klesal v jen mírně zvlněné krajině a výška stromů se nepatrně snižovala. Mezi lesy sem tam problesklo jezero nebo jsme překřížili řeku. K večeři jsme si koupili zeleninu, bramborový salát a párky, které jsme poněkud nezdařile ohřáli na jednorázovém grilu, který tu, kupodivu, stál dvakrát tolik co v Norsku. Zato ostatní potraviny byly povětšinou celkem znatelně levnější. Znovu jsem také navštívil místo, kde jsem před jedenácti lety poprvé překročil polární kruh. Dnes tam už místo prosté cedule stojí také celé centrum s parkovištěm, ale alespoň jsme si nastudovali, jak se polární kruh během času periodicky posunuje v řádech stovek metrů, ale dlouhodobě i stovek kilometrů. S několika krátkými zastávkami jsme nakonec skutečně do pozdní noci dorazili až na samý sever a stan si postavili na příjemném odpočívadle u jezera, tentokrát už na vedlejší odbočce do hor. Tady na severu bylo ještě dost světla i po půlnoci. Medvěd jezera využil k důkladné hygieně a i já jsem nakonec podlehl pokušení se vycachtat. Voda byla celkem příjemná.

Do hor – středa 2.8.

Na parkoviště v Kebnats nám zbývalo už jen nějakých směšných 40km, takže jsme stihli ještě polední loď přes jezero. Balení bylo tradičně trochu náročnější, ale než jsem se rozkoukal, Medvěd mi ještě nakrémoval boty a sám by snad pobral všechno, kdybych mu aspoň něco nesebral. Balení narychlo mělo ovšem své následky. Na jednu stranu jsme v rámci šetření váhy nechali v autě pár později přeci jen užitečných drobností (zanedbatelné váhy) a na druhou stranu nabrali až zbytečná kvanta jídla (nezanedbatelné hmotnosti). Tuším, že kilové špagety Willis zůstaly ještě po skončení mého pobytu o dva měsíce později částečně studentům na koleji v Bergenu (nebo jsem je snad přeci jen snědl?), německé instantní omáčky k nim jsem si ještě přivezl do Prahy a kdoví, kde ještě skončí. Zato medvědí ručník zůstal viset na parkovišti v křoví, kde se patrně měl za tu půlhodinku ještě prosušit. Byli jsme zvědaví, zda tam ještě bude, až se vrátíme. Naštěstí jsem měl ručník aspoň já a jelikož na rozdíl od Medvěda nejsem zas tak extrémní mýval, nějak jsme si s ním oba vystačili.

Loďka nás, spolu s nemalou skupinkou turistů, převezla (za nemalý peníz, tuším 100 SEK za osobu) na druhý břeh k chatě Saltoluokta. Většina turistů se ztratila kdesi v chatkách. My jsme začali stoupat na hřeben za jezerem. Sluníčko se skrývalo jen decentně, bylo celkem teplo, a tak jsme se potili jako prasata (až na to, že prasata se nepotí, jak mě Medvěd poučil). Moje fyzička, tradičně ve stále horším a horším stavu, mi dala při výstupu s těžkým batohem celkem zabrat. Zastavoval jsem snad po každých pár desítkách metrů a Medvěd mi neutekl patrně jen proto, že byl stále ještě oslaben svou jarní chorobou. Výhled na údolí s jezery byl ovšem příjemný. V ústí širokého průsmyku nahoře jsme zakrátko došli k závěru, že jsme sešli z hlavní cesty a míříme někam jinam. Zdánlivě neškodná zkratka zpět na naši cestu nás zavedla do zákeřných mokřin mezi vřesy. Nakonec jsme ji ale přece jen našli a pokračovali dál. Kilometry po Královské cestě Kungsleden ubíhaly pomalu ale jistě. Vedle nás se poklidně klikatila říčka a jakmile jsme zastavili, začali nás dohánět nezbytní komáři. Na večer jsme nakonec po téměř 20km dorazili až k jezeru Sitojaure. Převozník vyplouval až v devět hodin ráno a samoobslužná loďka tu byla jen jedna ze tří, což znamená, že bychom museli zpět přivézt další, a tudíž celé jezero převeslovat celkem třikrát. Na každém břehu vždy musí zůstat alespoň jedna pramice. A jezero sice nebylo vůbec široké, ale druhý přístav byl značně bokem v jiné zátoce, takže by bylo třeba veslovat nakonec asi 3-4km, a to tedy celkem třikrát, tam, zpět s jinou pramicí a zase tam. To jsme tedy vzdali.

U jezera ale na nás čekaly také ty pravé roje komárů a muchniček. Vracet se zpět několik kilometrů do vyšších poloh se nám opravdu nechtělo, stan se v břízkové džungli u jezera postavit nedal, uprostřed laponské osady jsme k tomu zase neměli tu drzost, takže nám zbyl jen oficiální turistický plácek u jezera, který patrně podléhá poplatku za stanování, ale nějak jsme to neřešili a nikdo nás kvůli tomu ani nehonil. Jezero sloužilo jako koupelna a nedaleký slaboučký pramínek jako zdroj pitné vody. Turistická stanice pochopitelně nepostrádala kadibudky. Navečer se na severním konci jezera barevně vykreslovaly první štíty Sareku, ale raději jsme prchli brzy do stanu. Protikomáří postřiky a mazání sice fungovaly, ale obvykle jen v rámci první hodiny po aplikaci. Zapatlat se na noc (navíc hned tu první) ještě komplet chemií se nám také nechtělo.

Za dávným snem, k posvátnému údolí Rapadalen – čtvrtek 3.8.

U pramice jsme se sešli s několika málo dalšími cestujícími. Majitel dorazil též a naložil nás i s batohy. Nastartoval motor a vyrazili jsme. Jezero bylo místy nečekaně mělké, pročež jsme pochopili, nač je cesta značená bójkami na hladině a proč se tak klikatí. Místy jsme museli značně zpomalit, protože drhnutí o dno zjevně nebylo až tak nereálným nebezpečím. Lodivod nás postupně zkasíroval, nechal se ovšem usmlouvat na slevu pro nedospělou dceru jednoho z našich spolucestujících. Snažil jsem se pochytit něco z rozhovoru o možnosti jít po horském hřebeni nad údolím Rapadalen, ale nebylo to úplně to, co mě zajímalo nejvíce. Cestou jsme minuli dva mladíky s turistickou pramicí v protisměru. Ti tedy ušetřili za dopravu. Ovšem, když jsme viděli jak dlouhou trasou se jezero křižuje (na šířku bylo samo o sobě celkem nevelké), i Medvěd definitivně uznal, že by to asi nechtěl veslovat třikrát sem a tam (tedy skutečně celkem 10-12km, soudě dle cedulí na březích). Na druhém břehu jsem se konečně osmělil a pustil do diskuse o možnosti slézt do údolí Rapadalen někde ze srázu na jeho boku. Ale nic moc jistého jsem se stejně nedověděl. Jeden švédský pár ve středních letech měl podobnou cestu jako my, ale chtěl dojít až k Aktse a svézt se tradičně lodí po jezeře a deltou řeky až do Rapadalen.

Vyrazili jsme mírně vzhůru lesíkem, pronásledování nenáviděným hmyzem. Za lesíkem terén začal stoupat víc a víc, a na otevřeném prostoru pomáhal vítr, jak proti hmyzu tak proti „horkému“ sluníčku, ovšem ne vždy až tak, jak bych si přál. Během pauzy na snídani jsme u cesty objevili doutnající mechový porost a raději jej řádně rozhrabali, aby nedošlo k nějakému požáru. Zda se jednalo o zbytek miniaturního ohniště nebo následek nějakého odhozeného nedopalku jsme však nerozluštili. Bylo dost sucho, aby k zapálení kořínky prorostlé půdy stačilo málo. Výstup na planinu mezi jezery byl už snazší než předchozí den, ovšem sluníčko nám dopřálo méně stínu, takže jsme se zase zapotili. V širokém průsmyku se pomalu začal otevírat výhled na jezera východně od Sareku. Blížili jsme se k místům, o nichž jsem už léta snil.

Vyhlížel jsem východním směrem, kde se kraj pomalu snižoval a hledal kolem jezer silnici, po níž údajně přijeli nějací Češi, o kterých jsme se dověděli, a o jejíž veřejné sjízdnosti jsem neměl tušení. Cesta začala pomalu klesat k Aktse a proto jsem svůj zrak obrátil raději západním směrem, kde se z hrany, kryjící zatím pohled do údolí Rapadalen, zvedal jako břit ostrý útes Skierffe. Z mapy (ani z fotografií) jsem ovšem nevytušil, o jak dramatický skalní vrchol oproti zbytku srázu nad údolím se vlastně jedná. Z cesty jsme pomalu uhli k západu, abychom šli po vrstevnici směrem ke Skierfe a zbytečně neklesali do údolí. O něco níže v suťovišti se tyčil obrovský a netypicky černý balvan, nejžhavější kandidát na staré laponské obětiště zaznamenané v mapě. Cesta nad údolím byla mnohem delší, než jsem čekal, a vyšlapanou stezku jsme vlastně jasně objevili až po delší době, kdy už jsme překročili dobře značenou hranici NP Sarek. Hlavní nepříjemností byla žízeň, neboť jsme v tom parnu měli už jen chabé zbytky vody a všude bylo, oproti očekáváním, prakticky úplně sucho. Minuli jsme několik párů turistů (většina si sem patrně udělá jen jednodenní vyhlídkový výstup z Aktse) a vyšplhali až do malého sedla pod Skierffe. U kamene jsme odložili batohy a po krátké pauze jsme začali bez zbytečné zátěže stoupat ke kuželovitému ostrému vrcholu, z nějž právě dva výletníci slezli.

Vrchol se láme prakticky kolmým, téměř sedmisetmetrovým skalním srázem rovnou do širokého údolí Rapadalen, jehož zelenou džunglí se bohatě kroutí rozvětvené meandry řeky Ráhpaädno, s bohatě rozvětvenými a všelijak propojenými rameny a pestrobarevnými zrcadlovými lagunami, jejíž vody se nakonec vlévají do širokého jezera Laitaure, na jehož břehu jsme mezi stromy objevili i chaty v Aktse. Vedle hrany protějšího, stejně dramatického, ale rovného útesu hory Tjahkkelij, se otevíral výhled dále k jihovýchodu na široké a hlavně dlouhé jezero Tjaktjajaure, rozlévající se do pahorkatin na východě, které jsme dobře viděli už cestou. Uprostřed centrální části údolí západně od nás se zvedá skalnatý pahrbek laponské posvátné hory Nammásj a za ním už se zvedají do výše 2000m špičaté horské masivy Pårte se širokým ledovcem. Lačně jsem hltal výhled, o němž jsem už léta snil, a který mě tedy rozhodně v žádném případě nezklamal. I kdybychom teď museli jít zpět, stálo to za to. Medvěd byl asi trochu překvapen, protože na rozdíl ode mě neměl moc tušení, co ho tu vlastně čeká. Prozkoumali jsme vrcholovou knížku, kde se i něco v češtině našlo a já už vyhlížel na mírnější svahy srázu za Skierffe a možnost sestupu do údolí. Zjevné však bylo, že spíše než skalní srázy bude problémem těžko prostupná lesní džungle, bažiny a nesnadné hledání cesty.

Sestoupili jsme zpět do sedla, naložili opět batohy, a vydali se dál k západu do široké planiny nad srázem, kudy měl protékat i potok, nejbližší zdroj vody a potenciálně tudíž i vítané místo k přespání, neboť už se sklánělo k večeru. Dole u potoka jsme ale už také na jeden stan narazili. Švédský pár ve středních letech nás pozdravil a na své otázky jsem dostal bohatou odpověď: z jejich průvodce (jehož koupi jsem taky kdysi ve Stockholmu zvažoval) jsem vyčetl, jak je možné jít dál po terase nad údolním srázem a do údolí sestoupit až v místech, kde už to je nezbytně nutné. Pokusil jsem se najít popisovanou trasu co nejpřesněji v mapě mezi vrstevnicemi a dobře si ji zapamatovat. Pán se podivoval, co dělají Norové ve Švédských horách, tak jsem ho ujistil, že Norové nejsme, ovšem osobně mě dost potěšilo, že si to aspoň Švéd myslel, byť pro něj je patrně norština cokoliv, čemu rozumí a přitom slyší, že to není jeho rodná řeč – celkem pochopitelně s ohledem na nepřehledné (alespoň pro Ne-nora) bohatství norských dialektů. Trochu jsme tedy naťukli kontroverzní otázku rozdílů mezi Nory a Švédy, abych se dověděl, že Norové výletují stylem „batoh na záda, šup na nejvyšší skalnatý kopec a zpátky“, kdežto Švédové si raději užijí dva týdny toulání nekonečnými zelenými údolími. Oni sami se chystají podobným směrem jako my, ale pak z Rapadalen jedním z bočních údolí někam k jihozápadu či západu. Tam kde už žádné cesty ani nevedou – což ovšem v Sareku je spíše obvyklý jev. Jak se dostanou přes řeku Ráhpaädno jsem se ale už neptal. Shodli jsme se ovšem, že cesta po terase nad údolím bude jak rychlejší, tak příjemnější, než cesta džunglí dole. A hlavně se vyhneme většině těch kousavých bestií, dodal. Ne že by jich tady nahoře bylo snad málo, ale jisté bylo, že dole bychom se jimi třeba také udusili – moskytiéry přes hlavu jsme ostatně mazaně nechali v autě, ač právě tady by nám asi byly platnější než kdy dříve. Pán ještě prohodil pár slov německy s Medvědem, aby ukázal, že s Německem má taky četné zkušenosti. Rozloučili jsme se a posunuli s naším tábořištěm o pár set metrů dále na druhou stranu za záhybem potoka, abychom nerušili soukromí seveřanů. Příjemné, byť poněkud studené tůňky v horském potoce jsme využili k pečlivé koupeli (ano, i já jsem se nechal k něčemu tak zhůvěřilému strhnout bratrem mývalem) a vyprání prádla, jakož i nabrání velevzácné tekutiny, která nám už opravdu znatelně chyběla. Mé pochybnosti o možnosti používat jeden vodní tok jako zdroj vody i koupelnu, byť s odstupem po proudu (neuvažujeme-li navíc raději, že výše po proudu již stanují jiní lidé), Medvěd rozptýlil přednáškou o účinnosti samočištění vody v přírodě: „tam v té peřejce se to prokyslyčí, tahle tůň funguje jako usazovací jímka a tady po deseti metrech už to je zase čistý“. Příjemný a celkem teplý večer s ledovou koupelí a příjemnou večeří už kazily jen kousací bestie, které pochopitelně přiletěly na svou vlastní krvavou večeři. Bylo jich tu však přeci jen méně než předešlého večera u jezera. Vyprané prádlo a náš jediný ručník jsme pověsili na protáhlou stanovou šňůru, podepřenou zkříženými hůlkami. Snad pěkné počasí ještě vydrží.

Nad údolím Rapadalen – pátek 4.8.

Ráno jsme se znovu šli podívat k okraji terasy a vyfotit jádro Rapadalen s horou Nammásj v jiném světle. Než jsme se sbalili, naši sousedé už byli na cestě a zmizeli nám kdesi v kamenném svahu kopce. Vydali jsme se za nimi, ale už jsme je víc neviděli, ani z dálky. Stoupali jsme pomalu k hraně kopce, abychom se co nejvíce vyhli nepohodlnému suťovišti a nevylezli zbytečně výše než je třeba, ani se nedrželi příliš nízko ve svahu. Stále jsem kontroloval podle mapy a terénu, kam máme přesně jít. Byla to dlouhá, ale celkem přímá a příjemná cesta po terase nad Rapadalen.Částečně jsme šli po suťovištích, ale také pohodlným, místy až trochu rozbahněným vřesovištěm. Po čase se nám také trochu odkryly výhledy do zadní části údolí a na další hory na boku i na ony horské štíty na západě. Několikrát jsme také museli prolézt kaňonky horských potoků, které byly hlubší a větší, než by člověk z mapy tušil. Strategicky jsme vždy vymýšleli ideální trasu jako kompromis, která by vedla co nejméně dolu a nahoru, ale zároveň nebyla zbytečně velkou obchůzkou. U toho největšího jsme nakonec i sundali boty. Patrně by se dal s trochou rizika někde přebrodit i suchou botou, ale stejně jsme chtěli dopřát nohám trochu odpočinku a tak jsme si u poklidné horské bystřiny dopřáli delší přestávku s obědem. Byl nádherný den, voda příjemně chladivá a tady v roklině u potoka bezvětří a pohádkový klid.

Opět jsme vystoupali na příjemnou planinu nad údolím. Pomalu se nám otevřel výhled na poslední část terasy. Zde bylo také podle mapy místo, kde bylo patrně možné ještě celkem pohodlně sestoupit k chýši pastevců sobů ve svahu nad údolím. Ale nechal jsem se zlákat vidinou „nejkrásnějšího tábořiště“ s fantastickým výhledem na Rapadalen a hory, slibovaného v průvodci, které se má necházet u posledního potoka na konci terasy. To byla ovšem chyba.

Skutečně se nám otevřel fantastický výhled do nejvnitřnější části Rapadalen, zalitý podvečerním světlem. Došli jsme ke strži posledního potoka, který už proudil z ledovce – za ním už terasa nepokračovala, ale zvedal se ostrý svah hory. Vlastně se jednalo o soutok několika potoků s velmi hlubokými kaňony, zařezávajícími se desítky metrů do hory, a to navíc ještě prudkými skalnatými srázy. Na druhé straně bylo skutečně jakési místo, kde by se možná i stanovat dalo, ale jednak nebylo zcela jasné, zda bychom odtamtud sešplhali bezpečně dolů do údolí Rapadalen, a také to vypadalo, že cesta tam by nás stála dlouhé obcházení a prolézání i tak hlubokých kaňonů obou hlavníc ramen potoka. Bylo už celkem pozdě k večeru a nechtělo se mi absolvovat tak nejistý a patrně dost dlouhý krkolomný podnik, abychom pak druhý den zjistili, že dolů z té druhé strany stejně z nějakého důvodu neslezeme. Pokud by se nám tedy vůbec podařilo se na protější břeh kaňonu dostat a stan si tam opravdu postavit. Navíc jsme potřebovali navečer vodu a to co teklo v ledovcové říčce v hlubokém zářezu nevypadalo vůbec tak lákavě.Horní část Rapadalen Rozhodli jsme se pokusit se problém sestupu do Rapadalen, tedy mé největší starosti už z dob plánování celé této výpravy, neodkládat zbytečně dál, a pokusit se slézt přímo rovně do strže hlubokého kaňonu a tam nejlépe i rovnou překonat horskou bystřinu. S nejvyšší opatrností (a jistými dřívějšími zkušenostmi) jsem se pustil téměř kolmým, ale stále porostlým srázem dolů. Opatrnost byla na místě, neboť chybný krok či uklouznutí by znamenaly jistý pád do kaňonu, zvláště pak s těžkým batohem na zádech. Nakonec jsme tento riskantní sestup úspěšně zvládli a ocitli se na dně kaňonu u soutoku ledovcové bystřiny s menším potůčkem s čistou vodou. Nedlouhé zkoumání zblízka však ukázalo, že zde stan určitě postavit nepůjde a hlavně že pokus o přebrození zdánlivě neškodné (hlavně při pohledu zezhora) ledovcové bystřiny by byl pravděpodobně dost nebezpečný, ne-li přímo nemožný. Potok nebyl sice široký, ale valily se jím obrovské proudy vody a nikde nebylo místo, které by se dalo bezpečně přeskočit ani probrodit. Nezbylo nám, než zůstal na tomto břehu potoka a pokusit se podél něj sestoupit do údolí. Ovšem náš dojem, že nejhorší a největší část srázu máme za sebou, se ukázal jako laciný klam. Pracně jsme se prodírali hustým a nepříjemným křovinatým porostem, abychom nakonec došli na kraj srázu mnohem neschůdnějšího. Hustý porost tu byl paradoxně mnohem spíše překážkou než pomocí. Začali jsme se pomalu vracet podél srázu zpět k východu, abychom se jen vraceli ke skutečně celkem pohodlně se svažujícímu hřebínku v jehož svahu jsme dole objevili onu pasteveckou chýši u potoka. V horní části se zdálo být možné skutečně vidět i cosi jako vyšlapanou stezku. Obcházet celou rokli by ovšem trvalo ještě tak aspoň hodinu a sráz pod námi se pomalu zmírňoval. Večer značně pokročil a proto jsme se rozhodli k přímému sestupu lesní džunglí směrem ke srubu, který byl vzdušnou čarou vzdálen už jen snad několik stovek metrů, kdežto okolo by to bylo jistě ještě tak 2-3km. Hustý porost břízek nás rychle pohltil a bylo dost těžké udržet směr.Prodírali jsme se hustým a vysokým porostem trav, květin a břízek. Navíc se pochopitelně objevil i nezbytný krvelačný hmyz. Terén byl stále méně příkrý a nakonec jsme skutečně vylezli u malého potůčku. Přelezli jsme na druhou stranu, ale žádnou stezku nenašli. Odhadl jsem, že srub by mohl být ještě o něco níže a skutečně jsme po několika desítkách metrů vylezli na zarostlé planince přímo u něj. Tedy, celkem dobrý odhad.

Nahlédli jsme do srubu a seznali, že tady opravdu spát nebudeme. Zapařený brloh nasycený pachy všeho druhu, jimž dominoval (tuším) benzín, připomínal bezdomovecké doupě nejnechutnějšího druhu. U dolního okraje palouku se ale zjevně dal postavit stan a také tu očividně nedávno někdo stanoval – vysoká tráva mezi břízkami byla uleželá. Nakonec jsme si stan postavili v nižší trávě o pár metrů vedle. Přístup k potoku tu byl celkem příjemný a dalo se v něm, v rámci možností a navzdory nevalné hloubce tůňky, i celkem slušně vykoupat. Medvěda jsem tentokrát i vyfotil, aby měl památku na jednu ze svých ledových koupelí. Nízké slunce pomalu zmizelo za svahy vysokých svahů hor. Byli jsme už nevysoko nad dnem stále sevřenějšího údolí Rapadalen, kam se přímé sluneční paprsky neměly šanci dostat v tak pozdních hodinách. Skutečná tma však přeci jen tak brzy nenastala.

Z Rapadalen do samotného srdce NP Sarek – sobota 5.8.

Další pěkný den. Nejdříve se musíme dostat na hlavní cestu údolím, která vede dole podél řeky. Sotva znatelná stezka lesíkem se střídavě ztrácí a znovu zase někde objevuje. Jetsli ji vyšlapali lidé nebo zvířata asi nepoznáme. Někde jsou však stopy po lidech asi celkem zjevné. Když nevíme kam dál, hledáme intuitivně nejschůdnější trasu mezi keříky, vysokým travnatým porostem, břízkami a bažinami. A snažíme se přibližně držet potoka, který zaručeně do řeky teče a tudíž musí cestu někde protínat. Přitom by neměl vést bažinami. Nakonec skutečně nacházíme dobře vyšlapanou stezku a vydáváme se po ní údolím k západu. Okamžitě potkáváme dvojici Švédů, s kterými jsme mluvili ještě předevčírem u převozu přes jezero, a kteří se včera nechali svézt loďkou do delty řeky (když jsme ráno vyráželi, slyšeli jsme vrčení člunu dole v údolí) a teď přespali právě také někde tady, ale dole v údolí. Povídají mi, kolik lidí tu vlastně asi potkali, také prý dvě mladé holky z Norska. Podivuji se, a pán předpokládá, že mě asi zaujaly ty „mladé holky“, ale já mu vyprávím, co mi včera o Norech povídal jeho krajan nahoře nad údolím, a že se zřejmě trochu pletl. Ostatně, i nás měl za Nory, přiznávám vesele. „Já jsem také myslel, že jste Norové,“ potěší mě Švéd. Ale když zjistí, že nikoliv, polichotí mi, že mluvím dobře švédsky a radost je zase v trapu. „Já švédsky nemluvím, to má být skutečně norština,“ snažím se odvětit, aniž bych polevil z úsměvu a neprozradil jistou dávku zklamání.

Švédové rozhodně nikam nespěchají a tak pokračujeme v cestě sami. Abych rozehnal úvahy na téma „jak zní Švédům moje norština“, přemýšlím, jestli třeba není škoda, že ty Norky šly opačným směrem a že jsme je nepotkali. Ale shledávám, že toto téma je možná ještě méně zábavné, a tak se věnuji opět přírodě. Cesta údolní džunglí zdaleka není tak široká a vždy jasná, jak jsem čekal, místy se i dělí a mírně ztrácí. Ono je vlastně fajn, že tu vůbec nějaká cesta je, neboť NP Sarek se vyznačuje tím, že v něm cesty vlastně nejsou. Ale tohle je asi nejfrekventovanější trasa, po které tu alespoň zčásti projde snad téměř každý návštěvník. A my se hodláme (alespoň odteď) už držet jen jí. Je poměrně horko a břízky příliš stínu nevytvářejí. Zato vytvářejí celkem jisté bezvětří, takže cesta džunglí je mnohem nepříjemnější, než cesta po horské terase pod přímým sluncem. Stojatý a vlhký vzduch doplňuje hmyz, čekající jen na to, až se člověk jen na vteřinku zastaví… anebo také nečekající na nic. V tomhle počasí na sobě nelze mít více než moirové triko, které ty bestie snadno propíchnou. Aspoň že unesu i nohavice plné délky. Jako poměrně lichá se ukazuje i představa, že tady alespoň půjdeme po rovině. Naopak. Cesta se vlní mezi muldovatým porostem nahoru a dolů a člověk je nucen neustále vylézat, slézat a přelézat kdeco. Hned na začátku nás také čeká naše ledovcová bystřina, kterou jsme nechtěli včera překonávat v hlubokém kaňonu nahoře. Tady se rozlévá do dvou ramen širokých mnoho metrů a i tak hledáme nejlepší místo k přebrození obou dvou. Z mapy ani krajiny se nezdá, že by se do ní cestou dolů ještě něco výrazného vlévalo a v bažinách asi moc posil nenabere. Představa, že bychom tento silný proud rozložený téměř v rovině přes dvě mnohametrová ramena, překonávali na šířce jediného metru či dvou tam nahoře, kde měl ještě mnohem větší sílu, se te skutečně jeví jako jistá sebevražda.

Cesta je nekonečná a stále nerovnější. Les se trochu otevírá, přicházíme k lagunám u řeky. Průvodce radil jít v dobrém počasi raději rovinou mezi lagunami a řekou, ale odbočku jsme asi přehlédli a tak se drápeme hlavní cestou ve svahu na kraji údolí. Zato nás ovšem v teplém odpoledni čeká milé překvapení. V poslední laguně stojí paní losová a v pravidelných intervalech potápí hlavu, patrně aby se napásla čehosi na dně. Když se poprvé blížíme ke břehu laguny, čouhá z vody zrovna jen její trup, ale „ten chlupatý kámen“ se mi nějak nezdá. Najednou balvan vynoří losí hlavu a cosi přežvykuje. Snažíme se hystericky být co nejneviditelnější a nejneslyšitelnější, zkoumáme směr větru (cože, vítr?) a lovíme foťáky a teleobjektiv. Los se koupe tak 10-15 metrů od břehu. Fotíme ostošet, hlavně Medvěd se svým „neomezeným“ digitálem. Zkoušíme se proplížit o kus dál, blíže k místu, kde je břeh nejblíž. Postupně nám dochází, že los o nás dobře ví a má nás naprosto na háku. Kdybychom na břehu uspořádali ukřičenou taneční show, patrně by se nehnul ani o píď. Naopak se posune ještě o krok směrem k nám a dál pokračuje ve své podvodní pastvě. Pokaždé hlavu po chvíli znova vynoří a oklepe. Z uší i masivního čumáku crčí voda. Pokud zrovna neví, kam hlavu otočit, pozoruje nás, ale zjevně s mnohem větší lhostejností než my jeho. Na lidi je patrně celkem zvyklý a neshledává na nich nic zvláštního, aby je musel kdovíjak studovat.

Necháváme losa losem a pokračujeme dál. Čeká nás ještě několik kilometrů údolím a pak největší výstup naší cesty – vpravo do průsmyku, kterým projdeme přímo do nitra Sareku. Údolí se sice o kus dál štěpí a jedno z jeho ramen se postupně stáčí právě tam, kam jdeme, nicméně z mapy je celkem zjevné, že cesta vede touto zkratkou a patrně k tomu bude nějaký důvod.

Stoupáme do průsmykuCesta se časem opravdu pomalu stáčí vzhůru, na sever směrem k průsmyku, ležícímu ve výšce asi 1000 metrů, tedy o více než 400m nad námi. To, co jsme od včerejška slezli, teď musíme opět vystoupat. Pomalu se sklání k večeru, takže už není takové horko. I z bezvětrného porostu pomalu vylézáme a tak je výstup zase o něco příjemnější. Putování nám také už zjevně přidalo na fyzičce, takže se jde i do kopce snáze. U potoka potkáváme mladého Švéda se stativem a fotoaparátem a doplňujeme nedostatkovou vodu. Cesta zjevně nevede uplně stejně jako na mapě, ale to nevadí. Výhled do horní části údolí je stále zajímavější, i když stíny hor se pomalu, ale jistě protahují. Nakonec dosahujeme sedla a otevírá se nám i výhled na druhou stranu. Zatím hlavně na širokou plošinu s jezerem v průsmyku. Ale za ní je už vidět samotné srdce Sareku, kde se jako hvězdice setkávají všechna velká údolí, dělící jednotlivé horské masivy. Nad ním také vystupují sluncem zalité vrcholky masivu Sarek, podle nějž se jmenuje celý národní park. Přímo pod ním se k severozápadu táhne do dáli nekonečné údolí (nebo už spíš také průsmyk) Ruohtesvágge. „Když si zítra pohneme, dojdeme někam támhle dozadu, ale to je teprve tak polovina toho údolí,“ uvažuji nahlas. Ještě netušíme, že všechno bude maličko jinak.

Přemýšlíme, zda tady u jezera někde postavíme stan. Ale najlepší místa u potůčků jsou už zabrána, nebo si zde stan právě někdo staví, a tak jdeme dál a dál, i kolem podivného přírodního stonehenge, až přejdeme celý průsmyk a ocitneme se na jeho druhé straně. Zde se otevírá výhled z prudkého srázu dolů do vrchní části údolí, které tu klesá a stáčí se klikatě okolo hory, aby pak vplynulo oklikou do široké hlavní části Rapadalen. Nad protějšími vrcholy masivu Ålkatj klesá slunce do zatím lehkého oparu houstnoucích mraků, které věstí zatím ještě celkem nejasný konec azurových dní. V údolí se proplétají ramena a ramínka řeky-říčky, která právě v těchto místech mění jméno z Ráhpajåhkå na důstojnější Ráhpaädno. V laguně hluboko pod námi objevuji dva podezřelé stíny. Ukazuje se, že jde skutečně o další losy, pasoucí se v jezeře. Díky teleobjektivu se nám daří vytvořit patřičný důkazní materiál – jeden los je zcela jasně vidět z boku v mělké vodě, druhému čouhá z vody zase jen hřbet a hlava s nepřehlédnutélnými siluetami parohů (či snad uší?).

Před námi se rozkládá centrální planina Sareku a tam někde naproti stojí Mikkastugan, jediná chatka v celém NP Sarek (nepočítáme-li jednu zapomenutou turistickou stanici v západním růžku parku, která se zjevně na jeho území ocitla spíš náhodou), navíc s nouzovou telefonní stanicí a jedním z mála mostů. Hlubší část s klesajícím údolím obejdeme zprava po planině a patrně tedy dnes zkusíme přelézt rovnou už na ni, když jsme došli až sem. Skalnatý sráz ovšem naznačuje, že to možná nebude tak snadné. Právě v naší výšce je jeho hrana nejskalnatější a tudíž po vrstevnici oblézt patrně nepůjde. Z mapy však není tak uplně jasné, jestli ho budeme obcházet vrchem nebo spodem. Odpověď získáváme zanedlouho a vše se ukazuje být nepoměrně horší, než jsme si vůbec dokázali představit. Škrábeme se prudkým srázem mezi kameny dolů, směrem do údolí. Cesta není právě nejbezpečnější, o pohodlnosti ani nemluvě. Začínám pociťovat problémy se šlachami na jedné noze, patrně z toho, že celý den jdeme do jisté míry ve svahu klesajícím zprava doleva, tedy poněkud nevyváženě, pokud jde o rovnoměrnou zátěž na nohy. Stezka skalnatým srázem je nejen mnohem horší, než jsme čekali, ale také mnohem delší. Podlézáme skalní hranu a opět stoupáme na úroveň planiny. Začínám mít trochu problémy s chůzí a jednou podlomená noha by v tomto terénu mohla vést k poměrně tragickému pádu ze srázu. Jdeme tedy raději pomaleji a opatrně, což je ovšem na místě tak jako tak. Cesta vystoupá zpět do už celkem příjemného svahu. Jdeme opět vřesem a nízkým křovinatým porostem, mezi kterým se prohánějí stáda sobů. Vzájemně se zvědavě prohlížíme. Je už celkem pozdě, ale na stanování to tu nevypadá. Není tu vhodný terén a ani kapka vody. Po tomto nečekaném večerním opičím průlezu, který se nedá srovnat asi s ničím, kudy jsme zatím šli, nás zase škrtí žízeň. Musíme jít ještě o několik kilometrů dál, až k říčce Bielajåhkå, kde konečně stavíme stan, hltáme vodu, vaříme a důkladně se koupeme. Nejsme však jediní pozdní poutníci v okolí – nedaleko jsme potkali početnou rodinku s nepříliš vyrostlými dětmi, a teď se zpoza hrany údolí ještě vynořují dvě postavičky, aby nám zase někde mezi pahorky zmizeli. Říčka Bielajåhkå vytéká z jezera a voda je v ní překvapivě teplá. Nohy nadšeně vítají vyzutí z horských bot, chlad a čerstvý vzduch. Po rovince zase pohodlně běhám v sandálech a doufám, že problémy se šlachami nebudou tak zlé, jako při mé poslední výpravě napříč teď už nedalekým NP Padjelanta. Máme za sebou snad kolem 25km poměrně nesnadným terénem, navíc třetí den zcela v divočině, tedy snad něco, co se tradičně nazývá kritickým dnem. Teď se však cítíme v pohodě jako už dlouho ne. Po takovémto dni se usíná dobře a klidně. Usínáme v srdci národního parku Sarek, u křižovatky 6 údolí, v jednom z nejnedostupnějších míst západní Evropy, nedaleko pro mě už téměř mystické chaty Mikkastugan, která byla dalším místem, které jsem chtěl navštívit.

Do průsmyku Rouhtesvágge – neděle 6.8.

Počasí se výrazně změnilo. Nad horami visí roztrhané černé mraky a údolí i samotné štíty kryje slabá mystická mlha. Vyrážíme dál k severozápadu a cestou překonáváme několik větších potoků, z nichž jeden je nakonec lepší raději přebrodit. Míjíme se s několika dalšími turisty. Po několika kilometrech přicházíme k mostu přes Mihkájåhkå, bouřící ledovcouvou řeku, vzniklou soutokem stejnojmenné říčky proudící z ledovců masivu Sarek a řeky stékající celým údolím Ruohtesvágge, kterou se vřele nedoporučuje pokoušet brodit a jeden z internetových cestopisů, na které jsem narazil, také zmiňuje jistou neúspěšnou záchrannou akci kvůli německé turistce, která se o to, bohužel, pokusila. Na výstup na vrchol Sareku už nemá chuť ani Medvěd. Ostatně, jednalo by se patrně o náročnou horolezeckou, či alespoň notně ledovcolezeckou akci, na kterou nemáme zkušenosti ani vybavení.

Za mostem se krčí Mikkastugan, která je ovšem zavřená. Není tu ani noha, nepočítáme-li početné sobí stádo, prohánějící se po planině kus od chaty. Otevřená je (kromě kadibudky) jen vedlejší budka s policejním telefonem. Leží tu nějaké velké pytle s nápisem „Private food“ a velká kniha se záznamy turistů – kdo, kdy, odkud a kam jde – pro jistotu, kdyby něco. Zapisujeme svá jména, kdybychom někde zmizeli v řece, aby po nás zbyla aspoň nějaká stopa. Počítám kolik tisíc lidí je tu za posledních pár let zapsaných a počítáme průměrný turistický provoz. Nelze však odhadnout, kolik procent lidí se sem skutečně zapíše. Ani hledání českých jmen není tak snadné, jak už si člověk v mnohých skandinávských pustinách zvykl. Zadní část budky, sloužící původně jako sběrné místo na odpadky, je zavřená s odůvodněním, že správa parku už nemá peníze na odvážení turistický odpadků. Odneste si sami, co jste si přinesli! Není divu – turistický ruch i v těchto ne zcela snadno přístupných pustinách v posledních letech vzrůstá, patrně právě proto, že Sarek si rychle získal pověst poslední a nejúžasnější evropské divočiny (hlavně v Německu) a oficální i neoficiální internetové stránky marně před tímto mýtem varují, zvláště kvůli častému podceňování náročnosti tohoto terénu.

Vydáváme se vzhůru nekonečným údolím Ruohtesvágge. Mlhy houstnou a dešťové přeháňky jsou delší a intenzivnější. V takovémto počasí si člověk příliš neužívá a tak prostě jen jde a jde. Krátká přestávka na jídlo, když zrovna deštíky poleví. Kolem nás se zvedavě potuluje paní sobová se dvěma potomky. Pokračujeme dále celkem pohodlnou cestou, křížíme jeden potok za druhým. Údolí se pomalu mění v těsný horský průsmyk. Řeka vedle nás je stále rozlitější. Déšť už téměř neustává, jen mění intenzitu. Dostáváme se k vrcholu průsmyku, kde je třeba přebrodit širokou ledovcovou řeku, která se tu stáčí doleva ke svým ledovcovým zdrojům. Není ovšem příliš jasné kde a jen podle pahorku uprostřed sedla průsmyku identifikuji, kudy by asi měli pokračovat cesta dál. Couráme se v dešti po písčinách a hledáme vhodné místo – je zjevné, že brodění se stejně nakonec nevyhneme, ač se nám v tomhle počasí zouvat a lézt do ledovcové řeky vůbec nechce. I přes slušné oblečení nejsme právě zcela suší a je nám celkem i tak zima. Ale nezdržujeme se zbytečně a prostě se vydáme do proudu. Není tak prudký, ale zato ledový a řeka je široká. Hledáme místo s meziostrůvky, písčinami a mělčinami, aby toho hlubokého brodění bylo co nejméně. Na druhém břehu je nám kupodivu lépe. Koupel v nohou v ledové vodě nám zjevně prospěla – jednak se osvěžily nohy, ale ani s tou zimou to už teď není tak zlé. Navíc déšť zase ustupuje, což potěší. Nedaleko nás míjí skupinka turistů v protisměru. Jdou rovně dál, takže asi budou nakonec brodit někde jinde než my. Každopádně máme představu, kudy pokračuje cesta.

Pastevecká chýšeJe už večer a čas uvažovat o přespání. Ale nikde se nám to tu nezdá. Půjdeme tedy opět dál. Míjíme pahorek v sedle průsmyku a docházíme k pastevecké chaloupce. Opět prší a tak se v ní schováváme. Vypadá vevnitř nepoměrně lépe než ta minulá, takže vážně uvažujeme, zda bychom tu nepřespali. Jediná nepříjemnost je vzduch silně nasycený benzínem, kterým se tu topí v kamnech. Matrace také nejsou zrovna hotelové kvality, ale kdyby se na ně dala karimatka… Přemýšlíme, bundy i batohy odkapávají, oblečení se vyvětrává. Asi bude lepší, postavit si venku stan. Vyhlížím miniaturním okénkem směrem k severozápadu. Přímo pod chatkou ovšem už jeden stan stojí, k mému překvapení. Údolí se dál rozšiřuje do planiny mezi vrcholy Gisuris, Niják a Áhkká. Tam dole končí Sarek a začíná NP Padjelanta, tam vede pohodlná cesta Padjelantaleden, po které jsem šel minule, tam je také pohodlná turistická chata Kisurisstugan. Ale to je ještě minimálně 15km a tak daleko už stejně nedojdeme. V takovémhle počasí se člověku začne stýskat po civilizaci, teple, suchu a pohodlí. Ať počítám jak počítám, vyhlídka, že se dostaneme k našemu autu dříve než (v nejlepším případě) někdy pozítří je prostě stejně nereálná.

Nakonec dospíváme k obvyklému závěru: tak půjdeme dál! Stejně je hnusně, tma jen tak nebude, vlastně máme ještě nějaké síly, najdeme si místo u nějakého potoka cestou, tady v těsném tmavém zamračeném průsmyku to stejně není nijak extra hezké. Míjíme tichý stan a pokračujeme morénovitým terénem. Žádné místo u potoka nám nepřijde nijak zvlášť lákavé a tak pokračujeme podél nově se tvořící řeky ještě řadu kilometrů až pod svahy Gisuris, kde se údolí skutečně otevírá. Cesta se tu (jak věští průvodce i cestopisy) poněkud ztrácí mezi morénami v široké planině a my se občas ztrácíme s ní. Obešli jsme špičatý zub hory Niják, která se jako ostrá lodní příď masivu Sarek tyčí k severozápadu a jsme někde mezi Gisuris a masivem Áhkka, tedy možná skoro na půli cesty k Padjelantaleden. Déšť polevil a oblačnost se dokonce symbolicky trhá. Jsme už opravdu unavení a je pozdě. Máme za sebou opět kolem 25km a jsme nedaleko severní hranice NP Sarek. Přeběhli jsme ho tedy téměř během tří dnů. Nacházíme si příjemné místo nedaleko použitelného potůčku a stavíme stan, vaříme, myjeme se a něco i vypereme. Zdá se, že potřeba bude tentokrát možná i slušné ukotvení proti větru. V otevřené krajině bez deště se opět končí den velmi příjemně, až na hejna neodbytných muchniček.

Návrat do civilizace – pondělí 7.8.

Ráno nás čeká malé překvapení v podobě sluníčka z modré oblohy nad průsmyky kolem Nijáku. Ale oblačnost je stále dost značná a zjevně se spíše stahuje. Asi moc netušíme, že dnes zmokneme ještě nepoměrně více než včera, ale už vůbec by nás nenapadlo, že ještě večer budeme u auta. Ovšem nepředbíhejme událostem.

Sbalili jsme stan a naposledy se mlsně ohlíželi zpět směrem k Ruohtesvágge a štítům Sareku, abychom se pomalu rozloučili. Průsmyk vypadal v záři slunce přeci jen o něco vlídněji než včera k večeru. Muchničky nás ovšem nemilosrdně hnaly dál. Vlavo se tyčil Gisuris a vpravo nádherné vrcholy Áhkká. Cesta mezi morénami se zprvu opět těžko hledala, ale postupně byla zase stále jasnější. Sestoupili jsme do březových lesíků. Cesta byla nekonečná, zjevně jsme nebyli až tak daleko, jak jsem v širokém údolí odhadoval. Konečně jsme po strmém hřebínku došli až k soutoku řek na trojmezí NP Sarek, Padjelanta a Stora Sjöfallet. Tady končí Sarek ostrým cípkem a protíná ho turistická cesta Padjelantaleden. Stojí tu trojice velkých cedulí, každá k jednomu parku. Padjelanda začíná za mostem vlevo, a nedaleko je i turistická chata Kisurisstugan, za mostem vpravo pak začíná Stora Sjöfallets NP. Tudy už jsem tedy šel a cítil jsem se tu tak trochu jako „doma“, nebo řekněme alespoň jako „v civilizaci“. Nicméně jsme měli před sebou ještě nezanedbatelnou část cesty. Dobrých 14km k jezeru Akkajaure. Odpolední loď určitě nestihneme a i kdybychom stihli ještě tu večerní, autobus už stejně nepojede, aby nás svezl k autu.

Něco jsme pojedli. Začalo zase mírně pršet. Nezdržovali jsme se déle a vyrazili na cestu. Přes houpací most a pohodlnou prošlapanou cestou vylepšenou luxusními slatinami všude, kde jen trochu hrozila podmáčená či vůbec nerovná půda. Medvěd nad tím komfortem nevěřícně vrtěl hlavou. V Sareku jsme pracně prošlápavali každou bažinu, hrboly, rokle s potoky, a tady byla taková pohodlná dálnice s můstky přes každý čúrek vody. Není divu, že nám kilometry ubíhaly nepoměrně rychleji, než jsme byli zvyklí. Také turistů jsme potkávali více. A patrně i něco domorodců – poměrně nalehko a nevalně oblečeni, ač opět začínalo čím dál tím více pršet, to byli patrně laponští rybáři. Oblačnost houstla a s ní i déšť. Áhkká vedle nás zmizela opět v mracích. Nakonec jsme dorazili k velkému mostu přes Vuojatädno. Za ním nás čekaly ještě asi dva kilometry k chatám Akkastugan a další dva k přístavu v laponské osadě Änonjálmme. Déšť intenzivně houstl (ovšem i dotěrný hmyz) a Medvěd si stále ještě ani nenasadil dlouhé nohávy, takže šel stále v triku a krátkých kalhotách. Stejně už tam přeci budeme. Minula nás skupinka turistů, z nichž jeden Medvědův úbor pochválil poznámkou „fajn počasí, co?“ Prosvištěli jsme kolem Akkastugan a v šíleném lijáku dorazili na zastřešenou terasu laponského bistra v Änonjálmme. Do večerní lodi máme ještě spoustu času. Začali jsme všude rozkládat zmáchané věci a převlíkat se. Nakonec jsme vytáhli i plynový vařič a pustili se do přípravy teplého jídla. Ostatně, byla tu další dvojce mladých švédů, kteří si také servítky nedělali. Ostatně, bistro bylo zavřené a otvíralo až později před příjezdem lodi. Z terasy jsme skrz proudy vody pozorovali velké jezero. Najedli jsme se, když tu se právě uvnitř objevila laponská babička, zatopila v kamnech a pozvala nás dovnitř. Švédové hned obložily kamna svými mokrými svršky. Zkusili jsme se skromně přidat, ale stejně nebylo dost času, aby věci uschly. Aby babička nepřišla úplně zkrátka, dali jsme si aspoň instatní čokoládu. Najedení jsme byli. Prohlíželi jsme si místopisné knihy s obrázky, jak to tu vypadalo před dávnými lety. Na velké mapě na zdi jsme opět rekapitulovali svou cestu a na plakátu s radami, jak správně brodit řeky a přežít to, jsme si ověřili poučky, které jsem Medvědovi správně předal už u prvního brodu a které začnou být velmi podstatné, pokud člověk brodí něco většího a prudšího. Člověk vyfocený na plakátu ovšem stál v proudu napohled tak prudkém a přitom hlubokém, že už to bylo patrně v rozporu i s pravidlem bezpečného brodění do úrovně kolen. V chatce se ukryla další paní, která se zjevně s majitelkou už znala. Nicméně se od ní tuším učila nějaká laponská slovíčka, takže zas až tolik místní asi nebyla.

Čas pokročil a dorazila loď. Naštěstí šílený lijavec přešel. Seběhli jsme k dlouhé železné konstrukci na břehu, po niž se posunuje molo podle aktuální hladiny v jezeře. Jezero je totiž vlastně obrovská přehrada, která zvedla hladinu o několik metrů nad původní úroveň. Na mapce na lodi jsem sledoval, kde se pod hladinou skrývají původní písčité ostrůvky. Loď musela jet po stanovené trase, aby nenajela na některou z takových mělčin. Zajeli jsme ještě do sousední osady Vaisaluokta a teprve pak se vrátili a přepluli jezero. Na lodi jsme si koupili nezbytné čokolády Marabou (nebo jsem je ještě táhnul z cesty?) a prostudovali v lodním deníku, kdy tu byl český zájezd s Michalem Stanovským. Samozřejmě zde zanechali stopy. (Tuším, že si stěžovali na divoké počasí a houpající loď.)

Už na lodi nás oslovila starší Švédka. Ptala se na cestu do Gällivare. Moc jsem nerozuměl, o co jí jde, ale nakonec jsme si vyjasnili, že nám nenabízejí pomoc, ale naopak se ptají, jestli na druhém břehu nemáme auto, se kterým bychom je svez